Přeji vám nádherný den! 

(A že je venku fakt nádherně!) Konečně mám v práci den volna, a tak jsem se mohla vrhnout na hodnocení patnáctého kola výzvy! Textů mi přišlo neuvěřitelně moc, a já jsem vážně ráda, že jste na výzvy nezapomněli. Každý text byl skvělý, a já upřímně nemám nejmenší tušení, koho zvolit vítězem. Budu si muset příběhy přečíst ještě několikrát, než vyberu. 

Povídek mi přišlo celkově devět, a nyní se na ně můžete podívat se mnou! 

Přestože se dny již začínaly oteplovat, mráz stále zalézal pod oblečení, jako kdyby chtěl potrestat kohokoliv, kdo zanechal svůj kabát doma a vyměnil ho za lehčí oděv. Jungkook patřil mezi ty, kteří doufali, že polední slunce nepřestane příjemně hřát, a tak na sebe při cestě na přednášku hodil pouze džínovou bundu.

Slunce se ale schovalo již před hodinou a každý sebemenší poryv větru mu připomínal chybu, kterou udělal, když nechal svůj náhradní svetr doma. Přetáhl si rukávy mikiny přes dlaně a na chvíli je zastrčil do podpaží, aby zamrzlé ruce trochu ohřál.

Náhlá zima mu přidala jen další důvod k tomu, aby se i ten den stavil při cestě domů pro kávu a alespoň na pár momentů zůstal hovět v teplíčku, než ho měla čekat cesta zpět. A tak jeho kroky zamířily ke kavárně, kterou navštěvoval nejčastěji.

Měl pocit, že ho zahřál už jen zvuk zvonečku nad dveřmi jako indikátor přicházejícího ohřátí. V mozku sám sebe rádoby vtipně přirovnal k Pavlovovým psům.

Tu kávu už opravdu potřeboval. Akutně.

„Co to bude?" optal se ho barista poté, co se pozdravili.

Jungkook mu věnoval drobný úsměv a při pohledu na nabídku se poměrně dlouze zamyslel, jako ostatně pokaždé. Zvažoval své možnosti, na co měl chuť, jestli sladší nebo hořké, zda chtěl přidat něco navíc, jak velkou kávu by si přál. Ovšem, vypadla z něj slova opakující jeho typickou objednávku: „Jedno vanilkové latté, prosím."

Mladík si to poznamenal, než se na něj opět podíval: „Jméno?"

Přísahal by, že ty dokonale nadýchané rty zformovaly šibalský úšklebek. Zmizel ale tak rychle, až si nebyl jistý, co ve skutečnosti viděl. Každopádně se na muže před sebou trochu útrpně zadíval a zamumlal své jméno.

„Prosím? Nerozuměl jsem."

„Jungkook," zopakoval důrazněji, pečlivě vyslovil jednotlivé hlásky, aby je barista na kelímek napsal správně. Nedělal si ovšem naděje.

Přešel pak ke straně pultu, kde probíhal výdej. Olízl si rty, jako by byl netrpělivý. Více než brzké vydání jeho objednávky ho však trápilo, co bude na kelímku nakonec napsáno.

Junkuk? Jonguk? Žoncuk? Jungcuck? Trpěl jen při vzpomínce na zkomolení svého jména. Dříve nad tím mávl rukou a omluvil muže za pultem tím, že mu špatně rozuměl a nejspíš se i přes zjevný původ nenaučil svůj rodný jazyk. S každou další příhodou se to však jevilo méně jako náhoda a více jako záměr.

A mladík před něj vzápětí s širokým úsměvem a leskem v očích položil kelímek, na kterém se skvělo velké a tučné: JUNGCOCK.

To byla poslední kapka. Chvíli jen zíral, párkrát naprázdno otevřel ústa, a jakmile se konečně nadechl k tomu, aby si to s ním jasně vyříkal, barista se tiše rozesmál. Na jeho nechápavý pohled reagoval pouze hravým mrknutím, než mu přišoupl ke kelímku proužek papíru.

Když mi na sebe dáš číslo, možná se konečně naučím psát tvé jméno správně. – Seokjin

Jungkookovy tváře zalila červeň, avšak při jediném pohledu na muže před sebou začal lovit propisku v kapse a druhou stranu papírku popsal svým číslem, ke kterému vzápětí dodal jméno. Když papírek šoupl zpět, Seokjin mu věnoval spokojený úsměv.

+++

     Musím říct, že tato povídka mě fakt pobavila. Měla příjemný a roztomilý humor, který měl silný nádech romantiky, což se mi k vanilkovému latté kdovíproč neskutečně hodí. Asi to bude tou sladkou vůní vanilky. Zvolený pár je taky úžasný, Seokjin a Jungkook jsou docela nedostatkové zboží, a tak mě opravdu potěšilo, že jsou to právě oni dva. 
     Celkově byl příběh neskutečně milý a jeho čtení jsem si náležitě užila. U Jungcocka jsem vylekala kočky, jelikož jsem vyprskla smíchy moc nahlas, haha. Ups. Beru povídku jako takový maličký klenotík výzev, a rozhodně si ji připisuji na pomyslný seznam JinKook povídek, ke kterým se ráda vrátím. Děkuji ti moc za účast!

