Emerald se usadila v nabíraných šatech na židli. Nějak se snažila vmanévrovat tunu látky pod stůl, aby se v klidu nasnídala. Naproti ní seděla její matka ve svých šatech barvy tekutého bronzu.

Dveře do jídelny se otevřely. Dovnitř nakráčel její bratr James. V rychlosti si urovnával manžetové knoflíčky u obleku. Emerald zadusila smích, protože chtěla působit jako vychovaná dívka. Narovnala se jako pravítko.

James chodil vždy pozdě. Jejich matka jej považovala za nedochvilného. Tahle jeho vlastnost vrhala špatnou pověst na jejich rodinu, když ho pozvali do paláce na schůzku u císaře Josefa Fratiška I. I když se to samozřejmě snažil nedělat, občas se opozdil o dost.

„Omlouvám se," vyhrkl James.

Emeraldin starší bratr se na ni ani nepodíval. Vždy jí každé ráno věnoval aspoň náznak úsměvu, teď ale nepřítomně pozoroval svůj talíř. Dívku píchlo u srdce. Svou slabost najevo nedala. Učili ji skrývat emoce, protože žena má povinnost hlavně ctít svou rodinu a reprezentovat manžela na veřejnosti, aby neztropila ostudu.

„Matko," promluvila Emerald na ženu s přísnými rty staženými do úzké čárky a černými vlasy. „Potřebovala bych novou služebnou. Ta moje se mi zdá na můj věk stará. Myslíte, že byste mohli s otcem splniti mé přání?"

Lady Brownová upila svůj čas z porcelánového šálku. Nejdříve střelila pohledem po nepřítomném Jamesovi. Jestli se někdy ožení, bude to zázrak, pomyslela si. Nedávno oslavil své dvacáté narozeniny, za pár let se bude muset rozhodnout, jakou z mladých dam požádá o ruku. Poté se věnovala své dceři.

„Máš nějaké zvláštní přání, která by to měla být?" pozvedla obočí.

Emerald horlivě přikývla, ale brzy se zčervenala nad svou nevychovaností. „Ano, matko," zajíkla se, opět se začervenala. „Nedávno do naší domácnosti nastoupila nová služebná. Viviene, jméno její. Připadá mi dostatečná, aby splnila mé požadavky. Rozhodla jsem se pro ni."

„Hm, ať je tedy tvé přání splněno," zamručel Nathaniel Brown.

Emerald na otce potěšeně přikývla. Popřála jim hezký den A zmizela ve dveřích. Její kroky mířily do nedaleké stáje. Nohy ji nesly samy. Cestou potkávala spoustu sloužících, kteří mumlali přání dobrého rána. Emerald jim pozdrav oplácela kývnutím.

Se silným zatlačením odtlačila těžké dveře stáje. Z nedalekého boxu se ozvalo zařechtání. Emerladiny podpatky klapaly o zem pokrytou slámou. S radostí se rozeběhla k boxu. Klisna bělouše na ni upírala své modré oči. Bylo to, jako by jí dohlédla až na dno duše. Emerald cítila jejich spojení, které nikdo nezlomí.

Vrhla se jí okolo krku. „Jak jsi mi chyběla, ty má bělouško," pohladila ji po hřívě. „Máš chuť na vyjížďku v zahradě?" Odpovědí se jí dostalo v podobě halasného zařechtání.

OPRAVENO: 30.03. 2019