Přeji vám nádherný den, mí drazí. Znáte ten pocit, když vám mazlíček usne na ruce ve chvíli, kdy potřebujete něco dělat? Poslední čtvrt hodinu jen sedím a umírám nad tím, jak je to malé bobo rozkošné, když spí.

Tak, kulturní vsuvka by byla, nyní je čas na to, abych konečně začala dělat hodnocení. Sešlo se nám opět hodně pěkné množství textů, takže je rozhodně z čeho vybírat, a já se těším, až je všechny přečtu a ohodnotím. Bude to premiéra jak pro mě, tak pro vás, protože jsem doposud měla čas přečíst jenom jednu z vašich povídek. Inu, pusťme se do toho. 

„Hele, zlatý déšť," ukázal zničehonic Namjoon na keře po straně cesty, a aniž si to uvědomil, strhl hrubě Jimina, jenž se ho držel za loket, ke kraji cesty. „Jejda, promiň, nedošlo mi to. V pohodě?"

„Hm, v pohodě," zamumlal Jimin a znejistěle se přechytil na kamarádově paži.

„Tak jo. Před sebou máš keř s hnědými větvemi a zelenými listy, ale se žlutými květy. Tohle roste i v Koreji. Tady se mu říká zlatý déšť, mám ho v ruce," klidným hlasem popsal nejbližší okolí Joon a jemně se dotkl rostliny. Jimin jeho pobídnutí pochopil a sjel prsty k jeho zápěstí, kde si od něj převzal vybranou větvičku. S nejvyšší opatrností si ji ohmatával, aby ji nedopatřením nepoškodil. „Původní název v češtině je myslím zlatice...?"

„Gaenali?" vyslovil mladší korejsky, jelikož po hmatu keřík poznal, a Namjoon mu odbručel souhlas. Jiminovi takový název – zlatý déšť – nedával smysl a sám pro sebe zkusil svůj dojem vyjádřit větou „Zlatý ale neprší.", čemuž se jeho průvodce shovívavě uchechtl. Znovu z Jiminových úst zazněla korejština.

„Mluv česky, jinak se to nikdy nenaučíš," pokáral ho starší. Sám uměl místní řeč obstojně, na rozdíl od Jimina se totiž do střední Evropy přistěhoval přibližně tři čtyři roky zpět. Příhodně jeho škola poslala bez problémů přijatého nevidomého žáka do jediné třídy, do níž zcela běžně strkala všechny zástupce cizích zemí. A jelikož Namjoon jediný uměl korejsky, hodili mu takřka všichni už od narození slepého Jimina na hrb.

„Ty prosím popiš, jaké pocity ti toto barvy dává," vysoukal ze sebe přistěhovalec s korejským přízvukem. Nerad mluvil tímto nepohodlným jazykem, ačkoliv pro něj nebylo obtížné mu rozumět.

„Popiš mi prosím, jaké pocity v tobě vyvolávají tyto barvy," opravil ho Joon a pokračoval, „žlutá je šťastná barva, energická a pozitivní. Asi. Zelená je pro mě nový začátek, jako když na jaře rozkvete příroda, a hnědá je... hovno."

„A hovno je co...?"

***

„Bacha, míchá se ti růžová s oranžovou," upozornil společníka Namjoon a kouskem starého hadru se pokusil setřít přebytek barev na paletě. Jimin mezitím na plátno s rádoby uměleckým postojem patlal zelenou. Celá tahle akce byl čistě Namjoonův nápad, přesto se mladší s chutí vžil do role výtvarníka a výzva ho bavila.

„Dej tam něco hezkého," směšně spisovnou češtinou poradil nevidomému malíři jeho asistent poté, co obhlédl celé abstraktní dílo.