Ulicami Soulu sa plazila hustá hmla. Studený vietor sa mi nepríjemne zahrýzal až do špiku kostí. Zababušil som sa hlbšie do kabáta a rozhodol sa pred nevľúdnym počasím ukryť v teple kaviarne. Stratený v myšlienkach, vošiel som do prvej, ktorú som mal po ceste.

To kde som, som si uvedomil až vo vnútri. Pri pohľade na známy interiér sa mi zatmelo pred očami. To bola naša obľúbená... Kým som to všetko nepokazil svojou úprimnosťou.

Na to, aby som išiel inde, som bol príliš vyčerpaný a premrznutý. Zvládnem to, povzbudil som sa a zamieril ku stolíku v rohu miestnosti. Vyzliekol som si kabát a sadol si chrbtom k ostatným zákazníkom.

Nerád som bol iným na očiach. Nikdy som nemal ľudí extra v láske, ale od toho dňa pred dvomi rokmi som nimi priam pohŕdal. Boli chvíle, kedy som trpko ľutoval, že som jedným z nich. No ale čo robiť, svoj osud si nevyberieš.

Nápojový lístok som vzal do ruky len tak zo zvyku, o svojom výbere som mal vopred jasno. Nikdy som si v kaviarni neobjednával nič iné. Ani s ním, ani nikdy potom. Neviem, načo bolo dobré masochisticky sa týrať spomienkami na minulosť, ktorú aj tak už nijako nezmením, no nejakým zvláštnym spôsobom ma tá známa rutina upokojovala.

„Jedno vanilkové latté, prosím," zamumlal som, keď som zaregistroval príchod obsluhy. „A ryžovú bábovku." Ani som len nezdvihol zrak. Načo aj. Nepotrebujem vidieť to opovrhovanie, akoby každý hneď vedel čo som zač. To mám vari napísané na čele?

„Že ma to nijako neprekvapuje," ozval sa známy hlas, doprevádzaný tichým smiechom.

Srdce sa mi prudko rozbúšilo. Ten hlas... Spoznal by som ho kedykoľvek a kdekoľvek. Tak veľmi sa mi vryl do pamäti, že by som ho dokázal rozoznať aj medzi stovkami ľudí. Ale .. to nie je možné. To nemôže byť on...

S hlbokým nádychom som zdvihol hlavu a naše pohľady sa stretli. Hľadel som do tmavých očí, ktoré som tak veľmi miloval, a ako primrznutý som sedel na stoličke, hoci rozum mi velil utiecť. Bol to on. V celej svojej kráse. Ale kde sa tu vzal?

Uvedomenie ma zasiahlo náhle, v plnej sile.

Pracuje tu. To znamená, že je znovu v Kórei. Možno... Nie, na to ani nepomysli, zahriakol som sa.

„Heechul," zašepkal som, keď sa jeho pery zvlnili v jemnom úsmeve. „Vrátil si sa... K-kedy?"'

„Pred pár týždňami." Chlapčenský úsmev pohasol a mňa pichlo pri srdci. Čo som čakal, po tom všetkom? Že sa na mňa vrhne, ako som si to vysníval vo svojich predstavách? Nebuď naivný... Už len to, že ťa obslúžil, ho muselo stáť veľa sebazaprenia. No jeho ďalšie slová ma úplne šokovali. „Vrátil som sa, aby som to s tebou urovnal. Dúfal som, že ťa tu stretnem."

„Prečo?" nechápavo som vytreštil oči.

„Chcel som sa ti ospravedlniť a... Dať tomu šancu. Vieš, za tie dva roky som veľa premýšľal. A... uvedomil som si, že aj ja k tebe cítim niečo viac. Bol som blázon, keď som ťa odohnal." Nesmelo sa zazubil a nadýchol sa. „Skúsme to spolu, Taemin."

+++

     Miluju, když má povídka nevypovězený příběh. A tato povídka přesně taková je. Popisuješ, že se něco stalo, ale dáváš čtenáři možnost hádat, přemýšlet. Zároveň mu však dáváš jasnou odpověď, ke které v podstatě jen nezná okolnosti. Povídka je fakt pěkně napsaná, líbí se mi atmosféra i trochu té pochmurnosti a nepěkných myšlenek. Všechno to dohromady tvoří vážně povedený celek. A navíc - Heechul a Taemin! Kdybych měla sestavit žebříček svých oblíbených párů v povídkách, tento by byl na horních příčkách. 
     Povídka se četla opravdu dobře, a jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Upřímně by se mi líbil nějaký krátký příběh třeba na 5-10 kapitol, který by tuto jednohubku nějak rozvedl. Crossover příběhů je žalostně málo a tento by mohl být fakt úžasným kouskem. Děkuji ti za účast!

