Přeji vám krásný den, mé drahé nespecifikované muffinky! 

Po týdnu mám zase jednou den volna, tak toho patřičně využívám. Musím říct, že jsem opravdu překvapená, kolik textů jste mi do páté výzvy poslali, jelikož ještě v pátek večer to vypadalo, že tato výzva nebude mít velkou účast. Připisovala jsem to začátku školního roku a naprosto jsem to chápala. Nicméně jste mě během víkendu nádherně překvapili tím, že jste začali své povídky zasílat ve velkém. 

Udělali jste mi tím opravdu neskutečnou radost a dali mi jistotu, že se o budoucnost výzev nemusím bát ani během školních dnů. Dokonce se teď o to víc těším na budoucí, mnohem větší, projekty, které se zde časem objeví. 

Nyní však už přejdu k vašim povídkám. Všechny jsou opravdu povedené a krásné a já jsem ráda, že mám možnost něco takového číst. Udělejte si nyní taky víkend hezčím, dejte si kakao nebo kávu a vychutnejte si následující texty. :) K vyhodnocení bych se měla dostat někdy v noci, popřípadě zítra dopoledne. :) 

Pokud by se náhodou stalo, že jsem na někoho zapomněla, křičte.

+++

Přišel jsem do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Hodil jsem sebou na postel a začal křičet do polštáře. Dělají si mojí rodiče prdel?!

„Co se stalo zlato?"

Jen, co na mě promluvil něčí hlas, jsem se strašně lekl.

Otočil jsem se na tu osobu. No to si děláš prdel!

„Co tu děláš? Jak ses sem dostal? Víš, jak jsi mě vylekal?" chrlil jsem jednu otázku za druhou na něho.

„Vylezl jsem po stromě. Okno bylo otevřené. A teď ty. Co se stalo?" zeptal se mě.

„Neřeš to!" vyjekl jsem a zase si zahrabal hlavu do polštáře.

„Zlato, co se stalo? Slyšel jsem nějakou hádku, když jsem se schovával pod oknem," vysvětlil mi.

Povzdechl jsem si. Zvedl se a sedl si na kraj postele. Došel zamknout a sedl si vedle mě.

„Proč jsi zamkl?" zeptal jsem se.

„Aby nás tvoji rodiče nerušili," zněla jeho odpověď.

„Tak a teď mluv!" rozkázal mi.

„No," podrbal jsem se na zátylku, „víš, jak nás rodiče přistihli?" zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal. Jenom lehce přikývl v souhlas.

„Tak rodiče začali křičet, že jsem moc mladý na to, abych s někým chodil. Taky jsem prý příliš mladý na to, mít s někým sex!" začal jsem křičet na něj. Zvedl jsem se z postele, začal se tahat za vlasy a křičet dál.

„CO SI O SOBĚ SAKRA MYSLÍ!! VŽDYŤ UŽ MI JE 20!! NEMAJÍ MI CO KECAT DO ŽIVOTA! TO JE FURT 'JSI NA TO MOC MLADÝ'?! SAKRA!" zakřičel jsem naposledy, spadl na kolena a začal brečet. Pomalu ke mně přišel.

Objal mě a začal mě vískat ve vlasech. Pomalu jsem se začal uklidňovat.

„Promiň," omluvil jsem se.

„Šššš, nic se nestalo Jiminie," a lehce mě políbil na rty. Hned jsem se zapojil.

„Tae! Neměl bych. Jsem na to příliš ml-" dál už jsem to nemohl dopovědět, jelikož mě umlčel polibkem.

„Na to budeš mladý i v 90!" řekl hned, jak jsme se odtáhli z polibku.

Začal mě líbat a bloudit rukou pod mým tričkem. Začal mi mačkat zadek a já začal hlasitě vzdychat.

„To si děláš legraci ne?! Nebudeš s nikým šukat v našem baráku?! Hned otevři!" začal křičet otec a dál bušil do dveří.

Nevšímali jsme si ho ani jeden a dál pokračovali.

+++

Téma textu rozhodně pobavilo. Fakt jsem čekala, že mu bude tak patnáct, možná šestnáct, když mu zakazují sex, ale dvacet? To jsem chytla menší záchvat smíchu. Nicméně otec bušící na dveře během toho, co se jeho dítě chystá mít sex... nejsem si jistá, jestli si si víc nepřeji být takovým dítětem nebo takovým otcem. Obojí musí být dosti traumatické. 

Droboučké výtky k textu bych měla jen u nějakých detailů. Capslock v uměleckém textu je takový menší zločin, kterému je dobré se vyhnout, to samé pak užívání číslovek v textu. Hlavně pokud jde o věk, je mnohem lepší a vlastně správné, použít slovo, takže nikoli 20, ale dvacet. Jinak nemám, co dalšího bych vytkla. Povedená práce. 

+++

„Jsi moc mladý." Moc mladý sem, moc mladý tam. Sedmnáct mi bude za rok, to už žádný turnaj tří kouzelníků nebude. Jsem skoro dospělý a z obrany proti černé magie jsem lepší než většina starších studentů. Proč bych se nemohl účastnit taky? Udělají turnaj, kde je potřeba kouzelnické zdatnosti a přihlašování určí podle věku.

„Zeptám se Brumbála na výjimku."

„Proč by ti dával výjimku?"

„Jsem Nebelvír, ty má přece rád." Má kolej má své výhody. Například získávání školního poháru téměř každý rok i přes fakt, že nejvíce porušení školního řádu pochází právě od nás. Ano, je to nefér, ale má to Merlinův řád první třídy.

„Jungkooku," protáhl, „tohle není kradení z Filchova kabinetu, tady jde o život."

