Bezzubkovy uši se náhle pohnuly - vždyť on úplně zapomněl na Rask! Byl tak zabrán svými vlastními problémy a problémy svých přátel, že zapomněl na někoho, kdo pomoc právě teď potřebuje skoro ze všeho nejvíc! Napjal křídla a s jedním mocným plácnutím do vzduchu vzlétnul.

Proč musí zrovna on být vzhůru každou noc? Kdyby se nikdy nestal ten incident s Dragem, určitě by teď mohl být někde schoulený v klidu a ráno unikat Kliďasovi z dohledu. Ale to byste nikdy nenašli Valku, ozval se protivný hlas v jeho hlavě. A nikdy by ses nestal Alfou. Bezzubka instinktivně zavrčel. Jeho mysl se právě přela s tou Alfa částí, s tou, které se bál víc, než nějakého obřího draka. Koneckonců dokázal, že je silnější i jak Bewilderbeast, tak Rudá Smrt. Ale teď znovu, pokaždé mu někdo pomáhal. Nikdy bys nenašel Rask, ozvala se protivně Alfa část a Bezzubka pochopil, že tuhle vnitřní bitvu prohrál. Stejně jako tu poslední. Proč měla Alfa část takovou sílu, to nevěděl. Ale nechtěl to.

Velkým obloukem obletěl mlýn, aby ho jedna z jeho lopat nesrazila a už naučeně se podíval na vesnici pod ním. V kovárně se svítilo, ale z tohohle úhlu nemohl Škyťáka vidět. Bude ho podporovat na svatbě. Noční Běs se otočil k lesu. Raven Point bylo pěkné místo, trochu dál od vesnice, i když zezačátku mu tak krásné nepřipadalo. Ale teď v noci to byl ráj pro draky - pokud by nebyl Blp tak blízko. Od té doby, co Vikingové postavili stáje pro draky, se většina divokých draků nechala zkrotit nebo se tam prostě přestěhovala. I když Bezzubka si byl jistý, že kdyby to bylo nutné, pud sebezáchovy se v nich probudí a oni se budou moci zase vrátit do přírody. Nepochyboval, že jednoho dne by se něco takového mohlo stát, a on na to chtěl být připravený. Když ne psychicky, tak aspoň fyzicky. V divočině nebylo tolik jídla, kolik si mohli dovolit s Vikingy. Ale dokud bude žít ve vesnici, nemusí se nějak omezovat.

Bezzubka se sám při sebe ušklíbl, ale nebyl to zlomyslný škleb. Spíš smutný, protože si právě uvědomil, že padla noc, a Rask na něj bude určitě naštvaná, minimálně za ten včerejšek, že jde pozdě a že ještě nevyřídil vzkaz Alfovi. Ach, kdyby tak věděla, pomyslel si Bezzubka a začal klesat.

Rokle byla na první pohled opuštěná. Ale když přistál, všiml si světlého odlesku, určitě šupiny. Bezzubka se rozhlédl. Rask nikde neviděl, ale bylo mu jasné, že to nemohla opustit. Neumí létat! Ale co kdyby zkusila vyskočit podél skály, zamávala křídly a zjistila, že to jde? napadlo ho nešťastně. Potom by přišel o jediného dračího kamaráda, díky kterému tyhle těžké dny přežíval. Někde v hlavě pomalu začínal chápat, že se na Rask moc upíná. A to je špatně. Protože ona je svobodná, může tady jen zůstat, dokud se neuzdraví, a potom může odletět. Bylo to snadné jako facka. A kdyby Blp opravdu opustila, pro Bezzubku by to byla pořádná rána. Spíše ta facka.

„Rask?" zavolal váhavě do tmy. Žádná odpověď, nikde se nic nepohnulo. „Rask?" zkusil to znovu. Opět nic. Bezzubka se ztuhlý na místě zastavil. To přece není možné, aby odletěla. Navíc se zraněnou nohou by to nedokázala. Co když se jí něco stalo? Noční Běs zvedl čumák a začichal. Do nosu se mu dostaly všechny možné pachy, ale ten, který hledal, byl kompletně všude, takže mu to nebylo k ničemu.

„Rask? Kde jsi?" zavolal znovu, tentokrát už dost zoufale. Nic.

Nic. To bylo všechno, co se mu dostalo v odpovědi. To nebylo moc příjemné. Bezzubka zamával ocasem ze strany na stranu. Cítil, jak se zařízení na jeho falešné ploutvi dotýká té normální. Když to takhle v tichu vnímal, ten pocit, kdy se kov dotýkal šupin, nebyl zrovna dvakrát příjemný, ale rozhodně to bylo lepší, než situace, ve které se momentálně nacházel. Proč by ti Rask odpovídala, že? dobírala si ho Alfa strana. Ublížil jsi jí, ne? Smál ses jí. Proč by tě chtěla vidět?

Pravda, prolétlo Bezzubkovi hlavou, ale nepřestával doufat, že tam Rask opravdu někde je. Budu muset prostě hledat. Pomalu se rozešel podél jezera. Měsíc rokli trochu osvětloval, a tak Bezzubka viděl, že nikde kolem jezera žádný drak opravdu není, protože by ho světlo z měsíce osvětlovalo, ale chtěl mít jistotu. Chvilkami cítil vodu, když omylem zhoupl ocas moc do strany a voda mu omyla ploutev. Bylo mu jedno, jestli to byla ta umělá nebo normální, v téhle chvíli se staral jen o to, aby zjistil, kde je Rask.

Obešel celé jezero a teď se zaměřil spíše na neosvětlená místa. Už od narození věděl, že tma je největším přítelem Nočního Běsa. Maskují se v ní, z ní také útočí. Kompletně neviditelní pod rouškou noci. Bezzubka se trochu zatřásl. Pokud by byla Rask na něj opravdu hodně naštvaná, mohla by zaútočit. Ale proč by čekala tak dlouho? Překvapení bylo dalším mistrovstvím Nočních Běsů, ale Bezzubka si byl jistý, že ho na vlastní kůži zažít nechce.

Pokračoval, až došel k malému výklenku. Škyťákův štít tam už dávno nebyl, jednou ho tak trochu použili jako cvičný terč. Bezzubka došel až k němu. Vzápětí se trochu odvrátil, protože se mu přímo do očí zableskla šupina. Rask. Konečně.

Vypadalo to, že dračice tvrdě spí, ale když se ještě trochu přiblížil, varovně zavrčela. Jedno oko měla otevřené dokořán, přesně ve stylu divokých draků, kteří takhle spali.

„Běž pryč," řekla otráveně, ale Bezzubka se tentokrát nechtěl nechat tak snadno vyhnat.

„Omlouvám se," řekl. „Za to, co jsem ti včera řekl, že neumíš létat. Kdyby se to stalo mně, asi bych se taky bál. Jestli chceš, můžu tě to naučit a-"

„Ale mě nezajímá, jestli mě to naučíš!" vyjela Rask. Bezzubka bezděčně ucouvl. Nechtěl mít na krku zuřivou samici. Co jsem jen udělal špatně? přemítal v duchu. Tušil ale, že se to brzy dozví.

„Měl jsi celý den! To sis nemohl vzít volno, aby ses třeba jenom přišel ukázat?! Abych věděla, že jsi po včerejší bouřce v pořádku?! Na omluvě mi nezáleží, mohl ses tady aspoň stavit! Dneska tě nechci ani vidět!" S těmi slovy se zvedla a popošla o kus dál, až kam mohla.

Bezzubka věděl, že má pravdu. Mohl se tady alespoň zastavit. Měl na to koneckonců spoustu času. A co dělal? Hrál si s mláďaty, uklidňoval Škyťáka a začal to urovnávat se Skullcrusherem. Bylo toho opravdu tolik? Noční Běs provinile sklopil uši, ale zároveň mu došlo, že tohle byla ta část Rask, kterou ještě nezná. Jsou všechny samice tak výbušné? Nebo to je jenom proto, že toho mají mnohem méně na práci? Je Rask taková jen proto, že se nudila? Nebo že byla spoustu let někde zavřená, a teď chce poznávat svět? Bezzubka nevěděl. Vážně neměl nejmenší stopu, která by mu pomohla rozluštit její chování.

