Když Rask opustil, měl před sebou dlouhou cestu. Cestu na Dračí horu měl natrvalo zapamatovanou, takže nabral kurz tím směrem. Šero po západu slunce se smíchalo s červánky a obojí se pomalu proměňovalo v noc, ne tak jasnou, jako byla včera, ale pokaždé holt nemůže tak nádherně svítit měsíc. Vždyť předevčírem dokonce pršelo!

Noční Běs ani nevnímal čas, cítil jen vzduch, který kolem něj letěl možná ještě rychleji, než on sám, a volnost, kterou pociťoval vždy, když byl ve vzduchu. Hodně si vážil těch chvilek, kdy mohl letět. Oceán pod ním byl temný, nikde ani hvězdička, ani měsíc, jen černočerná tma, která se odrážela na hladině. Sem tam se objevil kousek šedi, jak někde v neznámu vylezl měsíc a osvítil některé mraky, jinak nic. Pro Nočního Běsa by to bylo ideální prostředí pro maskování, ale on na hry zrovna teď neměl náladu.

Zato přemýšlel o Rask. Jak ho dnes ráno vzbudila. Ta scéna se mu vrátila do paměti jako blesk, i když přes den o tom neměl čas přemýšlet. Opravdu se dotkla svým čumákem toho jeho? Co ji to napadlo? Každý drak přece věděl, že to je u nich stejné gesto, jako u lidí polibek. Nevěděla to?

Bezzubka se při tom pomyšlení trochu zachvěl a i když si to nerad přiznával, trochu mu zčervenaly tváře. Ještě že byla noc a nikdo to nemohl vidět. Nechtěl o tom přemítat, ale jinak by se zase vrátil k obvyklému tématu – Kliďas. Jak dlouho u Draga žila, že ani neumí létat? Dostala se z kontroly Bewilderbeasta? Věděl, že Noční Běsi jsou silná rasa a mají svou hrdost. Nenechají se jen tak ovládat.

Dalších pět minut Bezzubka sám sebe přesvědčoval, že se mu to jen zdálo. Koneckonců, měl noční můru, mohl stále ještě spát. Ale dotek byl dotek, to se nezmění. A ten by mohl cítit i přes tvrdý spánek. Možná, že to Rask opravdu nevěděla. Vždyť si od Draga pamatovala snad jen boj! A i ten jí moc nešel, řekněme si to upřímně. Proti Bezzubkovi neměla sebemenší šanci. Ale znovu – on byl Alfa, a to znamená ten nejsilnější drak ze všech, a ona byla vyčerpaná, na zbytku všech svých sil, takže rozdíl jejich sil byl mnohem větší, než by si dokázali představit.

Zatřepal hlavou – ten dotěrný spánek se ho už zase snažil zmocnit, ale on ho nenechával vyhrát. Alespoň dnes v noci ne. Ale byl si vědom toho, že by si měl odpočinout. Pomyslel na Blp, jeho teplý domov. Všichni tam už teď museli spát, možná až na hlídky. Jen si představil Škyťáka ležícího, klidně i ve Velké síni, a spícího, pod teplou dekou, začínaly se mu klížit oči. A do jeho mysli se něco vetřelo... byla to závist? Žárlivost? V této chvíli si tím nebyl pořádně jistý, ale určitě by byl raději s ním, než se trmácel v noci na místo bitvy.

Aby zahnal tyto nepříjemné myšlenky, začal vzpomínat na ty staré dobré časy, kdy museli bojovat o život společně. Jak jeden druhému kryli záda a naslouchali si. Dobře, v Torchově případě jim to zrovna moc nevyšlo, když ho musel Škyťák nechat uvězněného v rokli, ale potom to už zvládali. Jak překonali nebezpečí v podobě Alvina s Dagurem. A jejich šílenosti, každou v jiné podobě. Jak chránili Blp od různých draků, od Žíravců až po všemožné Plíživé Smrti nebo rovnou ty Vřískající. I na Rudou Smrt.

K Dračí hoře se přibližoval rychle, zvolil si vlastní tempo, kterým tam byl rychleji, než v předchozích dnech. Taky byl s vytrvalostí dobrý kamarád. Jen měl před třemi dny tak napilno a byl ještě ve stresu z boje s Bewilderbeastem (ne že by teď stále nebyl), ale momentálně se nacházel spíše ve stavu deprese, a ne ve stresu. Možná byl i trochu unavený, i když mu stačilo jen ležet. Toho si ale se vší tou prací taky moc neužil. Ale on se nevzdával. Letěl rychle, vyrovnaným tempem, takže než se nadál, uviděl zbytky ledovce.

Obletěl horu z levé strany. Ono se to možná nezdálo, ale ostrov to byl velký, že dokázal vtěsnat armádu, i s hnízdem. Samotné hnízdo mělo obrovské rozměry, zabíralo tři čtvrtinu ostrova. A Noční Běs věděl, že Bewilderbeast leží na levé straně, jinak by si výlet trošku protáhl. Ne o moc, při téhle rychlosti, ale stejně byl z posledních dnů unavený a nerad by usnul za letu. I když touhle schopností byli proslavení zvláště Garvani. A Tlamounův drak Grump. Ale když to zvládnou oni, proč by to nemohl dokázat Noční Běs, že?

Krytý tmou přistál. Nemusel se maskovat, ovšemže ne, už takhle viděl, jak tam jeho přátelům svítí oheň. Jako všichni draci měl noční vidění, takže spatřil Bewilderbeasta, jak dýchá. Zatím se ale nijak neposunul z místa. Možná to bylo lepší, když tam bude jen ležet, zbytečně si tak nepřivodí další zranění. Cloudjumper ležel na zemi s něčím v křídlech. To bude pravděpodobně Valka, blesklo hlavou Bezzubkovi, protože lidskou ženu nikde neviděl.

Pomalu se přibližoval. Až příliš pozdě si uvědomil, že to možná měl vzít rovnou k ohni, ale jak už bylo zmíněno, uvědomil si to příliš pozdě. Protože v první vteřině, kdy ho Stormcutter uslyšel, vyrazil naproti. A ne zrovna v přátelském naladění.

Noční Běs uskočil před Stormcutterovými drápy a zděšeně vykřikl: „Cloudjumpere, to jsem já, Bezzubka!" Tahle slova jako by byla nějaké magické zaklínadlo. Velký drak se zarazil uprostřed dalšího výpadu a stál nehybně jako socha. Pohled na něj byl přímo až komický. Bezzubka stál před ním, stále s nohama rozkročenýma, kdyby se Stormcutter pokusil o další útok, ale ten nepřišel.

Cloudjumper namísto toho sklonil křídla a svěsil hlavu.

„Omlouvám se, Alfo," řekl potupeně, očividně se cítil trapně, že zaútočil na vlastního Alfu. Noční Běs přikývl, chápal, že jen chránil svou jezdkyni a dalšího draka. Stále nebyli mimo nebezpečí. Dokazovaly to různé útoky.

Vrátili se k táboru, kde se Valka přivítala s Bezzubkou. Všichni tři teď seděli v kruhu kolem plamene. Ten už byl skoro vyhaslý, takže Valka sebrala pár dřev z připravené hromádky a Cloudjumper jí je zapálil. Bylo to výhoda, mít draka, který plive oheň. Na druhou stranu, Bewilderbeast by připravoval dobrou zmrzlinu. Akorát že zmrzlinu vymysleli před čtyřmi lety Rafana s Ťafanem, když byli všichni na Blpu nemocní, a stále se nemohli shodnout, jestli se bude jmenovat Ťaflina nebo Raflina. Tenhle spor nikdy nedořešili, protože jejich chvilka vynálezů byla jen v době, kdy měli horečku, a od té doby se už zase jen štvali navzájem.

„Co vás sem přivádí, Alfo?" zaujal Cloudjumper zase postoj normálního draka a úplně zapomněl na oslovení, na kterém se dohodli. Bezzubka ve tmě protočil oči.

„Neříkali jsme si něco o tom, že jsem jen Bezzubka?" poznamenal hravě a vypadalo to, že meruňkový drak zapomněl na svojí původní otázku. Dnešní noc se mu nevydařila. Obrátil hlavu a něco zamumlal.