„O to zábavnější to je."

„Jungkooku!"

„Nojo, promiň. Chápu, že se bojíš, ale budu v pohodě. Když už to má někdo vyhrát, tak proč ne nejlepší student ročníku? Navíc se šprtem po boku..." S jeho pomocí rovnou počítám a podle Michaelova samolibého výrazu jsem ho i potěšil. Na své šprtovství je opravdu hrdý.

„Beze mě bys umřel už ve třetím ročníku."

***

Odpočívárna. TEĎ. Přesně to stojí na kousku pergamenu, který mě právě trefil do hlavy. Michael lístek nejspíš zase očaroval, jak to dělává, když mě nemůže najít.

Dorazím k výklenku v pátém patře, kde se válejí sedací pytle a na nich můj kamarád. Kus podlahy zde pokrývá koberec. Je tady krásný výhled, ale přesto bývá odpočívárna prázdná. Ve druhém patře se totiž nachází stejný výklenek a většina studentů se zdržuje právě tam – nikomu se nechce chodit tak vysoko.

„Drby se tu šíří fakt rychle," uchechtnu se, když uvidím jeho výraz.

„Je to pravda?"

„Jasně že to je pravda, taky jsem ho musel dvě hodiny přemlouvat."

„Ale duel s Brumbálem? S Albusem Brumbálem? Vždyť porazil i Grindelwalda!"

„No právě, když ho porazím, znamená to, že jsem fakt dobrý, a budu moct do turnaje."

„Má cenu ti to vymlouvat?"

„Ne, ale můžeš mi pomoct," navrhnu s úsměvem. Mám toho nejlepšího kamaráda.

***

Za necelou hodinu skončí možnost přihlašovat se do turnaje a pokud vyhraju v duelu, sám Brumbál do poháru vhodí mé jméno. Pro tento duel byla poupravena Velká síň, aby nás mohla sledovat celá škola. Ukloním se řediteli a připravím se na seslání prvního kouzla.

Jak říkal jeden náš profesor na OPČM, vytvořit nové kouzlo není tak těžké. Stačí ovládat základy latiny a přečíst si pár knih. Jedno kouzlo jsme vymysleli: dočasně celou místnost zaplaví světlem oslepujícím všechny bez speciálně upravených brýlí. Já takové brýle mám.

Sešlu toto kouzlo, ustoupím o dva kroky stranou a pohybem hůlky svého soupeře odzbrojím. Hůlka mu však pouze vypadne a on po ni honem šátrá, na řadu tedy přichází petrificus totalus.

Oslepující kouzlo mezitím vyprchá, celá škola tak má výhled na zkamenělého ředitele a mě, jak si přivolávám jeho hůlku a vysílám finite incantatem, aby mohl napsat na pergamen mé jméno a přihodit ho k ostatním v poháru, uzavíraje tak přihlašování.

Do turnaje se nakonec nedostanu, ale vůbec mi to nevadí, porazil jsem přece Albuse Brumbála.

+++

Vzhledem k tomu, že jsem právě sama začala psát povídku na kpop/hp crossover, mě tato povídka opravdu velmi potěšila. Tyto dva fandomy se mi spolu hodně líbí, a díky soutěžím a výzvám, které už na wattpadu proběhly, si všímám, že nejsem jediná. Oslovila mě hlavně myšlenka povídky a taky její ukončení.

Povídka je napsaná fakt skvěle, co se týče pravopisné stránky, a rozhodně bych ji zařadila k ukázkovým příkladům obstojného pravopisu, jaký se na wattpadu jen tak nevidí. Má úcta, můj smeknutý klobouk a především mé poděkování za opravdu dobrou povídku. 

+++

Škola byla dneska velmi dlouhá, cesta autobusem byla dlouhá, ve tmě jsem vycházel z domu, ve tmě se zase vracím. Otevřu dveře a po umytí rukou rovnou zasednu ke stolu. Táta sedí naproti mně, čte noviny, máma právě nese tři identicky stejné talíře.

„Tak co ve škole, Jungkookie?" optá se mile moje maminka a věnuje mi jeden z jejich příjemných pohledů. Nadechnu se a svoje velké tmavé oči zabodnu do talíře přede mnou.

„Ušlo to, bavili jsme se o naší budoucí práci, co bychom chtěli být," utrousím a máma se zamračeně opře o stůl.

„Ježiš, proč se vás ptaj na tohle? Vždyť to čtrnáctiletý kluk, jako ty, nemůže ještě vědět," prohodí a protočí nad tím očima, než rychle odběhne pro kastrol s naší večeří, „tak, nabírejte si."

„Ale já to vím," šeptnu a máma pozvedne obočí.

„Jo? A co, prosím tě?"

„Chtěl bych zpívat," pronesu s úsměvem, který však vmžiku spadne, když se do toho máma vloží.

„Ale, Kookie, na tohle bláhové snění už jsi snad starý. Jezte, než to bude studený."

„Spíš mladej," skočí do toho táta, „ať si sní a zpívá, ale platit kurzy začnu, až mu domutuje hlas, teď to nemá smysl, prosím tě, podej mi pivo," kývne ke mně hlavou a já vstanu od stolu a dojdu do lednice.

„Na to už je pozdě, na zpěv měl chodit už dávno," cekne máma, ale táta zakroutí hlavou.

„Blbost, až se ti usadí hlas, pak má smysl trénovat."

„Tsh, vždyť o hudbě nemáš ani páru," donesu tátovi to pivo a vrátím se k večeři.

„A ty snad jo? Díky," poděkuje a otevře plechovku, „chceš si taky loknout?" ani nestačím odpovědět, máma ho praští do paže.

