Nyní uplynulo přes 100 dlouhých let, plných náletů a potyček. Děj se teď odehrává ve vesnici lidí jihovýchodně od původního opuštěného společného útočiště, vzdáleného deset dní rychlé jízdy na koni a jejím blízkém (i vzdáleném) okolí.

...

Sotva pětiletá dívenka pobíhala za soumraku po paloučku a pokoušela se polapit do své drobné dlaně poletující světélka. Maminka jí nedávno prozradila jejich jméno, světlušky. Tyto světlušky lehounce poletovaly v mírném vánku, zdálo se tak snadné je chytit. Jen natáhnout ruku...

"To není fér," vyšel z jejích úst zklamaný povzdech, "zase uletěla,"dodala jemným hláskem.

"Teli, už musíme jít domů. Maminka nás už určitě čeká s večeří," řekl její doprovod. Holčička dělala, že neslyší.

"Já teda chci, aby mi zbyl nějaký ten kousek masa, víš kolik je toho tvůj bratříček schopný spořádat," pravil dívčin otec.

"Ještě chvilku, tati. Zal nám nechá maso. Koukni na ty světlušky."

"A ty se zas koukni, jak se stmívá. Jdeme domů," utnul muž přísně, avšak ne hrubě.

"Tak jo," vzdalo to děvčátko, "ale zítra se sem vrátíme, že jo,".

Dojít domů jim trvalo necelou půlhodinu. Cesta nebyla nijak dlouhá, jenže se pořéd zastavovali, aby prozkoumali každou šišku, nebo tak to tatínkovi alespoň připadalo.

Společně povečeřeli a povyprávěli si zážitky z tohoto dne. Vše se zdálo být normální, obyčejné, šťastné.

Ještě ten večer zazněly poplašné rohy. Na vesnické hradby někdo útočil, nebo se k tomu alespoň schylovalo. Bylo to zřejmě dosti vážné, jelikož náčelník povolával všechny muže, kteří měli alespoň základní vojenský výcvik, což se týkalo téměř všech dospělých mužů, tak to ve vesnici bylo nastaveno odnepaměti.

Otec přikázal rodině schovat se v domě a nevycházet, než bude po všem, a nebo v krajním případě prchnout do lesa na palouk zadní branou v hradbě, tam by si je našel, kdyby nebyli doma.

"Jdu taky," prohlásil jistě devítiletý Zal.

"Ne, to teda nejdeš," rázně zamítl Trevan.

"O tom ty nerozhoduješ," odmítal se vzdát chlapec.

"To se pěkně mýlíš, mladý muži, ale rozhoduju," řekl klidně starší muž.

"Jsem už velký, můžu pomoct," chlapcova tvář začínala červenat rozhořčením.

"To nikdo nepopírá."

"Takže můžu?" jeho obličej se na okamžik projasnil. Otec svůj výraz nezměnil.

"Ne," zněla jeho stručná odpověď.

"Ale já umím bojovat," bránil se Zal.

"Nikdo neříká, že neumíš."

"Tak proč nechceš, abych šel s tebou?" Zalova tvář opět začínala nabírat červený odstín.

"Podívej se, synu, já tu chvíli nebudu, a potřebuju, aby někdo dohlídl na maminku a Teli. Můžu se na tebe spolehnout?" pravil s neobvykle vážnou tváří.

"Tak to jo, tati. Proč's to neřekl takhle hned?" souhlasil konečně a jeho výraz povolil. Otec si úlevně oddychl, že rodina zůstane pohromadě a mimo bojovou linii. Tak moc se mýlil.

Ještě líbnul svou ženu do vlasů se slovy 'miluju tě' a pohladil svou dcerku po zádíčkách a už vyrážel k hradbám.

Klid ho neopustil ani tváří v tvář přilétajícím drakům, úhlavním nepřátelům.

Uvolnil v pochvě meč, ujistil se, že mu hladce vyklouzne, až ho bude potřebovat, nahmatal opeření šípů v toulci, zkušebně natáhl tětivu a zůstal stát bok po boku svým bratřím a sousedům.