Trochu si odfrkl a otočil se. Bylo to už hrozně dávno, co tady byl sám, opuštěný a zraněný. Už ho ani pořádně nebavilo vzpomínat. Chtěl tohle všechno mít za sebou. Jako drak se na to díval z normálního pohledu - čekat, až to někdo udělá. Tohle bylo obecné pravidlo v dračí hierarchii a platilo víceméně pro výše postavené draky. Jenže jako Alfa to musí udělat on. Zhluboka vydechl a přehodil ocas přes větev stromu. Dnes bude spát jako netopýr. Bezzubka se ujistil, že nespadne, a nasměroval se tak, aby viděl na puklinu, ve které se skrývala Rask. Potom si pohodlně položil křídla přes tělo a snažil se usnout.

Říše snů k němu ale nepřicházela, ať se snažil, jak chtěl. A to v minulých dnech byl vzhůru celé noci a dnes už konečně doufal, že by se mohl trochu prospat. Ale asi to nebylo zrovna to pravé ořechové. Chvíli visel zavěšený jako netopýr a sledoval puklinu, to ho ale po několika minutách omrzelo. Měl šílenou touhu odejít a najít Škyťáka, ale nechtělo se mu zase opouštět Rask. Stejně by nemohl Škyťákovi říct, co ho trápí. Bezzubka přivřel oči. Měl jistotu, že rozhodně neusne.

Tato jistota ho ale teď zklamala. Možná už byl moc vyčerpaný, že se jeho tělo prostě rozhodlo, že se prospí, ale tohle asi nebyl zrovna ten nejlepší čas. Bezzubka nechtěl mít další noční můru. Koneckonců doufal, že po včerejší noci ho už nebudou otravovat, ale to se mýlil. A i když dnes večer byl ve společnosti někoho, koho bral jako dostatečnou společnost, s Rask to asi nefungovalo. Nebo toho nebyl hoden.

Dnes nebyl Bezzubka na Dračí hoře, nebyl ani na Blpu. Popravdě neměl ponětí, kde je. Všechno tam bylo bílé, dokonce stál na něčem průzračně bílém, snad to nebyla ani podlaha. Noční Běs přivřel oči, protože ho odrazy světla z bílého vězení oslepovaly.

Rozhlédl se. Nikde nebyla žádná nápověda, kde je. Byl naprosto sám, stojící někde ve výšce, protože se mu najednou zdálo, že tu podlahu pod tlapami vlastně necítí. Když si to uvědomil, instinktivně roztáhl křídla, aby alespoň chytil vzduch a nespadl, záhy však zjistil, že to nebylo třeba. Prostě stál na místě a díval se kolem sebe; od šupin se mu odrážely paprsky bílé a šedé, oči měl skoro zavřené, ale přesto viděl, stál ve vzduchu, a přesto nepadal.

Ani po několika nekonečných minutách se obraz nezměnil. Bezzubka už si začínal říkat, že se mu to jenom zdá, nevypadalo to tak skutečně jako sny předešlých nocí a Noční Běs věřil, že to prostě přejde. Očividně to byla chyba, protože jen co se začal přemlouvat, že tu oslepující bílou krajinu bude prostě jen ignorovat, před ním se to zavlnilo.

Nejdříve se bílá jen lehce stočila, ale vlnění přebíhalo do kruhu, postupně se začala objevovat šedá barva. Bezzubka odvrátil pohled, nechtěl vidět, co bude za tím, jenže s hrůzou zjistil, že stejné vlnění probíhá i v dalších částech. Některá z nich nebyla tolik rozsáhlá, ale barevné spektrum bylo obrovské - jedno bylo takové světle zelené, druhé světle modré, další hnědé.

Oslepující bílá začala pomalu odeznívat a Bezzubka znovu otevřel oči. Barvy ve vlněních se začaly více rýsovat a potom nabíraly i tvar postav. Noční Běs zalapal po dechu, když z toho úplně prvního vystoupila Rask, tmavá jako noc, její jizvy nezmizely, byla to dokonalá kopie originálu. Bezzubka jí teď nechtěl čelit. Mám dost problémů, nepotřebuju je ještě tady, pomyslel si a odvrátil se od dračí samice, aby narazil na Škyťáka. Jako Rask tam jen stál a některé tvary jeho těla se pomalu dokončovaly. Měl prázdný výraz, ale stejně v něm Bezzubka viděl tolik živého. Otřásl se. Koutkem oka viděl kopie Astrid, Stormfly, celého spolku dračí akademie, dokonce i některé Vikingy - Kliďase, Tlamouna, Gustava... I Valku s Cloudjumperem. Stejně jako jejich draky. A najednou si přál, aby se vrátila ta bílá barva, která nic nedělala, a on se mohl schoulit do klubíčka a spát.

Všichni už byli kompletně normální. Bezzubka tam jen stál a čekal. Neměl tušení, co udělají, ale věděl, že to nebude pěkné. Zaútočí snad? Ani jeden z draků nebo lidí se nepohnul. Je to jen nějaká iluze, která skončí jedinou myšlenkou?

Najednou se něco pohnulo. Noční Běs trochu přimhouřil oči a zjistil, že cestu k němu si razí Tesák, křivky jeho těla se postupně vlnily a znovu dokončovaly, když se hýbal. Děsovec zavrčel a Bezzubka zaujal obranný postoj. Nechtěl používat bojový, protože i kdyby to byl jen sen, svým přátelům by nikdy neublížil. Tesák to ale očividně viděl jinak.

„Pamatuješ na to, když jsme se poprvé potkali?" zavrčel temně. Bezzubka si na to moc dobře pamatoval. Tenkrát před ním zachránil Škyťáka, a tak váhavě přikývl.

„Existují jen boje na život a na smrt, ale to nebyl boj ani na jedno," pokračoval Děsovec. Noční Běs polkl. Už mu začalo docházet, co bude muset dělat. Tesák chtěl dokončit boj, a to znamenalo, že jeden z nich musí zemřít.

Bez varování ho však něco popadlo za ramena. Vzhlédl na svého věznitele. Nebyl to jen jeden drak, ale dva. Brk s Hrkem a Skullcrusher. Oba temně vrčeli a nevypadalo to, že by ho chtěli pustit. Jejich drápy se Bezzubkovi zaryly do masa, až musel drak skousnout zuby, aby nedal najevo slabost.

Další a další draci se přidávali spolu s lidmi. Zdálo se, že všichni mají nějakou zbraň a křičeli to nejhorší, co jim v životě Bezzubka udělal.

„Chtěl jsi mě zabít!"

„Proč nechceš ukončit souboj na život a na smrt?"

„Jsi obyčejný necita, když nevíš, jak pomoct dračici!"

„Utekl jsi s ostatními, když jsem vás měl hlídat?"

„Zabil jsi Kliďase!"

„Nikdy ses neměl stát Alfou, nemáš na to právo!"

„Moje noha je taková kvůli TOBĚ!"

„Ale vždyť s tou nohou jsme si kvit," namítl Bezzubka vysíleně. Zranění způsobená přáteli mu nedělala žádnou velkou službu a to ho oslabovalo. Vždyť Škyťak sám před několika dny říkal, že je to v pořádku.

Jenže tenhle falešný měl jiný názor.

„To kvůli tobě mám zničený život!" vyjekl mladý muž. Ne, tohle není pravda, tohle je jen sen, zavřel Bezzubka oči. Věděl, že to nemůže být pravda. Nemůže. A to mu pomohlo nevnímat Škyťákův hlas tak jasně. Přece mu dokázal, že je jeho nejlepší kamarád a z ničeho ho neviní.

