Christian zhluboka zívl. Jeho pohled zabloudil směrem ke dveřím. Nacházel se v pracovně sám, nikdo ho nevyrušoval. Alice se mu omluvila, že si půjde lehnout. Už na ni nějakou dobu pozoroval, jak je bledá, ale vždy mu přišla popřát dobrou noc. Dnes se zde neobjevila. Zmizela jako pára nad hrncem. Chtěl ji doprovodit, ale ona se mu vymanila. Nechápal to. Dnes se chovala divně.

Pohroužil se tedy do sebe. Podíval se oknem ven. Dnes měsíc nesvítil. Schoval se za mraky. Nikdo se venku nepotuloval, jen z ulice k němu dolehlo opilecké volání mužů z ulice. Zavrtěl hlavou.

Jejich někteří sloužící taktéž pili. Obzvlášť kočí, kterého jednou našel válet se na ulici. Dovolával se všech svatých, kteří ovšem za ním nedorazili. Místo toho si uhnal pěknou bolest hlavy.

Sklonil se nad pergamen. Kontroloval rodinné účty za poslední měsíce. Vůbec se mu do toho nechtělo. Odkládal to už dost dlouho. Teď se mu práce nakupila. Měl se do toho pustit dřív, ale on odmítal. Raději trávil čas s Alice, se kterou si teď rozuměli stále více.

Rukou si pročísl vlasy. Směřoval svůj pohled ven z okna. Naproti jeho oknu postávala drobná postava v plášti a šatech služebné. Nepřetržitě se dívala do jeho okna. Dokonce mu i zamávala.

Poté se ztratila v hluboké tmě. Než ale zmizela, Christian na jejím prstě zahlédl blýskající se ametyst. Šokovaně se vztyčil do stoje. Takový prsten nosila jen Alice. Rozhodl se ji zkontrolovat.

Zběsile rozrazil dveře. Všichni přítomní sloužící uhýbali před jeho hněvem. Krčili se u stěn, stáhli se z jeho dosahu. On mířil ke svému cíli. Přes dlouhou chodbu doběhl až ke dveřím ložnice své manželky. Bleskurychle otevřel dveře.

„Alice?"

Odpověď nepřišla. Zachmuřeně se rozhlédl po pokoji. Na stolku ležel kus bílého pergamenu.

Nehledej mě. Jsem v bezpečí, Christiane. Alice.

Zoufale vykřikl. Ona mu proklouzla přímo před nosem. Ta postava byla ona. Celou dobu tohle plánovala. A teď odešla. Zůstal sám. Vztek a hněv v něm jen kypěl. Rozzuřeně zařval do chvějícího se ticha na velitele stráží.

•••

Emerald se okouzleně dívala na výjev před sebou. Blikaly před ní obrázky. Hýbaly se. Jako nějaké kouzlo. Pohybovaly se na skle jako živé bytosti. Dívka na obrázku držela v ruce povadlou květinku. Tvářila se smutně, ale brzy zase ožila, když se květina začala oživovat. Emerald v úžasu vydechla, brzy to ale skončilo.

Pohlédla na Sapphire před sebou. Ta soustředěně zírala na sklo před ní. Za chvíli zaregistrovala pohled Emerald, která ni upírala své smaragdové oči.

„To bylo kouzelné," vydechla dívka. „Ukážeš mi to ještě?"

Sapphire zavrtěla hlavou. Nechtěla se vyčerpávat. Malování živých obrázků ještě neovládala tak dokonale a na udržení snu už vypotřebovala spoustu sil. Rusovlasá dívka se tedy snažila s brunetkou navázat řeč jinak.

„Takže tedy každá máme svou zvláštní schopnost?" vyzvídala.

Sapphire přikývla. „Já umím malovat živé obrázky na sklo, ty ucítíš pocity každého, Ruby vidí duchy a Diamond čte myšlenky. Příště ti ukáži svůj safír, jestli chceš. Zalíbí se ti, uvidíš," mrkla na ni brunetka.

Její srdce zajásalo. Pootevírala ústa, aby se na něco zeptala, když...

Její oči si přivykly na tmu pomalu. Otevřela je. V jejím pokoji se ozýval šramot. Strachy se bála i dýchat. Ve tmě zahlédla dvě dívčí postavy. Uvědomila si, kdo jsou. Už se chystala křičet. Na rtech jí přistála ruka Diamond. Vyděšeně k nim zabloudila očima.

„Buď tiše a nic se ti nestane. Přišly jsem promluvit."

OPRAVENO: 31.03. 2019