Přeji vám nádherný den!

Myslím, že toto je nejdelší odmlka, jakou jsem v k-pop výzvách měla. Jsem z toho až zděšena a rovněž se za to stydím, především proto, že jsem tak dlouho nechala čekat všechny, kdo napsali povídku. Trochu se mi všechno nahromadilo, snažím se dělat korekce povídek z velkých soutěží, do toho práce a později dlouhodobá nemoc... děs a hrůza. Vážně se vám všem omlouvám a sama doufám, že se to už nebude opakovat. 

Každopádně! Konečně jsem se k textům dostala a je čas, abyste si je mohli pročíst i vy. Kvůli dlouhé odmlce připomínám téma, které znělo "Ukážu ti svět". Podmínka tématu byla, že se tato věta musela v povídce objevit. 

Nyní se však posuňme ke všem textům! 

Letní večer provázel tichý šum moře a větru. Na ostrovech panoval klid, tak moc odlišný od nočního klidu měst. Byl mnohem stálejší, rušilo ho jen máloco. Někdy drolení drobných kamínků ze skal, jindy různá zvířata a jejich dovádění.

S tím klidem dokázal dokonale splynout. Jeho kroky byly lehké, jak kráčel po jedné z travnatých plošin téměř u vrcholku skály. Rozhlížel se kolem, vdechoval mořský vzduch a spokojeně se usmíval, kdykoliv mu vítr počechral vlasy.

Uprostřed té travnaté plošiny rostly zvonky. Už se na ně přišel podívat několikrát, ale vždy z nich měl stejný pocit. Jako kdyby tam patřily, přestože působily tak nepatřičně. Byla jich spousta na jednom místě, nikde jinde je neviděl. Navíc působily, jako by se jim výjimečně dařilo. Cítil z nich silnou energii, velice silnou, a to ho přivedlo k jediné myšlence – ve skále byla pohřbená žijící bytost s nesmírným potenciálem.

A když přiložil dlaň k zemi, uprostřed houfu květin, slyšel jeho tiché volání.

Smiloval se nad ním, nad tou tichou žádostí – svou mocí rozevřel skálu, aby ho našel, aby vyhledal zdroj síly. Nad ostrovy již panovala noc, když jeho ruka nahmatala oranžový kámen. Byl jemný na povrch a jen ten dotek jím prohnal jakousi podivnou vlnu síly. Byl to on, uvězněný v kameni.

Bytosti žijící v zemi, ve skalách, pod mořem, byly vesměs stejné. Jeden si nikdy nemohl být jistý jejich pohnutky. Většinou se nedožadovaly změn a s vlastním osudem se jim žilo dostatečně dobře. Tenhle tvor byl tedy jiný, jelikož toužil. Přál si vidět světlo, vnímat svět na povrchu, žít jinak, než mu bylo předurčeno.

Rozhodl se mu to dopřát. Splnit jeho sny a přání, která byla po staletí nevyslyšena. Z té energie stvořil bytost lidské podoby. Dával si záležet na své práci, na každé části těla, zatímco k němu promlouval. Byly to sliby i varování. Opustíme ostrovy a ukážu ti města na pevnině... dovedu tě mezi lidi, abys věděl, jaké to je, být člověkem... ale pokud se někdy obrátíš proti lidem a proti mně, vrátím tě tam, odkud jsi přišel... pohřbím tě zpět pod skálu, možná pod moře, jen abys nikomu neublížil... a zajistím, abys tam zůstal...

Jeho práce trvala několik dnů, během kterých téměř nespal. Nedopřál si odpočinku, pracoval vytrvale, dokud nebyl téměř se vším hotov. Bytost... tedy muž, stojící před ním, působil užasle. Slyšel zvuky jinak, než dříve, citlivé prsty prohmatávaly látku pokrývající jeho tělo, při každém nádechu cítil slabou vůni moře. Jen jeho oči byly zavřené. A zrak byl tím, co si přál vlastnit ze všeho nejvíc.

Společně se vrátili na místo, ze kterého ho vyzvedl. Stáli na okraji skály, zvonky se houpaly ve větru, když začal promlouvat jeho osvoboditel. „Odteď se ti bude říkat Soobin. Budeš mě doprovázet při mých cestách," nesl se jeho hlas větrem. Pak se k němu otočil a přiložil palce na zavřená oční víčka. Jakmile se odtáhl, mohl Soobin oči konečně otevřít.