Nejhorší rána však přišla ne od Škyťáka, ale od Rask. Sice od té falešné, ale pořád to byla Rask.

„Kéž bys mě nikdy nenašel, raději zemřu, než mít TEBE za společnost!"

Ne! Ne, to všechno je jen v mé hlavě! zaúpěl Bezzubka v duchu, teplá krev mu stékala po těle, rány už ani nebolely. Pomalu začínal ztrácet vědomí, nevnímal horu draků a lidí, která na něm ležela a ubližovala mu, nevnímal další nová zranění, už ani neposlouchal, které hrozné chyby v jeho životě mu vytýkali jeho falešní přátelé. Chtěl to jen skončit...

A pak se jeho vize projasnila, všechno bylo zase v pořádku. Viděl znovu jasně, a když se podíval na tělo, zranění neexistovala. Nezbyla žádná stopa po tom, co se tady odehrávalo ještě před několika okamžiky.

Bezzubka se postavil. Byl v té bílé místnosti, ale v dálce se rýsovalo cosi černého. Noční Běs nasucho polkl. Ne, už ne! pomyslel si, ale hluboko tam dole věděl, že to není k ničemu. Tmavý obrys nabíral podobu a najednou Bezzubka hleděl do své vlastní tváře. Tedy, ne úplně do své, tenhle Bezzubka byl jiný, ale jen trochu. Nebyl větší ani menší, jediný rozdíl ve vzhledu byly oči, které vypadaly mnohem odhodlaněji, a modrá záře, co se táhla po celé délce jeho hřbetu a po čele.

„Ty jsi..." začal Bezzubka. Tušil, kdo by tenhle druhý drak mohl být, ale potřeboval mít jistotu. Jeho protějšek se zasmál a pomalu, vychutnávajíc si každé slovo, prohlásil: „Ano, jsem to já, ta strana, kterou nenávidíš, tvá Alfa strana."

Bezzubka zíral na Alfu a po celém těle cítil nervózní mravenčení. Nebylo to poprvé; přesně ten samý pocit měl, když se na něj podíval Bewilderbeast Draga Bludvista. Oba draci stáli naproti sobě, ale Bezzubka si nemohl pomoct a zaujal spíše obranný postoj, i když věděl, že ani předtím mu nebyl k ničemu.

Alfa Bezzubka se zasmál. Nebyl to chladný a nepřátelský smích, ale zároveň to nebyl ani příjemný přátelský.

„Ty si vážně myslíš, že budeme bojovat? Proti mně nemáš žádnou šanci. Jen se podívej, kolika tvým takzvaným přátelům jsi ublížil." Bezzubkovo levé ucho se pohnulo, ať se ho snažil jakkoliv ignorovat. Kdyby měl jen trochu víc času, dokázal by zbytek nevnímat, ale další Alfova slova byla tvrdá jako nůž z kamene a zasáhla ho přímo do srdce.

„Myslíš, že Rask někdy přestaneš lhát?" řekl Alfa pobaveně, „vždyť ta už brzo nebude vědět, komu má vůbec věřit. Jestli jsi opravdu její kamarád. To proto tě to tak zaujalo?" Bezzubka se pořádně nadechl a potom i vydechl. Zprvu to vypadalo, že otevírá tlamu, aby mu něco řekl, ale potom se nad jeho slovy zamyslel.

„Co Škyťák? Opravdu si myslíš, že je stále tvým nejlepším přítelem?" pokračoval druhý drak. „Odpověď je ne. Škyťák má teď svoje starosti, nemůže se starat ještě o draka. Copak jsi neviděl, že nechce být v tvé společnosti?" zeptal se Alfa Bezzubka a ten uvězněný sklopil hlavu. Asi měl pravdu. Škyťák dnes ráno opravdu nechtěl být v jeho společnosti.

Má pravdu, pomyslel si nešťastně. Jsem naprosto nemožný. Měl bych se sám za sebe stydět.

„Nebudeš odpovídat?" zeptal se Alfa klidně. Měl s ním trpělivost, ale Bezzubka si ho nevšímal. Na to byl až moc zabraný do myšlenek. A navíc neměl žádný zájem danou otázku zodpovědět.

„Tak to tě budu muset přinutit," zašklebil se druhý drak a modrá záře na jeho hřbetě zesílila. Zezačátku se nic nedělo, ale potom se po bílé stěně rozlily tmavé paprsky, plazící se pomalu k Bezzubkovi. A on věděl, co to je. A nechtěl to znovu zažít. A když nikdy, tak opravdu už nikdy.

Noční Běs se obrátil a dal na útěk. Na zemi byl rychlý, teď si k tomu pomáhal ještě křídly, takže by byl mnohem rychlejší. Uběhl několik temp a s úlekem zjistil, že ho jeho Alfa strana nepronásleduje, jen ty tmavé proužky lezoucí po stěně.

Bezzubka běžel dlouho, tak dlouho, až si byl téměř jistý, že ho nic a nikdo nemůže sledovat, a tak se zastavil. Už ho ani nepřekvapovalo, že je stále v tom bílém vězení, ale co ho polekalo víc - temné pruhy na zdech se během chvilky o hodně rozšířily a teď vynechávaly jen proužek, na kterém stál. Z jednoho světlého pruhu vystoupil druhý Bezzubka.

„Tak co? Už budeš odpovídat?" zašklebil se, vědom si toho, že Bezzubka nemá jinou možnost.

Nevěděl, co má dělat. Nemá snad nějaká práva? V realitě možná, ale tohle byl sen, a Bezzubka se z něj nemohl probudit!

„Já nevím, opravdu nevím!" vykřikl zoufale. Alfa se zasmál. Tentokrát to byl zuřivý smích.

„Jsi zbabělec, Bezzubko," řekl, „dnes tě tudíž ještě ušetřím, ale příště už nebudu tak milosrdný." Na chvilku se odmlčel. „A potom, potom budeš trpět."

Zachytil Bezzubkův zděšený výraz a levý koutek jeho tlamy se trochu stáhnul.

„Ale nemysli to tak, že já jsem ten zlý, však se dozvíš, co s tebou mám v plánu." Znovu se zasmál.

Bezzubka se rozhlédl po místnosti. Paprsky kolem něho se ani nestahovaly, ani nepřibližovaly, prostě tam byly. A pokud se jich nechtěl dotknout, nemohl se hnout. Ano, mohl by vzletět, ale kudy by se potom dostal z té noční můry? A tak jen trpělivě snášel škodolibé poznámky Alfa strany, ačkoliv byly dosti nesprávné. I Alfa Bezzubka věděl, že jeho protějšek není žádný zbabělec.

Svěsil hlavu. Věděl, že je slabý. A...

Žádné příště se neuskuteční, zašeptal mu vzdálený hlásek v jeho hlavě. Bezzubka mu naslouchal. Ale jen do té doby, než ucítil ostrou bolest v hrudi a vyděšeně vzhlédl, aby zjistil, co se stalo. Z plecí mu trčela tlapa Alfy, pokrytá krví, jeho krví. Bezzubka cítil, jak začíná ztrácet vědomí, ale jeho poslední myšlenka, než se probral, byla, že to bylo milosrdné.

Otevřel jedno oko. Byla dnešní noc klidná a nekřičel, nebo zase probudil Rask a sám o tom nevěděl? Ale počkat... Rask ho přece dnes nechce ani vidět, takže by ho stejně neprobudila. Pomalu otevřel i to druhé oko. Stále byla noc, ale zdálo se mu, že pomalu začíná ubývat hvězd. Dnes spal mnohem déle, ale zase si vybavil poslední slova Alfa strany. Co s ním má v plánu? Jako kdyby neměl dost svých vlastních starostí! Ale musel uznat, že některá jeho slova byla pravda. Jak dlouho má vlastně v úmyslu Rask lhát? Do té doby, než to sama zjistí?

