„Mami, počkej!" vykřikl Škyťák, když Valka vyšla rázným krokem z domu. Cloudjumper na ni čekal vedle v malém přístěnku (zatím provizorním, i když jako drak mohl Cloudjumper spát i pod hvězdami). Žena ve středních letech se obrátila na syna.

„Ty nejdeš. Teď jsi náčelníkem, máš své povinnosti," řekla rozhodně. Škyťák na toto neměl žádný argument, ale když se Bezzubka přiblížil, aby dostal pohlazení, napadl ho rovnou ďábelský plán.

„Jenže Bezzubka je teď Alfa, má taky svoje povinnosti," namítl. Valka chvilku stála a těkala pohledem ze syna na Nočního Běsa. Původně měla v plánu nepozorovaně odletět, aby se naposled rozloučila s místem, kde strávila dvacet let, jenže nakonec si uvědomila, že by o tom asi měla Škyťákovi říct, aby si nemyslel, že ho opustila (znovu) a tím pádem by zklamala jeho důvěru, když zrovna před dvěma dny ho znovu našla. Anebo on našel ji? Poraženě svěsila hlavu.

„Dobře," řekla, „ale poletíme rychle. Po těch událostech by nebylo správné, aby vesnice zůstala bez náčelníka." Tohle Škyťák chápal hodně dobře. Když Bezzubka porazil Bewilderbeasta a osvobodil tím všechny draky od jeho nadvlády, vesnice zůstala celá poničená a pokrytá ledem. V průběhu včerejšího dne sice všichni pomáhali opravovat škody, jenže na celou vesnici by se potřeboval minimálně týden. Navíc ještě stále hrozilo nebezpečí, že by se Dragův Bewilderbeast mohl vrátit, aby se Bezzubkovi pomstil. A lidé se báli. Měli strach, že znovu přijdou o své rodiny, o své blízké. To sice Škyťák nehodlal dopustit, ale události se mohly stočit jakýmkoliv směrem. A nyní, když stál před svojí matkou, jak se chce vrátit tam, kde ta pohroma celá začala, kde přišla o manžela a on o otce, cítil nesnesitelnou vinu. To draci věděli. Každý z nich dokázal v určitém měřítku vycítit lidské emoce. Bezzubka přitiskl nos na jeho dlaň. Ten dotek byl pro Škyťáka uklidňující. Jemně draka podrbal na hlavě. Valka se obrátila a přešla ke Cloudjumperovi. Stormcutter už byl připravený a nedočkavě poskakoval. V záři ranního slunce se mu šupiny s oranžovým, téměř zlatavým nádechem, krásně třpytily. Bezzubka se také těšil. Nikdo by sice nemohl říct, že se jako Alfa nudil, ale i tak by rád utekl na chvíli od svých povinností, zvláště když na ně nebyl dosud zvyklý. Škyťák se obrátil a zkontroloval Nočnímu Běsovi sedlo.

„Tak co, bráško, proletíme se?" Jak to vyslovil, Bezzubka vyplázl jazyk a netrpělivě se zavrtěl.

„Máš pravdu," prohlásil Škyťák, zatímco Valka už stála Cloudjumperovi na hřbetě. „Tak s větrem v zádech!"

Bezzubka konečně mohl uvolnit svá křídla. Čekal dva dny. Ten čas byl ještě úmornější, než kdyby byl někde svázaný a nemohl se hýbat. A tak si tento pocit svobody, kdy se konečky křídel dotýkal oblak, náležitě užíval. Bohužel, byl asi jediným z letící čtveřice, který měl veselou náladu. Škyťák s Valkou byli zabráni, ve svých myšlenkách, pravděpodobně vzpomínali na Kliďase. Při pomyšlení na něj cítil Bezzubka vinu. Ano, byla i nebyla to jeho vina, že zemřel. No, pomyslel si v duchu, celé to byla moje vina. To on se nedokázal ubránit Bewilderbeastovu vlivu a nechal ho, aby ho ovládnul a donutil udělat takovouhle věc. Bezzubka se za to nenáviděl. Ne, on neměl to právo být Alfou. Drak se za svištění vzduchu kolem něj též ponořil do myšlenek. Měl právo být nazýván ohnivým potomkem blesku a samotné smrti. Jeho v ten moment ovládal jak oheň, tak smrt. Sice ho potom zpětně porazil, ale ani on nebyl kouzelníkem a nedokázal vrátit čas. Ach, jak moc by si to v tuto chvíli přál. Jeho veselá povaha se momentálně proměnila na uzavřenou. Cloudjumper by musel být slepý, aby si této změny nevšiml.

