Celá Inamba spala pod rouškou tmy. Jediným světýlkem byla lampa v ruce jedné ze dvou postav, které se zahalené v černých pláštích plížili temnými chodbami královského paláce.

"Pane, vážně myslíte že je to dobrý nápad?" zeptala se ta vyšší z nich.

"Buď sticha Asträelli. Jistěže je to dobrý nápad."

"Jistě pane."

Vydali se dál. Našlapovali tiše jako myšky.

"Kudy teď?" zeptala se nižší z postav když dorazili na místo kde se chodba rozdělovala do dvou směrů.

"Do prava." odvětil vyšší z nich, nižším nazvaný Asträell.

Nakonec zastali před obrovskými dubovými dveřmi. Tiše je otevřeli a vklouzli dovnitř. Jakmile se za nima dveře zavřeli, nižší si stáhl kapuci a odhalil tvár tvář porostlou zanedbaným strništěm stejné barvy jako dlouhé, hnědé vlasy.

"Pokus se najít mapu paláce Astráelli. Víš co hledáme."

"Jistě."

Společně se začali probírat hromadami knih, jak s pevnou, tak měkou koženou vazbou, a svitky.

"Tady." řekl po chvíli Asträell. Vzal jeden svitek a roztáhl ho na jednom ze stolů.

"Výborně Asträelli. Možná nejsi tak k ničemu." zamumlal druhý muž a přišel ke stolu. "Tady to je." ukázal na místo na mapě."O dvě patra pod náma. Pojď."

Oba muži se znova vydali na cestu. Proplížili se kolem stráží na hlídce a dostali se až před další obrovské dveře, tentokrát však kovové. A zamčené.

Nejmenovaný muž natáhl ruce a z nich se začali plazit kouřové jazyky. Vplazili se pod dveře a za chvíli se ozvalo cvaknutí. Dveře se otevřeli a muži vešli dovnitř.

Byla to pokladnice. Všude se válely hromady zlatých, stříbrných a bronzových mincí, drahé kameny, sochy ze zlata... Ten nejcenější poklad však byl na podstavci uprostřed místnosti.

Plamínek ohně. Zapálený před tisíci lety drakem, jemuž bylo přezdíváno Prastarý. Tento oheň dával moc většině magickým bytostem v této zemi.

"Tady je..." dlouhovlasemu muži se rozzářili oči jako dítěti na vánoce. "Podej mi tu nádobu Asträelli."

Asträell vytáhl z pláště dlouhý skleněný válec a podal ho dlouhovlasému. Ten ním zakryl plamínek a stáhl ho z podstavce. Jakmile byl válec dolů z podstavce, nasadil na otevřený konec víčko aby plamínek něměl šanci vypadnout.

"Výborně. Jdeme."

Znova se vyplížili ven. Už byli skoro venku, když se za nima ozval hlas.

"Stůjte!" běžela za nimi skupina asi šesti vojáků.

"Rychle běž!" vykřikl dlouhovlasý a spolu s Asträellem se rozběhli. Vojáci je však dobíhali.

Už je skoro dohnali, když kolem prolětli plamínky a zasáhli vojáky. Ti se hromadně svalili k zemi.

Přímo před dlouhovlasým mužem a Asträellem stála postava se zahalenou hlavou, podle křivek žena.

"Zdravím Králi Smrti." řekla. "Nebo snad, Krone?"

Trantaradá. Prolog je venku. A je to můj nejdelší prolog co jsem napsala. Jej!

V příští kapitole se setkáme s jezdci.

Anabeth