Jak jsem se poprvé setkala tváří v tvář s SVT?

Bylo by epické tvrdit, že se to stalo uprostřed mého nejdůležitějšího zápasu v házené, že jsem prostě odpadla a náš tým se kvůli prohře zaviněné mnou nekvalifikoval na dětskou olympiádu.

Jenže tak to nebylo.

Já žehlila.

Nevím úplně přesně, jaký den byl, nevím ani, co bylo za roční období a přesným rokem si taky nejsem jistá. Ale já měla tak dvanáct, třináct let maximálně. V klidu jsem si žehlila a ohnula se pro bratrovo tričko, které jsem chtěla ztrestat žehličkou. A v tu chvíli se poprvé ozval Ten Bušící Hajzl.

Asi nikoho nepřekvapí, když napíšu, že to byl šok. Neměla jsem tušení, co se děje a mně najednou mohlo srdce vyskočit z těla. Hned na začátku napíšu, že se hysterický záchvat nekonal, dokonce jsem ani nezačala vytáčet záchranku. Prostě jsem si sedla a čekala, až to přejde a během té doby jsem nejspíš přemýšlela nad tím, co že to vůbec je infarkt a jestli tím dvanáctileté děti občas taky trpí. Byla jsem zmatená a vystrašená.

Po pár minutách se TBH uklidnil a já mohla začít něco podnikat.

Z těch několika předešlých vět jste si o mně možná udělali obrázek, že jsem byla poměrně rozumné dítě. Následující odstavec tu domněnku nejspíš totálně zadupe do země.

Vzala jsem do ruky telefon a začala ťukat zprávu, kterou jsem odeslala svému tátovi. Byla to jen jedna věta: „Myslím, že mám něco se srdcem.". Volal mi zpátky, ale já mu to nevzala. Zpětně bych si za to nejraději nafackovala, ale já najednou nevěděla, co mu říkat. Že mi začalo bušit srdce? Samotné mi to znělo směšně.

No. Můj táta pracuje v nemocnici. Myslím, že kdyby měl pilotní průkaz, byl by schopný ukrást vrtulník a doletět si pro mě. Díkybohu naše nemocnice žádný vrtulník nemá a do deseti minut byl doma. Byl celkem překvapený, že mě našel živou a zdravou, u žehlicího prkna, ke kterému jsem se vrátila.

Naštěstí je táta absolutní kliďas, zběžně jsem mu popsala, co se stalo a ujistila ho, že je mi fajn. S pár poznámkami zase odjel do práce a o pár hodin později jsem to povyprávěla oběma rodičům.

Ze začátku to brali dost s rezervou a já jim to za zlé nemám. Po pár dnech jsem to hodila za hlavu a zapomněla na to. Jenže pak se to stalo znovu, znovu. Nejdál jsme se vždycky dostali tak do auta s tím, že mě vezou na pohotovost, ale nikdy jsme tam pořádně nepřijeli, protože to přešlo. Táta sice není lékař, ale nemocnice by bez něj prostě nefungovala. A to neříkám jako pyšná dcera, ale jako holý fakt. Je technik, má pod sebou přes 1500 přístrojů od teploměrů až po rentgeny za desítky miliónů. A někdo vyřadil nefunkční pulzní oxymetr. Jenže tátovi prošlo rukama milion přístrojů a z nefunkčních udělal plně fungující, takže mi jednoho dne donesl vlastní pulzní oxymetr.

Můj nový nejlepší kamarád, seznamte se.

 Pulzní je od slova pulz a oxymetr zase něco, co měří ‚oxygenium', neboli kyslík. Na této hračce najdete jedno tlačítko, takže s ním zvládne zacházet každý. Jednoduše strčíte dovnitř prst, zapnete a během pár vteřin vám to vyhodí dvě hodnoty. Hodnota číslo 2 je saturace. Znamená to nasycení krve kyslíkem a tato hodnota se udává v procentech. Při měření oxymetrem se normální hodnoty pohybují okolo 95-97. Hodnota číslo 3 je počet tepů za minutu. A aby to bylo veselejší, nahoře vám běží křivka srdeční činnosti. Pro porovnání přidávám ještě jednou fotku z předešlé části. Sami si můžete porovnat křivku během záchvatu a bez něj.