Nebyl si jistý, na co se dívat dřív. Jestli na výhled přímo před sebou, nebo na mladíka, který stál ještě blíž. A tak se střídavě díval na obojí, užaslý z tolika barev kolem sebe, z tolika vjemů, které zažíval poprvé v životě. Díval se na jeho úsměv, zatímco se z něj poprvé dral zvuk. Zvuk, který se ze všeho nejvíc podobal smíchu. A tak se smáli spolu.

„Teď pojď... ukážu ti svět."

•

Bylo to už dávno a ta vzpomínka bolela stále stejně. Seděl na okraji skály, nohy se mu pohupovaly vysoko nad zemí. Jeho oblečení bylo promočené, lepilo se mu ke kůži, nad ostrovy panovala bouře. Místo bylo plné zvuků prudkého deště, provázené hromy.

Dlouze si povzdechl. Hlavu jemně pootočil k místu, kde i v ten den rostly zvonky. Květiny, kterým se před tisíciletími dařilo, byly nyní slabé a kapky vody je snadno lámaly.

„Je mi líto, že jsem tě sem musel vrátit, příteli," zamumlal do nočního, bouřlivého večera. „Je to už tolik let a lituji toho stále..."

Déšť zesílil.

„Snad jednou nastane den, kdy bouře odejde... místo ní začnou kvést tvé zvonky a bude se jim dařit stejně jako tenkrát..." pokračoval. „Do té doby ale klidně plakej, můj příteli... smutek je silná emoce, já vím. Neboj se plakat dál, když ti to uleví..."

S dalším povzdechem se zvedl, věnoval poslední pohled zlámaným květinám a vydal se pryč. „Snad jednou nastane den, kdy tě osvobodím znovu... a společně se projdeme městem... líbilo by se ti, určitě. Pak bych ti ukázal nynější svět..."

Zanechal za sebou bouři i květiny, kroky neslyšné, jako kdysi. Do města se musel i tentokrát vydat sám.

+++

     Musím se přiznat - četla jsem tento text víckrát. A to z jednoho prostého důvodu. Byl tak nádherný, že jsem se ho nemohla nabažit. Neskutečně se mi líbí ta myšlenka, miluji, kolik tam toho nebylo vyřčeného, a přesto to na čtenáře přímo křičí. V tomto kratičkém příběhu je neskutečná dávka emoce, a toho si opravdu hodně cením.
     Na jednu stranu si říkám, že bych si uměla tento příběh představit mnohem delší, mnohem obsáhlejší, kde bych se dozvěděla mnoho o jejich společných cestách i o tom, co se stalo a jak vrátil Soobina zpátky. Na tu druhou si říkám, že takhle je to dokonalé. Že to dává člověku možnosti, představy... nekonečný výběr příběhů, které se mohly odehrát. A to je na tom textu asi nejkrásnější. 
     Jsem si jistá, že to není naposled, co příběh čtu, a že se k němu určitě ještě minimálně jednou dvakrát vrátím, abych se mohla kochat. Cítím z něj neskutečnou inspiraci, díky čemu jsem v pokušení psát příběhy s podobnou atmosférou. Děkuji ti za tento příběh - je opravdu nádherný. 

Vzduch se zapadajícím sluncem po dlouhém dni konečně ochladl, leč těžký byl stále. Vítr s sebou nesl v očích a nose štípající písek, stejně jako se jím klikatila lákavá vůně pouličního jídla.

„Jednou ti ukážu celý svět!" rozhodil rukama, na betonové střeše polehával v poloze hvězdice. Na tak drobné stvoření zabíral nepochopitelně velké množství prostoru. Světlá očka blyštila, jiskřila, odrážela se v nich poslední zrnka dětské nevinnosti. Ta se každým dnem rozplývala, rozehnána bestiální brutalitou světa, jenž jim servíroval pouhopouhou bídu, žízeň a přežívání o zbytcích, které museli hledat na ulici jako spráskaní psi.

