Přeji krásný den, mé drahé nespecifikované muffinky!

Omlouvám se, že zveřejnění vašich povídek tentokrát trvalo déle. Jednak jsem byla na dovolené, jednak mám po pracovní době ne příliš mnoho času. Pročíst proto tolik povídek o takovém rozsahu a napsat k nim hodnocení, zabere trochu času. 

Nicméně! Musím říct, že jste mne překvapili. Nejenže se i do této výzvy zapojilo nádherných jedenáct povídek, ale i úroveň vašich textů se zvedá. Dělá mi strašnou radost vidět, jak rychle se dá v psaní posunout, píšete-li pravidelně a dáváte do toho svou snahu. Bylo pro mne tentokrát opravdu nesmírně těžké vybrat vítěze, protože se mi tu setkala tak úžasná a krásná dílka, že bych je nejraději prohlásila za vítěze všechna. To však nemůžeme, pravidla jsou pravidla. 

Dost však tlachání, nebudu zdržovat a vy se můžete pustit do čtení všech povídek - pro tuto výzvu rozdělených do dvou kapitol vzhledem k jejich délce. 

+++

Ticho. Nádech. Ticho. Výdech. Ticho... A nic.

Vzduch se zadřel v plicích. Dlaň opřená o chladné kachle lemující umyvadlo se ani nepohnula, když otevřel oči. Ovšem ta druhá klesla k boku, svírala nedokouřenou cigaretu, z níž se na podlahu snášel popel. Pomalu, jako by mrznul čas.

Pohled upřel přímo před sebe, vnořil se do odrazu, shodného a plného hořkosti, kterou pociťoval hluboko v nitru. A přesto – přesto nesměl ani náznakem dát svou slabost najevo jinde než ve čtvercové místnosti plné cigaretového kouře a páry. Zíral si do očí, vnímal bledost své kůže, přestože právě opustil horkou sprchu. Moc dobře si byl vědom propadlých tváří a temných kruhů pod očima. Nedalo se tomu pomoci. Neměl čas na spánek, nedokázal do sebe dostat více než pár soust. Jen trénoval, tančil, zpíval a pořád dokola. Nestíhal.

Věděl, že jakmile cvakne zámek, bude muset nasadit masku. Masku, která tála při každé návštěvě koupelny. Věděl, že si bude muset vydrhnout ruce mýdlem, aby na nich neulpěl pach cigaret. Věděl, že si bude čistit zuby mnohem déle než obvykle, aby na něm nikdo nepoznal tuhle slabost.

Byla to vlastně slabost? Nebo zlozvyk? Hřích? Snaha utéct... a čemu? Netušil. Ale velmi dobře chápal, že nebýt těchto osamocených chvil, kdy se mohl vidět – kdy mohl cítit sám sebe – bez přetvářky, dávno by se zhroutil. Zpanikařil by. Možná by sáhl po té krabičce prášků na spaní. Té, která byla jen pár centimetrů od jeho postele, bezpečně zavřená v šuplíku nočního stolku hotelového pokoje. Chtěl domů.

Dým a pára prolnuly v jedno. Jen stěží dokázal v zrcadle spočinout pohledem na křivce opisující krční tepnu. Díval se však pozorně. Vnímal pomalý tep, jenž se objevoval v pravidelných intervalech pod kůží. Poslouchal monotónní zvuk tekoucí vody.

A moc dobře si uvědomoval i vlastní nahotu. Nevadilo mu to. Byl rád, že existuje místo, kde může být odhalený. Doslova. Cítil se lépe, když fyzično mohlo být propojeno s niternými pocity a nemusel se schovávat za žádnou maskou, za žádným kostýmem. Za ničím, co by z něj dělalo člověka, jakého znali všichni tam venku. Včetně těch nejbližších.

Zíral. Hledal. A konečně...!

Objevil tu drobnou odlišnost. To, co dělilo dýchajícího chlapce před zrcadlem od odrazu v dýmu a páře. Byla to upřímnost. A dlouhá jizva táhnoucí se po levém boku až k podbřišku.

Instinktivně prsty přejel po kůži v místech, kde zrcadlo ukazovalo zjizvenou tkáň, ovšem pod bříšky necítil nic než horkost vlastního těla. Jako pokaždé. A přesto se vždy nechal zlákat představou, že jednoho dne narazí na nerovné okraje hladké jizvy, jež by připomínala hadí kůži. Na svou upřímnost a opravdovost.

Usmál se. Ale ani ten úsměv mu odraz neoplatil. Naopak, působil snad ještě více znaveně a utrápeně. Koutky stažené dolů, ramena pokleslá a záda nahrbená. On přitom stál vzpřímeně – něco bylo jinak.

Polil ho ledový pot. Znova. Znova viděl sebe a věděl, že on to není. Hleděl na chlapce v odrazu a přemýšlel, proč je tak jiný. Jako pokaždé, když osaměl před zrcadlem.

