Přeji vám krásný den/večer/noc/ráno, mé drahé nespecifikované muffinky!

Trochu jsem se se zveřejněním této "kapitoly" zdržela. Tak trochu se mi (ne)dařilo tuto výzvu hodnotit rychlostí tak jedna a půl povídky denně. Několikrát jsem musela ukončit hodnocení doslova v polovině odstavce, protože jsem začala usínat. Pardon. Už jsem ale tady, plně k dispozici s vašimi povídkami!

Mimochodem – tyto k-pop výzvy už trvají čtyři dlouhé měsíce a pořád se do nich hlásí neskutečně velké množství autorů. Je to snad nejdéle probíhající a především fungující k-pop projekt, jaký jsem kdy pořádala. Chci vám proto opět za vaši účast velice poděkovat. Vím, kolik úsilí vás to stojí, vím, že povídka se nenapíše jen tak za pět minut. A jsem neskutečně ráda, že i přes to se pořád účastníte, mnozí z vás i pravidelně. Je krásné vidět, že něco může takhle dobře fungovat. 

No nic. Epicky dojemný úvod máme za sebou. Nyní se vraťme k podstatě věci. A tou jsou vaše povídky, které se opět povedly a které je radost číst. Tak se do nich směle pusťte se mnou. Opět doufám, že jsem na nikoho nezapomněla. Pokud ano, křičte. 

+++

Nebyl tu už dlouho. Dokud nevložil klíč do zámku, dokud neotevřel vrzající dveře a váhavě nevkročil na prachem pokryté parkety, neuvědomoval si, jak moc mu tohle místo chybělo.

Zůstal stát jen kousek za prahem, klíče zapomenuté v zámku, rozhlížeje se okolo. Nic se nezměnilo od chvíle, kdy za sebou zamkl. Nic. A zároveň všechno. Tohle místo bylo jako návrat v čase a on na kratičký okamžik zadoufal, že možná...

Zavřel za sebou dveře a současně s tím zavřel oči, nechávaje vlnu vzpomínek, aby se přes něj přelila. Temnou chodbu rázem zalilo slunce, prach zmizel a hluk se odrážel od stěn. Tři pobíhající ratolesti a za nimi rozesmátá žena s černými vlasy a hlubokýma očima, které ho vítaly s bezbřehou láskou. Pokaždé, když se vrátil domů. Usmál se. A pak jeho tvář ustrnula.

Jak dlouho to bylo, co o ně přišel? Co naposledy viděl ty rozzářené dětské úsměvy? Co naposledy mluvil s ní a přál jí krásné ráno? Úsměv zhořkl a v očích ho zaštípaly slzy. Dlaně zdvihl k tváři, schovávaje se před světem. Líce rázem zvlhla a on se sesunul k podlaze, zničený tíhou vzpomínek a svědomí. Proč si tehdy vzal je a on zůstal ušetřen? Proč toho rána nenastoupil do auta s nimi? Proč? Tak mnoho otázek a proseb. Tolik slov, jimiž proklínal osud. Krvácel, brečel, křičel. Ale k čemu to? Život jim vrátit nedokázal. Zatnul pěsti, uslzený pohled upřený před sebe.

Dobře si vzpomínal na okamžik, kdy zvedl telefon. Na chladný hlas, jenž mu oznamoval, že je jim to líto.

Nemohl tam zůstat, utopený sám v sobě a vzpomínkách. Tehdy ne. Odjel z města, odletěl z krajiny a dlouhé roky se snažil přenést přes těch pár minut, během nichž ztratit úplně vše.

Ale i nyní to bolelo. Tak zatraceně to bolelo, když procházel chodbou a s každým krokem cítil to prázdno, které se mu utahovalo kolem krku, bránilo plicím v nádechu a hrozilo, že ho opět srazí k zemi.

Na okenním parapetu stála jediná fotografie, kterou tehdy v záchvatu žalu neschoval do krabice. Fotografie z toho rána, zarámovaná a opuštěná. Na ní ještě bylo všechno v pořádku, děvčata se usmívala, jejich bratříček vyplazoval jazyk a ona... si odhrnovala vlasy a vypadala u toho tak krásně, tak spokojeně!

Váhavě uchopil rámeček... A pak si ho zoufale přitiskl k hrudi.

„Proč? Proč mi vás vzali?"

Kdyby – těch bylo tolik, ale on už nemohl přemýšlet nad žádným kdyby.

„Omlouvám se, mrzí mě to."

Už ne proto, že tam tehdy nebyl s nimi.

„Měl jsem se vrátit domů mnohem, mnohem dřív."

Vrátil fotku na místo, roztřesenými prsty se dotkl tváří svých čtyř milovaných.

„Už zůstanu."

A zůstal.

+++

Musím říct, že ukončení této povídky mne překvapilo. Tuším, co jsem od toho textu čekala, ale po dočtení ve mně i tak zanechal takový ten podivný pocit, že je stejný a zároveň jiný, než jaký jsem ho předpokládala. V dobrém slova smyslu. Povídka dokonale chytne za srdce. Neposkytne všechny informace vystavené na talíři a je jen a pouze na čtenáři, jak tento text zpracuje. A přitom je příběh z tohoto textu jasný jako nebe. Povídka má nicméně i přes zajímavé zpracování zcela očekávaný děj s ohledem na zadání. Povídce jako takové to samozřejmě na kvalitě neubírá, celkově je však příběh něčím, co samo o sobě nešokuje. Musím se však opakovat, když řeknu, že konec dal celé povídce osobité kouzlo, a tím ji celou vyzvedl. 