Ale potom měl na srdci ještě něco dalšího, protože se k němu znovu otočil. A asi měl ještě hodně věcí. Ale to nevadilo, Bezzubka měl koneckonců celou noc.

„Jak to jde na Blpu?" zeptal se zvědavě. Ačkoli zatím neměl pořádný vztah k ostrovu, přijal ho jako místo, kde bude bydlet, takže se přirozeně zajímal o to, jak pokračují opravy. Bezzubka pokýval hlavou.

„Led už jsme odklidili," odpověděl, „a domy jsme začali opravovat."

Na chvilku se odmlčel a pokrčil rameny.

„I když nám to trochu ztížil ten dračí útok v noci," dodal. Cloudjumper i Valka vyskočili. Ačkoliv Škyťákova matka nerozuměla všemu, co draci říkali, dokázala pochytit útržky, nebo se to alespoň Bezzubka domníval. Ovšem taky mohla rozumět úplně všemu, a tomu by její reakce docela dopovídala. A Noční Běs věděl, že toho ona ví o dračí řeči víc, než komukoliv přizná. Možná ji právě prokoukl.

„Na vás zaútočili draci?!" vyletěl Cloudjumper a už se neobtěžoval vypadat jako mírumilovný drak, který poslouchá svého Alfu. Na svůj předchozí stud úplně zapomněl, jak se dostal do ráže. Bezzubka trochu zaraženě přikývl. Stormcutter ale ještě neskončil.

„A to ses sem vláčel celou cestu, když můžou kdykoliv zaútočit znova?!" vykřikl. Pro Bezzubkovy uši to bylo naprosté peklo.

„Postavil jsem hlídky," pípl a najednou vypadal o hodně menší, než ve skutečnosti byl.

I když to vypadalo, že Cloudjumper na chvíli zkrotil svůj hněv, zíral na Bezzubku, a potom se obrátil s mumláním, které nebylo zase až tak mumláním. Bylo moc dobře slyšet, dokonce tak nahlas, aby ho mohl slyšet i starý Alfa. Cloudjumper doufal, že dá tomu novému nějaké rady.

„Nechat domov bez Alfy, co ho to jenom napadlo!" stěžoval si a napadl ho ďábelský plán. Vždyť říkal, že ho bude učit, ne? Chtěl začít sice, až se vrátí na Blp, ale když viděl, že je Bezzubka až TAK nezkušený, tuhle úvahu rychle vzdal.

Bezzubka čekal, seděl tam jako hromádka neštěstí. Přišel si jenom promluvit o svých problémech, a hned dostane vynadáno. Jistě, kdyby chtěl, mohl by ho zastavit, tak nějak ale cítil v kostech, že si to zaslouží. Proto nechal většího draka láteřit a stěžovat si Bewilderbeastovi, a on seděl s Valkou u ohně. Škyťákova matka natáhla ruku a pohladila ho po hlavě.

„Nic si z toho nedělej, Bezzubko," řekla jemným hlasem, který draka uklidňoval, „on je prostě takový."

Noční Běs k ní vzhlédl se štěněčíma očima, až se musela zasmát. Bezzubka byl někdy opravdu roztomilý, ale ona se obávala, že v tomhle případě mu roztomilost asi nepomůže. Ale jednu otázku měl.

„Ty rozumíš dračí řeči, že?" Stále se na ni díval s tím krásným výrazem. Valka se trochu rozmyslela, ale usoudila, že asi bude lepší, když mu to řekne.

„Rozumím jí, ale sama jí mluvit neumím," odpověděla. Já to věděl! tancoval Noční Běs v duchu svůj vítězný taneček. Pravděpodobně ale první a poslední za tuto noc.

Cloudjumper už vypadal, že se uklidnil, takže se k nim vrátil a posadil se u ohně.

„Potom si promluvíš s Alfou," oznámil mu Stormcutter, než se zarazil.

„S Icem," opravil se. S jakým Icem? Bezzubka chvilku přemítal, kdo to asi tak Ice je, ale potom ho to trklo. Vždyť se ten Bewilderbeast nejmenuje Alfa! Musí mít taky jméno. Noční Běs přikývl, ale už teď mu šrotovalo, o čem s ním chce asi tak mluvit. No jistě že o tom tvém geniálním tahu, ozvala se v jeho hlavě zase ta Alfa strana. To už Bezzubku štvalo. Rozdělilo ho to na dvě poloviny, a každá měla svou vlastní hlavu. Jediné, co bylo v tuto chvíli uklidňující, byl fakt, že byl stále v kontrole.

„Tak co tě sem přivádí, Bezzubko?" zeptal se znovu. Mladý drak se sice nechtěl svěřovat s těmi sny, ale měl takový dojem, že by měl. Mohli by mu pomoct.

„Mám noční můry," řekl potichu a sklopil uši – ne v útočném gestu, spíše smutném. Chtěl utéct, někam hodně daleko, kam by za ním ty sny nemohly.

„Jsou den ode dne horší," dodal. Začínal pomalu cítit nervozitu. Nebylo to sice tak těžké, vyprávět o nich, ale jemu připadalo, že se do nich vždy dostane zpět.

Valka se zdála, že s ním soucítí, a snažila se ho uklidnit. Zkušenými pohyby ho uchopila za dolní čelist a jedním prstem mu přejela po dásni. Nočního Běsa to trochu zklidnilo a na okamžik se ponořil do osvěžujícího pocitu, který mu ten dotek dopřával.

„Vyprávěj mi o nich," vybídla ho. Bezzubka by se nejraději stáhnul, ale bylo to jeho rozhodnutí, přijít sem. Takže si ponese následky.

Zhluboka se nadechl a stručně jim popsal ty sny. Nezapomněl na ty důležité detaily, jako že v každém z nich se objevoval Kliďas a Dragův Bewilderbeast. Celou dobu ho lidská žena hladila, a jemu to dělalo neuvěřitelně dobře. Alespoň se mu už nechtělo utíkat.

„Nech mě hádat – nespíš," ozval se Cloudjumper.

„Snažím se," odvětil Bezzubka. Obtočil si ocas kolem těla, aby si připadal více v bezpečí.

„To není dobré," zamumlal starší drak a podíval se na svého Alfu. To vím taky! odsekl Bezzubka v duchu, ale nahlas to neřekl. Aby získal další pokárání? To ne, prosím pěkně. Když byl ve společnosti ostatních draků, většinou neskrýval své emoce a vyjadřoval svůj názor. Ale teď najednou pocítil touhu odprostit se od všech těch nedůležitých pocitů.

Nebylo třeba ptát se Cloudjumpera, jestli nemá nějaké řešení – bylo vidět, že nemá. Drak přemýšlel, ale pro Bezzubku se tím uzavírala naděje, že by těm nočním můrám mohl nějak pláchnout.

„Kdy to začalo?" zeptal se náhle Stormcutter. Bezzubka otázku nečekal, takže překvapeně obrátil hlavu, aby čelil Cloudjumperovi.

„Hm? Když jsem poprvé hlídal toho draka, co jsme převezli," odpověděl Bezzubka. Bylo to tak, ne? Nebo se i předtím snažily vecpat do jeho mysli?

„Možná bys měl zase být v noci s někým, koho máš rád," poznamenal Cloudjumper. Noční Běs zamrkal. Kupodivu by to mohlo dávat i smysl. Když byl sám nebo s někým, komu až tak nedůvěřoval, mohl mít určitý sklon k nočním můrám.

„Díky," pokýval Bezzubka hlavou. Během tohoto rozhovoru úplně zapomněl, že si potom má ještě promluvit s Bewilderbeastem. Teď radostně skočil k Valce a jednou nadšeně roztáhl a zase zaklapl dvojité ostny na hřbetě. Tohle ho nikdy neomrzelo, ale nyní, po boji s Bewilderbeastem, už věděl, jak mohou být nebezpečné. Raději o nich Rask ještě neřekne. Stejně by jí nebyly nic platné.

„Už se probudila?" zeptala se Valka, zatímco její ruka doputovala na jeho hlavu. Bezzubka se doteku vybídl a potom přikývl. Cloudjumperovy oči se rozšířily zájmem, stejně tak Valčiny.

