Z hory Erit jsem odešli čtvrtý den po smrti draka, zamířili jsme rovnou na jih.Tam na dalekém jihu stála poslední tvrz lidí a přes řeku jejich vesnice Hromar. Po smrti Artema jsme se museli mít více na pozoru, neboť Zoldiamovi zvědové mohli číhat za každým rohem.
Mnoho dní jsme putovali nehostinnou krajinou zdevastovanou drakem. Míjeli jsme obrovské skalní převisy, kameny a seschlé kmeny stromů obrostlé lišejníky.
Až třetího dne naší výpravy nás dostihl znavený havran s dopisem přivázaným na nožce. Jirka v ptákovi poznal jednoho z havranů jeho otce. Zpráva, která nám byla tímto způsobem dopravena, byla od již zmíněného Zoldiama. Na kusu pergamenu byla sepsána dlouhým rukopisem pochvalná zpráva.

Moc Vám blahopřeji milí Nositelé posvátných mečů Dragie,
k zabití mého starého a nevrlého přítele draka Artema. Nečekal jsem, že by Artem přežil Váš velmi férový boj. Dále gratuluji k nalezení všech Nositelů i mečů. Doufám, že si s nimi užijete dost zábavy.
Ale mějte se na pozoru, protože jak nejspíš víte- pokud Vám to můj synáček neřekl- tak na Vás čeká obávaná Bitva bitev.
Přeji Vám hodně štěstí a pevnou ruku, jak v držení zbraně tak i v lásce.
Se srdečným pozdravem a blahopřáním
Váš Zoldiam

Nikdo z nás nechápal zda si Zoldiam dělá legraci nebo to myslí vážně.

Ale rozhodně měl nejlepší informace o našem postupu. Nejhorší ze všeho bylo naznačení, že ví o našem vztahu s Jirkou.

Brzo jsme na tenhle nečekaný dopis zapomněli a dál postupovali k tvrzi Esméře.

Pár dní poté jsme tvrz zahlédli na obzoru, její kamenné stěny chránili pár roztroušených budov uvnitř a početnou posádku statných mužů žijících za jejími hradbami. A jelikož se už stmívalo a na kraj padal závoj tmy, tak jsme se utábořili v blízkosti tvrze.

Okamžitě po rozednění jsme uhasili oheň a vydali se k tvrzi. U jejích bran nás přivítal vysoký svalnatý muž s tmavými vlasy spadajícími mu na ramena. Jirka k němu došel se značným znervózněním.

„Chtěl bych ml-"

Muž se na něj podíval. Jirka nasucho polkl a radši už byl zticha.

„Co by si chtěl, skrčku?" zeptal se muž s úsměvem.

„Ch-chtěl-" opět nedokončil větu Jirka, neboť za něj odpověděl Milbi.

„Chtěli by jsme mluvit s tvým velitelem, ty hromado brambor."

Muž se tvářil pobaveně, přikývl a nechal nás projít bránou. Ještě za námi křikl: „Ptejte se po veliteli v jídelně nebo u koní. Často tam zajde. Hlavně dej pozor na koně, vousáči!"

Milbi si něco zamumlal pod vousy, ale muži už neodpověděl.

Zeptala jsem se Jirky, co mělo znamenat to zaváhání. On sklopil oči k zemi a slyšitelně odpověděl: „Lekl jsem se ho, protože mi připomněl velitele Zoldiamovi armády."

Chytla jsem ho za ruku a usmála se „Věřím, že se přes to přeneseš."

Jirka se s trochu falešným úsměvem vydal dál.

Velitele tvrze jsme zastihli, jak říkal náš známý od brány, ve stáji u koní. Zrovna hřebelcoval jednoho ze statných hnědáků a spokojeně si u toho pískal nějakou veselou melodii. Nebyl to nijak vysoký muž, podle světlých vlasů, na mnoha místech už značně prořídlých a bělajících se dalo poznat, že už měl za sebou značný věk. Ve světlých jakoby vodnatých očí zářily dohasínající ohníčky, kdysi bouřlivého mládí. Na první pohled působil jako milí postarší pán, který opravdu zbožňuje zvířata, nejvíce koně.

