Dlouho jsem se neozvala, což má jeden prostý význam. Přišlo zkouškové období a já se musela začít učit, takže nebyl čas sepsat nic pořádného. Teď bych se měla šprtat biochemii, ale jsem nervózní z výsledků z testu z biomedicíny a doufám, že se trochu uvolním, když na chvíli zasednu k wordu a povyprávím, co nového se kolem Bušícího Hajzla děje a povyprávěla, jak mi párkrát ztrpčil život.

Během těch přibližně dvou měsíců jsem měla dva holtery. Jeden jednodenní, druhý na celý týden. Ten jednodenní nepřinesl žádné výsledky, ani jsem se nepokoušela záchvat vyvolat. 

(Asi takhle vypadá holter. Sedm elektrod – sedmá je vidět jen maličko, na levé straně u prostředního břišáku lehce vyčuhuje – a všude samé dráty. Kdybych s tím někam naběhla a zařvala, že mám bombu, asi by mě velmi rychle sebrali uniformovaní muži.)

Druhý, sedmidenní holter, byl o dost zajímavější. Odpůrci nezdravého životního stylu tento odstavec můžou přeskočit, protože já sama si uvědomuju, že jsem prasátko a už v životě to nikdy neudělám. Nakopala jsem do sebe cca tři energy drinky a jedno velké kafe. V krvi mi pravděpodobně koloval jen kofein. Chvíli jsem to nechala působit a večer ‚trochu' cvičila. Jindy by to nejspíš byla téměř stoprocentní šance na vyvolání záchvatu, ale ten den se nestalo absolutně nic. Udělala jsem asi milion dřepů, sklapovaček a nedokážu odhadnout, kolik jsem toho uběhla. Ale mému srdci to bylo totálně jedno. Jako by se vždycky v době, kdy mám nasazený holter, obalilo jakousi ochrannou bublinou, které zneškodní všechny spouštěcí faktory. Bublina, která praskne vždycky ve chvíle, jakmile holter sundám. Svině zákeřná.

Možná velkou roli hraje i psychika, ale v tenhle moment už je to jedno. Měla jsem z původních tří pokusů čtyři, a všechny selhaly. Na tom posledním byla zase hodnota 250, ale stejně nepřišli na to, co přesně to způsobuje. Což znamená, že existuje možnost, že budu superhrdinka, až mi TBH poupraví doktoři. Můžete pro mě začít vymýšlet přezdívku.

V době druhého holteru jsme měli blokovou přednášku z patofyziologie. Přijeli doktoři z lékařské fakulty z Prahy a jeli, švihali tam jednu soustavu za druhou. Pak se jeden z nich dopracoval až ke kardiovaskulárním onemocněním, tak jsme zpozorněla. Po přednáškách jsem za panem doktorem zašla a chtěla poradit ohledně mého problému. Pověděl mi, ať na zkoušku vezmu všechny zprávy z nemocnice a ordinací, tak jsem to tak udělala. Zkouška samotná byla absolutní fiasko. Jen si na to vzpomenu a mám chuť do něčeho pořádně praštit. Zvlášť potom, co mě zkoušel z jater a najednou po mně chtěl nakreslit stavbu srdce. Veškeré moje poctivě naučené vědomosti udělaly „Pápá!" a já byla ráda, že bylo před Vánoci a měli shovívavou náladu. O to horší ale bylo přihlásit se k tomu, že to jsem já, ta holka, co má se srdcem neustálé problémy. Málem trefilo mě i jeho, ale naštěstí jsme přežili. Každopádně mi pan doktor doporučil specializované pracoviště IKEM, které se zabývá mimo jiné problémy se srdcem a jestli by mi někde mohli pomoct, tak nejspíše tam. Jenže potřebuju doporučení od svého lékaře, ke kterému se jen tak nedostanu. Navíc jsem vypočítala, že i kdyby mi doporučení napsal, do IKEMU budu moct nastoupit nejdřív v srpnu. Hospitalizace tam je minimálně na týden až dva a většinou jsou povolené tři absence v různých předmětech ve škole. To by ještě šlo, jenže se mi naskytla možnost na dva týdny odcestovat pryč a to si nenechám ujít. Takže nejbližší fotky s dráty a plamenomety budou nejspíš až za pár měsíců.

Ti, které zajímá jen aktuální situace, můžou klidně přestat číst. Následující řádky zaplní vyprávění o tom, kdy a jak mi TBH zkomplikoval různé situace.