„Dám hovno tam," zavtipkoval Jimin a nechal Namjoona, aby ho navedl ke hnědé. Když ji měl na štětci, podle druhé ruky, kterou si držel okraj plátna, odhadl, kde mu ještě zbývá příliš volného místa. To poté zaplnil a už si žádal novou barvu. O odstíny se postaral Namjoon, Jimin tedy doopravdy jen nanášel tekoucí hmotu na plátno.

„Víš co? Zítra půjdeme o velké přestávce za panem profesorem výtvarky a zeptáme se ho, co na to říká. Sice nejsem zrovna odborník... vlastně se v tom vůbec nevyznám. Nevadí. Podle mě to je celkem dobrý, tak třeba by se mu to taky líbilo," navrhl Joon. Jejich profesor chválil cokoliv, co viděl. Občas někomu nabídl změnu v kompozici nebo přidání dalšího elementu do jeho díla, ale i taková doporučení doprovázel téměř přehnaným obdivem. Nebylo těžké se mu zavděčit.

A opravdu i v tomto případě výtvor patřičně ocenil.

„No, to normálně prodám, kluci. Jenom tomu dej nějaký jméno a já se o to postarám," nadšeně prohlásil a usmíval se na nevidomého, jako by ho tím měl povzbudit.

„Nevadí, tak..." zamyslel se Jimin a Joon ho v pomlce upozornil, že slovo „nevadí" se do tohoto kontextu nehodí.

„Černý duha," rozhodl nakonec nejmladší, „protože všechno barva v tom obrazu je, ale z mého názoru tam nic není. Divné jako zlatý déšť."

„Tak Černá duha," přetlumočil starší žák a nad kamarádovým vysvětlením se v duchu na chvíli pozastavil. Bylo roztomilé, ale zároveň mělo i jakousi hloubku.

„Fajn, já se o to postarám," ujistil je naposledy učitel a radši už je poslal do třídy, aby nepřišli pozdě.

A do měsíce tiskl Jimin mezi prsty deset tisíc korun. Samozřejmě pozval Namjoona na zmrzlinu (oba si dali „tu hovnovou") a možná spolu šli i do kina a na pouť a...

+++

     Tato povídka je... skvostná. Líbí se mi nápad, líbí se mi zpracování, líbí se mi vtip a líbí se mi i zakomponování zadání do díla. Co maximálně oceňuji, je to, že mluví česky. Fakt tleskám, že jsi přišla s něčím takovým. Dovolím si říct, že minimálně v mých očích je to originální. 
     Povídka má super myšlenku a přitom není přehnaně složitá, naopak má v sobě příjemnou jednoduchost, díky které se příběh opravdu dobře čte. Jedno velké plus dávám za "hovnovou" barvu. Další plus za chybnou gramatiku a špatně užité výrazy v Jiminově mluvě. Dávají tak povídce reálnost. Děkuji za tvou účast, povídku jsem si opravdu užila!

Moje vzpomínka na tebe začíná už ve školce, kde jsme si spolu začali hrát a nakonec trávit, co nejvíce času. Od toho dne se z nás stali přátelé a já si v těchto letech naivně myslel, že už nás nic nerozdělí.

Vzpomínáš na to jak v den před začátkem nástupu do školy, si mi oznámil, že se stěhuješ? Já ano, brečel jsem. Vlastně oba jsme brečeli, i když nám rodiče slibovali, že se budeme navštěvovat. Samozřejmě jsme jim to naivně věřili. Byli jsme děti a o světě dospělých jsme ještě skoro nic nevěděli. Vlastně celkově o světě jsme nic nevěděli.

Nejšťastnější vzpomínka na tebe byla, když ses objevil na stejné střední škole, jako nový žák. Bylo mi v tu dobu šestnáct let a já už nevěřil, že tě někdy v životě uvidím, či někdy pocítím tvoje objetí. Samozřejmě si mě nepoznal, protože se život se mnou nemazlil, ale ty jsi zůstal stejný, jako při našem loučení, jenom jsi nabral mužnější rysy.