Bezzubka zjistil, že mu po šupinách stékají malé kapičky studeného potu, takže potichu seskočil ze stromu, na kterém visel. Byl si jistý, že Rask neprobudí, pokud tedy už nebyla vzhůru. Došel k lesklé hladině jezera a spatřil svůj odraz ve vodě osvětlené měsícem. To, co uviděl, ho celkem vystrašilo. Navenek možná mohl vypadat normálně a v pořádku, jako kdyby se nic nestalo, ale v jeho očích se odrážela hrůza, strach, který se jen tak nedal přehlédnout. Všiml by si ho i Hníva a ten byl skoro slepý! To není dobré, proletělo mu hlavou.

Bezzubka se smotal do klubíčka, ani se neobtěžoval tu zem nějak předehřát, jako to měl ve zvyku. Věděl, že se musí uklidnit, jinak každý bude vědět, že to ve funkci Alfy moc dlouho nevydrží. A Bezzubka měl jasno, že musí urovnat záležitosti mezi draky co nejdřív, protože čím méně starostí, tím menší bude šance, že by někdo zaútočil z jejich vlastních řad. Toho se ale Noční Běs neobával. Jeho strach spočíval v tom, že nebude schopen ochránit ty, na kterých mu záleží - a to nejenom lidi a draky, ale i celý ostrov. Byl to přece jeho domov, místo, kde našel lásku, kterou by mu nikdo nikdy v hnízdě Rudé Smrti nemohl dopřát. A Bezzubka byl za to vděčný.

Celý zbytek noci proležel s otevřenýma očima, snažil se zachytit sebemenší pohyb, který stejně nepřicházel, a soustředil se na problém s draky. Ale zatím neměl žádnou možnost, jak vyřešit všechny ty nešváry o dračích právech, hádky draků z Dračí hory s těmi z hnízda Rudé Smrti, ale jak se včera sám přesvědčil, nejlepší možnost se většinou naskytne v těch nejméně vhodných chvílích.

Ráno přišlo mnohem později, než předpokládal. Sice zmizely hvězdy a obloha zesvětlala, ale až potom si Bezzubka uvědomil, že začíná zima a východ slunce je později. A to i tady na Blpu, bohem zapomenuté oblasti. A s tím si uvědomil ještě jednu nepříjemnost, kterou si přál, aby se jí vůbec nemusel zabývat. Blížil se Snoggletog, vikinské svátky, což byla doba, kdy draci odlétají vyvést potomky. Bezzubka si položil hlavu na mokrou trávu před ním a snažil se zaostřit na malou kapku rosy, která se mu skvěla před čumákem. Draci budou odlétat na místo svého narození, takže by se rozdělili na dva proudy. Ale jak pro nebesa má on, Bezzubka, zařídit, aby letěli jen na jedno místo? Využít autoritu Alfy a nakázat jim to? Nebude potom stejný, jak Dragův Bewilderbeast, jen vydávat rozkazy? Nebo by měl požádat třeba Cloudjumpera, aby mu pomohl?

Bezzubkovi se z hrdla vydíral lítostný sten a drak se přetočil na záda. V posledních dnech si začínal všímat, že když má nějaké problémy, více se projevuje jeho už tak hravá povaha. Noční Běs tam ležel na zádech, jen tak pozoroval mraky plující po obloze, a říkal si, jestli by se neměl vrátit. Ale potom se zarazil. Připomněla se mu slova ze snu a uvědomil si, že by to asi nebylo příliš vhodné. A navíc nechtěl mít na krku Rask naštvanou víc, než bylo třeba. A v tuhle chvíli začal uvažovat, jestli s ním už bude ochotná dnes ráno mluvit.

Neměl by jí třeba udělat nějakou laskavost? Bezzubka zatřepal hlavou. Nikdy o žádném drakovi takhle neuvažoval, ale stále si namlouval, že to je síla rasy. Byli přece Noční Běsi, nebo ne? Neměli by se draci jeden o druhého starat? No, Alfa určitě, pomyslel si škodolibě. Nějaké to Alfa kouzlo by se hodilo, vyřešit všechny problémy.

Bezzubka vstal a pomalu šel k jezeru. Nachytá snídani. Vešel jednou nohou do jezera a trochu se zatřásl, jak byla voda studená. Jako plaz to ale rychle překonal a došel tam až po břicho. Jak mu o ně voda šplouchala, rozhodl se, že není nutné, aby šel dál. Na lovení ryb bude tahle hloubka bohatě stačit. Chvilku sledoval hladinu a potom hlavou prudce vyrazil dopředu. Tentokrát ale chňapl naprázdno.

Ale netrvalo dlouho a za ním na zemi byla pěkná hromádka ryb a Bezzubka teď už jenom lovil porci navíc. Měl hlad, včera přece jen neměl moc k večeři, a tak už jedl každou rybu, kterou chytil, a doufal, že ty nalovené budou Rask stačit. Zahleděl se na oblohu. Už bylo jasno, dnes to vypadalo na nádherný den, odpoledne by možná mohla přijít bouřka.

Bezzubku teď ale víc zajímalo, kde je Rask. Vždyť už pěknou dobu bylo světlo, ale ona ještě nedala najevo žádné známky toho, že by byla vzhůru, a to ho trápilo. Nestalo se jí něco? A protože nechtěl narušovat její soukromí, zkusmo zavolal: „Rask? Jsi vzhůru?" Zprvu se odpověď nedostavila a Bezzubka si začal dělat starosti, ale potom se její čumák objevil za malou zatáčkou a nakonec vyšla celá zpoza pukliny do rokle.

„Promiň," zazívala, „trochu jsem se tam zasekla." To si Bezzubka dokázal živě představit, nebylo tam tolik prostoru pro draka. A hlavně tak velkého. Možná, kdyby to byla jiná situace, by se smál, ale to mu teď nepřipadalo moc vhodné. A tak jen chápavě přikývl a hlavou ukázal na ryby.

„Snídaně," prohlásil a trochu poodstoupil, aby Rask mohla projít.

Když dračice procházela kolem něj, Bezzubka si nemohl nevšimnout odřeného stehna. Krev jí naštěstí netekla, měla jen trochu sedřené šupiny, ale určitě to muselo být z toho, jak se snažila vyprostit, pokud se opravdu zasekla. A Bezzubka věděl, že tam není zrovna hodně místa.

Rask se zastavila.

„Zíráš," prohlásila nezúčastněně. A jo, pomyslel si Bezzubka. Zapomněl, že draci dokážou vycítit, když se na ně někdo dívá.

„Tu odřeninu máš z dnešního rána?" zeptal se starostlivě. Aby to tak řekl, nikdy pořádně nevěděl, jak vyléčit zranění, jediné, co pro něj vždy fungovalo, bylo olíznout jej.

Dračice přikývla a ani se nestihla otočit, když se jí Bezzubka zeptal, jak se má její noha.

„Škyťák by dnes mohl přijít a převázat ti to, ale má trochu problémy, takže nevím," dodal rychle, ale sám nevěděl, jestli vůbec on sám bude moct přijít večer. Stále tady byl problém útočících draků, a nikdo netušil, kdy by mohli zaútočit znovu. A tentokrát by to už mohl někdo odnést.

„To je v pořádku," řekla Rask a trochu tlapu zvedla. Obvaz na ní stále držel, ale Bezzubka by byl stejně radši, kdyby ho dostala nový. Dál už se druhý Noční Běs nezajímal o svá zranění a podle smrtícího pohledu, který vrhl na Bezzubku, se o nich už dál nechtěl bavit. Přešla k rybám.

„Ty jsou všechny pro mě?" řekla překvapeně, když viděla tu pořádnou hromádku. Bezzubka přikývl a jen tak přemýšlel, co se děje nahoře ve vesnici, jestli ho třeba nepotřebují. A pokud ano, vědí, kde mě najdou, řekl si v duchu.