Ostrý, trpký smích se mu zařízl do uší. Nebylo na něm nic veselého, zhola nic, co by odkazovalo na štěstí. Husí kůže se rozlezla po těle jako požár v lese. Nejdříve pomalu, od zápěstí po pažích až k ramenům, a pak rychle, přes hruď a břicho až k prstům u nohou. Bál se.

Chtěl utéct. Před svým odrazem. Před sebou samým. Před vším, co zrcadlo ukryté v dýmu skrývalo, co mu rty v něm šeptaly do ucha, když si do očí zíral příliš dlouho, čemu se chlapec tak trpce vysmíval, aniž by mu dal možnost zacpat si uši.

Nemohl však – jen zkoprněle stál, svíraje okraje umyvadla, a děsil se sebe samého, protože věděl, že ten odraz je ON, i když ne v tento konkrétní okamžik.

Byla to vzácná chvíle.

Chvíle, kdy jeho niterné touhy, obavy i strachy vytryskly na světlo v podobě odrazu.

Chvíle, kdy mohl být sám se sebou, aniž by ho kdokoli soudit.

A přesto se pořád bál.

+++

Tuto povídku (a věřím, že nejsem jediná) jsem četla bez dechu a naprosto okouzlená každým slovem v textu. Je neskutečně moc poznat, že autorka má s psaním zkušenosti a ví, co dělá. Navíc je z této kratičké povídky cítit a znát, že si autorka uvědomuje realitu, jakou přináší býti idolem, a nebojí se to prezentovat světu tak, jak to doopravdy je. Ukazuje, že svět není jen růžový, že to není jen množství fanoušků a sláva, že to je především bolest, strach, deprese... 

Myslím, že tohle je něco, co by měl člověk vědět. Co by si měl uvědomit a co by měl chápat. Tato povídka je opravdu takovým zrcadlem reality a jako taková maximálně splňuje zadání. 

Navíc, emoce se z ní valí jedna přes druhou, vyvolávají ve čtenáři přesně to, co by taková povídka vyvolávat měla. Nejsou to jen prázdná slova bez špetky citu. Je to dílo hodné uznání a pozornosti, přestože má jen tak málo slov. 

+++

Stojím na váze a pečlivě vyčkávám, až se ustálí všechna čísla, která se mezi sebou mění a přeskakují z jednoho gramu na druhý. Nervózně si promnu všechny hubeňoučké prsty, které se na pohled musí zdát, jako kůstky bez jediného masa. Konečně se čísla rozhodnout zastavit a vyobrazit mi moji váhu.

„třicet-pět kilo..." zašeptám si pro sebe. Stačí se jen otočit a můžu se celá prohlédnout ve velkém zrcadle, které bývalo v ložnici, ale přemluvila jsem svého přítele, aby ho odnesl sem, neboť mě jeho odraz dokázal otravovat klidně i celou noc svými narážky. „Pozor, vždyť toho svého zalehneš!" slýchala jsem vycházet hlas od zrcadla a neodvážila jsem se Jungkooka ani obejmout.

„Zhubla jsem dalších pět kilo." Pronesu s tou největší hrdostí, co v sobě naleznu, ale moc jí nebylo. Odraz v zrcadle se ale neotáčí společně se mnou, jen naštvaně stojí s rukama složenýma na hrudi.

„Holka, nechtěj mě rozesmát," promluví a já provinile sklopím zrak, „pět kilo? Co to je, možná jeden oběd, v tvém případě. Klidně si zůstaň taková velryba, ale až se s tebou Jungkook rozejde, mě si nestěžuj." Prskne s úšklebkem a já zakroutím hlavou.

„To nechci, ale...myslím, že už jsem hubená dost-..."

„Opravdu? A podívala ses vůbec na sebe?" pronese povrchně můj odraz na druhé straně zrcadla a já nejistě vzhlédnu. Málem se mi zastaví srdce, když uvidím, co se na mě v zrcadle zlověstně usmívá – tlusté, hodně tlusté já, s tuky přetékajícími přes lem spodního prádla. Zakryju si rukou pusu a se slzami v očích zakroutím hlavou.

„T-Tohle nejsem já..." hlas se mi úplně zachvěje, a to odraz nejspíš pobaví.

„Ale, neplakej mi tady, raději se sebou něco začni dělat, protože tohle jsi JEDINĚ ty. Vidíš se? Copak tohle může vůbec ležet vedle kluka, jako je Jungkook?!" začne zvyšovat hlas, ale přeruší ji zaklepání na dveře a hlas Jungkooka.

„Yuni? Jsi tam? Za chvíli odcházíme na tu večeři." leknutím odskočím od dveří a nejistě chytnu kliku, aby mi náhodou neotevřel dveře.

„Uh, j-jo...už jdu!" zvolám a rychle na sebe navléknu svoje šaty. Letmo pročešu vlasy a už chci vyběhnout z koupelny, ale ještě mě zastaví můj hlas ze zrcadla.

„proboha, večeře? Sotva se vejdeš do šatů." Pronese a já si všimnu, jak šaty na mém odraze zvýrazňují všechny tuky na mojí postavě, vypadám v tom, jako klobása.