„A jak bys to chtěl udělat, prcku?" ušklíbl se ve tváři poněkud znavený mladý muž, bronzová pokožka brázděna více vráskami, než by se na jeho věk patřilo. Po vzoru chlapce po jeho boku, i on hleděl po celou dobu na oblohu, přelévající se ze svých blankytných odstínů, křižovaných bělostnými oblaky, do perleťové noční.
Navzdory probouzejícím se světlům v úzkých ulicích pod nimi, mohli postupně sledovat, jak se nebesa sama pokrývají diamantovými odrazy světla vzdálených hvězd, přicházejících k nim z dalekých galaxií.

„Jednoduše," rozumoval hoch, rozcuchaná kštice vlasů se divoce zavlnila při rychlém posazení, „půjdeme na nejvyšší místo na světě. A odtud uvidíme od Dory až po horizont!"

Nichkhun se rozchechtal, bradu opřel do dlaně. Ve skrytu duše tomu klukovi sprostě záviděl. Nepřál si nic menšího, než vzít vlastní mysl a sobecky ji skrýt do té mrňavé hlavinky. Ukrást si pro sebe ždibec naivity, nefalšované naděje. Skrýt se do jejího hávu, byť by to mělo být na zlomek jediné vteřiny. Anebo zlomek zlomku. Věděl, jak velkou lží by se tím nakrmil. Uvědomoval si, o kolik větší bolest by to byla, kdyby iluzi musel opustit a s dech vyrážejícím přistáním by se vrátil zpět do reality.

A realita byla taková, že ani jeden z nich si nemohl být jist, jak dlouho v Doře přežije. Byla to džungle. Džungle v rozkladu. Kdokoli si to mohl dovolit, prchal z metropole s větrem o závod. Mohlo uběhnout čtyři pět dekád, okrajové části města – kdysi prý plné křovin, stromů, parků a luxusních domů s bazény a rozlehlými zahradami - dnes zely prázdnotou. Zeleň nahradil písek, architektonické skvosty se už více nelišily od nejchudších, nejrozpadlejších barabizen.

Jako na povel zvedli zrak. Seskupení ostrovů ze země vyrvané, násilím uzmuté půdy, k nim připlouvalo svým líným tempem, tolik odlišným od spěchu a chaosu pod nimi.
Byl tohle ten svět, který mu chtěl ukázat? A stálo by to vlastně za to? Musel to vědět i on, maličký chlapec, jemuž ve velikých mandlových očích umíraly další jiskérky. Tak málo času mu zbývalo, tolik dětských chvil by zasloužil ještě prožít.

Zatímco chlapec nespouštěl zrak z města v oblacích, Nichkhun se díval na něj, srdce tiše plakalo, ronilo slzy namísto něj. Přál si, aby mu směl zůstat po boku, vést ho k něčemu lepšímu, než co mu nabízela Dora. Její morda byla ale už doširoka otevřená, trpělivě vyčkávala, až bude moct sklapnout past a uvěznit další nevinnou duši v nekonečné pasti svárů, marných nadějí, boji o holé přežití.

Ne, to Nichkhun mu měl ukázat svět. Nový svět, kde všichni budou mít možnost stát se čímkoli, kýmkoli. Každý si přece zasloužil právo na to, mít sny a přání, která se vyplní. Alespoň některá z nich. Snad to jediné - žít, neživořit.

Slunce zmizelo za horizontem, nebesa odívala temný inkoustový háv prošívaný stříbřitými hvězdami, měsíc poslušně vyšplhal vzhůru a zaléval potemnělé město měkkými paprsky.
Pocuchal jemné vlásky, dovedl zpět domů. Nakrmil ho, napojil, uložil ku spánku. Vše s citem a pečlivostí rodiče, kterého v něm dítě vidělo. Naposled pozoroval jeho oči; důvěrné, naivní. Byla to jedinečná, smutná příležitost, kterou si pro sebe uzmul. Poté ji rozdrtil v dlani, odhodil na zem a zadupal vlastníma nohama.
Nemělo smysl se za to nenávidět.
Až se druhého rána probudí, ucítí ji. Pozná její ničivou sílu, již dobrovolně vezme na bedra, nechá se jí postupně zničit. Bude jeho sladkým vykoupením, leč si jej nezaslouží.
Ano, přesně takový svět čekal na něj.

