Nebylo poznat, jestli byl den nebo noc. Ani podle oblohy se to určit nedalo. Kolem ní se tlačily stovky tvorů, ale ona je nevnímala. Ne všichni zde byli bez vlastního rozumu.

Pevnina nebyla nijak osvětlena a zástupy se hrnuly ven z mohutných dřevěných lodí, které naprosto splývaly s okolím. Vlny narážely do pobřeží. Kdyby se někdo rozhlédl, spatřil by na pevnině pouze skály a hlínu. Nikde u oceánu nebyla žádná zeleň, jen volné prostranství, které bylo víc než vhodné pro shromáždění draků.

Draci se seskupili do několika řad, nezáleželo na tom, kde kdo stál. To bylo naprosto nepodstatné. Ona stála až na samém konci, nejdál od lodí. Všichni kolem ní byli v pozoru, ale ona byla uvolněná a měla zavřené oči. Nemohla si dovolit promarnit svoji šanci. Příležitost dostat se z téhle nicoty.

Nejen tenhle ostrov byl nic, být na jedné z těch lodí, které kotvily u pobřeží, se rovnalo být nikde. Nikdo z nich neznamenal pro vůdce naprosto nic, a to ji znechucovalo. Chtěla proti tomu bojovat, ale jak má jeden ubránit ostatní, když se nedokáže ubránit sám?

Sledovala, jak lidé předstoupili před zástupy. Nechtěla je vidět. Jen jejich tváře byly odporné. Bohužel pro ni, musela předstírat zájem a hlavu mít zdviženou.

Z vody kolem lodí se vynořil další drak. Při pohledu na něj zavřela oči. Už jen působení mysli toho obřího Alfy, už jen to bylo nesnesitelné a nutilo ji to držet hlavu vzhůru a dívat se do těch hypnotických očí.

Ale ona nechtěla! Nechtěla se podřídit kontrole! Měla právo na vlastní svobodnou vůli! Zoufale zatřásla hlavou ve snaze zbavit se myšlenek, které ji nutily dělat věci proti její vůli.

„Ty tam vzadu!" ozval se drsný hlas a vzápětí se dostavila bolest. Otevřela oči a před sebou mohla vidět velkého šedého draka - Alfu skupiny, do které patřila. Pokud si dobře vzpomínala, jeho jméno bylo Lax. Nevěděla to přesně, na tomto místě nebyla jména důležitá. Ani on nevěděl, jak se jmenuje. Ale ona si pamatovala jména většiny draků, kteří patřili do skupiny. Bohužel, přes úprk času si nevzpomínala, jak se sem vůbec dostala.

Lax se obrátil a odešel, když poslušně zvedla hlavu a nutila se dívat na obrovského draka, nebylo lehké určit, zda byl černý, šedý nebo bílý. Od každé barvy měl kus, a ještě měl na klech obří řetězy.

Naštěstí jí bolest, která byla na uchu naprosto nesnesitelná, umožnila soustředit se na něco jiného. Doufala, že to dokáže. Všichni ostatní už vzdali boj.

Bolest ale začínala polevovat a ona s leknutím zjistila, že se na ni dokáže soustředit mnohem méně. Jakmile dospěla k tomuto, uslyšela vzadu v mysli tenký hlásek. Ne, už se tomu nedokázala bránit. Obří Alfa ji opět dostával pod kontrolu a ona nedokázala vzdorovat jeho pohledu o nic déle.

„Nedokážeš udržet bitvu," našeptával jí zákeřně. Zachvěla se, věděla, že má pravdu.

„Nemůžeš vzdorovat," ozval se opět, mnohem silněji a zaznívala z něj arogance. Pevněji zavřela oči.

„Půjdeš s ostatními chytit zásoby," nakázal jí. Její oči se náhle rozevřely a na okamžik hlas vystřídala zloba. Jejich zásoby většinou byla nešťastná zvířata, která se jim dostala do spárů. Oni je zabili a dotáhli zpět na lodě. Jenže jak můžou jít lovit zásoby, když je tenhle ostrov evidentně pustý a nic na něm nežije? Vždyť to jsou jenom skály!

Hněv ji natolik zaměstnal, že to bolelo, když jí hlas v hlavě opět zaburácel. Byl naštvaný a už jen to nebylo dobré.

„Ty se opovažuješ neposlouchat svého Alfu?" křičel rozhněvaně. Už to nemohla vydržet. Dokáže vzdorovat už jen pár sekund, věděla to, zatmívalo se jí před očima, nemohla tenhle souboj vyhrát!