Blížila se maturita a já věděl, že se naše cesty zase rozdělují. Ty jsi chtěl být lékařem a já umělcem. Bolelo mě to více než předtím, jelikož jsi byl můj nejlepší kamarád, ale také jsem choval k tobě určité city. Slíbil si, že budeme nadále v kontaktu a já ti slepě uvěřil.

V den mé promoce ses neobjevil, i přestože si mi to slíbil. Naivně jsem myslel, že se ti něco do toho přimotalo, ale pravda byla jiná. Dal si přednost osobě, která si brala veškerý tvůj volný čas a na mě si zapomínal.

Pamatuji si ten den dokonale. To ty jsi mi sundal růžové brýle. To ty jsi mě vyvedl z omylu, že každá živá duše má v sobě aspoň kousek dobra a já od toho dne tak nikoho neviděl.

Celý svět jsem nenáviděl a vinu sváděl na tebe. Byl jsem tak rozhořčený a i obyčejné maličkosti mě iritovali, byl jsem dokonce kvůli nim i schopný zabíjet a to mě vlastně dostalo až sem. Dnes už nejsem schopný žít, protože život nemá žádný manuál, je to jenom divočina, kde se snažíte přežít a mě tohle už nebaví.

Moje duha se začala skládá z odstínů černé, šedé a bílé, kdežto ta tvoje se skládá z různých barevných odstínů.

Pro mě už nemá smysl dál žít. Nemá smysl dál žít jako prázdná schránka a proto jsem se rozhodl to vše ukončit.

Jenom mě zajímá, zda si na mě stále pamatuješ, protože já až moc...

Samozřejmě, že si na tebe pamatuji, právě že až moc. Každý večer jsem trávil čas myšlením na tebe. Kolikrát jsem celý dny nic nedělal a jenom prohlížel naše společné fotografie.

Při té vzpomínce mi z očí tekly slzy a rozmazávali tvoje ručně psaná slova. Musel jsem si ten dopis přečíst ještě jednou než mi došlo, co si tím vším mi chtěl říci.

Rychle jsem vyletěl do stoje. Pobral jsem ty nejnutnější věci a vyběhl ze svého bytu. Věděl jsem, že mi už moc času nezbývá a že jsi toho schopný. Tušil jsem, kde budeš a doufal, že přijdu v čas, ale to jsem se šeredně mýlil, protože když jsem došel na most Han, ty si se už pouštěl zábradlí a padal směrem dolů, do spárů řeky, která už ne jednou vzala někomu život.

V tu ránu moje srdce vynechalo úder.

Přišel jsem pozdě. Moc pozdě. Byl jsem na sebe v tuto chvíli strašně naštvaný. Proklínal jsem se, že jsem ti nedokázal pomoc. Byla to moje vina, se kterou budu muset už žít.

+++

     Velmi pěkné zakomponování zadání do příběhu. Poprala ses s tím věru statečně. Líbí se mi, že je povídka psaná formou dopisu, dává jí to takové osobitější kouzlo. Čekala jsem, že se s ohledem na zadání ve výzvě vyskytne i nějaký pochmurnější text, a rozhodně nejsem tímto výsledkem zklamaná. 
     Co se mi obzvláště líbí, je absence jmen. Čtenář si pak může v příběhu představit kohokoli, koho jen chce, a kdo mu k tomuto textu sedí. Je to vážně dobrá volba a myslím, že tím u hodně čtenářů zaboduješ. Opravdu moc děkuji za povídku, její čtení jsem si taktéž užila. Moc povedená práce. 