*

"Přál bych si, aby tu byla jiná možnost."

Hluboký hlas se mu zařezával do těla, jeho břitvy otevíraly kůži, trhaly, rozdíraly, krev z ran se řinula po zádech. Drásavý smutek se hrbil na jeho ramenou, zatínal zahnuté pařáty až k samotnému jádru provinilé duše.

"Takhle to pro něj bude lepší. Kdyby věděl, v čem všem jsem mu lhal..." větu nedokončil, nedokázal udržet pevný hlas.
Haechan byl pryč, s tím se musel smířit. Zbývalo mu jen doufat, že nyní mu bude on smět ukázat takový svět, který si pro ně jako hoch vysnil.

+++

     Stejně jako u první povídky, i zde se setkáváme s textem na podobném principu. Hodně neurčitého, hodně nevyřčeného, co dává čtenáři možnosti. Povídka by se jen stěží dala nazvat sladkou a nevinnou, naopak je v ní hořká pachuť reality. Líbí se mi myšlenka města v oblacích, i to, že z Nichkhunových myšlenek může čtenář vyrozumět, že to není zrovna místo, kde by se plnily sny. 
     Oceňuji Haechana - tento chlapec je v povídkách velmi ceněná bytůstka, alespoň z mého pohledu, ačkoli musím přiznat, že z nějakého mně nevysvětlitelného důvodu jsem měla velmi dlouho dojem, že je to Jungkook. 
     Jsem velmi ráda, že povídka s takovýmto námětem se objevila tady ve výzvách, a rozhodně to není naposled, co jsem si ji přečetla. Stejně jako Zvonky, i tato povídka je v mnohém inspirativní a láká mě k psaní. Opravdu moc děkuji za účast s tímto skvostem. 

Řeka Hangang byla vždycky opředená pověstmi, mýty a strašidelnými povídkami. Věděli to úplně všichni, děsivé pohádky o příšerách, co se na dně řeky skrývají, znal každý. Přesto dennodenně břeh řeky obklopovalo mnoho lidí, za světla přece obludy nevylézají.

V noci to ovšem byla jiná, jako kdyby se se soumrakem v každém obyvateli Seoulu probudila malá paranoidní dušička, která v koutku mysli napovídala, že teď bychom tam chodit neměli. I přes tohle všechno se našlo pár odvážlivců, kteří se na řeku přišli podívat za světla měsíce. Mezi těmito podivíny bychom našli také Jisunga, člověka, který má již od útlého dětství řeku na dohled přímo z okna svého pokoje, podle všech pravidel by měl být strachem přímo paralyzován a k hladině se ani nepřiblížit, přesto byla hluboká noc jediný čas, kdy se k vodě vypravoval.

Když se jedné teplé podzimní noci opět vydal k břehu, hladina se zavlnila způsobem, jaký ještě neviděl. Vlnky začaly vytvářet pravidelné kruhy z ničeho, voda okolo byla naprosto klidná, jen ten kruh před ním jako by se zbláznil. Asi by měl utíkat, co když jsou ty pohádky pravda? Co když ho tady a teď něco sežere? Všechny tyhle myšlenky mu běžely hlavou, ale on mohl jenom stát a koukat se na podivné chování vody. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že voda vře se v klidné a temné řece vynořila hlava mladíka. Z ničeho nic, jako kdyby byl stvořen tou podivnou vodou. Jisung jen opařeně stál na místě, v hlavě měl jen velký červený vykřičník, že by měl okamžitě utéct, ale on stál jako socha. Chlapec ve vodě vůbec zmateně nevypadal, naopak, skoro to vypadalo, že si to užívá.

„Ahoj," chlapec promluvil tak znenadání, že to Jisungovi málem přivodilo infarkt.

„K-k-kdo jsi?" Jisung se na rozdíl od mladíka ve vodě zeptal vystrašeně a roztěkaně. Jemu to ale asi nevadilo a s vřelým klidem odpověděl.

„Já jsem Felix, a kdopak jsi ty můj drahý příteli?" z Jisunga začal trochu opadávat strach, když pominul fakt, že se vynořil odnikud, vypadal bezškodně.

