Rask nedočkavě čekala v rokli u jezera, aby měla dobrý výhled, až se Bezzubka vrátí. Co ovšem nečekala, bylo, že s sebou přiveze i člověka a takovou koženou příšeru, která jí připomínala některé Dragovy pasti. Vyděšeně ucouvla.

Bezzubka se Škyťákem na hřbetě přistál bezpečně kus před ní, ale už takhle se mu něco zdálo v nepořádku, když viděl, jak se samice stáhla a vyděšeně si ho přeměřuje. Nelíbilo se mu to. Myslel, že Rask bude v pohodě, když se vrátí, ale z tohohle pohledu se tak moc nezdálo.

Škyťák pomalu seskočil, ale neudělal žádný zbytečný pohyb, aby vyděšenou Rask ještě víc nevyděsil. Věděl, že by to pro ni nebylo dobré. Bezzubka naopak věděl, že druhý Noční Běs neumí létat, takže stál v klidu a sledoval očima Rask, jak stále nenápadně couvá, až se jednou zadní nohou ponořila do jezera.

„Klid, děvče," začal k ní mluvit Škyťák. Některé draky uklidňovalo, když na ně lidé konejšivě mluvili. Ale na Rask to neplatilo. Na to zažila mnoho krutých chvil u lidí, aby zase důvěřovala jejich hlasu. Bezzubka povolil jednu zadní nohu a relaxoval. Zároveň ale pečlivě sledoval jak člověka, tak draka. Draka možná trochu víc, a jak si uvědomoval, nebylo to zrovna tím, že by jako Alfa měl povinnost ho chránit.

Rask stále zůstávala v pořádné vzdálenosti, možná ještě trochu víc zacouvala.

„To... To není Dragovo, že ne?" Škyťák zůstal u Bezzubky, nebyl si jistý, zda to bylo varování nebo takové útočné vrčení. A ještě víc si byl jistý, že kdyby vytáhl Inferno u draka, který žil spoustu let mezi zbraněmi, neudělalo by to moc dobrého.

Noční Běs hodil letmý pohled na popruhy, ale potom se zasmál. Rask si ho podezřívavě prohlédla.

„Tohle?" zeptal se a ocasem hodil ke změti hnědé a zelené.

„To není Dragovo, to vymyslel Škyťák. Jsou to popruhy na převážení nemocných draků," vysvětlil Bezzubka. Škyťák poslouchal, jak oba draci lehce vrčí, a zoufale si přál, aby jim mohl rozumět. Tak moc by mu to ulehčilo život, i když s Bezzubkou si rozuměl i beze slov, ale stejně by rád věděl vše, co si myslí, nebo o čem se dohadují ostatní draci. Ulehčilo by mu to dokonce i práci náčelníka. Prostě celé soužití draků s lidmi.

„Ty chceš říct, že jsem nemocná?" zeptala se otráveně Rask a sklopila uši. Bezzubka se už nesmál, protože pochopil, že to myslela smrtelně vážně. Jeho výraz se změnil z veselého na takový... dalo by se říct i podlézavý, ale opravdu jen trochu.

„Ne, to ne, jen jsem si myslel, že... ehm... bych tě vzal do oblak, abys viděla, jak je to tam krásné," řekl.

Rask přimhouřila oči, ale když si popruhy prohlédla pořádněji, viděla jednotlivé části, do kterých by Škyťák zapřáhl Bezzubku a kde by byla ona. Jen jí stále nedocházela jedna věc...

„A co tady dělá on?" zeptala se s pohledem upřeným na Škyťáka. Ten se držel stále u Bezzubky, ale když mu Noční Běs strčil lehce čumák do dlaně, přešel k popruhu a začal ho rozmotávat.

„Eh... Jak vidíš, potřebuju člověka, aby mi to nandal," vysvětlil Bezzubka a cítil se přitom trochu trapně. Opravdu by si to nedokázal navléct sám? Možná mu dokonce zčervenaly i špičky uší, ale to by bylo už poněkolikáté za těch pár dní. To doufal, že ne.

Rask se viditelně uvolnila a sledovala, jak Škyťák rozmotal (úspěšně) všechny ty popruhy a Bezzubka si stoupnul, aby to měl jednodušší. Dračice musela uznat, jak se tak na ně dívala, že jsou opravdu sehrané duo. A na to museli být velcí přátelé. Rask uvažovala, jestli bude mít i ona někdy takového dobrého přítele. Jenže ona nevěděla, jak si má přátele najít. Z okolního světa nevěděla vůbec nic. Proto trochu sklopila uši v osamoceném gestu.

Byla to pravda. Byla osamělá. Jediný, kdo ji kdy bral vážně, byl Bezzubka, zároveň tady byla skutečnost, že oba dva před každým něco tajili a do té doby nebude jejich přátelské pouto úplně bez skvrny. Vždy se najde něco nedokonalého.

Škyťák zručně přehodil Bezzubkovi popruh přes hřbet a potom protáhnul ruku pod jeho břichem, aby řemen uchopil z druhé strany. Rask se zastavila nad myšlenkou, jak by to bylo nepříjemné, kdyby jí nějaký člověk sáhnul na břicho. Musel to být mrazivý dotek, protože se celá zatřásla.

Bezzubka celou dobu klidně stál a přemýšlel, jestli má Rask, která byla už tak dost nervózní, říct, že to ještě nikdy nevyzkoušeli. Nakonec se ale rozhodl. Když se to nerozbije, nemusí to říkat a ušetří jí tak nervy. Svým způsobem jí prokazoval službu.

Škyťák zkontroloval všechny popruhy, které Bezzubku chvílemi tlačily, ale byl si jistý, že to přežije, stejně už pěknou chvilku potřeboval obrousit nějaké šupiny, které byly už moc ostré. Prostě se jich potřeboval zbavit a to bude další lekce, kterou chtěl ukázat Rask. Není nad ukázku, že?

„Je to v pohodě, bráško?" zeptal se Škyťák a zkusmo zatahal za jeden, zrovna ten nejvíce utažený – popruh. Bezzubka se zavrtěl, ale nic neudělal. Slunce se pomalu objevovalo nad nimi a on nechtěl víc ztrácet čas. Stačilo, že by mohli potkat nějaké draky – snad ne Stormfly, protože jak ji znal, určitě by se s Rask pustila do řeči, a nebylo by zrovna příjemné, kdyby jí řekla, že to on je Alfa. Byl vděčný, že se ho na něj Rask ještě nezeptala.

Byl s popruhy zatím spokojený.

„Teď ty," obrátil se k Rask. Dračici se strachem rozšířily oči.

„J... Já?" zeptala se vyděšeně. Už jen samotná myšlenka, že by měla nechat člověka dotýkat se jí, se jí hnusila. Ale co když ten člověk byl kamarád jejího kamaráda? Nasucho polkla a s tím spolkla i svoji hrdost. Váhavě se rozešla směrem ke dvoum samcům a připadala si tak divně, hlavně proto, že se chystala udělat něco, co ještě nikdy nezkoušela – postavit se strachu.

Škyťák viděl její ne zrovna nadšený výraz, a tak na ni začal zase potichu mluvit. Jemně a pomalu. Rask zachvěla ušima a zastavila se vedle Bezzubky. Nechala tam místo pro Škyťáka, aby se mezi oběma draky mohl protáhnout. Samotnou ji udivovalo, jak klidně se chovala. Kdyby před několika dny viděla člověka tak blízko, určitě by zaútočila, ale uklidňovala ji přítomnost Bezzubky. Tak nějak věděla, že by nenechal nikoho jí ublížit.

Škyťák si počínal profesionálně. Když dva z popruhů protáhl pod jejím břichem (docela se divil, že ho nechala), ani se nepohnula. Možná se jen trochu nepříjemně zavrtěla, ale držela a to náčelníka dost udivovalo. Zatímco se Škyťák podivoval, Rask naopak zatínala zuby, aby nevyletěla vpřed na druhý konec rokle a už se k nim nepřiblížila.

„Skvěle," utáhl poslední popruh. Dračice švihla ocasem a o krok poodstoupila. Na zraněné noze se moc nedržela. To ale Škyťák přehlížel. Bezzubka věděl, že se o to pak postará. A on se pak postará o to, aby měl pořádných osm hodin spánku. Potřeboval odpočinek jako sůl.

Člověk nasedl na Nočního Běsa.

„Připravená?" otočil se k Rask Bezzubka. Dračice zastříhala ušima, ale zrovna nadšeně nevypadala.

„Na začátku to možná trochu cukne," upozornil ji Bezzubka těsně předtím, než ji křídlem málem plesknul přes nos, až Rask málem neuhnula, a mohutným skokem vzlétl.

Než mohla něco takového čekat, s Rask to trhlo, až se jí popruhy zaryly do břicha. Chvilku s tím bojovala, chtěla zpátky na zem, ale potom je nechala, ať ji dál trápí, protože neměla sílu se uvolnit. Navíc stoupali a země byla daleko. Rask tedy alespoň zavřela oči.

Bezzubka chápal, že ten začátek musel být pro Rask opravdu nepříjemný, ale on by jinak nedokázal vystoupat. I když nikoho nevezl, se musel odrazit, a teď do toho musel dát dvojnásobnou sílu. Byl si jistý, že tohle ho už Rask nenechá nikdy dělat. Možná by mohl nějak říct Škyťákovi, jestli by tuhle menší potíž nemohl nějak vyřešit.

Noční Běs vystoupal do pořádné výšky, až nad stromy, kdy mohl vidět celý Blp. Byl spokojený, popruhy se mu sice trochu zařezávaly do šupin, ale jemu to nevadilo. Byl volný. „Už můžeš otevřít oči," zavolal dolů na Rask. Dračice odmítavě zavrtěla hlavou. Bezzubka si pobaveně odfrkl. „Já tě nebudu nutit, ale mohla by ses aspoň podívat," řekl s náznakem smíchu. Škyťák na jeho hřbetě šťastně roztáhl ruce a vykřikl.

Spolu s tím Rask prudce otevřela oči a ušima pozorně poslouchala. Nebyla si jistá, jestli na ně někdo neútočí. A přece jen by to byla dost nepříjemná situace. Potom si uvědomila, že je to jen ten lidský tvor vyhlašující do světa, že je volný. Dračice se uvolnila a najednou si uvědomila, že je ve vzduchu. Chvilku panikařila, ale nijak se nesnažila vyprostit. Vítr ji ovíval ze všech stran a tu a tam cítila vzduch, jak ho rozvířila Bezzubkova křídla. A Rask si začala uvědomovat, jak nádherný je to pocit.