Hlboká, nepreniknuteľná tma, na mňa hľadí spoza okna kaviarne. I hviezdy sa schovali zamraky, aby skryli svoju krásu pred zrakmi ľudí. Hypnotizujem ju. Čakám, ako by z nej malniekto vyjsť a prerušiť samotu, ktorá ma obklopuje. Z krémových stien sa na mňa usmievajúľudia z fotografií. Niektoré hrajú všetkými farbami, iné poskytujú pozorovateľovi možnosťspoznať všetky odtiene čiernej a bielej v dokonalej kompozícii svetla. Zadívam sa na ne, apotom zavriem oči. Vdychujem príjemnú vôňu čerstvej kávy, a takmer vyhorených sviečok.Som ako ony ... 

Zdvihnem šálku, sledujem krásny vzor na ktorom si Jin dal záležať, než ho prvým dúškomzničím. Opäť privriem oči. Horká chuť prúdi mojim telo a zahrieva každý sval. Rozoznievaspomienky na domov, priateľov, na časy keď som svet v objektíve videl farebne, až do chvílekeď sa farby začali meniť v čerň a šeď. Môj život sa zmenil na bolesť, utrpenie a plač. Stalsa z neho nekonečný kolotoč s ktorého neviem vystúpiť. Nezostal nik kto by z láskou hľadelna moje obrazy. 

"Čašník mi povedal, že si tie fotografie fotil ty." Hlboký mužský hlas ma vytrhne zozamyslenia, a skôr ako stihnem to tmavovlasé stvorenie odohnať, sadne si oproti mne. 

V mužových hlbokých, hnedých očiach zaiskrí radosť z možnosti zoznámiť sa s umelcom.Pekne rezanú tvár ozdobil hranatý úsmev. "Volám sa Taehyung, rád ťa spoznávam, Yoongi."Jemne sa ukloní na znak úcty. 

No i napriek tomu nemám záujem o spoločnosť, už roky nie."Nie som dobrý spoločník a radšej sedím pri svojej káve sám," odvrknem stroho. Znelo totvrdšie než som zamýšľal, ale ak odíde účel to splnilo. 

No muž akoby nevnímal svet okolo seba. 

"Prečo sú tie čiernobiele také smutné?" jeho dlhý ukazovák mieri na fotografie za mnou. 

Otázka ktorú položil ma zarazila. "Majú byť smutné." 

"Ale prečo?" pozerá sa na mňa očami dieťaťa, ktoré nechápe jednoduché fungovanie sveta. 

"Ježiš! Pretože som smutný, spokojný?" lezie mi na nervy. Sadol si k môjmu stolu bezpozvania a dáva mi hlúpe otázky. Svet predsa nie je len farebný. 

"Smútok je dobrá emócia," prikývol chápavo. "Dáva možnosť vyrovnať sa so stratou aprekonať bolesť. Ale ak sa nou necháš pohltiť stiahne ťa do temnoty, a svet nájde tvojuslabosť. Si moc mladý aby si nechal svet zlomiť ťa." Hľadel mi priamo do očí, skúmajúc mojuprekvapenú tvár. 

"Do pekla!" povzdychnem si, "už chápem, si ten psychiater ku ktorému ma Namjoon stálenúti ísť." 

Mladý muž sa usmeje ešte viac a podopiera si bradu rukami. "Som psychológ, neliečimmozog, ale dušu." 

"Je mi jedno čo si," preruším ho stroho, "nemám záujem rozprávať sa s tebou!"

"Na to je myslím neskoro, pretože to už robíš." 

Prekvapene na neho zažmurkám. Nemám chuť zverovať sa cudzincom, no než stihnemreagovať vytiahne z vrecka svojho tmavého saka hrubú obálku. 

"Znamenal pre teba veľa, ale pre mňa," otvoril obálku a na stôl položil fotografie. Poznal somkaždú jednu z nich. 

"Bol môj veľký brat. Jedného dňa spoznal muža, ktorý mu sľúbil celý svet." Zdvihol fotografiuna ktorej Hoseok žiaril v záplave karibského slnka obklopený oceánom. 

"Nemohol byť šťastnejší, aj keď vedel že sa jeho čas blíži ku koncu. Dal si mu svet, Yoongi.Vzal si ho na miesta o ktorých vždy len sníval." 

