Stáj byla velká budova s obrovským množstvím koní. Před vraty stála stráž, Zeldia se připlížila k oknu a otevřela jej. Neslyšně skočila dovnitř, já se naposledy rozhlédla a skočila za ní.
Stáje byly uvnitř ještě větší než z venku, všude byly koně, výstroj a vše potřebné. Zeldia se procházela mezi ohradami pro koně. Věděla, že máme dostatek času, přes to ale pospíchala. Na konci chodby zahnula do malé místnosti.
"Tak dělej, nemáme na to celý den."
Došla jsem k Zeldie, ta mi podala vše potřebné pro koně se slovy. "Osedlej tamhle toho koně." kývla směrem k hnědákovi.
Osedlala jsem ho. Zeldia připravila dalšího koně. Společnými silami jsme připravili koně i pro Jirku.
A pak jsme čekaly...
Dlouho se nic nedělo, seděly jsme v tíživém tichu. Ticho rušilo jen odfrkování koní a občasné povzdechnutí Zeldii. Až nakonec jsem uslyšela tiché kroky, ten někdo spíš běžel než šel. Připlížila jsem se k vratům.
"Do háje!" zabědoval hlas, poznala jsem, že byl Jirkův.
"Teď!" Zavelela jsem, chytla koně za uzdu i toho pro Jirku. Zeldia rozrazila vrata a vyběhla ven, já jsem jí byla v patách.
Blíž u stájí stáli temní elfové připravení k boji s meči v rukách. Naproti nim stál Jirka neschopný slova s Aslamem a Lauriciusem v náruči. Elfové se k němu přibližovali. Upoutaly jsme pozornost temných elfů nasednutím na koně. Vytáhla jsem Jirku na koně, tím jsem mu pomohla z nevýhodné situace.
Vyjeli jsme k bráně do skalního města, v patách nám byli jezdci na koních. Míjeli jsme postávající obyvatele města, kteří byli zvědavý, co se děje.
"Musíme přidat!" křikla Zeldia nedaleko brány, která se na příkazy vojáků pomalu zavírala. Zeldia projela bránou, já bezprostředně za ní a Jirka nás následoval. Temní elfové na nás křičeli, ať zastavíme , ale my jsme je už nevnímali. Mířili jsme hlavní chodbou vstříc svému osudu.
Před hlavní bránou z hory už postávali vojáci, kopí měli napřažené na nás. Zastavili jsme koně, Jirka mi podal Lauricius. Rychle jsem si ho připásala.
"Tudy to nepůjde." špitla Zeldia a zahnula vpravo. Cesta byla užší než ostatní a zavedla nás k malému otvoru ve skále. Seskočili jsme z koní a prošli otvorem, koně jsme nechali uvnitř.
Všude okolo nás byly skály, tohle údolí bylo skoro nepřístupné, jediná cesta vedla skrz hory. Procházeli jsme údolím ve snaze najít nějaké místo na přenocování. Zeldia jdoucí napřed po chvíli zastavila.
Ukázala k jedné z jeskyň, kterých bylo v okolí nesčetně. S jedním okem otevřeným jsme přečkali noc.

Ráno nám ukázalo nádheru údolí. Na úbočí skal rostly letité stromy, keře všelijaké rostliny.
Až po polednni jsem na horizontu zahlédla dva jezdce. Zašli jsme ví do jeskyně a vyčkávali na příjezd pronásledovatelů. Po nějaké době byly slyšet hlasy.
"Večer byli vidět někde tady." ozval se jeden hlas.
"Co tahle jeskyně?" zeptal se druhý hlas. Byly slyšet kroky směrem k našemu úkrytu.
Jirka zaklel a stáhl se víc dozadu.
"Tohle nemá smysl." šeptla Zeldia a vytasila meč.
"Opravdu s nimi chceš bojovat?" zeptal se Jirka. Ona přikývla a vykročila u úkrytu.
Skoro ihned si jí všimli pronásledovatelé.
"Proč nás hledáte?" zeptala se, po boku jí stanul Jirka a z druhé strany já.

„Se zrádci se nevyjednává, ti se likvidují!" křikl jeden z temných elfů, oba tasili meče.