Myslel jsem, že se z té práce zblázním. Můj seznam úkolů přetékal, až to hezké nebylo, a ať jsem makal jakkoliv, odpočinek se stále skrýval v nedohlednu. Od východu do západu slunce jsem trčel před displejem svého notebooku už snad týden. Musel jsem změnit prostředí, a tak jsem se vydal do kavárny. Rád bych ji nazval útulnou, zapadlou a neobjevenou, ale na takovou kavárnu jsem ještě v životě nenarazil. Ruch ostatních zákazníků mi ani v nejmenším nepřekážel – byl jsem zabrán do světa písmen a čísel.

„Jedno vanilkové latté, prosím," zaslechl jsem tlumeně, což mi připomnělo, že rozhodně nechci svou (zdraženou!) kávu nechat vychladnout. Upil jsem z hrnečku, rozhlédl se kolem a trochu si protáhl ztuhlá ramena. Jestli se budu i nadále tak příšerně hrbit, nenarovnají mě ani do rakve. Promnul jsem si zmožené oči, prohrábl si vlasy a znovu si usrknul. Pohled mi spočinul na muži sedícím naproti mně u vedlejšího stolu. Prsty levačky znuděně přejížděl po hraně tabletu a druhou rukou, v níž zároveň třímal elektronickou tužku, si podpíral hlavu. Co mě však zarazilo, byl jeho obličej. Byl mi něčím povědomý, ačkoliv jsem nedokázal přijít na to, čím. Zíral jsem na něj tak zamyšleně, že jsem zapomněl, že by si toho mohl všimnout. Což se samozřejmě uskutečnilo, a když mě nachytal, poníženě jsem věnoval pozornost notebooku. Nebo jsem to aspoň předstíral, dokud se mi nepodařilo se opět zahrabat do práce. Okolí se postupně rozmazalo a já se obličejem pomalu blížil obrazovce. Jen do chvíle, kdy mi znenadání přistál vedle počítače zákusek, který jsem si neobjednal.

„To je prosím od pána tady," vysvětlila mladičká číšnice s úsměvem a dlaní nepatrně pohnula směrem k tomu muži naproti, aby na něj neslušně neukazovala. S poděkováním jsem na ni kývl, přeskočil zrakem k němu a hned k tmavému dortíku, u něhož byl přiložen papírek s nápisem.

Ahoj, Jimine... máš pořád ještě radši čokoládu než vanilku, ne? :)

Zmateně jsem se na psaní zamračil. Vzhlédl jsem k tomu člověku a setkal se s ním pohledem. Zářivě se na mě zakřenil a naklonil u toho hlavu na stranu, jako by čekal na mou odpověď. A v tu chvíli mi to docvaklo.

„Taehyung?" dostal jsem ze sebe s přivřenýma očima, „co tady děláš?!" On se rozesmál a už se se všemi věcmi stěhoval k mému stolu. Kde se tu vzal můj nejlepší kamarád ze základky?

„Já tady pracuju – kreslím," uchechtl se a položil si chytrý tablet na stůl. Původně chtěl být doktorem... „Co ty?"

„Taky pracuju," zasmál jsem se šťastně. Ani nevím, proč jsme se přestali bavit. „Děkuju za ten dort."

„Trefil jsem se?" zvedl na mě obočí.

„Jak jinak," odsunul jsem počítač a nahradil ho sladkým. Bylo zasloužené.

+++

     Aw! Setkání po letech! Miluju povídky s tímto námětem. Líbí se mi, jak je to téma zpracované v textu a jak nenásilně a přirozeně působí. Navíc mě těší, že se tady nekoná žádné drama, že je scénka celkově jednoduše milá a příjemná a je z ní cítit, že by z ní mohlo vzejít i něco víc. Třeba nějaká sladká romance na pár kapitolek, kdy by spolu vzpomínali na staré časy a sblížili se a tak...
     Příběh se svou atmosférou také perfektně hodí k vanilkovému latté, a tak jsem si čtení neskutečně užila. Opravdu moc děkuju za účast v tomto kole, o to víc, když jsi přispěla tak krásnou povídkou. 

Vždy, když se vydal ve svém speciálním obleku ven, měl pocit, jako by létal. A to zbožňoval. Když byl v takové výšce a shlížel na malinké postavy, cítil, že je tam, kde má být. Hlídal své město.

Jeon Jungkook, nebo svým americkým jménem Peter Parker, se snažil vždy jen o bezpečí New Yorku. Od doby, co ho kousl jedovatý pavouk a on tak získal své schopnosti, uběhlo už pěkných pár let a sám Jungkook si prošel spoustou těžkých situací. Málokdy šlo vše přesně podle jeho představ. Vlastně téměř nikdy.

