Ten den už od začátku nebyl podle mých představ. Ve škole mě učitelka u tabule zválcovala jak těsto na nudle. Matika fakt nebyla moje silná stránka a teď jsem o tom přesvědčila i učitelku. Jediná šance byla pololetka a to hned za tři týdny.

Byla jsem celá rozladěná, protože jsem neměla žádnou šanci, pokud to někde neopíšu, dostat za tři.

Nejhorší však nebylo na tom všem to, že mě jinak nepustí k maturitě. Ale můj otec,... teď možná budu vypadat, že se snad bojím i černého kafe, ale můj otec... to byl prostě někdo v tomhle podělaným městě a přece neexistovalo, aby dcera starosty města opakovala ročník kvůli matice. Ještě se nikdy nestalo, aby ředitel školy volal mému otci, že propadám.

Domů jsem se proto ani nehrnula. Mobil jsem zahrabala se ztlumeným zvukem hluboko do tašky a vyrazila si s ostatními spolužáky užívat dne.

Šlo se k jezeru za městem. Tyhle první jarní dny tam bylo krásně. Sluníčko bylo ještě nízko, příjemně hřálo a pár odvážlivců dokonce vlezlo do vody.

Neměla jsem na tyhle věci ani pomyšlení a už vůbec ne na kecy místního playboye Taylera, abych si přisedla, šla se s ním projít a podobně. Holky ho žraly, protože byl kapitán ve školním týmu, což mě vůbec nezajímalo. Nesnášela jsem otravný kluky a on byl zrovna otravnější než sračka ve výtahu.

Zákonitě si totiž myslel, že když jeho fotřík sponzoruje město i mýho tatíka, že mu snad samou radostí budu olizovat kulky. To se ale pletl. Byl sice hezoun, ale jinak byl tupej jak motyčka po sezóně.

Zatímco Rose a Jossie šly do vody s Taylerem a jeho kámoši, já jsem se snažila vypařit. Už snad stokrát jsem se chtěla jít podívat do toho rozpadlého domu kousek od jezera.

Čím blíž jsem byla, tím lepší pocit jsem měla. Bílé sloupy viktoriánského stylu, točité schodiště ke vchodu a fasáda z velké části porostlá břečťanem. Byl to obrovský a nádherný dům. Dlouho v něm nikdo nebydlel, ale kdyby byl jen trochu obyvatelný, klidně bych tam žila.

Někde byla okna rozbitá, ale já jsem neváhala jít dveřmi, které byly pootevřené. Ještě větší úžas mě čekal uvnitř. Vysoké stropy, dřevo kam se podívám, ale všechno v příšerném stavu. Někde se objevily i kopřivy, dřevěné schody byly na spadnutí a omítka se drolila ze stěn jako syrové těsto z prstů.

Věděla jsem, že bych po těch schodech neměla chodit, ale já si nedala říct. Hned na pátém schodu se pode mnou onen dřevěný schod prolomil a noha dovnitř zaplula jako šíp. Horší bylo, že jsem tu nohu nemohla dostat ven. Čím víc jsem se vrtěla, tím víc to bolelo.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem si všimla pohybu. Kdosi ke mně běžel ze schodů dolů a pekelně jsem si oddychla, když mi přiběhl na pomoc.

Zírala jsem na něho a bylo mi jasné, že ho odněkud znám. Chtěla jsem se plácnout do čela. Lucas, ten šprt od nás ze třídy. Všichni se mu smáli, protože nosil šílený hadry, nemoderní účes a jeho brýle snad nosil ještě Roosevelt. Možná jsem byla povrchní, ale to jsme byli asi všichni.

Ve třídě seděli jen tři kluci úplně v první lavici před učitelkou. Zrzek, šikmookej a brejloun. Tak se jim říkalo. Tohle byl zrovna brejloun. Vyrušila jsem ho při učení. Musela jsem se smát sama sobě. Já, která by to potřebovala jako sůl, se tu směje šprtovi, který je s maturitou vysmátej.

Překvapil mě, že mi pomohl a dokonce se nabídl, že mě odvede domů. Sice jsem z toho nápadu nebyla nadšená, protože mě s ním mohl někdo vidět a celá škola by to hned řešila. Bohužel jsem neměla nikoho jiného, kdo by mě odvedl domů.

,,Takže ty se tu učíš?"

,,Jo obvykle je tu klid a ticho."

Pokusila jsem se vstát. Noha nejspíš nebyla zlomená ani zvrknutá, jen dost pochroumaná. Štípaly mě pupínky od kopřiv, do krve sedřená kůže a ještě jsem přišla o pantofle.

,,Omlouvám se, že jsem vešla. Jsem hrozně zvědavá a ten dům je nádherný."

,,Je nádherný a je v něm tolik pozitivní energie."

Měla jsem trochu obavy, že mě Lucas ani neunese, ale vlastně nebyl takový tintítko, za jaké jsem ho měla. Asi jsem nikdy nestála vedle něho, protože byl vlastně o dost vyšší. Nabídl mi svojí ruku, abych se o ní zapřela. Naštěstí ze zpod jsem měla chodidla v pořádku a mohla v klidu došlápnout alespoň na špičku.

,,Vylej si na to aspoň litr desinfekce." usmál se při pohledu na mojí sedřenou nohu.

,,To udělám, ale možná dopadnu mnohem hůř až přijdu domů a otec mě sjede za to, že propadám."

,,Ještě není ani pololetí. Z toho se dostaneš."

Kdyby to byl předmět, kde bych se mohla naučit text nazpaměť nebo vložit do vzorečku jako je to u fyziky, ale matematika je tak nelogická a nepochopitelná.

Vlastně jsem se divila, že se ke mně Lucas choval vcelku mile. Čekala bych mnohem chladnější chování za to, jak se s nimi naše povedená parta baví. Musela jsem uznat, že Tayler a ostatní kluci občas prohodili fakt super stěr nebo vtípek na jejich hlavy a já se tlemila. Bylo mi zároveň i trochu trapně.

Odteď jsem měla jasno, že měl u mě ten kluk malé plus. Odvedl mě domů, respektive do ulice, protože otec měl oči všude.

A měla jsem pravdu. Vůbec ho nezajímalo, že jsem zraněná. Chrlil to na mě pod proudem.

,,Myslíš si, že ti všechno spadne do klína a já za tebe budu žehlit i matiku? Ale to se pleteš. Koukej se sebrat nebo v létě zapomeň na volné prázdniny. Jestli nenapíšeš pololetku na trojku tak budeš denně s paní Newtonovou."

Newtonovou nikdy. Byla to stará, protivná účetní se zadkem jako kombajn. Navíc o matice jako takový nic nevěděla. Neuměla by mi vysvětlit ani jednoduchou rovnici, abych ji pochopila.

,,Tati, slibuju, že se na to podívám s holkama a naučím se na tu pololetku. Dávám ti svoje slovo."

Sice jsem neměla páru, jak tohle zvládnu za tři týdny, ale naslibovala jsem i nemožný.

Hned jak jsem si hodila nohu do klidu, jsem se s večeří vrhla mezi učebnice a notebook s internetovými stránkami věnovaným výkladu matematiky. Ovšem konverzace s holkama na Whats Appu byla prostě zajímavější a ačkoliv jsem dvě hodiny trčela mezi učebnicemi, na papír jsem nenapsala ani číslo. Za to s Jossie a Rose jsme probraly celé koupání s Taylerem a jeho kámoši.