„Ale co ty?" zeptala se Rask a přišla k němu s jednou rybou v tlamě. Očividně měla být pro něj.

„Já už měl," odvětil Bezzubka nepřítomným tónem. A najednou ho něco napadlo. Další nevinná lež? Ale je to pro dobrý účel, napomenul se optimisticky. To ho přesvědčilo, že si to klidně může dovolit.

„Dnes tady můžu zůstat a naučit tě létat," prohlásil, až Rask spolkla rybu, kterou měla, a zakuckala se. Její oči se rozzářily.

„Vážně?" zeptala se nadšeně, ale zároveň opatrně, jako kdyby si myslela, že to může být jen planá šance. Bezzubka přikývl. Někdo se o to tam nahoře přece jen postará, ale potom bude mít on hlídku v noci.

Bezzubka nerad spal ve stájích s ostatními draky. Víceméně protože tam nebyl Škyťák, ale ten už taky více času trávil s Astrid, a dále proto, že si někdy od draků vysloužil chladné pohledy, i když neměl ponětí, co udělal, že ho obdarovávají něčím takovým. Proto, když nemohl spát ve Škyťákově pokoji na své kamenné posteli, byl venku a držel hlídku. A dnes, i když na to neměl pořádně náladu, byl unavený a otrávený, si ji chtěl vzít.

Rask na místě nadšeně poskočila. Po prvním dopadu s bolestným výrazem nadzdvihla obvázanou nohu, ale dál tancovala na místě, snažíc se, aby si to Bezzubka náhodou nerozmyslel. Její výraz měl na něj takový uklidňující vliv, byla to mnohem lepší léčba, než koupel v jezeře, a Bezzubka se nemohl dočkat, až ji vezme nahoru do vesnice.

„Tak můžeme?" zeptal se a v očekávání se na ni podíval. Rask přikývla a nemohla se dočkat své první letecké lekce.

Bezzubka si nemohl pomoct, aby se neusmál nad jejím dětinským přístupem. Připomínala mu tak moc jeho samotného, když měli jít se Škyťákem létat. Ale na druhou stranu to kompletně chápal. Létání byla radost, taková kratochvíle, ale mnohokrát mu schopnost létat i zachránila život. Třeba tenkrát, když bojoval s tou Plíživou Smrtí. Poprvé se seznámili v hnízdě Rudé Smrti a moc se nepohodli. Bezzubka si to přesně nepamatoval, ale věděl, že to bylo kvůli postavení v noční smečce. Brr. Když na to teď pomyslel, tak se otřásl. Sloužit u Rudé Smrti bylo už tak dost hrozné, ale když k tomu musel být Alfa smečky... Rudá Smrt nevybírala svoje Alfy podle toho, jestli toho jsou hodni, ne, byli to ti nejkrutější a nejzákeřnější draci bažící po krvi. A Bezzubka se podle toho také řídil. Protože nic jiného neznal.

Ale teď už to je jiné, to věděl. Už se nenechá nikým ovládat a nebude spoléhat na nevědomost. Má rodinu a skvělé přátele. A bude je chránit.

Rask nedočkavě poskakovala, a tak usoudil, že ji nemusí nechat déle čekat. Navíc měl den volna, ne? V nejhorším případě ví minimálně Stormfly, kde ho najde. Ale Bezzubka nepochyboval, že se o sebe ten jeden den zvládnou postarat sami. Přece jen to takhle bylo poslední čtyři roky, tak draci z Blpu kdyžtak pomůžou těm z Dračí hory.

Bezzubka se na chvíli rozhlédl a váhavě se nadechl. Rask přestala poskakovat a zeptala se: „Přijde dnes Škyťák?" Noční Běs nevěděl proč, ale začínalo se mu zdát, že by Rask byla nadšená ze setkání s ním. Bylo by to proto, že Škyťák je první člověk, který se k ní choval jinak než Drago? Určitě by to byla možnost. Nebo proto, že je to jeho nejlepší kamarád a on je na něj dost fixovaný. Bezzubka se rozhodl odpovědět pravdivě (pro jednou).

„Nevím," řekl a jak se tam poslouchal, ani od něj samotného to neznělo zrovna nějak nadšeně. Podíval se na Rask, ta ale jen chápavě pokývala hlavou. Pravděpodobně si uvědomovala, jak to pro něj musí být po útoku Draga těžké. Bezzubka tedy zahnal většinu negativních myšlenek, které byly pro tenhle den ne zrovna vhodné, a podíval se Rask zpříma do očí.

„Asi nejdřív budu muset prohlédnout tvoje křídla," řekl a zezačátku čekal, že mu bude odporovat, ale k jemu obrovskému překvapení křídla bez protestu roztáhla a vyčkávala. Třeba si už začíná zvykat, napadlo ho a pomalu popošel k jejím křídlům a začal je důkladně zkoumat.

Nemohl si nevšimnout všech těch jizev, které pokrývaly křídla, stejně jako celý zbytek jejího těla. Jinak to ale vypadalo, když ji obešel asi dvakrát, že nic zlomeného nemá a s kostmi by v nepořádku taky nic neměla mít. Rask nadzdvihla obočí, takže teď měla takový roztomilý zvědavý výraz. Očividně ještě nebyla spokojená s tím, že by měl být Bezzubka takhle blízko, ale vyrovnala se s tím.

„Křídla máš v pořádku," prohlásil spokojeně Bezzubka, „teď ukaž ocas." Rask naštěstí držela jazyk za zuby, jak moc se chtěla naučit létat, jinak měl Bezzubka pocit, že by mu řekla něco peprného nebo ho rovnou flákla tím ocasem do hlavy. Proto byl Noční Běs i opatrný, když ho zkoumal. A stále měl na sobě oči Rask, která chtěla vědět, co dělá.

„Vypadá to dobře," zvedl hlavu Bezzubka a povzbudivě se usmál.

„Teorie tě snad ušetřím," řekl a odmlčel se. „Protože ji taky neznám." Na to si vysloužil od dračice úsměv, který mu prozrazoval, že ji to opravdu pobavilo. Aspoň někoho moje nevědomost baví, pomyslel si Bezzubka a pokračoval: „Základ je určitě mít roztáhlá křídla. Nerad praktikuju učení za pochodu a tady naštěstí není žádný sráz, odkud by to šlo... Co je?" zarazil se a podíval se na Rask, která těžko zakrývala smích.

Dračice nejdřív musela popadnout dech, aby se nerozesmála nahlas.

„Předpokládám, že tebe to učili za pochodu, když to takhle říkáš," odpověděla a tím donutila Bezzubku přemýšlet nad tím, jak se vlastně on naučil létat. Zamyslel se. Tenkrát musel být moc malý, ale co si pamatoval, tak uměl létat pořád.

„Vlastně nevím," odvětil a už se nadechl, aby pokračoval ve svém nesmyslném výkladu o létání, protože každý drak měl někde v hlavě zafixováno, jak se létá. Schopnost létat je vrozená schopnost, dalo by se říct, že instinkt - drak ví, jak se dostane do vzduchu, s přistáváním je to možná horší, jediné, co nedokáže rozpoznat, je doba, kdy má křídla dostatečně silná, aby ho udržela ve vzduchu. Na to potřebuje mladý drak rodiče. Ale i tak byl Bezzubkův výklad naprosto zbytečný.

„Ty nevíš, jak ses sám naučil létat?" zeptala se Rask, tentokrát už smrtelně vážně. Bezzubka zamával ocasem ze strany na stranu a trochu tvrději, než zamýšlel, řekl: „To teď nebudeme rozebírat, je to tvoje lekce." Dračice se trochu urazila a otráveně s nádechem vtipu v hlase odpověděla: „Tak dobře, pane učiteli." Bezzubka trochu zalitoval té hořkosti v hlase předtím, ale s tím se teď už nedalo nic dělat. Zhluboka si povzdechl.