Z hlediska pravopisu k povídce nemám žádné výhrady, což je pochopitelné, protože autorka tohoto díla je ve svém "oboru" velice zdatná a s češtinou nemá sebemenší problém. Klobouk dolů, opravdu moc povedená povídka. Děkuji!

+++

Sedím před plnou krabicí fotek. Všechny si postupně prohlížím, jednu za druhou a vzpomínám na dny jejich pořízení.

Sáhl jsem pro další.

Toho dne pršelo. Všichni utíkali před deštěm a snažili se schovat. Malé děti skákaly z kaluží do kaluží a radostně se smály mezitím, co za nimi utíkali rodiče řvouce, ať dávají pozor.

Byl to opravdu pěkný den.

Položil jsem fotku vedle sebe, kde už se pomalu hromadily ostatní fotografie.

Sáhl jsem do krabice pro další.

Byl začátek podzimu. Nacházel jsem se v parku a stál pod košatým dubem. Onen den jsem byl svědkem zasnoubení mladého páru. Když si mě všimli potom, co jsem je vyfotil, poprosili mě o fotku, kterou jsem jim ještě v ten den poslal na určitou adresu.

Položil jsem fotku k ostatním.

Znovu jsem rukou zašmátral a vytáhl další fotografii.

Ten den jsem byl se školou v Japonsku. Bylo to na jaře a zrovna jsme se procházeli parkem rozkvetlých sakur.

Bylo to kouzelné.

Odložil jsem ji k ostatním.

Uchopil jsem další.

Bylo to v létě na koupališti. Pracoval jsem tam. V ten den jsem si zapomněl foťák, a tak jsem to vyfotil na mobil. I když ta fotografie nebyla kvalitní, stále měla něco, co mě nedokázalo přimět ji smazat.

S jemným smíchem jsem ji odložil k ostatním.

Sáhnul jsem do krabice pro další fotografii.

Toho dne jsem slavil se svými přáteli svoje dvacáté narozeniny. Joon mě vyfotil novým fotoaparátem, který jsem dostal od něj se slovy: „Všechno nejlepší."

Vypadám na té fotografii otřesně, ale i tak bych se nezvládl jí zbavit.

Dal jsem ji k ostatním.

Znovu jsem zalovil v krabici. V ruce se mi objevila fotografie, na které mám dobré, ale zároveň i špatné vzpomínky.

Tentýž den mi dala holka, která se mi líbila, košem, ale zároveň jsem potkal tebe.

Fotografii jsem smutně odložil vedle sebe.

Vytáhl jsem další.

Byl jsi tam tentokrát ty. Moc rád jsi mi dělal modela, stejně jako naši přátelé, ale ty jsi byl na rozdíl od nich v něčem výjimečný. Pózoval jsi mi, jak od obyčejného člověka venku, ať už mezi lidmi, nebo jen v přírodě sám, až po intimní fotografie. Bylo jedno za jakých okolností jsem tě vyfotil. Vždy jsi byl na oné fotografii roztomilý, nebo jsi mě dostal svým šarmem do kolen. Zažili jsme spolu dobrodružství. Trpěl jsi všechny moje požadavky i přesto, že jsem se k tobě nechoval zrovna nejlépe. Trávil jsi se mnou tolik času, kolik jsi jen mohl a to jenom proto, abych nebyl sám.

Ale pak jsi odešel. Bez rozloučení. Bez polibku. Nechal jsi mě samotného, napospas celému světu.

Vstal jsem ze země s fotografií v ruce a pomalu jsem si to mířil ke koši.

Vytáhl jsem zapalovač. Otevřel jsem ho a objevil se malý plamínek. Přiblížil jsem ho k rohu fotografie, která začala pomalu hořet. Naposledy jsem se na onu fotografii podíval. Stekla mi jedna neposedná slza a dopadla na fotografii, kde jsme byli spolu.

„Miluji tě."

S těmito slovy jsem ji odhodil do koše.

+++

V této povídce se mi líbí především to, jak se ke každé fotce váže nějaká vzpomínka, i to, že jsou ty jednotlivé vzpomínky doprovázeny emocemi hlavní postavy. Na tak krátký rozsah, který jste dostali spolu se zadáním, je to opravdu povedené. Oceňuji také, že je povídka psaná v ich-formě. Text má celou dobu strašně příjemnou atmosféru, dobře se čte a nevyskytují se v něm žádné rušivé prvky. Stejně jako předešlá povídka, i v této děj směřoval k očekávatelnému konci. Každopádně má povídka spád a čtenáře nenudí. 

Pravopis je opět moc dobrý, nenašla jsem v textu žádné chyby, které by výrazně bily do očí. V podstatě jsem nenašla chyby žádné. Opravdu povedená povídka, děkuji! 

