Dál už se ale neřídil podle Rask, která už několik minut po tom, co se uložila, hladce oddechovala v pravidelném tempu. Oči se mu sice klížily únavou, ale přesně proti tomu Bezzubka bojoval. Nesmím usnout, opakoval si stále v hlavě.

Ležel asi hodinu a jednou už málem upadl do spánku. A tak se zvedl. Nikomu určitě nebude vadit, když si odskočí na rychlý let. Aspoň aby viděl měsíc. Ten mu momentálně dodával odvahu, kterou potřeboval. Potichu vyšel z arény a chystal se vzlétnout. Roztáhl křídla a pořádně se odrazil. Potřeboval si pročistit hlavu. A doufal, že ho chladný noční vzduch probudí.

Jak zamával křídly, aby nabral rychlost, zdálo se mu, že je vše v pořádku. Jeho křídla pročesávala vzduch a ten zase pomáhal Bezzubkovi alespoň na chvíli se zbavit starostí, které ho poslední dny tížily. Noční Běs letěl na moře, ve kterém se odrážel měsíc, a hladká vodní hladina jeho paprsky zase odrážela nahoru, takže měl osvícené i břicho, kde sice neměl tolik šupin, ale i tak bylo hezky osvětlené. To se Bezzubkovi líbilo, ale zároveň si uvědomoval, že tím ztrácí svoje přirozené maskování. Teď by byl snadným cílem, takže radši párkrát zamával křídly a dostal se nad mraky.

Tam nahoře mu zakrývaly výhled na oceán, ale zato mohl vidět v dálce polární záři. Když žil u Rudé Smrti, tak ji nikdy neviděl. To bylo poprvé až ve chvíli, kdy vzali se Škyťákem Astrid na let. Tenkrát ani nevěděl, proč letí nad mraky, byl to prostě takový zvláštní pocit, že by tam mohlo být něco, co by to Škyťákovi a Astrid zpříjemnilo let, ale jak to jednou zjistil, létal tam rád. A taky podporoval mladý vikinský pár. Polární záře byla jednou z krás Blpu a v zimě jen pohled na ni zahříval obyvatele. I když to byli jen ‚drsní Vikingové'.

Zanedlouho měsíc postoupil na obloze a Noční Běs se rozhodl, že by se už mohl pomalu vrátit. Věděl, že pokud nechá Rask příliš dlouho samotnou, dříve či později si uvědomí, že tam není, a probudí se. Tedy jestli už není vzhůru. To by asi taky nebylo moc příjemné. Musel by vymýšlet další výmluvy, a toho měl za dnešek už plné zuby. I když se jmenoval Bezzubka.

Zvolna zatočil a udržoval přímý směr na Blp. Ani si to neuvědomoval, ale uletěl pořádnou vzdálenost, takže teď už ostrov pomalu nebyl vidět. Nejradši by však létal celou noc. Křídla ho ani trochu nebolela a studený vítr ho šlehal do tváře, když letěl rychleji. Věděl ale, že se musí vrátit. Nebylo by dobré, kdyby byl pryč moc dlouho. Tak nějak totiž cítil v kostech, že dnes se něco stane. A chtěl být u toho, protože to nevypadalo na přátelské posezení u čaje. Ne, Bezzubka měl za to, že dnes v noci se stane nějaká rvačka. A nebude to záležitost lidí, ale draků. Draci z okolních ostrovů mohli docela dobře vycítit nebo se nějak dozvědět, že je Blp teď oslabený, takže víceméně by to byla nejlepší šance zaútočit. Někomu by se mohlo něco stát.

Ale jemu se nechtělo! Jeho neznámá strana, ta Alfa strana, se chtěla vrátit k drakům do vesnice, ale jako normální drak se Bezzubka nechtěl zatím vrátit. Pro něj bylo létání něčím výjimečným, a měl z toho radost. Moc si chvilek ve vzduchu vážil. Navíc, až přistane, na chvíli bude stejně odpočatý, jako je teď, ale potom se čilost zvrhne v únavu. A to znamená spánek. A spánek pro něj symbolizoval další noční můru. Copak by si pro něj dnes sen připravil? Bezzubka zatřepal hlavou, aby zapomněl na tyhle negativní myšlenky, ale ty stále pokračovaly. Budu muset zajít za Gothi, pomyslel si trpce. Vesnická léčitelka sice nemohla mluvit, ale Noční Běs se domníval, že ví, co každého ve vesnici trápí. V každém případě by mu to Tlamoun nebo Rybinoha mohli pomoct přeložit. Její psaní smajlíků a dalších různých věcí nebylo zrovna lehké na porozumění.

Jak se Bezzubka blížil k Blpu, přimhouřil oči. Zdálo se mu, že něco vidí, a teď se potvrdilo, že se mu to nezdálo. Tohle bylo doopravdy! I takhle v noci mohl vidět kouř, který stoupal z míst, kde byla vesnice. Světlý proužek dýmu přímo propichoval oblohu, bylo nemožné jej přehlédnout. Bezzubka instinktivně zbystřil. Musel vědět, co se stalo. Mával křídly téměř neustále a díky tomu se rychle přibližoval. Teď už mohl rozeznat žár. Ve vesnici hoří, blesklo mu hlavou. Jak? Ale zrovna nyní nebyla nejvhodnější chvíle na to, aby se ztrácel v tom proudu myšlenek.

Normální drak by se pravděpodobně obrátil, protože v místech, kde byl požár, logicky nebyla žádná potrava. Nebylo by to proto, že se draci ohně bojí, kdepak. Ve skutečnosti šupiny draků vydrží mnohé, i ten obrovský žár. Ano, před ohněm je ochrání. Ale i tak sletěl Bezzubka blíž k oceánu a jedním rychlým pohybem se celý smočil ve slané vodě. Nemohl riskovat, že by mu shořela tahle ploutev, i když by to bylo výhodnější v jednom směru – zase by musel vytahovat Škyťáka na různé lety. Ale takhle měl přece jen víc svobody, a pokud by létal se Škyťákem nebo dokonce s Astrid, bylo zaručeno, že by tak dva nebo tři týdny také nemusel nabrat do křídel vzduch.

Blp se stále více blížil. Už jsem tam měl dávno být, říkal si Bezzubka a ještě víc zrychlil. Vždyť přece nebyl tak daleko a letěl nejvyšší možnou rychlostí, kterou mohl Noční Běs jeho velikosti a věku vyvinout. Ukázalo se však, že předtím doletěl mnohem dál, než zamýšlel. A teď se dostával pomalu za limit svých možností. Do vzduchu kolem něj neustále narážela jeho křídla, nesoucí ho dál k ostrovu. Už tam budeš, uklidňoval se a letěl dál. Oranžovožlutý jas mu přitom svítil v očích jako dva malé ohníčky. A on se k jednomu velkému ohni právě blížil.

Ohlušující rychlostí přeletěl les, kde se nacházela i rokle, kde ho Škyťák před lety zachránil před jistou smrtí, a dorazil do vesnice. Na pár hořících domů se to všude hemžilo draky a lidmi. Bezzubka se rozhlédl, kde je nějaké nebezpečí. A při bližším pohledu si to uvědomil. Někteří draci byli od nich, ale drtivá většina všech Děsovců, Zipáků a Nodrů byla z jednoho ostrova, který se Škyťákem nedávno objevili. Tenkrát se tam zapletl do bitky s jedním Děsovcem. Je možné, že by sem přišli kvůli mně? přemýšlel Bezzubka a přistál tak, aby se draci z Blpu ocitli za ním. Přece jen, základní instinkt mu velel je ochránit, ale tentokrát to byl jiný pocit. Mnohem silnější.

„To bude zase nějaká Alfa záležitost," zamumlal si sám pro sebe a zařval na cizí draky. Světle zelený Nodr zvedl hlavu, stejně jako další útočníci. Moc se nerozmýšlel a rozběhl se. To ale pro Bezzubku nebyl ani útok.

Uhnul salvě bodců z ocasu a skočil na něj. Někteří draci se po sobě rozpačitě podívali. Noční Běs, ačkoliv mnohem menší, povalil Nodra silou skoku na zem.

„Co chcete?" zavrčel. Útočníci se v rychlosti přeletěli pohledem, ale nikdo z nich nepromluvil. Zjevně byli stále vyděšení, podobně jako ten Nodr, který se zvednul ze země a rychle letěl zpátky ke svým druhům. Ze zástupu draků, kteří tam byli, se ani jeden nepohnul. Ti, kteří viděli, jak Bezzubka porazil Nodra jen v několika prvních sekundách boje, pokud se to bojem vůbec dalo nazývat, se začínali stahovat, protože se dobře obávali, že pokud by pokračovali, tak je stihne podobný osud. I když tomu světle zelenému Nodrovi absolutně nic nebylo, Bezzubka si dával pozor, aby ho nezranil. Chtěl ho jen zastrašit.

Děsovci se po sobě podívali, až nakonec jeden promluvil na druhého.

„Mluv ty." Obrovský drak se zatvářil vyděšeně.

„Ty mluv, když máš tolik řečí!" vybafl a začali se hádat. Jenže Bezzubkovi pro dnešek už docházela trpělivost. Zavrčel a jen to oba draky umlčelo.

„Nezodpověděli jste mi mou otázku," řekl Noční Běs relativně klidně a okem postřehl, že se za něj staví další a další draci. Se Stormfly, Tesákem, Flákotou a Hrkem s Brkem v předních řadách.