Na fotografiách ktore zachytávajú cestu po Afrike, Europe či Amerike sme naozaj šťastný.Prešli sme každú krajinu, navštívili každé miesto ktoré túžil vidieť. Len my a fotoaparát. Aždokonca, kým slnko nezapadlo a svet neprišiel o farby. Od toho dňa môj objektív fotil ibačiernu dúhu. 

Položil obrázok k ostatným. 

"Každý list, ktorý poslal obsahoval fotografiu. Kúsok vášho šťastia zachytený v čase," pohľadmu skĺzol na čiernobiele fotografie za mnou, "ale v poslednom, už fotka nebola. Miesto nejlist obsahoval jeho posledné želanie. Vedel že keď odíde s tvojho života sa stratia farby."Tmavé kudrlinky vlasov mu prekryli tvár, naše oči sa znovu stretli. 

"Si ten malý mimozemšťan," povzdychnem si porazene. Nikdy sme sa osobne nevideli noHobi neustále rozprával o malom potreštenom decku, ktoré si jeho rodičia adoptovali. Zhromady spomienok natlačených na lesklý papier, beriem fotografiu na ktorej Hobi sedí naťave. Na hlave ma žltý turban, ako arabsky šejk. Viac než desať krát sa snaží vyliezť na tovzpurné zviera. Bol odhodlaný. Nepoznal nie. Nevzdal to, ani keď ho tá chlpatá príšeraoplula, nakoniec ho s úsmevom na tvári presvedčil.Nikto mu neodolal. 

"Nie som ako on." Hlboky a smutný hlas mladšieho prerušil taživé tych, "ale pokúsim saznovu vrátiť farby do tvojho života." 

"Čo keď o to nestojím?" 

"I tak to urobím."

+++

     Tato povídka ve mně vzbuzuje neskutečnou škálu emocí. Četla jsem ji snad jedním dechem, dokonce mi ke konci zvlhly oči! Nejvíc mě dojala věta "ty si ten malý mimozemšťan". Ani nevím, proč. Je v ní snad nejvíc emoce z celého textu. Přijde mi, že úplně křičí na čtenáře, aby vnímal pocit. 
     I duhu jsi zakomponovala krásně a nemám ti v tomto ohledu vůbec co vytknout. Hodně se mi líbí ten koloběh, který je tam patrný. Výběr postav je taky skvělý (osobně mám hodně ráda dvojici Yoongi/Taehyung), takže jsem absolutně spokojena. Dílko bych ráda zařadila mezi mé oblíbené kousky z výzev. 

Té planetce se říkalo Happy.

Její fialovo-modrý povrch byl výrazný na všech snímcích pořízených vesmírnými průzkumníky a byl tím prvním, čím ji dokázali charakterizovat. Název tedy vznikl z prvotního popisu – dostala oficiální jméno Hyacinthum et purpura, které se používalo ve všech formálních spisech.

Vyslovovat takový název během obyčejných rozhovorů se stalo obtíží, a tak ji zkráceně nazvali Hep. K jejímu konečnému jménu už stačilo jen malé postrčení, a tím se stalo přeřeknutí jednoho z přednášejících průzkumníků, který se plný nervozity snažil název vyslovit a místo původního Hep se z něj vydralo Happy.

Publikum se rozesmálo, jednotliví posluchači se o roztomilém přeřeknutí bavili ještě nějakou dobu potom, a název Happy se rychle uchytil.

Byl to vlastně poměrně trefný název, nebo alespoň tak to vnímal Namjoon, jeden z prvních průzkumníků, kteří se na povrch planety vydali.