+++

Namjoon sledoval, jak si s šedivými, dlouhými vlasy pohrával chladný vítr. Přestože se dny již oteplovaly, vzduch se zdál být studený a podivně vtíravý. Mohlo to ale být zaviněno atmosférou, která se rozléhala kolem osoby před ním. S povzdychem se přiblížil, aby položil stařence ruku na rameno.

„Babi. Pojď domů, nastydneš," pronesl měkce, usmál se na ni, když na něj upřela skleněné oči. Vždy v tuto roční dobu plakala nad vybledlou polovinou fotografie, kterou i v ten moment pevně svírala ve zkřehlých prstech. Byl na ní zachycen mladý muž ve vojenské uniformě. Její milý, který se nevrátil a zanechal ji samotnou s dítětem.

Žena pokývala hlavou, chytla se pevně jeho ruky a nechala se vést až k malému domu. Namjoon ji se starostí sobě vlastní posadil do křesla a zabalil do deky. Fotografii jí položil do klína. Byla to pro něj téměř rutinní záležitost. Už pár let ji v tyto dny navštěvoval, aby jí dělal společnost a pomohl alespoň svým pochopením.

„Každý rok doufám, že se objeví..." zamumlala stařena sklesle a její vnuk jí věnoval utrápený pohled. „A když ne on, tak alespoň druhá polovina té fotografie..."

Před tolika lety, když její muž nastoupil do služby, přichystaný k misi, jí slíbil, že pošle druhou polovinu fotografie. Její doručení mělo znamenat jeho brzký návrat a ona na ni čekala už desítky let.

„Já vím, babičko. Každý rok mi to říkáš," odpověděl jí s tichým povzdechem a klesl do dřepu, aby se ocitl blíž k rovině jejích očí. „A vím, že na něj čekáš už dlouho..."

„Jsi hodný kluk, Namjoone," promluvila a mezi prsty promnula růžek své poslední vzpomínky na milovaného muže. Nic víc neřekla, ale on v jejím pohledu viděl tolik vděku, že by se v něm málem mohl utopit. Zvykl si jezdit za ní a konejšit ji, ostatně, ona sama ho v dětství konejšila a takhle jí mohl její nekonečnou laskavost zároveň trochu oplatit.

Zvedl se, poupravil deku a usmál se na ni. „Odpočiň si."

A ona tak učinila, její víčka skryla oči plné bolesti, nechala se stáhnout do náruče spánku, který ji už několik minut vábil.

Namjoon se vydal ven, sednout si na lavičku před domem. Zabalil se do bundy, která ho alespoň částečně chránila před větrem. Přemýšlel, jako pokaždé v tuhle dobu, kdy stařenka usnula. Díval se na rozlehlá pole, po kterých poskakovali ptáci a hledali něco k zobnutí.

Už se mu zavírala víčka, když zaslechl zabouchnutí dveří od auta. Spěchal k němu poštovní poslíček, který mu předal obálku a s přáním hezkého dne zase nasedl do auta a odjel. Namjoon byl zvyklý otevírat babiččinu poštu, a tak neváhal obálku opatrně roztrhnout a vyndat její obsah.

Při pohledu na čtvereček se zubatou pravou hranou se mu zastavil dech. Na vybledlé fotografii rozeznal mladou ženu ve slušivých šatech a on moc dobře věděl, kdo to byl. Druhá polovina fotografie se objevila po dlouhých letech a on myslel jen na jedno. Vrátí se i on?

+++

U této povídky jsem se celou dobu až do konce ptala sama sebe, jestli se na konci objeví on, nebo se objeví jen ta druhá polovina fotky. Doufala jsem v to druhé a jsem opravdu ráda, že se tak stalo, protože to dalo povídce na uvěřitelnosti. Navíc ten otevřený konec "zakončený" otázkou je dokonalá třešnička na dortu. Líbí se mi námět povídky, autorka splnila zadání velice působivě, což mi velmi imponuje. Autorka opět dokázala, že se umí poprat s jakýmkoli zadáním, které se rozhodne vzít do rukou.

Co se týče pravopisu, v tomto ohledu nejspíš není nic, co bych mohla autorce vytknout. Text je velmi povedený, čte se skvěle, nejsou v něm hrubky ani překlepy, které by čtenáře rušily od prožitku. Za mě jednička z hvězdičkou. 

+++

,,No tak, usměj se."

,,Ani mě nehne." odsekl staršímu blonďatý mladík a svraštil obočí do výrazu nejméně podobného úsměvu.

,,Vždyť na tom nic není Asahi." namítal Jaehyuk ,,jenom... zkus to. Ale ze všeho nejdřív se přestaň tak mračit. Budeš mít vrásky." píchl ho prstem mezi oči. Asahi se trochu zaklonil a plácnul ho přes ruku. Promnul si čelo a vzdychl.

Asahi se zamyslel. K čemu úsměvy vůbec jsou? Lidé se usmívají z důvodu radosti, ale to přeci neznamená, že on šťastný není. Úsměvy lidi škatulkovali a to mu vadilo.

Taky mu vadilo, že se někteří lidé usmívali falešně. Takový lidé úsměvy pouze využívali a takovým lidem se prostě nedalo věřit. Jak má potom vědět, že se daný člověk usmívá doopravdy a nelže mu přímo do obličeje? Pokud je to takhle, úsměvy jsou k ničemu.