Najednou se ze stínů nad Bezzubkou vynořil drak. Se svým rudým pláštěm se dokonale maskoval mezi hořícími domy. Stormfly si ho všimla jako první.

„Pozor!" zakřičela rychle na Bezzubku, a Noční Běs málem nestačil uhnout kyselině, která se rozpleskla na místě, kde zrovna předtím stál. Žíravec na nic nečekal a zase se zamaskoval s okolím. A Alfa věděl, že to je Žíravec. Musel si dávat pozor. Ale nejdříve to bude muset vyřídit s cizími draky.

„Co tady chcete?" zeptal se Bezzubka znovu, i když jedním okem sledoval dění okolo sebe a snažil se postřehnout sebemenší pohyb. Ze zkušenosti věděl, že Žíravci takhle můžou být kdekoliv, ale zaráželo ho, že tam byl očividně jenom jeden. Ale tihle draci přece loví ve skupině, ne? honilo se mu hlavou. Byl snad on jejich kořist? Patří k těm dalším drakům? Koutkem oka viděl, jak se Vikingové seskupují a snaží se zachránit hořící domy. Stále se ale drželi dál od většiny draků. Jedině ti nejodvážnější se přiblížili k cizím drakům. A to platilo i pro zkušené trenéry. Zahrávat si s draky, když se možná schyluje k bitce, není dobrý nápad.

Jeden z Děsovců se rozhodl konečně odpovědět. Trochu vystoupil vpřed, ale tak, aby si zachovával od Bezzubky odstup.

„My... Viděli jsme, že na tom nejste zrovna nejlíp," řekl trochu zdráhavě. Bezzubka povytáhl obočí.

„A to je důvod, proč na nás útočíte?" Potom náhle zachytil rychlý pohyb napravo od něj a obrátil k němu pozornost.

Všechno netrvalo ani minutu, když si Žíravec uvědomil, že střílením kyseliny nic nevyřeší, a tak přešel do fyzického útoku. Někteří blpští draci zděšeně vykřikli, když se zjevil jako duch v polovině skoku na Bezzubku. To ale Noční Běs viděl a se svými výbornými reflexy uhnul. Děsovci víceméně ani nedutali, jen sledovali. Byli to zjevně hodně mladí draci a celé to pro ně byla jen jedna velká hra. Než se objevil Bezzubka.

Žíravec přistál za Bezzubkou, který se ihned otočil a lehce si odfrkl. Neměl tyhle draky rád, hlavně proto, že nebyli vidět. Ale viděl, že tohle je zkušený drak, nemusel se na to ani dívat. Ztrácel se ve stínech a odrazech ohně, ale stále to nebyl pro Bezzubku žádný souboj. Stál normálně se zdviženýma ušima, a to nebyl zrovna bojový postoj. A i když byl tenhle drak zkušený, byl moc netrpělivý. Pravděpodobně byl jako většina Žíravců zvyklý na boj ve skupinách. S tím se můžeš rozloučit, kamaráde, řekl si Bezzubka.

Otevřel tlamu a jedním pohybem mu vypálil plazmu pod nohy. Zase se k němu dostal ten vrtošivý pocit, ale tentokrát měl na starost důležitější věci než se jím zabývat. Plazma zasáhla Žíravce do nohy a drak se celý zachvěl. Už jen při pohledu na kompletně vyrovnaného Bezzubku, jak ho ostřížím zrakem sleduje, ho děsil. A on už tady na tom ostrově nechtěl být ani minutu. A tak naposled vypálil kyselinu. A opět netrefil. Potom se temně rudý drak vydal do vzduchu a letěl tak rychle, jak mu to jen jeho křídla dovolovala.

Děsovci se chtěli pustit za ním, ale při Bezzubkově zavrčení doslova ztuhli na místě.

„B-byla to jen š-špatná hra, omlouváme se!" vykřikl temně fialový Nodr a modlil se, aby už mohli odletět. Měli štěstí, že Bezzubka byl velkorysý a stačilo mu jen zavrčet. A draci byli v tahu. Stejně se ale Nočnímu Běsovi něco nelíbilo. Hodně nelíbilo. Bude si o tom muset popovídat s někým, komu důvěřoval. Stormfly s ostatními nechtěl zatěžovat svými vlastními obavami a Škyťák mu nerozuměl. Jediný člověk, s kterým by si mohl promluvit, byla Valka, ale ta by mu rozuměla jen nějaké úryvky. Ačkoli si myslel, že matka jeho nejlepšího kamaráda toho zná z dračí řeči víc, než sama odmítá přiznat.

Ne. On si o tom bude muset promluvit s Cloudjumperem a Valkou. A to znamená, že si bude muset vyletět na ilegální výlet. Zauvažoval, koho by mohl pověřit hlídáním v noci. Možná Stormfly, pomyslel si, nebo Tesáka. Tesák bude možná lepší volba, usoudil. Ale zatím jim o tom nechtěl říkat. Pro dnešní noc měl jistotu, že k žádnému dalšímu útoku už nedojde a chtěl to vyřešit. Draci se pomalu rozcházeli do stájí a cestou mezi sebou živě diskutovali. Konečně mají zase nějaké drby, blesklo hlavou Nočnímu Běsovi, a chystal se jít jen na pozdrav ke Škyťákovi, když k němu přišla Stormfly.

„Dobrá práce, Alfo," dobírala si ho. Bezzubka se na ni podíval.

„Asi budu muset postavit hlídky," zamumlal si pro sebe, ale ke Stormfly řekl: „Běž spát, dneska už se nic nestane." Nodr se začepýřil, ale Bezzubka nastražil uši. V dálce se totiž ozýval řev.

„To bych se na to podívala," usmála se a Noční Běs si uvědomil, co teď slyšel. A co neslyšel už léta, alespoň nikoho jiného než sebe. Ale tenhle zvuk byl určitě řev Nočního Běsa. Byl si tím absolutně jistý.

„Musím už jít," obrátil se ke Stormfly, pokýval hlavou na Škyťáka, který se momentálně zabýval jedním z těch menších ohníčků, a s otočkou zmizel. Ani neviděl, jak se Stormflyin úsměv rozšířil ještě víc, a jak to šla vykládat Flákotě.

Za dvě minuty dosedl před arénou. Nezdálo se mu to jen? Ne, určitě to byl Noční Běs. A tady na Blpu byl jen jeden další Noční Běs – Rask. Vběhl dovnitř a čekalo tam na něj nepříjemné překvapení. Uprostřed byl jeden z těch Děsovců a něčemu se smál. Spatřil Rask v jednom z přístěnků, byla ve stínu schovaná jako duch a na podlaze zmerčil stopy krve. Muselo tady dojít k souboji, došlo mu okamžitě. Ale jak? Vždyť ještě před chvilkou byl ten drak ve vesnici. Ani mu nedošlo, že se z jeho hrdla ozvalo táhle zavrčení. Děsovec se otočil, když si uvědomil, že je tam ještě někdo další, a zbledl při pohledu na Bezzubku.

„Zase ty?!" vykřikl zděšeně a obrátil se spíš k němu. Bezzubka byl teď ale v dokonalé ráži.

„Poslouchej, to, že hraješ nějakou pitomou hru na napadání vesnic, to je jedna věc, ale terorizování svobodných draků, to je věc druhá. A tu rozhodně netoleruju!" zavrčel a většímu drakovi došlo, že to asi trošku přehnal. Nic nenamítal a zaujmul bojový postoj. Už rozhodně ani trochu nepřipomínal toho draka, co tak zbaběle před chvílí utekl z Blpu. Fajn, jestli chceš boj, máš ho mít, pomyslel si Bezzubka, ale jinak neudělal ani ťuk, aby se obtěžoval zaujmout nějaký postoj. Kdyby opravdu chtěl bojovat, vypadalo by to jinak.

Děsovec se nenechal zastrašit jeho znuděným výrazem, ale zase nechtěl zaútočit jako první. Bezzubka měl ale několik otázek, které po něm chtěl zodpovědět.

„Odkud jste? Vy všichni?" zeptal se, ale nedal na sobě znát nějakou změnu, třeba zvědavost. Takhle to vyznělo lhostejně, jako kdyby mu na tom ani nezáleželo.

Děsovec se zarazil. Proč to ten podivný drak chtěl vědět?

„Jsme z jednoho hnízda," odpověděl neurčitě a v polovině věty vyrazil vpřed. Nejlepší šance, jak zmást protivníka, je zaútočit v polovině věty. Jenže to vypadalo, že Bezzubku dnes v noci asi nic nepřekvapí. Lehce uhnul výpadu a udeřil draka křídlem. Protože v nich měl velkou sílu, Děsovce to odmrštilo o trochu dál, ale vzpamatoval se a nechal svoje tělo, aby ho obklopily plameny. Tak takhle ty na mě, uvědomil si Noční Běs jeho taktiku a dřív, než se mohl přiblížit, vypálil plazmu. Měl tendenci směřovat ji drakům na nohy, od toho incidentu s Kliďasem.

Děsovec se ráně vyhnul a sám vystřelil. Po několikaletých zkušenostech s bojem to Bezzubku ani nezarazilo, ale tušil, že tenhle boj chce sám ukončit rychle. Už byl z celého dne utahaný jako kotě. Takže Stormfly možná měla pravdu s tím svým: „To je na debatu."

Mrštně se vyhnul dalšímu horkému ohni. Děsovci ho navíc měli strašně viskózní, takže pokud by ho teď nahnal na stěnu, kde se uchytil, ošklivě by se popálil. Tomu se musel absolutně vyhnout. A tak zvolil nejjednodušší metodu – střelil plazmu, ale tentokrát zasáhl draka do hrudi. Toho to očividně překvapilo, ale díky popálení se trochu zklidnil a dřív, než mu v tom mohl Bezzubka zabránit, vyletěl z arény.