Jejich prvním objevem se stala podstata barevného povrchu planetky. Podivně koncentrovaná půda byla obohacená o jód, který ji barvil do fialové a v reakci s jinými látkami se některé části jevily jako modré. Ty nejtmavší oblasti pak jód proměnil téměř do černa a dle pokusů výzkumníků z posádky se takové plochy půdy zdály být méně vhodné pro pěstování místních plodin, než ty fialově zbarvené.

Dalším nálezem byly právě místní plodiny – vypadaly jako podlouhlé pomeranče. Vlastně byly podobné natolik, že jim pracovně začali říkat heporange. Z dosavadních výzkumů plynulo, že nebyly pro lidské tělo škodlivé; ovšem, organismus je nedokázal správně trávit a většina živin tak odešla z těla pryč. Jedli je tedy spíš výjimečně, pro pocit zaplnění žaludku.

Výživné byly ale samozřejmě pro obyvatele planety. Setkali se zatím jen s jediným druhem, pojmenovaným espeum, který se zde vyskytoval ve variacích ostrinus a obscurus. Rodové jméno vymyslel sám Namjoon a plynulo z názvů tvorů, které mu obyvatelé Happy připomínali. Všiml si té podoby hned napoprvé – velikost odpovídající kočkám na Zemi, obdobná stavba těla, akorát zbarvení se lišilo, aby splývali s povrchem planety.

Inspirací pro jejich jméno se tedy stali Espeon a Umbreon. Espeum totiž vypadal přesně jako kříženec těchto dvou pokémonů. Zatím narazili na tvory zbarvené fialově a tmavě šedě až černě, ovšem očekávali i nalezení namodralých variant.

Tentokrát se ale nedostavili za účelem hledání nových druhů. Jejich cílem se stalo prozkoumání jednoho pozoruhodného fenoménu. Tvory a plodiny nechali týmu biologů. Sami se vydali blíže k místům, kde se pravidelně, těsně před západem tamní hvězdy, objevovala černá duha.

Černá duha bylo samozřejmě jen další pracovní označení. Pravděpodobně se nejednalo o odraz světla; nebo pro to, aby jev mohl odrazem světla být, nedokázali najít logické vysvětlení. Každopádně šlo o půlkruh, zdáli připomínající duhu.

Postup mimo teritoria, která prozkoumali, jim umožnil už druhý den objevit o černé duze něco nového. Náhle se zdálo, jako by se v ní cosi hemžilo. Dalekohledem se dal zaznamenat pohyb uvnitř, ačkoliv zatím nebylo možné přesně určit, co přesně tento výjev způsobovalo.

Během dvou týdnů dorazili dostatečně blízko, aby mohli danou kuriozitu pečlivě prozkoumat. Hemžení uvnitř půlkruhu způsobovaly drobné kusy hornin a prachu. Z takové vzdálenosti tedy duha začínala spíše připomínat poloviční prstenec, tvořící se kolem jedné části planetky.

Kontaktovali tým vesmírné stanice, který prováděl pozorování planety z dálky. Jejich prozatímní závěr se musel ověřit a tým z lodi se stal neoddělitelnou součástí výzkumu. Zdálo se, že jev způsobovalo SeL-Hep, těleso obíhající kolem Happy. Na své oběžné dráze bylo nejblíže planetě právě v místě, kde se vytvářel prstenec, a tak vliv jeho gravitace teoreticky mohl černou duhu způsobit.

Namjoon a dva jeho kolegové byli rozmístěni po určených stanovištích a pověřeni úkolem celonočního pozorování. Noc na Happy netrvala příliš dlouho – byly to pouhé čtyři hodiny, než měl planetku při východu opět ozářit svit hvězdy.

V tu chvíli však čekal na západ. Obloha tmavla a fialové části planety se proměňovaly v tmavofialovou a nakonec černou. Těleso pozorovatelné na obloze se blížilo místu, kde se pravidelně tvořila duha. V očekávání tiskl zařízení podobné vysílačce, připraven spojit se s vesmírnou stanicí.

Povrch se zachvěl.