Jeho babička mu jednou jako malému pověděla, že smutní lidé hodně pláčou. Pláčou a bolí je srdce. Když se jí tehdy Asahi zeptal; „A od čeho je bolí, babičko?" Odpověděla, že prý z prázdnoty. Nemohou být lehce šťastní a zaplnit to prázdno v sobě, tak si půjčují falešné úsměvy, aby i oni pocítili - třebas jen na chvilku - ono sladké štěstí.

Asahi smutné lidi nechápal předtím a ani teď. Přišli mu naprosto nepochopitelní. Byl ještě mladý na to, aby to pochopil. Úsměvy jsou k ničemu, završil své myšlení.

Hnědovlasý se pousmál. „Zkusíme to spolu." povzbudil ho. Mladší si povzdechl. Měl hyunga rád, ale nesnášel to, že se vždycky tak přehnaně snažil ať už šlo o i tu nejmenší hloupost.

Jaehyuk trochu víc rozkročil nohy do pózy, které Asahi s oblibou přezdíval Bojová Poloha, a založil ruce na hrudi. Vypadal by v tu chvíli přísně, nebýt toho komického úšklebku, který zdobil jeho obličej.

„Že jsi to ty, budu na tebe milý." mrkl na něj brunet a on se zašklebil.

„Nejdřív ze všeho nahoď neutrální výraz," dirigoval Jaehyuk a Asahi udělal přesně to, co starší řekl „teď dej svoje rtíky do podlouhlé linky, ano přesně tak, vyceň zuby a nakonec mírně pozvedni koutky. Asahi!" bacil ho Jaehyuk naoko, když uviděl, jak se mladší předvádí.

„Tak co, je to takhle lepší?" vypláznul na něj blondýn jazyk a ušklíbl se.

„Jsi teď vážně roztomilý." zasmál se Jaehyuk a rychle z kapsy vytáhl drobný foťáček a vyfotil si ho.

„Hele, co to děláš?" zaprotestoval Asahi.

„Na tuhle chvíli jednou budeme společně vzpomínat, drahý příteli." usmál se na něj sladce starší.

„A od kdy jsem já tvůj přítel?"

„Od teď."

Jaehyuk se k němu naklonil a políbil ho. Asahi byl překvapený, ale to nebylo všechno. Blondýn se odtáhl po tom, co jim došel vzduch a usmál se pravým úsměvem.

Možná na tom něco bude, pomyslel si nakonec a usmál se. Usmíval se a byl v ten moment vážně šťastný. To ty, pomyslel si ještě, to ty jsi mě udělal šťastným. 

+++

Povídka mi přišla chvílemi trochu zmatečná, především tím, jak autorka postavy označovala jako "starší", "mladší", "blondýn", "hnědovlásek" a tak. Nakonec jsem se z toho nějak vymotala, ale poměrně to ubralo na prožitku z děje. Ten byl ve výsledku pěkný, takový nevinný a milý, nesl však v sobě i nějakou tu hlubší myšlenku: líbilo se mi uvažování o úsměvu, to především. Zakončení bylo přímo na cukrovku, což ale nemyslím zle, opravdu se mi to líbilo. Jako oddechová povídka je to opravdu povedený text. 

Autorka zvládá pravopis poměrně dobře, ačkoli nějaké ty neduhy se tam pořád najdou. Není to však nic, co by představovalo větší problém a jako celek se mi povídka opravdu líbí. Pěkná práce! Děkuji.

+++ 

Sedím na posteli a mezi prsty promačkávám fotografii mě a mého přítele. Bylo to v zimě, z nebe se snášely malé studené vločky a zachytávaly se nám do vlasů, byla to skvělá atmosféra a já ji nechtěl jen tak ztratit.

Svůj fotoaparát jsem nosil všude, miloval jsem to, když jsem mohl zachytit krásu kolem sebe a poté všechny fotografie vyvolat. Tohle všechno pro mě znamenalo hrozně moc, možná proto mi dlouho trvalo smíření se se ztrátou.

Ztráta, jež mě hodně zasáhla, a kvůli ní se na fotografii ve svých rukou nemůžu podívat. Vím, co držím, ale nevidím to, nevidím už totiž vůbec nic.

Vzpomínám si na naše první setkání, bylo to v parku. Fotil jsem lekníny na jezírku, tehdy jsem měl na očích brýle s tlustými sklíčky, byl jsem jako krtek, neobešel bych se bez nich, možná proto jsem byl taky v koncích, když kolem mě prolétla vosa a já jsem veškerým tím mácháním kolem sebe shodil svoje brýle do jezírka.

Pro tebe to byla vtipná situace, jako pro každého kolemjdoucího, ale jediný jsi ke mně přišel a nabídl mi pomoc. Neviděl jsem svého spasitele, pouze slyšel hlas té rozmazané šmouhy.

„Mimochodem, jsem Kim Namjoon," pronesl jsi a já jsem s pousmáním přikývl.

„Já jsem Kim Taehyung, děkuju za pomoc."

Kupodivu jsi měl taky zájem o focení, jen z té druhé strany, vždycky jsi prý chtěl být modelem. No, když jsem si konečně nasadil brýle a mohl uvidět tvoji tvář, rozhodně jsem nelhal se svojí poznámkou, že bys modelem být klidně mohl.