„Neposloucháš Alfu, Rask?!" zaburácel Alfův hlas. Na rozdíl od Laxe si pamatoval – nebo spíše věděl – jména všech draků, kteří patřili do armády. Teď už se nemohla vytrhnout. Její jméno na ni mělo zajímavý účinek, prohrála, když ho vyslovil. Bylo jako provaz svazující myšlenky, a jí se zatmělo před očima.

Teď byla stejná jako ostatní - bez vlastního rozumu, nemohla kontrolovat své pohyby. Prostě jen hrdě stála s hlavou vztyčenou a dívala se na Alfu. Ani vzdálenost, která je oddělovala, ji neochránila. Lax spokojeně zavrčel, když si všiml, jak se změnil její postoj. Ani trochu nelitoval škrábance na uchu, který jí uštědřil. Poznal, kdy drak není pod kontrolou.

Rask se vydala spolu s ostatními. Její skupina byla opět vyslána na nějaký úkol. V poslední době nic nedělali, a tak byla řada na nich. Byla z nich všech rozhodně nejrychlejší a nejnebezpečnější drak. Noční Běsi byli téměř tak vzácní jako Bewilderbeasti, ale byli vynikající letci a skvělí běžci. Nemluvě o dokonalých smyslech. Proto ji vysílali na mise tak málo. Mohla se vytrhnout z kontroly a pláchnout.

Lax s ní udržoval krok. Jako Alfa a jeden z nejkrutějších draků nebyl pod vlivem hypnózy a měl svobodnou mysl. Ta jeho však byla zkažená a nepotřeboval žádné pobídky, aby konal to nejhorší zlo. Jeho těžká zbroj chřastila. Ostatně ani Rask nebyla bez zbroje. Výzbroj, kterou měla, byla těžká, tak těžká, že ji zpomalovala, ale stále se mohla pohybovat s lehkostí. Pro ni by bylo obtížné se s hlukem, který vydávala, někam nenápadně vytratit, ale na lovení zvěře nebyla zrovna nejlepší.

Draci se řítili po souši. Čím víc se vzdalovali od kotviště, tím víc na ně Lax řval rozkazy a využíval hrubou sílu, aby hubené a vyčerpané draky dostal opět do plného tempa.

Rask se s každým krokem začínala vyprošťovat z kontroly. Bolela ji hlava, ale běžela a udržovala krok s ostatními. Bude těžké najít potravu na tomto ostrově.

Pevnina byla mnohem větší, než se na první pohled zdálo. Od tábora už byli nějakých pět kilometrů a stále byli nuceni běžet vytrvalým tempem vpřed. Rask cítila, že všechna kontrola, kterou nad ní Bewilderbeast měl, se vytratila. Byla z ní už jen nepříjemná vzpomínka a ona toho chtěla náležitě využít. Je to její poslední šance. Potom pojedou na sever a tam je jenom moře. Alespoň to tak někde slyšela. Na severu budou jen na lodích a v blízkosti Alfy. Proto sháněli zásoby. Tohle je její poslední šance.

Běželi už dost dlouho a před nimi se opět zračil oceán. Ostrov končil a oni nenarazili na nic živého. Nebyly tu ani stromy, jen pusto a prázdno. Lax vyštěkl rozkaz, aby se odlepili od země.

Rask to nedělalo problémy. I s těžkou zbrojí byla silná a ve vzduchu letěla rovnoměrně. Záhy se za nimi ozval skřek a jeden ze starších draků se zřítil zpět na zem. Rask zamrazilo u srdce, když si uvědomila, že právě nabyl zdravého rozumu. Chtěla se pro něj vrátit, pomoct mu, ale poznala, že pro něj by už bylo příliš pozdě. Byl ponechán napospas osudu a draci ovládnutí Bewilderbeastem letěli stále dál, bez zbytečných zastávek, a pokud chtěla ona provést svůj plán, musí dělat to, co oni.

Zatáčeli. V dohledu nebyla široko daleko žádná další pevnina a trvalo by jim moc dlouho dostat se zpět. Místo toho mířili k výběžku, který takhle z výšky vypadal, že by tam mohlo i něco být. Byla vidět zeleň.

Rask se držela vzadu ve skupině a rychle dýchala. Potřebovala, aby to vypadalo, že je vyčerpaná. Když se Lax nedíval, snažila se vyprostit ze zbroje. V cinkání kovu na ostatních dracích to zanikalo. S její smůlou to bylo dost dobře připevněné a ona začínala panikařit.

V zoufalé snaze otočila hlavu a vypálila na zbroj jednu plazmu. Kov se skřípěním povolil, a když trochu naklonila hřbet, sklouzl jí z něj a spadl dolů do oceánu. Teď byla vyproštěná z kovového vězení.