Pocit volnosti a nezkrotnosti, to bylo to, co jí let dopřával. Cítila se silná, nejenže si to začala i užívat, kdepak, byla hrdá na to, že překonala svůj strach, a byla vděčná těm, kteří jí to umožnili. Bezzubkovi i Škyťákovi. A byla víc než ráda, že je může nazývat svými přáteli. Svými prvními kamarády. Navíc výhled tady nahoře byl úplně dokonalý. Rask poprvé viděla místo, které je teď jejím domovem. Blp. Všude byly lesy nebo skály, kolem ostrova se skvěl oceán a v dálce viděla nějaký další ostrov. Bezzubka ji bral na opačnou stranu od vesnice, aby nemusela vidět tu spoušť, kterou momentálně stále uklízeli.

„Tak jak se ti to líbí?" sklonil hlavu Bezzubka. Prohlížel si Rask. Na levém uchu měla jizvu, stejně jako na čele. Vlastně po celém těle, ale její modré oči jen zářily radostí.

„Je to..." nemohla najít slova.

„Úžasné? Dokonalé? Volné?" pomáhal Bezzubka ochotně.

„Všechno," vzhlédla na něj Rask s úsměvem a Bezzubkovi jako by roztálo srdce. Byla tak roztomilá.

A pak, pak se to všechno pokazilo. Naprosto všechno. Najednou všichni tři uslyšeli zvuk trhající se látky. Drakům se rozšířily oči zděšením, Škyťák otevřel pusu a vyšel mu z ní dost nepěkný výraz. Začal kontrolovat popruhy na Bezzubkově hřbetě, ale nenašel ten jeden zatracený, který se trhal.

„Neříkal jsi, že je to bezpečné? Zkoušeli jste to už někdy?!" začala znovu panikařit Rask a podívala se dolů. Bezzubka se na ni provinile podíval.

„Dnes to zkoušíme poprvé?" odpověděl na otázku otázkou, aby nemusel odpovídat na nějakou další. Už se na ni nestačil ani podívat, když najednou padali. Jak se řemeny roztrhly, ukázalo se, že praskl víc než jeden. Draci se vyvlékli z prasklých popruhů a padali. Tedy, Rask padala a Bezzubka se Škyťákem se pustili volným pádem za ní.

„Roztáhni křídla!" vykřikl Bezzubka, když se dostal vedle ní. Dračice na něj vrhla nenávistný pohled, ale jak viděla, že se země blíží víc a víc, uposlechla ho. Její křídla se napjala a Rask se cítila, jako kdyby o ně měla co chvilinku přijít. Viděla, jak druhý Noční Běs udělal to samé, s člověkem stále na zádech.

Škyťák se podíval dolů za stále padajícím vynálezem a nevinně poznamenal: „Mělo to nějaké mouchy." Bezzubka souhlasně zavrčel, ale nespouštěl oči z Rask. Tvářila se, jako by měla někoho zabít. A on měl nepříjemné tušení, že je hned první na seznamu. Takže co takhle to trochu posunout?

„Vidíš? Já říkal, že to dokážeš!" usmál se na ni, než si uvědomila, že vlastně letí. Opravdu letí, sama, bez něčí pomoci. Zase pomalu stoupali a Rask udělala nadšeně ve vzduchu přemet. Bylo vidět, jakou z toho má radost.

„To je skvělé!" vykřikla a oba samci se smáli spolu s ní. Nikdy by je neunavilo dívat se na ní, jak blbne, ale osud tomu přál jinak.

Rask se stáhla zpátky k nim, když uviděla dalšího draka. Ale ne, pomyslel si Bezzubka. V tom cizím drakovi totiž poznal Stormfly s Astrid na hřbetě. Pravděpodobně je nenašly ve vesnici, takže se je vydaly hledat. A řekněme, najít černého draka na modré obloze bez mráčku dá opravdu mnoho práce.

„Vydrž tady," řekl Bezzubka Rask, která s radostí uposlechla a letěla dál na místě, zatímco Bezzubka mávnul křídly a vyletěl naproti Stormfly. Už teď bylo vidět, jak je nadšený.

„Stormfly!" vykřikl a během chvilky byl u ní.

„Astrid!" poškrábal se Škyťák ve vlasech. Nebylo mu zrovna příjemné vidět ji zrovna teď, když musel vymyslet, jak ji požádat o ruku.

„Alfo!" pozdravila Bezzubku Stormfly. „Jenom jsem vás chtěla vidět," usmála se medově dračice, a tak, když Noční Běs viděl, že opravdu nikomu nehrozí žádné nebezpečí, přerušil jí.

„Říkej mi Bezzubko," opravil ji a potom hodil pohled směrem k Rask, která pořád letěla na místě a sledovala okolí. „A ani slovo vztahující se ke slovu Alfa. Ani slovo Alfa samotné. Ani muk o tom, že já jsem Alfa. A co jsem to chtěl říct?" zamotal se do svého vlastního zmateného proslovu.

„Abych se vůbec nezmiňovala o tom, že jsi Alfa," poradila mu Stormfly, jako vždy věčně veselá.

„Hlavně ne támhle naší kamarádce," zagestikuloval Bezzubka ušima k Rask a Stormfly si toho všimla a přikývla.

„Říkala jsem si, kam ses asi ztratil," prohlásila, zatímco lidé vedli zuřivou konverzaci nahoře na jejich hřbetech.

„Uf... Vzal jsem si den volno?" věnoval jí Bezzubka jeden ze svých bezzubých úsměvů. Nodr jen nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Můžu se za ní podívat?" zeptala se potom.

Bezzubka protáhl obličej. „No... Nevím," odpověděl nejistě, protože netušil, jestli bude Rask v pořádku, když nechá úplně cizího draka, aby se k ní přiblížil. Stormfly se trochu zachmuřila.

„Hele, Bezzubko," začala, „já chápu, že ji chceš jenom pro sebe, ale neublíží jí mít i nějakou jinou společnost, než tebe." Noční Běs cítil, jak se mu červenají uši.

„Ale já ji nechci mít jen pro sebe," namítl jako malé dráče, které vysvětluje rodičům nějakou nehodu.

Pozdě. Stormfly se už vesele rozletěla směrem k Rask. Bezzubka si hluboce povzdechl a vydal se za ní. Nebyl dost rychlý. Rask se tvářila vyděšeně při pohledu na Nodra, ale jinak zachovala klid. Možná se tolik nebojí, problesklo hlavou Bezzubkovi. Možná to ale bylo jenom proto, že Stormfly prostě nebyla tak zastrašující. Třeba to mělo co dočinění s barvou.

Zařadil se ve vzduchu vedle Stormfly, která začala nadšeně brebentit.

„To jsem ráda, že už jsi v pořádku, na chvíli jsem si myslela, že jsi mrtvá. Tady Bezzubka se taky bál, že? Já jsem Stormfly. Později musíš určitě potkat další draky, jsou moc fajn, budou se na tebe těšit." Mlela páté přes deváté a Bezzubku z toho bolela hlava. Poslouchal to jenom proto, aby viděl, že Stormfly se ani slovem nezmínila o Alfovi.

Bezzubka vždycky obdivoval, jak se Stormfly dokázala některým drakům otevřít. Před některými byla tichá a uzavřená, ale s jinými už veselá a mluvila, co jí hlasivky stačily. A pokud s Rask bylo to druhé, Bezzubka ji začínal pomalu litovat. On takovou schopnost neměl. Nedokázal být tak otevřený se všemi draky. Možná by byla Stormfly lepší Alfa, napadlo ho, ale s ďábelským pochechtáváním tu myšlenku zahnal.

„Takže ty se jmenuješ vlastně jak?" probudil ho z lehkého polospánku Stormflyin hlas. Noční Běs bezděčně polkl.

„Já jsem Rask," odpověděla a snažila se nemít roztřesený hlas.

„Fajn," zavřela potěšeně oči druhá dračice, „myslím, že si spolu užijeme spoustu legrace." Rask váhavě přikývla, protože v téhle situaci se nic jiného snad ani nedalo dělat.

Rask už měla dojem, že peklo skončilo, ale teď se k tomu přidali lidé. Jednoho z nich, Škyťáka, samozřejmě znala, ale s lidskou samicí na hřbetě toho Nodra... Jak že se jmenoval? Ah, Stormfly. S lidskou samicí na hřbetě Stormfly.

„Ta je nádherná!" rozplývala se Astrid. Ze zkušenosti ale věděla, že by k Rask zatím ještě neměla chodit. Některým drakům trvalo déle, než se lidem přizpůsobili.

Bezzubka byl jediný, kdo se rozplývací scény nezúčastnil. Už takhle se tvářil pravděpodobně dost otráveně, aby si z něj Stormfly mohla dělat šprýmy na dalších deset let. Ne, že by ji znal tak dlouho. Jen byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě. Naštěstí pro něj tohle mučení ale netrvalo dlouho.

„Nepřistaneme?" navrhl náhle Škyťák, „potřebuju se ještě podívat na její nohu." Astrid nadšeně souhlasila a Stormfly se poddala.

„Dáme závod?" křikla na Bezzubku, který se ještě nestačil vzpamatovat ze svého štěstí.

„Klidně," odvětil, i když trochu ospale. Rask těkala pohledem z jednoho na druhého, až se do toho radši vložila.

„Asi bych nezávodila, ještě nejsem moc dobrý letec," řekla potichu.

Stormfly se na ni podívala. Na Bezzubku by se jenom usmála a řekla, že to nevadí. Na Rask ale dala a přikývla.

„Dobře, poletíme normálně," odsouhlasila a vyrazili. Bezzubka se zařadil mezi obě samice.

„Jak je možné, že kdybych já nechtěl závodit, stejně bys závodila, ale když nechce závodit Rask, tak souhlasíš?" zeptal se a hrál dotčeného. Stormfly se medově usmála.

„Kdybys mi to nařídil, tak klidně můžu," řekla a dala tím Bezzubkovi najevo, že by mohla Rask říct všechno, co by chtěla, i bez použití zakázaných slov. Noční Běs zamrkal.

„Proč by ti Bezzubka měl něco nařizovat?" zeptala se náhle Rask. Tahle část jí asi moc nedocházela, ale Stormfly se k ní obrátila, očividně potěšena, že jí může s něčím pomoct. Bezzubka na ni vrhl smrtící pohled.

„Jsme přátelé už tak... třicet let," začala Stormfly.

„Ale mně je teprve dvacet!" vyhrkl Bezzubka a zamával trochu víc křídly. Stormfly ho nevnímala a namísto nějaké odpovědi na něj hodila zářivý úsměv.

„Žili jsme v hnízdě tyranské Rudé Smrti," pokračoval Nodr. Bezzubka toho už ale měl dost. Už nechtěl, aby se Rask dozvěděla cokoliv dalšího. Minimálně ne takhle najednou.

„Dost," řekl potichu a sklopil hlavu. Uši se mu trochu třásly, jak letěl dolů. Stormfly v té chvíli naprosto zmlkla. Vycítila, že Bezzubka není v dost dobré náladě. Sice ho ráda provokovala, ale stejně byl mnohem silnější než ona.