„Prý vám málem sežrala chudáka Sunrise," řekla žena. Tentokrát se už Bezzubka netvářil tak nadšeně. Cloudjumper už jí musel oznámit, že se jednou probrala a pak zaútočila, aby potom zase upadla do bezvědomí.

„Potom už neútočila," řekl a ocas si stočil kolem těla. Přímo bořil oči do té náhradní ploutve, kterou Valka teď vzala do ruky a prohlížela si ji, zatímco mumlala: „Nikdy se nepřestanu divit, co můj syn ještě nevymyslí." Bezzubka ji nechal. Tu ploutev neměl rád a jen by mu prospělo, kdyby se teď stala taková menší nehoda, kdy by náhodou skončila v ohni. Už si představoval, jak říká Škyťákovi (který mu stejně nerozumí): „Neměli jsme nic na podpal." V duchu se nad tou představou zasmál.

„A tys jí nechal samotnou?" zeptal se Cloudjumper a už se zase dostával do ráže. Bezzubkovy uši vzlétly vzhůru. Když Rask nemohla létat, musela vědět, že se z rokle nedostane, když tam za ním šla. Takže pokud na to nepřijde, je v bezpečí. Rokle byla podle něj nejbezpečnější místo.

„Je v bezpečí," zamrmlal a čekal, jestli to bude zase nějaké poučení. Tentokrát ale Cloudjumper přikývl, jen se zeptal: „Jak to myslíš, v bezpečí?"

To bude vysvětlování... Noční Běs se zhluboka nadechl.

„Já... Jsem ji nechal v rokli," začal. Valka přikývla. Očividně věděla, jakou rokli myslí. Je možné, že by tam sama dřív chodila? napadlo Bezzubku. Bylo to i možné, když měla názor, že zabíjení draků je špatné. Musela být takovým tím vesnickým vyděděncem, když svůj názor zastávala. Co kdyby tam chodila, aby mohla být sama, bez všech těch nepochopených pohledů ve vesnici?

„Tam to je naprosto bezpečné," vysvětlil Bezzubka. Cloudjumper protočil oči. Nejenže neměl nejmenší ponětí, o jaké rokli to jeho mladý kamarád mluví, navíc to jeho vyjadřování nebylo zase až tak nejlepší. Ale alespoň to nebylo už: „Udělal jsem to, protože jsem... chtěl." Stormcutter si protáhl jedno ze sekundárních křídel a odkašlal si.

„Znovu, prosím. A srozumitelněji."

Noční Běs vykulil oči, než nasucho polkl.

„Nejdřív byla v akademii, ale potom jsem ji vzal do rokle, a tam jsem ji nechal, protože byla zraněná," řekl znovu, tentokrát už bez žádného zádrhele, ale Cloudjumper stále neměl páru, o čem to vlastně mluví. Jeho nechápavý výraz mladý Alfa postřehl.

„Nemůže pryč, neumí létat," vysvětlil a větší drak v tom měl jasno. Dobrý tah, pomyslel si. Takhle měli aspoň jistotu, že Noční Běs nikomu neublíží. Ale stejně Bezzubka podstatnou část příběhu vynechal.

„Takže nikoho nezraní, když ví, že jsi Alfa?" zeptal se ho. Náhle vypadal Bezzubka o dost menší. A druhý drak s člověkem si toho nemohli nevšimnout.

„Já... Já jí to ještě neřekl," sklonil hlavu v omluvném gestu.

„To snad není možné," zavrčel Cloudjumper, „PROČ?!" Vyletěl tak rychle, že mladší drak ani nestačil zareagovat. Krátce nadskočil a zavrčel.

„Protože jsem nechtěl," vypálil Noční Běs první odpověď, co mu přišla na jazyk. Další perla, napadlo ho, než se smotal do obranné pozice a víceméně se už snažil jen si zakrýt uši, aby nemusel Cloudjumpera dál poslouchat.

„To není odpověď," namítl Cloudjumper. Z tónu jeho hlasu se zdálo, že se uklidnil, ale o tom Bezzubka velice pochyboval. Obrátil hlavu, aby se na Stormcuttera nemusel dívat, a sklonil uši otráveně k tělu. Pro teď se ho rozhodl ignorovat. Jenže to vypadalo, že dnes mu ani to nepomůže.

„Já vím," odpověděl. Nechtěl se nechat napálit jako minule.

„Čeho tím chceš dosáhnout, že jí řekneš, že nemáte Alfu?" zkusil to znovu Cloudjumper. Bezzubka na vteřinu zavřel oči a bojoval s pokušením po něm prostě jen tak vystartovat.

„Ale já řekl, že máme Alfu," namítl. Tenhle fakt předtím neřekl, ale teď mu to připadalo jako dobrý nápad. Ukaž se, vybídl druhého draka v duchu a potutelně se usmíval. Cloudjumper si zametl ocasem místo před sebou, aby ho zbavil zbytků ledu, a posadil se.

„Co si tím chceš dokázat, že jí lžeš?"

Bylo to tu. Prostě věděl, jak obehrát jeho obrany a dát gól. Tohle Bezzubka nenáviděl. Když ho někdo prokoukl. Jeho slabosti většinou nebyly nějak vidět, ale Bezzubka byl mladý drak a měl tudíž všechny jejich nevýhody. Hlavně zkušenosti. Výhody ne, když uvážíme, že už byl dospělý.

„Prostě pro jednou chci, aby mě někdo viděl jen jako Bezzubku, ne jako Alfu, kterýho musejí všichni poslouchat!" vykřikl rozzlobeně. Už nevěděl, jak to jinak vyjádřit. Prostě jen chtěl být zase normální. Jenže jeho normálnost se vytratila už dávno. A kdyby byl úplně normální drak, tak by zase nikdy nepotkal Škyťáka. Bylo to buďto tohle, nebo by ještě teď pravděpodobně žil u Rudé Smrti. Oprava... Spíš by už dávno spočíval v jejím žaludku.

Byl rozhodnutý. Chtěl se co nejdřív vrátit domů, a nechat tady Cloudjumpera, Valku i Bewilderbeasta. Byl jim vděčný, že se mu snaží pomoct s těmi sny, ale tohle bylo na něj už mnoho. Lehl si zády ke Cloudjumperovi.

Stormcutter chápal, že se chce ten mladý drak zbavit té tíhy na bedrech, ale nemohl. A to znamenalo, že se bude muset odprostit od všech výhod, které se Škyťákem měli, když ještě nebyli tímhle. Tázavě se podíval na Valku, jestli by ho nedokázala nějak povzbudit. S ní si rozuměl nejlépe, i beze slov. Ne, slova byla krátká, aby popsala jejich vztah. Prostě to takhle mohlo vypadat, že si čtou myšlenky.

Škyťákova matka si klekla k Nočnímu Běsovi.

„Škyťáka určitě museli učit, jak být náčelníkem," začala tiše. Bezzubka k ní vzhlédl, nepohnul hlavou, ale jeho oči mluvily za vše. Získala si jeho pozornost a on jí naslouchal stejně jako jejímu synovi.

„To jsi nedával pozor?" zeptala se ho, stále tím konejšivým tónem. Nedával pozor? Ale dával! Jenže to nepotřeboval!

Bezzubka pomalu potřásl hlavou a jedno z jeho uší se legračně narovnalo.

„Sledoval jsem to, ale to jsem netušil, že se jednou stanu Alfou, že to všechno budu potřebovat," odpověděl stejně tiše a uhnul pohledem.

„Můj jediný úkol po nástupu Škyťáka jako náčelníka bylo čekat, než bude mít čas letět se mnou na nějaké další dobrodružství."

Valka ho jemně pohladila po malých šupinách na hlavě. V dálce se zablýsklo.

„Vypadá to na bouřku," poznamenala k oboum drakům. Bezzubka se zadíval směrem k temným mračnům, která se rýsovala i takhle v noci, a bolestně zaúpěl.

„Takhle to vypadá, že buďto nesnášíš déšť, nebo že se bojíš bouřky," poznamenal Cloudjumper, jak přišel blíž, a trochu se šklebil.

„No nesnáším ho," pohodil Noční Běs hlavou a natáhl nohy. Vstal a dodal: „To už jsem ti ale říkal." Stormcutter si na ten rozhovor pamatoval, opravdu mumlal, že nesnáší déšť.

