Celý den ležel, nemohl vstát. Nebyl nemocný, tedy ne fyzicky, jen prostě nemohl. Jako by ho něco nutilo se hýbat jen minimálně. Neměl potřebu vstát, aby se najedl, aby se vysprchoval. Neměl potřebu vstát, aby udělal cokoliv. Cítil se tak odporně. Postupně ho začínala bolet hlava, vyprahlá ústa žádala byť jen mililitr čisté vody. On si ji ale vzít nemohl. Už sedm dní nemluvil. Dokázal se jen schoulit v posteli, přitisknout kolena k hrudi a nechat stékat slané kapky po tvářích až na polštáře, kam se vsakovaly.

Přišel se na něj podívat jeho kamarád Seojoon. Jen on věděl, jak na tom skutečně je. Stávalo se to sice jen někdy, ale pokud nepřišel do práce bez udání důvodu několik dní, vždy se další den objevil a zůstával s ním, než se cítil lépe. Stále chodil do práce, zbytek dne i noci byl však u něj doma a se vším mu pomáhal.

„Do ničeho mě nenuť, zkoušej ale upoutat mou pozornost a navrhnout něco. Třeba abychom šli ven, něco si dali k jídlu, uklidili v kuchyni... prostě cokoliv, co tebe napadne a mě zaujme natolik, abych byl schopnej vstát z postele," řekl mu jednou, když mu bylo dobře. „Občas to bude hodně těžký, skoro jako starat se o dítě, hodně ubrečený, náladový dítě," dodal o něco trpčeji. Nenáviděl tuto svoji část, vždy se za své chování, které nemohl ovšem nijak ovlivnit, obviňoval a pak se Sejoonovi omlouval, dokonce si sypal popel na hlavu.

Nejhůř však snášel nevědomost. Nevěděl, kdy jedna fáze skončí a druhá začne, nikdo nikde nenapsal dobu jejich trvání. Tento den byl již jedenáctý v řadě provzlykaných, ztrápených dnů. Deprese sice pomalu ustupovala, ale o to těžší období nastalo, mizela totiž spavost a zároveň stále zůstávaly zlé myšlenky, odhodlat se k sebevraždě bylo tedy v tu dobu mnohem lehčí než kdy jindy. Proto tu byl jeho kamarád, aby jej ohlídal a pomohl mu se vším, co potřeboval.

Jedenáctý den přečkali bez zranění, dvanáctým dnem se zlepšení velmi zvýraznilo a třináctý den už byl "zdravý". Být "zdravý" znamenalo bezpříznakové období, které u něj obvykle trvalo tak tři až pět týdnů. Tedy myslel si, že je "zdravý", ale místo bezpříznakového období se znenadání vynořila druhá fáze, což se většinou nestávalo.

Druhá fáze, mánie, byla možná ještě nebezpečnější než deprese. Všechny, ale opravdu všechny hranice se posunuly, sebevědomí vystoupalo do nebes a jakékoli sociální zábrany jako by nikdy neexistovaly. Jedna věc by se ale dala shledat pozitivní, cítil veselí až snad euforii. Stával se ovšem iritabilnější, než obvykle.

„Můžeš mě chvíli nechat?! Potřebuju dokončit tenhle text," frustrovaně vydechl Seojoon, ve snaze kontrolovat svůj vztek se však okamžitě uklidnil. Jeho kamarád své chování úplně neovládal, věděl, jak to doopravdy je, ale nemohl si pomoci. Ten kluk ho někdy opravdu štval. Zrovna teď poskakoval kolem stolu v jeho bytě, jen aby upoutal pozornost.

„To tě jako votravuju?" vykřikl mrzutě mladík s mintovými vlasy. Opravdu se choval jako malý, ale neuvědomoval si to.

„Jo!-Uh teda ne! Počkej!" vysypal ze sebe rychle, mezitím se však stačil starší postavit a dojít do poměrně úzké chodby.

„Nemám proč!" vyštěkl druhý mladík, obul si boty a utekl. Než druhý stačil svého hyeonga zastavit, už zmizel.

„Sakra. Vždyť za to nemůže!" zakřičel na odraz v laptopu a okamžitě se rozběhl k zabouchnutým dveřím. Měl mít více trpělivosti a upozornit ho mírněji. Vždyť teď je sám a naštvaný, dokonce možná smutný, může si ublížit.