Všichni jsme vyčkávali na první útok. Jeden z temných elfů se rozběhl proti Zeldie. Ta jeho útok odrazila. Druhý zkřížil meč s Jirkou, bohužel okolo něj jen proběhl poté co se Jirka skrčil. Rozmáchl se mečem, ale elf jeho ránu odrazil. Jirka ale odražený meč stočil zpět k nepříteli, čímž mu uštědřil ošklivou ránu do stehna.

Zavyl bolestí a sesunul se k zemi. Jirka zandal Aslam a klekl k elfovi. Utržený kus pláště hodil raněnému, ten za děkovných řečí začal obvazovat ránu.

Zeldia mezitím porazila svého protivníka, teď nad ním stála a něco šeptala.

"Měli by jsme jít.." ozvala jsem se a pokývla k výběžku z údolí.

Vydali jsme se údolím, za sebou jsme nechávali dva raněné pronásledovatele. Snaha dojít co nejdál od Strážnice nevyšla. Údolí bylo obrovské a vyčerpání bylo znát na každém kroku.

Když se nad celý kraj rozložil závoj tmy, podařilo se nám rozdělat oheň, sedíc u něj jsme rozmlouvali. Načervenalá záře nám ozařovala tváře a okolí tonulo v rudé záři.

"Vypadá to, že jsem musela něčím urazit krále.." zamumlala Zeldia po dlouhé době.

"A nejen to!" Jirka zvýšil hlas, zatímco jsme se na něj dívaly. On začal vyprávět, co se stalo v královských komnatách.

Poté, co se mu podařilo dojít k paláci a promotat se skrz stráže, dospěl k cíli své cesty. Král po přečtení dopisu běsnil vzteky. Jirka neměl na výběr, proto rychle ukradl meče a utekl.

"To si nemohl říct dřív?!" rozkřikla jsem se, ošklivě se přitom mračila.

Jirka na mě chvíli zíral neschopný slova. "T-to j-já..."

"Nebyl čas." zastala se ho Zeldia.

"On snad neumí mluvit?"

"Umí." pípnul Jirka, hned ale zase zmlkl, neboť já po něm hodila nepřátelský pohled.

"Tak proč si to neřekl dřív?!" dožadovala jsem se odpovědi.

Jirka zaprotestoval. "Nebyl čas ani důvod."

"Jak nebyl?! Včera večer, dnes ráno, předtím než se přihnali pronásledovatelé!" řvala jsem jako pominutá, ale moji přátelé zarytě mlčeli.

Trvalo dlouho než jsem se uklidnila a omluvila se.

Ráno nás probudil déšť zvolna se snášející k zemi. Nebe bylo bez špetky modře, jen samé kovově šedé mraky plné deště.

"To je teda den." zabručel Jirka, když si pod stromem vytřepával vodu z vlasů.

"A to si žil tři roky v Entagonu?" zeptala jsem se s úsměvem.

Sedl si na nízkou větev a zaprotestoval. "Tam takhle neprší, sama to víš."

Entagon, zasnila jsem se, zelené koruny stromů, cvrlikání ptactva, štíhlé laně pijící ze studánek.

Ze snění mě vytrhla Jirkova poznámka. "Tohle je horší než dítě." stěžoval si. Po našich nechápavých pohledech dodal: "Co jde dovnitř musí taky ven."

Po poledni přestaly deště bičovat hory, ze záclon mraků vykouklo slunce, svými paprsky zalilo celý kraj. Rozhodli jsme se přečkat noc pod stromem.

Noc se snesla na kraj a po rozdělání ohýnku byla i trochu příjemná. Měsíc v úplňku osvětloval údolí stříbrným svitem. Ze tmy se dralo vlčí vytí doprovázené houkáním sov.

Nedaleko od nás praskla větev, celý náš malý tábor byl v té chvilce na nohách. Já v ruce držela tasený Lauricius, Jirka napínal luk do nedalekých křovin a Zeldia se k nim vydala. Po skočení do porostu se ozvalo zakňučení s pár nadávkami, poté se vynořila Zeldia a s sebou táhla černošedého vlka.

Jirka odložil luk a za výkřiku "Stíne!" objal svého zvířecího kamaráda. Sedla jsem si vedle něj, hladila vlkovu huňatou srst, když v tom mě Jirka chytnul za ruku a usmál se.

"Mám nápad, jak se dostat zpět do Strážnice." zamumlala za námi Zeldia.