Noční Běs se zadíval, jak mizí, a zatřásl hlavou. Potom se obrátil k Rask. Dračice se krčila v koutě, ale už nevypadala tak vyděšeně. Spíš nervózně.

„Kde tě zranil?" přešel rovnou k věci. Rask se postavila a Bezzubka si všiml, že stojí jen na třech nohách. Díky tomu měl svou odpověď, ale jí to nestačilo.

„Říkal jsi, že mě neopustíš," řekla zraněně. Bezzubka sklopil uši.

„Neříkal jsem, že neodejdu," namítl, ale pak si uvědomil, že to je blbost. Vždyť přece přikývl, že tu zůstane. Jeho uši při pochopení získaly nachový nádech. Zadíval se na zem a zamumlal: „Promiň. Ve vesnici byly potíže, takže jsem pomáhal," omlouval se, ale Rask to zjevně neuklidnilo.

„Tak proč jsi je nenechal, ať si s nimi poradí sami?!" vyjela na něj zoufale dračice a Bezzubka to začal pomalu pouštět jedním uchem tam a tím druhým ven. Protože jsem Alfa, myslel si smutně, ale to jí samozřejmě nemohl říct. Ale jednou se to dozví, to věděl.

„Protože..." vymýšlel nějakou omluvu, „protože je náš Alfa naprosto neschopný a potřeboval pomoc." To jsi to zase vyperlil, Bezzubko, pokáral se, teď vypadáš jako ten největší idiot. Rask se znovu zatvářila podezřívavě.

„Ty máš fakt nějakého divného Alfu," prohlásila s nádechem rozzuření v hlase, „jednou se ho bojíš, podruhé mu musíš jít pomoct." Bezzubka nevěděl, jak jinak odpovědět, a tak jen přikývl. Jen aby to teď nezmatlal ještě víc. Tak takové to je, být ve Škyťákově kůži? pomyslel si trpce. Pokud to tak bylo, tak to rozhodně nechtěl.

Rask konečně zmlkla, ale stále měla ‚naježené' šupiny z toho, jak byla naštvaná. Trucovitě se obrátila a práskla ocasem o zem vedle sebe. Bezzubkovi se ale stále něco nezdálo. Může mít ocas v mnohem pohodlnější poloze, než je tahle! Co mi tajíš? ptal se v duchu.

„Lehni si sem," ukázala hlavou na tvrdou podlahu arény. Bezzubka opravdu nevěděl, co dělat jiného, než ji poslechnout. Tedy pokud se nechtěl nechat pohřbít zaživa. Se samicemi neměl mnoho zkušeností, ale jednu věc se za ta léta naučil – bylo lepší mlčet a držet krok. A tak přešel na určené místo a praštil se bokem na zem. Už teď se na něm začínala projevovat únava posledních dnů a netoužil po ničem jiném, než po spánku. Ale zase tady bylo riziko nočních můr. Ocas stočil kolem těla.

Rask se oči rozšířily, když viděla jeho náhradní ploutev. Sehnula hlavu a nosem ji nadzdvihla.

„Odkud to máš?" zeptala se, a když mluvila, automatická ploutev se jemně houpala nahoru a dolů. Bezzubka zasténal. Zrovna teď neměl náladu vysvětlovat, jak ji získal. Zavrtěl hlavou.

„Na tom nezáleží, jednou ti ten příběh povím. Ale zrovna teď je důležitější postarat se o tvoji zraněnou nohu." Drak se zase namáhavě zvedl, i když by nejradši stále ležel. Bylo by to aspoň příjemné, jenže Rask byla jeho kamarádka a on ji v tom nemohl nechat samotnou.

Sehnul hlavu k její ráně. Už na první pohled poznal, že to není hluboké, ale mělké rány často krvácely více než ty horší. Zvednul oči, aby se jí podíval do očí. Byl v nich... strach? Musel být, usoudil. Rask se určitě musela bát dalšího zranění, když už ani tak neměla život nijak lehký. Podle četných jizev věděl Bezzubka, že ji museli mlátit. Takže by bylo jen logické, kdyby se bála něčeho takového.

„Krvácí to, musím ti to vyčistit," prohlásil a sledoval, jak se její výraz změnil z vyděšeného na opravdu zděšený. Ale fakt, že nijak neucukla, svědčil o tom, že je ochotná nechat se ošetřit. Alespoň tedy něco.

„Bude to trochu bolet," upozornil ji a ani nečekal, aby mohla uhnout nebo začít protestovat. Bezzubka sehnul hlavu a velkým růžovým jazykem ránu olízl. Cítil, jak se Rask zachvěla a zatnula zuby, když se jí dotkl. Tenhle kontakt byl vůbec poprvé, co byla bdělá, a zjevně jí to nebylo zrovna příjemné. Ale každopádně se statečně držela.

„Brzo to bude v pořádku, sliny Nočního Běsa mají léčivé účinky," roztáhl Bezzubka ústa do širokého bezzubého úsměvu, zatímco mu ještě stékaly sliny po bradě. Potom rychle sehnul hlavu a otřel si je o hrudník. Stále s tím pitomým úsměvem se na ni znovu podíval, jenom aby viděl, jak se ho Rask pokusila napodobit. Moc jí to nešlo, ale vypadalo to dost komicky. Bezzubka si nemohl pomoct, než schovat hlavu do tlap, aby neviděla, jak zadržuje smích. Díky tomu se málem zadusil, a se slzami v očích se na dračici podíval.

Rask se už nesmála, ale spíš se tvářila uraženě.

„Myslím, že je čas jít spát," řekla a sama si zametla místo pod sebou ocasem, aby si tam mohla lehnout. Tak brzy? pomyslel si Bezzubka, a starostlivě se zadíval na ránu na její noze.

„A co tvoje zranění?" zeptal se potichu. Noční Běs si odfrkl.

„Dokážu se o sebe postarat sama, nepotřebuju chůvu," odsekla. To vidím, dostal se Bezzubka v myšlenkách k okamžiku, kdy do arény vletěl. A vůbec, proč je na mě pořád naštvaná? Je to proto, že jsem se smál? Nechápal to. Absolutně to nechápal. Ale Astrid mívala taky takové nálady. To bylo potom lepší držet se od ní dál. Však víte. Samice.

Radši už nepromluvil a lehl si na bok a hlavu položil na přední tlapy. Obtočil si ocas kolem těla, ale nechtěl spát. Ještě ne. Však cítil, že i když s tím bude bojovat, stejně usne. A to brzy. Pro dnešek byl vyčerpaný a měsíc byl vysoko na obloze. Muselo být kolem půlnoci.

Koutkem oka viděl, že ho Rask pozorně sleduje. Předtím musela být tak vyděšená, že ho teď už nenechá utéct a bude čekat, dokud neusne. Ale to si zase neodpočine ona, a tedy, spánek by zrovna potřebovala jako sůl. Jenže když teď zavře oči, určitě usne.

Bezzubka se rozmýšlel, jak to udělat, aby si odpočinuli oba dva, a když nic nevymyslel, začínal vážně uvažovat, že nebude spát a nenechá vyspat ani Rask. Bylo to od něj dost sobecké, to věděl, a proto se mu začínala v hlavě ozývat jeho Alfa strana. Alfa všechny chrání, ozývala se a zase mizela, a měl bys ji nechat odpočinout si. Tak ji ochráníš nejlíp. No tak, dnes už se nic nestane... Ne! Všechno to v Bezzubkově hlavě vířilo, ale to se ještě nikdy nestalo! Co se to se mnou děje? blesklo mu hlavou vyděšeně. Upřímně, tuhle proměnu zrovna moc nezvládal. Co když se z něj stane nějaká zuřivá bestie?

Teď se mu zrovna zdálo, že kontrolu nad jeho tělem kompletně převzala Alfa strana, protože se mu začaly klížit oči, a ať se to snažil zastavit, jak chtěl, nepovedlo se mu to. Prostě jen sám přihlížel, jak se propadá do spánku, dál a dál od všech přátel a stále blíž k další noční můře.

Noční Běs se objevil na bitevním poli. Nejprve tam byl sám, ale potom se začalo formovat prostředí. Stál zase na dračí hoře. Tohle místo mu už tak lezlo na nervy. Což o to, byl by schopen zapomenout, ale to nebude možné, když se tady bude stále zjevovat ve snech. Jako další se objevila postava Škyťáka. Stál kousek před ním, otočený k někomu, kdo tam ještě nebyl. Ale Bezzubka věděl, že ten, komu čelí, je Drago. A určitě tady bude i Bewilderbeast. Byl zpět ve svých vzpomínkách, ty ale budou posléze upraveny a ponechány jako vzpomínka na špatný sen. On si však bude pamatovat jak originál, tak i verzi ze snu. O to je ten zážitek ještě horší.

Nemýlil se. Jak se krajina zvlňovala, brzy se objevil Drago a za ním se rýsovala další postava, tentokrát obrovská. Bewilderbeast, uvědomil si Bezzubka. Škyťák mluvil s tím šílencem, ale slova zněla rozmazaně a nešla pochopit. První věta, kterou pochytil, padla, když na něj Drago ukázal tou holí, zaříkávačem draků. Valka měla taky takový, ale ten byl vyrobený z kostí.