Ti pozorní si určitě všimli bodu číslo 1. Nejdůležitější část celého přístroje, která ho drží celý pohromadě. Obyčejná gumička, ale velmi důležitá. Jak jsem říkala, přístroj vyřadili a můj milovaný tatínek ho spravil touhle gumičkou.

Trvalo tři roky, než jsme to konečně na tu pohotovost stihli a lékařům se tak nějak napůl povedlo zachytit, co se děje. Přijeli jsme do nemocnice a změřili mi tlak a tep obyčeným tlakoměrem. Tehdy to bylo nudných 150, víc ne. Ale bylo to poprvé (konkrétně 8.9.2011) a až do dnešního dne naposledy, co to viděl nějaký odborník. Než mi stihli natočit EKG, bylo po všem. I tak se tu ale poprvé setkávám s SVT.

Ještě před odchodem jsme se domluvili na tom, že se zatím žádná léčba konat nebude. Byla tu možnost, že se se to do osmnáctých narozenin spraví tím, jak člověk roste. Poučil mě o tom, jak to zkusit zastavit a že si mám zapisovat každou další příhodu, četnost, délku trvání. A tohle byla na šest let poslední návštěva lékaře. Další se odehrála až v říjnu tohohle roku.

Jak to pokračuje

Když jsem přecházela od dětského lékaře k dospěláckému, chtěli po mně vyšetření na kardiologii. Jenže já v tu dobu maturovala a nějaké vyšetření mi bylo úplně jedno. A nejspíš by mě ani nenapadlo to řešit, kdyby nepřišlo to, před čím mě později doktorka varovala. Ztráta vědomí.

Stalo se to tento červen, kdy jsem se učila na zkoušku z imunologie. Kdo ví, o co jde a mají to před sebou, přeju hodně štěstí. Ti, kteří nemají páru, nevadí. Ale když vám řeknu, že já, která na střední skoro propadala z matiky, by si raději střihla pět zkoušek z vysokoškolské matematiky, než jednu imunologii, asi pochopíte. Z toho, co jste se o mně zatím dozvěděli možná působím jako někdo, kdo má všechno celkem na salámu. A svým způsobem to tak je, ale na druhou stranu beru některé věci velmi zodpovědně (a TBH to rozhodně nebyl). Imunologie byla jedna z nich, vyčlenila jsem si 14 dní na 15 otázek. Pohoda jahoda, když před maturitou jich během dvou dnů dáte přes 100. Jenže jak jsem se tím pročítala, bylo to složitější a složitější. Drtila jsem to jak blázen a za chvíli jsem byla ve skluzu a jedna otázka za den byla prakticky nemožná. Asi dva dny před zkouškou mi chybělo pět otázek a já byla dost zoufalá, protože jsem ten typ, který si vytáhne to jediné, co neumí. Nalila jsem do sebe energeťák. Jeden odpoledne, jeden večer. A moc dobře jsem věděla, že po energetickém nápoji nebo kávě moje srdce na změny tlaku a určité pohyby reaguje daleko citlivěji. Ale v tu chvíli byla pro mě zkouška důležitější.

Ráno po dodání energie jsem hned cítila, že to není úplně dobré, ale moc jsem to neřešila, ležela jsem v posteli, učila se. Odpoledne jsem hodila do trouby hranolky (ať žije studentský život). Jak jsem se ohla, abych troubu zapla, přišel první záchvat, zamotala se mi hlava. Kecla jsem si na zem a čekala, až to přejde. Zároveň jsem ale cítila, že je to trochu jiné, než normálně.

Ale fajn, přešlo to a část o mém super obědě vynecháme.

Z nějakého důvodu jsem pak pokračovala do koupelny a jako naschvál mi něco vypadlo z ruky a já se pro to ohnula. Jako další si pamatuju jen to, že jsem probudila na zemi a mám okno. Nevím, jak jsem se tam vzala a co se stalo. Já regulérně omdlela a mohl za to TBH. Trochu mě to vyděsilo a řekla jsem si, že je třeba to začít řešit, že tohle už není sranda.