Tak jsem tě fotil, oba jsme dělali to, co nás baví, přitom se sbližovali víc a víc, i když jsme si ale byli stále bližší, tvůj obraz se ztrácel. Každým rokem o něco větší dioptrie, stejně se to zvyšovalo a ty ses mi vzdaloval.

Až po čtyřech letech, co jsme se znali, jsi se odhodlal k prvnímu kroku. Přiznal ses mi, že jsi jinak orientovaný, přiznal ses i s tím, že jsi do mě zamilovaný, bylo to zvláštní, jako bych byl v tu chvíli součástí romantické knihy, ale přísahám, že jsem to cítil stejně.

A pak jsi mě konečně políbil.

„Je mi to líto, pane Kime, ale váš zrak už nezachráníme," řekl můj doktor, když jsem šel na poslední kontrolu, tam jsem to zjistil – oslepnu úplně.

Jsem rád, že jsi tady se mnou byl, utěšoval mě, když jsem spadal do úzkostí, měl jsem strach, zároveň jsem cítil vztek i stesk, zrak pro mě znamenal hodně, nedokázal jsem si představit, že o něj přijdu.

Ten den přišel, i když jsem ráno otevřel oči, zůstal jsem pohlcený tmou. Nadobro jsem ztratil tvoji tvář. Ale cítil jsem tě u sebe, pomohl jsi mi a díky tobě jsem se s tím dokázal smířit.

„Tae?" osloví mě jeho hlas a já se jen matně otočím směrem, odkud to vyšlo, ucítím jeho rty na těch mých a poté vřelé objetí, „v pořádku?"

„Jo, jen jsem si trochu zavzpomínal..."

„Můžeme si zavzpomínat společně, pokud chceš," zašeptá a já se nad tím usměju.

„Budu rád, Joonie."

+++

Dobře. Musím přiznat, že tato povídka mne hodně zasáhla. I jsem si pobrekla. Nemůžu jinak, než vyzvednout originální námět, který autorka do povídky vložila. Úvod povídky ve mně jako ve čtenáři evokoval úplně jiný děj než jaký text nakonec měl. Povídka mi připomněla jedno hodně staré k-pop mv s fotografem a slepotou, což mě donutilo cítit se trochu nostalgicky. Povídka je opravdu pěkná, taková jednoduše napsaná, ale zanechá ve čtenáři hodně. 

Pravopis místy trošičku pokulhává, jinak je však povídka opravdu strašně pěkná a povedená, za což jsem velmi ráda a rozhodně musím autorku pochválit. Děkuji. 

+++

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie. Snímek ukazuje dva chlapce lapené uprostřed okamžiku; tak dokonale. Téměř výsměšně.

Vzdálený hlas prořízl ticho pozdní noci. „Prosím?"

Vzpomínáš? Byli jsme malí a hloupí a svět byl náš. Vzpomínáš, Jimine?

Vzpomínám.

„Ahoj, hyung."

Jak by ne?

Dal jsi mi důvod.

Bylo to krásné, Jimine. Ale všechno má svůj konec. Ať už později či dřív – takový už je svět. Víš? A stejně jako vše ostatní, ani nás to nemine.

Dal jsem ti naději.

Je pozdě. Je konec.

Promiň.

„Jimine?"

„Jo. To jsem já."

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie. Chlapec nalevo se neusmál. Pouze se k sobě nechal tisknout mladším druhem – tenkrát ještě ano – ramena pokrčená pod náporem druhého těla, vlasy už navěky trčící do všech stran; i ony se snažily utéct mimo dosah. Jako by tušily...

„Kdes vzal tohle číslo?"

Vzpomínal si. Pod černou kšticí se skrývaly oči. Tmavé. Ne jako čokoláda, ne jako lesní tůňka o půlnoci. Jen nekonečný vesmír. Jako obraz.

Někdy se smály.

Častěji ne.

„Vzpomněl jsem si." Nikdy jsem nezapomněl.

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie. Kdysi její okraje žmoulaly dětské ruce. Přejížděl bříšky prstů po tvářích lapených mezi světy, hlavu zamyšleně nakloněnou.

Zeptal se: Proč se dospělí nesmějí?

Protože nesmějí.

To je blbost.

Není.

Tak proč nesmějí?

„Yungi hyung?" Přijď.

Protože dospěli.

Vzpomínal si. Častěji se mračil než cokoliv jiného, a přece v sobě ten výraz nenesl nic zlého. Špulil spodní ret, dočista jako dítě, jimiž tolik pohrdal. Soustředil se. Odpočíval. Jako tečka za větou.

Nechápal to. Nechápal ani to, že nepřišel čas...

Držíš mě zpátky. Zlobil se.

Připomínám ti tvé místo.

Jak ho poznám? Své místo?

„Haló?"

Nepoznáš.

...ani že ještě dlouho nepřijde.

Tak k čemu je dospělost?

Jen pro zlost.

„Yungi?"

Dost!

Vzpomínal si. Zvuk tříštěného skla, vztek, uvědomění, a pak už jen krev. Razila si cestičku z nespočtu ranek, vsakovala se do hlíny, hledajíc cestu zpět k matce Zemi, z níž vzešla. Neudělal nic. Nechal ji téct. Jako zpověď.