Hned, jak pomyslel na incident, jenž se stal zhruba rok zpátky, začal propadat panice. Tehdy ho našel na břehu moře podchlazeného s mělkým dechem a slabým pulzem, potom, co se pohádali.

Odemčený laptop na stole, převrácená hrnek horkého kakaa, pootevřené dveře a odkopnutá rohožka, takhle dopadl byt Song Seojoona po odchodu obou mladíků. Sám Seojoon nevypadal o moc lépe; místo vlasů vrabčí hnízdo, brýle na špičce nosu, vytahané špinavé tričko visící jako vlajka na ramenou, děravé dlouhé tepláky a bílé ponožky o pár čísel větší.

Výtah někdo obsadil, takže musel seběhnout osm pater schodů, nyní byl rád, že nebydlel v tom nejvyšším patře jako kdysi. Cestou potkal černovlásku ze sousedství, ve spěchu ji však nepozdravil, nebyl čas.

Už běžel z posledního patra, když si najednou stoupl na velkou ponožku a zřítil se po hlavě dolů. Mírně si narazil zápěstí a rozbil si brýle, jinak se však zdál být v pořádku. Opět se rozběhl a už nyní viděl zelenovláska, jak poskakuje po ulici. Doběhl jej, omluvil se mu, dobře věděl, co zabere, a objal ho na usmířenou. Starší byl sice iritabilnější, ale dlouho se zlobit nedokázal. Odpustil mu.

+++

Tato povídka má na první pohled ze všech textů nejméně společného se zadáním. Nicméně chápu její význam a mohu říct, že toto zadání opravdu splňuje. Líbí se mi využití psychických problémů i popis průběhů, fází a řešení, o kterých většinou autorky nic nezmíní nebo nemají ani ponětí.  Za tuto povídku má u mě autorka velké plus, protože je napsaná opravdu pěkně, a to jak obsahově, tak pravopisně. 

Obrovským významným plus je mluva v přímé řeči, která využívá nespisovných slov a dodává povídce na uvěřitelnosti. Celkově hodnotím tuto povídku (i přes negativní obsah) velmi kladně a jsem ráda, že se mi zde objevilo i něco takového. 

+++

Dnes je to presne rok. Rok, čo mi život vzal to jediné, čo som na tomto sebeckom svete mal. Rok plný utrpenia a bolesti, ktorú takto prežívam deň čo deň. Rok, odkedy som bez mojej milovanej. Bez ženy, ktorá pre mňa bola všetkým. Bola pre mňa štítom, oporou, svetlom, celým životom. A ja stále iba zúfalo hľadám odpoveď na to, ako už mohol prejsť mizerný rok odkedy mi moja hviezda nesvieti pod nohy pri tichej prechádzke po pláži, aj keď mi to príde ako celé tisícročie. Každý deň sa vlečie pomalšie a pomalšie a len čakám, až sa úplne zastaví. Čo som také zlé vykonal, že som musel prísť o to jediné, čo som v živote mal?

Deň sa práve začal, no ja už som mal chuť ísť znova do postele s pocitom, že počas spánku je moje utrpenie mierne. Prečo som to teda už dávno neskončil, pýtate sa? Kvôli nej.

Musíš byť silný, kvôli mne. Ži šťastne. Prosím, nezahadzuj svoju budúcnosť kvôli mne, boli jej posledné slová. Poslednýkrát sa na mňa s námahou usmiala a naposledy vydýchla. Jej krásna tvár bola tento raz zašpinená krvou, ktorá mi stekala po rukách. Jej nehybné telo som pevne zvieral v náruči, akoby bola stále medzi živými. Pamätám si to, akoby sa to stalo včera. Až sanitka ma od jej tela po tvrdom „boji" dokázala oddeliť. Kľačal som zlomený na zemi v slzách a sledoval, ako odvážajú telo človeka, ktorého som miloval viac ako svoj život.

Otvoril som chladničku a zistil, že je úplne prázdna. Keď som nechcel umrieť od hladu, čo som teda chcel, ale ona by to tak nechcela, tak som musel ísť na nákup. Prechádzal som práve okolo pečiva, keď som začul známy hlas volať moje meno.