***

„Tohle je moje oblíbená restaurace, můžeš si dát cokoliv budeš chtít." Řekne s úsměvem Jungkook a líbne mě na rty od červené rtěnky, trochu se mu obtiskne i na ty jeho.

„Oh...promiň." Zasměju se a palcem mu rtěnku ze rtu setřu.

„Heh, to nic, pojď, sedneme si sem?" ukáže na prostřený stůl pro dva a já s nadšením přikývnu. Nechám si jím odsunout židli a pomalu zasednu ke stolu, ale málem mi zaskočí vlastní slina, když se střetnu s nenávistným plamenem v očích svého odrazu – zdobené zrcadlo na stěně naproti mně.

„Co sis myslela, že se mě zbavíš? Bože, skoro přes tu židli přetékáš." Prskne povrchně a já si šokovaně zakryju pusu rukou, za kterou mě ale chytne Jungkook a donutí mě se na něj podívat.

„Yuni? Všechno v pořádku?"

„Huh?! J-Jo jen...musím na toaletu." Vyplivnu ze sebe to první, co mě napadne a rychlým krokem se vydám k záchodům.

Opřu se o umyvadlo a nešťastně na svůj odraz pohlédnu. Se svraštěným obočím zakroutím hlavou a nechám sklouznout pár slz po mých tvářích.

„Já vím, že mi tohle děláš schválně. Už jednou jsem kvůli tobě málem umřela, ale teď vím, že jsi jenom v mojí hlavě, jasný?!" křiknu na ni, ale ona se zasměje a složí ruce na hrudi.

„Ale, nejsem v hlavě, jsem v zrcadle, jen ti ukazuju to, co jsi, měla bys mi poděkovat."

„Yuni? Yuni, prosím, otevři!" zaslechnu Jungkookův hlas plný obav z druhé strany dveří. Neposlouchám ho ale, jen dál nechám stékat slzy po tvářích a sleduju svoje objemné boky, snažím se probudit svůj mozek a začít vnímat realitu, ale nejde to. Vážně jsem to já?

Dveře se prudce otevřou a dovnitř vleze Jungkook. I když jsou to dámské záchody, jen co mě uvidí tupě a uslzeně zírat do zrcadla, povzdechne si a pevně mě k sobě přitiskne.

„věděl jsem to," hlesne a pohladí mě po vlasech, „Co jsem ti říkal? Neposlouchej bláboly nějaké zrcadla, jsi krásná, ať už bys měla jakoukoliv postavu, stejně tě miluju, miluješ mě taky?" optá se a já mu pohlédnu do očí.

„Víc než cokoliv." Zašeptám a on mi s úsměvem setře slzu.

„V tom případě chci, abych byl dnes večer jediný, na koho se budeš dívat." 

+++

Upřímně mě ani nenapadlo, že by někdo využil toto téma. O to víc mě to však nadchlo. Text je zpracovaný pěkně a uvěřitelně a staví tento problém na mnohem vyšší level. Nečekala jsem, že to skončí tak, jak to skončilo, respektive, že Jeongguk bude o tomto problému vědět do takové míry. Čekala jsem pořád, že nemá o ničem tušení, takže toto byla opravdu příjemná tečka. 

Po technické stránce bych upozornila jen na špatný zápis přímé řeči: Pokud je přímá řeč oznamovací věta, nikdy nekončí tečkou, ale čárkou, a uvozovací věta začíná malým písmenkem. To je asi tak jediný kaz na celé povídce, protože celkově byla napsaná opravdu povedeně a dobře se četla. Navíc toto téma příliš nemusím, především ve wattpad podání, a většinou si neudrží mou pozornost ani první dva odstavce. Tato povídka si mou pozornost udržela až do konce, což je opravdu co říct.

+++

„Zlato, vstávej! Jsme tu!" probudil mě hlas mamky. Pomalu jsem otevřel oči a vykoukl z okýnka ven. Zrovna jsme parkovali před starým domem. Když auto zastavilo, odpoutal jsem se a protáhl. Záda jsem měl po té dlouhé cestě ztuhlá. Vystoupil jsem a už jsem se chtěl rozejít k domu, ale zastavil mě hlas mamky.

„Tae, pojď si vzít svoje věci a odnes si je do pokoje." Pomalu jsem se vracel zpět k autu a začal si brát svoje věci.

„Půjdeš po schodech nahoru, dáš se do leva a hned druhé dveře vpravo." kývl jsem na souhlas a hned jak to mamka dořekla, jsem se rozešel zpátky k novému domu.

„Zatím se můžeš porozhlédnout po domě!" zvolal na mě rychle taťka.

Když jsem vkročil do domu, hned mě do nosu udeřila vůně dřeva. Rozhodl jsem se rozejít ke svému pokoji. Šel jsem po schodech nahoru. Pokaždé, když jsem šlápl na shody, nepříjemně zavrzaly, jako by měly každou chvíli prasknout a mně se proboří noha. Všude po stěnách visely staré obrazy. Byly překrásné. Když jsem došel konečně v bezpečí ke svému pokoji, položil jsem na zem věci a porozhlédl jsem se. Stará dřevěná skříň, velká kovová postel se starou matrací a pod oknem stál tmavě hnědý stůl. Podlaha byla dřevěná a nepříjemně při každém pohybu zavrzala.