„Základem létání jsou určitě křídla, takže je můžeš roztáhnout," popsal první část a zároveň dělal to samé, co ona, jen trochu zkušeněji a jak mu to vyhovovalo.

„Abys mohla létat, musíš mít obě části ocasní ploutve," pokračoval a hodil rychlý pohled na svojí automatickou ploutev. Byl aspoň rád, že Rask má obě dvě a nemusí řešit takové problémy, jako s tím má on sám.

Na chvíli odvrátil hlavu, ale v té malé chvíli, kdy se nedíval, se toho hodně stalo. Zatímco on sledoval rybu, jak se vynořila z jezera, několik krátkých vteřin letěla vzduchem a potom se zanořila zpět, Rask mohutně zazívala, zamávala křídly, začala dělat obličeje, které byly jen důkazem její netrpělivosti, a chtěla se začít honit za vlastním ocasem, když se Bezzubka obrátil zpátky.

„... a nesmíš zapomenout, že mávání křídly je cesta, jak se udržet ve vzduchu," citoval Noční Běs se zavřenýma očima, když je náhle otevřel. Rask naštěstí vycítila, kdy se chystal akci provést, a poslušně si sedla s trochu natočenou hlavou a vypadala jako zvědavé štěně.

„Nebyl tady někdo?" zeptal se Bezzubka, jeho tvář najednou nabyla ostražitého výrazu a jeho uši se jen mihly vzduchem. Vystrčil čumák, ale nikoho a nic necítil. Jen dva draky a zápach ryb, které tam ještě před hodinou ležely vylovené. Potom mu pohled spočinul na Rask. Ta se neklidně zavrtěla.

„To jsem byla asi já," řekla, ale to, že se chtěla honit za vlastním ocasem, to už nezmínila. Naštěstí.

Bezzubka si zhluboka oddechl a polevil v ostražitosti. Zrovna teď netoužil mít nějaký další útok, který by musel zažehnávat. Víceméně proto, že chtěl konečně mít volno. A zadruhé byl dost unavený, teď by neporazil ani ovci. A než se naučí být Alfou? To předpokládal, že ovce budou do té doby létat a závodit s draky, jako to oni dělají s nimi teď. Dobře, ne. To by bylo už moc, ale i tak Bezzubka nepochyboval, že mu všechno zabere až přespříliš času.

Bezzubka se nadechl a chtěl pokračovat, ale Rask ho tentokrát přerušila.

„Nemůžeme už začít?" zeptala se netrpělivě, možná až moc, ale to v tomhle případě Bezzubkovi nevadilo. Každý drak se těšil na let, musel by být blázen, aby neměl rád létání. Nebo strach z výšek. Přikývl.

„Tak začneme."

„Bezzubko!" vykřikla Rask při druhém pokusu, kdy několikrát zamávala křídly a ocitla se celá ve vzduchu. První pokus jí absolutně nevyšel, jak ucítila, že se nohama odlepuje od země, hned toho nechala, ale po Bezzubkově dalším přemlouvání a vysvětlování, že si na to zvykne, nabyla větší jistoty a chtěla to zkusit znovu. Ale teď nervózně mávala křídly, a držela se ve vzduchu na stejném místě.

„Já spadnu!" vykřikla, když omylem jedním křídlem mávla víc a celá se naklonila.

„Nespadneš!" odpověděl Bezzubka ze země, „jsi tři metry nad zemí. To se ti nic nestane." Už na začátku musel uznat, že druhý drak má ponětí, co a jak dělat, jen to prostě nedokázal uplatnit. Nebo to byla další věc, která byla od dob Draga zapomenuta? Bezzubkovi připadalo, že Rask jen potřebuje praxi. Hodně praxe, aby byl přesnější, ale ty náznaky tam rozhodně byly. Ale když měl příležitost naučit ji to úplně od začátku, nechtěl se zabývat teorií, že to jen zapomněla. Mohla se bát výšek i předtím a létat. To byla u draků vzácná fobie, ale rozhodně ne neexistující. Bylo to docela dobře možné, že pokud zažila nějakou katastrofu za letu, bude se bát.

Rask se nedůvěřivě podívala pod sebe.

„Nejsem si tak jistá. Ty stojíš na zemi," podotkla a hlas se jí trochu třásl. Bezzubka pocítil nutkání protočit oči.

„V tom případě sniž frekvenci, kterou máváš křídly," poradil jí Bezzubka. „To tě snese dolů."

Dračice o trochu výš nad ním se už na něj nedívala, spíš před sebe, aby neviděla, že je vlastně ve vzduchu.

„A teď normálně, prosím," řekla jen a Bezzubka si připomněl, že Rask žila mnoho let jen ve společnosti Draga a jeho draků a pravděpodobně nemá ponětí, co to je frekvence. A když už jsme u toho, on to taky až tak přesně nevěděl. Takže vlastně taky neměl právo říkat to.

„Mávej pomaleji křídly," odpověděl a Rask se doslova zhrozila.

„Ale to spadnu!" Noční Běs zakroutil hlavou a jedním pohybem se vznesl do vzduchu kousek nad ní.

„Já ti to teď ukážu," řekl a díval se dolů na ni. Rask k němu zvedla oči, ale prozrazovaly zděšení.

„Jestli spadnu, tak tě chytím, ale jestli se snesu normálně dolů, tak to uděláš přesně tak pomalu," řekl Bezzubka. Byla to logická možnost, když se měla naučit létat. Přistání byla ta nejtěžší část, a kolikrát už Bezzubka spadl na čenich, záda, boky nebo na nějakou jinou část těla, která ho potom dlouho bolela.

Pomalu začal zpomalovat mávání křídly a začal se snášet na zem. Viděl, jak Rask doufá, že se mu to nepovede, aby ji musel chytit, ale takovou radost jí nechtěl udělat. Všichni draci mají právo létat. Až na Speed Stingery. U těch Bezzubka doufal, že si zůstanou pěkně na pevnině a nikdy jim nenarostou křídla, aby mohli dělat neplechu jinde. Noční Běs se zadníma nohama dotkl země a těma předníma potom taky.

„Ale ne," vydechla Rask, protože teď se musela snést dolů. Ale když se tam podívala, tak se jí to opravdu nelíbilo. Že by měla strach z výšek? Rask si celkem dobře vzpomínala na dobu, kdy byla u Draga, jak se jí jeho draci smáli, že nelétá. Ale bylo to opravdu kvůli tomu, že se zranila? Teď to trochu vypadalo, že se bojí výšky. Rask sama si to uvědomovala, ale když viděla Bezzubku i – v její paměti se zjevil obraz modrého Nodra, i když si na něj pořádně nepamatovala – ostatní draky létat, připadalo jí to lehké. Jenže naživo to bylo mnohem horší, než to vypadalo.

„Já tě chytím," ujišťoval ji Bezzubka, a protentokrát se mu rozhodla plně důvěřovat. I přesto, že věděla, že před ní něco skrývá – to ji zatím přimělo, aby mu něco z toho, co jí říkal, nevěřila. Ale momentálně byly Bezzubkovy rady jedinou cestou, jak se dostat v pořádku dolů.

„Dobře, viděla jsi, jak jsem to udělal, že?" Rask trochu nervózně přikývla. Pocit, že to Bezzubku viděla dělat jen jednou a hned by měla sletět bez nějakých zlomenin, se jí nelíbil. Ale i tak trochu zpomalila mávání křídly. Jak ucítila, že se trochu snáší dolů, trochu ve vzduchu zavrávorala, ale potom naštěstí dopadla zadníma nohama na zem a nabyla jistoty.