„Pán Min, už som vás dlho nevidela," ozvala sa moja postaršia susedka.

„Dobrý deň, ako sa máte?" snažil som sa byť milý, aj keď to šlo ťažko.

„Mám sa dobre. Chcela som vás pozvať k nám. S manželom sme sami a od kedy vaša žena zomrela, tak vás vídame iba minimálne," odmlčala sa.

„Ešte vás to neprešlo, však?" opýtala sa.

„Bola výnimočná. Bolo to naozaj veľmi milé dievča, no nemôžete sa pre to stále trápiť. Mala som ju rada, často sme spolu len tak trávili čas, ale život musí ísť ďalej."

Bol som ticho, nič som jej neodpovedal, iba som hľadel do zeme.

„Pán Min, už je to rok. Takto sa cez to nikdy neprenesiete. Príďte k nám. Pomôže vám-"

„Čo vy len viete? Nikdy ste neprišli o nikoho milovaného. Je mi ľúto, ale vaše pozvanie musím odmietnuť, pani," precedil som cez zuby a vydal sa ku pokladni. Zaplatil som a vydal sa rýchlo domov. Zabuchol som dvere a zamkol ich. Čo len ona vie? Aby mi nejaká rašpľa hovorila, čo mám robiť? No to určite. Chce, aby som na ňu zabudol? Nikdy! To sa radšej vážne zabijem. Nie, musím žiť. Pre ňu. Vybalil som nákup a vybral sa do postele. Na jedlo som ani nepomyslel. Zase mi v hlave vírili myšlienky o nej. O jej krásnej tvári, úsmeve, smiechu. O jej dotykoch, ktoré ma dokázali ukľudniť. Mala tak jemné ruky, ako lupienky ruží. Oči mi oťažievali a ja som zaspal. Okolo mňa bola tma. Nikde nič.

„Kde to som?"

Zrazu som začul ženský smiech.

„Povedz, že som iba v prekrásnom sne, ktorý ma bude trýzniť, keď sa zobudím," zašepkal som.

Temnota sa stratila. Bol som v mojej spálni. Bola ale prázdna, až na veľké zrkadlo v strede.

„Yoongi," oslovil ma hlas jemne.

„Si to ty," vydýchol som.

„Trápiš sa kvôli mne? Prečo si toto robíš?"

„To nie ja. Oni mi ťa zobrali! Mal som ťa chrániť a zlyhal som," nariekal som.

„Nie, Yoongi, vieš, že to bola nehoda. Ty a ani tí ľudia v tom aute za to nemôžu. Bol to môj osud, neviň z toho seba ani iných, prosím," usmiala sa na mňa.

„Podaj mi ruku," vyzvala ma.

„Takto spolu môžeme byť už navždy. Chceš to? Chceš so mnou prežiť večnosť, Yoongi? Prekroč rám zrkadla, ktorý nás delí a ja ti prisahám, že už žiadnu bolesť neucítiš."

Trasúcu ruku som položil na jej. Cítil som jej dlaň. Jej hebkú kožu. Neváhal som. Jednou nohou som prekročil rám a druhá ju nasledovala.

„Je v tom činžiaku ešte niekto?" vykríkol jeden z hasičov.

„Panebože, ešte tam je pán Min!" zabedákala pani.

Hasič sa vrhol do plameňov, keď sa o chvíľu vrátil, na rukách niesol telo celé zašpinené od popola.

„Nedýcha!"

Hasič sa snažil Yoongiho oživiť, však márne.

„Už budeme navždy spolu, Ryujin."

+++

Další z mnoha způsobů, jak se dalo zadání pojmout. Hodně se mi líbí využití ohně ve spojení s Yungim, protože jak všichni víme, tento prvek se objevuje skoro pokaždé, když je v MV nebo v Teaseru právě on. Tak nějak to k němu díky tomu pasuje a povídka má tedy takový "přirozenější" průběh. 

Co se týče pravopisu, ten je taky obstojný, nevšimla jsem si žádných výrazných chyb, které by mě bily do očí a rušily od čtení, takže nemám žádné výhrady. Text se mi četl dobře a plynule. Povídka je moc povedená, a to jak námětem, tak zpracováním. Za mě spokojenost. 