Opustil jsem svůj pokoj a vydal jsem se porozhlédnout dál. Na chodbě byla velká dřevěná okna. Po stěnách visely obrazy, různých velikostí. Najednou jsem uslyšel, jakoby někdo naříkal. Začal jsem ten zvuk následovat, ale najednou vše utichlo a já se zastavil před velikým vínovým závěsem. Pomalu jsem ho odhrnul a za ním bylo velké a zdobené zrcadlo. Bylo vyšší než já. Koukal jsem se na něj. Nic zajímavého. Chtěl jsem už odejít, ale když v tom jsem viděl v zrcadle svoje rodiče. Usmál jsem se.

„Ani jsem si nevšiml, že jste přišli." Lehce jsem se otočil s tím, že je obejmu, ale když jsem tak učinil, nikdo tam nebyl.

Otočil jsem se tedy zpět k zrcadlu. Byl tam můj odraz a vedle něj stáli moji rodiče. Měl jsem na tváři vyděšený výraz, ale můj odraz měl na tváři úšklebek.

Stále jsem to pozoroval s vyděšeným výrazem. Ani jsem se nehnul, kdežto můj odraz otočil hlavou nejdříve k ženě, potom k muži a nakonec se zase podíval na mě. Stále měl na tváři úšklebek, ale tentokrát děsivější.

Z ničeho nic můj odraz ke mně začal natahovat ruku. Pomalu jsem začal couvat, než jsem zády narazil na zeď. Jenomže můj odraz se dále natahoval přes to zrcadlo ke mně. Už měl venku jednu nohu a pomocí rukama se snažil dostat ven z toho zrcadla i tu druhou. Začal jsem panikařit. Rychle jsem se nějakým směrem rozutíkal. Slyšel jsem za sebou smích. Utíkal jsem, ani sám nevím, kam. Objevil jsem se před schodištěm. Ještě rychle jsem se ohlédl za sebe. Ta osoba se čím dál tím víc blížila a smích sílil na hlasitosti. Rychle jsem ty schody seběhl. V tu chvíli jsem nebral ohledy, zda se pode mnou propadnou, nebo ne. Utíkal jsem dál, dokud jsem neuviděl dveře. Rychle jsem do nich vběhl a ještě rychleji je za sebou zavřel a zamknul. Když jsem celý udýchaný našel vypínač, rozsvítil a otočil se, byl jsem vyděšený ještě víc. Zády jsem se svezl po dveřích dolů a vše pozoroval úplně vyděšený. Všude okolo mě byla zrcadla všelijakých velikostí. Začal jsem panikařit. Rychle jsem se zvedl, začal odemykat dveře, a co nejrychleji jsem se snažil dveře otevřít a utéct ven, ale jakoby se dveře zasekli. Začal jsem s nimi lomcovat, ale nic. Křičel jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel.

Najednou jakoby mě něco donutilo se otočit. Bránil jsem se, ale bylo to silnější. Když jsem se otočil, ve všech zrcadlech byl můj odraz. V nějakém odraze jsem se smál, na jiném jsem byl zase vyděšený, ale nejvíce mě vyděsil ten, kde jsem byl s rodiči. Objímali mě okolo ramen a všichni tři jsme se usmívali. Začal jsem strašně brečet a křičel o pomoc. Z ničeho nic světlo začalo blikat a po zrcadlech začali téct potůčky červené tekutiny. Všude byl slyšet křik a smích. Všude kolem sebe jsem se rozhlížel: světla blikala, křik a smích neustával a zdálo se mi jako by se ke mně natahovali ze zrcadel ruce. Rychle jsem si zacpal uši a zavřel oči a snažil se co nejvíce skrčit u dveří.

Vše utichlo.

„Zlato, vstávej! Jsme tu!" probudil mě hlas mamky. Pomalu jsem otevřel oči a vykoukl z okýnka ven. Zrovna jsme parkovali před starým domem.

+++

Využít hororový prvek noční můry, která se stane skutečností? Hellyeah! Tohle bylo to pravé pro mě, hlavně jako počteníčko na večer. Mám takové příběhy ráda, hlavně, když je někdo umí napsat. A tato autorka dokázala popsat stav snění poměrně obstojně, což si cením, protože to umí málokdo. Celkově málokdo umí popsat situace, které i sám prožil, natož pak takové, které neprožil (autonehoda, deprese...). 

Tohle mělo něco do sebe a bylo to napsané opravdu hodně dobře. Ten konec je tak nějak na skok z okna, a být hlavní postavou, asi do dveří domů hodím granát a uteču. Vskutku příjemné čtení, děkuji za něj, užila jsem si to jak po stránce obsahové, tak po stránce pravopisné/gramatické, protože je text napsaný docela kvalitně. 

+++

Máma mě vždycky varovala před světem za zrcadlem. „Yoongi," říkávala, „nenech se strhnout tím, co tam vidíš a zažíváš, ošálí tě a přeroste přes hlavu. Nenech zrcadlový svět, aby ti vstoupil do toho reálného." 