Když dopadla i předními tlapami, vydala bolestný sten, jak se její zraněná noha napnula. Obvaz se trochu rozepnul, ale stejně Bezzubka přemýšlel o tom, že odpoledne by sehnal Gothi, jestli by jí to nemohla přijít zkontrolovat.

Víc ho trápilo, že ani po dvou dnech se jí ta noha snad ani nelepší. Doufal, že do ní nechytila nějakou infekci, jinak by nastaly větší komplikace, než dosud byly. A to ještě potřebovali někoho zkušeného, pravděpodobně Valku, jestli by nezvládla alespoň částečně ošetřit její šupiny, které byly místy rozedrané a až moc suché. Možná dokonce měla ještě některé šupiny z dětství, protože mladí draci nejdříve šupiny svlékali - podobně jako hadi - ale opravdu jen někdy. Bezzubka nevěděl přesně, jestli to zrovna Noční Běsi dělají, ale uvažoval tak, vzhledem k tomu, že některé šupiny měla Rask velké a jiné malé, jako by byla ještě mládě. A neslušelo jí to. Opravdu.

Rask už pevně stála na zemi, ale po celém těla se viditelně třásla. Bezzubka si sedl a s hlubokým nádechem zavřel oči.

„Poslyš, Rask, jestli se bojíš výšek, budeme s tím muset něco udělat," řekl pomalu a rozmýšlel si každé slovo. Dračice už ale byla očividně ve svém starém já.

„Ale já se nebojím výšek!" obhajovala se. Bezzubka byl trpělivý, ale s ní už opravdu začínal tu trpělivost ztrácet.

„Ano, zrovna před chvilkou ses třásla v dvoumetrové výšce," odpověděl sarkasticky. „Jestli se bojíš výšek, stačí říct a já vymyslím něco, jak ti pomoct." Rask začínala být rozzuřená. Její nálada se měnila skoro jako Astridina. Jenže Astrid byla člověk a Rask drak. Takže Bezzubka začal předpokládat, že dračice a lidské samice jsou skoro stejné. Ale Stormfly nikdy taková nebyla. Ta s ním měla trpělivost.

„Ale já se nebojím," byla tvrdohlavá. Mrskla ocasem ze strany na stranu, až Bezzubku ovanul prach ze země. Noční Běs přimhouřil oči. Vyzařovala z nich neuvěřitelná autorita, až se Rask trochu stáhla.

„Možná trochu," opravila se. Bezzubka si pochvaloval. Smrtící pohled byla neuvěřitelně užitečná věc, a zároveň jediná věc, kterou měl společnou s Astrid. I když použít ho na Rask se mu zdálo trochu přehnané.

„Dobře, bojím se!" svěsila dračice hlavu v poraženeckém gestu. Ještě že neviděla, jak jsme ji převáželi, pomyslel si Bezzubka. Tu síť vzala Astrid včera do doků, aby s ní rybáři chytali ryby. Aspoň na něco byla dobrá. Žádná ryba proti ní neměla šanci.

„Ale to neznamená, že to vzdám!" pokračovala Rask. Bezzubka pokýval hlavou. Ani nečekal, že by se Rask, která byla vězněná u Draga tak dlouho, vzdala bez boje. Ale teď musel vymyslet, jak ji toho strachu zbavit. Zvedl se a začal zamyšleně přecházet sem a tam. Musí být nějaký způsob. Nikdy se s něčím podobným nesetkal, takže netušil, jak to řešit.

Potom se mu do mysli vloudil obraz jednoho ze Škyťákových novějších vynálezů, dračí nosítka, aby zraněné draky mohli převážet vzduchem. Obával se ale, že to není dokončené. Což o to, zkusit by to mohl. Obrátil se k Rask.

„Hned budu zpátky, něco mě napadlo," roztáhl křídla, aby vzlétl, ale pak ucítil, jak ho Rask zastavila.

„Tentokrát se vrať... prosím," žadonila a znělo to opravu zoufale. Musí být opravdu vyděšená ze samoty, napadlo Bezzubku. Měl ale docela jasnou představu, proč to tak je. Když ji našli, byla zavřená v místnosti úplně sama, bůhvíjak dlouho.

Bezzubka přikývl a vzlétl. Kromě vzduchu, který jeho křídla stáhla dolů, po něm nezbylo vůbec nic. Noční Běs letěl přímou cestou do vesnice. Z rokle to nebylo daleko, ale i tak mu ten let připadal jako hodiny, ne jako minuty. Opravy vesnice byly v plném proudu. Narazil na pár draků, kteří tam letěli se dřevem a zdravili ho už zdálky. Někteří mladí dračí jezdci už také pomáhali, potkal Gustava s Fanghookem, kteří přepravovali spolu s několika dalšími draky asi tři stromy na místo, kde jim měli další Vikingové odsekat větve a nařezat je na menší kusy.

Bezzubka proletěl nad pracujícím davem a zamířil ke kovárně. Už tam bylo pro něj málo místa, takže přistál venku. Ještě by něco rozbil. Zařval dovnitř. Byl si jistý, že by ho Škyťák poznal. Několik draků kolem něj zvedlo hlavu. Ti z Dračí hory k němu přišli, ti, co už byli na Blpu déle a znali ho, jen hlavy zvedli a dál se věnovali své práci, protože věděli, že jen volal Škyťáka.

„Je všechno v pořádku, Alfo?" zeptala se ustaraně jedna samice Raincuttera a sklonila svůj dlouhý krk, jen očima se na něj dívala, jako by jí mohl nějak ublížit.

„Ano, všechno je v pořádku," odpověděl Bezzubka. Už ho ani nezajímalo, že ho oslovují Alfa. To slovo se mu už tak obtisklo v hlavě, že je jedním uchem vpouštěl a druhým je vypouštěl zase ven.

„Opravdu?" zajímal se znovu Raincutter. Bezzubku už to začínalo otravovat, ale přemohl se a zůstal v klidu.

„Ano, všechno je v pořádku," řekl klidně, „jen hledám svého jezdce." Samice se zmateně postavila, ale když Alfa říkal, že je to v pořádku, bude ona taky v pořádku. Jen se trochu zmateně dívala. Samozřejmě že draci z Dračí hory byli zvyklí na občasné lidi, když tam měli Valku i Škyťáka, Kliďase a Tlamouna, ale stejně většina z nich zatím stále nechápala, jak draci tady na Blpu můžou mít každý svého jezdce. A stejně tak nechápali, jak může mít jezdce Alfa. Toho přece nesmí nikdo omezovat!

„Co se to tu děje?" vyšel Škyťák. Pod očima se mu tvořily tmavé kruhy a celkově vypadal neodpočatě. Hnědé vlasy měl rozcuchané a málem spal, ale měl hroznou radost, že vidí Bezzubku.

„Ahoj, bráško!" nastavil ruce a Noční Běs mu do jedné z nich strčil čenich. Byl to pěkný náznak důvěry. Škyťák se obrátil zády k němu a vešel do kovárny. Za chvilku byl zpátky i se svým výtvorem.

„Ještě to není hotové," řekl a ukázal mu pěkně nabroušenou sekeru. Konec rukojeti se kovově lesknul a byl vidět výstupek, na kterém by měla být hlava Nodra. Zatím ale nebyl vytvarovaný, takže každý nezasvěcený viděl jen kus kovu, který vystupoval na špatnou stranu. Bezzubka hrdelně zavrněl a dal tak kamarádovi najevo, že se mu to líbí.

„Říkám, že to ještě není hotové," zasmál se Škyťák a pohladil ho po malých šupinách na hlavě.

„Snad by to zítra mohlo být hotové," přešel z veselého tónu do trochu vážnějšího. „Rád bych Astrid požádal o ruku co nejdřív. Taky bysme mohli letět za mámou a říct jí to."