Lax obrátil hlavu. Slyšel vzdálené cáknutí, ale přes další draky neviděl, že Rask nemá zbroj. Mohl vidět, že je stále s nimi a to mu stačilo.

„Dolů!" zakřičel na skupinu. Draci se jako jeden začali snášet, naprosto bezmocní proti kontrole. Rask letěla s nimi. Už teď viděla divoká zvířata. Jejich kořist. A ačkoliv měla hrozný hlad, sbíhaly se jí sliny, věděla, že si nemůže dovolit zůstat ve skupině příliš dlouho.

Teď je její šance. Lax letěl vepředu a jeho pozornost se soustředila na lov. Ostatní draci za ním a Rask měla cestu k lesu volnou.

Malinko změnila směr letu a zamířila do lesa. Dávala si pozor, aby se stále držela na konci skupiny. Ostatní ji nemohli vidět.

Těsně před dopadem roztáhla křídla a pád vyrovnala. Trefila se přesně mezi stromy a tlapami dopadla lehce na zem. Začala běžet. Čím dřív se dostane pryč, tím dřív má možnost najít nějakou pomoc. Nebo zahynout, buď jedno, nebo druhé. Měla ale jasno, že TADY zůstat nechce. Ta tyranie za to nestála, možná bylo milosrdenství, že ten starý drak byl ponechán na zemi. Mohl se zachránit a Rask zalitovala, že neudělala to samé.

Běžela mezi stromy. Obratně kličkovala a doufala, že si její nepřítomnosti nikdo nevšiml. Zvedla hlavu a v dálce uviděla konec lesa. Trochu zrychlila, až byla na maximální rychlosti.

Už jen kousek! Jen pár metrů a bude volná!

Vyběhla ven a strnula. Tohle nebylo z výšky vidět! Od útesu ji dělilo ještě nějakých dvě stě metrů. Rychle se vzpamatovala a vyběhla znovu. Zrychleně dýchala. Už pomalu nemohla - měsíce v zajetí bez dostatku jídla by vyčerpaly i mnohem odolnější draky. Ale musela vytrvat. Teď, když už je téměř na svobodě, to přece nevzdá!

Jak se zdálo, všechna její radost skončila trochu předčasně. Jak běžela ke svobodě, najednou ji něco svalilo k zemi. Dobře, spíše někdo.

Rask zaúpěla, když udělala pár kotrmelců na zemi a koutkem oka viděla Laxe. Jak je to možné? prolétlo jí vyděšeně hlavou, než se zapřela zadníma nohama, což ji vymrštilo a ona zase dopadla na všechny čtyři.

Velký šedý drak už byl ve vzduchu a řítil se jejím směrem. Rask neměla čas na nic jiného. Prostě uskočila a na zadních se bleskově obrátila. Měla dojem, že tohle je předem prohraný souboj, protože Lax dostával na rozdíl od ní dostatek jídla a byl odpočatý.

Skočila a přistála Alfovi na zádech. Vycenila zuby a chtěla se mu zakousnout do ramene, kde narazila na nepříjemnou kovovou chuť. Rask potlačila kletbu. Místo toho se snažila využít drápy, ale byla svržena. Lax si lehl na záda a přimáčkl ji k zemi. Jeho brnění ji ošklivě poškrábalo.

Rask se odkulila a podařilo se jí znovu vstát. Bolest byla nesnesitelná a nutila ji soustředit se na to, jak ji potlačit, ne na boj.

Oba draci se dostali do přímého kontaktu. Zasekli se drápy a chvilku soupeřili v síle. Rask vyjela zuby po Laxovi, ten se jim vyhnul.

Byla ztracená. Lax měl jako silnější samec výhodu a ona cítila, jak ji začíná přetlačovat. Pokusila se zoufale odtrhnout, ale jeho ocas ji zadržel na místě. Drápy použít nemohla a zubama to nešlo. Lax konečně využil svoji sílu a přišpendlil ji k zemi.

Rask zrychleně oddechovala. Dívala se Laxovi do očí a v těch jejích planula nenávist. Už podruhé překazil její útěk a ona mu to nechtěla darovat. Jenže kdo je ona v tomto krutém světě? Nikdo, není absolutně nikdo. Nemá žádné pravomoci ani práva.

Lax se narovnal a zařval. Na jednu stranu oznamoval své vítězství, což Rask jen těžce nesla a na tu druhou volal draky ze skupiny. Nepochybovala, že to bude její nová ochranka.

Šedý Raincutter se zeleným Snafflefangem dorazili, v tlamách měli kusy zvěřiny a v očích prázdný výraz. Dívali se přímo na Laxe a očekávali další rozkazy. A i když je Rask už teď nenáviděla, musela si připomenout, že proti té vůli nemohou bojovat a pravděpodobně to není jejich rozhodnutí.