Rask se na ně nechápavě dívala. Škyťák s Astrid se na sebe podívali a Škyťák pokrčil rameny.

„Už vidím rokli," snažila se Astrid nějak navázat konverzaci, ale Škyťák byl dnes moc unavený. Po dívčině odkašlání si to uvědomil a dlouze zazíval.

„Promiň, Astrid," omlouval se, „byl jsem vzhůru celou noc a pracoval." To ale Astrid nevadilo. Ze Stormflyina hřbetu se natáhla a jemně ho políbila.

„Já vím, zlato," řekla tiše.

To je tak romantické, pomyslel si Bezzubka sarkasticky, když je koutkem oka uviděl. Normálně by se radoval spolu s nimi, ale dnes na to neměl náladu. K rokli se blížili čím dál tím víc. Už byli skoro nad ní, když se Stormfly otočila k Rask.

„Nemůžeš letět napřed? Musím si tady s Bezzubkou promluvit," zeptala se jí a Rask nemotorně odletěla, aby zastavila přímo nad zemí a zase nevěděla, jak správně přistát.

Bezzubka už cítil hádku, a ani se moc nemýlil.

„Co tě to napadlo?!" vykřikla Stormfly, většinou tak klidná. Noční Běs obrátil hlavu, aby se na ni nemusel dívat, a zavrčel.

„Prostě chci, aby mě někdo viděl jako normálního draka, ne Alfu!" vyštěkl zpátky. Ještě že byli tak vysoko a Rask je nemohla slyšet. Určitě by tenhle druh rozhovoru neschvalovala.

„Ale, Bezzubko," poplácal ho Škyťák po krku, ale drak to skoro ani necítil. Stormfly byla starší a zkušenější, a ze všeho nejlíp, než se dostala k Rudé Smrti, tak žila ještě pod jedním Alfou, a měla s tímhle režimem nějakou zkušenost.

„Prostě to přijmi! Máš teď svoje povinnosti, to, že ses stal tím, že nechceš – je to teď tvoje součást!" vysvětlila mu ne moc galantně dračice.

Byla pravda, že Bezzubka o tom hodně přemýšlel. O úloze Alfy. A byl si víc než stoprocentně jistý, i po rozhovoru s Icem, že to bude muset zvládnout. Jako kdyby se draci o sebe nedokázali postarat sami. Bezzubka to dokonce i pomalu přijímal, to, čím se to vlastně stal. Ale teď už s tím byl i celkem smířený. A to se musí Stormfly dozvědět.

Podíval se Stormfly pevně do očí a v těch jeho se zračilo odhodlání.

„Já vím, Stormfly," řekl, „jsem Alfa pro všechny draky. Tak mě nech být Bezzubkou alespoň pro jednoho."

Nodr si ho změřil pohledem a potom, k jeho velkému překvapení, pomalu přikývl.

„Chápu," řekla Stormfly. Bezzubka nemohl uvěřit svým uším. Opravdu teď Stormfly prohlásila, že ho chápe? „Ale víš, že jí to později budeš muset říct, že?" zeptala se dračice, která očividně hodně myslela dopředu. Noční Běs se zhluboka nadechl.

„Je mi to jasné," svěsil uši, „já jen nevím, jak bych jí to řekl."

Stormfly pohodila hlavou a už znovu vesele prohodila: „Ale víte, že si za to můžete sám, že, Alfo?" Bezzubka protočil oči a na problém už téměř zapomněl.

„Závod?" zeptal se, už pomalu skládal křídla. To vzal Škyťák na vědomí, takže se sklonil k sedlu a čekal.

„Na co vlastně čekáme?" souhlasila Stormfly a oba draci se ve stejné vteřině začali snášet dolů. Křídla měli úplně u sebe a jen ocas jim vlál (dobře, Bezzubkovi vlály i uši). Volný pád byla jedna z jejich oblíbených činností, když byli mladší. Jenže s náhlým přívalem povinností už nebudou moct létat tak volně, jako předtím. Byl to rozdíl hlavně v tom, že Bezzubka létal se Škyťákem, takže bylo vidět, kolik volného času měli předtím, a kolik toho mají teď.

Těsně před roklí Bezzubka i Stormfly roztáhli křídla. Bylo moc nebezpečné vletět v plné rychlosti do tak malého prostoru. Zbytek už doplachtili a přistáli u jezera.

„No tak, Rask!" zavolal Bezzubka na dračí kamarádku, která se stále ještě vznášela ve vzduchu a neměla ponětí, jak přistát.

„Já to asi nezvládnu!" odpověděla zpátky přes jezero. Noční Běs zakroutil hlavou.

„Tak poleť sem a my ti pomůžeme!" křikl na ni a tmavá dračice se narovnala a rychle jako šipka vyrazila nad jezerem k nim. Bezzubka si už teď uvědomil, že letí moc rychle. Cítil tlak, jak z něj Škyťák v rychlosti sesedl. Možná protože už nikam neletěli, ale spíše proto, že Rask se řítila přímo na ně. A než se Bezzubka nadál, byla u něj. Ve velké rychlosti.

„N... Ne! Zastav!" vykřikl ještě, než ho její tělo srazilo na zem. Bezzubku to odmrštilo o několik stop dál, s Rask zamotanou do jeho vlastních nohou.

„Au!" zaskučel, když po přímém nárazu dopadl zády na zem. Uslyšel jemné křupnutí a než se znovu ocitl celý ve vzduchu, zaklonil hlavu bolestí. To byla určitě nějaká kost. Jedno z křídel Rask ho plesklo po tváři, než dopadl. Tentokrát si tvrdě narazil jedno koleno.

Ale nebyl sám, koho něco bolelo. Rask na tom byla stejně. Nejdřív spadla na zraněnou nohu, což ji donutilo hlasitě vyjeknout, ale potom už dopadla jen na bok. Všechno horší schytal Bezzubka. Nakonec narazili do skály, která je konečně oddělila.

Bezzubka zůstal opřený o chladný kámen a rychle oddechoval, šupiny měl na několika místech sedřené, Rask ležela na břiše a kromě pár nových škrábanců a bolavé nohy si neodnesla žádné horší zranění.

Stormfly si je přeměřila pohledem a nakonec, k Bezzubkově velké úlevě, zůstala zticha. Ještě teď by potřeboval nějaké nemístné komentáře.

Větší Noční Běs se přetočil, aby se mohl postavit. „Ouch!" vyšlo z něj, když se konečně dostal na všechny čtyři. Podíval se na Rask, ta ale zůstávala na zemi a bedlivě je sledovala.

„To nic, máš jen pár odřených šupin," prohodila Stormfly a natáhla krk, aby se lépe podívala na jeho záda. Bezzubka pohodil hlavou a zavrčel. „Díky," vyšlo mu otráveně z tlamy a začal různě natáčet hlavu, aby znovu získal ztracený cit a rozhýbal bolavý krk.

„Jau!" ozvalo se za oběma draky. Jako na povel otočili Stormfly i Bezzubka hlavu, aby viděla Rask, jak stojí jen na třech nohou. Nodr se podíval na Bezzubku, který se díval jak vyděšeně, tak zmateně, protože nevěděl, jestli se má zachovat jako Alfa, nebo jako starostlivý kamarád.

Bezzubka se nakonec rozhodl problém úplně obejít. S poznámkami, jak ho bolí celé tělo, přišel ke Škyťákovi a sedl si.

„Takže ani ty si nedokážeš problémy řešit sám?" podíval se na něj chápavě Viking a dlouze vzdechl. Ani pro jednoho to nebylo v posledních dnech zrovna nejradostnější. Museli čelit několika obtížným situacím a to, že každý měl starosti někde jinde a nemohli se navzájem podporovat, to ještě komplikovalo.

Noční Běs se ale nehodlal jen tak uchlácholit jeho slovy a udělal na něj smutné oči. A měl v nich i náznak bolesti, kterou se snažil skrýt; sice ho nic nebolelo, ale ta bolest byla úplně cítit. V obrovských zelených očích se odrážela jako světlo od zrcadla.

„No jo, už jdu," zasmál se jeho výrazu. Bezzubka se v duchu usmál – jeho veliké dračí oči ho v tomto ohledu ještě nikdy nezklamaly. S potlačenou křečí v noze se zvedl a následoval ho k Rask. Dračice se držela na třech nohou, ale vypadalo to, že jí vadí jen ta zraněná. Ale uměla létat. To bylo důležité, že?

Nechala Škyťáka, aby se k ní přiblížil, o nic se nepokusila, i když by jí to bylo stejně k ničemu, jen ho sledovala. V jejích modrých očích se Viking zvláštně odrážel. Astrid si stoupla vedle Bezzubky a kousek od Stormfly a jen ho sledovala.

Škyťák na Rask konejšivě mluvil. Nedělal to tak s každým drakem, protože věděl, že každý je jedinečný, ale nějak měl dojem, že pokud bude na Nočního Běsa mluvit, možná se uvolní. S Bezzubkou to tak někdy dělal, i když při prvním setkání to proběhlo spíše beze slov. A taktéž měl pocit, že by si Rask měla zvyknout na zvuk lidského hlasu, který by na ni nekřičel. Zvláště proto, že si byl jistý, že to musela na palubě Dragovy lodi zažívat často.

Dračice na něj nijak nereagovala, možná proto, že se více soustředila na bolest, než na to, že na ni mluví nějaký člověk. Škyťák přišel velmi blízko k ní, a stejně byla pořád nedůtklivá. Bezzubka si pomyslel, že by jí to někdo měl říct, ale to už si Rask muže všimla a doslova nadskočila.

„Ššššš, klid, holka," řekl Škyťák tiše a Rask našpicovala uši. Bezzubka měl na chvilku dojem, že se jí ten zvuk snad i líbí, ale možná to byl jen nepatrný záblesk. Dračice se nejistě podívala směrem, kterým seděli on a Stormfly a nasucho polkla. Sice dokázala strpět Škyťákovu přítomnost, ale stále si nebyla jistá, jestli mu může důvěřovat.

Náčelník pomalu natáhl ruku.

„Miluju, když tohle dělá," zamumlala Astrid vedle Bezzubky a sama natáhla ruku, aby mohla pohladit Stormfly. Nodr to vděčně přijal. Noční Běs znovu pomyslel na to, jak se vlastně Škyťák hodlá postarat o svatbu, když ještě neopravili všechny domy. Už předem přemýšlel, že by byla příští pátek. Podle Bezzubky byl sice dobrý každý den, ale před několika roky se dozvěděl, že Vikingové věří, že když se svatba uskuteční v pátek, je to šťastné znamení. A protože dnes byla středa, měli ještě spoustu času.

