Další podělaný ráno. Už jsem se nemohl dočkat až zmizím z týhle školy, z tohohle města až na Stanford. Z Livingstonu to bylo asi dva tisíce mil do Stanfordu, ale já se nemohl dočkat. Nesnášel jsem to tady.

Dean s Thaiem jako každé ráno seděli před školou na lavičkách a pozorovali holky. V tyhle slunečné dny totiž nosily sukně. Jenže kluci, jako my, jsme si mohli o těchhle holkách nechat jen zdát.

,,Říkejte si co chcete, ale já bych řekl, že nejhezčí je Egertonová a Connorová z druháku." prohlásil Dean.

,,No jo, ale ony to ví. Nosí se jako hovno na lopatě." zamumlal Thai naštvaně, což nás rozesmálo.

Měl vlastně pravdu. Já to bral spíš jako legraci. V té době by mě nikdy nenapadlo, že bych s ní vůbec někdy byl sám v jedné místnosti a ono to došlo ještě dál.

,,Když už jsme u Egertonový. Včera k nám vlezla do domu u jezera a málem si zlámala nohy."

Oba na mě nehnutě zírali jako by čekali, že jim povím, jak se mi o tom zdálo, ale když jsem jim to zcela vážně popsal, málem se roztekli.

O to hůř, když se zrovna Renata Egertonová objevila v našem zorném úhlu a mířila do školy v teniskách a zavázanou nohou do půlky lýtka.

,,Jaká byla zblízka?" zasnil se Dean.

,,Jako každá jiná." praštil jsem ho pěstí do ramene.

Nemohl jsem mu říct, že sám jsem na ní čuměl, jak poslední brambora ze sklepa. Připadal bych si nejspíš trapně.

Byly to takový ty panický kecy. Ani jeden z nás ještě holku neměl a bylo to docela pochopitelný. Nebyli jsme takoví playboyové jako byl Tayler Brooks nebo ostatní, co hráli fotbal za školu.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem mu to nezáviděl. Měl všechno. Luxusní auto, vymakaný tělo a byl tak sladkej, že i při pohledu se mi kazily zuby. Tatík měl prachy, takže byl i v tomhle zajištěnej.

Především měl kupu holek. My bychom měli radost i z těch ošklivých, ale my neměli šanci ani u nich.

První hodina matematiky mi nevadila, od toho tu byli jiní. Když totiž vytasila k tabuli pár hezkých tvářiček z něžného pohlaví, bylo jasno, že buď ještě spí nebo jim tenhle předmět nic neříká.

,,Slečno Egertonová, tohle je ta nejjednodušší rovnice o dvou neznámých, kterou vám můžu dát a vy mi nespočítáte ani první řádek." začala učitelka vrtět hlavou, zatímco Renata panikařila.

,,Já se dám do pucu. Mám domluvené doučování."

,,To bych vám radila, protože tímhle tempem nedojdete ani k maturitě."

Její pohled vypadal, že brzo omdlí nebo uteče. Nakonec mě probrala učitelka, která mě pozvala k tabuli vedle ní. Nic horšího mi učitelka udělat nemohla. Všichni blbě čuměli a čekali na každou čárku, kterou jsem napsal.

Bylo mi trapně i za Renatu. Celou dobu tam stála a zírala na tabuli. Možná dělala, že ji to zajímalo, ale připomínalo to spíš jako byste posadili mojí babičku k počítači a řekli jí, aby vám crackla to nový GTAčko nebo reinstalovala operační systém.

Položil jsem křídu a šel se v tichosti posadit. Renaty a můj pohled se střetly a tvářila se fakt mimo.

,,Dvě minuty to zabralo. Dejte tomu minimálně hodinu denně a věřte mi, že pár příkladů v té pololetce spočítáte."

Renatě však do smíchu nebylo a očividně by nejradši utekla pryč. Bylo mi jí fakt líto.

Ani jsem s kluky nešel na oběd a rovnou upaloval do domu u jezera, abych se mohl učit. Sotva jsem si rozložil na starý polorozpadlý stůl učebnice a knížky, zaslechl jsem bouchnutí dveří. To už jsem vážně zuřil.

Vykoukl jsem směrem pod schody a stála tam Renata.

,,Co tu děláš?"