Ačkoliv ho lidé z města měli většinou rádi a věděli, že se je snaží chránit před nebezpečím, kterému se oni sami bránit nedokázali, našli se i tací, kteří se ho za každou cenu snažili vypudit, nebo mu jeho práci na každém kroku ztěžovali. A přesně tito lidé mapovali každý jeho špatný krok.

„Spiderman pryč z města!" ozvalo se pod ním. Jungkook se jen ohlédl na skupinu velmi zamračených lidí a rychle se pomocí svých vláken vyhoupl výš. Neměl zájem o střet se svými odpůrci. Zaslechl, jak ještě hulákají různé nadávky a hesla, než byl dostatečně daleko na to, aby je už nevnímal.

Pro sebe si zavrčel a na dalším vlákně se zhoupl blíž k jedné budově. Na chvíli přivřel oči, aby se uklidnil, a když je otevřel, najednou nic neviděl. Než však začal panikařit, temnota ho pohltila a celý jako by se ponořil hluboko do vody. Jako kdyby neexistoval.

~

Probudil se na zemi. Nejvíc ho překvapilo, že ho nic nebolelo, ani nepociťoval žádná zranění. Trochu zmatený otevřel oči a posadil se. Tyčily se nad ním vysoké mrakodrapy, které v New Yorku vídal každý den. Uvnitř něj se však objevil divný pocit.

Začal se kolem sebe rozhlížet. Něco bylo jinak.

Stáhl si z hlavy masku a prohlížel si malou uličku. Nevzpomínal si, jak se tam dostal.

Než však stihl cokoliv udělat, objevilo se před ním ve vzduchu pár oranžových jisker. Udiveně se díval, jak se z jisker pomalu stal kulatý portál. Brzy se skrze něj díval do zelených očí muže s podivným rudým pláštěm.

Chvíli na sebe jen zírali.

„Jsem doktor Stephen Strange. Ty jsi... Peter Parker? Spiderman?" ujišťoval se, u čehož si ho zaujatě prohlížel. Jungkook lehce přikývl a vykročil k němu. Prošel portálem a ulička za ním zmizela.

„Dáš si kávu, než ti vše vysvětlím?" ozval se znovu podivný čáryfuk.

„Dám si rád... to víte, po celém dni zachraňování lidí si člověk musí dát něco silnýho..." pokusil se o žert Jungkook a doktor si ho s úšklebkem prohlédl.

„Takže... irskou?" pokusil se odhadnout.

Jungkook se nervózně uchechtl a zamumlal. „Jedno vanilkové latté, prosím."

Čáryfuk se zasmál a na stole před nimi se objevilo přesně to, o co Jungkook požádal.

Poté mu u výborné kávy řekl o sobě a vyslechl vše, co měl doktor Strange na srdci. Mluvil o paralelních světech, jiném Peteru Parkerovi i o tom, že sám neví, jak celou tu polízanici napravit. Jungkook nevěděl, zda ho jeho poslední věta vyděsila, nebo potěšila.

„Potřebujeme tvou pomoc, Spidermane."

+++

     Abych řekla pravdu, tato povídka mě doslova zfascinovala. Celou dobu jsem byla jako "Jungkook Spiderman? Co?!" Ale jak jsem to četla dál, tak moje zmatenost opadla a pak už jsem se jen bavila. Udělat z Jungkooka Spidermana, to by mě nejspíš v životě nenapadlo, ale jako proč ne! Vanilkové latté jsi do toho zakomponovala opravdu mistrně, dokázala jsem si tu scénku živě představit. 
     Myslím, že zasadit k-pop idola do Marvel universa je fakt hodně dobrý nápad, a říkám si, že by bylo zajímavé přečíst si i nějakou delší povídku v podobném duchu. Děkuji ti moc za účast a za kousek, který mě donutil přemýšlet. 

Seděl na kraji útesu a mezi prsty svíral malý rámeček s fotografií. Sklo chránící fotografii bylo na jednom místě mírně prasklé a na zbytku plochy poškrábané, rámeček na první pohled nenesl známky vážného poškození, ačkoli bližší pohled poodhaloval odřený lak a četné drobné praskliny. Ze snímku se na něj usmívali čtyři přátelé a malý chlapec. Na ten den si pamatoval úplně přesně...

...

On, Jonghyun, Yukio a Eunbi seděli na lavičce ve velké tělocvičně a sledovali divadelní výstup malého Akiry a jeho spolužáků. Pamatoval si, že o tom Akira nedokázal přestat mluvit, dostal totiž hlavní roli v pohádce 'O pavoučkovi' napsané jednou z vedoucích dramatického kroužku, do nějž s nadšením chodil.