Milbi si odkašlal, písnička ustala a muž se podíval naším směrem.

„Vy jste velitel této tvrze?" zeptal se Milbi s nepřátelským úsměvem.

„To bych byl. A co si ctěný pan trpaslík přeje?"

Milbi se nadechl a chtěl odpovědět něco peprného, jenže Zeldia mu dala tuku přes ústa a odpověděla za něj.

„Pan trpaslík se chce domluvit na jisté záležitosti týkající se Bitvy bitev a naším příchodem, který s tímto problémem úzce souvisí."

Velitel nás bez dalších otázek odvedl do svého pokoje. Tam si sedl za nevelký stůl, který byl posetý různými listinami, mapami a všemožným nepořádkem.

„Takže Nositelé chtějí zbrojit proti Zoldiamovi." řekl poté, co jsme mu vysvětlili naši prosbu. „Proč chcete znovu uvrhnout Dragii do spletitých pařátů zla? Čeho chcete docílit předem prohranou bitvou?"

Vyměnili jsme si pohledy, nakonec se slova ujala znovu Zeldia.

„Přece z náš proroctví, které chtě nechtě musíme dodržet, i kdybychom u toho měli padnout. Žádná bitva není předem prohraná a každá věc se má alespoň jednou zkusit. Jinak se nevyloučí, že to nejde."

Velitel se od srdce zasmál, dlouho mu trvalo než ustál a nabral znovu svou vážnost.

„Omluvte mě, ale tenhle argument je k popukání. Bitva bitev už tu jednou byla a slavně nedopadla. Tím je vyloučeno, že by se kdokoliv pokusil o to Bitvu bitev zopakovat." řekl vážně velitel a přejel nás všechny pohledem.

Ani jeden z nás jsme pohledu neuhnuli.

„Můj národ zbrojí." Milbi se tvářil velmi naštvaně. „Chceš říct, že my- trpaslíci nemáme všech pět pohromadě?"

Muž zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Nikdy bych si nedovolil urážet moudrost tvé rasy, trpaslíku. Ale pokud vím, tak trpaslíci nejsou jediná rasa v Dragii."

Zeldia vstala a s očima planoucíma odhodláním řekla: „I můj král a celý můj národ přislíbil pomoc v bitvě proti tyranovi."

„To jsou stále jen dva národy. Co elfové? Ti zůstanou schovaní v lese?"

„Do bitvy půjdou všechny národy." odvětila jsem a zadívala se na velitele nevyzpytatelným pohledem.

Na mužově obličeji se mihl náznak úsměvu „Ovšem do bitvy půjdou všichni, ale kolik se jich vrátí? Polovina? Čtvrtina? Nikdo? Nemůžeme kvůli bitvě ztratit všechny obyvatele Dragie."

„Pokud se Zoldiamovi nepostavíme," Jirka stanul vedle Zeldii „Všichni, kdo budou protestovat proti jeho tyranii skončí jako odstrašující příklad ostatním, kteří by se chtěli vzepřít. Začne s Nositeli a neskončí, dokud mu bude někdo odporovat. On se před nikým a ničím nezastaví, jen jedno slovo, které se mu nebude líbit a skončíte na popravišti. Chcete snad skončit jako prachobyčejné loutky, které se nepohnou bez rozkazu svého pána? A nebo vezmete do rukou zbraň a s bojovým pokřikem půjdete svrhnout tyrana? Tyranie nebo válka? Bránit se a nebo se prostě nechat napadnout? Já viděl Zoldiamovi plány, Dragie padne. Padne a nebude to dlouho trvat, do příští zimy je pryč. Celá naše země praskne jako mýdlová bublina. Proto navrhuji zaútočit první, Zoldiamovi přípravy nejsou dokončené. Já říkám, a doufám, že ostatní Nositelé se mnou souhlasí, že musíme zaútočit co nejdřív."