„Tak, takhle je to v pořádku," pohladil Škyťák Rask jemně po nose. Přitom narazil na malou jizvu, která byla patrná jen na dotek, a v duchu si povzdechl. Těch jizev se nebohá dračice nikdy nezbaví a tvořily ne moc hezkou ozdobu.

Rask se uklidnila a trio zpovzdálí vidělo, jak se celé její tělo, které bylo předtím napjaté jako struna, uvolnilo. Jiskra v jejích očích dokonce znovu zazářila, když vzhlédla vzhůru. Bezzubka si nemohl pomoct, aby ji neobdařil bezzubým úsměvem. Stormfly vedle něj pohodila hlavou.

„Kdy ty přestaneš dělat tyhle úsměvy?" stěžovala si, „vždyť nevypadáš ani jako drak." Sama by si to možná nepřiznala, že má ráda, když Bezzubka tyhle úsměvy dělá, ale nešlo to neignorovat. Nevypadal ani nebezpečně! A to ho Vikingové pokládali za nejnebezpečnějšího draka!

Bezzubka se k ní otočil ještě stále se zataženými zuby, takže to vyniklo mnohem víc. Nodr hlasitě vydechl a zase obrátil pozornost k Rask a Škyťákovi.

Sledovali, jak Škyťák lehce ohmatává Rask nohu, aby zjistil, co a jak. Nebylo překvapením, že její noha v oteklém místě byla horká. Sice to nebylo překvapení, ale stále to bylo více než nepříjemné pro všechny, co tam byli. A pravděpodobně nejvíc pro Rask samotnou.

Táhlé zaúpění, které se ozvalo, když jí člověk položil ruku na ránu, téměř nebylo slyšet, ale citlivé dračí uši ho zachytily. Bezzubka by mohl přísahat, že se i jeho obličej stáhl do bolestné grimasy, ale upřímně doufal, že ne, protože jinak by měla Stormfly zase o čem vykládat. Takže vlastně nic nevšedního.

Škyťák si počínal rychle a zkušeně. A ačkoliv zdaleka nebyl mistrem v oboru, dokázal říct, co bude potřebovat. Nejdřív se podíval vzhůru na Rask, která z něj nespouštěla oči, kdyby se náhodou pokusil o něco nekalého, i když věděla, že to neudělá, a ta nepatrně pokývala hlavou, možná i ušima.

Náčelník se pomalu zvedl a otočil se k Astrid. Nebál se přitom ukázat cizímu drakovi záda.

„Astrid, nemohla bys prosím tě zaletět pro čistý hadr a obvaz?" požádal ji a Astrid se ve zlomku vteřiny vyhoupla na hřbet Stormfly.

„Jako bysme tu už byly," usmála se a Nodr se vznesl. Přitom rozvířil vzduch pod sebou a Bezzubku do obličeje uhodil větrný vír.

Noční Běs zatřepal hlavou a jazykem se olízl nos. Neměl rád, když ucítil prach na nose, v očích nebo kdekoliv jinde. Namáhavě zvedl zadek a přišel blíž ke Škyťákovi a Rask, aby nezůstal pozadu.

„Teď se podíváme na tebe," prohlásil Škyťák a začal ho starostlivě prohlížet ze všech stran. Natáhl se, aby lépe viděl na jeho záda, ale zavrtěl hlavou.

„Tady nahoře máš jenom pár škrábanců," řekl a Bezzubka vypustil vzdech. Nečekal ani na pokyn a lehl si. U toho zatnul zuby, aby mu neunikl žádný bolestný sten, a potom vyhodil nohy do vzduchu a přeležel si křídla, ale úspěšně se otočil.

Teď ležel na zádech a odhaloval svá nejcitlivější místa. Nohy mu visely ve vzduchu a Bezzubku jejich tíha začínala otravovat. Zadníma nohama bezmocně hrabal ve vzduchu. Škyťák položil ruku na jeho břicho. Drak se úplně zachvěl a na moment se pokusil chladnému doteku vyhnout, ale potom si jeho kůže na teplo lidských rukou přivykla a Bezzubka se uklidnil.

Zvedl hlavu, aby viděl, co tam vlastně Škyťák dělá a zatnul zuby, když přejel rukou po jednom ze škrábanců, na kterém zasychala krev. Bezzubka vzdychl a hlavu položil na zem. Potom se mu v zorném poli objevila Rask.

„Ty si to necháš líbit?" zeptala se a ušima stříhla směrem ke Škyťákovi, jak hledá další rány a škrábance. Bezzubka se na ni podíval nevinným pohledem.

„Je to můj nejlepší kamarád," odpověděl, ale nebyl to ani náznak nepřátelství, jen konstatování faktu, „a já mu věřím."

Rask se posadila, s jednou nohou stále zdviženou.

„Já neříkám, že mu nevěříš, ale takhle odhaluješ nejcitlivější místa," řekla. O přežití toho pravděpodobně dost věděla, ale Bezzubka jakbysmet. Zašátral nohama ve vzduchu.

„Poslyš, kdyby to bylo před nějakými šesti lety, nikdy bych se k lidem ani nepřiblížil a už vůbec bych se nechoval takhle," vysvětlil a už se o tom nechtěl dál bavit.

Rask se podívala na jeho odhalené břicho.

„Tak co se změnilo?" zeptala se a pohled odvrátila. Noční Běs sklopil uši a náhle vypadal celkem provinile.

„Všechno," zamumlal.

Škyťák dokončil prohlídku.

„Budu ti to muset vyčistit, jinak tam můžeš dostat infekci," informoval ho a Bezzubka prostě přikývl. Uši se mu při tom pohybu hýbaly dopředu a dozadu. Jedním plynulým pohybem se otočil zpět na břicho a ležel s tlapami napřed, jazykem vyplazeným a vypadalo to dost komicky. Škyťák se usmál.

„Večer ti ukážu..." začal a sledoval bedlivým pohybem Rask, která našpicovala uši a trochu natáhla krk, čistě ze zvědavosti. „Ty víš co," dořekl náčelník a Bezzubka přikývl. Viděl, jak Rask doslova hoří zvědavostí. A chápal Škyťákův záměr přilákat ji do vesnice. Nemůže přece celé dny zůstávat sama v rokli, to nejde!

Než mohl Škyťák říct něco dalšího, tak se rozvířil vzduch nad nimi a když vzhlédli, uviděli světle žluté břicho Stormfly, jak se snáší dolů. Astrid z ní seskočila ještě dřív, než vůbec dopadla na zem a podávala Škyťákovi hadr a obvaz. Její zlaté vlasy se leskly ve slunci, které na to místo svítilo.

„Vzaly jste to dost hupem," řekl Bezzubka a zamával ocasem. Prach vystřelil ze země jako šipka a Stormfly zvedla hlavu do výšky, aby nezasáhl oči.

„My děvčata jsme totiž rychlejší," usmála se medově, vědoma si toho, že Bezzubka by jí neublížil a vlastně teď ani pořádně nemůže, když má krvácející ránu na břiše a sama ze zkušenosti věděla, že tam jsou nejhorší rány. Několik jich už měla a nikdy více je nechtěla mít. Což se v této době, kdy stačí jedno neopatrné slovo, které vyvolá rvačku, dost špatně reguluje.

„Kdo říkal, že jste rychlejší?" zeptal se Bezzubka líně, „ještě jste nás ani jednou neporazily!" Stormfly nevypadala uraženě, jen s klidem prohlásila: „Jsme v přesile, vy jste jenom dva a my holky tři. Takže ano, porazily jsme vás."

Bezzubka protočil oči. „Tentokrát jsi vyhrála," řekl nezúčastněně a položil sim hlavy na tlapy. Ihned toho zalitoval, když se rána na břiše nepatrně napjala, ale věděl, že brzo se ošetří, takže se snažil vypustit bolest z hlavy a myslel na to, jak si večer dá k večeři ryby. Než...

„C... Co to je?" vylekala se Rask a Bezzubku tím probrala. Trhl sebou (rána se mu znovu otevřela), oči měl vytřeštěné dokořán, a hledal, co se kde děje. Potom uviděl Škyťáka s hadrem namočeným do vody. Pochopil.

„To je na vyčištění rány," zavrčel. Někdy ho Rask s tou její nevědomostí otravovala, ale věděl, že musí být trpělivý.

„Bude to trochu bolet, ale neublíží ti to," dodal, když Noční Běs víceméně zbledl. Stormfly se to snažila vidět povzbudivou cestou.

„Jsi holka a my holky jsme silné," řekla hrdě a vypjala hruď.

Bezzubka sklopil uši i pohled. Na tohle se nedalo dívat. Rask byla očividně zmatená.

„Cože?" zeptala se, ne moc jistá tím, co to všechno mělo znamenat. Stormfly odhalila zuby a vysvětlila: „Holky jsou lepší než kluci." Rask zavrtěla hlavou, protože cítila, že je třeba se k tomu nějak vyjádřit, i když podle Bezzubky neměla ani páru, co to je. Ale jemu to nevadilo a Stormfly zmlkla, takže se zase začal soustředit jen na drobná zrnka písku, která se válela dole na zemi.

Škyťák se bavil s Astrid a díval se na draky, kteří tiše vrčeli a hýbali hlavami, ušima či ocasy. Teď už se ale rozhodl, že je načase obvázat Rask nohu, jinak by na vzduchu ztuhla a nebylo by to příjemné. Proto se rozešel směrem k ní. Hadr namočený do vody měl stále v ruce, ale měl strach, jak dračice zareaguje. Některým drakům nemuselo být příjemné, když je ošetřoval člověk, pokud to nebylo absolutně nutné.

„Já ti tu ránu vyčistím," řekl konejšivě. Rask se zapřela na zadních nohou, aby se donutila sedět v klidu. Věděla, že je to tak pro ni nejlepší, ale stále měla strach, i když měla důvěru v druhé dva draky, že jí lidé na Blpu neublíží. Škyťák se smutně usmál.

„Možná to bude trochu bolet," upozornil ji, protože vždy věřil, že draci jim rozumějí, jen oni jim ne. V tomto ohledu se Valky ještě na nic neptal. Rask ho nechala dojít až k ní, možná jí byl v očích vidět strach, ale nakonec se rozhodla, že jí je vlastně naprosto jedno, jestli tihle lidé vidí, že se bojí, protože brzy, pokud půjde vše hladce, už nebude tak hrozně ustrašená a, pomyslela si, možná by se mohla ukázat i ve vesnici. Ale nejdříve chtěla čekat na Alfu. Věděla, že to musí být zaměstnaný drak, který nemá čas, ale trápilo ji, že si dává tak načas.

To trápení ji vysvobodilo od bolesti, protože ani necítila, jak se Škyťák dotknul mokrým hadrem její nohy a začal ránu čistit opatrnými a lehkými pohyby. Až když byl hotový s čištěním a šel pro obvaz, si všimla, že už má ošetření téměř z poloviny za sebou. Bohužel, s realizací přišla i bolest. Rask musela zatnout zuby, aby jí neunikl ostrý sten, když ucítila, jak voda, která sloužila na vyčistění, pálí. Jejím šupinám to nevadilo, ale část, která byla čištěná, hodně protestovala a štípání bylo nesnesitelné.