S přicházejícím západem se drobné kamínky v dáli začínaly zvedat ze země. Mláďata espeum si s některými poletujícími tělesy hrála a snažila se je pochytat dřív, než vylétnou k obloze a ztratí se jim z dosahu.

To vše na pozadí fialovomodrého západu, vrhajícího na planetu doslova kouzelné stíny. Horniny se postupně uspořádaly do prstence, vypínajícího se k měsíci, jenž je táhl k sobě. V tu chvíli zapomněl na zařízení v ruce, ignoroval radostný hlas ozývající se z něj a sám se koupal v nevysvětlitelném pocitu štěstí, který se mu rozlil v hrudi.

Tohle byla Happy. Radostná planetka plná magických září – jako ze snů.

+++

     Po přečtení této povídky jsem Happy já! A proč? Protože sci-fi. Vesmír, objevování, planetky...!!! Neskutečně moc postrádám tento žánr a vůbec bych se nezlobila, kdyby takových příběhů existovalo více. Miluju, jak jsi popsala novou planetku včetně toho, jak vznikl název. Úplně jsem čekala, jakým způsobem se tam objeví černá duha, a musím říct, že toto bylo geniální.
     Miluju fialovou, takže jsem si jistá, že bych se na tu planetku chtěla nastěhovat, kdyby existovala (a možná existuje, spíš zcela určitě. Vesmír je obrovský). Oceňuji, a to velmi, i vymýšlení živočichů, rostlin/jídla a veškerých detailů. Děkuju moc za povídku, jsem z ní nadšená. 

Království pohltila krutá bouře. Blesky šlehaly k zemi, následovány hlasitými hromy, před kterými se pod peřinou schovávalo každé malé dítě a jistě i nejeden dospělý. Každý byl spokojený, že se mohl zavřít doma před divokým deštěm a celou noc nevylézt.

To se však netýkalo skupiny mladíků, která se i v tomto skoro až apokalyptickém počasí vydala do malého domku nedaleko vesnice.

Byl to domek jednoho jejich přítele, který jim vždy milerád poskytl své bydlení, ať už jen na příjemný večer nebo na probrání důležitých témat. Těch nikdy nebylo moc, ovšem jedno se vracelo stále dokola, jako by nikdy neodešlo a stále čekalo na správný okamžik k útoku.

Tímto tématem nebylo nic jiného, než králův hon na lid, kterému se přezdívalo eoduun. Vzhledem se ničím nelišili od ostatních lidí v království, ovšem svými schopnostmi děsili všechny země už po staletí a objevovaly se ve spoustě příběhů, kterými se lidé strašili před spaním.

Měli schopnost ze světla učinit tmu, na jistou dobu oslepit svou oběť, či ji dokonce po jisté době nechat zešílet a nakonec i zabít. Věřilo se, že uměli přivolat bouřku, aby nebylo jejich umění podezřelé tomu, kdo by ho zahlédl.

Královští se vždy hrdě prsili, jak je v jejich zemi bezpečí díky honu na eoduuny. A spousta lidí jim za to byla vděčná, jelikož bylo vzácné, slyšet o jakémkoliv incidentu s temnotou, nebo černým ohněm, který v minulosti rádi využívali k trýznění nevinných lidí.

Nikdo už ale nemluvil o lidech, kteří byli obviněni a popraveni neprávem. Poznat eoduuna bylo těžké a ještě nedávno nebylo moc způsobů, jak zaručeně poznat jednoho z nich. Proto byla kupa lidí popravena a později prohlášena za nevinné. A kvůli těmto omylům skončila spousta dětí v sirotčinci, jejich rodiče byli prohlášeni za nevinné, i když jim to k ničemu nebylo.