+++

Zhmotnil som sa uprostred trhu v Teikoku. Stopa zlata ma zaviedla do mesta čarodejov. Nasledovalsom ju do ulíc plných domov rôznych tvarov a farieb. Prečo letel sem? Mágovia bytosti ako on lovia.Netrvalo dlho a narazil som na postavu skrývajúcu sa v tieňoch budov. Nenápadnú asi ako päsť naoko vďaka jeho šupinatej polovici tela. Zrejme sa nedokázal zmeniť tak aby sa podobal človeku.Zašepkal som magické slová a vyriešil tak jeho maskovací problém. Imugi zastal šupiny na jeho telesa rozplynuli v dym. Rukou si prešiel po bledej hrudi bez zlatej ozdoby a prudko sa obrátil ku mne. 

"Sledoval si ma?" na moju odpoved nečakal a zaútočil. Preletel skrz moje znehmotnené telo a pristálna štyroch. 

Otočil sa vo chvíli keď som nabral hmotní tvar. Jeho chvost ma zasiahol tak rýchlo že som nemalšancu zareagovať. Preletel som stenou najbližšieho domu a pristál pod jeho troskami. Imugi vyskočilna trosky no tie vzlietli do vzduchu a zrazili ho. Jeho telo zmizlo hneď ako sa dotklo zeme a objavil saza monou. Len tak, tak som stihol vytvoriť štít a černovlások dostal zásah energiou ktorá ho malaodhodiť, no miesto toho ju nasal do seba. Štít okolo mňa zmizol a vrátil sa v podobeniekoľkonásobného úderu zlatej energie ktorý ma zrazil z nôh. 

"Nie si mág!" zdesil sa mladík stojaci nadomnou už pochopil čiu moc nasal. 

"A ty si sa nezmenil v draka obaja sme sklamaný," s povzdychom som vstal zo zeme a sledoval akočernovlások cúval. Nebolo kam ujsť, ulica sa zaplnila zvedavcami zmeniť sa pred toľkými mágmi bybola sebevražda. 

Okolo tela sa mu začal točiť chladný vietor. Černovlások spanikáril, pokúsil sa ma zachytiť, ale boloneskoro malé tornádo ho pohltilo. Poryv chladného vzduchu sa stratil tak rýchlo ako sa objavil smladíkom vo svojich útrobách. Zanechal po sebe špecifickú vôňu ktorú by som spoznal kdekoľvek.Nasledoval som vôňu zamrznutého ihličia a zhmotnil sa na kopci za mestom. Namjoon stál sústredenýpred ľadovými zrkadlami ktoré sa točili vo vzduchu. Yoongiho mrazivé vezenie ktoré Joon dokážezmeniť na smrtiaci nástroj. Imugi je určite vo vnútri. 

"Nepleť sa do toho!" pokúsil som sa upútať pozornosť blondiaka pred zrkadlami no bez výsledku. 

"Ak by si svoju prácu odviedol tak ako máš nemuseli sme tu byť," prerušil ma striebrovlások stojacipred Namjoonom. Zývol si ako by ma ani nepovažoval za hrozbu. 

Bolo mi jasné že neustúpia. " Yoongi, pustite ho!!" 

"Čo ak nie?" zaškeril sa ako kočka nad miskou mlieka. 

Rozplynul som sa a zhmotnil sa za ním s úmyslom zaútočiť na sústredeného Joona. No v ceste mivyrástla ľadová stena ťahajúca sa od Giho rúk. Teplota môjho tela rýchle stúpala akoby mi žilamipretekala láva. Vďaka čomu som preletel skrz ľad rovno do jedného zo zrkadiel. Vypadol som včiernobielom svete ktorý postrádal farby a teplo. Cítil som chlad ako sa vnára do mojich kostí. Zozeme sa vynárali tiene ktoré sa plazili po mojom tele. 