„Ale strach z bouřky jsem míval. To víš, kovový ocas, samé blesky, skvěle se při tom létá," pokračoval Bezzubka sarkasticky a přitom vrhl pohled na svojí ocasní ploutvi. Ty kovové části se mu tam opravdu nelíbily.

„Nemáte náhodou legendu, že Noční Běsi jsou potomkem blesku a smrti?" zeptal se Cloudjumper udiveně. Nedávalo mu to pořádně smysl, aby se drak, o kterém se tohle říkalo, bál bouřky. Ale zase měl pravdu s tím kovovým ocasem.

„Už se jí nebojím," zamumlal otráveně Bezzubka a hravě pleskl staršího draka ocasem po hlavě. Náhradní ploutev přistála Cloudjumperovi na čenichu, ale on ji rychle setřásl.

„Asi by sis měl jít promluvit s Icem," navrhl a vydal se blíž k Bewilderbeastovi. Stormcutter pokynul hlavou Valce, aby klidně šla s nimi. Navzdory tomu, že tohle byla záležitost jen mezi draky. Noční Běs ho následoval se skloněnou hlavou. Všichni tři došli ke tváři obrovského sněhobílého draka. Žena zůstala opodál, ale tak, aby mohla pozorně sledovat celé dění.

Bezzubka si pozorně prohlédl Bewilderbeasta. I takhle vypadal majestátně. Náhle se jedno jeho oko rozevřelo a on rychle uskočil. Nesnášel, když se vyděsil tak snadno. Ledová modř Alfova oka se mu bořila do těla jako rentgen, úplně ho skenovala. Bezzubka polkl a představil se: „Já jsem Bezzubka." Bewilderbeast se zhluboka nadechl a potom odpověděl: „Ice." I to jediné slovo ho stálo tolik námahy, bylo to na něm dokonale vidět. Bezzubka už otevíral tlamu, že mu řekne, aby se nepřepínal, ale Bewilderbeast byl rychlejší.

„Já vím, že nechceš, abych dál mluvil," prohlásil chraplavě a mezi jednotlivými slovy následovala pokaždé dlouhá odmlka. Jasně, proto mluv ještě víc, pomyslel si Noční Běs trpce a trochu nervózně sledoval jeho oko, jak si ho prohlíží.

Teď se ukázalo, že i když celou dobu vypadal, že spí, pozorně naslouchal úplně všemu, od začátku až do konce.

„Neměl bys nechávat draky o samotě," radil mu Ice. Bezzubka se přistihl, že přikyvuje. Byl to snad nějaký další trik? Něco dalšího, co nebude na jeho seznamu učení?

„A nechtěl by ses vrátit jako Alfa, až se uzdravíš?" zeptal se nadějně, i když už tak nějak tušil, co bude odpověď. Cloudjumper seděl kousek od něj, a vyhýbal se pohledem, když se jeho směrem podíval.

„Ne, je to teď tvoje práce," řekl Bewilderbeast a jeho obří oči mrkly. Bezzubka by měl ještě nějaké otázky, ale nechtěl Ice zbytečně vysilovat. Velký drak zívl. Pro dnešek už svůj úkol splnil.

„Ale dávej si pozor na Draga, nebo jeho Bewilderbeasta. Po bitvě se sem vrátil a vzal všechny draky z lodí," upozornil ho ještě, než se jedno jeho oko zavřelo. To muselo být ještě předtím, než upadl do bezvědomí, uvědomil si Bezzubka, protože když jsme tady byli, nebyl vzhůru.

Nad nimi se zablýsklo a během několika vteřin se spustil liják. Podzimní počasí. Noční Běs se oklepal, jen aby se po jeho šupinách stále válely proudy vody.

„Asi bych už měl letět," poznamenal a pokýval hlavou Bewilderbeastovi.

„Byla to pro mě čest," řekl, ale nepochyboval o tom, že se setkají ještě mnohokrát. Každopádně měl jasno, že bude dbát na jeho rady.

„Dávej pozor," zavolala na něj Valka od Bewilderbeastovy rány, kterou se snažila za všech sil alespoň trochu zakrýt.

„Budu," zasmál se Bezzubka, „protože kdyby se mi něco stalo, tak mě Škyťák zabije." Jeho smích ho náhle přešel.

„A Stormfly taky. Nikomu jsem neřekl, že sem jdu," dodal trochu potupeně. V ten moment se Cloudjumperovy zorničky nebezpečně zúžily a drak se k němu rozešel. No, spíš rozběhl.

Bezzubka rychle roztáhnul křídla, nechtíce naštvaného Cloudjumpera za zády, a vzlétl. Dešťové kapky ho štípaly na tváři, ale na to si musel přivyknout, jinak by domů nikdy nedoletěl. Co se podělo s jeho divokou částí?

Stormcutter si sedl vedle Bewilderbeasta. Voda mu pomalu naplňovala prohlubeň na hlavě a on se ani neobtěžoval ji vylít. Stejně tak hrozně pršelo, že by netrvalo dlouho a byla by tam zase.

„Já vím, že překračuju hranice, které bych měl k Alfovi chovat," povzdechl si, „jenže s ním to jinak nejde." Ice si ho zvědavě přeměřil pohledem a jeho zornička se pohybovala.

„Děláš správnou věc," řekl nakonec a na vteřinu zatnul zuby v bolesti, která přicházela, když se takhle přepínal moc dlouho. Potom se jeho ledové oči zavřely a Bewilderbeast znovu klidně oddechoval v klidném spánku a ani nevnímal, jak po jeho obrovském těle tečou potoky vody. I když přece vodu miloval, jako drak Přílivové třídy. A teď, neschopen k ní dojít, musela voda dojít k němu.

Bezzubka mlátil křídly do vzduchu, se všemi těmi dešťovými kapkami se mu to ještě ztěžovalo. Náhle vedle něj udeřil blesk, mířící k jeho ocasní ploutvi. Noční Běs zavrčel a vrhl rychlý pohled nad sebe. Když se dostane nad mraky, měl by být v pořádku. Naštěstí byly dnes v noci těžké a tudíž blízko nad zemí. Bezzubka se do jejich úrovně dostal několika silnými mávnutími křídly. Ale tady nastal problém. Elektřina, tvořící se mezi bouřkovými mračny, se dotahovala na jeho kovovou část ploutve, takže po pár úhybných manévrech musel Bezzubka složit křídla k tělu a na chvíli splynout s deštěm padajícím volně dolů. Těsně nad oceánem křídla roztáhnul a doufal, že dnešní bouřka nebude tak dlouhá, aby vydržela celou cestu až na Blp.

Když Bezzubka konečně přistál uprostřed vesnice, vítr už usušil všechnu vodu, kterou měl na šupinách. Přibližně v půli cesty domů vyletěl z bouře a už neměl jiný cíl, než si lehnout vedle Škyťáka a spát. Sice neměl jistotu, že dnes nebude mít noční můru, ale jen ta myšlenka, že spí v jedné místnosti se svým nejlepším kamarádem, ho uklidňovala. I když to znamenalo, že bude muset cítit pot všech ostatních Vikingů, kteří spali stále ještě ve Velké síni. Nejhorší to bylo u Tlamouna, jinak byli docela čistotní.

Bezzubka setřásl poslední kapičky vody, které mu zůstaly na hlavě a jako duch proběhl kolem Tesáka. Který si ho samozřejmě ani nevšiml, protože tvrdě spal. Možná bych mu mohl pomoct s hlídáním, pomyslel si se škodolibým úsměvem, ale nakonec tomu pokušení odolal a pokračoval lehkým krokem dál po schodech k Velké síni.

Čumákem rozrazil těžké dveře a ani mu jejich tíha nevadila. Však nehrozilo, že by měl otlačený nos. Zbytkem hlavy si pomohl, aby měl vchod volný, a potom se s křídly sklopenými těsně u těla protáhl dovnitř. Do nosu mu udeřil nezaměnitelný pach kůže. Vida, nic se za těch pár hodin nezměnilo.