Byl překvapený, jak moc se všechny děti dokázaly vcítit do své role; nečekal to. Celou dobu s úžasem sledoval malé herce a pokaždé, když se na jeviště dostal Akira, tleskal jako smyslů zbavený. Na chvíli se jej však zmocnil smutek; pamatoval si doby, kdy chodil na vystoupení jednoho ze svých nejlepších přátel. Když cítil slzy deroucí se z očí, zahnal ten neblahý pocit zpět do zapomenutého koutu své mysli.

Po skončení hry a úklonách od všech, kdo se na její tvorbě podílel, se všechny děti rozeběhly ke svým příbuzným a Akira nebyl výjimkou. Přiběhl k nim a nadšeně se ptal, jak se jim vystoupení líbilo, a po několikátém ujištění, že bylo vše perfektní, se nechal vtáhnout do velkého medvědího objetí od Seojoona, z něhož se za okamžik stalo skupinové objetí, když se připojil i Yukio s Eunbi v závěsu.

Všichni se shodli, že chlapcův výkon je potřeba oslavit, a tak se přesunuli z tělocvičny do zapadlé kavárničky nedaleko od bytového komplexu, kde Seojoon a Akira bydleli. Při vstupu zazvonil zvonek a do tváře je uhodila příjemná vůně čerstvě upečených dortů, vanilky, skořice a kávy. Usadili se ke stolu. Zanedlouho k nim přišel mladý číšník s blokem a propiskou.

„Máte vybráno?" zeptal se.

„Mohla bych dostat Flat white a čokoládový cheesecake?" optala se Eunbi a Yukio hned poté přisvědčil: „Mně prosím to samé!"

„Dobře, takže dvakrát Flat white a čokoládový cheesecake, co si dá mladý pán?" usmál se na chlapce číšník.

„Zmrzlinový pohár se šlehačkou, čokoládovou polevou a duhovou posypkou, prosím pěkně!" nadšeně zvolal Akira s úsměvem od ucha k uchu. Číšník si vše poctivě zapsal a otočil se na Seojoona: „A vy?"

„Hmm... " zamyslel se Joon. „Jedno vanilkové latté, prosím."

„Dobře, hned to bude," řekl číšník a odešel.

Když jim poté o několik minut později mladík přinesl jejich objednávky, poprosili jej, aby je vyfotil. Všichni se postavili za Akiru a číšník, Seojoon později zjistil, že se jmenuje James, jim pořídil fotografii, již si všichni čtyři poté vystavili ve svých bytech..

...

Pár neposedných slz steklo po jeho pobledlých tvářích. Všichni už byli pryč, jen Akira zůstal s ním. Tehdy bylo vše alespoň z nepatrné části šťastné...

Naposledy nahlédl přes okraj útesu, povzdechl si a postavil se. Musel přece vyzvednout Akiru z dramatického kroužku.

+++

     Líbí se mi atmosféra, kterou tato povídka má, a to především tím, jak je ve své podstatě temná. V kontrastu s minulostí, ve které je všechno v pořádku a postavy jsou dá se říci šťastné, jsou myšlenky v přítomnosti hlavní postavy doslova rána pěstí. Chvíli jsem dokonce čekala, že povídka skončí špatně, nicméně opak byl (prozatím) pravdou. Vanilkové latté svou sladkostí snad ještě více podtrhlo hořkost příběhu, a musím říct, že taková kombinace vůbec není špatná. 
     Povídka se mi hodně líbila, a taky musím vyzvednout fakt, že jsi dokázala na tak malý text vložit tolik postav, aniž by to bylo matoucí nebo nevhodné. Děkuji ti za účast a za opravdu povedený text! 

Procházel jsem se v dešti parkem a pozoroval lidé, jak drží nad hlavami deštníky a pospíchají. Možná jsem jim trochu záviděl, že mají za kým pospíchat, což mě v tuhle chvíli netrápilo, protože nebyl nikdo, kdo by chtěl se mnou trávit čas, krom tebe. Miloval si, když jsme mohli spolu strávit chvíli o samotě. Jenom ty a já.

„Ahoj, umm... Učitel mě poslal za tebou, že mám na tebe dát pozor," řekl jsi nervózně. Měl jsem na tebe zálusk hned, jak jsi nastoupil na naší školu.

„Aspoň se nebudu nudit. Dáš si se mnou?" nabídl jsem ti s úsměvem sushi, co jsem měl v krabičce. Jenom ses usmál, tak že ti byly vidět až ďolíčky a moje srdce vynechalo úder. Oba jsme se do toho pustili a celou dobu se smáli.

Přál jsem si abychom takhle mohli trávit, co nejvíce času stejně jako na střední. Bohužel ne vždy se na vás usměje štěstí, ale my jsme to vždy nějak zvládli, protože jsme na to byli spolu.

„Ach! Promiň, že jdu pozdě, a-ale problémy doma," omluvil jsem se celý udýchaný.

„Nic se nestalo, potom mi to, když tak řekneš. Co si dáš?" zeptal ses s úsměvem a tím mi ukázal svoje ďolíčky, které mi ukazuješ tak často.