Ale já se ho nikdy nebál. Byl mým útočištěm – když jsem byl smutný, našel jsem v něm útěchu, když jsem byl naštvaný, uklidnil mě. Svět za zrcadlem byl jenom můj, nikdo mi do něj nemohl vlézt, ani mi ho nemohl vzít. Zrcadlový svět vznikal na základě mých přání a odrážel to, co se ve mně dělo. 

Nemůžu se dočkat, až dojdu domů a skočím si vyčistit hlavu do svého světa za zrcadlem. Dnešek byl strašný – zkazil jsem test, vylil limonádu na spolužačku (rozbrečela se) a omylem zlomil srdce své kamarádce. 

Jsem tady totálně zbytečný. Jakmile přijdu domů, vběhnu do pokoje. Postavím se před velké zrcadlo,na svůj odraz se nepodívám. Jsem moc malý, mám moc malé rty a oči, nudné vlasy. Moje zrcadlové já je lepší a hezčí. Tam stačí pomyslet na změnu a hned se stane. 

Bez váhání vkročím do zrcadla. Ocitnu se na louce s listnatým lesem. Sluníčko hřeje a já se procházím v lučním kvítí. Měl jsem si sundat ponožky, pomyslím si. Samy s mým přáním zmizí a já tak pokračuji v chůzi bosý. 

Skončím v sedě na útesu. Zapřu se rukama za sebe a zavřu oči. I kdybych usnul, nehrozí mi pád dolů.Věřím svému zrcadlovému světu, nenechal by mě spadnout. 

Odpočívám, třebaže na mě stále útočí nepěkné myšlenky. Nejsem dost dobrý, nikdy jsem nebyl. Ani pro ostatní, ani pro sebe. 

Po chvíli se mi začne zdát, že teplota klesne. Otřesu se nečekaným chladem. Otevřu oči. Obloha je temnější. Zamračím se. Počasí se tady neměnívá. 

Zvednu se a otočím čelem k louce. Čeká mě nemilé překvapení. Louka není plná pestrého kvítí, ale šedého písku. Teď se loukou nazývat nedá. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe – z větví opadávají listy, písek se víří v nárazech studeného větru. 

Myslím na slunce a na květiny. Nic se k mému úděsu nemění. Do obličeje mi vítr nafouká zchřadlé listí. Jeden z poničených listů chytím mezi prsty. Podívám se na něj, představím si pěkný zelený list.Rozpadne se. 

Musím zjistit příčinu tohoto nepořádku. Někdo musel vejít za mnou. Ale jak? Myslel jsem si, že každý má svůj svět... 

Koutkem oka spatřím pohyb. Prudce se otočím. Tohle není možné. Někde se musela stát chyba.Přede mnou stojí postava. Ta postava jsem já. Hledím do tváře sám sobě z reálného světa. 

Začnu před sebou couvat pomalými krůčky. Když jsem tamto já, kdo jsem potom já? Nejsem jenom svůj odraz? 

Stojím na kraji útesu. Teď si nejsem vůbec jistý, jestli by mě před pádem zachránil.Kus nalevo se vlní vzduch – brána do reálného světa. Jsem celou situací tak zmatený! Musím zpátky domů. 

Nechci z dohledu ztratit ani třepotající se vzduch, ani mé reálné já. Nepatří sem, ale jedinou myšlenkou by mi mohl nechat zmizet půdu pod nohama. Přeměřím si vzdálenost mezi mnou,východem a ním. Když poběžím vážně rychle, stihnu se kolem něj prosmýknout. 

Tři. 

Dva. 

Jedna. 

Rozběhnu se. Chybí mi krok a vletěl bych do zrcadla, kdybych s ním nenavázal oční kontakt. Jeho oči jsou prázdné a nelidské. Otřesu se děsem a pak prudce propadnu zrcadlem. 

Rozhlížím se po mém ztemnělém pokoji. Nikde nic. Oddechnu si a otočím se k zrcadlu. Vidím jen svůj odraz. Už nemám pochyb o tom, kdo byl skutečný a kdo byl iluze. 

Na nohou mám zpátky svoje ponožky, chodidla od ostrého písku nemám zkrvavené. Vydám se do sklepa pro kladivo. Ani za nic nechci spát v pokoji se zrcadlem. 

Když se vrátím, rozsvítím. Upřeně pozoruju zrcadlo – jeho barva je jiná. V dlani pevně sevřu násadu kladiva. Nechápu, co se děje. Stačí mi pohled zblízka, abych si uvědomil, na co se dívám. Šedý písek,tmavá oblaka, suché listí. Dívám se do svého zničeného světa za zrcadlem. 

Musím to zrcadlo rozbít dřív, než se sem dostane i můj falešný odraz. Napřáhnu se kladivem, ale než stihnu praštit, zahledím se do velkých očí podobných těm mým, jsou nepřirozeně tmavé, bez jiskry života. Udeřím. Objeví se praskliny. Dovnitř začne vlétávat suché listí. Udeřím znovu. Mlátím do zrcadla tak dlouho, dokud se neroztříští na podlahu plnou listí. 