„Já jsem Jisung," mladík ve vodě se pousmál a odpověděl:

„Ach, ahoj Jisungu," chvíli na sebe jen tak koukali, než ze sebe Jisung vydoloval otázku

„Jak ses sem sakra dostal?" chlapec se znovu usmál

„No přece jsem připlaval, ne?" jemu to možná připadalo vtipné, ale Jisung myslel, že se zblázní, když v tom Felix provedl něco, co ho naprosto odrovnalo.

Plácl ocasem.

On opravdu plácl ocasem. Najednou a bez varování se tam zjevilo něco, co připomínalo rybí ploutev. Jisung měl jasno, Zbláznil se.

„Co seš do háje zač?" zeptal se nejklidněji jak za dané situace uměl.

„Najáda, vždyť to je přece zjevné. Jestli tě můj ocas zneklidňuje. Klidně ho schovám. Ale jen abys věděl, ty bys mohl své nohy taky nějak skrýt, znervózňují mě."

Jisung jen koukal. Nemohl věřit svým očím. Vlastně jim nevěřil. On definitivně zešílel.

„Předpokládám, že jsi zatím žádnou Najádu neviděl, že?" Jisung jen mlčky zakroutil hlavou, pořád se snažil přijmou to, kdo se před ním nachází.

„No, tak v tom případě mě těší, že můžu být první," Felix se usmíval a vtipkoval jako kdyby to pro něj byla naprosto běžná záležitost. Opět na sebe jen koukali, když se Jisung začal vzpamatovávat a tento fakt nějak přijímat, nastaly mu na mysl otázky. Spoust otázek.

„Žiješ tady sám, nebo je vás víc? Pokud jo, tak kde panebože jste? Řeka není tak hluboká a určitě by vás už někdo objevil," Felix byl evidentně spokojený, že už druhý chlapec není vystrašený, a dokonce je schopný i mluvit a pokládat otázky.

„Samozřejmě, že je nás víc, co bych tady sám celé dny dělal? A k tomu, kde vlastně jsme, je to vcelku jednoduché, vidíš to dno? Není moc hluboko, že? Je to totiž dno jen pro vás, pro nás je to něco jako střecha nebo nebe."

„Takže celý váš svět je... pod dnem?"

„Samozřejmě," Jisung byl jako opařený, dno není dno, a ještě k tomu pod ním žijí nějací podivní vodní lidé.

„Chtěl bys náš svět vidět?" Felix vypadal jako malé dítě, které chce všem ukázat novou hračku. Jisung nevěděl, jak zareagovat, chce vidět svět pod vodou? Pod dnem? Ačkoliv by se v něm krve nedořezalo někde vzadu v hlavě měl pořád tenký hlas, který mu říkal, že chce, že to chce vidět. A tak mlčky přikývnul.

„Tak mi podej ruku... a já ti ukážu svět," Jiusung opatrně natáhl ruku k Felixovy, když jeho dlaň stiskl byla ledově studená.

Pak už jen Felix zatáhl Jisunga jedním trhnutím pod vodu a ukázal mu svět, který slíbil. 

+++

     Nevím, proč tomu tak je, ale z této povídky mě na konci neskutečně mrazí. Nabývám z něj dojmu, že Jisung už se nevrátí, a že byl mrtvý ve chvíli, kdy Felixovi odpověděl na pozdrav a neutekl. Nicméně! Tato povídka je opravdu něco! Líbí se mi zakomponování pověstí a strašidelných historek, jako úvod do děje to byl brilantní krok.
     Tvé zpracování tématu i celkový nápad je skvělý, oceňuji výběr nadpřirozené bytosti. Taky musím pochválit konverzaci postav - je skvělé, že má každý z nich zcela odlišnou povahu a že to lze i na tak krátkém textu poznat. 
     Povídka je opravdu skvělá a já jsem moc ráda, že ve výzvách přistál i takovýto kousek. Mohu jen doufat, že se budeš účastnit i dalších výzev a přispěješ do nich další skvěle zpracovanou povídkou. 

Ak by mu niekto pred dvanástimi rokmi povedal, že to zájde až takto ďaleko... Možno, možno by všetko mohlo byť inak.

Možno by tu nemusel sedieť ako kretén so zbraňou pri hlave.