„Ale kdo ovládá Alfu, ovládá je všechny," pochytil z Dragovy řeči a víceméně si nemohl pomoct. Pohlédl Bewilderbeastovi do očí, bylo to, jako kdyby něco ovládalo jeho pohyby.

Cítil Bewilderbeastovu mysl v té své, a díky tomu si připadal tak malý, bezvýznamný. Alfova mysl ho začínala pomalu rozporcovávat, nebyla jiná možnost, než aby se podřídil. Tentokrát prostě nebyl dost silný, a ačkoliv by mohl vzdorovat, stejně by ztratil kontrolu. To bylo v téhle realitě jiné. Bezzubka totiž téměř okamžitě propadl Bewilderbeastovu vlivu.

„Zabij toho hocha," napovídal mu Alfův hlas, a stejně jako předtím mohl Noční Běs jen být divákem, jak se přibližuje ke Škyťákovi. Stále slyšel jeho hlas, jak na něj mluví, ale vzdaloval se od něj. Prostě se už nedokázal vymanit z kontroly, ani trochu.

Potom se to všechno seběhlo tak rychle. Už cítil, jak se mu v krku formuje plazma, ale nevěděl, jak to zastavit. Koutkem oka postřehl Kliďase, jak běží na pomoc svému synovi.

„Ne!" vykřikl v mysli zoufale Bezzubka, ale to bylo okamžitě přehlušeno Bewilderbeastovým naléháním.

„Zabij toho chlapce!"

„Ale já nechci!" křičel tak nahlas, jak jen mohl, ale to byla jen ubohá námitka, kterou Alfova mysl hned roztříštila na tisíce kousků. A pak z jeho krku vyletěl ten finální úder, kterým skončil Kliďasův život.

Ne, ne, ne, ne! Tohle se nemělo stát! Bezzubka toho neskutečně litoval. Jak se bude moct po téhle noční můře podívat Škyťákovi do očí, hrát si s ním, létat s ním? Ještě chvíli cítil Bewilderbeastovu kontrolu, jak ho stále ovládá, do té doby, než se všichni kolem Kliďase seběhli. Potom ho ta tíživá mysl druhého draka opustila. Bezzubka ztěžka zatřásl hlavou, aby se kompletně probral, a potom se podíval na ležícího náčelníka. Chtěl utéct, to si v danou chvíli přál úplně nejvíc – ale nemohl. Jeho tělo se zase automaticky rozpohybovalo, když přišel k nim a vsunul čumák do Kliďasovy ruky.

Náhle ho odstrčil Škyťák.

„Běž pryč! Mazej!" Bezzubka trochu ucouvl. Nerad vídal svého jezdce tak zoufalého.

„Tak vypadni!" vykřikl Škyťák, zároveň smutně a zároveň tak zoufale, že to drakovi přímo rvalo uši. Noční Běs utekl o trochu dál, ale teď už cítil, že může své akce ovládat. Bewilderbeast se trochu odtáhl, a Bezzubku něco trefilo. Myšlenka. Alfa ho přece mohl po celou dobu nechat v jeho kontrole, ale uvolnil ho. Jak je to možné? Pak najednou věděl, proč. Drak se obrátil k Bewilderbeastovi.

„Ty jsi mě vážně musel nechat vidět, co jsem způsobil, že?!" zakřičel, ale jeho slova k Alfovi nedolétla. „Musel jsi mě nechat cítit ještě větší vinu, ty zvíře!" vykřikl Bezzubka, než cítil, jak se něco zase dotklo konců jeho mysli.

Ne, tentokrát ne! snažil se ten vtíravý pocit zastavit, ale jak ho jednou pohltil, musel se už zase dívat, jak se sám pohybuje a nemá svobodu.

Obraz se změnil. Všechno bylo nejdřív rozmazané, jediné, co Bezzubka byl schopen cítit, byla Alfova mysl v té jeho, a Draga na jeho hřbetě. Něco mu zatemňovalo výhled, nemohl vidět. Věděl jen, že stále letí. Potom uslyšel Škyťákův hlas. Byl slabý, ale stále tam byl. A Bezzubka věřil, že ho vyvede z temnoty. Zaslechl Draga. Jeho hlas byl mnohem lépe slyšet.

„Jsem si jist, že podruhé už nemine," to byl jediný útržek, jenž se mu podařilo zachytit, i když měl citlivé uši.

Tentokrát se tak mýlil, že to ani nebylo možné. Neustále cítil Bewilderbeastovu mysl v té své, ale nedokázal vzdorovat, když slyšel jeho naléhání.

„Zabij toho chlapce!" Bezzubka už nemohl dělat nic jiného. Byl úplně pod kontrolou Alfy. Ani Škyťákův hlas už neslyšel. Navíc cítil, jak se mu v krku formuje další smrtelná plazma. Ano, Bezzubka měl některé hodně silné plazmy, ale ty moc nepoužíval, protože měly malý limit.

Snažil se vytrhnout z kontroly, ale za tu dobu, kdy se o to snažil, už měl připraveno k vypálení. A už ani neviděl, jak trefil Škyťáka a ten spadl z mláděte a letěl k zemi. Ani to, jak ho Valka chytila, cítil jen to, když napětí v jeho mysli povolilo a on byl zpět na zemi. Drago stál na svém Bewilderbeastovi, který se na něj jen podíval.

„Zůstaň si tady, nepotřebujeme tě," řekl pohrdavě velký drak a spolu s ostatními draky, Bezzubkovými kamarády, se ponořil do oceánu a nechal Bezzubku u bezvládného Škyťákova těla. Noční Běs sklopil hlavu, aby zjistil, zda je Škyťák opravdu mrtvý, i když hluboko uvnitř věděl, že je. A nedá se s tím už nic dělat. A tak zoufale zaklonil hlavu a vykřikl: „Neeeee!"

Bezzubka se probudil, protože ucítil cosi na svém nose. Otevřel obě oči naráz, jen aby spatřil, jak se Rask o trochu odtáhla, měla čumák jen kousek od toho jeho. Jazykem si ho lízala. Noční Běs se nepohodlně zavrtěl. Proč to udělala? Zase jsem křičel za spaní? vrtělo mu hlavou.

Rask se už stačila vzpamatovat z prvotního šoku a starostlivě se zeptala: „Jsi v pořádku?" Drak proti ní jen pokýval hlavou.

„Jsem," odpověděl, „proč se ptáš?" Rask zavrtěla hlavou. Tady něco nebylo v pořádku, a ona to chtěla zjistit. V její povaze byla zvídavost, kterou teď mohla naplno pustit, když už nebyla u Draga a jeho přisluhovačů. Jen ona však znala své tajemství, i když tušila, že to někdy někdo objeví. Ale kdo? Zatím znala jen Bezzubku. Něco mu na něm ale nehrálo. Jeho chování. Stalo se mu něco? přemítala. Lže mi, protože chce utéct sám před svým trápením? Rask pohodila ocasem. Ne, počká, dokud se jí nesvěří. Ale ona mu také zatím nedůvěřuje. Ale je to můj první kamarád, pomyslela si s tím, že pokud to půjde, řekne mu svoje tajemství.

„Protože jsi křičel ze spaní tak, že se nedalo spát," poznamenala dračice suše a Bezzubka ztuhnul. Bylo to přece jen logické. Ale on se chtěl nočním můrám vyhýbat! Pokud se to takhle bude táhnout dál, tak se zcvoknu, letělo mu hlavou vyděšeně. Rychle se zvedl, až Rask při jeho nečekaném pohybu ucouvla zpátky.

„Promiň, já... já už musím jít," řekl rychle a než se Rask nadála, vyletěl z arény a pokračoval dál k lesu. A Rask zůstala sedět na místě, sledujíc, jak odlétá.

Bezzubka přistál v lese, blízko místa, kde se poprvé se Škyťákem setkali. Samozřejmě, že ta větev, kterou tenkrát tím pádem zlomil, tam už nebyla, ani ta rýha, jak padal dolů. Vše už zarostlo a teď bylo pokryté mechem. Noční Běs v rychlosti očichal místo, kde se nacházely zbytky boly a zoufale zavyl.

„Co jsem komu udělal?!" zakřičel zoufale. Opravdu netušil, proč zrovna on, zrovna on ze všech draků, musí mít tak smotaný osud.

Prásknul ocasem do země, jak jen to šlo, aby nerozbil náhradní ploutev, a vydal se krokem přes les. Měl spoustu času, bylo uprostřed noci. Proč já? pomyslel si nešťastně. Lidé věřili, že draci nemohou plakat, jako třeba koně nebo jiná zvířata, ale oni dokážou. Ovšem jen když jsou na dně – fyzicky i psychicky, když je někdo tak raní, že to prostě nedokážou dál snést.

Bezzubka si tím už jednou prošel – to bylo, když ho před pěti lety Vikingové spoutali na loď. Tenkrát to ale bylo naprosto jiné. Noční Běs totiž nelitoval, že se nechal chytit, a přesto byl bez Škyťáka tak vyděšený, že si nemohl pomoct. Naštěstí ho tenkrát neviděli lidé, protože se stále dokázal tvářit úplně stejně. A i kdyby, vlny se někdy dostaly až na palubu, takže prostě mohli předpokládat, že ho nějaká smočila.

Dnes v noci to ale bylo jiné. Tentokrát byl Bezzubka opravdu na samém dně a už nevěděl, co dělat. Jak šel lesem a přeskakoval padlé kmeny a balvany, cítil, jak se mu zamlžují oči. Ne, teď ne, blesklo mu hlavou, ale vzápětí následovala jiná myšlenka. A proč ne? Jsem absolutně sám v lese a není tady ani noha. Bezzubka nepatrně zatřásl hlavou, jen aby cítil slzy, jak mu stékají po tváři a eventuálně na nos.