Bezzubka ho chtěl nějak podpořit, ale nevěděl, jak jinak mu usnadní práci, než aby se držel co nejdál a on to tak měl dříve hotové. Ale nejdřív potřeboval tu věc – ty popruhy na převážení draků. Protáhl se kolem Škyťáka. Byla to pravda, už se sem skoro nevešel. Křídly shodil některé věci na zem a byl to nepříjemný pocit, otírat se jimi o ostré, tupé a pichlavé věci. Protože skoro nic jiného tam nebylo. Možná tak tužka.

„Počkej, bráško, víš, že tam nesmíš!" zavolal za ním Škyťák a snažil se kolem něj proplazit zpátky, ale drak už byl tak veliký, že kolem něj to vzít nemohl. A Bezzubka ho dokonale ignoroval. Strčil nos do jeho hromady poznámek a celé to tam rozházel.

„Bezzubko!" zavyl Škyťák, vědom si toho, že to bude muset všechno uklidit. Rozhodl se učinit dračímu řádění přítrž. Vyšvihl se Bezzubkovi na hřbet, snažil se sice vyhnout větším ostnům, ale na jednom přistál. Trochu zaklel a plazil se po dračím hřbetě dál. Nakonec se dostal do prohlubně mezi jeho křídly, kde ho konečně Bezzubka vzal na vědomí, ale dál ho ignoroval. Potřeboval najít ten vynález a ani jeho nejlepší kamarád mu v tom nezabrání!

Škyťák z něj slezl, když se dostal na místo za jeho ušima.

„Poslouchej, Bezzubko, tady nesmíš být," řekl a oběma rukama zatlačil na jeho plece. Drak zvedl hlavu a pod nátlakem síly trochu vycouval. Přitom shodil několik kbelíků s vlnou, takže vypadal jako zasněžený. A pak to Bezzubka uviděl. Plány na popruhy. Přímo za Škyťákovou nohou. Jenže pokud bude muset stále couvat, nikdy se k tomu nedostane a už takhle si koleduje o doživotní zákaz sem vstoupit.

Ale co. Bezzubka se už rozhodl. Vyplázl dlouhý růžový jazyk a mladého muže olízl.

„Bezzubko!" zanadával Škyťák, „víš, že to nejde vyprat!" To už ale drak neposlouchal. Znovu vyrazil vpřed a do zubů uchytil papír. Škyťák při jeho pokusu úspěšně spadl na zem. Ocasem už mával venku, ale hlavou byl pořád vevnitř.

Škyťák si to samozřejmě nenechal líbit. Vstal a znovu, s větším úsilím, ho donutil vycouvat. Když dostal Nočního Běsa ven od špičky ocasu až po poslední šupinu na nose, se obrátil na zpustošenou kovárnu a rozhodil rukama.

„Bezzubko! Kdo to bude uklízet!?" rozčiloval se.

„Já ne," usmál se Bezzubka sarkasticky a spolu s papírem v jeho tlamě to vykouzlilo roztomilý výraz. Zároveň se jím také omlouval.

Draci, kteří je sledovali, se vrátili ke svým věcem. Tohle nebyla jejich záležitost. Škyťákovi netrvalo dlouho, aby se uklidnil. Na svého nejlepšího kamaráda se nikdy nedokázal zlobit dlouho. Až teď si všiml papíru, který svíral v tlamě.

„Ukaž," natáhl ruku a Bezzubka mu ho do ní pustil. Spolu s dárečkem v podobě slin. Škyťák je otřel do kožichu.

Potom si krátce papírek prohlédl a jeho oči se trochu rozšířily. Teď už chápal, proč se k tomu Bezzubka chtěl tak zoufale dostat. Protože to potřeboval. Nákres byl hotový do všech podrobností, od popruhů udržujících zraněné draky až po ty na draky letící. Jediný malý zádrhel na celém plánu byla velikost. Škyťák to zatím neměl vymyšlené, ale tenhle vynález zatím zkoušel jen na Bezzubkovi, takže lépe řečeno to bylo vyrobené jen na Noční Běsy a menší draky.

Prosím, ať to máš, modlil se Bezzubka v duchu. Nerad by získal doživotní zákaz chodit do kovárny kvůli nějakému kusu papíru, který by mu byl nakonec úplně k ničemu. Ale doufal, že Škyťák pochopil jeho záměr. Koneckonců byl jedním z nejchytřejších Vikingů na ostrově.

„Bezzubko, já vím, kam tím míříš," řekl Škyťák a dlouze zazíval. Opravdu by potřeboval nějaké hodiny odpočinku. Noční Běs našpicoval uši. Podle jeho tónu poznal, že teď bude následovat nějaká nepříjemná zpráva.

„Ale já to mám vyrobené jen na velikost Nočních Běsů," řekl Škyťák. Při tom prohlášení se Bezzubkovi neskutečně ulevilo. Takže to má! zaradoval se v duchu.

„Pořád to chceš?" zeptal se Škyťák a Bezzubka se mu radostně otřel o nohu. Jako kočka. Spolu s tím se mu z hrdla vydralo zavrnění. Doslova předl.

„Ty mě pořád udivuješ," podivil se Škyťák. Ještě nikdy neviděl Bezzubku tak šťastného, aby předl. Začínal si myslet, že to je zase nějaká z mnoha schopností, o kterých ještě neví.

„Tak tady počkej," řekl a zmizel v chaosu kovárny. Bezzubka se při krátkém pohledu tam dovnitř trochu zastyděl, ale velký drak musí dělat velký nepořádek, že? Sledoval, jak se Škyťák přechází od krabice ke krabici a nakonec se sehnul k jedné, kterou za pomoci všech svých sil vytáhl. To je to tak těžké? zděsil se v duchu Bezzubka. Nějak se mu nelíbila představa, že by musel nést něco hrozně těžkého a k tomu ještě Rask, která se určitě bude všemožně vrtět, když se výšek bojí.

Když se Škyťák napřímil, v obou rukou držel cosi pořádně zamotaného. Mělo to různé odstíny hnědé, stříbrné a dokonce i trochu zelené.

„Asi budu muset jít s tebou," řekl, protože jak si byl on i Bezzubka vědom, drak samotný by to asi na sebe nedokázal natáhnout a navíc to Škyťák potřeboval vyzkoušet.

Bezzubka potichu zavrčel a nastavil záda. Rozhodl se, že ho potom odnese rovnou do Velké Síně, aby si odpočinul, protože jeho dům zatím stále nebyl opravený. Ale už se na tom stavělo, to viděl z výšky, když přilétal. Škyťák mu přehodil přes krk popruhy a sám za ně nasedl, aby je přidržoval po dobu letu. Kůže takhle hned za ušima byla pro Bezzubku nepříjemná, ale už vydržel i horší věci.

Noční Běs vyskočil do vzduchu a do křídel nabral vítr. Když ucítil, jak mu podebral křídla a on pocítil ten známý pocit volnosti, napadlo ho, jak se může Rask něčeho takového bát. Vždyť to bylo nádherné! I to, že konečně jednou letěl se Škyťákem, to všechno pro něj bylo tak staré, a přesto tak nové a úžasné.

„Tak kam letíme?" zeptal se Škyťák a Bezzubka si uvědomil, že trochu vybočil ze směru. Lehce zatočil a namířil si to k rokli. Zastříhal ušima, když slyšel kamaráda vydechnout. Nečekal nic pěkného.

„Takže takhle ty," řekl Škyťák a Bezzubka by mohl přísahat, že má právě extra ďábelský úsměv.

„Já to nikomu neřeknu," pokračoval Škyťák sladkým hlasem a Noční Běs obrátil hlavu až tak, jak vůbec mohl, a hlasitě zavrčel. Doufal, že to bude dost, aby ho umlčel. Škyťák to ani nepotřeboval. Zjevně si jeho gesto vyložil po svém, a na jeho hřbetě se ještě víc uvolnil a stále měl takový blažený úsměv. Jen Bezzubka se neusmíval. Proč ty zmatené vztahy vždycky zkazí úplně všechno?