Alice se tiše plížila po zšeřelé chodbě. Venku už nastávala tma, začátek listopadu se blížil. Okny na prostornou chodbu svítil jen měsíc. Hvězdy zhasly. Přikryly je mraky. Měsíc se jim ale ubránil. Bíle vymalovaná chodba působila v temné chodbě jako kletba, která vás zabije. Alice se pod tmavým pláštěm přikrčila.

Oblékla si na sebe prosté šaty služebné, aby ji nepoznali. Nestála o zvídavé pohledy. Blonďaté vlasy si zastrčila pod čepec z hrubě tkané látky. Drásal ji na kůži, ale své pocity teď nechtěla dávat najevo.

Lehce cupitala částí domu určené pro služebnictvo. Nikdo ji nezadržel. Ale přece jen se nedala považovat za služku. Ten rozdíl by ale poznal jen vnímavý člověk.

Alice se nehrbila. Šla vzpřímeně jako dáma. Ani tenhle malý detail nevnímala. Myslela si, že vše naplánovala bez nejmenšího detailu. Nepředpokládala, že by se jí tahle malá trhlina mohla stát osudnou. Pohybovala se s lehkou plavností, kterou si vytříbila při tanci. Služky postrádaly ve svých pohybech ladnost, byly sice tiché jako myši, ale jinak chodily těžkopádně.

Proklouzla zadními dveřmi na dvorek. Pod nohama jí křupaly drobné kameny. Natáhla se na špičky, aby pohlédla za zídku, která ohraničovala celé prostředí. Neviděla nic. Všude panovala jen tma.

I měsíc se schoval za těžké mraky. Alice ze vzduchu poznala, že brzy bude pršet. S tichým povzdechem očima zalétla po dvorku. Stíny se prodlužovaly. Za jedním oknem kuchyně hořela svíčka, ale žádnou postavu po kuchyni pobíhat neviděla.

V rohu dvorku stál malovaný květináč s uschlými fialkami. Zemřely zimou. Z hlíny trčely jen pomrzlé stonky. Alice se vydala dál. Ze dvorku vedla malá branka do jejich zahrady. Tudy chodila horda služebnictva do centra města obstarávat potraviny. Jakmile se dostala za branku, neváhala a rozeběhla se prostorem.

Kolem ní se míhaly stromky, záhony bez květin a malé keříky už jen s listím. Dostala se až před obytnou část domu. Naposledy pohlédla na okno, kde se svítilo. V té místnosti byla pracovna. Alice bolestně píchlo u srdce. Nechává tu Christiana samotného. Ale on se o sebe postará. I když ji zachránil a tím ji donutil pochybovat, jestli se má vydat pryč, nakonec zvítězilo to druhé rozhodnutí. Opouští ho bez rozmyslu a rozloučení. Na posteli mu nechala jen vzkaz, že je v pořádku, s jejím podpisem.

Přikryla si vlasy kapucí. Její světlá barva vlasů působila ve tmě jako dobré poznávací znamení, kdyby ji chytily. Takhle má aspoň nějakou naději, že unikne, i když občas pochybovala. Zachumlala se do otrhaného pláště. Žádný jiný v prádelně nenašla. S útěkem jí pomohla jen věrná služka, která vždy stála při ní. Alice věděla, že ji neprozradí a bude mlčet.

Její oko ještě na poslední chvíli zalétlo k oknu, odkud se linulo světlo. Christian se skláněl nad husím brkem, kterým něco rychle čmáral na pergamen. Alice pozvedla ruku. Rukáv pláště se svezl až k lokti. Odhalil tak zásnubní prsten s fialovým kamenem. Ametysty milovala.

Rychlým pohybem mu zamávala, než zmizela do inkoustové noci. Doprovázelo ji jen ticho, jako kdyby krajina kolem usnula bezesným spánkem. 

OPRAVENO: 31.03. 2019