Všichni si po staletí o Nočních Běsech mysleli, že to jsou zuřivé bestie, ale ve skutečnosti jsou to tvorové citliví více, než si dovedou lidé představit. Ale zase byli hraví a vynalézaví. Bezzubka se ale teď nijak necítil. Ty sny ho unavovaly ještě více, než byl ve skutečnosti a jeho jediným přáním bylo v tuto dobu ovládat čas. Všechno by se mohlo stáčet jiným směrem!

Došel k rokli, kde roztáhl křídla a potichu doplachtil k jezeru. Byl si jistý, že má naprosté soukromí, takže se stočil do klubíčka a nechal slzy volně kanout.

Rask se nervózně ohlédla směrem, kterým druhý drak zmizel. Udělala jsem mu něco? pomyslela si a při té myšlence ji zabolelo u srdce. Má konečně prvního kamaráda, a něco mu udělala? Ale i tak, Bezzubka jí byl podezřelý nejenom chováním. Teď už to ale začínalo být divné. A Rask začínala být zvědavá. Vyšla z arény, a když se přesvědčila, že měsíc svítí opravdu jasně a je hluboká noc, vydala se směrem k lesu.

Samozřejmě, předtím ani teď by se nikam nevydala sama. Nevěděla, co ji tady může potkat, ale důvěřovala Bezzubkovi, a když říkal, že je to bezpečné, tak to bezpečné asi bude. Dračice zalapala po dechu při každém došlápnutí na poraněnou nohu. Zamávala ocasem ze strany na stranu. Proč já nemůžu lítat? řekla si vztekle, ale pokračovala dál. V aréně se cítila až moc nechráněná. Měla strach, že na ni znovu někdo zaútočí, a tentokrát tam nebude Bezzubka, aby ji chránil.

Rask uměla bojovat, to uměl každý drak v Dragově armádě, ale ona nechtěla používat schopnosti, které ji naučil ten lidský ďábel. U Draga byla moc dlouho, tak dlouho, že už si ani nepamatovala, odkud vlastně přišla. Možná se tam dostala jako mládě. Nevěděla ani, jak je stará, ale chtěla to zjistit.

Do nohy jí s každým dalším krokem vystřelovala palčivá bolest, až se dračice na chvíli zastavila, s přední nohou zdviženou ve vzduchu, aby jí dopřála odpočinek. Jak byla na půli cesty od arény, bylo možná nejlepší, aby pokračovala dál, protože tady na louce byla moc vidět a instinkt jí radil, aby se šla schovat. Noční Běsi nikdy nebyli zbabělí. Rask jen byla sama na úplně cizím ostrově a její jediný kamarád a spojka zmizel. A ona ho musela najít. Klidně přijde i do kontaktu s lidmi, aby ho našla.

No, s lidmi možná ne, opravila se v myšlenkách, ale momentálně bych jim asi neutekla. Nabrala dech do plic a posouvala se vytrvale dál, až na ni zavanul jemný vánek, když došla na horizont a temný les se před ní rozkládal v plné děsivosti. To bychom měli. A teď najít Bezzubku v tomhle monstru. Přeměřila si pohledem první stromy, které vrhaly stín nalevo od ní.

Ne, Rask se ve skutečnosti nechtělo chodit do lesa, ale z arény viděla Bezzubku, jak odlétá k lesu. Byla za tím lesem vesnice, kde žil? Dračice se zamyslela. Tam by mohl letět, ale když se probudil, absolutně vyděšený, tak by nepředpokládala, že by se vydal zrovna tam. Ale má tam své blízké, namítla si sama proti té myšlence. Ano, blízké, kteří pravděpodobně právě teď spí, poznamenala vzápětí ironicky.

Dobře, vesnici vyškrtla ze seznamu, ale to bylo jediné místo, kam by se mohla dostat. A pak jí něco napadlo. Mohlo by to vyjít, i když šance byla mizivá. Zvedla čenich do vzduchu a nasála všechny možné pachy. Některé slabé byly od ras, které Rask ani neznala, ale na svoji obranu neznala hodně dračích ras. Možná tak Bewilderbeasta, Noční Běsy a jen pár dalších.

Konečně zachytila známý pach Bezzubky. Předtím to nikdy nezkoušela, ale i takhle byla v tom pachu... autorita? Rask přivřela oči. Je možné, že by Bezzubka byl nějaký vysoce postavený drak? uvažovala, ale potom si rozvzpomněla na hlavní důvod, proč to dělá. Nasála do nosu pach a trochu kulhavě se vydala směrem, kterým ji vedl.

Chvílemi se musela zastavovat a hledat stopu, protože Bezzubka přece jen letěl, a i když se jeho pach pomalu snášel dolů, v některých místech ho zvedl vítr a Rask nic necítila. Nakonec ale přeci jen došla na místo, kde pravděpodobně přistál. Tady už byl pach mnohem silnější, takže sklonila hlavu k zemi a začala postupovat s mnohem větší jistotou.

Bezzubkovo levé ucho se při zvuku nepatrně zachvělo, on tomu však nevěnoval pozornost. Bylo mu absolutně jedno, jestli to je nějaký drak, ať už velký, nebo malý. Chtěl být prostě chvíli sám. Všechny jeho naděje se rozplynuly, když zaslechl tichý hlas.

„Ty brečíš?" Noční Běs vzhlédl, měl ještě vlhké oči.

Ten hlas poznal. Byla to Rask. Musela o něj mít strach. Ani se jí nedivil. Kdyby byl v její kůži, asi by se taky bál. Ale nečekal, že by se za ním vydala, zraněná, a podle všeho neschopná letu. Třeba to neumí, napadlo ho, ale až teď si vlastně pořádně uvědomil, že zaručeně nechce, aby ho takhle viděla.

Zastříhal ušima. Věděl, že se s Rask teprve seznamuje, ale nechtěl, aby se pro něj stala důležitou, protože potom by v nočních můrách musel sledovat, jak trpí ona i ostatní draci. Bezzubka si přejel oči šupinami na noze, aby skryl zbytky slz, a trochu roztřeseným hlasem prohlásil: „Já nebrečím."

Slyšel Rask, jak se posunula vedle něj. Takhle z lehu viděl její zraněnou nohu.

„Teď už ne, ale předtím určitě jo," řekla dračice, než se stačil Bezzubka zeptat, proč se vláčela lesem zraněná.

„To je tak vidět?" zeptal se poraženě a spadl čelistí na trávu. Očima pozoroval měsíc, jak rokli osvětluje. Druhý Noční Běs přikývl, než si sedl. Bezzubka zavadil pohledem o její zraněnou nohu a zkusmo otevřel tlamu, aby se jí zeptal. Vypadalo to ale, že nad dnešní nocí má plnou moc Rask. To víš, řekl si, teď se budeš muset o vládu nad nocí dělit s Rask, když jste tu teď dva.

Jemu to ale ani tak nevadilo. Vše, po čem toužil, byla jeden vydatný výlet ke hvězdám každou noc. Právě teď se ale vrátil v myšlenkách na zem a pochytil posledních pár slov, co říkala dračice.

„Jestli se ti něco stalo, můžeš se mi s tím svěřit, uleví se ti," radila. A ačkoliv se Bezzubka nechtěl svěřovat někomu jinému s tím, co ostatně už všichni z vesnice věděli, věděl, že dřív nebo později by jí to stejně řekl. Ale i tak volil svá slova opatrně.

„Já..." začal váhavě.

„Někoho jsem zabil. Když mě ovládal Bewilderbeast. Otce... Otce svého nejlepšího kamaráda," zaskučel znovu a položil hlavu na zem. Znovu mu začaly stékat slzy po tváři, i když je už ani necítil.

Musí toho hodně litovat, pomyslela si Rask při pohledu na ubohého Nočního Běsa. To, že to udělal v kontrole, ji hluboce zasáhlo, i ona věděla, jak strašné to je, vidět, jak něco dělá, a nemít kontrolu nad svou akcí. Bezzubka vypadal, že chce být sám, ale v tom ho dračice nechtěla nechat. On pomohl jí, ona pomůže jemu.

Rozhlédla se po místě. Kamenné stěny na každé straně, několik mladých stromů a jeden obrovský, dost silný, aby udržel draka visícího za ocas. Rask si ani nepamatovala, že by tak někdy spávala, ale zase jí toho moc nezbývalo, když byla spoutaná v řetězech. Uprostřed rokle bylo jezero, ve kterém se odrážel měsíc, který se teď už pomalu začínal posouvat po obloze, aby uvolnil místo slunci. To místo Rask hodně zajímalo. Bylo tak... magické a tajemné.

„Co je tohle za místo?" zeptala se zvědavě, jenom aby se Bezzubka na ni podíval a znovu si otřel slzy.

„Tady jsme se s mým nejlepším kamarádem seznámili," oznámil, „ale potkali jsme se už dřív. Tenkrát mě chtěl zabít." Dodal to se smíchem, jako kdyby si z toho nic nedělal. To se Rask sice nezamlouvalo, ale aspoň se zasmál.

Bezzubkovy oči se na okamžik střetly s jejími. Už tam neviděla smutek.

„Můžu ti ten příběh vyprávět, jestli chceš," nabídl, sám si ale řekl, že takové ty důležité části jako boj s Rudou Smrtí a Bewilderbeastem si nechá pro sebe. Není důležité ji hned zase zastrašit, když začala mluvit, pomyslel si a dal se do vyprávění.