„Jedno vanilkové latté, prosím," odpověděl jsem s úsměvem a posadil se na volnou židli.

Bylo to naše oblíbené místo v deštivých dnech. Vždy jsme seděli u okna a pozorovali děj za ním.

Pamatuji si, že tohle byla naše poslední schůzka před tím, než jsi musel náhle odejít a já tě viděl naposledy. Naposledy mezi živými.

+++

     Tato povídka dává více otázek než odpovědí, což je na ní ta nejatraktivnější věc. Myslím, že je to nejkratší text, který se v tomto kole objevil, ale rozhodně ho to nestaví pod ostatní. Poslední věta je doslova fackou pro čtenáře, který nejspíš čeká cokoli, jen ne to, co se na konci příběhu událo. Čtenář může opět jen přemýšlet a hádat, co se s postavou stalo a jak k tomu došlo.
     Jak už jsem řekla, miluju povídky, které dávají čtenáři prostor, a tato právě k takovým patří. Opravdu moc děkuji za tvou účast! 

Kavárna to byla opravdu útulná. Dřevěné stolečky, kulatá okýnka s vyšívanými závěsy, sladká vůně vznášející se ve vzduchu... Jediné, co mu chybělo ke spokojenosti, bylo samotné kafe.

Samozřejmě věděl, že nejdřív musí přistoupit k pultu, vyhledat obsluhu a horký nápoj objednat. Problém byl, že žádná taková osoba se v dohledu nenacházela; když tedy nepočítal toho kluka s nápadnou pihou na nose, co měl zástěru přehozenou přes ohbí ruky a oči upřené kamsi do stropu. A ten se zrovna jako zaměstnanec netvářil...

Seonu potřásl hlavou – ruka mu okamžitě vystřelila k čelu, aby srovnala neposlušné prameny. Netušil, co to do něj vjelo. Třeba jen potřeboval brigádu. Není jedno, kdo mu to kafe připraví?

„Um, dobrý den," odkašlal si, aby na sebe upoutal chlapcovu pozornost. „Jedno vanilkové latte, prosím."

Kluk k němu upřel kukadla v barvě horké čokolády, pohled ostrý, až měl Seonu chuť utéct někam hodně daleko, strčit tam hlavu do písku a už nikdy nevylézt.

Zvědavě naklonil hlavu a koutky úst nadzvedl do úsměvu. „Tady nebo s sebou?"

„S sebou. Prosím."

„Hned to bude," slíbil, ale k Seonuově překvapení neodspěchal nápoj připravit. Vlastně neudělal nic, co by třeba jen naznačovalo, že hodlá jeho požadavku vyhovět.

„Seonghune!"

Než se stihl zeptat, v čem je problém, ozval se nalevo od nich hlas. Jeho zdroj se objevil vzápětí. Žena nesla náruč něčeho, co na první pohled vypadalo jako špinavé prádlo – když přišla blíž, rozeznal další zástěry.

Seonghun odněkud vykouzlil tašku a začal je cpát dovnitř. Do volné ruky mu žena vtiskla dvě desetitisícové bankovky.

„Kup si někde něco k jídlu, než půjdeš bruslit. A ty zástěry se perou na čtyřicet," připomněla mu a mírně se u toho zamračila. „Ne devadesát. Rozumíš?"

„Ano, mami."

Moment. Mami???

...

Do prdele.

Sklopil hlavu ve snaze propadnout se pod zemský povrch, a modlil se u toho, ať se Seonghun co nejrychleji rozloučí a odejde. Chlapec se k tomu ale jako naschvál neměl.

„Potřebuješ ještě něco?" zajímala se matka.

„Vanilkové latte. S sebou."

„A kafe piješ odkdy přesně, mladý muži?" založila si ruce v bok.

„Já ne," usmál se Seonghun, a kývnutím pokynul k Seonuovi, který se teď červenal tak, že by bez problémů dokázal splynout s hromadou zralých rajčat.

„Ach... ach!" vykřikla, a konečně vzala Seonuovu přítomnost na vědomí. „Moc se vám omlouvám! Hned to bude," vyzvala ho a odspěchala připravit jeho objednávku.

Po zbytek času, co čekal, upřeně pozoroval tkaničky svých bot. Ženiny omluvy odbyl spěšnou úklonou, převzal si od ní kelímek s kávou, a co nejrychleji obchod opustil. Dokonce ani nepočkal, až mu rozmění za útratu.

Trapas, běželo mu hlavou, zatímco vycházel na ulici. Jen kvůli jednomu hloupému kafi.

Sem už si pro latte v životě nezajde.

Zvoneček za jeho zády zacinkal. Štíhlá postava se sportovní taškou přehozenou přes rameno se mihla kolem něj.

„Dobrou chuť!" Seonghun se na něj naposledy zazubil a svižným krokem zamířil svou cestou.