Holter

K doktorovi jsem si zašla o nějaké tři, čtyři měsíce později. Nasadili mi holter a nazdar.

Holter (Kdo zná český seriál Comeback, bude moc dobře vědět, o co jde. Kdo ne, doporučuju se podívat.) je malý přístroj se sedmi elektrodami a snímači, které vám nalepí na hrudník a břicho a celý den vám to zaznamenává činnost srdce. Můžete ho dostat na jeden den, nebo na tři dny. Vypadá to asi takhle s tím, že kolem pasu máte pásek s malou krabičkou a všude jsou samé dráty.

Suprově se s tím spí.

První holter ale nic nezaznamenal. Sestřička mi oznámila, že mi nic není a skoro mi to zavěsila. Nedala jsem se a pověděla jí, že problémy fakt mám. Objednala mě na zátěžové testy, což je obyčejné šlapací kolo. Znovu na vás nalepí snímače, ale tentokrát jich není jen 7, ale 11. Kolem ruky připnou tlakoměr a vy šlapete na kole, přičemž vám postupně zvedají zátěž.

Zase nic. Tak mě poslala za paní doktorkou. Nejdřív vypadala dost skepticky, ale jak jsem jí postupně začala vysvětlovat, co se mi děje, už nebyla tak nepříjemná a nejspíš jí došlo, že si nic nevymýšlím. Natočili mi EKG, nic.

Napsala mi třikrát po třech týdnech další holter s tím, že se to možná povede zachytit. A to je to, co já potřebuju. Pokud se záchvat nepovede zachytit na holter, přichází na řadu drát a dlouhá chvíle na operačním sále, kdy lékaři budou muset zjistit, na co moje srdce reaguje. Budou ho muset nějakým způsobem podráždit, aby přišli na to, kde je problém. V případě, že se to zachytit podaří, oni rovnou určí, kde je problém a rapidně se tím zkracuje doba na sále, protože půjde jenom o vypálení problému, ne o jeho hledání.

Jednoduše, drátu s plamenometem se nevyhnu, ale dobu strávenou na sále můžu o dost stáhnout.

Předevčírem (26. 10. 2017) jsem měla holter č. 1. Půlku dne jsem strávila v laboratořích a myslím, že si všichni přítomní museli myslet, že jsem se zbláznila. Pořád jsem něco házela na zem, abych to vzápětí mohla sebrat, dělala dřepy, každou chvíli jsem odešla, abych si mohla vyběhnout schody a zase se pro něco ohýbala. Po laborkách následovala akce Stéblo a my, jakožto druháci, jsme prvákům předávali materiály, aby se jim lépe studovalo. Patřila k tomu nervozita, trocha alkoholu i vedro v přeplněné místnosti. Ale TBH zase nezklamal, nestalo se vůbec nic.

Ráno jsem holter sundala a šla ho vrátit. Už jsem čekala na zastávce, když mi došlo, že jsem něco zapomněla doma. Vystřelila jsem tedy zpátky, popadla doma papír a zase se vrátila. A Hajzl se ozval. ‚Napíchnout' se znovu už bohužel nešlo. Následovala hodina a půl volejbalu a sprint na stadion, kde začínal hokejový zápas. A víte co? Stalo se to podruhé. To už mi přišlo celkem krutý.

Další termín je za tři týdny, myslím, že 15. 11. 2017. Mám plán do sebe nalít nějaký ten energeťák a jít třeba na paintball, lezeckou stěnu nebo se půjdu projít na nejnebezpečnější sídliště v našem městě. Ještě uvidím.

Každopádně TBH vede 1:0.

Dneska to bylo trochu delší, ale oddělovat to se mi nechtělo z důvodu, že jedno navazuje na druhé a nejspíš by v tom pak byl zmatek, pokud nejste zmatení už teď.

V pokračování se můžete těšit na pár zážitků, kdy mi TBH udělal ze života peklo. Přečtete si o nejdelším záchvatu, který trval přes čtyři hodiny a mojí touze poprvé sama sobě zavolat pomoc, nebo o tom, jak mě TBH potopil při psaní zkoušky z fyzikální chemie.

Mějte se krásně a ať vám to tluče, jak má! :)