Rask se zájmem naslouchala, a až když začalo svítat, přerušila ho.

„A ten tvůj kamarád je taky Noční Běs?" zeptala se. K jejímu překvapení Bezzubka zavrtěl hlavou.

„Ne, ty jsi první Noční Běs, kterého jsem kdy potkal," odpověděl. Dračice překvapeně otevřela pusu v němé otázce, ale druhý drak hned pochopil, na co se chce zeptat.

„Můj kamarád je člověk. Škyťák, byl v tom příběhu, co jsem ti teď vyprávěl," vysvětlil Bezzubka.

Když Rask nic nenamítala, ale ponořila se zpět do svých myšlenek, Alfa vstal. Už začínal nový den a on se musel vrátit. Ale nejdřív si musel dát snídani a podle něj by se mohla najíst i Rask. Chvilku sledoval pohyb pod hladinou jezera a potom do něj ponořil hlavu. Dnes mu přálo štěstí, vytáhl ji s dvěma rybami v tlamě.

Obrátil se a položil je na zem. Kdyby si Rask nechtěla nalovit, mohl by to udělat, ale kde by potom byla ta zábava, že? Dračice se na ryby ale ani nepodívala.

„Ty nebudeš jíst, nebo ti mám nalovit?" ušklíbl se a ona sebou trochu trhla, když se dostala zpátky do reálného světa.

„Nalovím si sama," řekla rychle. Původně to chtěla odseknout, ale to by nebylo moc kamarádské.

„Ale nejsem moc dobrý lovec," dodala v obraně.

„Vítej na mé lodi," zasmál se Bezzubka a spolkl jednu rybu, „dnes ráno jsem měl jen štěstí." Rask se rozešla k jezeru a trvalo jí to minutu, než po jedné rybě vystartovala. Bezzubka měl dnes opravdu kliku, než si ona nachytala ryby, on už byl najezený a připravený vyrazit.

„Musíš znovu jít?" zeptala se, když ryby pustila na zem. Noční Běs zachmuřeně přikývl.

„Jestli nechceš jít s tou nohou zpátky do arény, můžeš tady zůstat a já můžu přivést nějakého člověka, aby se ti na to podíval," nabídl opatrně, i když si nebyl jistý, jestli to Rask přijme. K jeho překvapení ale o jeho nabídce přemýšlela. Nejdřív to vypadalo, že ihned odmítne, ale nakonec přikývla.

Bezzubka zalapal po dechu, jak se snažil ukrýt překvapení.

„Ale přiveď někoho, komu důvěřuješ," zaprosila Rask. To by Bezzubka ani neudělal, přivést k takovému drakovi někoho, komu on sám nedůvěřuje. Znal většinu Vikingů a naprosté většině z nich důvěřoval. Bezděčně přikývl a potom mohutně mávnul křídly, aby nabral výšku. Ještě nikdy se sám nedostal z rokle tak snadno. Ovšem, vždy jindy měl totiž na hřbetě Škyťáka. A rozhodl se, že právě jeho a Gothi přivede.

Dorazil do vesnice právě, když se probouzela. Některá ranní ptáčata už opravovala domy, které byly poničené dnes v noci, ale většina se ještě starala o své draky. Bezzubka zahlédl Škyťáka, jak stojí uprostřed dolní části vesnice. Na nic nečekal a sletěl dolů k němu. Musel ho přivést k Rask buď teď, nebo nikdy.

„Škyťáku," ukázal Tlamoun svojí protézou na Nočního Běsa, který zrovna sklonil hlavu, aby ho nabral. Tohle chtěl zkusit poprvé, ale po Tlamounově zvolání narazil čumákem na dvě malé ruce. Instinktivně zavrčel, stále nebyl schopen pojmout fakt, že ho Škyťák dokázal tak rychle zastavit. On sice taky musel zpomalit na přistání, ale opravdu to nečekal. Že by Škyťák dostal nějaké zvláštní síly, když se stal náčelníkem? napadlo a potom už musel zadržovat smích.

„Bezzubko, bráško, kam tak spěcháš?" zasmál se mladý náčelník, a to donutilo Nočního Běsa zpomalit. Byli v dolní vesnici, kde se odehrál noční boj. Ty domy, které už byly opravené, byly očouzené a některé trámy tak zničené, že se musely vyměnit. Trochu zavrčel a potom chytil zuby Škyťákův kožený přehoz a snažil se ho donutit k nasednutí.

„Bráško, víš, že nemůžu jít létat," odstrčil ho jeho jezdec, ale drak jen tak nevzdával.

„Myslím, že ti chce říct něco jinýho," poznamenal Tlamoun a zvedl jeden z ohořelých trámů ze země.

„Já to tu vohlídám, jen běž," dodal trochu se smíchem.

„Jasně, nechám to tobě a zbytek vesnice bude taky v troskách," zamumlal Škyťák, a mělo to být jako vtip, který mu Tlamoun rád oplatil.

„Však to je tvoje specialita," ušklíbl se a chlapec zakoulel očima. Tlamoun nikdy nezmeškal příležitost připomenout mu jeho chyby.

Bezzubka se v rychlosti rozhlédl, když mu Škyťák přehodil nohu přes hřbet. Žádného draka tady zatím ještě neviděl, a to mu připadalo podezřelé. Touhle dobou by ho už měla na mušce Stormfly. Ale ne že by si stěžoval. Ve skutečnosti mu to bylo celkem příjemné, že ho zatím nikdo neotravoval. Třeba ještě po tom nočním rozruchu spali.

Noční Běs mávnul křídly a náčelník se na něm málem neudržel, když vzlétl kolmo vzhůru. Bezzubka by se ale jinak ke Gothiině obydlí nedostal. A kdyby ano, trvalo by mu to až příliš dlouho. Dobře, jen o minutu déle, ale pro něj to byla celá věčnost. Zvlášť když byl tam někde zraněný drak.

S otřesem pod váhou jeho těla přistál na rampě, kterou měla Gothi před domem, a kde pronášela různé věštby. Vesnická léčitelka už byla vzhůru a její Hrůzáci Hroziví taktéž. Jakmile uviděli Bezzubku, hned sklonili hlavy.

„Dobré ráno, Alfo!" ozvalo se jich rovnou pět najednou a lidé si museli zacpat uši, protože vydali naráz takový skřek, že to bylo i pro jejich uši hrozně nahlas. A nemluvě o těch dračích.

„Dobré ráno," pokýval jim Bezzubka a nejsvětlejší Hrůzák se otočil k ostatním.

„Já mluvil s Alfou! Já mluvil s Alfou!" vykřikl nadšeně. Stejně jako milionkrát předtím, pomyslel si Bezzubka, ale mlčel a sledoval pětici Hrůzáků.

„Takže jsem s ním mluvil i já, idiote!" prohlásil nejtmavší a už se chystal pálit oheň. Bezzubkovi dost připomínal Tesáka.

Bezzubka zakoulel očima a povzdechl si.

„Mohl bych mluvit s Gothi?" zeptal se, než se Hrůzáci zase začali hádat. Všichni zmlkli a ustoupili z cesty. Škyťák stále setrvával na jeho hřbetě, protože věděl, že se asi brzy vydají na cestu. Ale už možná i tušil, proč Bezzubka tak vyvádí.

„Je to kvůli naší kamarádce?" zeptal se ho tiše a Noční Běs jen zastříhal ušima, aby mu to potvrdil.

Škyťák si už možná domyslel, že je Rask zraněná, ale chtěl mít absolutní jistotu. Poté, co Gothi nasedla, Bezzubka požádal Hrůzáky, aby tam zůstali a hlídali pevnost, doplachtil ke zdravotním potřebám. A kdyby Škyťák nepochopil předtím, pochopil to určitě teď.

„Je zraněná, že?" zeptal se a seskočil. Noční Běs přikývl a zůstal venku, než se náčelník vrátil s obvazem.

„Zdá se mi, že obvazy používáme teď nějak často," smál se Škyťák, když na něj znovu nasedl. Bezzubka přikývl. Taky by nechtěl, aby je používali tak často, ale některé případy byly prostě nutné. A on potřeboval nějaké šikovné lidské ručičky, které by Rask pomohly. Když teď byl Alfa, staral se přece o všechny draky, ne? Jen doufal, že ho Škyťák neprozradí.

Jedním rychlým pohledem se ujistil, že jsou Škyťák s Gothi bezpečně usazení, a vzlétnul. Až teď ho jakýsi drak zpozoroval a ještě na dálku křičel: „Dobré ráno, Alfo!" Bezzubka pohnul hlavou, aby ho upozornil, že ho slyšel, ale bez dalšího ohlédnutí pokračoval dál k rokli.

Zdálo se, že jeho dlouholetý kamarád poznal, kam směřuje, jenže byl natolik chytrý, aby nic nenamítal, jinak by ho Bezzubka určitě shodil. Do jezera. A to on zaručeně právě teď nechtěl.

Noční Běs přeletěl nad roklí. Takhle z výšky Rask neviděl a mohl jen doufat, že někam neutekla, ale potom přistál. Jeho obavy se naštěstí nepotvrdily, když uviděl dračici krčící se na druhé straně. Zavrčel na lidi, aby zůstávali za ním, ale to by nebyl Škyťák, kdyby se k novému drakovi nepokusil přiblížit. Jakmile ale udělal krok vpřed, Bezzubka po něm chňapl, jen tak, dásněmi, aby mu ukázal, že má zůstat vzadu.