Právě jsem zjistil, proč mě vždycky všichni varovali před zrcadlovým světem. Zdá se být pěkný, bude mi nejlepším přítelem, ale nakonec je to on, kdo mě může zničit. 

Od té doby jsem do zrcadlového světa nevstoupil. Nevěděl jsem, co by mě tam čekalo, a rozhodně jsem to nechtěl zjišťovat.

+++

Toto je povídka, ze které by se dala vyždímat klidně celá kniha, protože to má opravdu moc dobrý základ. Je skoro až škoda, že pravidla nedovolují delší povídku. Nicméně mi přijde, že i toto je dobrý způsob, jak něco začít: napsat něco krátkého, co by mohlo být předzvěstí většího díla. Svět za zrcadlem, který je něčím reálný a zároveň ne, je něco, o čem bych ráda psala už dlouho, ale ještě jsem nedokázala uchopit ten nápad pořádně. Číst tohle pro mě bylo inspirativní a nabudilo mě to na to, abych se pokusila něco podobného opravdu sepsat. 

Tady se mi líbí především ten "klišé" námět, kdy se něco na první pohled zdá krásné, ale ve skutečnosti to takové není. Myslím, že toto téma je poměrně zanedbané na wattpad platformě a lidé by se mu mohli trochu více pověnovat.

Po stránce obsahové je to opravdu povedené a skvěle se to čte, po stránce pravopisné/gramatické nevidím žádné výrazné chyby, které by vyloženě mučily oči čtenáře, takže za mě určitě hodně povedené dílo a rozhodně bych si ráda pročetla něco podobného a samozřejmě delšího. 

+++

Jungkook svůj vlastní druh nechápal. Jako speculium pozoroval své svěřence v zrcadlech a snažil se dohlížet na jejich blahobyt. Vše poctivě hlásil a konal svou práci. Jeho druhové se však často bavili tím, že nechali v zrcadlech zobrazovat hrůzné výjevy a lidi tak děsili k smrti. Nejspíš to byl důvod, proč se spousta lidí zrcadel bála až do takové míry, že se do nich mnohdy ani nepodívali. Přitom to bylo tak hloupé.

Měl své lidské svěřence mnohem raději, než vlastní druh. Speculia byla vesměs škodolibá stvoření a on se mezi nimi cítil jako černá ovce.

Posadil se za svůj stůl a prohlédl si všechny plochy v místnosti. Na chvíli se u jedné zastavil, když v ní spatřil droboučké koťátko, jak ježí srst na hřbetě a syčí na vlastní odraz. Tiše se tomu zasmál, vždycky měl rád roztomilé a legrační reakce zvířat na vlastní podobu, kterou mohli spatřit právě v zrcadle. Kdysi mu jedno speculium vysvětlovalo, že nemají to, co lidé – schopnost sebeuvědomění.

Povzdychl si a otočil pohled zpět, přímo před sebe, na mladého muže, který se díval na něj. Jeho pohled ve skutečnosti směřoval do prázdna, to Jungkook moc dobře věděl, přesto se mu tělem prolila vlna mrazu.

Sledoval ho nejčastěji a ze všech nejraději. Měl něco svého, kouzelného, co se odráželo jen v jeho očích, protože to jinak odmítal ukázat světu. Jungkook ho „znal" příliš dlouho na to, aby si nevšiml. Min Yoongi, výjimečný komponista, který svůj vnitřní svět schovával před okolím a střežil ho lépe, než kdokoliv jiný.

Na co asi tak myslí? zeptal se sám sebe Jungkook, s úsměvem se zvedl a přistoupil blíž. Najednou se cítil, jako kdyby stál místo jeho odrazu. Jako kdyby mohl natáhnout ruku a dotknout se jeho ramene, cítit pod prsty látku černého trika a zblízka vidět jeho obličej. Nos jako knoflíček, na který by nejradši poklepal ukazováčkem; téměř panenkovské rty; bledé tváře, které sice vypadaly studeně, ale jistě byly příjemně teplé; a oči, ty oči, kterým by mohl propadat znovu a znovu, topit se v nich a v jejich malém, tajemném světě, kde vál slabý vítr, proháněl se mezi růžovými kvítky rozkvetlých třešní, na které sedaly včely a motýli, stejní motýli, kteří se speculiu na druhé straně zrcadla právě proháněli břichem a nahnali mu ruměnec do tváří.

Mohl by jen natáhnout ruku a ponořit se do jeho pohledu úplně, aby spatřil ten svět vlastníma očima, ten svět, ten krásný svět, který-

Jungkook se zarazil.

Ten svět v jeho očích... který se právě hroutil.

Jeho oči zpozorovaly lesk a s hrůzou se zaměřil na kapesní nožík v ruce mladého muže. Motýli uletěli pryč před ránou, kterou zdánlivě dostal do břicha.

Ne.

