Písnička pro Astti- Imagine Dragons, Radioactive

Azi otevřela oči. Byla v nějakém bílém prostoru, který nikde nekončil a nikde nezačínal.

"Haló?" Zavolala. Jediné co jí odpovědělo, byla ozvěna.

Udělala několik kroků. Nikde nebylo nic co by nebylo bílé. Teda vlastně, bylo.

Daleko před ní byly dva tvary, dvě postavy.

"Hej!" Vykřikla a rozběhla se k nim.

Čím byla blíž, tím byly postavy zřetelnější. Jedna z nich byl vysoký muž a druhá drobná, rudovlasá holčička.

"Rozbila jsi to! Vždy všechno zkazíš!" Řval muž na holčičku. Azi to bylo celé jaksy povědomé.

"Ale tatínku..."

V ten moment jí to došlo. Byla to vzpomínka. Ten muž byl jejía

"Žádné tatínku! Všechno zničíš! Kvůli tobě s náma není tvoje matka. Jsi k ničemu."

Azi, jak malou, tak starší, ty slova píchala v hrudi. Malá Azi se dokonce rozbrečela.

"Nebul!" Vykřikl otec. Napřáhl ruku, jako by se chystal malou Azi udeřit.

"Ne!" Vykřikla starší a vběhla mezi ně.

Z jejího těla vyrazili ohnivé plameny. Obklopily obě Azi a vytvořili kopuly. Netrvalo ani minutu, když plameny zhasli a Azi se zřítila k zemi. Po otci nikde ani stopy
Malá Azi k ní přišla.

"Díky."zašeptala a cosi jí vtiskla do ruky.

Pak Azi obklopila tma.
~~~~
"Gratuluji ke splnění zkoušky Azi." Ozval se hlas Prastarého. "A k získání talismanu.

Podívala se na svou dlaň. To co jí tam její mladší já vtisklo, pořád držela.

Náhrdelník těsně kolem krku, s rubínovým plamínkem.

(Kreslila jsem se ty obrázky uprostřed fyziky, tak na to berte ohled pls😅)

~~~~~
Akles kráčel vyprahlou, zničenou krajinou.

Proč je mi to tu tak povědomé?

Došel do prostřed něčeho, co vypadalo jako mýtina. Lemovaly jí mrtvé keře, prostředkem se táhlo vyschlé koryto potůčku.

Došlo mu to. Tohle bylo jeho místo. Jeho oblíbené místo, kousek od jeho domu.

Padl na kolena.

Co se tu stalo?

Pamatoval si tohle místo jako ráj na zemi. Stromy i keře kvetoucí, tekoucí voda plná života, ve vzduchu zpěv ptáků...

Bylo mu do pláče. Kdo jen tohle udělal. Nikdy se to nespraví...

Po tváři mu sběhla osamělá slza.

Seděl tam dlouho a vzpomínal na jeho osobní ráj, když se mu najednouu objevila vzpomínka, která se tohto místa netýkala. Slova jeho otce.

Země se vždy dokáže navrátit do původního stavu, může to trvat miliony let ale dokáže to. Chraň zemi a chraň tím i vyspělí život.

"Přesně tak." Položil ruku na vyprahlou zem. "Ty to dokážeš."

Kolem ruky mu začala vyrůstat tráva a květiny. Zavřel oči. Cítil jak ním proudí síla.
~~~~
Když oči znovu otevřel, seděl na zemi před Prastarým, s prstem zdobeným smaragdovým květem v ruce.

~~~~~
"Ne! Znova ne!" Vykřikla Astti.

Ocitla se vězení. Ve vězení, kde jí Král Smrti uvěznil po tom, co zabil její rodiče.

Zatřásla mřížemi. Nic. Pokusila se je vykopnout. Znovu nic.

Svezla se po zdi a zchoulila se do klubíčka.

"Nepanikař Astti. Nepanikař. Co si pamatuješ jako poslední.... Skládání přísahy a rozhovor s Prastarým. Počkat, to je ono!" Vstala. "Po složení přísahy má přijít sen, zkouška. Tohle není realita. Je to jen sen."

Zvedl se vítr. Asttiny vlasy začali divoce poletovat. Ve vzduchu před ní se vznášeli naušnice, ve tvaru tornád s fialovým kamínkem na vrchu.