Jak jsem mohla přežít tolik let u Draga? pomyslela si Rask zoufale, když mám tolik jizev a nemůžu vydržet pomalu ani tohle? Neměla ale odvahu otevřít tlamu a zeptat se – netroufla si. Bylo totiž moc velké riziko, že když jí bolestný sten neunikl před chvílí, teď už by určitě vyšel ven, a to ona nechtěla.

Škyťák se vrátil na její vkus až moc rychle, ale povolila stisk zubů, když jí ránu začal obmotávat, protože obvaz jí ulevil od bolesti a už to tolik neštípalo. Hluboce vydechla a nechala hlavu volně na Škyťákových zádech. Náčelník nejdřív překvapeně zamrkal, ale potom gesto ocenil a dál už se tím nezabýval. Měl dojem, že je ještě stále moc brzy na to pohladit ji pořádně, takže chtěl nechat první kroky na ní. A povedlo se.

Rask si v podstatě nechala hlavu na jeho zádech, takže i když byl hotový, nemohl se zvednout. Tedy, mohl, ale nezvedl, protože cítil, že to je namístě. Nechtěl ji polekat a navíc, už si na tíhu dračí hlavy zvykl.

„Nerada tě ruším, ale asi budeš muset sundat hlavu ze Škyťáka, protože má určitě ještě povinnosti," odkašlala si Stormfly důležitě. Rask zvedla obočí, ale uposlechla a hlavu zvedla zpět do vzduchu. Bylo to ale příjemné mít ji jen tak položenou.

„Škyťák je Alfa vesnice, takže určitě bude mít nějaké povinnosti," zabručel ze země Bezzubka a pohledem sledoval kamaráda, jak se sbírá a jde k Astrid. Už dnes večer mu ukáže to, co pro ni vyrobil a Bezzubka se v hloubi duše nemohl dočkat.

Rask si to upamatovala na srozuměnou a zeptala se: „Mimochodem, kdy se já setkám s vaším Alfou?" Stormfly doslova vybuchla smíchy, ale snažila se to skrýt, takže to vypadalo, že se dusí. Když mohla mluvit, sípavě se nadechla a řekla jen: „Pardon, zaskočilo mi."

Bezzubka věděl, co je důvodem jejího smíchu, a taky věděl, že by možná měl zakročit, ale Stormfly dodržela dohodu a zahrála to dokonale.

„Řekl bych, že brzo," odpověděl Bezzubka a očima bloudil někde v neznámu. V tomhle se jí neodvažoval podívat do očí, protože měl strach, že by na nich mohla poznat, že lže. Stormfly si toho všimla a zakuckala se ještě víc, teď už tomu ale Rask nevěnovala tolik pozornosti, když to předtím Stormfly ‚vysvětlila'.

Modrooký Noční Běs pokrčil přední nohy, ačkoliv přitom trochu sykl bolestí, a setkal se očima s těmi Bezzubkovými. Zelené a modré oči na sebe chvíli civěly, než Bezzubka uhnul pohledem. Sakra, sakra, sakra! zanadával v duchu. Naštěstí se Rask chtěla zeptat na něco jiného.

„Jak jsem vlastně přežila tolik let u Draga, když mě bolí i obyčejné ošetření rány?" zeptala se, možná spíše mumlala pro sebe než jako otázku. Oba draci se nad tím zahloubali a už nevnímali zvuky lidí, kteří si sedli na jeden z kamenů u jezera.

Bezzubka tomu musel dát za pravdu. Jak to je vlastně možné? A potom se mu v mysli vyjevil obrys Dragova Bewilderbeasta, tak zlověstného, ale díky tomu si vzpomněl i na hypnózu, kde nemohl nic dělat, ale nebylo to tak, že by nic necítil. Smysly mu sice otupěly, ale to nevysvětlovalo, že by nějaké zranění necítil vůbec. K jeho štěstí Stormfly přišla s odpovědí jako první.

„Možná to je jen tím, že se zotavuješ," řekla, „a proto tvoje tělo reaguje na rány hůř." To, že chtěla předvést názornou demonstraci na Bezzubkovi, už vynechala. Noční Běs si upamatoval, že musí jít ke Škyťákovi, aby mu vyčistil i jeho ránu. Začal se zvedat.

Rask ho ale bedlivě sledovala, a tak se donutil k nějaké odpovědi.

„Mohlo to být Bewilderbeastovou hypnózou," dal tu variantu, kterou původně neměl dořešenou, „v té hypnóze se ti otupí smysly, ale to nevysvětluje, proč bys necítila rány. Nebo jsi prostě jen byla vysílená a nevnímala je." Potom se konečně zvedl a pomalu šel ke Škyťákovi, při kolébavém kroku lehce mrskal ocasem a protahoval si křídla.

Bezzubka šťouchl do Škyťáka nosem.

„Máš studený nos," zanadával muž a Bezzubka ho otráveně napodobil. Brzy se už oba dva smáli tomu výstupu, který právě předvedli. Noční Běs se – tentokrát už s větší rychlostí – převalil na záda a ukázal mu břicho.

Škyťák se sehnul k lesklé vodní hladině a hadr opět namočil. Potom se obrátil k ležícímu Bezzubkovi, který si jen přál, ať to má celé za sebou, protože on neriskoval žádnou infekci a na jemné kůži na břiše to bude bolet ještě víc. To mám za to, že nedávám pozor, připomněl si moment, kdy se mu to stalo, a znovu se v duchu proklínal.

Ale nezbylo mu opravdu nic jiného než zatnout zuby a pevně zavřít oči, když se mokrý hadr dotknul rány, na které zaschla krev. Samozřejmě že v životě měl už mnohem horší zranění, ale nikdy se nestaral o to, jestli je někdo ošetří. A najednou draci žili mezi lidmi, mezi rasou, která si musela ošetřit každou ránu, aby nedostala infekci a - nedej tomu – zemřela.

Štiplavá bolest se okamžitě začala rozléhat jeho tělem, bila jako obrovský zvon a nešla za žádnou cenu utišit, byla nesnesitelná. Bezzubka s vypětím sil přetrpěl první vlnu očisty, kdy Škyťák víceméně jen setřel prach, který se tam usadil, když před chvilkou ležel na zemi.

Druhá vlna byla podstatně horší, ale Bezzubka to nějak překonal. Ani nevěděl, jak se mu to podařilo, ale konečně už bylo po všem. Samozřejmě že bolest stále přetrvávala, a kdyby nebyl líný a rozhýbal to, možná by nebyla tak věčná, ale rychle se převrátil zpět, opatrně, napínal svaly, aby se břichem nedotkl země, čemuž se Škyťák smál, když mu zadní noha ujela na kluzkém kameni a málem se natáhl znovu na všechny čtyři, ale povedlo se a Bezzubka začal chodit dokola.

Do vize se mu najednou vloudila ocasní ploutev. Ta zdravá, a aby se nějak zabavil, začal ji honit. Celé tělo zkřivil a podařilo se mu chytit ocas v místě, kde se ocasní ploutev větvila. Obecenstvo se smálo. Škyťák si sednul zpátky na kámen a objal Astrid jednou rukou, oba se smáli. Stormfly se už znovu zakuckala a Rask se jenom slabě smála, ale ve skutečnosti se jí v hlavě honilo, jestli to dokáže i ona.

„Ty jsi fakt ještě mládě," smála se Stormfly s hlavou předkloněnou až k zemi, aby si nějak ulevila. Bezzubka se zastavil a udělal malou poklonu, následně je všechny obdařil bezzubým úsměvem. „Máš opravdu talent," utíral si slzy smíchu Škyťák a náhle už nevypadal tak vyčerpaně z povinností náčelníka. Astrid se jen smála, ale vypadala uvolněně a objímala ho nazpátek.

Rask počkala, až rozruch utichne. Při zmínce o mláděti se zarazila, protože nevěděla, kolik let jí vlastně je. Vlastně o sobě nevěděla zhola nic, kde byla před Dragem? Na to si vůbec nepamatovala.

„Bezzubko?" přerušila veselou náladu vážným tónem, „nemůžeš nějak zjistit, kolik mi je let?" Noční Běs zvedl hlavu a s jedním nepatrným syknutím, jak se jeho břicho trochu napjalo, se zamyslel. On nevěděl, jak to zjistit – nebyl žádným kouzelníkem. Ale to jí přece říct nemohl. Pak ho to trklo.

„Já ne, ale znám osobu, která může," odpověděl s úšklebkem.

„Pokud ti nevadí, že je to člověk," dodal spěšně, než si Rask mohla začít dělat nějaké naděje. „Ale bojovala spoustu let proti Dragovi a osvobozovala draky, které chytil!" řekl ještě a ve tváři měl výraz dítěte, které nadšeně vysvětluje matce, jak se mělo venku s kamarády.

„Bojovala?" nakrčila nos Rask. Moc se jí to nezdálo, vše to znělo najednou tak zamotaně. Proč by draci sami nemohli poznat, kolik jim je let? Proč to musí zjišťovat člověk, navíc úplně neznámý?

„Je to Škyťákova matka," připojila se do rozhovoru Stormfly a Bezzubka jí byl tentokrát za podporu neskonale vděčný.

„A žila dvacet let mezi draky," doplnil ji zase Noční Běs. Pokud potřebovali, aby jim Rask věřila, museli do toho dát oba co nejvíc detailů. Dračice si je stále podezřívavě měřila a zdálo se, že jim tu historku – pravdivou historku, prosím pěkně – nevěří. Vzápětí se ukázalo, proč.

„Ale proč tady není?" zeptala se a obvázanou nohou se dotkla lehce země, protože ve vzduchu ji už déle neunesla. Stormfly zaváhala, ona přesně to totiž nevěděla, ovšemže si všimla, že tam Valka není, ale nebylo jí sděleno, proč přesně. Bezzubka naštěstí přispěchal s odpovědí.

„Je na místě bitvy a ošetřuje tam Alfu," řekl spěšně.

„Takže váš Alfa mě nemůže přijmout, protože je zraněný a ta žena ho ošetřuje?" zeptala se Rask a Bezzubka se začal cítit, jako by mu na hlavu dopadl kus kamene.

„Ne, starý Alfa," pustil se do vysvětlování, „Dragův Alfa ho porazil a on málem zemřel, takže teď se o něj stará Valka." Na chvilku se odmlčel. „Našli jsme ho na té výpravě, na které jsme tě zachránili," dodal tišeji než předtím.