Ze sluchátka zazní jediné slovo. „Jimine."

Neodpověděl. Podobně jako tolikrát on – zastavil se. Než je opět pohltí ticho.

„Už mi nevolej."

Vzpomínal si. Palec zlehka opřený o bradu, jako pokaždé, když se ztratil v myšlenkách. Zprvu se ptal. Později se naučil mlčet. Seděl a pozoroval ten palec i tu bradu a snad i toho nehybně usazeného chlapce, na prchavý okamžik zamrzlého v čase.

Jako fotografie.

Než si je pro sebe ukradne noc. „Hyung, promiň, neměl jsem..."

Zavěsil.

Ještě ne – hvězdy ještě nejdou spát – avšak brzy tma ustoupí světlu a zažloutlý, časem zjizvený papír pohladí první paprsky nového dne.

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie.

Umírající noc se překlenula v ráno.

Ťuk ťuk. Bušení na dveře roztříští ticho. Zvuk spěšných kroků vzápětí; nespal. Otevřel dveře. Ležel a vzpomínal; dlouze, často, na dospělost. Na děti.

Stál před ním – jeho dokonalý snímek.

„Přišel jsi," vydechl.

Usmál se.

„Ano."

+++

Tuto povídku jsem si musela pročíst několikrát, abych si byla jistá, co k ní chci říct. A abych byla upřímná, pořád nevím, co bych k ní říct měla. Zpracování zadání je v tomto textu opravdu unikátní. Líbí se mi prolínání myšlenek s textem i s přímou řečí. Líbí se mi myšlenky povídky, líbí se mi v podstatě úplně všechno na ní. Je napsaná neskutečně nádherným stylem, a přestože není tento styl zas tak převratný, je výjimečný tím, že takhle píše strašně málo lidí. Což je opravdu škoda, protože toto je vskutku klenot v literárním světě. Povídka má v sobě opravdu silné kouzlo a rozhodně patří mezi to nejlepší, co se ve výzvách objevilo.

K pravopisu se nemá cenu vyjadřovat, je perfektní jako vždycky. Autorka v tomto ohledu nemá skoro žádné mezery, a to se jen tak nevidí. Skvělá povídka, děkuji ti za ni!

+++

Mladý fotograf se procházel Soulem s fotoaparátem pověšeným na krku. Měl Soul rád, i když ho občas ruch velkoměsta a znečištěné ovzduší trochu štvalo.

Taehyung se pousmál, když uviděl strom, který krásně kvetl. Vzal do rukou fotoaparát, trochu popošel, aby fotografie vypadala co nejlépe. Na výsledek se spokojeně usmál, jelikož květ vypadal opravdu skvostně.

Po tom, co dvě hodiny chodil po městě, se vydal domů. Rychlým krokem si to mířil přímo k bytovému domu, ve kterém se svým spolubydlícím bydlel.

„Jimine! Jsem doma!" křikl do bytu, když za sebou zavřel dveře. Sundal ze sebe bundu a boty skopal z nohou, načež se vydal do obývacího pokoje, kde seděl jeho nejlepší kamarád a četl si knihu.

„Ahoj, jak to šlo?" Jimin se hezky usmál a odložil knihu na stůl. Celou dobu sledoval Taehyunga, který se svalil vedle něj.

„Skvěle. Chceš se mnou prohlídnout ty fotky?" zeptal se Tae a věnoval blonďákovi široký úsměv. Jimin se k němu přisunul a nadšeně kývl. Taehyung uměl fotit skvěle a on si jeho fotky moc rád prohlížel. Občas dokonce fotil i jeho, když měl na sobě něco, co mu slušelo, nebo když ten den, podle Taeho slov, po dlouhé době vypadal k světu.

Prohlíželi fotky, Jimin u každé poznamenal něco, co se mu na dané fotografii líbilo. Až u poslední fotografie si oba všimli něčeho, co Taehyung vůbec nepostřehl, i když jí dvakrát kontroloval. V levém spodním rohu byla hlava a kus ramen neznámého mladého muže s černými vlasy, který si zrovna nandával roušku.

„Jak? Jak to, že jsem si toho sakra nevšiml?" nadával Tae s pohledem na muže v levém spodním rohu.

„Klid, TaeTae. Stejně ty fotky budeš upravovat... můžeš jí trochu oříznout. I když jak tak na něj koukám, byla by to spíš škoda," mrkl Jimin a upozornil na to, že muž byl opravdu pohledný. Taehyung nad svým kamarádem jen protočil očima a lehce ho strčil do ramene. Ale Jimin měl pravdu. Muž byl opravdu moc krásný.

~

Dva měsíce potom, co Taehyung omylem vyfotil cizího muže na ulici, na něj téměř zapomněl. Aby ne, měl na starost dost věcí a na náhodného muže z fotografie se lehce zapomíná.

„Hejbni zadkem, Jimine. Přijdeme pozdě," houkl Tae na Jimina, když už pět minut čekal v chodbě. Min se po chvíli vynořil ze svého pokoje a Taehyung musel uznat, že vypadá opravdu skvěle.

Místo komplimentu, který už měl na jazyku, k němu šoupl jeho boty, aby konečně mohli jít. Neměli to k Hoseokovi daleko, ale i tak nemuseli jít pozdě.