Věděl, že nemohl. Že se nesměl motat do osudu a změnit jeho dění. A přesto udělal krok vpřed, natáhl ruku a pevně ho uchopil za zápěstí ruky, ve které nůž držel. Hlavou mu prolétla jediná myšlenka.

Nesmíš přijít o život. Ještě jsi ho nepotkal.

Prudce se nadechl, jeho tělo najednou mělo váhu a cítil ho, cítil sebe, cítil všechno. Byl to ohromující pocit. Dotýkal se ho, svého oblíbeného člověka, kterého dosud mohl jen sledovat skrze lesklé plochy zrcadel.

Viděl jeho zmatení, dokonce tušil, že je připravený zakřičet, čemuž musel urychleně zabránit. „Nedělej to," vyhrkl. Jeho hlas zněl trochu jinak, až ho to samotného překvapilo. „Nedělej to. Prosím, ještě... ještě žij."

Mladý skladatel potlačoval slzy, jeho tělo se chvělo. „Proč?" špitl přiškrceným hlasem.

Jungkook na něj zíral, sledoval jeho oči, a zmohl se na jedinou odpověď. „Kim Namjoon. Musíš... ho potkat."

Zavládlo mezi nimi ticho. Pak se mladé stvoření kouslo do rtu a ze strachu udělalo krok zpět. Musel zmizet. A to urychleně. Už tak ho čekal šílený průšvih, nemohl se v cizím světě zdržovat déle.

Couval a pozoroval mladíka před sebou. Potom, co ho pustil, upadl na zem, zády se opřel o okraj postele. To divné stvoření Yoongimu mizelo před očima v zrcadle a jeho tělem otřásl nával nepříjemných pocitů. Brzy ztratil vědomí a Jungkook si oddechl. Nejspíš si bude myslet, že se mu to jen zdálo...

Ocitl se zpět ve svém domově, pocítil za sebou cizí přítomnost... po tvářích mu sklouzlo několik slz.

„Jak mě potrestáte?" špitl vystrašeně.

Zpoza něj se ozval smích. „Proč si myslíš, že bys měl být trestán?"

„Nesmíme přeci-"

„Kdyby se to nemělo stát, Jungkooku... nemohl bys zrcadlem projít."

V mladíkovi hrklo. Sledoval nevědomého muže v zrcadle a cosi v něm se sevřelo s uvědoměním, jak moc od něj byl daleko.

Když se pak otočil, spatřil na svém pracovním stole kapesní nožík.

+++

Tohle je jedno z mála dílek, které si dokážu představit jako video. Něco, co by bylo velmi podobné konceptu BTS poslední roky. Opravdu to působí strašně... emotivně. Hodně se mi líbí, jak ten text funguje a co všechno do něj autorka zvládla dostat. Vážně mě to dílko hluboce dojalo. Takovým tím vnitřním hodně dobrým pocitem a jsem fakt ráda, že něco takhle pěkného, i když smutného, přistálo právě v této výzvě. 

Jedno z dílek, které bych klidně zarámovala a vystavila jako ukázkový příklad toho, co je kvalita a jak má vypadat čtivá povídka. Samozřejmě, pokud jde o pravopis, nemám, co bych vytkla, autorka je v tomto ohledu pečlivá a znalá, takže jediné chyby, kterých se může dopustit, jsou překlepy nebo chyba z nepozornosti, nikoli z neznalosti.

+++

Hoseokovi se přespávačka u jednoho z jeho nejlepších přátel zdála jako skvělý nápad. Seokjin měl narozeniny a všech sedm plánovalo přespat u něj a Taehyunga v bytě, bavit se a hlavně to pořádně oslavit.

Představoval si ledacos. Že budou pít, tančit, dokonce přemýšlel i nad polštářovou bitvou, ale to, co nakonec vyhrálo jako hlavní zábava večera, se mu vůbec nelíbilo.

Vyprávění strašidelných historek.

Potom, co snědli dort a popřáli oslavenci, si všech sedm sedlo na zem do kroužku v naprosté tmě. Jimin s Jinem zatáhli žaluzie a Tae pro „dodání efektu" zapálil malou svíčku.

Jungkook vzal do ruky baterku a rozsvítil si jí pod obličejem, na kterém mu pohrával zlomyslný škleb. Byl už třetí, kdo vyprávěl historku.

„Takže, víte, že na druhé straně zrcadel se nachází jiné dimenze, ve kterých jsou různé nebezpečné potvory?" začal Jungkook hrozivým hlasem. Chvíli bylo ticho a pak se rozezněl hlasitý smích. Všichni se podívali po Namjoonovi, který byl smějící se osobou.

„Vážně, Kooku? Ty znáš tolik strašidelných historek a vybereš si tohle?"

Kook se nejdřív zamračil a vyplázl na něj jazyk, pak Joonovi nadával, že mu kazí příběh a nakonec začal vyprávět. Hobi celou dobu poslouchal a na tváři měl ztuhlý výraz. Nenáviděl tyhle příběhy. V jedné části se na něj Jungkook hrozivě zadíval, až Hobi automaticky vystřelil k nejbližší osobě a nalepil se na Yoongiho. Ten jen smířeně vydechl a přivinul ho k sobě. Byl už zvyklý.