Dnes si myslel, že má obrovskou smůlu, ale teď - možná proto, že už bylo dávno po půlnoci - se mu zdálo, že se to obrací ve štěstí. Škyťák totiž tentokrát nespal na druhé straně, ale přímo u dveří. Taky tam bylo mnohem více místa, když někteří Vikingové už měli své domy opravené. Noční Běs se o to další už nestaral, zatímco se stulil do klubíčka a obtočil kolem svého jezdce ocas.

„Hm, Bezzubko?" probral se Škyťák ze spánku, než ho celého přikrylo jedno z Bezzubkových křídel. Náčelník se uložil zase ke spánku a stejně tak udělal i drak.

Tohle ráno bylo snad zatím to nejlepší od boje s Bewilderbeastem. Nejenže se mu dnes nezdála žádná noční můra - Valčina rada zjevně fungovala, protože se cítil mnohem bezpečněji, když usínal, a i opravy vesnice se konečně chýlily ke konci. Samozřejmě, než se vše dostane do starých kolejí, bude to chvíli trvat, ale tohle znamenalo, že dnes odpoledne by Bezzubka mohl mít i čas zajít za Rask, omluvit se jí za včerejšek. S hrůzou si uvědomil, že potřebuje její přítomnost. Že je jediná, kdo mu rozumí.

Rozespale zamrkal, když ucítil pod křídlem pohyb. Škyťák se snažil dostat z toho vězení, ve kterém ho uvěznil, a on jen naklonil hlavu a celého ho olízl. Hlavně mu k tomu pomohl fakt, že se Viking nemohl hýbat. Potom křídlo zvedl a nechal ho, aby ze sebe otřel dračí sliny.

„Víš, že se to nedá vyprat," nadával Škyťák, očividně nepříjemně překvapený.

Bezzubka neodpověděl, jen natáhl krk, aby dostal pohlazení. A to také dostal.

„Taky tě rád vidím, bráško," smál se Škyťák. Dnes se mu jeho nálada měnila nějak rychle. Ale to Nočnímu Běsovi nevadilo. Jen věděl, že se půjde po snídani zeptat Tesáka, jaká byla jeho hlídka. Už jen při té myšlence se jeho svědomí škodolibě zatetelilo.

Čekal na kamaráda, než vstane. Dřív by se touhle dobou už proháněli v oblacích, takže Škyťáka chtěl trochu popohnat. Za ten týden, co byl náčelníkem, mu nějak zlenivěl. Hlavou ho postrčil dopředu k východu. Když ale Škyťák váhal, nadšeně před něj skočil s vyplazeným jazykem.

„Bráško, víš, že nemůžu," zamumlal ještě ospale.

„Ale já nechci jít lítat," odporoval Bezzubka. Dnes chtěl dopoledne strávit se svým nejlepším kamarádem. Jenže štěstí mu nepřálo.

„Běž si za svými Alfa záležitostmi," odstrčil jeho hlavu Škyťák a jeho kožešinový plášť ho zalechtal na čumáku.

Bezzubka si hlasitě povzdechl. Vypadalo to, že Škyťák snáší nový život mnohem hůř než on, a dnes na něj už začínal dopadat stres, který získal z vedení vesnice. Bezzubka nevěděl, čím by mu mohl pomoct, a najednou se mu zdálo, že být dračím Alfou zase není tak špatné. A teď, když si uvědomil, jak to na Škyťáka dopadá, ale nevzdává se, mohl by se i on po čase přizpůsobit a zvyknout si na své povinnosti. To mu dnes ráno dodalo novou naději.

A s tichým zavrčením přišel zase za Škyťákem. Chtěl ho rozveselit, ale neměl ani ponětí, jak na to. Pak ho něco napadlo. Podebral svého jezdce, tak, že dopadl zadkem na jeden z jeho ostnů na zádech. Škyťák trochu vykřikl, když dopadl, a Bezzubka omluvně zavrněl. Potom roztáhl křídla a sletěl dolů do vesnice, směrem ke stáji.

„Bezzubko!" nadával Škyťák na jeho hřbetě, „ve stájích máš povinnosti ty, ne já!"

Možná že mě za to nebude mít rád, pomyslel si drak. Možná mě vyžene. Možná už se mnou nebude chtít létat. Ale nemůže mi zabránit, abych ho chtěl potěšit. Sám spokojený s tou myšlenkou přistál u skladu. Odevšad se ozvalo povykování draků, kteří se probouzeli a hned se mohli přetrhnout, aby Alfu pozdravili. Bezzubka odpovídal pokývnutím hlavy, ale sám měl namířeno k budově.

Škyťák se už chystal přehodit mu jednu nohu přes hřbet a dolů, ale Noční Běs mu to nedovolil, protože v tu chvíli nahrbil záda a náčelník přistál pohodlně mezi rybami. Válely se na zemi, a Bezzubka asi ještě neskončil, protože jich několik vytáhl a svojí slabší plazmou je doslova upekl. Nadšený svým kuchařským uměním jednu z těchto ryb zvedl a podal Škyťákovi.

Chlapec znechuceně odvrátil hlavu.

„Předpokládám, že tohle je podle tebe moje snídaně," chytil rukou spálenou rybu. Už věděl, že Astrid ani Valka moc dobře nevaří. Ovšem netušil, že se k nim do klubu přidá i Bezzubka. Noční Běs hrdě přikývl a Škyťák si zároveň si tím hlasitě povzdechl.

„A víš, ty génie, že dračí Alfa se má starat o draky, ne o lidi?" navrhl už mnohem veseleji a Bezzubka se tentokrát i namáhal odpovídat.

„Ty sám jsi říkal, že Alfa všechny chrání," zašklebil se a sklonil hlavu, aby následně spolkl jednu z neupečených ryb. Pro Škyťáka to naneštěstí vypadalo jako hluboké zavrčení. Možná pochytil něco jako třeba ‚Alfa', ale to bylo všechno. Škyťák nerozuměl dračí řeči, a tak si mohl všechny Bezzubkovy poznámky jen domýšlet.

Bezzubka byl šťastný, že se mu podařilo rozveselit ho, a tak se o chvíli později, kdy oba dva smrděli rybinou (a Škyťák měl trochu přižehnuté vlasy), rozešli každý jiným směrem. Drak musel dolů do doků, kam předtím viděl jít Tesáka. Ten Děsovec nebyl zrovna nejhorší drak, ale jeho arogantní povaha Bezzubku někdy vytáčela.

„Tesáku!" vykřikl a s plně roztaženými křídly sletěl dolů. Nebylo to zrovna nejelegantnější přistání, protože dřevo v docích bylo kluzké a Noční Běs musel vytáhnout drápy, aby zase nespadl do vody. Jako před dvěma lety. To se potom nemohl na ostatní draky s velkými drápy ani podívat. Naštěstí za něj potom to žezlo převzala Flákota, která tam sletěla hned za ním.

„Alfo," přivítal ho Děsovec malou úklonou. Vedle něj stál Snoplivec a k Bezzubkovu nevelkému překvapení také... Rafana? Noční Běs věděl, že se Spiteloutův syn snaží upoutat její pozornost, ale oni si vyšli do přístavu? Tesák si všiml jeho vyjukaného výrazu a nenuceně se zeptal: „Děje se něco, Alfo?"

Bezzubka trochu zakroutil hlavou, než promluvil zase on: „Prosím, oslovuj mě jenom Bezzubko." Děsovec přikývl. I když to byl jeho Alfa, neměl ten název moc rád, vzhledem k tomu, že když se s Bezzubkou poprvé potkali, bojovali o Škyťákův život. Od té doby věděl, že dostávat se zrovna s ním do křížku není nejlepší nápad. Ale zase věděl, že se na Bezzubku může spolehnout, když si několikrát navzájem pomohli.

„Jaká byla hlídka?" zeptal se Alfa a bylo vidět, jak Tesák mírně zčervenal, i na jeho tmavě červených šupinách to bylo vidět.

„V pořádku, nikde nic," odpověděl stejně sebevědomě, jako vždy, ale uvnitř se tak sebevědomý necítil. Bezzubka vždycky poznal, když někdo lže, ačkoli i on věděl, že ani on není zrovna zdatný lhář.