První se týká školy, stalo se to přibližně před rokem, na konci zimního semestru. Měla jsem psát zápočtový test z angličtiny. Byla jsem celkem v klidu, uměla jsem, tak jsem si byla jistá, že to dám. Určitě to znáte, máte pocit, že se nic nemůže pokazit. Jenže ono může. Ve chvíli, kdy přede mě dopadl test, se TBH rozhodl ukázat, jaký je frajer, když dokáže zrychlit ze 100 tepů za minutu na nějakých 250 úderů během jedné vteřiny. Teď zpětně se divím, že jsem se tam nesložila na stůl. Celá učebna udělala přemet a písmenka přede mnou se najednou tvářila, že dělám zkoušku z čínštiny. Prvních deset minut jsem jen zírala na časomíru a přemýšlela, jestli se na to vykašlat. Jenže zvednout se znamenalo prudkou změnu tlaku a možnost ztráty vědomí a bůh ví, čeho jiného. Ale ani v sedě mi nebylo dvakrát nejlíp a záchvat nešel ani za nic zastavit. Tak jsem se o to přestala snažit a pokoušela se luštit ten divný test. Najednou bylo děsně složité jen napsat něco, aniž by písmo bylo roztřesené nebo alespoň trochu čitelné. Ale nějakou záhadou jsem to dopsala. Ve třídě jsem zbyla jediná, zbývaly mi asi dvě minuty. Čekala jsem, než vyprší čas a cíleně se nezvedala z místa. Naopak jsem si počkala, až si pro to učitel dojde. A jak se srdce se začátkem písemky rozjelo, tak s jejím koncem se vše vrátilo do normálu. Jako jediná jsem dostala dvojku, nejhorší výsledek a nejdelší čas. Ale to mě vůbec nezajímalo, já byla ráda, že jsem neumřela ve škole. Umíte si to představit? Ve škole? Ne, díky.

Stalo se vám někdy, že vám zdravotní stav (od rýmy přes zlomenou ruku po cokoli jiného) zkomplikoval test/zkoušku/ či jinou po vás důležitou událost? Klidně dejte vědět.

Druhé moje krátké vyprávění se týká volného času. Už čtvrtým rokem jezdím na brigádu do Německa a s ostatními brigádníky jsme se rozhodli zajít na paintball. Doporučuju všemi dvaceti. Ačkoli se TBH celé dvě hodiny předváděl, užila jsem si to neskutečným způsobem. Kdyby to šlo, chodila bych daleko častěji. Nutno podotknout, že to bylo v létě a ten den bylo vážně vedro. Chcípali jste i bez výstroje, natož s ní.

Pár poznámek pro ty, co o paintballu moc nevědí.

Dostanete kombinézu a taky jakousi vestu na břicho a záda, která dost utlumí ránu. Samozřejmostí je i helma se štítem přes obličej. Je to sice spíš zábava než cokoli jiného, ale pořád máte v ruce zbraně, které bez ochranných pomůcek dokážou velmi vážně zranit, pokud dostanete ránu třeba do oka nebo ucha. Dobrý zásah i přes dvě vrstvy oblečení může vypadat i takto.

Ale klidně i takhle, pokud je vám horko, jste velkej a drsnej kluk a budete vypadat před holkama jak hrdina, tak jdete jen v tričku s krátkými rukávy a helmou. Co už, já se minimálně měla na co dívat (a co ošetřovat), protože jsme byly jen tři holky a dvanáct kluků.

Tím vás ale nechci strašit, pokud budete mít možnost anikdy jste na paintballu nebyli, běžte! 

Já pod kombinézou ukrývala ještě triko s dlouhým rukávem a legíny, abych neměla moc modřin. Takže jsme s kamarádkou umíraly horkem hned po první minutě. Ale hlavně to hrozné vedro a adrenalin mi okamžitě spustilo záchvat. Zase tolik mi to nevadilo, nebo se to dalo snášet a ten paintball mi fakt šel! Měla jsem na svém kontě nejvíc „zastřelených" a hlavně mě to bavilo.

Jedna hra byla speciální, protože jsem zničila asi sedm z devíti nepřátel. Říkejte mi sniper. Co rána, to zásah (i víc do jednoho člověka 3:D). Měla jsem dobrou pozici a hlavně kluci nás holky moc nebrali na vědomí. Držely jsme se spíš vzadu, měly jsme prostě trochu strach a nehnaly se hned do akce a hošánci obecně měli za to, že nestrefíme ani vrata od stodoly. Naši bojovníci se trochu spletli, což jsem si náramně užila. Co si budeme povídat, byla jsem na sebe pyšná. Průser ale nastal ve chvíli, kdy jsem zbyla jen já a poslední protivník.

Já se schovávala za barikádou a věděla, že se musím přesunout. Jenže jsem se zvedla (prudký pohyb = změna tlaku + děsná nervozita) a TBH začal šílet, víc, než za celou dobu. Takže jsem si kecla na zem a čekala, z které strany se nepřítel přižene. Samozřejmě z té druhé, než jsem čekala. Gentlemansky mi daroval jen jednu ránu do ramene a ještě mi pomohl se zvednout, takže vše odpuštěno. Nejspíš by nemělo vliv, pokud bych zvládla utéct, protože ten kluk byl fakt dobrej. Měla bych jen trochu lepší pocit, že jsem se alespoň o něco pokusila, ne jen čekala, až přijde. Po téhle hře jsem skončila, protože si moje srdce začalo dělat, co chce, a já byla ráda, že jsem ze sebe shodila zbytečné vrstvy oblečení a šla se škodolibě vysmát těm, které jsem vyřadila ze hry.

To by bylo pro tuto část všechno. Nevím, kdy se zase ozvu, v každém případě vám moc děkuji za přečtení, mějte se krásně a ať vám konec semestru/pololetí dopadne podle vašich představ, držím vám palce v úspěšném ukončení půlky školního roku!

PS: Vážně ten paintball jděte vyzkoušet.