„Ale..." nechápala Rask, „to potom někdo musel porazit Dragova Alfu, ne? Nebo jsem byla pryč příliš dlouho?" Bezzubka zavrtěl hlavou. Takový vývoj událostí neočekával, a teď se málem praštil náhradní ploutví do hlavy, protože si byl jistý, že tou by to opravdu bolelo, když obsahovala nějaké kovové spoje. Třeba by přišel na nějaký nápad, jak se z téhle zdánlivě bezvýchodné situace dostat.

Věčně veselý Nodr se opět připojil do hovoru. „Ale on ho porazil, náš nový Alfa," zabrebentila vesele a slova jí doslova přeskakovala, jak drmolila rychle. Dračí tlama v této chvíli budila výraz, že se směje na plné kolo. Tak ji ale měli tvarovanou všichni Nodři. Bohužel, i když se díky tomuto tvarování čelisti stále smáli, člověk dokázal poznat ostatní emoce v jejich očích.

Bylo vidět, že Rask opět nechápe. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Několik vteřin v této pozici zůstala a uklidnila se s výdechem.

„Tak proč tady ten váš Alfa není?" zeptala se. Na setkání s ním čekala už docela dlouho a nedočkavost ji doslova sžírala. Stále si nebyla jistá, jestli chce na tomto ostrově zůstat, ale bylo to lepší, než kdyby byla úplně sama, opuštěná a ztracená, někde v divočině. A proto zoufale potřebovala Alfovo svolení, že zde může dočasně zůstat. Nechtěla být sama. Znovu.

Bezzubka zaváhal, možná i se před jejím pohledem i trochu zmenšil. Nevěděl, co odpovědět. V tomto okamžiku byl opravdu rád, že má s sebou Stormfly, protože inteligentní Nodr přišel s řešením.

„Je s Valkou u starého Alfy," řekla rychle a k tomu přidala – na rozdíl od Bezzubky – zubatý úsměv.

Rask přimhouřila oči. Na celém tomhle divadle se jí něco nezdálo. Možná to byla nedůvěryhodnost výpovědí obou draků. Teď se dozvěděla, že je Alfa pryč a pomáhá s ošetřováním starého vůdčího draka, ale oproti tomu Bezzubka tvrdil, že je Alfa velice zaměstnaný opravou vesnice. Jistě, pomyslela si, mohl odletět až potom, co mi to Bezzubka řekl. Ale stále tomu nevěřila. Možná byla nezkušená a vyděšená, ale nebyla hloupá a věděla, že se točí ve středu mnohem složitější záležitosti. Rozhodla se to celé nekomentovat a počkat, jak se situace bude vyvíjet.

Bezzubka byl úplně přišpendlený k zemi, když se Rask zúžily oči. Uvažoval, zda byla jejich lež tak průhledná, a doufal, že na něm nic vidět není, i když v duchu byl jako na trní. Určitě to ví, pomyslel si zoufale, musí to vědět, nemůžeme to udržet. Naštěstí Rask zhluboka vydechla.

„A když teď umím létat, zavedeš mě k němu?" zeptala se tiše. Oba draci to postřehli a podívali se jeden na druhého. Bezzubka víceméně pokrčil rameny. V hlavě se mu začínal rodit plán.

„Myslíš, že až poletíme se Škyťákem za Valkou, můžeme vzít Rask za Cloudjumperem?" zeptal se Noční Běs a Stormfly se bleskově chytila.

„Alfa Cloudjumper, Bezzubko," řekla káravě a naznačila mu, že by měl ‚Alfovi' prokázat dostatečný respekt. Rask se na tváři rozlil úsměv – konečně slyšela nějaký přesný plán toho, co se bude dít.

Bezzubka se v rychlosti opravil a vstal. Došel ke Škyťákovi a otřel se mu hlavou o záda. Muž otočil hlavu a pohladil ho na hlavě. Přitom mu slunce zasvítilo do obličeje – bylo něco k poledni a už si říkal, že by si mohl dovolit nějaký oběd. A také se musel dostat zpět do vesnice, aby dokončil sekeru pro Astrid a ujal se opět svých povinností jako náčelník.

„Svezeš mě zpátky?" usmál se. Nebyl to rozkaz, ale Bezzubka věděl, že by to měl udělat. Samozřejmě, Škyťák se mohl dostat do vesnice pohodlně s Astrid a Stormfly, ale i on jako Alfa chápal, že se potřebují vrátit. Nastavil proto záda.

Astrid se na kameni protáhla.

„Myslíš, že tu můžeme ještě zůstat?" zeptala se s pohledem upřeným na Rask. Nebyla si jistá, jestli dračice dovolí, aby tam s ní zůstala jen ona se Stormfly. Škyťák se k ní naklonil.

„Pojeď s námi," zašeptal, „chci vidět, jestli za námi půjde zpět." Astrid přikývla a zavolala na Stormfly.

Než Nodr přiběhl, Bezzubka ucítil na zádech známou tíhu svého kamaráda. Pohodlně se zavrtěl a pohlédl na Rask.

„Dnes se sem možná už nedostanu," prohlásil a s gestem, které by se dalo přirovnat k pokrčení ramen, dodal: „Promiň. Povinnosti."

Dračice se na ně zoufale dívala a bylo zjevné, že si přeje, aby neodcházeli. Nechtěla zůstat sama v rokli. Možná by mohla letět s nimi, ale nevěřila pořádně svým leteckým schopnostem, do vzduchu by se možná dostala, ale dolů? A ještě se zraněnou nohou? Rask se nejistě podívala na obvaz, ale přeci jen jí nějaký instinkt říkal, že by to mohla dokázat. Chtěla ale nejdřív něco zkusit.

Bezzubka si toho výrazu všiml a jen nepatrně sklonil hlavu, možná v omluvném gestu, ale potom se bleskově odrazil a křídly rozvířil vzduch. Stormfly otočila hlavu k Rask a zavolala: „Já se tady ale určitě stavím!" Na tváři Nočního Běsa přeběhl malý úsměv, než se Nodr vznesl za druhým drakem.

Oba draci letěli hned do vesnice. Nezastavovali se a jen občas zvedli hlavy, aby pozdravili další draky, kteří ještě stále nosili dřevo. Škyťáka opět opustila dobrá nálada a mohutně zazíval.

„Asi by ses měl trochu prospat," navrhla Astrid a navedla Stormfly blíž k Bezzubkovi. Oba draci se na vteřinu střetli očima, než Alfa zrak zase sklopil a díval se na zem. Už teď přemítal, jak to udělá dnes s noční hlídkou. Možná by na ní mohli být on a Stormfly, jim by určitě nic neprošlo. Cítil, jak se Škyťák na jeho hřbetě zavrtěl. Bylo to obzvláště cítit, protože neměl sedlo.

„Asi ano," řekl, „ale kdo by potom pohlídal vesnici?" Slabě se usmál. Já se o to postarám, problesklo Bezzubkovi hlavou. Už viděl Velkou síň, jak se tyčí na vršku kopce v celé své kráse. Tam měli namířeno. On tam odnese Škyťáka a potom půjde něco dělat.

„O to se neboj," řekla Astrid jemně. Když byla se Škyťákem, projevovala se i její dívčí stránka – v posledních letech čím dál víc. Stále to ovšem byla ta stará dobrá bojovnice, která se nezastavila před ničím.

„My se o to postaráme." Jako na povel Bezzubka pohodil hlavou nahoru a dolů, až mu uši vlály. Bylo to jednoznačné gesto jako ‚ano'.

Škyťák stále váhal. Noční Běs pootočil hlavu a téměř neslyšně zavrčel. Jasné varování, že by to měl udělat. Jinak si byl Bezzubka jistý, že se o to Astrid postará sama. A taky že ano. Na Stormflyině hřbetě si založila ruce v bok a potom se naklonila k nim. Bezzubka schválně neuhnul, takže teď byli oba lidé tváří v tvář.

„Poslouchej," řekla nesmlouvavě Astrid, „půjdeš si lehnout, jinak tě do tý postele odtáhnu sama! Třeba za límec, to je mi jedno! Ale potřebuješ si odpočinout."

Stormfly vedle Bezzubky se rozchechtala. Noční Běs se na ni zmateně podíval. Věděl, že Astrid má ostrou vyřídilku, ale proč se Nodr směje, to mu nedošlo. Stormfly se díky smíchu ve vzduchu úplně třásla.

„Vidíš, že my holky vždy vyhrajeme!" vysvětlila nechápavému Bezzubkovi, načež Škyťák neurčitě něco zamumlal ve smyslu, že si půjde lehnout.

Přistáli před Velkou síní. Vikingové pohybující se v blízkosti se usmáli a vesele pozdravili. Konečně se vše začínalo zase obracet k lepšímu. Led byl odklizen, draci pobíhali všude a téměř všechny domy už byly opět postavené. Od dob dračích náletů trochu vyšli ze cviku, ale prokázalo se, že stále dokážou opravit budovu v úctyhodném čase. Vlastně už zbývalo jen postavit náčelníkův dům a opravit dva domy na návsi.

Škyťák i Astrid sesedli a zamířili dovnitř. Draci je nechtěli následovat, protože byl čas oběda a většina obyvatel vesnice byla shromážděná uvnitř. Takhle mohli vidět skupinku dračích jezdců spolu s Tlamounem, Mulchem i Škopkem, který – jak se zdálo – byl po zákeřném napadení ledovou krou už v pořádku.

Bezzubka se Stormfly se začali krokem vzdalovat. Chvilku šli mlčky, než narazili na Tesáka. Děsovec obludný odpočíval ve stínu jednoho z domů. Když tam došli oba draci, zvedl hlavu a vypustil obláček dýmu.

„Dobré poledne, Alfo," zafuněl a Stormfly se už nadechovala, aby mu připomněla, že není vzduch, když do toho Bezzubka zasáhl.

„Tesáku," oslovil ho, „víš, jak jsme našli tu dračici?"

Počkal, než drak přikývl, a pokračoval: „Může se stát, že dorazí do vesnice. Neotravujte ji, ale já jsem od téhle chvíle jen Bezzubka a ať se nikdo nezmiňuje o Alfovi." Vzhledem k tomu, že Tesák měl sklon neposlouchat příkazy, mu položil otázku: „Rozumíš?" Tesák pokýval hlavou, ale pro jistotu to zopakoval.

„Takže žádné zmínky o Alfovi, jen Bezzubka," odcitoval a posunul konec ocasu, protože na něj začínalo svítit sluníčko. Spokojeně vzdechl.

„A řekni to všem, na které narazíš," nařídil Bezzubka. Ačkoli v uvolněném postoji vypadal mírumilovně, z jeho hlasu zaznívala autorita, kdyby se snad rozhodl příkaz neuposlechnout. Děsovec znovu zafuněl a s mumláním se zvedl za svého místa.

„Mám dnes v noci držet hlídku?" zeptal se a Noční Běs se málem otřásl, když si vzpomněl, jak předevčírem na hlídce spal. Proto zavrtěl hlavou.