„No, přece mu to nebudeš nabízet! Na to je ještě mladej."

„Ále, já jsem v jeho věku už pil, je dost starej."

„Však taky podle toho vypadáš, Jungkook má na tohle ještě dost času," sykne a tím to celé utne.

Moc mladej, moc starej...kdo se v tom má vyznat?

Náhle je tady hrobové ticho, dokud všichni nedojíme. Poslušně odnesu nádobí a vrátím se zpět ke stolu, máma spojí ruce a s úsměvem pohlédne na tátu.

„Zlato, stáhnul jsi ten film?"

„Jasně, mrkneme na to," ujistí ji a já se nad tím usměju.

„Oh, já zítra nevstávám, můžu se dívat taky?" optám se spokojeně, ale leknutím poskočím na židli, když oba dva sborově vykřiknou jednoznačné: „Ne!"

„Eheh, ehm...," máma si začne nervózně točit vlasy na prstě, než se na mě mile usměje, „chceme říct, že to není film úplně pro tebe...víš? Měl by ses jít umýt a zalézt do pokoje, hm?" povzdechnu si a pohlédnu na tátu, ten ale pokývá hlavou.

„No jo, poslouchej maminku, má pravdu," vydá ze sebe táta a já hned pochopím, nastavím kamenný výraz a vstanu od stolu.

„Hmm, jasně, budu hádat," vydechnu s protočením panenek, „jsem na to moc mladej, huh?" táta se usměje a poplácá mě po rameni.

„Neboj synu, jednou na všechno dospěješ, teď upaluj do pokoje a trénuj zpěv, za dva roky tě někam přihlásím."

+++

Myslím si, že mohu s čistým svědomím označit tuto povídku za jednu z mých nejoblíbenějších ve výzvách. Zamilovala jsem si ji, jakmile jsem ji pročetla. Příjemná, jednoduchá, oddechová. Mám takové kousky ráda. Plus uděluji i za tu úsměvnou situaci s filmem ke konci textu, ta mě pobavila. 

Opět musím říct, že se jedna o pravopisný skvost, a já si nejsem jistá, jestli se mi tady objevují jen samí talentovaní autoři, nebo co to je za magii, která se ve výzvách děje, protože málokdy narazím na text, který by obsahoval větší počet chyb. Děkuji za krásnou povídku, je to opravdu povedená práce. 

+++

„Jungkook hyung! Jungkook hyung!"

Posměšný hlásek umlčel letící objekt. Polštářek přistál na Jiminově obličeji s takovou silou, až se příjemce zapotácel; úsměv z tváře však rána vymazat nedokázala. Právě naopak. Rozladění představovalo tu nejsladší odměnu.

Jednadvacetiletý Jungkook je mladý – dokonce nejmladší! – a roztomilý. Těžko předstírá úsměv už když při společenských akcích nevyhnutelně padnou nevinná slova jako sunbaenim. Nenechá si od fanynek říkat oppa a už vůbec se necítí jako hyung.

Kromě nich se v místnosti nacházel jenom Yoongi. Zbylí členové se opozdili na nějaké firemní schůzce, s níž si doteď nedělal hlavu. Vrhl nepěkný pohled Jiminovým směrem. Ten se stále culil jak pitomé sluníčko. Tak na něj vyplázl jazyk.

Ví, že nemůže zůstat dítětem navždy. Ale to, že to ví, ještě neznamená, že se mu to zamlouvá.

Nechal Jimina Jiminem a sáhl do kapsy pro telefon. Úvodní obrazovka jej uvítala oznámením o nízkém stavu baterie. Rozhlédl se kolem – nikde neviděl nabíječku. „Hyung? Neviděl jsi moji-" začal, ale Yoongi ho nenechal domluvit.

„V přípravce," zahučel, příliš zaujatý čímkoliv, co se mu právě honilo hlavou.

S povzdechem se zvedl z gauče. Opustil pokoj a zamířil chodbou k místnosti, kde probíhaly poslední zkoušky před obzvláště velkým vystoupením. Tu a tam prostor využíval i pro trénink. Koneckonců, to místo postavili pro ně.

Bez přemýšlení vtrhl dovnitř – a zarazil se, když jeho pohled padl na pětici chlapců sedících v kroužku s hlavami u sebe. Uvědomil si, že je zná. Šlo o členy nové skupiny, která měla debutovat v nejbližších týdnech.

Nová skupina, nový maknae.

Už není jediný.

Už není nejmladší.

Pět párů očí tiše vyčkávalo. Odkašlal si. „Hledám nabíječku," oznámil, napůl doufaje, že se požadovaný předmět objeví u jeho nohou a bude moct co nejdříve vypadnout. Nic takového se nestalo. Zato chlapci bez váhání vyskočili na nohy a počali obracet místnost vzhůru nohama, přičemž ho stíhali bombardovat proudem otázek:

„Kde jsi ji viděl naposledy?"

„Půjčím ti svoji, chceš?"

„Jakou má barvu?"

Nestihl se ani nadechnout a už mu jeden z nich mával nabíječkou před nosem. „Tady, Jungkook-ssi!" zubil se, hruď nadmutá pýchou, že právě on mohl idolovi pomoci.

„Neříkej mi Jungkook-ssi!" zavrčel, stále podrážděn Jiminovými posměšky. Tón jeho hlasu vyzněl tvrději, než zamýšlel. Hoch před ním vykulil oči a pootevřel ústa. Připomínal mu ztracené štěně.

Stejně nadšený. Naivní. A tak strašně mladý...

Příliš mladý, než aby k němu cítil zášť.