„Vracíme se," odfrkl si šedý drak nevrle. Ostatní draci, každý s nějakým kusem masa, se obrátili a pěšky se vydali na cestu. Rask byla zaseknutá mezi nimi a zezadu po ní chňapal Lax. Nechtěl jí dát další příležitost k útěku.

Po chvilce běhu už Rask nemohla. Nohy ji bolely a plíce doslova hořely. Jen se modlila, aby to skončilo.

Tohle utrpení bylo asi nejhorší. Cesta ubíhala pomalu a trýznivě.

Kotviště už bylo na dohled. Draci s kořistí zamířili na jednu stranu a ona osaměla s Laxem. Rask se ho teď už bála. Velký drak byl naprosto tichý a to ji děsilo víc, než kdyby na ni řval.

Vzápětí bohužel pochopila, kam tohle povede. Poprvé se setká s Bewilderbeastem tváří v tvář. Rask vytasila drápy a sama si záměrně způsobila zranění. Doufala, že její kontrola potrvá dost dlouho, aby si dokázala udělat hlubší a bolestivější rýhy.

Lax ji dovedl k místu, kde se Bewilderbeast vynoří. Cestou se k nim sešlo pár draků, většinou Alfové ostatních skupin.

Lax zařval a Rask se celá rozechvěla. Obrovský drak se pomalu a vůbec ne majestátně vynořil z vody, jeho oči už teď plné hypnotizujícího vlivu a Rask se musela hodně ovládat.

„Ale ale, naše malá Rask nám chtěla pláchnout?" zeptal se Bewilderbeast posměšně v její hlavě. Bylo až k nevíře, jak se jeho moc s krátící se vzdáleností zvyšovala. A ji vyděsilo, že už ví, o co se chtěla pokusit.

„To je podruhé," ohlásil Lax a rozhořčeně švihnul ocasem. Rask znovu zaryla drápy do hluboké rány, aby se soustředila na něco jiného.

„Nemusíš si způsobovat další bolest," prohlásil hlásek a Rask by si ho asi nejdřív představila s ploutví v bok a našpulenými pysky. Neuvěřitelně vtipná představa, kdyby se to týkalo kohokoliv jiného. Překvapeně vzhlédla a zjistila, že jeho pohled na ni vůbec nepůsobí. Otevřela tlamu v němé otázce.

„Neposlušné draky nepotřebuju," řekl drak v její hlavě. Rask tomu nemohla uvěřit. To jí teď dával volnost?

„Svažte ji na hlavní lodi," vyslovil Bewilderbeast rozkaz a Rask spadly uši nevěřícně až ke krku. V očích se jí zračila čirá hrůza.

Alfové jednotlivých skupin ji začali nahánět k lodím. Zezačátku se snažila bránit, ale byli v přesile a ona už neměla sílu. Byla naprosto vyčerpaná a prahla po odpočinku. Když se ohlédla, mohla vidět, jak se Bewilderbeast noří opět do chladné vody.

Lax po ní chňapl čelistmi. Jen se štěstím uskočila, jenže do cesty drápům dalšího Alfy. Otráveně zavrčela, ale oni ji stále hnali.

Ani nevěděla, jak rychle se dostali k lodím. Jen si pamatovala, jak ji jeden z draků chytil za kůži na krku a táhl ji na loď a potom chodbou. Její křídla bolela, jak se otírala o stěny. Ocas měla zkřivený v nepřirozené poloze.

Hodili ji na podlahu do nějaké místnosti. Nemohla si pomoct, musela se ušklíbnout nad zápachem. Rozhodně si dali práci s výběrem příbytku, to se musí nechat.

Na záda se jí posadil nějaký drak. Rask nezajímalo, který to byl, ale to, že byl neskutečně těžký.

„Tak co? Už lituješ?" zeptal se Lax a před ní vypadal jako obr. Měl by z něj jít strach, ale ona zavrtěla hlavou. Nelitoval naprosto ničeho. Možná že smrt, která ji tady jistě čekala, bude nejlepším řešením.

Za ní něco zachrastilo. Rask našpicovala uši a zvedla hlavu. Dva draci táhli po podlaze řetězy. To by ale znamenalo, že v téhle místnosti není první.

„Užij si prázdniny," odfrkl si Lax a sám vzal řetěz. Začali je na ní házet. Ne dávat, opravdu házet. Nebylo to nic příjemného, bolelo to a kov navíc smrděl.

Rask málem zavyla bolestí. Zavřela oči a doufala, že pokud to je nutné, smrt přijde alespoň rychle.

Potom jí na hlavu spadl řetěz a bezvědomí ji mile vysvobodilo.