„Ne, hlídku si vezmu já a ještě někdo," odpověděl. Byl si vědom toho, že několik posledních nocí moc nespal a další probdělá noc by nebyla tím nejlepším, ale měl obavu z další noční můry.

„Já se o to klidně postarám," nabídla se Stormfly a Bezzubku zahřálo u srdce. Upřímně doufal, že se nabídne, aby noc venku strávil s někým, kdo mu byl dobře známý. Za dlouhých chvil by si mohli dokonce i popovídat. Ale přesto...

„Tys neměla hlídku dnes v noci, že ne?" zeptal se podezřívavě. Nechtěl, aby s ním byla na hlídce, pokud by byla vzhůru už druhou noc. Ty máš co říkat, ozvala se mu v hlavě posměšně Alfa strana a Bezzubka ji zahnal zatřepáním hlavou. Stormfly k jeho velké úlevě odpověděla negativně.

„Ne, dnes si ji vzali Flákota a Brk s Hrkem," informovala ho a Bezzubka si udělal mentální poznámku, že jim musí poděkovat.

„Dobře, takže dnes v noci," schválil to kývnutím hlavou. Pomalu se rozcházel dál. Stormfly se rozpohybovala spolu s ním a k jeho překvapení je následoval i Tesák.

„Myslíš, že se dnes v noci něco stane?" zeptala se Stormfly zaujatě. Bezzubka víceméně pokrčil rameny. „Doufám, že ne," odpověděl a zrychlil. Opravdu doufal, že dnešní noc bude poklidná. A zítřejší taktéž, aby se bylo o čem bavit.

Tesák odvrátil hlavu při zmínce o útoku. Potom ale vymrštil hlavu vpřed, jako by si něčeho všiml, a rychle zadrmolil: „Dnes má být první dračí závod." Bezzubka si nejdřív myslel, že se přeslechl, ale jeho pohled zabloudil k závodišti a viděl, že je plně funkční a připravené na další závod. A Vikingové i draci se při práci potřebovali něčím rozptýlit.

„Určitě budu soutěžit!" oznámila Stormfly a nadšeně poskočila. Milovala závody a měla soutěživou povahu, takže si to vybavila jako pohodový odpočinek. S Astrid se k sobě perfektně hodily. Stormfly se rychle nadechla – musela jít za Astrid zjistit, jestli se taky můžou zúčastnit. Zabrebentila omluvu a odletěla.

„Tolik nadšení," poznamenal Tesák a podíval se na Bezzubku. „Předpokládám, že tě můžu nechat o samotě, co? Půjdu rozšiřovat tu tvojí zprávu a taky si najít příjemný místečko ve stínu," řekl a zamířil ke stájím. Bezzubka se neklidně zavrtěl, protože nevěděl, jestli ho draci budou brát vážně, ale zároveň věděl, že to je nejlepší způsob, jak zprávu co nejrychleji rozšířit.

Bezzubka přikývl. Stejně potřeboval projít vesnici a zjistit, jestli se něco důležitého nestalo. Do stájí se mu nechtělo, protože by tam bylo zbytečně moc draků. Některé samice byly s blížícími se svátky nervózní a od těch si zoufale snažil držet odstup. Ať už byly jakkoliv hodné. Stormfly byla v tomto ohledu vynikající společnice, protože dokázala svoje emoce kontrolovat. A Bezzubka se trochu bál, že na Rask tíha celé situace taky dolehne, pokud se odváží dostat se do vesnice ještě před Snoggletogem.

Noční Běs zamířil k závodišti. Cestou narazil jen na pár draků, ale ti, kteří závodili, byli ve stájích a připravovali se. Barvy se totiž míchaly z rostlin a těch s přibývající zimou ubývalo. Proto se jezdci ještě před závody rozhodli letět nasbírat poslední čerstvé květy, jelikož když byly staré, smrděly. Bezzubka i Škyťák se o tom přesvědčili minulou zimu. Jak tam šel, cestou uviděl Stormfly s Astrid, jak také pospíchají do stájí. Svěsil hlavu. Jako Alfa už nebude mít tolik prostoru pro závody... minimálně teď ne.

Došel k obří dřevěné konstrukci. Vlajky spokojeně vlály a tribuny ještě stále zely prázdnotou. V jedné z ohrad se ukrývaly ovce. Na draky byly zvyklé, ale přesto se jim jejich závody nezamlouvaly. Hlavně ty dračí drápy. Jeden špatný pohyb a ovce by byla mrtvá. Když to ale porovnáme s úlovky pro Rudou Smrt, byla tohle malá oběť.

Bezzubka si všiml, že zvířata ještě nebyla pomalovaná. To znamenalo, že sem brzy někdo přijde a Noční Běs byl nerad na nějakém místě, kde by ho mohli mít za podezřelého. Měl s tím bohaté zkušenosti, když byl ve špatnou dobu na špatném místě. Třeba s Hnívou, když ho málem poslali spoutaného na moře. Nebo Dagurem. Proto vrhl na ovce ještě jeden pohled a se švihnutím ocasem se obrátil a zamířil zpět na náves.

Napadlo ho, že by se mohl podívat na přípravy do stájí. Náhle jeho oko zachytilo zvláštní výjev. Viděl Škyťáka, jak se plíží ve stínech domů, od jednoho k druhému. Nasadil rychlejší tempo. Věděl, že pokud by se někde vynořila Astrid, bude jeho jezdec v pořádném maléru.

„Nešel jsi náhodou spát?" zavrčel potichu, a i když se blížil ve Škyťákově zorném poli, náčelník zděšeně nadskočil.

„Asi bys neměl reagovat tak vyděšeně, mohlo by to vypadat, že se pokoušíš o něco zakázaného," poradil mu usměvavě drak a olízl ho. Moc ho bavilo, slyšet, jak se to nedá vyprat. Ale teď se zaměřil jen ne Škyťákův obličej, aby nevypadal jako zombie. Nebo minimálně aby se probudil.

„Musím se dostat do kovárny," zašeptal Škyťák a Bezzubka zatřepal hlavou. Otočil se tak, aby stál jeho směrem, a křídla roztáhl víc, než jindy, ale tak, aby to nevypadalo, že chce někam letět. Prostě se jen trochu zvětšil, nic víc. Tmavá křídla muže dokonale schovala. Cítil, jak mu Škyťák položil ruku na bok, aby měl přehled o tom, kdy se začne pohybovat. Bezzubka tudíž neváhal.

Rozešel se přímou cestou ke kovárně. Vikingové, kteří se vrátili z oběda, a už se znovu pustili do opravy posledních dvou domů, si na něj zvláštně ukazovali. Drak je ignoroval a přešel náves až k nízké budově, která sloužila jako kovárna i výrobna sedel. Ne že by měl nějaké přesné plány, co udělá, až tam Škyťáka vyloží. Mladý Viking nenápadně vyklouzl zpod jeho křídla a vydal se nejrychlejší cestou dovnitř.

Bezzubka si našel pěkné místo na sluníčku a stočil se tam do klubíčka. Krátce zívnul a hlavu si položil na tlapy. Když Škyťák pracoval v kovárně, čekával tam na něj takhle. Byl si jistý, že všichni, kteří s tím byli obeznámeni, budou jen předpokládat, že zde leží pouze ze zvyku. Pravdou bylo, že byl Bezzubka až moc líný, než aby šel někam dál.

Chvilku odpočíval se zavřenýma očima a vstřebával teplo ze sluníčka. Ocasem někdy spokojeně mrskl, když ho sluneční paprsek zašimral na nějakém místě. Jeho oči byly proti slunci pevně zavřené, ale potom ho někdo zakryl. Noční Běs zvědavě otevřel oči, zvědavý, kdo to může být. V koutku duše očekával Stormfly, že se bude ptát, co tady dělá, ale byl to Skullcrusher.

Bezzubkova hlava se zvedla.

„Dobré odpoledne," pozdravil ho Skullcrusher. On mu odpověděl stejně. Věděl, že jejich vztah se víceméně začal urovnávat, ale potřebovali si to všechno ujasnit a on nechtěl, aby se to ještě nějak víc vyhrotilo.

Potom si všiml, že Skullcrusher má ve tváři prosebný výraz. Jeho uši zvědavě vzletěly vzhůru.

„Děje se něco?" zeptal se a snažil se mrkáním vyhnat ospalost. Rumblehorn se ošil po mouše a trochu rozpačitě řekl: „Chceme se zúčastnit dračích závodů, ale Eret neví, jak namíchat rudou barvu." Bezzubka pokýval. Rudá nebyla těžká na namíchání, ale byla třeba jedna z těch vzácnějších rostlin, která touhle dobou už nerostla. Budou muset sáhnout do zásob.

„Tak mě napadlo, že když vy máte rudou, mohl bys nám to ukázat," dodal Skullcrusher a Noční Běs se zasmál.

„Nejsem sice člověk, abych zvládl všechno míchání," prohlásil s úsměvem, „ale rád vám ukážu, jak na to." Únava byla ta tam. Nový cíl naplnil jeho mysl, takže se necítil tak prázdně.

Než vstal, letmo se podíval do kovárny, aby zjistil, že Škyťák pilně pracuje na dárku pro Astrid. V duchu se usmál a šel před Skullcrusherem směrem ke stájím. Teď to ani nevypadalo, že jeden z nich je Alfa, protože Bezzubka nadšeně poskakoval, nadšený, že může s něčím pomoct, a nezajímalo ho, jestli vypadá divně. Radost ze života byla věc, kterou si v určitých okamžicích dokázal naplno užít.

Rumblehorn ho následoval, ve tváři neutrální výraz, ale v duchu byl rád, že mu jeho kamarád pomůže, i když se v posledních dnech pohádali. Bude z něj dobrý Alfa, problesklo mu hlavou. Bezzubka neváhal nasadit vlastní život, aby někomu pomohl – a toho si on cenil. Ano, bolest ze ztráty Kliďase stále přetrvávala, ale od toho večera u mlýna měl Skullcrusher novou naději, že se mu to podaří překonat. Hypnotické účinky mysli Dragova Bewilderbeasta už začínal zapomínat, ale důsledky? Ty nikdy.

Byli ještě hodný kus od schodů dolů do stáje, když se Bezzubka uprostřed cesty zastavil. Zvedl hlavu k nebi a zadumaně se sám sebe zeptal: „Proč jsme vlastně neletěli?" Skullcrusher se na tom zasmál. Bylo to tak jednoduché, sletět o kus níž do stáje, a přesto šli pěšky. To na tom bylo hloupé. A ještě lepší byl výraz jeho Alfy, když se začal zmateně dívat, proč se směje. Nakonec to ale Bezzubka nevydržel a rozchechtal se taky.