Povzdechl si. Neměl proti tomu výrazu šanci. Zatraceně, sám toho zneužil tolikrát... „Neříkej mi Jungkook-ssi," zopakoval o poznání klidněji. „Postačí ‚hyung'."

Zděšení okamžitě vystřídala euforie. „Ano, Jungkook-s... Jungkook hyung!" přitakával chlapec s takovou vervou, div nenadskakoval do stropu.

Týden na to zavedly hlubiny internetu Jungkooka na webové stránky společnosti. Z místa, kde obvykle visel slogan s jejich jmény, se na něj usmívalo pět mladých obličejů.

Ten kluk – teď už věděl, že se jmenuje Kai – nový maknae společnosti... ten mu smí říkat hyung. A ti ostatní taky. Bude to jejich veřejné tajemství.

Jungkook hyung.

Možná ta dvě slova přece jen nezní tak špatně.

„Ach bože," zasténal, obličej zabořený do polštáře. „Až tohle zjistí Jimin..."

+++

Kdybych měla pouhou jednu větu k vyjádření toho, co ve mně vyvolala tato povídka, tak řeknu jen: "Miluji to." Autorka dokáže vpravit do textu neskutečně krásnou kombinaci roztomilosti a hořké reality. Rozhodně elitní autorka na wattpadu, o tom není nejmenších pochyb. 

O pravopisu bych raději pomlčela, tady není nic, co by bylo nutno zmiňovat, autorka jednoznačně ví, co kam patří a proč to tam patří. Ať už jde o interpunkci nebo o cokoli jiného. Úžasná, krásná a velice povedená povídka, která jako mnoho dalších patří k mým oblíbených od prvního přečtení. 

+++

Stál na stejném místě již více než půl třetí hodiny, zrak střídavě upíraje na lehce zohýbanou fotografii, na níž stála s okouzlujícím úsměvem mladá žena, po její pravé ruce asi dvouletý hošík s hranatým úsměvem, po levé potom chlapec asi sedmiletý s hlavou mírně natočenou na mladšího, a na dva leskle černé, stejně velké kvádry se zlatým písmem a drobnými portréty.

Zlaté písmo na prvním náhrobku neslo jméno Yang Hiree, pod ním portrét ženy kolem padesátky s vlasy po lopatky, upřímným úsměvem a malými vráskami kolem očí, který následovala dvě data, narození a úmrtí. Vše zakončoval jeden citát. Nikdy by jej neřekla, to věděl. Musel, znal ji.

Druhý kameninový povrch se prohýbal pod tíhou jen několika slov. Yang Mingi, jméno mladého muže, jenž měl na nerozměrném portrétu stejný obdélníkový úsměv jako chlapec z fotografie, snad jen trošičku ustaranější. Nemusel ani sjíždět pohledem k dvěma datům, aby věděl věk. Narozdíl od ženy, mladíka nevystihoval žádný citát nebo jen krátká věta.

Dvaadvacet let, věk na vysokou školu, první práci či na dlouhodobější vztah, věk na snění. Mohli právě teď posedávat v trávě na kopci za městem, pozorovat spolu hloučky lidí, jež vypadaly jako skupinky mravenců pomáhající si s potravou a smát se. Mohli se hádat o to, kdo má delší řasy, menší nos a nebo mohli zpívat a tančit v zavřeném zrcadlovém sálu. Mohli vše, jen kdyby se Čas slitoval a věnoval jim alespoň o něco větší kousek sebe samého. Čas neměl pocit viny, své sestře Smrti předkládal na blyštivém podnosu ženy, muže i ta nejmenší dítka bez rozdílu či důvodu.

Mladíkovy se rozklepaly ruce a velké slzy začaly pomalu kanout po tvářích. Sklopil hlavu, aby se nemusel dívat na nic kromě svých ošuntělých conversek. Bradu zabořil hlouběji do měkké, ušmudlané mikiny a kapuci si stáhl více do obličeje. Mírně popotáhl nosem a tlumeně zavzlykal skrze rozechvělá ústa. Cítil se mizerně. Smrt si mohla vybrat kohokoli, ale ona nechtěla jen tak někoho, vzala si s sebou jeho malého brášku. Pro něj, i když už to nebyl chlapec, byl jeho bratr pořád ten malý klučina s veselým obličejíkem, rozcuchanými vlasy a zářivýma očima.

Musel odejít, než se zhroutí, ještě chvíli a jistě by již neodešel. Vykročil tedy rozklepaným krokem směrem ze hřbitova, míjel další a další náhrobní kameny, až konečně, po necelé čtvrthodině, stanul před černě natřenou, masivní bránou. Rozběhl se. Neohlížel se, nezastavoval, nezrychloval. Jen běžel, kam ho nohy nesly.

Dostal se na pláž, malou, plnou chladného písku. Chvíli jen pozoroval moře, poté se rozešel ke břehu a pravé chodidlo ponořil, i s botou, pod vodu. Opět se rozešel, zastavil, až mu voda sahala po nos, nadechl se a ponořil celou hlavu pod vodu.

Vteřiny ubíhaly, skládaly se do minut. První minuta utíkala, mladík uvažoval nad životem, poté se přehoupla přes práh druhé minuty. Uvažoval nad rodiči. Třetí minutu věnoval sobě. Začalo ho tlačit na hrudi. Čtvrtou minutou plynuli jeho přátelé a v páté s bratrem zkoušeli taneční sestavu. Tlak zesiloval. Šestou minutu vyplnila tma.

Nadechl se. Plamínek jeho mladého života vyhasl.