„Nemusíte se tím trápit, Alfo," řekl a Bezzubka měl potíže ho slyšet, ne kvůli špatnému sluchu nebo tomu, že mu kolem uší neustále vířil vzduch. Bylo to jen proto, že toto oslovení upřímně neschvaloval. Protože pokud ho on neměl rád, ba, hnusilo se mu, nemusel tak být oslovován. Vše záleželo jen na jeho přání. Draci vždy uposlechnou svého Alfu. Jenže Bezzubka nechtěl, aby někdo plnil jeho příkazy jen proto, že je Alfa. Ne, on chtěl vše zpět ve starých kolejí. Přál si, aby se tamta věc s Kliďasem, Dragem a jeho draky nikdy nestala. To by ho nedostalo do tak těžké situace. Hlavně mu v těchto dnech, kdy neměl nic, čím by se mohl zabývat, vytanul na mysli fakt, že je vrah. Nedobrovolný, ale je. Tato trhlina na duši se nemůže smazat.

Tisíce myšlenek mu plachtilo hlavou v těch několika sekundách, co zpracovával Cloudjumperova slova. Potom se nadechl a odpověděl: „Myslel jsem, že jsem říkal, abys mě tak neoslovoval, Cloudjumpere. Jsem jen Bezzubka." Svěsil hlavu a zahleděl se na oceán pod sebou. Byla by to nádherná podívaná, kdyby zrovna neměl důležitější věci na rozmyšlenou. Ano, hodně ho to trápilo. A to Cloudjumper věděl.

„Dobře," řekl Stormcutter, „tak se tím netrap, Bezzubko." Poslední slovo ještě zdůraznil. Jenže Noční Běs věděl, že to je strojené. Říkal mu tak jen proto, že ho o to požádal. Cokoliv pro Alfu, ušklíbl se otráveně. Zbytek cesty už ani jeden z nich nepromluvil - byli zabráni ve svých pocitech.

Cloudjumper naopak zase v duchu úpěl. Ano, ten malý drak po jeho boku je jeho Alfa. Horší je, že sám ten titul neschvaluje. Jak ho mám donutit k tomu, aby převzal své povinnosti, když je teď vůdce? Cloudjumper se zamyslel. Nejlepší by bylo očistit ho od viny. Ale jak? Proč vlastně? Jeho chyba to nebyla, že nedokázal Bewilderbeastovi vzdorovat. Ani on to nedokázal. Sice se za to sám styděl, ale ve skutečnosti nemusel. Žádný z draků nebyl schopen vymanit se z jeho vůle. Byli překvapení a vyděšení. Nejenže Dragův přisluhovač zabil jejich Alfu, on musel další draky nutit dělat špinavou práci. A za všechno může Drago. Ten malicherný člověk, proti kterému bojovali celá léta. A teď, když je překvapil, tak nebyli schopni vzdorovat. Za to se nenáviděl zase Cloudjumper. Jak si mohl jeho příchodu nevšimnout? Kvůli němu trpí jeho jezdkyně, kamarádka, přítelkyně. Ta, se kterou uzavřel pouto oné noci na ostrově, kde draci s lidmi bojovali. Cloudjumper si na tu noc přesně vzpomínal. Měl na příkaz Alfy prozkoumat, kam směřují draci, kteří nejsou z obrovského ledového hnízda. Tak se tam dostal on. Když viděl, jak se lidé urputně brání drakům, bylo mu špatně. Oni je zabíjeli! Ale v ten moment si všiml i ženy, mladé ženy, která se stavěla za práva draků. Vždyť ona nemá ani tušení, jací ve skutečnosti jsme, myslel si tenkrát.

