Alice vyběhla rozložitou železnou bránou na ulici. Nikde nepotkala jediného člověka. V žádném domě se nesvítilo, město opravdu spalo. Před ní se rozléhala neproniknutelná tma. Alice si držela kápi u hlavy, aby jí nespadla. Rychlým krokem se vydala k nedalekému kostelu. Pokud se chce dostat z 18. století, jiná možnost neexistuje.

Stráže ji nezastavili a ani si jí nevšimli, když kolem nich prošla. Cupitala dál po ulici, až se ocitla skoro na konci, když zaslechla zuřivý výkřik. Přidala do kroku. Věděla, komu patřil ten výkřik. Způsobil ho Christian, když našel její dopis. Na konci ulice už běžela.

Minula pár rozradostněných chlapů. Alice z nich cítila alkohol, nakrčila nos. Vymanila se z jejich dosahu, když na ni jeden ve chvíli zavolal. Alice ho poznala hned, byl to jejich kočí, ale on neměl ani tušení, o koho se jedná, dokud jí z hlavy nesklouzla kápě.

„Hej, děvenko, pojď se s námi napít. Slibuji, že nebudeš litovat," zamrkal na ni slizkým pohledem.

Alice od něho ucouvla. Čas jí zběsile utíkal. Za chvíli ji doženou.

„N-ne, děkuji vám pěkně, ale obejdu se bez vaší společnosti, pane," odmítla ho a snažila se nasadit si zpátky na hlavu kápi.

Její blonďaté vlasy zářily ve tmě. Muž si ji pozorně prohlížel. Zkoumal její křivky, něžné rysy v obličeji a dlouhé vlasy zapletené v drdolu. Vykulil oči.

„Lady Alice? Já... Omlouvám se, nevěděl jsem, že vy... Co tu vůbec děláte?" nasadil ostražitý výraz.

Chytnul Alice za ruku. Kopala ho do nohou i hrudě, aby se vymanila z jeho sevření. Svíral ji pevně jako ve svěráku. Zavyla bolestí, když jí zaryl nehty do jemné kůže. Na začátku ulice se ozývaly hlasy a křičení. Stráž je na cestě, od Alice je drží jen pět set metrů.

Alice do muže prudce strčila volnou rukou. Klopýtal, dokud se nepřevalil přes květináč na zem. Vzteky zafuněl, ale nezvedl se. Opile mžoural oči. Měl je zrudlé od neustálého požívání alkoholu. Žena kolem něj proběhla. K cíli jí zbýval jen kousek. Ocitla se v široké ulici, která se svažovala do kopce. Kolem ní vycházela z hostinců hlasitá hudba.

Ulice Montmartre žila více než přes den. Alice přiměla nohy k rychlejšímu pohybu. Zrovna vybíhala do kopce. Před ní se tyčil Sacre Coeur.

Její podpatky klapaly. Stoupala po schodech do kopce. Už jen pár metrů. Otočila se. Viděla stát stráže těsně pod kopcem. S výdechem pokračovala dál. V boku ji píchalo, ale svou slabost odsunula do pozadí. Její postava stanula na pahorku. Vyběhla ještě pár schodů ke kostelu. V kapse hledala provizorní klíče, které se dají zasunout do každého zámku.

Otevřela těžké dveře kostela. Poté je za sebou prudce zavřela. Hledala něco, čím by strážím zabránila, aby ji odvedli. Před dveře zatlačila masivní stůl. Rychlým krokem došla před oltář. Klekla si na zem. Prohmatávala dlaždičky na podlaze. Jedna z nich by měla být uvolněná se znakem Společenstva.

Měla ji. Opatrně ji zvedla, aby nezpůsobila rámus. Pod dlaždicí se blýskal čirý krystal. Docestovaly k němu měsíční paprsky, které se prodraly skrz mraky. Alice ho vzala do rukou jako malé miminko.

Připomínal diamant její dcery, ale tenhle vyrobil sám hrabě. Nacházel se v jakémkoli století. S pomocí něho se dalo cestovat tam a zpátky. Používali ho lidé bez časového genu.

Dveře kostela se klepaly. Alice se postavila do srdce kostela. Otevřela pusu, aby vyřkla slova. Dveře se rozrazily. Stál v nich Christian s prosebným pohledem. Alice se na něj omluvně usmála.

„Ignotis iter in tempore narrat toto corde meo!"

„Alice! Ne, prosím!" snažil se ji zastavit.

Nestihl to. Jeho manželka zmizela v oblaku třpytivého světla. Kolem se snášely jen úlomky z krystalu. Zklamaně svěsil ramena. Nestihl to. Alice mu zmizela z očí.

„Pane, ztratili jsme ji. Nebo víte, kam odcestovala?" promluvil na něj jeden ze strážců.

Christian ho probodl pohledem. Strážce ucouvl. V očích jeho pána se zuřivě blýskalo. Jako by měla přijít bouřka, která pro všechny skončí špatně.

„To je přece jasné. Nedokázala nechat svou dceru bez pomoci. Odešla za Diamond, svou dcerou." 

OPRAVENO: 31.03. 2019