Sedmička mladíků toto téma sledovala pravidelně. Ne, protože by chtěli chválit krále, jak mistrovsky likviduje eoduuny, spíš proto, aby chránili právě jednoho naprosto neškodného eoduuna mezi sebou. I oni se poznali právě v sirotčinci a drželi pospolu i v dospělosti. Odešli do jedné malé vesnice, ve které dříve bydleli Hoseokovi rodiče, ale ani on sám nevěděl, co se s nimi vlastně stalo.

Jejich vesnicí ten den projížděla družina, která měla za úkol zadržet a odvést všechny eoduuny, které najdou. A mladíci se museli ujistit, že je jejich přítel v pořádku.

V domě však našli jen malý vzkaz, který jim sdělil, že se Hoseok vydal hledat černou duhu. Všichni se tomu divili, ovšem i přes obrovský liják a své závazky se ještě ten večer vydali po jeho stopách. Nic pro ně nebylo dražší, než to, aby jejich sedmičlenná rodina, kterou si sami vytvořili, byla kompletní. I kdyby si to Hoseok nepřál.

Vsadili si na jedinou kartu. Všichni věděli, že Hoseok básnil o jižním moři, u kterého prý strávil šťastné roky svého dětství, na které si ale už moc nepamatoval.

Nikdo z nich netušil, co má znamenat ona černá duha, ale doufali, že se to včas dozví. Šli několik dní a museli přejít spoustu měst, kde se vždy ptali na černovlasého mladíka. Nikdo jim ale nevěnoval pozornost a tak pokračovali dál až k divokým lesům, které nespadali pod území jejich krále. Každý z království měl zakázáno tam jít, ovšem byla to nejrychlejší cesta, jak se dostat k jižnímu moři.

Nebojácně se tedy společně vydali do hvozdu a dlouho jím bloudili. V jednom místě se zdálo, že les malinko řídne, skrz vysoké koruny bylo vidět modré nebe, na kterém se objevovaly červánky. A pravě tam se usadili, aby přečkali noc.

Než se však setmělo, zpozorovali na nebi cosi zvláštního. Černý půlkruh, který svým zjevem doopravdy připomínal duhu. Všichni na to hleděli s údivem, nemohli si pomoct, ale cítili, že je Hoseok blízko.

Proto se nakonec neutábořili. Společně se rychlým krokem vydali k místu, odkud se linula ona černá duha, snažili se tam dostat dřív, než zapadne slunce a oni ji již pořádně neuvidí.

Utíkali tím směrem, když tu je zahalila černá mlha. Smrskli se k sobě, aby věděli, že tam jsou a snažili se projít. Černá mlha působila jistě strašlivě, pro ně však až podivně známě. Snažili se jí projít, cítili, že jsou již blízko.

Namjoon šel jako první, i když nic neviděl, chtěl se dostat dál. Jeho oči hledaly jakýkoliv paprsek světla a po útrapných hodinách a hodinách ho kolečně zahlédly. Natáhl po něm ruku a ve tváři měl úžas, když jeho ruku něžně vzala ruka druhá.

Hoseok je vytáhl z černé mlhy a zářivě se na ně usmál. Za ním se rozprostírala vesnice, obehnaná černou mlhou.

+++

     Po přečtení této povídky mám jedinou emoci: A DÁL?! Jakože kde je zbytek? Vůbec, ale jakože vůbec bych se nezlobila, kdyby tato povídka pokračovala dál. Líbí se mi atmosféra, kterou příběh má, vyvolává to ve čtenáři napětí a očekávání toho, co bude dál. Po přečtení ve mně text zanechává strašně moc otázek, na které chci odpovědi, a to mě trochu frustruje.
     Nicméně! Jsem ráda, že jsi do povídky zakomponovala všech 7 členů, i když nedostali nějaký výrazný prostor. Myslím, že v tomto případě bylo úplně dostačující vědět, že tam jsou. Uměla bych si tento příběh představit klidně mnohem delší, ale chápu, že to tak malého rozsahu slov se víc vejít nemohlo. Děkuji ti za povídku, hodně dobře se četla!