K Hoseokovi přišli akorát a brzy už seděli i s dalšími přáteli u Hobiho v obýváku. K Taehyungovu údivu se ozval zvonek, když už všichni seděli a dobře se bavili. Hobi šel s nadšeným úsměvem otevřít a šťastně vítal nově příchozího.

„Takže lidi, tohle je Kim Seokjin, potkal jsem ho onehdy v Gwacheonu!" začal Hoseok a mladík vedle něj se přátelsky usmíval. Tae se zmateně podíval na Jimina, který mu pohled oplatil. Oba v něm poznali onoho muže, kterého tenkrát omylem vyfotil.

+++

Proč mě ani trochu nepřekvapuje, že ho nakonec potkal? Upřímně jsem ale čekala, že ho potká na tom samém místě, opět při focení. Ale ten konec mě fakt překvapil. U této povídky by mě fakt velmi zajímalo pokračování a úplně si dokážu představit, že by ta povídka byla třeba i na několik kapitol. Vidím v tom něco oddechového a příjemného akorát tak k deštivým dnům a hrnku kafe. Jinak námět je vybraný skvěle, osobně mám ráda takové to náhodné vyfocení někoho. Ty fotky mají často něco do sebe. 

Pravopisně je povídka opravdu povedena. Ale to budou jistě dobré geny, že ano. Jsem ráda, že se takový talent účastní těchto výzev a já si pak mohu pročítat takto pěkné povídky. Děkuji! 

+++

Tančil. Bezdrátová sluchátka hrála do uší různou hudbu. Už necelé dva týdny jen tančil, ostatní činnosti omezil na minimum, jeho poslední jídlo byla asi pět dnů zpátky oříšková müsli tyčinka v náhražce jogurtu, což bylo cosi bílého, příšerně sladkého a lepivého, aby se nemusel věnovat myšlenkám. Při tanci částečně zapomínal na vše, co se stalo. Jediná jeho stálá společnice byla Bolest. Vlastně ne, v kapse, jindy v ní míval cigarety a zapalovač, jej neskutečně tížila fotografie malého formátu, maximálně deset na šest centimetrů, na níž byli čtyři chlapci a jedna dívka. On, Choelmin, Mingi, Yukio a Eunbi zrovna utíkali směrem k původci fotky, který taktéž utíkal, takže byl celý snímek mírně rozostřený.

Vzpomínal, že ji Seojoon vyfotil na svůj staronový instantní fotoaparát od firmy Polaroid Corporation, celkem směšný, vybledle starorůžový model SX-70 z pětasedmdesátého, který společně našli v jednom zapadlém obchůdku se starožitnostmi. Musel se usmát, protože si vybavil, jak spolu probíhali ulice, tehdy ještě bez Yukia, s přeslazenými černými jedy skoro šest hodin, aniž by k tomu měli nějaký určitý důvod a poté, když se potřebovali schovat před deštěm, zapadli do jediné stále ještě otevřené prodejny.

Čekali, že o půl čtvrté bude mít otevřeno možná tak nějaká nonstop večerka, takže byli po vpádu do útulného starožitnictví velmi překvapeni. Mladík se jmenovkou, na níž bylo ozdobným písmem napsáno Yukio se srdíčkem místo tečky, a mintovými vlasy téměř usínal ve stoje opřený břichem o prosklený pult, jakmile se však rozezněl zvonek, tyto bývají nade dveřmi hlavně v kavárnách, naprosto se probral, vyjekl leknutím a nakonec zaskučel bolestí. Dlaně položil na spánky a dlouhými kostnatými prsty si vjel do delších vlnitých vlasů.

Další a další návaly vzpomínek jej bombardovaly v čím dál tím kratších intervalech a snažily se zastavit jeho stále se pohybující tělo, až se jim to povedlo. Malým sálem se roznesl dunivý zvuk dopadu a hned na to zvuk podobající se bolestnému zakňučení štěněte. Mladík s odrůstající růžovou barvou vlasů se po špatném dopadu na špičky odporoučel k zemi. Prohmatal si pravý kotník, zlomený rozhodně nebyl, znovu se postavil do základní polohy a rozpohyboval své tělo. Snažil se, opravdu moc se snažil, ale nedokázal se soustředit. Vzpomínky jej rozhodily natolik, že nedokázal nic jiného, než se k nim neustále vracet. Nechtěl si dovolit vracet se ve vzpomínkách, jenže toho na něj bylo moc.

Tichým krokem se rozběhl do rohu, z uší prudce vytrhl sluchátka a, sedaje si, objal své holeně hubenými pažemi. Než položil hlavu na kolena, z kapsy vytáhl mírně zohýbanou fotografii a otočil ji na bílou stranu. Přes celou šířku se táhl ozdobným písmem zelený nápis „Forever together" a pod ním šest různobarevných podpisů. Bříšky prstů přejel po několika málo slovech, jako by snad měl tento čin vše napravit. Ne, toto už nic nemohlo spravit, i kdyby někdo dodal novou součástku do rozbitého stroje, už nebude takový, jaký kdysi býval. Nakonec se vzdal, už se nekontroloval, slzám nechal volný průběh. Vzlyky začaly opouštět mladíkova ústa. Cítil se tak příšerně.