Mýlil se. Jakmile se uchýlil do jednoho z domů, aby se vyhnul tomu strašlivému pohledu, našel tam kolébku, ve které leželo nemluvně. Zvědavě se přisunul blíže, aby si mládě mohl lépe prohlédnout. To ho zpozorovalo a natáhlo k němu ruku. Cloudjumper té noci netušil, že se s ním kdy setká znovu. Ale stalo se. Těžko uvěřit, že to lidské mládě, se kterým si před dvaceti lety hrál u kolébky, je teď mladý muž letící na Nočním Běsovi vedle něj. Vrátil se ke vzpomínkám. Chvíli si s ním hrál, než se neopatrně opřel o kolébku, ta se zhoupla a on mládě nechtěně škrábl. Odvrátil se, napůl v hrůze, že ho zranil, a napůl ve strachu, že se objeví jeho rodiče. Jakmile se otočil, spatřil tu ženu, přesně tu, která hájila draky tam venku. To musí být její mládě, pomyslel si Cloudjumper. Matka křečovitě svírala meč a zrychleně dýchala. Jenže její vyděšený výraz se brzy proměnil ve zvědavý. Trochu sklonila meč a Cloudjumpera si prohlédla. A on zase ji. Teď mu to došlo. Lidé nejsou ukrutné bestie, které umí jen vraždit. Jsou to inteligentní a zvídaví tvorové, jen trochu vyděšení. Oči se mu rozšířily, když si to uvědomil. Zvědavě se přiblížil k ženě. A pak, pak se to celé zkazilo.

Cloudjumper si živě vzpomínal, jak mu nos málem přerazila sekyra. V tu chvíli se ozval jeho dračí pud; neměl kontrolu nad svou akcí, oheň se mu prostě vyřítil z tlamy. Zapálil polovinu domu, než ho cosi ztrhlo zpět do reality. Za rameno ho držela matka mláděte, pro které otec skočil, a s uslzenýma očima křičela: „Ne!" Cloudjumperovi došlo, co udělal. Nejenže málem zabil dva nevinné lidi, zapálil jim dům, ale to, co se teď chystal udělat, bylo mnohem horší. Ta žena měla pro draky cit, i když to sama nevěděla a dívala se na něj vyděšenýma očima. A on ji musel dopravit k ostatním. Aby jim mohla porozumět. A tak ji vzal s sebou. Rvala mu to srdce, když slyšel její dechbrající výkřik „Kliďasi!" A ze všeho nejvíce mu vadilo, že musí rozdělit matku a její mládě. V uších mu ještě dozníval křik „Valko!", když si pomyslel, co tenkrát způsobil. A teď to udělal znova. Zase provedl něco, co rozesmutnilo Valku. Cloudjumper zamával křídly, aby udržel rychlost, a obrátil svoji pozornost k obrazcům, které vytvářely mraky na obloze.

Netrvalo dlouho a oba draci dorazili na místo. Bezzubka dostal krátké pohlazení od Škyťáka, když sesedal.

Tohle bylo to místo, kde se odehrála bitva Bewilderbeastů. Tady, pomyslel si Noční Běs otráveně, tady se to všechno stalo. Lépe řečeno pokazilo. Až moc dobře si pamatoval na událost před dvěma dny, a i když věděl, že rány se časem zahojí, jizvy nikoliv.

„Oh ne!" vykřikla Valka a seskočila z Cloudjumpera, kterého její výkřik vytrhl z tichého rozjímání. Proto překvapeně zamrkal a zaujal víceméně bojové postavení. Když však viděl, co se stalo, v duchu se napomenul za falešný poplach a zapsal si, že příště musí dávat pozor na své okolí.