Na druhou stranu...

Seonu usrkl první doušek horkého vanilkového nápoje, oči ani na okamžik nespouštěje ze vzdalující se postavy. Nějaký ten důvod by se možná přece jen našel...

+++

     Z této povídky mám neskutečnou radost. Není to jen výběrem postav (ze kterých si nadšeně tleskám), ale také dějem. Povídka je neskutečně roztomilá, má v sobě stejně tak roztomilý humor, a vsunout do ní maličký trapas byla jen třešnička na dortu, kterou jsem si náležitě vychutnala. Upřímně mě zajímá, jak by příběh pokračoval, kdyby pokračoval - a věřím, že bych měla buď mega cukrovku nebo mega depresi. Nic mezi tím. 
     Povídka se neskutečně dobře četla a já nemůžu jinak, než ji označit za jednu z nejrozkošnějších, jaké mi ve výzvách kdy přistály. (Za to nejspíš může z části volba skupiny, haha). Děkuji ti moc za účast a za tento skvost!

Neviem, prečo som sa vtedy zastavil uprostred chôdze. Bol to normálny deň skorej jari. Obloha bola jasná a vzduch voňal životom. Ponáhľal som sa, pamätám si to. Chcel som stihnúť vrátiť knihy do knižnice, než zavrú. Keď som zastal, vrazila do mňa staršia pani a kričala na mňa. Bolo mi to jedno. Len som sa jej ospravedlnil a ďalej upieral pohľad na slovo nad dverami jednej kaviarne. U ryšavého kocúra. Neviem, čo ma na tom zaujalo. Asi to, že keď som tadiaľ išiel pred pár dňami, nebol tam.

Nová kaviareň. Chcel som pokračovať do knižnice, ale nohy ma samé odviedli priamo ku dverám. Bolo to ako nejaká magnetická sila alebo čo. Vošiel som.

Kaviareň pôsobila útulne. Hrala v nej hudba a voňala káva. Nebolo v nej veľa ľudí, ale aj tak to tam žilo. Mohol za to detský smiech a dievčatko, ktoré behalo za ryšavou mačkou a naťahovalo k nej ruky, aby si ju mohlo zobrať do náručia.

A za pultom si stál ty a smial si sa. Tvoj úsmev pripomínal obdĺžnik. Pozeral si sa na dievčatko a tvoje oči svietili. Ty si svietil. A ja som si uvedomil, že to ty si ten, kto ma tam pritiahol. Už od malička som videl veci, ktoré iní vidieť nemohli. Napríklad to jasné svetlo, ktoré z teba vyžarovalo. Tvoja aura bola anjelská. Vedel si to? Nemyslím si. Asi to nevieš doteraz. Niektorí ľudia sa narodia z anjela. Nie, že by ich anjel splodil, ale požehnal im.

Ty si bol vymodlené dieťa. Tak sa vám v ľudskom svete hovorí. Keď pár nemôže mať deti, ale veľmi si ich praje, Boh im niekedy dá zázrak a pošle za nimi anjela, aby im požehnal. Také deti potom majú auru anjela. Vyžaruje z nich a priťahuje ľudí. Ľudí ako ja.

„Dobrý deň!" pozdravil si ma. „Čo si budete priať?"

Vedel som, že to nie je naše posledné stretnutie. Že sa k tebe vrátim. Vedel som, že príde nejeden deň, keď budem bojovať o tvoj život. Bol si ako maják, lákajúci zlo. Démoni chceli tvoje svetlo. A ľudia ako ja sa mali starať o to, aby ho nezískali.

„Jedno vanilkové latté, prosím," usmial som sa a ty si mi úsmev oplatil.

„Vyzeráš ako zajačik, vieš?" povedal si o pár týždňov neskôr, keď som nechápal, prečo je v pene na mojej káve obrázok hlodavca.

„Nie, to určite neviem," rozosmial som sa.

Stále som pre teba zajačik a ty si stále svetlom, ktoré ma pritiahlo. Vtedy, keď som sa zastavil, nevedno prečo, som ani len netušil, ako blízko ma k sebe pritiahneš.

„Dobré ráno," usmievaš sa tým svojim nevinným obdĺžnikovým úsmevom.

Za okenicou hreje letné slnko, vyhriata posteľ láka k tomu, aby sme v nej ešte ostali.

„Dobré ráno, môj," usmejem sa na teba a pobozkám ťa na čelo.

Raz príde deň, keď ti budem musieť povedať pravdu. O tom, kto som, kto si ty aj o tom, kto sú tie tvory, o ktorých zatiaľ netušíš. Ale než to príde, dovolím si milovať teba aj vôňu skorých jarných dní.