„... člověk by tedy neměl umisťovat zrcadlo před postel, protože by jedno ze stvoření mohlo zahlédnout ten odraz, vylézt z druhé strany a zabít ho," zakončil své vyprávění a zhasl baterku.

„Fakt dramatickej konec. Děkuju, Kooku, teď na sobě budu mít celou noc Hoseoka připlácnutýho," zabručel Yoongi. Jungkook, jakoby vycítil možnost k ještě většímu děsu, rozsvítil baterku.

„Vlastně to nemusí být ani zrcadlo. Stačí plocha, ve které vidíš odraz," pokrčil rameny a zadíval se na televizi, před kterou seděli v kruhu. Yoongi zavrčel. Ten parchant moc dobře ví, že s Hobim spíme na gauči a že uvidíme náš odraz v televizi.

„Myslím, že už to stačí. Nebo mě Hobi uškrtí," Yoongi ze sebe sundal Hoseoka, aby se zvedl a rozsvítil světlo. Ukončil tak jejich hlavní zábavu.

~

O pár hodin později Hoseok ležel na gauči, od hlavy až k patě zachumlaný v peřině a přitisknutý na Yoongim sledoval televizi. Nemohl usnout už asi hodinu a pořád se mu v hlavě opakovala ta Jungkookova historka. Historky předtím ho tolik neděsily, jelikož ani Jin, ani Jimin neuměli vyprávět horrory. To se o nejmladším bohužel říct nedalo.

„Hobi? Ty ještě nespíš?" zeptal se chraplavě Yoongi a přimhouřenýma očima se díval na Hoseoka, který se klepal v klubíčku a bez přestání sledoval televizi.

„Hyung, jak to děláš, že nemáš strach?" kuňkl Hoseok a poprvé za noc odlepil své oči od tmavé plochy. Yoongi se jenom pousmál, vytáhl si Hobiho blíž k sobě a objal ho, aby se mladší přestal třást.

„Prostě se zamysli. Je to jenom plocha, co odráží světlo a tvojí podobu. Na druhý straně nic není. Tak už se tím netrap, ano?" Yoongi mu věnoval upřímný úsměv. Hobi mu ho překvapeně oplatil. Starší muž nikdy nebyl zrovna na uklidňování a úsměvy, takže to pro Hoseoka byla pocta.

„Nebudu," kuňkl Hobi v souhlas, ale jeho hlava si stále představovala ohavné stvoření, jak leze ven z televize a natahuje po něm své drápy. Gi si všimnul, že stále není v klidu.

„Ach jo. Tak fajn," Yoongi ze sebe sundal svojí deku, vzal jí a pořádně díky ní zakryl televizi. Pak se vrátil a vlezl si pod tu samou peřinu, pod jakou ležel Hobi. Objal Hoseoka kolem pasu a nechal ho, aby mu zabořil hlavu do hrudi.

„Tak, Hobi. Teď na tebe nic nemůže vidět přes tu deku. A navíc jsi schovanej za mnou. Tak se přitul a jdi spát, hm?" Hobi byl překvapený, co pro něj jeho hyung udělal. A ano, opravdu se cítil líp.

„Děkuju moc, hyung," zahuhňal Hobi do jeho hrudi a zavřel oči. Yoongi se pousmál a také se pokusil o spánek.

Kdyby jen věděl, jak velkou pohromu odvrátil. Tvor za odrazem je totiž sledoval už od doby, co zhasli a vyprávěli historky. A proč nezaútočil? Nemohl. Ne, dokud byly v místnosti osoby, co se nebály. Když pak Yoongi usnul, už si brousil zuby, že po druhém mladíkovi skočí a vychutná si jeho strach, když zaboří tesáky hluboko do jeho masa.

Díky Yoongimu se však Hoseok přestal bát. A prapodivné stvoření muselo o dům dál.

+++

Tohle, drahé muffinky, je něco, čemu se říká instantní inspirace nejvyšší kvality. Já tuto povídku přečetla a dostala jsem TAKOVÝCH nápadů na povídku, že z toho lezu po stropě. Hororové příběhy jsou něco, co se v povídkách pohybuje skoro pořád a autoři z toho dost často vyždímají přesně to, co nemám ráda. Tady tato autorka se přesně na to, co nemám ráda, z vysoka vykašlala a pojala celou povídku úplně jinak. Čistě, nevinně a velmi pěkně. 

Využít strachu k něčemu takovému, to je vskutku podlé a... ano, velmi kreativní. A taky je to jeden z nápadů, které bych neměla problém pročíst si v nějaké delší verzi a nějakým hlubším dějem a trochou toho hororového dramatu. 

Po pravopisné stránce je slečna moc šikovná a taky jsem v textu nezaznamenala nic, co by na mě působilo jakkoli rušivě. 

+++

Tak. To by byla první část vašich soutěžních textů. Druhá polovina vyjde později večer, jelikož mám ještě pár jiných restů, které musím dodělat. Vzhledem k tomu, že jsou povídky delší, to hádám nevadí. :)