So svojimi kamarátmi vo veku pätnástich rokov založili menší motorkársky gang. Zo začiatku to bola zábava, čas po škole zabíjali vo vlastnoručne postavených ringoch na prázdnych ihriskách, kde boli bitky s chlapcami z iných gangov alebo hlúpymi stávkami o peniaze.

A teraz stál na kraji útesu. Nie doslovne, no nemal ďaleko od toho, aby jeho život skončil v zlome sekundy. Chladná hlaveň nabitého revolvera sa mu totiž netrpezlivo opierala o spánok a jeho strieborné vlasy sa mu od potu lepili na čelo.

„Asi sme sa celkom nepochopili, pán Kim," uchechtol sa druhý muž po chvíli ticha. Oblizol si pery a neveriacky pokrútil hlavou.

„Taehyung, svoj názor na toto som ti povedal. Nemienim viac riskovať," zavrčal muž so zbraňou pri hlave, „taktiež by som ocenil, ak by sa ten tvoj poskok Jungkook nemotal do všetkého a nedržal mi zbraň pri hlave."

Vo vnútri ho zžierala vina. Z čoho? To bolo len medzi ním, Jungkookom a mužom sediacim oproti nemu. Nič by nemuselo takto dopadnúť. Nie, ak by si dával väčší pozor.

Hlasné a silné zvukové vlny bas snáď počul aj v krku. Tlmená klubová hudba sa ozývala spoza stien a bola ako čerešnička na torte k tejto bizarnej, no rozhodujúcej situácii.

Taehyung strácal trpezlivosť: „Nemienim s tebou vyjednávať. Ber to, alebo ťa zabijeme a môžeš sa rozlúčiť so všetkým, čo si si vybudoval odkedy si založil ten svoj naivný gang, Namjoon."

„Nezabúdaj, že si bol kedysi jeho súčasťou," prehovoril provokatívne Namjoon a uškrnul sa. Hral sa s ohňom. Cítil to.

V tej sekunde pri hlave cítil druhú studenú hlaveň, tento raz to bola pištoľ.

„Beretta deväťdesiatdva. Vidím, že sa ti podarilo prepojiť až k Talianom. Celosvetovo používaná zbraň, obzvlášť v armáde. Dobrý ťah."

„Na zbrane máš oko. Pozor, aby som ti ho nevystrelil z tej tvojej skurvenej hlavy," skonštatoval Taehyung. Predné pramene jeho uhoľnatých, temer dokonale uhladených vlasov mu padali do krvilačných chladných očí, čo len dodávalo na jeho zastrašujúcej aure.

„Nebola to moja chyba a ty to vieš," odpovedal striebornovlasý. Žalúdok sa mu nepríjemne obracal o stoosemdesiat stupňov vždy, keď si spomenul. Bolo to dávno, však zdá sa to ako včera.

„Páni, nerád prerušujem, no myslím si, že sme tak trochu odbehli od témy „biznis"," ozval sa tretí muž s medovým hlasom a slabo americkým prízvukom, ktorý tak spresňoval mužov pôvod. Taehyung pomaly zložil zbraň z Namjoonoveho čela. Ich očný kontakt stále pretrvával a bolo len otázkou času, kedy sa po sebe rozbehnú ako besné psy.

Čiernovlasý sa otočil na svojho drahého komplica sediaceho v rohu miestnosti a ospravedlňujúco zodvihol kútiky úst. Samozrejme tak, aby to vyzeralo profesionálne.

„Odpusť, Erik. Nechal som sa trochu uniesť starými spomienkami s mojim dobrým priateľom."

Erik pretočil oči: „Daj pokoj. Riešime dôležité záležitosti. Krvavú seansu si nechaj na neskôr."

Taehyung len nemo prikývol. Jeho hladina hnevu sa znížila, ale zášť voči Namjoonovi sa len a len zväčšovala. Ak by sa mu naskytla šanca vystreliť, neváhal by.

Erik preniesol svoj pohľad na striebornovlasého: „Pán Kim, prosím, pochopte nás. Máte kontakty až vo Veľkej Británii. My zase v New Yorku a v Taliansku. Pre nás všetkých by táto dohoda bola veľmi výhodná. Prosím, prehodnoťte svoje rozhodnutie. A zvoľte si múdro."

Namjoon započul kliknutie oznamujúce, že zbraň muža v rohu bola nabitá.