+++

    Co jsem to říkala o krátkých povídkách, které dávají možnosti? Tak tato je přesně taková. Příběh v neskutečně malém rozsahu slov, ze kterého by se dalo napsat něco fakt velkého, nebo minimálně rozhodně většího - kdyby měla autorka s tímto nápadem větší ambice, rozhodně bych se nezlobila. Mě samotnou napadá hned několik příběhů, které by se k tomuto nápadu/universu hodily. 
     Vymodlené, andělem požehnané dítě jsem snad ve fanfikcích nepotkala. Připomíná mi to vlastně jeden detail ze seriálu Lucifer, ačkoli tam to je o hodně jinačí myšlenka, řekla bych. Povídka se četla dobře, a jsem za ni ráda. Děkuji za účast! 

„Co to děláš?"

„Vanilkové latté," odpověděl mi, jako by snad bylo nadmíru jasné, co a proč dělá.

„Nikdo si ho neobjednal," odvětil jsem, zmaten, proč v téměř prázdné kavárně dělá latté, které jemu samotnému ani nechutná.

„Zatím," pousmál se na oplátku on. V tu chvíli jako na zavolanou zazněl zvonek nad dveřmi, kterými zrovna procházel zákazník.

„Jedno vanilkové latté, prosím."

Ah. Teď jsem měl ještě víc otázek. Sotva jsem zákazníkovi vrátil drobné, už jsem byl odháněn od kasy a nahradil mě kolega s kávou v ruce.

Pozoroval jsem jejich zvláštní interakci při předávání kelímku s jistým pobavením. Připadal jsem si jako při sledování dramatu, když se na tvářích mého kolegy objevil ruměnec.

Náhle byly všechny moje otázky zodpovězeny.

„Co tak kulíš oči?" ozval se kolega, když už byl záhadný zákazník pryč. Zamrkal jsem a zavřel jsem pusu, která se mi při mém prozření pod rouškou otevřela.

„Tobě se líbí!"

„Nelíbí," hlesl a bezmyšlenkovité si u toho třel jmenovku na košili. To dělal jen, když byl nervózní, snadno jsem jej tedy prokoukl.

„Ale líbí~" protáhl jsem, „Hyunjin má crushe!"

„Nemám. A přestaň tak poskakovat, děsíš zákazníky.

Přerušil jsem svůj oslavný taneček, ale stále jsem se zubil. „Hmmm, a proč se tak červenáš?"

Neodpověděl mi, místo toho si vzal utěrku a šel uklízet po odchozích zákaznících.

„Takže, kdy se to stalo?" zeptal jsem se další den, když jsem si všiml, že znovu dělá kávu pro někoho, kdo ani není v kavárně. „Týden jsem pryč a náš mote-solo Hyunjin si najde amanta?"

„Zas taková záhada to není," zabručel znovu se červenající Hyunjin, „chodí sem každý týden a v ten samý čas si objednává ‚Jedno vanilkové latté, prosím.', nešlo si ho nevšimnout."

Měl u toho zasněný úsměv a už jen z jeho výrazu bylo poznat, jak zamilovaný byl. To jsem mu i řekl. Zamručel v nesouhlas a s kelímkem přešel ke kase za zvuku zvonku nad dveřmi. Zákazník ani nestihl doříct svou objednávku, když mu můj kolega vrazil kelímek do ruky. Zaslechl jsem něco podezřele podobného slovům ‚zdarma' a ‚na mě'.

„Mohl jsi ho aspoň pozvat ven."

„Já vím," řekl Hyunjin zoufale a sedl si na stoličku, „když já vždycky tak zamrznu a sotva ze sebe dostanu větu."

Všiml jsem si, že v ruce držel bankovky, a zeptal jsem se na ně. To se ukázalo jako špatný nápad, protože Hyunjin vypadal ještě utrápeněji, jestli to vůbec šlo. „Řekl, že to nemůže přijmout. A já teď vypadám jako blbec." Rozhodil rukama, až mu bankovky vypadly z rukou.

Sehnul jsem se pro ně a všiml si malého papírku, který spadl mezi nimi. „Hyunjine, ty jsi marný případ."

„Já vím," povzdechl si.

Uchechtl jsem se a podal mu papírek. „Jeden Hwang Hyunjin, prosím," přečetl jsem, „nechal ti tu i svoje číslo, blbečku."

+++

     Stray Kids. Ano, prosím. Další kousek, který svou roztomilostí perfektně pasuje k vanilkovému latté. U tohoto kousku se mi líbí, že vlastně vůbec nepotřebuje více slov. Je jednoduchý a kompletní. Má v sobě příběh, vtip, charaktery - vlastně bych řekla, že mu nic nechybí. Volba postav se mi také líbí. 
     Rozhodně mohu říct, že povídku shledávám za jednu z nejlepších v tomto kole, a opravdu se mi líbí, jak je zpracovaná. To, jak se příběh odvíjí od něčeho, co bylo ještě dřív, než tato povídka začala, a přitom není potřeba to více rozvádět. Vážně moc děkuji za účast!