Prechádzali mnou, zanechávali úzkoať a strach tak desiví že mi bral dych. Moju myseľ zaplavovali tienajhoršie myšlienky. Hrdlo sa mi stahovalo úzkosťou a jedinou záchranou bol okraj útesu ku ktorémuma tiene pomaly ale isto viedli.Musel som tomu zabrániť. Na okraji útesu stál Imugi obklopení tienmi, chýbalo iba málo aby skočil.Snažil som sa sústrediť, musím sa tých tienov zbavit no moja moc vyhasínala. V Giho svete sa takmervytratila, ale stačila na to aby som okolo seba vytvoril slabé svetlo a tak zahnal tiene. Imugi urobilkrok do prázdna a mne nezostalo nič iné než sa ho zachytiť a padať sním. Moje svetlo haslo a tieneobklopujúce černovláska pohlcovali aj mna. 

"Kruci!!" schmatol som černovláska za hlavu a pokúsil sa temné myšlienky prebiť jednou svetlou ažsa mi ju podarilo nájsť. Imugi zažiaril a Giho svet sa otriasol. Tiene sa s krikom rozplývali, zem sarozpadala. Zlatá aura opustila černovláskovo telo a sformovala sa do formy človeka. Dlhé prstymladíka zo zlata pohladili jeho bledú tvár. 

"Jungkookie," chlapcove peri sa pritisli na Imugiho a temní svet vzbĺkol. 

"Tae," zašepkal černovlások zo slzami v očiach do pier rozplývajúceho sa chlapca. 

Prižmúril som oči pred spaľujúcou žiarov. Černovlások sa zmenil na hada a zamieril k praskajúcimzrkadlám. Giho temní svet horel v plameňoch. Prerazili sme skrz zrkadlá a vyleteli von. Jungkook sanezastavil, no mne sa naskytol pohľad na poraneného Namjoona ako sa plazí k Yoongimuzvíjajúcemu sa v bolestiach. Pevnejšie som sa chytil hadieho chrbta a nechal sa unášať do diaľky.Chcem vedieť prečo sa nestal drakom a kto bol chlapec zo zlata?

+++

Tato povídka v podstatě přímo navazuje na povídku, kterou autorka psala do předešlé výzvy. Právě tam jsem nadhodila, že by mi vůbec nevadilo číst tuto povídku jako plnohodnotnou knihu s více kapitolami, takže se mi opravdu líbí, že mi ve výzvě přistálo právě toto dílko. Líbí se mi, jak autorka zvládla aplikovat obě zadání do jednoho příběhu a upřímně jsem zvědavá, jestli zvládne využít téma i nějaké budoucí výzvy k dalšímu pokračování. Vůbec bych se tedy nezlobila. 

Příběh (kromě toho, že splňuje zadání), který se tady pomalinku tvoří, má opravdu potenciál a pořád si stojím za tím, že by mohl směřovat k něčemu většímu, delšímu a propracovanějšímu. Z hlediska pravopisu by to chtělo trochu popracovat, především se podívat na používání čárek v souvětích. Jinak to však není špatné a je znát, že autorka má nakročeno k tomu, aby byla opravdu dobrá.

+++

Nenáviděl ten pohled, tak neskutečně moc ho nenáviděl. Kdykoliv se podíval na svou tvář, viděl cizince. Nebyly to jeho oči, které ho ze zrcadla upřeně pozorovaly, nebyla to jeho ústa, která na něj mluvila. Ne, neviděl svůj odraz.

„Podívej se," pobízel jej známý hlas, z něhož jej mrazilo až do morku kostí. Chlapcovy rty se zkřivily v pohrdavý škleb. „Udělej to. Nikdo tu není."

Křečovitě sevřel kraj umyvadla, s prudkým nádechem se otočil a opravdu... byl sám. O sobě dával vědět jen bodavý chlad a rozbitý odraz, jenž se mu ze zrcadla vysmíval, alespoň tak to vnímal. A nechtěl si to připustit.

Udeřil pěstí, roztříštil jej na kusy. Ke kachličkám dopadly střepy společně s karmínově rudými kapkami.

„Hlupáku," zaslechl dobíravě, než se roztřeseně sesunul na zem. Dlaněmi si překryl uši v naději, že slova pominou a jemu se dostane kýženého klidu. Ale hlasy se dál ozývaly, z neviditelných rtů splývala jízlivá slova, která ho spoutala jako ostnatý drát.