Natáhla ruku a sevřela je. Následně se probudila u Prastarého.

~~~~~~
Marcus stál před jeho domem. Kousek  on něj mělo být moře. Ale nebylo.

Byla tam jen popraskaná země a sem tam blátivá kaluž. U jedné z větších kaluží klečela celá jeho rodina a snažila se nabrat aspoň trochu vody.

"Mami! Tati!" Vykřikl. Jeho matka se k němu obrátila.

"Marcusy..." Usmála se na něj.

"Co, co se tady stalo?"

"Král Smrti. Vysál všechnu vodu v Inambě. Teď se rozdává na příděly za robotu. Proto se snažíme zachytit aspoň něco po dešti."

"U Prastarého...." Zašeptal.

Proč to Kronos udělal?

Rukou se dotkl vyschlého písku. Jak to ale udělal, začali mu proudit z dlaně potůčky vody. Nahmatal něco v písku pod sebou. Sevřel to. A znova tma.
~~~~~
Probudil se u své sochy. Kolem zápěstí se mu houpal náramek se safírem ve tvaru kapky.

~~~~~

Ari,oděná v bílém rouše, šla po louce v Království Elfů. V dálce se leskly zdi zámku, přesně tak, jak si je pamatovala z dětství.

"Ahoj Ari." Ozval se za ní hlas.
Otočila se.

Za ní stál Marcus, oblečený taky v bílém a s květinovým věncem v ruce.

"Marcusy? Co tu děláš?"

"Jdu za tebou Slunečnice."

"Ty jsi něco chytil od Camerona, že mi dáváš přezdívky?

"Ehmm, možná."

"Proč jsi za mnou přišel."

"Víš..." Položil jí na hlavu věnec a ruce na ramena. "Já..."

"Dej z ní ty pracky dolů!" Ozval se výkřik.

Hnal se k nim Erig, dlouhá vlasy za ním vlály.

"Erigu co tu děláš?"

Brunet jí neodpověděl. Rovnou se vrhl na Marcuse. Shodil ho k zemi a mlátil ho do tváře.

"Je moje! Je ti to jasné? Nedostaneš."

"Přestaň!" Vykřikla jsem. Z rukou mi vyrazilo ostré světlo. Střelilo Marcusovi i Erigovi do očí. Okamžitě se přestali prát. Byli oslepení.
~~~~~
Probudila se. Natáhla ruku k hlavě, kde měla ještě před chvílí květinový věnec. Teď jeho místu zaujímala tenká sponka. Stáhla si jí z hlavy.

Byla zdobená sluncem z diamantů a citrínů.

~~~~~
Cameron se objevil v temné místnosti. Trůní místnosti jeho otce.

"Nebuď na něj takový!" Křičela jeho matka. Vešla do sálu hned za jeho otcem.

"Neposlouchá!" Obrátil se na ni Kronos. "Místo toho aby trénoval aby se stal výborným bojovníkem a mojim nástupcem. A on si místo toho píše zápisky o dracích!"

"Co je na tom špatného? Je mu deset a už se umí rvát jako dospělí! Nech ho mít i nějaké dětství."

"Chci aby z něj byl chlap! Bojovník."

"Já zase chci aby se dožil osmnácti!"

"Nemluv se mnou takhle..."zavrčel Kronos a sevřel v ruce meč. Ve tváři byl rudý.

"Budu! Jde mi o dobro našeho..." Nejednou přestala mluvit. Upřela na Krona zklamaný pohled.

Jejím břichem prošel skrz naskrz Kronův meč. Ještě půl minuty na něj hleděla a padla k zemi.

"Ne!" Ozval se dvojitý výkřik. Jeden vyšel Camových úst, druhý od desetiletého kluka co se zjevil  ve dveřích.

"Camerone." Usmál se na chlapce Kronos.

"Maminka. Co jsi to udělal?!"

"To co jsem musel."

"Jsi hnusný."

"Nemluv se mnou takhle ty malý..."

"Dost!" Vykřikl naštvaně starší Cameron. Z rukou mu vyšlehly temné šlahouny a popadly Krona. Obalily ho a když se rozplynuly, nebyl tam.

Malý Cameron se podíval na toho staršího. Přešel k jeho matce a stáhl jí z krku přívěšek.

Byl to stříbrný klíč zdobený safíry. Camova matka byla totiž čarodějka, s ledovými schopnostmi.

Vtiskl ho do ruky svému staršímu já.

"Díky." Zašeptal.

Klíč v Camově ruce změnil tvar. Ze stříbra se stal bronz, ze safírů onyxy. A Cameron se probral ze spánku.

Přes tisíc slov. A trvalo mi to napsat jen den. Tohle je zázrak lidi!!!

Anabeth 🌖