+++

Povídku jsem přečetla na jeden nádech (jak příhodné) a konec mě zabil (ještě příhodnější...). Povídka byla opravdu velmi silná a vzbudila ve mně jako čtenáři opravdu silné dojmy a emoce. Rozhodně se dotkla těch správných míst. Autorka umí pracovat s textem tak, aby zněl uvěřitelně, což je výsada jen těch nejlepších. 

S pravopisem jsem taky velice spokojena, je fakt dobrý, to samé i syntaxe. Text je ve svém zpracování čtivý a není v něm nic, co by čtenáře rušilo od prožitku. Děkuji za opravdu povedenou povídku. Při jejím čtení jsem málem nedýchala. 

+++

"Dračí palác!!" zhúkol urazene no i tak ma nepresvedčí že to čo načmáral do hliny je palác. 

"Fajn, ako chceš," rezignoval som. "Síce si zlatý keď sa hneváš, ale prečo hľadáš toho hrocha... teda dračí palác." 

"Nie som zlatý, jasné!!" tie jeho krásne zlaté oči ma priam upaľovali zažíva. 

"Dobre," zodvihol som ruky v obrannom geste. "Ale technicky vzaté, ako had máš zlaté šupiny. Takže si zlatý," víťazne som sa uškrnul. 

"Si idiot a ja ti nemusím vysvetľovať absolútne nič!!" odvrkol a naštvane sa pobral na svoju stranu ohniska. 

Povzdychol som si, "dračí palác je len rozprávka pre deti." 

"Je skutočný!!" odvrkol, "ibaže ty si moc mladý aby si si jeho existenciu pamätal." 

"Akože moc mladý? Je mi päť storočí." To urazil zase mňa. 

"A mne tisíc, nemyslíš si že toho viem predsa len o niečo viac ako ty?" teraz sa pre zmenu víťazne uškŕňal on. 

"Takže máš tisíc rokov, ale drakom si sa nestal. Furt si len had." Hádzať po sebe ironické poznámky to nám teda šlo. Chvíľu premýšľal či mi odpovie no napokon si povzdychol. 

"Stať sa drakom nie je také ľahké, ako lusknúť prstami. Áno, aby som sa stal drakom je nutné dosiahnuť tisíc rokov čím dokážeme múdrosť, no na povýšenie v draka musíme dosiahnuť aj iných hodnôt a cností." 

"A to?" 

"Priateľstvo, odvahu a sebaobetovanie. No nikdy som o imugim, ktorý by splnil všetko nepočul. A ak by to aj niekto splnil, vy draci sa postaráte aby sa nedožil tisíc rokov," smutnesi povzdychol. 

"To že vy zabíjate drakov a kradnete im schopnosti si ako si vynechal." Upozornil som ho naštvane. "Imugi bol prvý kto zabil draka my sa len bránime." 

Prudko vyskočil zo zeme a naštvaný podišiel ku mne. "To nie je pravda!! Drak siahol na život draka a zhodil to na nás!! Ty si moc mladý aby si si to pamätal ale slepo nasleduješ vašich staršých v boji o ktorom nevieš nič!!" 

Toto obvinenie ma šokovalo a zároveň poriadne naštvalo. Žiaden drak by vedome nesiahol na život iného draka. " Vy ste zabil prvého draka a vyhlásili nám tím vojnu!! My sa len bránime!" vrela vo mne zlosť. Ako som sa mohol nechať oblbnúť a uveriť že on je iný. 

"Takže mi neveríš?" povzdychol si a než som stihol zareagovať stál tak blízko že som mohol celý teplo sálajúce z jeho tela. Pokúsil som sa v panike cúvnuť no pevne ma chytil za ramená aby som neušiel. 

Srdce mi bilo ako splašené. Do nosa mi udrela vôňa citrónu a cédrového dreva. Prečo tak pekne vonia!! Sústreď sa Jimin!! Snažil som sa prebrať s toho omámenia. 

"Prečo, prečo by som mal veriť zlodejovi, podvodníkovi a klamárovi?" zatváral sa dotknuto. Zrejme nerád počuje pravdu o svojom druhu. 

"Tak sa presvedč sám! Už raz si sa mi v hlave hrabal." Díval sa mi priamo do očí a ja som musel uhnúť pohľadom pred tým krásnym zlatom v jeho očiach. Bolo by naozaj možné že všetko čomu ma o jeho druhu učili je iba lož? Dokonalí podvod na zakritie vraždy?

+++

Na "soutěžní" texty od této autorky se pokaždé těším, už jen proto, že jsou na pokračování. A pořád se zvládají držet zadaného tématu i počtu slov, což je samo o sobě obdivuhodné. V textu páté výzvy přichází zvrat a já mohu jen pogratulovat autorce za upoutání mé pozornosti a touhy vědět víc. Doufám, že bude v psaní pokračovat i nadále. 

Nevím, jestli je ten nápad originální nebo inspirovaný nějakým už existujícím dílem, nicméně jsem jím opravdu nadšená, protože téma draků a tomu podobných bytostí zvládne jen málokdo zpracovat dobře. Děkuji za další úžasný text do výzvy! 

+++

„Ty mraky," vydechl mladík užasle a snažil se tak upoutat pozornost plukovníka. Zašilhal k němu očima, muž hleděl z okna vlaku ven, jenže někam na kamenitý, místy písčitý povrch, nikoliv na nebe. Zhluboka se nadechl. „Ty mraky jsou jako namalované."