„Mami!" volal za ní Škyťák, ale ona jako kdyby ho neslyšela. Běžela k obrovskému sněhobílému drakovi, Bewilderbeastovi, který bitvu prohrál. Cloudjumper dvakrát máchnul křídly a přesunul se vedle ní. Bezzubka ho následoval, i když se mu moc dobře přes ledové střepy neběželo. Ono létání má své výhody. Cestou podebral Škyťáka tak, že jeho kamarád dopadl přesně do sedla.

„Díky, bráško," podrbal ho za ušima. To Bezzubka obzvláště miloval. Bohužel se to nestávalo moc často. Škyťák byl stále ještě zaskočený z toho, že se tak náhle stal náčelníkem. Ale, pomyslel si drak, kdybych to nechal být a převzal povinnosti Alfy, mohli bychom se učit spolu. V duchu však věřil, že to je nemožné. Jak by mohl drak vést vesnici nebo tak? Ne, on má patřit ke svému druhu. A zase. Znovu uvažoval o tomhle. Zatřásl hlavou, aby ze sebe shodil tíhu toho tématu a běžel a přeskakoval obrovské kusy ledu, které mu stály v cestě. Konečně se dostal vedle Cloudjumpera. Škyťák sesedl a rozběhl se k Valce. Udýchaný Bezzubka přejel pohledem celého Bewilderbeasta, který ležel natažený na zemi, spolu se zraněním, jenž mu způsobil Dragův stoupenec. Ocasem si zametl místo pod sebou, aby si mohl sednout. Tak také učinil. Už se mu dostalo vzduchu, který potřeboval na splacení kyslíkového dluhu a přesto, že nebyl v nijak špatné kondici, si v duchu poznamenal, že bude trénovat. Cloudjumper si ho zvědavě přeměřil a prohlásil: „Musí to být obtížné, nemoci létat."

„To není," prohlásil Bezzubka odevzdaně a Stormcutter byl rád, že mu konečně jednou odpověděl na nějakou otázku jednoduše.

Dragovy lodě se tyčily do výšky. Zbyly zde jen hlavní tři, ostatní odjely spolu se zbytkem jeho mužů, kteří byli natolik vyděšení, že nemohli dál snést pohled na dračí hnízdo. Celá armáda zmizela a Bezzubka doufal, že někam hodně daleko. Nikdo nechtěl mít na Blpu poplach dřív, než se zase všechno urovná. A tak na ně dával pozor. Jen Valkýry ví, co všechno tam Drago měl. A stále může mít. Třeba ty klece, které způsobily tolika drakům bolest. Stále před očima viděl tu samici Raincuttera, která měla díky jednomu z těch klepet jenom tři nohy. Anebo Hobblegrunta, toho, kterému Dragovi muži vypíchali oči a nechali ho, aby zemřel. Ale nyní byl Gruff na Blpu, v bezpečí, v péči ostatních draků a lidí. Ale dle těchto zkušeností si museli na plavidla dávat pozor, mohlo v nich být cokoliv.

Se sklopenýma ušima je sledoval, zatímco se Škyťák s Valkou přiblížili k Bewilderbeastovi. Žena přistoupila k jeho hrudi, blízko zranění, a položila mu na kůži ucho. Při kontaktu s předmětem o jiné teplotě než byl zvyklý, se obří drak zavlnil. Sice byl už natolik přizpůsobený na sníh a chlad, ale lidské ucho mělo vyšší teplotu, i když byla zima.

„Stále žije," zašeptala. Bezzubka se postavil a zavrtěl ocasem. Třeba bude Bewilderbeast tak hodný a zase se vrátí jako Alfa. Valka se musela ujistit, že je to skutečnost. Přiložila mu na břicho, kde byl zraněný, studenou ruku. Drak se zachvěl, ale očividně byl tak zesláblý, že s tím nepříjemným pocitem nemohl moc udělat.

„S tím se musí něco udělat," rozhodl Škyťák a měl pravdu. Valka poodstoupila a prohlédla si zranění. Ačkoliv nevěděla, zda nemá nějaké vnitřní zranění, ke kterému by mohlo dojít, pohledem znalce zhodnotila, že ho dokáže vyléčit.