Pomalu se dostávali k Rask. Nehýbala se, stále byla překvapená z přítomnosti dvou lidí.

„Ř... Říkal jsi, že p... přivedeš někoho, k... komu důvěřuješ," vykoktala zmateně a těkala pohledem mezi ním, náčelníkem a Gothi.

„Vždyť jsem přivedl," odpověděl Bezzubka a pokynul hlavou ke Škyťákovi.

„Tohle je Škyťák, vyprávěl jsem ti o něm. Je teď náčelník vesnice, takže ho asi neuvidíš moc často," řekl a krátce se zasmál na poslední větě. Dračice se ale zatvářila nechápavě, když zmínil slovo ‚náčelník'. Noční Běs ho pochytil a krátce vysvětlil.

„Alfa." Rask sebou trhla. „Náčelník je Alfa lidí," vysvětlil Bezzubka a pohledem přejel její nohu. Zranění sice nekrvácelo, ale určitě nebylo zrovna moc příjemné.

Potom Bezzubka pokýval hlavou ke Gothi.

„A tohle je Gothi. Je to vesnická léčitelka, pomůže ti," řekl a jeho světle zelené oči se na okamžik spojily s těmi bledě modrými.

„Můžu je k tobě pustit?" zeptal se. Rask váhala. Na jednu stranu chtěla ošetřit ránu, ale na tu druhou se nechtěla stýkat s lidmi. Mohli by být jako Drago. Ale zase jim důvěřoval Bezzubka, dokonce je nechal sedět na svém hřbetě, takže s jedním velkým polknutím roztřeseně přikývla a druhý Noční Běs uhnul z cesty.

Stará žena přistoupila ke dračici a ona se musela přemáhat, aby prostě jen tak neutekla.

„Ukaž jí tu nohu," poradil Rask Bezzubka, a ona se podle toho zařídila. Pokud se měla stýkat s lidmi, ať už to je co nejdříve za ní. Léčitelka si zranění prohlédla a rukou pokynula Škyťákovi.

Mladý muž si dával pozor na chování draků, ale z jeho chování byl cítit takový respekt, že už i to Rask trochu zklidnilo. Až když konečně nastavil ruku, chvilku váhala. Člověk ale trpělivě čekal. I Gothi vypadala, že má trpělivosti na rozdávání. Jediný, kdo se neklidně vrtěl, byl Bezzubka po její pravici.

Potom se Rask konečně osmělila a strčila Škyťákovi čumák do dlaně. Následně se odtáhla, ale aspoň už dovolila kontakt. Hoch se naklonil nad Gothi a stařena mu něco naznačila. Bezzubka obrátil hlavu za svým jezdcem, když se odvrátil a sykl.

„Tohle tě asi bude bolet," poznamenal tónem, že to vypadalo, jako kdyby byl on ten zraněný, ne Rask.

Dračice ale reagovala naprosto chladně.

„Na bolest jsem zvyklá, díky," odpověděla a stále jedním okem hlídala lidi. Přesto bolestí zatnula zuby, když voda skončila na ráně. Trochu se otřásla a ani si neuvědomovala, že na ni lidé mluví. Když si toho konečně všimla, Gothi vytáhla z jedné kapsy nějakou mastičku a začala jí ránu potírat.

„Proč na mě mluví?" zeptala se zmateně dračice. Bezzubka zívnul.

„Myslí si, že jsi kočka, to je u nich naprosto normální, když tě chtějí uklidnit," vysvětlil, ignoroval její otázku, co je to kočka, a ještě jednou pořádně zívnul.

„To máš z toho ponocování," ušklíbla se Rask a trochu ucukla, když se jí Gothiiny studené prsty dotkly, aby znovu nanesly mast. Noční Běs přikývl.

Gothi byla s ošetřením rychle hotová a Rask měla nyní obvázanou dolní část nohy, tam, kde bylo zranění nejhorší. Škyťák už ale nutně potřeboval zpět do vesnice.

„Svezeš mě zpátky, bráško?" položil mu dlaň a hlavu a Bezzubka souhlasně zavrněl.

Náčelník nejdřív nechal nasednout Gothi, a potom se mu sám vyškrábal na hřbet.

„Večer zase přijdu," zahleděl se Noční Běs Rask do očí, a ona přikývla. I když pro ni měl Bezzubka nepříjemnou zprávu, že dnes v noci si udělá menší výlet, takže tam bude muset zůstat sama. To se jí nebude líbit.

Bezzubka nejdřív odnesl Škyťáka zpátky do vesnice, aby si užil všechny ty povinnosti, a následně odvezl Gothi. V obou případech se musel potýkat rovnou se stádem draků, kteří ho chtěli pozdravit.

Vzhledem k tomu, že jeho jezdec informoval ostatní o tom, že se do arény může, rozhodli se Astrid s Rybinohou, Snoplivcem a dvojčaty, že znovu obnoví akademii, když tam teď nebyla Rask, a navíc se děti s dráčaty hrozně pletly pod nohy. A to nebylo pro těžce pracující dospělé vůbec dobré.

A Noční Běs se snažil vnutit do její přízně, jen aby nemusel pracovat.

„To by se ti líbilo, co?" pohladila ho Astrid po šupinách na hlavě, ale potom zavrtěla hlavou. „Musíš zůstat tady, Bezzubko." S těmito slovy nasedla na Stormfly, ta rychle pokývala hlavou a odletěla. Astrid byla všehovšudy první, kdo měl dnes do akademie dorazit. Brala s sebou i mláďata pro mladé Vikingy, takže musela vyrazit dřív.

Noční Běs nespokojeně zamručel a vydal se na cestu vesnicí. Třeba ještě najde někoho, kdo by byl ochotný ho vzít s sebou. Třeba dvojčata. Kdyby třeba udělal pořádný chaos, vzali by ho. Ale Škyťák by to určitě neocenil, řekl si a zakroutil hlavou. Věděl, že by způsobil ještě další nepořádek, a to by už v tak poničené vesnici nebyl dobrý začátek. Něco mu napovídalo, že se brzy změní z toho uvolněného draka v nějakou starou, zkoprnělou trosku.

Bezzubka šel dolů vesnicí, až opravdu narazil na dvojčata. Rafana zrovna krmila Hrka. Bezzubka se na ně rychle podíval a šel dál, než se vedle něj ozvalo: „Ale kampak, pane Noční Běse?" Ťafan. Jedině on ho takhle oslovoval, poprvé, když byli na dračím ostrově na jednom z tréninků.

Nepříjemně se při té vzpomínce zatřásl. Tehdy málem zemřel, protože tam byl Dagur, šílenec a vůdce jednoho ze sousedních klanů. A jeho největším přáním bylo zabít ho a nosit jeho lebku jako přilbici.

Zvědavě si přeměřil Vikinga, který si protáhl dredy na vlasech a zamyslel se.

„No jo, ale když jste teď dva, jak budeme říkat tomu druhému?" Bezzubka zhluboka vzdychl. Slovo už se rozneslo, ale nebyl si jistý, kolik vesničanů o novém drakovi ví. Hrk a Brk, kteří ho už to ráno stihli jednou otravovat, při jeho hlubokém nádechu zlostně zavrčeli. Očividně si mysleli, že jejich jezdci štvou Alfu.

„Paní Noční Běsová?" navrhla Rafana a následně se obě dvojčata praštila přilbami. Noční Běs protočil oči. Už ani nechtěl jít s těmihle dvěma šílenci do arény. To raději zůstane tady a bude pracovat až do smrti. Ale přišel kvůli důležitější věci.

„Hrku? Brku?" oslovil obě hlavy draka.

„Ano, Alfo?" vylétl vzrušeně Hrk, zatímco Brk si ho jen zvědavě prohlížel. Bylo ale vidět, že je ochoten splnit jakýkoliv příkaz.

„Potřebuji, abyste dnes večer měli první polovinu noci hlídku," řekl Bezzubka. Ano, původně na tu práci chtěl dát Stormfly a Tesáka, jenže jak je znal, určitě by se pohádali nebo dokonce porvali. Ne, pokud šlo o tohle, dnes dá Tesáka a Brka s Hrkem. Dál se rozhodne, ale on pochyboval, že by ti draci už na vesnici zaútočili.

Zipák přikývl. Na pravidelné hlídky byli zvyklí, od té doby, co se vesničané spřátelili s draky, je drželi téměř denně. Dobře, méně než téměř. Ale i tak bývali v noci vzhůru a buďto odháněli nepřátelské draky nebo zažehnávali útoky na Blp. Většinou od Alvina Zrádného, dračích lovců nebo Dagura a jeho armády. Založili pro to dokonce i Dragon Flight club, kde studovali slabiny všech draků.

„Díky," řekl Bezzubka a zase pokračoval. Musel si teď ještě rychle promluvit s Tesákem a požádat ho, aby držel dnes v noci druhou hlídku. A on plánoval letět za Valkou, zda by mu nemohla pomoct s těmi sny. Protože pokud to bude takhle dál pokračovat, brzy se psychicky zhroutí.

Děsovce obludného dostihl celkem rychle, a pak už jen mohl sledovat, jak dračí jezdci odlétají do akademie. Sice mu vadilo, že tentokrát neletí jako už mnohokrát předtím s nimi, ale zase měl důležitější věci na práci. A tak se otočil a šel hledat nějaké další ledové kry, aby je mohl pomoct odtáhnout.