Tentokrát muž zvedl oči k nadýchaným obláčkům, které líně pluly po obloze. Stejně líně chodívaly ovce po pastvinách, kdy přežvykovaly trsy zdravě zelené trávy, sem tam se ozval štěkot ovčáckého psa, když se nějaká z nich vzdálila. Jejich zašpiněná vlna byla měkká a plukovník si velice dobře pamatoval, jaké to bylo, když na ni přitlačil dlaní. Přesně tyhle vzpomínky se pokoušel zahnat do koutů své mysli.

„To jsou," odpověděl neurčitě. Ten chlapec před ním byl příliš mladý na to, aby si uvědomil nebezpečí, kterému se dobrovolně vystavili. Byl ještě čistý, neposkvrněný. A plukovník se s jedním dalším pohledem na oblohu musel zeptat na otázku, kterou mu pokládal už několikrát. „Proč jsi zůstal v armádě?" Proč ses nevrátil domů?

A chlapec mu – ostatně jako pokaždé – neodpovídal. Místo toho velkýma očima sledoval mohutné, bílé mraky a zamyšleně se rozpovídal: „Vzal bych si plátno a barvy, maloval bych je tak, aby vypadaly úplně stejně. Ale musel bych to udělat rychle, protože i když se zdá, že se hýbou pomalu, pro malíře je to pořád příliš rychlé."

Plukovník moc dobře věděl, že jeho otázky ignoroval záměrně. Vždy ho ale ty dětsky zasněné řeči dostaly natolik, že se nezvládl dál vyptávat. Jen poslouchal, jak ten snílek mluví o velkých mracích, které by maloval na plátna, dokud by mu nedošly barvy. Mluvil vždy o docela obyčejných věcech, o domech a zídkách, o záhonech před nimi, o nebi, tom denním i nočním. Někdy si posteskl, že nemohl namalovat Slunce tak zářivě, jak ve skutečnosti vypadalo. Nebo odlehlou stranu Měsíce, kterou nikdy nespatřil.

Vždy mu připomněl vlastní dětství na venkově, kdy se sám zabýval zcela obyčejnými věcmi. V očích dítěte ale působily tak neobyčejně. Ty vzpomínky miloval a nesnášel zároveň, stejně jako miloval a nesnášel řeči, které mladičký desátník tak často pronášel právě k němu. Jako kdyby mu chtěl připomenout tu špetku z téhle dětské stránky, která v něm zbyla.

Tentokrát vedle něj však nestál připravený zahltit ho hloupým povídáním. To hloupé povídání bylo zapsané na nažloutlých listech jeho deníku, který měl Seojoon otevřený v klíně. V posledním zápisu snil o těch mracích, které pozorovali z vlaku, snil o tom, jak by je maloval.

... povídal jsem o tom plukovníkovi, i když chtěl slyšet něco jiného. Myslí si určitě, že jsem příliš mladý, a proto se mě taky pořád ptá. Ale vždyť on je také příliš mladý na to, aby byl plukovníkem. Jednou mu to povím, ale ne teď. Povím mu to, až budu vědět, že to pochopí.

Skousl si ret a s bolestí v hrudi drahocenný deník zaklapl. Upravil popruhy těžkého batohu, připravený vyjít se skupinou hledat ztracené vojáky, připravený hledat jeho – už jen kvůli té pravdě, kterou chtěl znát a pochopit.

Navíc, Taehyung byl příliš mladý na to, aby zemřel.

+++

Další hořkosladká povídka, která nenechá oko suché. Propašovat do textů výzev válečné téma chce odvahu (ale to i v jakékoli jiné povídce) a jen málokdo ho dokáže zpracovat tak, aby chytlo za srdce. Zde se to povedlo dokonale a já jsem ráda, že takovýto skvost mohu mít ve své "soutěži". Až je škoda, že autoři jsou zde primárně anonymizovaní. Nicméně tuto povídku najdete určitě i u autorky na jejím profilu. Pokud budete hledat. :) 

Pravopisně úžasné. Nemám žádnou výtku. Miluju tuto povídku a vůbec by mi nevadilo, kdyby měla dalších 10K slov. Opravdu skvostná práce!

+++

„Kooku, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Jsi na to moc mladý," Yugyeom nesouhlasně hleděl na jednoho ze svých nejlepších přátel. Jungkook však byl až moc nadšený z kouzla, co našel v jedné knize. Ani Yu nebyl schopný ho zastavit.

„Na žádná kouzla přece nemůžu být moc mladý!" zasmál se Jungkook a zahnul v chodbách. Dva čtrnáctiletí chlapci měli namířeno k jedné z nevyužitých místností, kde se v truhle usídlil bubák. Kouzlo riddikulus oba už dávno uměli, ale Jungkooka lákalo jiné kouzlo, které chtěl na bubákovi vyzkoušet a ani Yu ho v tom nedokázal zastavit. Expecto Patronum. Pravého mozkomora by totiž Kook sháněl velice těžko a navíc by před pravým mozkomorem nejspíš umřel hrůzou. A tak ho napadlo vyzkoušet kouzlo proti bubákovi. Aby alespoň trochu věděl, jak se před pravým bránit.

Yugyeom raději šel s Kookem. Celou dobu se mu to snažil vymluvit. A když viděl, že staršího opravdu nepřemluví, šel s ním, aby ho při nejhorším zachránil. I kvůli tomu měl pro jistotu u sebe dvě tabulky čokolády.

„Hyung... prosím, to kouzlo se budeš učit. Neblbni," Yugyeom chytil Jungkooka za rukáv, aby se ho ještě naposledy zarazit. Neúspěšně.

Jungkook s Yuem v patách vešel do třídy. S polknutím si připravil hůlku.