Prázdnou koupelnu vyplnil jediný zvuk – vzlykal. A poté ticho, tíživé a děsivé. Objímal si kolena, přičemž sledoval pořezané dlaně, v mysli pak samovolně vzkvetla vzpomínka na krvavé růže. Nádherné a křehké. Hyunjin je i přes skrytou hrozbu pro jejich pomíjivou krásu miloval.

V duchu přesvědčen, že ne všechny růže mají trny, vždy stonky zbavil o každičký ostrý hrot. Dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy naposledy věnoval bezbranný kvítek stvoření stejně něžnému a nevinnému. A přesto si ten moment dokázal vybavit do posledního detailu. Chlapec se na něj usmíval nejen svými rty. Hnědé oči jiskřily nadšením, tváře se rozpaky zarděly a ruce bez poškrábnutí nejistě obemkly ty jeho rozedřené.

Okamžik, při kterém poprvé nechal jehlu proniknout kůží jako ty ostny, však zůstával v mlze. Vteřina nasycená pachem konopí, nechutně odlišným od nasládlé vůně poupat, se ztratila v temnotě, po vzpomínkách na lehkovážný večer nebylo ani památky. Probudil se o několik sžíravých myšlenek lehčí, zatímco jej tížily okovy bezmezné odevzdanosti. Upustil od kontroly své vlastní mysli. Každé objetí nevědomosti, jež mu návykový jed skýtal, ho připravovalo o zdravý rozum. Z mladého chlapce zůstala jen troska. Z nádherného květu zbylo jen trní.

Neuvědomil si včas, že pro někoho mohl být jedinečnou růží.

Dokud byl plný života, zasloužil si péči a pozornost, tehdy ji dokázal patřičně opětovat. Nyní zpustl, nechápal tedy, proč se Jeongin staral i nadále. Jako když se dítě snaží vzkřísit mrtvou rostlinu kapkou vody se vší tou naivitou, kterou má malé poslušné štěně.

„Kolikrát jsi do něj už kopnul?" zeptal se ten samý hlas, jakmile se s chlapcem o pár dní později setkal. V hnědých duhovkách zporozoval sám sebe, nepoznával se.

Nevím, pomyslel si zoufale, tiše sledoval hocha před sebou. Temné kruhy pod očima prozrazovaly probdělou noc. Žádný špatný sen se však nevyrovnal nočním můrám, které jej trýznily, když byl vzhůru. Tvář prohlubovalo několik vrásek a starost mu přidala několik let. I přesto se v očích odráželo neúnosné množství naděje a důvěry. Nehledě na to, co se dělo, doufal v lepší zítřky a v návrat toho kluka, do něhož se zamiloval.

Tak mladý, tohle nesměl – takhle se vázat a věřit mu. Jak bláhová se náhle jevila myšlenka na růže bez trnů, vždyť on sám byl tím nejostřejším.

„I tak se vždycky vrátí jako to štěně."

Jeongin nebyl jediný, kdo se vracel. Ale Hyunjin nevyhledával osobu, nýbrž místo. Ignoroval ceduli se zákazem vstupu a bez výčitek se prodral křovím. Někde zaslechl prasknutí. Už se neotáčel, když realitě nechtěl věřit a iluze se zdála skutečná. Teprve v ten okamžik si uvědomil, že již dávno opustil lesní porost.

Kdyby sešel z útesu dolů, spatřil by svůj odraz, vysmívající se mu za jeho pošetilost. Přesto se předklonil, ve vodním zrcadle zahlédl šmouhu, která jej vzdáleně připomínala.

„Zničil jsi ho," šeptal vítr za jeho zády. „Zabil jsi mu toho Hyunjina, kterého pořád vyhlíží."

„Ne," zamumlal, v hlavě přemítal totéž, co už několikrát. Třásl se a sám plakal. Chtěl se aspoň na chvíli cítit volný, zbavit se ostnů, jež mu probodávaly hruď, a doopravdy se nadechnout.

„Tak na co čekáš?"

Vykročil vpřed a podíval se na svou ve vlnách rozbitou tvář, srdce bilo jako splašené, v následující vteřině úder vynechalo.