Bezzubka mírně pokýval hlavou. Věděl, že Tesák lže – vždyť ho viděl spát – ale nechtěl nějak zranit jeho pýchu. Bohužel, jestli se tohle bude opakovat, bude ho na to muset upozornit. Ale dle mírně zúžených zorniček Tesák viděl, že to jeho Alfa ví. Bezzubka už se tam nechtěl dál zdržovat, a k tomu mu pomohly nějaké výkřiky nahoře ve vesnici.

„Zatím, Tesáku," roztáhl křídla a vyletěl.

Už bylo poledne. Za tu dobu musel Bezzubka uhasit pár hádek, které si vyměňovali mladí draci (k jedné o pravidelném přídělu ryb by se rád přidal, ale jako Alfa drak pochopitelně nemohl), pomáhal nosit dřevo na opravu domů jako včera, a potom, když měl chvilku, si zahrál s mláďaty Sever. Hra mu začínala jít a už měl dokonce i pár skrýší, které ani Sunrise neobjevil. Scuttleclawové si stěžovali, že to není fér, ale víceméně se všichni dobře bavili. Dokonce i Bezzubka, než pro něj přišel Škyťák, že musí jít ještě něco vyřídit do lesa.

S tichým přistáním se ocitli v lese, kde různí Vikingové právě přivazovali drakům na pařáty kmeny stromů. Ve vzduchu se proháněli dva Vrubavci a káceli vzrostlé smrky. Bezzubka sledoval, jak Škyťák něco probírá s Mulchem. Škopek, jeho věrný kamarád, musel stále odpočívat po incidentu s tím obřím rampouchem. Noční Běs v dálce zahlédl Skullcrushera, jak letí pryč s velkým kusem dřeva a byl rád, že ho zrovna nemusí potkat. Věděl ale, že dřív nebo později to s ním bude nucen vyřídit.

„Tak poleť, bráško," nasedl na něj Škyťák a on se odrazil do vzduchu. Vyletěl dost vysoko, měli namířeno do vesnice. Bezzubka se zadíval směrem k rokli a tiše zavrčel. Jak už se tak těšil na večer, kdy bude moct Rask učit létat (pokud mu to dovolí). Nechtěl si ji znepřátelit, ale teď zase, stále hrál to divadélko s Alfou. A Rask ho chtěla co nejdřív vidět. Něco mu říkalo, že tenhle šprým skončí špatně.

„Půjdeme se na ni podívat, hm?" vytrhl ho z myšlenek Škyťák. Bezzubka koutkem oka viděl, že se dívá stejným směrem, co on. Ani nečekal a přikývl, aby to mohl Škyťák i ze hřbetu vidět. Následně si uvědomil svou chybu.

„Nějak natěšený, ne?" zeptal se jeho jezdec nevinně a poplácal ho na krku. Noční Běs cosi zavrčel a napodobil Škyťákovo: „Nějak nadšený." Tím svým mrzutým tónem, prosím pěkně. To mám za to, že jsem se ho snažil rozveselit, pomyslel si a zamával křídly, aby udržel rychlost. V duchu ale tušil, že se těší na chvíli, kdy uvidí Rask.

Než Bezzubka přistál ve vesnici, zakručelo mu hladově v břiše. Nebylo divu - dnes ráno měl celkem skromnou snídani (že by se právě proto chtěl zapojit do té hádky o přídělu ryb?), navíc už byla doba oběda. Olízl si horní pysk a vykročil ke skladu ryb pro draky. S dračí pomocí jich teď měli dost jak pro obyvatele, tak pro draky, dokonce měli i vlastní sklad. Škyťák se jeho chuti smál, než kolem Bezzubky proběhl Tlamoun. Vypadal, že měl naspěch, a Bezzubka se zvědavě zastavil, aby zjistil, co chce. Hlad počká.

Noční Běs slyšel každé slovo absolutně jasně. Muž se zastavil u Škyťáka, kterého smích naprosto přešel. Drak k nim přišel zpět.

„Škyťáku, páč seš teď náčelníkem, tak podle jednoho zákona..." Odmlčel se. Bezzubka a Škyťák nastražili uši, aby náhodou nepřeslechli, co se jim chystá říct. Tlamoun přeletěl pohledem z jednoho na druhého a vypadal, že nemá daleko k smíchu.

„By ses měl co nejdřív oženit," dokončil Viking a Škyťákovi spadla čelist. Musí. Se. Oženit?! vykřikl Bezzubka v duchu, snad mě do něčeho takového taky neuvrtají!

Viděl, jak vyděšeně se tváří Škyťák. Něco takového ani on nečekal. Ani jeden z nich nestudoval vikinské zákony, takže se o tom neměli jak dozvědět. Bezzubka si najednou připadal docela chytrý. On přece neměl žádnou potřebu studovat zákony, vždyť byl přece drak!

Tlamoun se viditelně bavil jejich vyděšenými výrazy. Asi musel něco takového čekat, protože jak to dořekl, propukl v hurónský smích. Bylo prostě k popukání vidět mladého náčelníka, jak se tváří jako právě narozené mládě, a spolu s ním nejděsivějšího draka, kterého se všichni bojí.

Bezzubkovi spadly uši úplně ke krku, oči měl rozšířené naprostým zděšením, a ani se to nijak nesnažil skrývat. A v ten moment upřímně doufal, že žádné dračí zákony, kde si musí nový Alfa někoho vybrat za partnerku, a k dodržení toho zákona by ho stoprocentně dohnal Cloudjumper, neexistují. A pokud ano, vzal by Škyťáka, Astrid a Stormfly a udělali by si prázdniny. Napořád. Na ty už jsme stejně měli letět už dávno, zašklebil se v duchu a začal pracovat na nějakém zkrocení svého výrazu.

Pro něj to nebylo tak hrozné, ale Škyťák na tom pracoval ještě hodně dlouho. Jediná slova, která dokázal říct, bylo: „A-ale koho?" Bezzubka byl v tu dobu už klidný a obdařil ho výrazem děláš-si-legraci? Moc dobře věděl o jeho vztahu s Astrid a podporoval ty dva mladé lidi, tak proč by to najednou Škyťák měnil?

Tuhle otázku očividně nečekal ani Tlamoun, protože jeho protéza málem vypadla na zem.

„Ty se ptáš koho?" vysoukal ze sebe, když mu konečně došlo, jakou blbost náčelník řekl. Škyťák náhle vypadal mnohem menší, než ve skutečnosti byl, a jeho tvář nabrala lehce růžový nádech. Uvědomil si svou chybu.

Bože, ty jsi ale trdlo, pomyslel si Bezzubka a na chvilku zavřel oči. Měl sto chutí odejít a nechat kamaráda jeho trápení, ale to by nebyli kamarádi, že?

„Astrid?" navrhl Tlamoun, jako kdyby to byla ta nejjednodušší věc na světě.

„Jo, já jsem prostě jen byl tak... překvapený, že jsem úplně zapomněl," vysvětloval Škyťák omluvně. Ještě že tě Astrid neslyší, sklonil hlavu Noční Běs.

Tlamoun pokynul Škyťákovi, aby ho následoval, a Bezzubka se vydal za nimi, protože měl takové tušení, že alespoň teď by měl svému jezdci poskytnout nějakou psychickou oporu. Prošli vesnicí a zamířili k dokům.

„Takže, budeš se muset nejdřív zeptat Astrid," vysvětloval Tlamoun. To bylo v podstatě to nejjednodušší na celém rituálu, protože dál už si Bezzubka přál, aby se nebyl vydal s nimi.

Tenhle rituál bylo asi to nejsložitější, co zatím slyšel, a viděl, že Škyťák se na to netváří též nadšeně. A i když se od poloviny Tlamounova vysvětlení snažil neposlouchat, jeho citlivé dračí uši to přesto všechno zaslechly a Bezzubka si říkal, že pokud nebude mít noční můry o Dragovi a Kliďasovi, tohle mu je určitě zajistí.

Celý rituál se skládal z toho, že nejdřív musí Škyťák požádat Astrid o ruku. Tohle Bezzubka věděl, na Blpu bydlel přeci jen dost dlouho a pár takových věcí už viděl. Následně musí dát Škyťák Astridině rodině různé dárky ve dvou kolech. První kolo je hlavní a díky tomu mu mohou dát její rodiče požehnání, druhé kolo je až po svatbě. Při tomhle Bezzubka zaúpěl, protože co se dozvěděl dalšího, svatba je sice docela jednoduchá, ale potom musí být novomanželé spolu celé tři noci!