„Síla zvyku," usoudil a skočil směrem ke Skullcrusherovi. Hlavou do něj hravě drcnul a oba draci se znovu rozpohybovali. Jejich smích přilákal mláďata. Vzhledem k tomu, že jedinými mláďaty na Blpu byli Scuttleclawové, hádejte které.

„Kam to jdete?" zeptal se Sunrise. Jeho pisklavý hlásek se rozléhal všude. Firefly zvědavě natahovala krk. Ostatní Scuttleclawové kolem nich nadšeně poskakovali a připomínali tak Bezzubku, jak se choval jen před malou chvilkou.

„Připravovat se na závody," odpověděl Bezzubka, ještě s náznakem smíchu. Předpokládal, že zpráva, kterou poslal po Tesákovi, se dostala ke všem, i když mláďata nikdy Alfy moc neposlouchala.

„Bezzubko, můžeme taky?" přiběhl fialový Scuttleclaw, v očích měl natěšené hvězdičky. Skullcrusher na něj zavrčel, aby si držel odstup. Mládě vystrašeně uskočilo a přiběhlo k Bezzubkovi z druhé strany. Noční Běs k němu sklonil hlavu.

„Na závody ne, ale klidně si můžete potom jít hrát s barvami," řekl vlídně. Rumblehorn obdivoval, jak to s mláďaty uměl.

„Můžeme si vybrat barvu?" vykřikl nadšeně Sunrise. Se svými zlatými šupinami by se mu barva vybírala opravdu dobře. Světle modrý Scuttleclaw hryzl Bezzubku do ocasu, ale nebylo to až takové kousnutí, že by si moc stěžoval. Už si začínal zvykat, že pokud se Scuttleclawí mláďata líhnou dřív, než potomci ostatních ras, bude tohle divadlo mít každý rok. Přikývl.

„A teď už sebou musíme hodit," prohlásil a pevným krokem, který sděloval, že nepřijímá námitky, se rozešel dál. Skullcrusher šel vedle něj a mláďata poletovala nebo skákala z jednoho místa na druhé. Plýtvali energii na zbytečné pohyby, ale přesto jí stále měli dostatek.

Všichni draci došli ke vchodu do stájí. Bezzubka jím prolezl jako první. Seskákal dolů po schodech. Skullcrusher za ním mu málem šlápl na ocas, ale včas se zarazil a po schodech sestoupil důstojně. Mláďata sletěla a přistála dole pod schody.

Někteří draci zvedli hlavu od přípravy. Flákota se ozvala jako první, protože ve stájích se rozhostilo trapné ticho, vzhledem k tomu, že někteří draci vzkaz ještě nedostali.

„Ahoj, Bezzubko," řekla vesele, „dnes se neúčastníš?" Noční Běs zavrtěl hlavou.

„Jdu jen pomoct s mícháním barev," odpověděl a otřel se hlavou Rybinohovi o ruku, když ho přišel pohladit.

„Navíc nemám jezdce," dodal vesele. Garvan pokýval hlavou.

Když Flákota pozdravila, osmělili se i další draci, zatímco někteří předávali vzkaz těm dalším, kteří to předtím nevěděli. Stormfly si nechávala od Astrid nandat barvy na křídla a křikla na Bezzubku: „Astrid ti nepůjčím, jestli se chceš zeptat!" Ve stáji to vyvolalo hlavně od blpských draků výbuch smíchu. Všichni věděli, že Bezzubka létá zásadně jen se Škyťákem a někteří dosud netušili, že má automatickou ploutev.

„Jestli chceš, můžeš mi od někoho půjčit nerušený spánek," usmál se a Stormfly se usmála.

„Klidně ti seženu hnízdo, ale bezesnou noc?" pobaveně zakroutila hlavou. Skullcrusher vedle něj se na něj překvapeně podíval. Netušil, že Bezzubka může mít třeba noční můry, protože předpokládal, že je má jen on.

„Navíc, dnes v noci máš hlídku, ne? To těm bezesným nocím moc nepomůže," řekla Stormfly a trochu se natočila, aby mohla Astrid dosáhnout na vršek křídla. Mezi draky to zašumělo zájmem. Fanghook se po chvilce ozval: „Vy držíte hlídky? Proč jste mi nic neřekli? Já bych jim to všem vytmavil!"

Bezzubka zavrtěl hlavou. Fanghook byl možná zapálený drak, ale zásadně nechápal, že hlídky se drží pro jistotu.

„Ano, držíme hlídky, ale jen proto, abychom měli jistotu, že se nestane podobný útok jako před několika dny," vysvětlil mu klidně a vyrovnaně.

Fanghookovy rohy vzplály, jak se snažil zpracovat informaci. Gustav natáhl ruku a uklidnil ho podrbáním na čele. Navzdory očekávání, že z Gustava vyroste druhý Snoplivec, se z něj stal příjemný hoch, který si se svým drakem výborně rozuměl a byl řádným členem dračí akademie.

Bezzubka všechno tohle chtěl vyřešit, než se rozhořčí i další draci ve stáji. Každý by Alfovi rád nabídl svoje služby, a tak se Noční Běs otočil za Skullcrusherem a řekl: „Pokud mě teď omluvíš, jdu pomoct Eretovi se Skullcrusherem." Věděl, že potom už budou závody, takže Fanghook nebude mít čas, aby si o tom přišel promluvit.

Zamířili k bývalému lovci draků. Eret roztáhl zeširoka ruce.

„Našels ho!" řekl nadšeně a pohladil Rumblehorna po rohu. Bezzubka klidně stál a prohlížel si zásobu rostlin, které tam měli připravené. Eret získal dost slušnou zásobu a Noční Běs věděl, že to bude všechno bohatě stačit. Taktéž viděl, že už namíchal modrou barvu. Ta byla velice lehká na namíchání, ale rudou barvu znali jen on se Škyťákem a Snoplivec s Tesákem, kteří se dnešního závodu neúčastnili. Snoplivec si pravděpodobně zařizoval bydlení, ale určitě se na závody dostaví – minimálně jako divák.

„Takže rudou?" obrátil se na Skullcrushera. Potěšilo ho, jak s novým jezdcem navázal vztah. Eret byl většinou opatrný k neznámým drakům, takže bylo obdivuhodné, jak rychle si ti dva důvěřovali natolik, že byli ochotni zkusit závodit. Rumblehorn kývl.

Bezzubka se sklonil k hromádce rostlin. Ani si nevšiml, že Scuttleclawí mláďata je znovu dohonila a teď ho zvědavě sledovala. Do tlamy sebral hrst modrých rostlin a dal je do misky vedle.

„To je nejzrádnější," vysvětloval u toho druhému drakovi, „protože i když děláš červenou, používáš modré květiny." Potom se bral jednu žlutou a nakonec několik sytě rudých. K tomu dal do misky i dáreček v podobě vlastních slin, protože to jako drak samozřejmě nemohl kontrolovat.

Zvedl hlavu a prohlížel si obsah v misce. Tyhle květiny tam byly, ty druhé taky, ale byla tu jedna věc, která chyběla. Bezzubka si to uvědomil těsně předtím, než to všechno zamíchal a rychle vykročil ke skladu, doprovázen zmateným pohledem ostatních. Noční Běs potřeboval prášek – nikdy nevěděl, jak se nazývá správně, se Škyťákem tomu prostě říkali jen ‚tajná přísada'. Díky té se barva dobře přichytila na kůži i šupinách.

Jemně rozdrcený prášek byl uchováván až nahoře na polici, kam sám Bezzubka neměl šanci dosáhnout. Mohl by vyletět, ale to by pravděpodobně shodil všechny ostatní věci a nechtěl si za to nést následky. Noční Běs se postavil na zadní nohy a předníma hledal oporu. Nebavilo ho chodit po dvou, po čtyřech měl aspoň jistotu, že při nějakém nejistém kroku hned nespadne.

Konečně našel ve zdi důlek, kde tlapy zapřel. Už viděl nahoru, ale došlo mu, že takhle by to na sebe jen vysypal a bylo by po tajné přísadě. Netrpělivě zavrčel. Tohle neměl rád, aby něco bylo tak blízko, a přece tak daleko. Ale to už Eret stál ve dveřích.

„Můžu to sundat," řekl, když pohledem zavadil o to, co drak hledal. Bezzubka se na něj podíval, v očích měl trochu zloby, ta však rychle vyprchala a drak sklouzl zpět na zem. Postavil se rovnoběžně se stěnou a nahrbil hřbet, aby se na něj Eret mohl postavit. Protože ta ďábelská police byla opravdu vysoko.

Bývalý dračí lovec chvilku váhal, než pokrčil rameny s vědomím, že se jim jen snaží pomoct. I přesto se ale zeptal: „Můžu?" Bezzubka natočil hlavu a v očích mu zazářily zlobivé jiskřičky. Eret se jich nezalekl.

„Neshodíš mě hned, když na tebe vylezu, že ne?" zasmál se a jednou nohou na jeho záda šlápl. Bezzubka zafuněl, když ucítil ránu na břiše, kterou mu dopoledne Škyťák ošetřil.

A k Eretově otázce – Bezzubkovi se právě honila hlavou slova typu: Určitě tě shodím, když jdeš pro hrozně vzácný prášek, který je z rostliny, co kvete jen několik týdnů ročně a se Škyťákem trávíme dlouhé hodiny, abychom ji vůbec našli, určitě tě shodím. Měl sto chutí tu myšlenku říct nahlas, ale zahlédl Skullcrusherův stín ve dveřích, a tak zmlkl.

Eret měl výhodu v tom, že misku mohl uchopit rukama, takže ji měli dole skoro hned. Bezzubka na jeho ruce vrhl trochu závistivý pohled, ale ve skutečnosti byl rád, že má svoje tlapy, drápy a může s nimi dělat spoustu jiných věcí, třeba se bránit. Lidé potřebovali tolik složitých nástrojů, aby se ubránili, kdežto draci mohli seknout drápy a nepřítel byl na dně.

Vrátili se zpět do stáje. Už tam bylo dýchatelno, protože někteří jezdci s draky už byli připraveni a šli se připravovat nebo dělat něco jiného. Bezzubka sledoval, jak Eret nabral plnou hrst. Ale tam se má přidat jenom trochu! vybavil si recept a tiše zavrčel. Skullcrusher při tom zvuku sebou trhl, ale pochopil, proč tomu tak je, když se Eretovi zachvěla ruka a velký obsah hrsti pomalu vrátil zpět do misky.

„Takhle?" zeptal se s malou špetkou prášku v ruce a Bezzubka přikývl. Hlavu u toho sklonil téměř až dolů, takže to vypadalo jako větší poklona. K tomu přidal svůj slavný bezzubý úsměv, a jak kroutil hlavou šťastně sem a tam, uši se mu pohupovaly v naprosto nesouměrném rytmu, ale bylo vidět, že je šťastný.

�ǖړ_