Na obloze se prala tma se světlem v nerovnoměrném souboji. Věci pomalu ztráceli svůj obrys a slunce se ztrácelo za temnými mračny. Podzimní půdu pomalu začal zkrápět chladný déšť. Vítr se zvedal ze severu a zvěstoval něco špatného.

I přes všechny tyto nepříznivé podmínky však mladý zmijozelský student opustil teplo svého pokoje a opatřen lektvarem neviditelnosti se vydal do Zapovězeného lesa.

Malfoy nakračoval pomalu a rozvážně. Jemné blonďaté vlasy mu padali do tváře a jeho kůže se i přes několik vrstev teplého oblečení třásla.

Na chvilku se pozastavil pod poslední kamennou střechou a podíval se na vlastní boty, drahé již od pohledu. Kožené se zimní vystýlkou. 

Vstoupil na bahnitou půdu a vyšel přímo do lesa, které mu byl již tak dobře známí. Když vešel na mokré listí, věděl že už je skoro u cíle. Obešel pár dubů, u třešně zahnul doleva, okolo blum. Tam, ještě kousek před lesem tvořeným z ořechů stála. Jabloň. Jedna jediná. 

Její jablka měla tak zelenou slupku, že přímo volala k utrhnutí. 

Blonďák se usmál a přešel přímo ke stromu, utrhl jablko, které pasovalo přímo do jeho ruky. Pohladil kůru stromu a neslyšně poděkoval. 

Vracel se zpátky do hradu omámen vůní, která jako by přímo tekla z jablka. Přišel až do svého pokoje a položil jablko na stůl. Zítra se na něj bude více těšit. 

Ideální snídaně se však nekonala a mladého zmijozela vyrušil ve spánku rozhořčený školník. 

Dostal týden školního trestu. Když vycházel z lesa, bahno na jeho botách nechávalo stopy. 

Zmijozel se zakousl do jablka, a úplně zapomněl na všechny chmury okolního světa. 

„S jablkem klidně budu mýt schody, třeba celý měsíc" řekl tak blaženě jak jen mohl a odhodil ohryzek do koše.