Noční Běs se nepohodlně zavrtěl, ale pokračoval dál za Škyťákem a Tlamounem. To bude muset zase být někde pryč. Když došli do doků, starší muž poplácal náčelníka po ramenou a něco mu přátelsky řekl. Potom odešel a nechal tam draka s jezdcem stát samotné.

Škyťák odváděl vcelku dobrou práci ve skrývání rozpaků. Prohrábl si rukou vlasy a rozhlédl se.

„Proč jsme vlastně šli sem? Máme tady něco na práci?" Bezzubka udělal nejbližší gesto k pokrčení ramen. Absolutně ho to nezajímalo, chtěl ale kamaráda podpořit. Beze slova se pootočil a nastavil mu záda. Měl dojem, že by potřeboval chvilku o samotě, aby o tom mohl popřemýšlet. A on aby mohl být s ním. Samota je přece nudná, že?

Oba dva potřebovali chvilku klidu. A taková chvíle, která se jim momentálně naskytla, byla dlouhá, a tudíž vzácná. Bezzubka ho odnesl dolů do jednoho z tunelů Plíživých Smrtí. Tenhle druh draka neměl zrovna v lásce, ale asi před dvěma roky objevil jednu pěknou místnost s podzemním jezerem, kam bylo dost těžké se dostat. Proto tam chodil jen zřídkakdy, ale předpokládal, že uklidňující šum vody Škyťáka zklidní a bude se moct soustředit na svůj nynější úkol.

„Páni, bráško!" rozhlédl se obdivně Škyťák, když Noční Běs přistál. Hrdě vypjal hruď, protože pokud si byl předtím stoprocentně jistý, že to místo zná jen on, potvrdilo se mu to. Vlastně sem zapadl omylem, ale potom se odtamtud nějak dostal, v tu dobu ho to až tak moc nezajímalo, protože tenkrát ještě neměl tu automatickou ploutev. Jo, ta se teď celkem hodila. Ne že by si Bezzubka nevychutnával Škyťákovu společnost, ale taková volnost měla něco do sebe. Třeba že dnes konečně nebude muset z téhle místnosti tvrdě spadnout někam do dalšího tunelu, aby se mohl dostat ven. Dnes už ne.

Došel k jezeru, které průzračně čistou vodou osvětlovalo potemnělou místnost. Neměl v úmyslu se napít, protože několik metrů před začátkem vodní hladiny se zastavil a lehl si na bok. Křídla si složil pohodlně na záda, tak jako to dělával vždycky, když ho Škyťák kreslil před spaním. Ale to už bylo hodně dávno. Možná, pomyslel si, možná mě jednou budou kreslit zase Škyťákovy děti. To už ale dost předbíhal. Náhodou měl jistotu, že jeho nejlepší kamarád jednou bude mít děti, někoho, kdo by rozšířil jeho rod. A on? Bezzubka se tím nechtěl moc zabývat. Hodně dlouho věřil tomu, že je úplně poslední ze své rasy, ale teď se to změnilo, takže možná měl nějakou naději. Jenže se stále utěšoval myšlenkou, že až se Rask dozví o jeho malém divadélku, nebude už schopný ji nějak přesvědčit, aby mu věřila. Tak alespoň doufal v to, že jsou někde jinde i další zástupci jeho rasy.

Nedlouho poté ucítil, jak se o jeho břicho opřelo něco teplého. Nepochyboval o tom, že je to Škyťák. Nepatrně pootočil hlavu a podíval se na něj. Příjemným pohledem by se to rozhodně nedalo nazvat. I jen za těch několik prvních dnů ve funkci náčelníka bylo vidět, jak moc ho to vysiluje. Pod očima se mu začínaly rýsovat temné kruhy, jak nespal, normálně rozcuchané, hnědé vlasy byly v mnohem horším stavu než obvykle, dokonce se mu rozpletl i Astridin cop, ale dívka nevypadala, že by jí to vadilo. Z jasných zelených očí vyprchala ta jiskra, která je udržovala teplé a živé. A Bezzubka vlastně doufal, že tato chvilková slabost ho brzy přejde. A najednou ho začala tížit myšlenka, zdalipak vypadá i on tak zdrceně.

Místnost nejdříve naplnilo příjemné ticho, kdy oba dva jen poslouchali šum vody, jak naráží do stěn jeskyně, hodně vzdálené výkřiky a zvuky z hořejšího světa, který se jim právě zdál na míle daleko, i když byli ve skutečnosti jen pár metrů pod vesnickou Velkou síní, ojedinělé šplouchání, jak některé ryby vyskočily z podzemního jezera, nebo jen dýchání toho druhého. Všechno se to zdálo nekonečné, jako kdyby to nemělo nikdy přestat.

Tuhle nádhernou chvíli přerušil Škyťák hlasitým povzdechem. Bezzubka se na něj otočil s velmi rozšířenýma očima - nedával najevo soucit, spíše zvědavost. Mladý muž ho instinktivně pohladil po hlavě.

„Copak mám dělat, bráško?" vydechl znovu a zadíval se na hladinu vody.

„Nebo, co vlastně mám Astrid dát?" zkusil to znovu. Bezzubka zavrněl.

V duchu si prošel většinu možností. Květina, kameny nebo zbraně, to všechno bylo u Vikingů obvyklé. Ale věděl, že Škyťák bude chtít určitě něco neobvyklého. Jako ostatně všichni. Kdyby on měl něco podobného dělat, určitě by si dal záležet. Co takhle draka? Potěšil by Astrid nějaký Hrůzák Hrozivý? Třeba s mašlí okolo krku? Ne, to je naprosto absurdní. Astrid má Stormfly a Sneakyho, to stačí. Noční Běs si pomalu začínal myslet, že ani teď nebude schopný nijak kamarádovi pomoct.

A tak se znovu vnořili do toho úžasného ticha, které rušila jen tíže jejich trápení. Ani jeden z nich neměl nejmenší ponětí, kolik času asi tak mohlo uběhnout, než Škyťák vyskočil a vykřikl: „Mám to!" Bezzubka mu věnoval jeden ze svých bezzubých úsměvů, ale zase zklamaně položil hlavu na zem, když se náčelníkův výraz změnil z nadšeného zpět na zdrcený a zamumlal: „Ne, nemám to."

Nočního Běsa ani nezajímalo, co při dalších třech neúspěšných pokusech vymyslel, ale nakonec, když už mu začínalo kručet v žaludku a čas od času dlouze zazíval, se Škyťák dopracoval k nějakému výsledku. Který mu zabije ještě víc času než spravovat vesnici a řešit ty všelijaké záležitosti.

„Dám jí sekyru," rozplýval se. Sekyru? Nemá jich Astrid už tak moc? letělo hlavou drakovi, aby se potom dozvěděl něco, co on sám ještě nevěděl, protože se to stalo v době, kdy ještě nebyl na Blpu. Podle svého plánu se Škyťák chystal opravit Astridinu sekyru, kterou nešťastnou náhodou rozbil, když mu ji jednou svěřila na nabroušení, a to jen proto, že tam Tlamoun nebyl. Tak se stalo, že ji rozbil a aby si toho nikdo nevšiml, nahradil celou horní část. A Astrid o tom dosud nevěděla. Nebo měla tušení, ale nikdy to neřekla nahlas.

Teď ovšem Škyťák chtěl novou část zaměnit za tu starou, kterou opraví. Dá to určitě hodně práce, ale byl ochotný to riskovat. Navíc plánoval, že na rukojeť umístí malého, kovového Nodra. Část, kde je uchopena, se nechá kožená, ale v místě, kde kůže přechází v kov, se bude vyjímat hlava, zatímco dole bude ostnatý ocas. To bude nádhera.