+++

Opravdu se mi líbí styl, kterým autorka píše. Pamatuji si jména postav i z předešlých povídek do výzev a spojitost mezi nimi dává tomuto textu o něco hlubší význam. Takové povídky mě baví, protože pak mám z děje mnohem silnější dojem. Mám taky strašně ráda tento typ povídek, v nichž se celou dobu nevyskytuje žádná přímá řeč. Vždy se těším z takových povídek, protože v mých očích to tak trochu dokazuje kvality autora všeobecně. Ačkoli se to nezdá, psát text čistě bez přímé řeči není tak jednoduché. 

V pravopisu autorka chyby nedělá a její texty se čtou strašně dobře a plynule. Rozhodně doufám, že si jich od ní budu moci pročíst více. Krásná povídka, děkuji!

+++

Usmíval ses na mě. Rozpaky a štěstí ti barvily tváře do červených odstínů, když ses mi uprostřed noci opíral o rameno a pomalu usínal. Byla to jedna z těch chvilek, kterou jsme měli jen sami pro sebe a mohli si užívat klidu i přítomnosti toho druhého.

Ačkoliv jsem tvou nechuť vůči focení nikdy nechápal, mělo mi být nad slunce jasné, že bez tvého svolení bych to dělat neměl. Přesto mé prsty potají stiskly spoušť, zatímco jsi nevnímal svět kolem sebe. Existovala snad lepší příležitost?

Hněval ses na mě, jakmile jsi to zjistil, samozřejmě že ano. Ale vídali jsme se málo a já tě zcela sobecky chtěl u sebe alespoň v podobě drobného obrázku, jenž se vešel do kapsy.

Teď jsi ho držel ty, ublíženě jsi ho pozoroval, přičemž výčitky mě zasáhly takřka ihned. Jak by taky nemohly, když jsem udělal něco za tvými zády, třebaže se jednalo o drobnost?

„Kradou duši," ozvalo se v prázdném pokoji tiše. Už je to dlouho, co se náš rozhovor ubral tímto směrem. Tehdy jsem naslouchal vyprávění o tvém strachu z čísla čtyřï. Kdysi jsem se pousmál i při zmínce o této pověře.

„Je to fotka, Wooyoungu. Jsou to povídačky."

Měl jsem věnovat více pozornosti tomu, jak se cítíš ty, než prostým a neosobním faktům. Jestliže jsi tomu odjakživa věřil, vnímal jsi hrozbu zpoza objektivů jako skutečnou. Nebylo správné, že jsem to nebral v potaz a dotlačil tě přes neviditelnou hranici, za kterou jsi nechtěl jít.

Okamžik, při němž se naše pohledy střetly, mě přiměl uvěřit též. Ze vteřiny na vteřinu mi myšlenka na fotografie, jež kradly duše, připadala až nepřirozeně reálná. Všechno, včetně tvých očí, to potvrzovalo. Opravdu jsi vypadal, jako bych si kus tebe nelítostně vzal spolu s momentem uvězněným v nehybném obrázku.

„Já vím... Ale teď už je to jedno. Nech si ji," splynulo z tvých rtů šeptem jako zvadlý lístek. A přitom by stačila kapka vody, aby kvítek opět zaplál všemi barvami. Stačila by i tobě?

Letmé políbení, jemné pohlazení a něžná slova – dal jsem ti dost, aby se na tvých rtech objevil úsměv? Jestliže jsem sebral něco tvého, měl bych ti dát něco svého, vynahradit ti odcizenou chvíli a věnovat ti novou. Krásnější. Naši.

Celé odpoledne patřilo nám a stejně tak i celá noc. Vzpomínka na zbytečný spor se rozplynula v našem dechu, jenž se spojil v jeden, zatímco jsem si byl jist, že i mé srdce bilo ve stejném rytmu jako tvé.

Usmíval ses na mě, ale tentokrát jsi to byl doopravdy ty, komu se koutky unaveně, leč upřímně, zvedly.

„Sane," zašeptal jsi a já poté vyřkl tvé jméno též. V tom okamžiku se mi pohled zastavil na fotografii ledabyle pohozené na stolku. Natáhl jsem se pro ni a při tom popadl i zapalovač, který ležel hned vedle.

Tázavě jsi pozvedl obočí a sledoval plamínek, jak pohltil růžek nicotného papíru. Mlčky jsme hleděli na oheň, jenž pojal obrázek za svůj. Nepotřeboval jsem hloupou fotku, abych tě miloval. Navíc... máme sebe. A třeba ti tohle kousek duše vrátí.

+++

Tato povídka ve mně zanechala mnoho emocí, které se ve mně bouřily jedna přes druhou. Pověra o tom, že fotka krade duši, je naprosto senzační nápad pro takovou povídku a zapracování tohoto faktu do tak krátkého děje autorka zvládla naprosto senzačně. Líbí se mi, kolik skrytého se v povídce nacházelo, a s jakou lehkostí autorka do děje propašovala věci, které nejsou na první pohled patrné a člověk musí číst mezi řádky. 

Mluvit o pravopisu je zde zcela zbytečné, autorka je v tomto ohledu zkušená a rozhodně ví, co dělá. Její povídky jsou vždy krásnými klenoty této výzvy. Děkuji krásně za moc povedený příběh.