Jungkook, ktorý stál za ním, oddialil revolver z jeho spánku. Zohol sa a s hlavňou zbrane mu prešiel po vystúpenej tepne krku.

„Tak sa rozhodni, Namjoonie, máš skvelú príležitosť. Ukážeme ti svet. Svet peňazí. Čo ty na to, hm? Nechcel by si snáď sklamať svojich drahých dlhoročných priateľov, však?" pošepkal mu.

„Bastardi. Ste obyčajní bastardi!" Namjoon zo seba vychrlil nadávku, ktorá s tromi mužmi ani nepohla.

„Tak už to býva. Sme súčasťou podsvetia, Namjoon. Divím sa, že si si ešte nezvykol," ozval sa štvrtý a posledný hlas. Namjoonovi sa rozšírili zreničky a ruky sa mu začali triasť.

Nie, to nebolo možné.

Ako?

„Jimin," zašepkal meno osoby, ktorá sa vynorila z tmy a neprestajne sa na neho dívala. Jeho tmavočervené vlasy boli znakom ohňa.

Znakom, že on vládne Seoulskému podsvetiu.

Ale ako, keď ho Namjoon na vlastné oči videl zomrieť? 

+++

     Musím říct, že tuto povídku jsem si skutečně vychutnala. Baví mě, jak diametrálně odlišná je od tří předešlých, které se všechny nesly ve fantasy/sci-fi duchu, zatímco ty jsi přišla s gangy a mafií. Rozhodně mohu říct, že to byl skvělý tah, a to především proto, že je textík fakt geniálně zpracovaný. Líbí se mi, jak ses pohrála s dialogy, které mezi sebou postavy měly - na tak kratičkém textu jsi dokázala něco, do se mnohem starším autorkám tady na wattpadu nepovede ani v sáhodlouhých románech. 
     Nemám příliš ráda mafiánské povídky, nicméně tato předčila veškerá má očekávání, o to víc, když vezmu v potaz tvůj věk. Myslím, že bys mohla jít touto povídkou mnoha autorkám příkladem. Opravdu bych se nezlobila, kdyby byla tato povídka delší, bavilo by mě ji číst. Děkuji moc za tvou účast s takhle dobře zpracovaným textem. 

Kedysi si mi povedal „ukážem ti svet". Zobral si ma za ruku a dovolil si mi uveriť ti, že za stenou, ktorou som sa chránil pred bolesťou, nájdem viac. Že vonku nájdem šťastie. Šiel som s tebou, nech si ma viedol kamkoľvek. Slepo som ťa nasledoval a dôveroval som ti viac ako vlastným rodičom. Moji rodičia ma opustili. Ty si si ma vzal pod krídla a nedovolil si, aby som sa vzdal beznádeji.

Cestovali sme spolu len tak bez cieľa. Pretože sme boli mladí a mohli sme. Nebolo to tak, že by sme mali peniaze. Ale ty si si vždy dokázal poradiť. Naučil si ma, ako vo svete prežiť. Z beznádejného dieťaťa, ktoré sa bálo vystrčiť päty z azylového domu, si vychoval muža. I keď možno nie takého, ako si si prial. Chcel si mi dať možnosť stáť na vlastných nohách. Dokázať sa o seba postarať.

Stále si pamätám, ako sme cestovali z miesta na miesto, ako sme vypomáhali v chrámoch za poskytnutie nocľahu. Predávali sme ovocie so starenkami, lovili ryby s rybármi, pracovali na stavbách...

Niekto by si pomyslel, že tento kočovný život nie je skutočným životom, no ty si mi ním dal zmysel. Nebolo to vždy ľahké, to nemôžem tvrdiť. Ale s tebou po boku sa mi všetko zdalo možné. Dokonca aj žiť.

Bol si pre mňa všetkým, Taehyung. Aj teraz si, hoci sa ťa nemôžem ani len dotknúť. Dal si mi možnosť žiť, keď všetci ostatní sa mi otočili chrbtom. Nikdy ti to nezabudnem a navždy ti za to budem vďačný. Musíš mi to veriť. Dúfam, že budeš, aj keď ťa sklamem. Pretože bez teba neviem, ako ďalej žiť.