Bezzubka si jeho plán vyslechl, a protože neměl žádný lepší, kývnutím hlavy souhlasil. Sám by asi nedokázal vymyslet nic lepšího a Škyťák měl opravdu báječný nápad. Něco mu ale začínalo říkat, že je čas, aby se vrátili. Jako ostatní draci měl precizní smysl pro čas, a to ani nemusel vidět polohu slunce, aby věděl, kolik je hodin. Bezzubka se tím ale jako jeden z inteligentnějších draků moc neřídil.

Vstal a několikrát jen tak mrskl ocasem ze strany na stranu. Jak jemu se chtělo hrozně spát! Ale uvědomil si, že se musí postarat o Rask, ať už jako Alfa nebo jen Bezzubka, byla stále jeho zodpovědností. Ne že by se o ni staral kvůli zodpovědnosti, to ne, mezi nimi se začínalo tvořit takové tajemné pouto, sice přátelské, ale stále velice tajemné, kde každý z nich měl svá temná tajemství, která nebyla s to vyzradit jen tak.

„Máš pravdu, měli bychom jít," oprášil si Škyťák letecké oblečení a Bezzubka mu dovolil nasednout na svůj hřbet. Bylo to příjemné, mít na něm zase tu známou váhu navíc. Drak přešel k východu, což vlastně ani nebyl vchod, natož pak východ – byla to jen díra kolmo v zemi. Bezzubka tam beze strachu skočil a nechal křídla volně rozevřená, aby pád zpomalila, ale aby obsahoval dostatek adrenalinu. Protože samozřejmě věděl, jak tunel končí, a že on to dokáže ubrzdit, i když jiný drak by to asi nedokázal. Proto byl rád, že to je vlastně něco jako jeho soukromé stanovisko. A teď i Škyťákovo.

Vyletěl ven a jako první ho překvapilo, kolik času už uplynulo. Na obloze se skvěly červánky a od moře přicházela tma. Škyťáka vysadil u kovárny, aby mohl začít pracovat (jak milé to od něj), a sám chtěl vzlétnout, aby se Rask omluvil. Nebylo mu přáno. Několik dlouhých metrů od něj, jen kousek od mlýna, se ozvaly zvuky boje (nebo to bylo tomu alespoň podobné). Bezzubka protočil oči a šel se podívat, co se stalo.

Skullcrusher tam byl sám. Nikde nikdo, jen Rumblehorn, který hlavou vytrvale narážel do stěny mlýna. Noční Běs by ho tak i byl nechal, ale kdyby zničil celkem opravený mlýn, byla by to pro vesnici další pohroma. A taky se Skullcrusherovi momentálně nechtěl postavit, ještě stále měl pocit, že konfrontace by nedopadla zrovna nejlépe, ale tady viděl, že nemá jinou možnost.

Bezzubka vystoupil ze stínu.

„Co se stalo?" zeptal se klidně, ale nebyl schopný úplně zamaskovat nervozitu. Rumblehorn vzhlédl. Už předtím cítil a slyšel draka přicházet, ale přešel to. Jeho oči byly nebezpečně zúžené, jenže to Bezzubku nezastavilo. Pokud dojde k boji, bude bojovat fér.

„Běž pryč," zavrčel Skullcrusher, ale neznělo to nijak naštvaně, spíše smutně.

Noční Běs se trochu pozastavil nad tím, jak druhý drak ukázal své emoce, ani se je nesnažil skrývat. Stále pomalu kráčel směrem k němu. Velký drak se zeleným pancířem a rudou hlavou zopakoval výzvu, ale Bezzubka se nezastavil. Potřeboval vědět, proč tady je, co se mu stalo. A pokud to půjde, pomoct mu.

Skullcrusher byl na dně, to bylo vidět už zdálky, ale jak se k němu Bezzubka přibližoval, viděl v jeho očích spoustu emocí. Smutek, zlost, radost i nenávist. Mráz přeběhl Nočnímu Běsovi po celém těle, ale nezastavoval se a šel dál, vypadajíc stejně odhodlaně jako na začátku, i když uvnitř se tak ve skutečnosti vůbec necítil.

Rumblehornovy oči ho provrtávaly pohledem, ale Bezzubka neuhnul. Ne dnes, ne tady.

„Chci ti pomoct," řekl tiše a stále cítil své vlastní tlapy, jak se pohybují dopředu. Bylo to jako vzpomínka na ovládnutí mysli Bewilderbeastem, kdy si jeho tělo dělalo, co chtělo. A dnes zase. Potíž byla v tom, že tentokrát tady nebyl žádný Bewilderbeast, na kterého by to mohl svádět.

Je to zase nějaké Alfa kouzlo? prolétlo mu hlavou. Muselo být. Noční Běs se nezastavoval, až když dostal od Skullcrushera odpověď.

„Už jsi mi zničil život dost," zavrčel drak nešťastně. Bezzubka s ním soucítil. On toho v životě tolik ztratil, ale spoustu věcí zase nalezl. Ale chtěl využít tuhle šanci, aby urovnal se Skullcrusherem věci, které se poslední dobou tak vymkly z ruky.

Přišel blíž.

„Já taky o hodně přišel. Nepamatuju si ani svojí rodinu," řekl a jak ta slova vypustil z tlamy, už jich zalitoval. Skullcrusher se přece nebude zajímat o rodinu nějakých Nočních Běsů! Teď už jen doufal, že je řekl tak tiše, jak jen to bylo možné. K jeho překvapení ale Rumblehorn zvedl svojí rudou hlavu a zeptal se: „Ty si opravdu nepamatuješ? A cítil ses někdy tak, jako teď já?"

Bezzubku jeho slova šokovala. Ano, mnohokrát se cítil jako on, a i když je ani neznal, nad ztrátou své rodiny truchlil, ale ta bolest nebyla až taková. Pomalu zavrtěl hlavou. Skullcrusher chvíli vypadal, že se chystá zaútočit, ale jaký by k tomu měl důvod? Že si nepamatuje?

„Tak to předpokládám, že jsme na stejné lodi," ušklíbl se větší drak. Noční Běs k němu už beze strachu přistoupil a posadil se. Oba draci teď seděli u mlýna s výhledem na oblohu, která se začala zbarvovat domodra a objevovaly se tam první hvězdy.

„Víš, že jsme si docela podobní?" zeptal se Skullcrusher. „Oba jsme přišli o věci, které nám byly blízké," pokračoval, „ale získali jsme tím spoustu nového." Bezzubka upřímně nečekal, že mu něco takového řekne. Vždyť ho má ignorovat, nesnášet ho! Proč ho vlastně zajímá, že přišel o rodinu?

Jeho nechápavost se zjevně odrážela v jeho tváři a Skullcrusher si toho všiml.

„To ale neznamená, že jsme větší přátelé, Alfo." Na oslovení si dal pořádný důraz. Bezzubka nic neříkal, jen čekal. „Ale tvoje dnešní přítomnost mi ulehčila jeden večer. Děkuji," dokončil Rumblehorn.

Noční Běs pořádně nepředpokládal, že se něco takového stane. Když začal mluvit o tom, že stále nejsou přátelé, tak proč vlastně přešel k tomu, aby mu poděkoval? Skullcrusher se zvednul.

„Dobrou noc, Alfo," řekl a Bezzubka odpověděl stejně. Větší drak se odebral ke stájím, ale Bezzubka tam seděl ještě dlouho po tom, co odešel. Proč najednou tak změnil oslovení? Předtím mu říkal Bezzubko, ale najednou je to zase Alfa? To ho ale tolik nezajímalo jako Skullcrusherova předchozí věta. To ale neznamená, že jsme větší přátelé.

Bezzubka si uvědomoval, že před tím incidentem byli se Skullcrusherem přátelé, možná jako bratři. Spolu s Vikingy a dalšími draky mu nahrazoval rodinu, kterou nikdy neměl. Ale teď se odcizili. Bylo pro to jednoduché vysvětlení. Kliďas. Skullcrusher byl stále zlomený, ale Bezzubkovi se zdál o trochu veselejší, když odcházel. Myslel si snad, že si on, Bezzubka, zaslouží, aby trpěl stejným zármutkem, když přišel o rodinu? Nebo že si též vytrpěl dost? To nevěděl. Pro něj ale byla jedna věc jistá, a to, že dnes v noci se Skullcrusherem navázali přetrhané pouto přátelství, a tím i první krok k jeho znovuzrození.

)�)%[Q