Hladina se blížila a na rtech se mu objevil slabý úsměv. V poslední chvíli zahlédl odraz sebe samého. Takového, jakým byl kdysi. Nějakým šíleným způsobem se cítil šťastný. Mezi všemi těmi hroty rozkvetlo poslední křehké poupě. Našel se... po takové době.

Klid přetrvával až do konce, dokud se tělo nesetkalo s ledovou vodou a ostré výčitky neopadly úplně. Dokud se neocitl na druhé straně zrcadla.

+++

Jedna z nejkrásnějších (...) povídek v této výzvě. Autorka má neskutečný talent, co se týče vkládání uměleckých prvků do textu tak, aby to znělo krásně přirozeně. Pochmurný děj povídky nejednoho čtenáře dožene k pocitu úzkosti, o tom žádná. Využití drogové závislosti dává celému zadání nové rozměry a těší mne, že se někdo odvážil zpracovat i toto téma. Opravdu by mě zajímalo, jak by taková povídka vypadala, kdyby byla "knihou" tady na wattpadu, protože povídek o drogových závislostech je sice mnoho, ale upřímně jejich kvalita končí u názvu...

Po pravopisné stránce nemám jediných výhrad, autorka je zkušená a ví, co dělá. V tomto ohledu je taktéž radost dílo číst a mě neskutečně těší, že na této platformě existují lidé, kterým na psaní takhle moc záleží. 

+++

Dušu pohládza a radosť do srdca vkláda každý jeho slnečný úsmev. Hviezdne jamky síce nie najžiarivejšie, no i tak v očiach zbláznených fanúšikov hlboké ako oceán. No oči sú dverami do duše a práve oči sú tým problémom, ktorý si nikto nevšimne.

Slnko je nádej, Mesiac je zúfalstvo.

A tak, ako sa jeho ústa skrúcali do úsmevu žiarivého ako slnečné pohladenie, jeho mesačné oči plné zúfalstva a bolesti zanikli v žiare dych-berúcej kombinácie Slnka a Hviezd.

Hviezdy nesvietia. To len Slnko im dáva tú moc zažiariť a ukázať sa v plnej kráse.

Mesiac je len ubohou náhražkou. V prvej chvíli zdá sa čarovný a fascinujúci. Ale potom prídu Hviezdy ožiarené slnečným lúčom a z Mesiaca sa stáva samozrejmosť.

Tak ako v zrkadle, v jeho očiach sa odrážala bolesť, ktorú nikto nevidel. Všetci sa zaoberali len krásou jeho úsmevu.

Pozri sa za zrkadlo. Zapozeraj sa do hlbín mojich očí, do odrazu Mesiaca, kričal zúfalo... no márne.

Nikto neriešil jeho pocity, nikto nevidel bolesť v jeho očiach. Keby jeho kolegovia nemali vlastné problémy... 

Svet idolov nie je taký dokonalý ako sa na prvý pohľad zdá.

•~•

Zbožie na pulte sa mu zdalo oveľa zaujímavejšie ako predavač v tichej Večierke. Zvedavý pohľad postaršieho predavača sa mu zdal čím ďalej tým viac nepríjemný, o to viac hľadal pohodlie v čiernom útrobí kapucne. V tom momente, ako mu vráskavé dlane vydali z wonov, ktorými platil, schmatol všetko kúpené zbožie, vložil ho do tašky (okrem malej krabičky s nápisom RAISON) a čo najrýchlejšie vypadol z obchodu.

Keď bol malý, zaprisahal sa, že tú 'nechutnú a smradľavú vec' nikdy nevloží do úst. No roky driny a vyčerpania ho presvedčili, že jeho jedinou "záchranou" z úzkych sú práve cigarety.

Pomaly si vytiahol z krabičky nikotínovú tyčinku s modrým lemovaním a vsunul si ju medzi plné pery. Z vrecka si potom vytiahol zapaľovač a dovolil malému plamienku, aby si do svojho náručia zabalil vřśok nikotínu. Ten napokon našiel útočisko v mužových pľúcach.

Ako sa tak nechal mámiť chuťou-nechuťou, ponorený vo vlastných myšlienkach, kráčal si to k hotelu Cheongdam-dong, kde mal prenajatý apartmán, ktorý obýval už druhým dňom. Cigaretu dofajčil už pred niekoľkými minútami a tak mohol bez starosti vkročiť do hotela. Obišiel recepciu a namieril si to k svojej izbe, ktorej patriaci kľúč mal bezpečne uložený v taške.