Dnes se moc nenadřel. Led už byl téměř odklizený, takže druhou polovinu dne jen pomáhal donášet dřevo, i když se o to starali především Vrubavci. Ti stromy svými ostrými křídly pokáceli, a potom se jich už ujali další draci, kteří je přenesli na Blp. Všichni měli spoustu práce, Tlamoun ve své kovárně - nyní výrobně sedel, chcete-li - dělal všemožné materiály na opravu domů, výhradně hřebíky. A používal na to kov z přileb Dragových draků.

Už se schylovalo k večeru, když jezdci dorazili zpátky a nesli s sebou koše na ryby, které tam Bezzubka nechal. Ani si to neuvědomil, takže teď trapně sklonil hlavu a rychle odcouval pryč. Nebude zde přece za prase, že? Bohužel nebyl dost rychlý.

„Alfo!" vyhrkla Stormfly, když ho uviděla, jak se snaží dostat se ze scény pryč.

„Hm?" zvedl uši do vzduchu a čekal, co mu řekne. I když mu to bylo i předem jasné.

„To vy jste tam nechal ty koše?" zeptala se Stormfly a on bezděčně přikývl. Když už tím musel projít, ať je to alespoň rychlé.

Stormfly se zašklebila.

„Jste pěkné prase, Alfo," prohlásila, vědoma si toho, že překračuje hranice respektu, který by měla k Alfovi chovat. Ale s Bezzubkou sdíleli tajemný vztah, kdy se vzájemně pošťuchovali, teď se to jen změnilo tak, že mu dračice vykala a dodávala k tomu ‚Alfo'.

Bezzubka si povzdechl.

„Řekni mi prosím něco, co ještě nevím," odpálkoval ji a Nodr se zatvářil nanejvýš ublíženě.

„Ranil jsem tvoje city?" zeptal se Bezzubka, když ji viděl. Nebylo to poprvé, co se ho takhle snažila napálit. Stormfly smutně přikývla a vypadalo to, že každou chvíli začne brečet.

„Tak to se omlouvám," odpověděl Noční Běs, ale nemohl si pomoct, úsměv, který se snažil skrýt, byl stejně vidět.

Stormfly hrdě zvedla hlavu a trochu uraženě prohlásila: „Ne, Alfo, neranil jste moje city, ale omluva se přijímá." Věčně veselý Nodr odpochodoval a nechal tam draka o samotě. Toho ale chtěl Bezzubka využít tak, že by ještě rychle zašel za Rask, podívat se, jak je na tom její zranění.

Vyskočil do vzduchu a zamával křídly, aby nabral rychlost. Takhle z výšky mohl vidět, že je na tom Blp s opravami už celkem dobře, ledové kry byly odstraněné a vesničané začali opravovat své domy, někteří už v nich mohli dokonce i bydlet. U Velké síně se tyčila socha Kliďase, kde už měli Vikingové vytesaný obličej a vousy. Zbytek těla ještě čekal na vytesání, ale pokud budou pracovat rychle, jistě to tak za další týden zvládnou. Samotnému Vikingovi by to trvalo až moc dlouho, proto jich na soše pracovalo rovnou několik. Možná dokonce víc než na opravách celé vesnice. Aspoň Bezzubkovi to tak připadalo, že všechnu práci musí odřít on a ostatní draci, zatímco lidé skoro vůbec nepomáhají.

Zamířil do rokle. Slunce právě zapadalo a byl to nádherný pohled. Opravdu úžasný. Dokázal by se na to dívat celé hodiny, kdyby západy slunce netrvaly jen pár minut. Cesta byla až úzkostně krátká. Noční Běs by radši letěl celé hodiny, vzhledem k tomu, že se tato dračí rasa velice kamarádila s vytrvalostí a vlastně téměř všemi dovednostmi. Jediné, co by Bezzubka mohl postrádat, byla trpělivost. Jako všichni mladí draci byl hrozně netrpělivý. Ale zvládl by to, kdyby musel. Nejednou s tou nechutí musel zápasit.

S mohutným máváním křídly přistál, aby o sobě dal Rask vědět. Určitě nechtěl, aby na něj v sebeobraně zaútočila. K jeho velké úlevě dračice ležela pod stromem, ve stínu, kde ji pomalu nebylo vidět. Při jeho příletu nepatrně zvedla hlavu, aby se podívala, kdo ji to ruší. Bezzubka k ní přišel, i když se na chvilku zastavil a podíval se na strom, vzpomínajíc, jak na něm spával zavěšený za ocas.

„Vzbudil jsem tě?" zeptal se a posadil se naproti ní. Ocas si obtočil kolem těla, i když nesměl zapomínat, že se tady jenom stavil. Rask protáhla krk a zívla. Takže asi ano. Bezzubka střihl ušima a olízl si nos. Při letu mu do něj pravděpodobně nabourala moucha a on se teď snažil odstranit to nepříjemné štípání, které způsobila. Nebylo vždy příjemné narazit do něčeho v plné rychlosti. A už ne do něčeho tak malého. Ještě že to nebylo na záda nebo někam jinam, kam by nedosáhl jazykem.

„Co tvůj Alfa?" zívla znovu Rask. Noční Běs rozšířil oči.

„Co s ním?" zeptal se dřív, než vůbec stačil myslet. Ah, skvěle, Bezzubko, naprosto skvěle, peskoval se v duchu. To byla snad ta nejhorší možná odpověď. Tohle divadlo mu určitě brzo spadne a on právě teď cítil, jak se mu hroutí základy. Dračice naproti němu povytáhla obočí.

„Už se rozhodl? Já totiž nechci čekat, až sem přijde," řekla. Určitě jí nebylo moc dobře z toho, že musí ještě déle čekat. Po zkušenostech se svým bývalým Alfou by to setkání zjevně chtěla mít co nejdřív za sebou.

A to ani netušíš, že ti Alfa sedí přímo před nosem, pomyslel si Bezzubka a začal plánovat odpověď.

„Já nevím," pokrčil rameny s první větou, která mu přišla na jazyk. Nic lepšího vážně nemohl vymyslet. Kdyby nebyla Rask rozespalá, určitě by poznala, že lže, protože si Noční Běs neklidně poposedl a tentokrát se jí nedíval do očí. Ale protože se dračice právě probudila, neměla náladu něco takového zjišťovat.

„Tak mu prosím vyřiď, jestli by nemohl přijít co nejdřív," otevřela znovu tlamu v dalším zívnutí.

Bezzubkovi tohle připadalo jako dobrá chvíle, aby jí řekl to, kvůli čemu sem vlastně přišel.

„Já tady dnes nezůstanu," začal a Rask vytřeštila oči v čiré hrůze.

„Musím letět něco vyřídit," vysvětlil a vlastně ani tak nelhal. Jen to takhle vypadalo, že ho poslal Alfa. A to ho vlastně poslal. Zato v jeho hlavě mu to přeskakovalo: Nádherně, Bezzubko, ty jsi Alfa, a ty jsi poslal sám sebe něco vyřídit! Potlesk pro tebe!

„A tak se ptám... Nechceš letět se mnou?" zeptal se a čekal. Stále čekal, protože se Rask rozmýšlela, co mu vlastně odpoví. A už teď musel zapojit tu trpělivost, vlastnost, kterou neměl obzvlášť v lásce.

Nakonec zavrtěla hlavou.

„Ne, nepůjdu," řekla a v jejím hlase byl zaznívat trochu smutek.

„Proč ne?" zeptal se nevěřícně Bezzubka, když si vzpomněl, že Rask vlastně neum nebo nemůže létat. A on chtěl vědět, proč to tak je, nebo alespoň, co to před ním skrývá. Nikdo přece nedává svůj ocas do takového úhlu jako ona! Vždyť ji to musí hrozně bolet!

Dračice se nepohodlně zavrtěla. Mluvit o tomto tématu jí očividně nebylo příjemné.

„Já..." řekla váhavě, „jednou, když mě Drago poslal do bitvy, tak..." Na chvíli se odmlčela a Bezzubka už chápal, proč o tom tak mlčela. Ale on jí řekl jedno ze svých tajemství, tak by mu to mohla na oplátku objasnit i ona. Ale i přesto se uslyšel, jak říká: „Klidně o tom nemluv." Samotného ho ta slova vyděsila, jako kdyby ani nebyl v kontrole svého těla. Vzdáleně to tak připomínalo ovládání Bewilderbeastem. On naštěstí draky pomocí mysli ovládat neuměl, to byla schopnost, kterou by se musel naučit. Kdyby chtěl.

Rask zavrtěla hlavou.

„Tenkrát jsem si zlomila jednu ploutev," pokračovala a Bezzubka napjal uši. Tohle mu znělo až povědomě známé. Trochu vytáhl krk, aby se podíval na její ocas. Ploutve tam měla obě, tak na co naráží?

„Sice se to už zhojilo, ale já zapomněla létat," vysvětlila Rask. Jak může jen drak zapomenout létat? pomyslel si Bezzubka, a taky to vyslovil nahlas. Dračice se k němu obrátila zády a dál už s ním nepromluvila jediné slovo.

Noční Běs se kvůli tomu cítil špatně. Udělal chybu, takže se rozhodl věnovat se svému cíli a nechat Rask o samotě. Ale ještě než odletěl, prohlásil: „Klidně tě to můžu naučit." Slyšel, jak jeho kamarádka něco nesrozumitelně zabrblala, ale ani se na něj nepodívala. Bezzubka tudíž mohl jen doufat, že se o sebe tu jednu noc dokáže postarat sama. A najednou se mu zdálo, že je nějak až moc protektivní.

bƖd�S