„Otevři jí," řekl Jungkook s odhodlaným výrazem. Yugyeom otevřel truhlu, ze které vyletěl mozkomor zahalený v tmavém plášti a kouři. Letěl přímo na Kooka, který měl v očích vepsanou hrůzu, ale také odhodlání porazit svůj strach.

~

Jungkook seděl na své posteli, trochu se klepal a přemýšlel. Šest pokusů a všechny nevydařené. Když po šestém pokusu omdlel, Yugyeom ho odtáhl pryč s tím, že ho tam už nepustí. Kook se mu ani nedivil, po šestém pokusu a jedné tabulce čokolády na něj nemohl být hezký pohled.

Smutně vydechl. Při pátém a šestém pokusu už z jeho hůlky vycházel bílý oblak, ale jakmile se Jungkook nadchnul, že to zvládl, zmizel.

Odkryl se a nohy spustil na zem. Sedmý pokus by vyšel. Určitě ano. Určitě.

Rozhlédl se po chlapcích, se kterými sdílel pokoj. Všichni tvrdě spali a on se rozhodl, že to chce ještě jednou zkusit. Jen jednou a naposled.

Tiše opustil pokoj a rychlými krůčky směřoval přímo k místnosti, kde se nacházela truhla s bubákem. Brzy stál v místnosti a odhodlával se.

Jungkook přešel k truhle a položil na ní třesoucí se ruce.

„Nevzdám se," šeptl a v pravé ruce sevřel hůlku z tmavého ořechu. Následně rychle otevřel truhlu a odskočil. Před ním se vynořila hrůzná postava. Jungkook vyděšeně polkl, ale i tak k němu zvedl svou hůlku a zamyslel se nad opravdu moc šťastnou vzpomínkou.

„Expecto Patronum!" vykřikl s obrovským odhodláním. Z jeho hůlky vytrysklo bílé světlo, avšak když se Jungkook začal víc soustředit na šťastnou vzpomínku, ono světlo získalo tvar a po několika sekundách se kolem něj obmotalo hadovité tělo čínského draka. Jungkook se užasle podíval na svého patrona, ale nepřestával se soustředit. Patron dostal mozkomora až k truhle, Kook jí zaklapnul a svezl se na zem.

„A zrovna to nikdo neviděl!" povzdychl si.

+++

Dvě HP povídky v jednom kole výzvy! Tomu se říká inspirace k další velké soutěži, nemyslíte? No nic. Patronus je téma, které mě velmi fascinuje, protože se o něm dá sepsat tolik různých teorií, tolik různých odůvodnění k tomu, aby fungoval. Čínský drak, jo? Tak tomu říkám fakt cool Patronus (Namjun v mé povídce bude mít pravděpodobně kraba...). Jeongguk je opravdu velmi... nezodpovědný, když to zkouší sám, ale zase víme, že ten kluk zvládne snad všechno, na co sáhne, takže... ok. Myslím, že je to v pořádku. 

Pravopis je eňo ňuňo, autorka problém v těchto sférách rozhodně nemá, takže za mě super. Jedna z opravdu povedených prací, které v podstatě nemám, co vytknout. Děkuji.

+++

V tmavej spálni, osvetlenej len úzkym prúžkom svetla pouličnej lampy, sedel pri posteli zlomený muž. S hlavou padnutou na prsiach, v ruke zvieral viac ako z polovice vypitú fľašu vodky a alkoholom omámeným mozgom sa honili spomienky. Na jeho pokazený život. Na lásku, ktorú nechal prekĺznuť pomedzi prsty. Na všetko, o čo kedy prišiel.

Už sú to dva roky, čo ho videl naposledy. Keď k nemu prišiel, po dlhom čase odcudzenia a ignorovania, s úmyslom ospravedlniť sa a všetko si vysvetliť, surovo ho vyhodil. Akoby ho nikdy nepoznal a nemiloval. No nenávisť a bolesť v jeho očiach sa nedala prehliadnuť. Odvtedy o ňom nemal žiadne informácie. Akoby sa pod ním zľahla zem.

Každým dňom ľutoval viac a viac, že ho nechal odísť, že o svoje šťastie nebojoval. Chýba mu viac ako kedykoľvek predtým.

Bol príliš mladý, aby vedel, že len s ním mal všetko. Príliš mladý na to, aby pochopil, ako mu svojím správaním a rozhodnutím ublížil.

Prečo si to neuvedomil skôr, kým urobil tú kolosálnu hlúposť, ktorou ho od seba úplne odstrihol a zranil jeho city?

Prečo len bol taký idiot a dal na tlak okolia? Prečo sa len nevzbúril proti manažmentu a spoločnosti a nebojoval o svoju lásku? Dookola ho presviedčali o tom, že to, čo k tomu dokonalému stvoreniu cítil, nie je láska, že je to len obyčajné poblúznenie a nemôže to pretrvať. Navyše, ak by sa jeho aféra prevalila, v hudobnom priemysle by skončil. Homosexualita bola v ich v spoločnosti stále neprípustná a pre mnohých fanúšikov neprijateľná. To chceš, skončiť tak, že po tebe už ani pes neštekne? pýtali sa ho. Až ho nakoniec zlomili.

A vtedy sa jeho život zrútil. Odvtedy z neho zostala len troska. Navonok síce rozdával oslnivé úsmevy, ktoré mu všetci zožrali aj s navijakom, no len on jediný vedel, koľko ho to stálo úsilia. Koľko sebazaprenia musel vynaložiť na to, aby vôbec ráno vstal z postele. Z postele, kde spal odrazu sám.

Po pamäti siahol do nočného stolíka a vybral z neho balenie Rohypnolu, kedysi predpísané doktorom. Kým ho niekto začne hľadať, bude po všetkom. List na rozlúčku, pre neho, nechal položený na kuchynskom stole.