~

Trasúcimi prstami dopísal na mobile správu určenú jeho sestre. List na rozlúčku. Odoslané.

~

Jedovatý plyn si pomaly razil cestu jeho pľúcami, prevzal nadvládu nad nervami v jeho tele, ba i nad jeho mozgom. V tom až mučiacom tichu, sa po jeho líci až na bradu, odkiaľ spadla za lem trička, skotúlala slza. Slza, ktorú túžil zo seba vypustiť tak dlho...

Cítil to. Prichádzal toľko vytúžený koniec. Dych sa mu odrazu spomalil a zrak sa mu zamlžil. O niekoľko minút, akokeby v diaľke, počul buchot pästí stretajúcich sa s dverami čiehosi apartmánu. Počul nezrozumiteľný krik...

Nič nevidel. Len zožierajúcu tmu.

Tlak cudzích rúk. Stále ten zvláštny krik. Sirény.

Ale nakoniec nastalo to, nad čím dlhú dobu uvažoval a nakoniec aj po tom túžil. Tma s tichom – ruka v ruke – ho obklopili a on necítil nič, len prázdno. Prázdno smrti, ktorá mu otvorila náruč a on ju s vďakou prijal.

•~•

Slzy, ktoré za ním vyronili milióny ľudí, by spolu tvorili možno aj oceán, keby sa spojili.

Prečo si nám to len urobil? Spôsposobilo nám to neuveriteľnú bolesť, plakali a kričali ľudia. No pritom si neuvedomovali, že to oni boli tí, ktorí spôsobili bolesť jemu.

Zatláčali jeho hrdosť do kúta. Dostali sa za hradby súkromia, ktoré si tak pilne strážil. Zlomili ho. Lenže práve tú jeho časť, časť za zrkadlom jeho duše, ktorá sa utápala v bolesti a smútku, prehliadli a sfúkli preč ako smietko prachu z pracovného stola. Milovali jeho úsmev a nenápadné jamky na jeho tváry. Áno, milovali aj jeho oči. Ale nepreskúmali ich tak, ako úsmev. A to sa stalo osudným...

~

Niektorí si myslia, že sa stal anjelom. Niektorí hľadajú tú najžiarivejšiu hviezdu na nočnej oblohe a hovoria si, ,,To je on!"

A možno, možno sa stal anjelom, ktorý na nás dáva pozor práve z tej najžiarivejšej hviezdy.
Naplnený vytúženým a predovšetkým zaslúženým šťastím a pokojom.

A teraz dohliada na svojich najbližších.

Nesiahajte si na život, šepká svetu, siahnite si za zrkadlo duše a nájdite v sebe to, čo som ja nenašiel. Nájdite lásku.

–Kim Jonghyun, 2017, navždy v našich srdciach.

+++

Četla jsem tuto povídku třikrát. Třikrát jsem brečela. Děkuji pěkně. Nejsem si jistá, jestli je vhodné k tomuto textu cokoli říkat. Nejspíš jen, že děkuji. Upřímně. A souhlasím. Se vším. 

Vrhnout se však musím na hodnocení stejně jako u ostatních povídek. Mohu říct, že metafory zde mi braly dech, jsou krásné a bolestivé. Zvolit toto téma... nejsem si jistá, jestli bych k tomu já sama nabrala odvahu, protože... protože. Mnoho lidí přehlíží pravdu, která v tomto textu padla, a mnoho lidí ji bude přehlížet i nadále. Ale i tak je dobré, že to někdo řekl.

Po pravopisné stránce je text také kvalitní, zaznamenala jsem pár chybějících čárek, ale to je asi všechno, co bych mohla vytknout. 

+++

Tak. Doufám, že jsem na žádný text nezapomněla, pokud ano, upozorněte mne, prosím, a já to hned napravím. Poslední dobou jsem neměla příliš času, roztřídit si emaily, ale myslím, že jsem nezapomněla na nikoho: jistá si ale nejsem. Všem za jejich texty děkuji a brzy na viděnou u vyhlášení vítěze.