Keby si tu bol so mnou, určite by to bolo inak. Vždy si bol silný, emočne aj fyzicky. Vždy si splnil každý sľub, ktorý si mi kedy dal. Nie je odo mňa fér vyčítať ti, že jeden z nich si nesplnil, no aj tak sa toho pocitu nemôžem zbaviť. Cítim sa ako sebecké dieťa, ktoré dokáže myslieť len na seba. O to viac mám potom pocit, že zneuctievam tvoju pamiatku. Pretože ty si nikdy nemyslel na seba. Vždy si myslel na druhých a staval si ich na prvé miesto.

Prepáč mi to, Taehyung, ale nemôžem tu zostať bez teba. Nejde to. Naučil si ma, ako prežiť, ba čo viac, naučil si ma, ako žiť. Ale na čo je mi to všetko, keď ty tu nie si? Chýbaš mi. Chcel by som ísť za tebou, aj keď viem, že to nie je možné. Takí ako ja neskončia v nebi. A možno sa na mňa práve teraz pozeráš a si sklamaný. Dúfam, že si sa nestal mojim anjelom strážnym, pretože pokiaľ áno, práve teraz ťa to musí veľmi bolieť. Ale pokiaľ ním naozaj si, Taehyung, pokiaľ tu stojíš pri mne a dívaš sa na mňa, tak prosím, nechaj ma odísť.

„Hej, chalani, aha, to je ten debilko!"

Hladina rieky tečie ďalej, nezdá sa, že by si zo mňa niečo robila. Veď prečo aj, neskočím ja, skočí iný. Chytím sa zábradlia pevnejšie. Svaly v celom tele ma bolia, ako som sa v poslednej sekunde zastavil.

„Hej, Taehyun! Poď sem, ty debilko! Že vraj si dostal od starej prachy!"

Taehyun? Mám chuť pozrieť sa hore, skoro ako by si tam niekde lietal a smial sa mi do tváre. Si zákerný bastard, Taehyung. Preleziem zábradlie, aj tak už som svoj odchod zmeškal, nemá cenu ďalej tu stáť.

„Navaľ to sem, debilko, nemám na cigy!"

Si si istý, Taehyung? Vážne to takto chceš? Myslíš si, že to bude fungovať? Nepodobá sa na teba. Ty by si im nič také nedovolil. Mená máte podobné, ale vážne si myslíš, že to stačí? Nie je ani trochu ako ty, Taehyung. Veď sa nechá okrádať a biť ako taký slaboch.

„Hej, sopliaci! Nechajte ho na pokoji!" zakričím dosť nahlas. Všetci sa uľaknú a pozrú sa na mňa.

„Poď, padáme!" schytí jeden druhého a utekajú za ďalšími, ktorí už upaľujú preč. Zastavím u chlapca, ktorý stále sedí na zemi, s rozbitou perou a slzami v očiach. Nechal sa okradnúť a zbiť rovnako ako ja, než si ma našiel. Toto mi tým chceš povedať? Že sa mám stať tebou? To neurobím, Taehyung. Neviem byť ako ty.

„Poď," usmejem sa na chlapca. „Ukážem ti svet."

Ale môžem sa pokúsiť naučiť to jeho. 

+++

     U konce této povídky se mi doslova nahrnuly slzy do očí, a to se mi rozhodně nestává často. Líbí se mi námět, líbí se mi myšlenka, líbí se mi v podstatě všechno. Opět se dostáváme k trošku fantasknímu námětu, ačkoli jen v náznacích. Opravdu mu chlapce poslal strážný anděl Taehyung, nebo to všechno byla jen jedná velká náhoda? Strašně se mi líbí věta "Preleziem zábradlie, aj tak už som svoj odchod zmeškal". 
     Vzkaz na konci mi přijde opravdu strašně pěkný a dokonale pasuje k názvu povídky. Bylo by pěkné přečíst si víc - kdyby třeba byla tato povídka delší, na druhou stranu si myslím, že takto to přeci jen stačí a není třeba dalších slov. 
     Tvoje povídka taky patří k těm, které si rozhodně ještě někdy přečtu. Mám ráda příběhy s podobnými náměty, škoda, že jich na wattpadu zas tolik není, popřípadě jsem je ještě neobjevila. Děkuji moc za účast!