„Zůstanu tady s ním," rozhodla se a došla zpět ke Cloudjumperovi, který měl na jednom z ostnů na hřbetě přivázanou tašku s různými léčivými bylinami a obvazy.

„Jsi si jistá, že ti to bude stačit?" zeptal se starostlivě Škyťák. Žena se obrátila.

„Nevím," odpověděla nejistě. Pravděpodobně ne, přece jen toho bylo dost málo.

„Ale jak zareaguje zbytek vesnice?" nevzdával to Škyťák a naléhavě přistoupil blíž. Věděl, že pokud se jeho matka najednou vytratí, lidem to přijde divné. Valka zůstala strnule stát. A potom potichu promluvila.

„Škyťáku... Žila jsem tady dvacet let a celé ty roky se o nás všechny tenhle drak staral. Teď je řada na mně, abych se postarala já o jeho." To bylo dost rozumné a to Škyťák věděl. Odstoupil k Bezzubkovi s Cloudjumperem.

„Tak my se půjdeme podívat k Dragovým lodím," řekl a naskočil na Nočního Běsa.

To nemyslí vážně?! vřelo to v Bezzubkovi. Neměl ani nejmenší chuť jít k těm nestvůrám, a i kdyby ho tam něco dostalo, což nebylo pravděpodobné, dělal by vše proto, aby se nedostal někam do lodi, kde by neměl přehled nad situací. Jenže Škyťák jeho nervozitu vycítil.

„Neboj, bráško," poplácal ho s úsměvem po krku.

„Nic se ti nestane. Slibuju." Ano, Bezzubka mu věřil, ale stejně měl pocit, že by se měl zahrabat do země, než aby dobrovolně šel k lodím. K místu, kde se ubližovalo drakům. Ale na druhou stranu byl Škyťak jeho nejlepší kamarád, který mu také mnohokrát pomohl. Nemohl ho nechat na holičkách, když to oba potřebovali. Proto, ač nerad, se odrazil a několikrát mocně mávnul křídly. Takhle z výšky měl možnost vidět zraněného Bewilderbeasta v celé jeho majestátnosti. I zesláblý drak vzbuzoval respekt. Ten už ale Bezzubka neměl. Věděl, že z určitého hlediska ho musí špetku mít, ale po negativních zkušenostech, kdy respektovaní draci ty druhé ovládali a nutili je ubližovat ostatním a dělat další ne zrovna hezké věci, neměl zapotřebí, když je poslouchal a oni ho stejně zneužili ke svým záměrům. Nejdřív to byla Rudá Smrt a teď Dragův Bewilderbeast. Copak asi přijde za pět let? Tím se Bezzubka nehodlal zabývat. V relativním klidu doletěl k jedné z lodí. Škyťák ho nasměroval na místo, kde se se svým rozpětím křídel nemusel vyhýbat žádnému stěžni. To Noční Běs ocenil. Přistál na stále vlhké palubě, kde byla silně cítit mořská sůl. Drago v posledních dnech zjevně projel několika bouřemi. Ale přesto se měl Noční Běs na pozoru. Co kdyby tady byli ještě další draci? Se starostí se zadíval na svého jezdce. Ten snad vůbec nevnímal, že by měl dávat pozor, zatímco zvědavě šmejdil po palubě. Na té ale nebylo moc k vidění, takže se rozeběhl do podpalubí.

„Hej, počkej!" zavolal Bezzubka a skočil tam za ním, aby ho měl neustále na očích. Mohl by se totiž dostat do maléru – což se většinou i stalo. Drak musel křídla tisknout co nejvíc k sobě, aby se tam vůbec vešel (a i tak dřel), ale dole v chodbě už bylo víc místa a mohl tam křídla roztáhnout pořádně. Hned to bylo o něco příjemnější.

„Hej bráško, pojď se podívat," zašeptal Škyťak a posunkem mu naznačil, aby přišel. Bezzubka obrátil oči v sloup. To bude zase objev. Potichu došel až ke dveřím a zarazil se. Měl pravdu. Byl to objev. Uprostřed místnosti totiž ležel drak.

I