Navždy bude láska jeho života. Život bez neho nemá zmysel. Snáď mu to raz odpustí.

Z posledných síl si vytlačil z plátu niekoľko piluliek a zapil ich zvyškom vodky.

Zbohom, láska.

+++

Zajímalo by mě, jestli to je mnou a tím, jaká témata zadávám, nebo je tady tolik autorů vysazených na depresivní texty. Rozhodně si však nestěžuji, tyto textíky mají rozhodně něco do sebe a dokáží parádně zacloumat emocemi. Tato povídka patří k těm pochmurnějším, to jí však neubírá, naopak jí dává své, ačkoli temné, kouzlo. Téma společnosti a fandomu, dva aspekty, které často více svazují než aby dávaly svobodu, jsou velmi častým tématem, přesto z něj nemám pocit přehnaného klišé. 

Pravopisně je povídka bezchybná, o tom žádná, autorka je zkušená a jde to na jejím textu poznat. Skutečně povedená práce, za kterou velmi děkuji. 

+++

Yongseon nedávala kráse určitou podobu. Zbožňovala půvab, nehledě na očekávání a zvyklosti společnosti, vždyť žila na místě představující nádheru samotnou. Ostrov Nabi byl jedinečný, plný barev, květin a nedotčené přírody, se kterou lidé žili v míru, snadno se tak nechala unést zpěvem oceánu a ševelením lesů. Oproti tomu na vrcholcích hor naslouchala vyprávění větru. S téměř dětskou radostí dokázala ocenit i maličkosti.

Když se poprvé setkala s Hyejin, konala se slavnost letního slunovratu. Všechno kolem pestře zářilo a hrající flétna vyzývala všechny slečny, aby vykročily vstříc tradičnímu, pro muže zapovězenému, tanci. Yongseon nepohrdla, ani nemohla, neboť tyto chvíle měla nejraději. Cípy sukní vlály ve větru, šaty se vlnily při otočkách, připomínajíce čarokrásná křídla, zatímco jí se zadrhl dech v plicích, jakmile se v divokém, leč něžném, kolotoči odstínů a hudby střetla s dívkou, jejíž úsměv obkresloval ranní paprsky – nenápadné, hřejivé a příjemné na pohled. Jemné dlaně zaklesly do sebe, oči se střetly a Yongseon se nezmohla na jediné slovo, Hyejin vypadala jako víla.

Možná proto právě ona promluvila první, vlastně se pouze představila. Poněkud nesměle vyslovila své jméno a si sotva všimla, že se spolu vzdálily od ostatních do ústraní. Nevadilo to ani jedné.

„Zatancuj mi ještě jednou," vydechla tehdy prosebně, zcela okouzlena mladou ženou v bělostných šatech obohacené o zlatavé vzory, jež lichotily smyslným křivkám a poklidně doplňovaly západ slunce.

„Přidáš se?"

Přidala se a nejen k tanci. Jeden den se jejich těla proplétala v neexistujícím rytmu, následující proseděly tváří v tvář šumivému moři. Mírumilovně se dívaly na ostré útesy, vzápětí na sebe a pohledem promlouvaly k té druhé. Nebyly si podobné a obě si to moc dobře uvědomovaly. Yongseon uvnitř žhnula jako divoký plamen, Hyejin vedle ní představovala ticho, klid a bezpečí. Působila tak něžně a zároveň nezkrotně jako motýl. Ani na vteřinu o její líbeznosti nezapochybovala.

Opakovaně se scházely pod temnou rouškou noci, skryty před zraky včech ostatních. Yongseon si naivně myslela, že takto ji má aspoň na chvíli jen pro sebe a nikoho jiného, na krátký okamžik střežila střípek křehké krásy.

Jednoho dne s ní na útesech zůstala až do východu. Ještě nechtěla domů od své víly. S růžovými tvářemi nad tou pošetilou myšlenkou zavrtěla hlavou a nechala se i nadále uklidňovat souzvukem pobřežních vln. Nechala se zvábit laskavými slovy a milým vzezřením rychleji, než si to sama uvědomila.

„Jsi krásná," špitla do ticha.

Hyejin se pousmála, snad posmutněle. „Jsi jedna z mála, kdo si to myslí."

„Tohle neříkej," namítla Yongseon ihned ve snaze ji ochránit, ač nebylo před čím. „Jsi krásná a zopakuji ti to, kdykoliv si budeš přát."

Rozpačitě jí vrátila jeden neposedný pramínek vlasů na své místo a s růžovými lícemi vzala její tvář do dlaní. Viděla v ní více než v jakémkoliv jiném člověku. Tak jiná, jedinečná...! Nemohla se zbavit povznášejícího pocitu výjimečnosti, kdykoliv se ocitla v její blízkosti. Byla však příliš mladá na to, aby poznala, že se za tou nekonečnou krásou skrývalo něco ošklivého.

+++

Tato povídka mě opravdu hodně okouzlila, a to nejen tím, že hlavní postavy jsou zde dívky, což je samo o sobě netradiční a tím pádem velmi originální. Docela bych uvítala více podobných povídek. Téma krásy je navíc strašně nedoceněné a málokdo se do něj pouští a dokáže ho zpracovat tak, aby mělo nějaký smysl. A opět se opakuji - tady se to povedlo. Jsem vážně nadšená z toho, jak talentovaní autoři do těchto výzev přispívají. 

Pravopisně jako povětšinou nemám co vytknout, povídka je opravdu hodně povedená, skvěle zpracovaná a čtivá. Děkuji za ni krásně.