Velitel si po celý projev Jirku zamyšleně prohlížel, nakonec potřásl hlavou. Narovnal se na své židli a sepnul ruce, vypadal trochu jako kupec, který poslouchá návrhy na cenu zboží.

Dlouho bylo tíživé ticho, Jirka se stále koukal na velitele a ten mu pohled oplácel. Zeldia přešla k oknu a upírala zrak někam do krajiny. Já s Milbim jsme tiše seděli a čekali na to, jak se situace vyvine.

„Zoldiamův syn, opravdu zrovna on se stal Nositelem meče lidí? Tím nemyslím, že mi tvůj původ vadí, protože tvá matka pocházela z Hromaru. Souhlasím s tím, že musíme něco podniknout. Ale rovnou válku? Nemůžeme riskovat neúspěch. Stejně jako nemůžeme nechat zemi nechráněnou." velitel napřáhl ruku přes stůl, Jirka jí stiskl.

„Budu čekat vaše zprávy. Jakmile ke mně dorazí, tak do pár dnů jsou mí muži na místě." řekl muž, stále tisknoucí Jirkovo ruku.

Následující den ráno jsme přešli přes řeku Paphlu, příští dny jsme cestovali pod holými větvemi stromů Entagonu. Místy jsme se brodili po kolena sněhem, ale ani to nás neodradilo. K cíli jsme dorazili až třetí od překročení řeky Paphly. Nebylo těžké přesvědčit krále elfů a rozeslat lesní ptactvo se vzkazy zbylým národům.

Dostali jsme od krále koně, abychom vyjeli napřed a připravili plán bitvy.

Ještě ten večer jsme vyrazili na cestu do Země Zla. Měsíc byl schovaný v úkrytu z mraků. Po bocích koní běžel Stín a s ním i jeho vlčí příbuzní. Sníh se snášel zvolna z nebe a usazoval se na zamrzlé krajině.

Byla to dlouhá a úmorná cesta lesem pokrytým sněhovou pokrývkou. Jednotvárnost cesty roztrhal až východ mdlého slunce.

Po západu slunce se před námi vynořila pustá krajina, zahalená závojem tmy. Za námi byl ponurý Entagon a před námi jen holé kopce. Všude kam oko dohlédlo, rostla nízká tráva a sem tam nějaký zakrslý keř.

Dříve než mohla napadnout další sněhová pokrývka, shromáždily se všechny čtyři armády v čele s jejich králi. Tábor se vystavěl mimo dostřel hradu Zalis, pod jedním z holých pahorků této země. Tábor se zdál v porovnáním s hradem titěrný jako dětská hračka. Dnem i nocí v něm kráčeli oddíly hlídek.

Nastala ta osudná noc před Bitvou bitev. Celý tábor se chvěl napětím, které měl přinést další den. Táborem se nesli sotva slyšitelné hovory bojovníků.

Po západu slunce ke mně přišel Jirka. Byl oděn ve zbroji Hromarských mužů, přes sebe měl přehozený zelený elfí plášť. Na zádech měl svůj luk s toulcem šípů a u pasu se pohupoval Aslam.

„Co se děje?" horlivě jsem se ho zeptala, neboť se tvářil velmi vážně. Trochu se pousmál a chytil mě za ruku. Pomalým krokem mě odvedl na nedaleký kopec.

Na vrcholku kopce byly v půlkruhu rozestavěné hořící svíčky. Překročili jsme je, před námi stála Zeldia s Milbim. Oba byli vybaveny zbrojí svých ras, u pasů měli meče Nositelů. Jak temná elfka, tak i trpaslík měl na tváři vážný výraz. Nad našimi hlavami vyšel měsíc, po celé noční obloze se rozsvítily tisíce hvězd. Bledý svit ozařoval celý tábor. Všechno vypadalo klidně až mírumilovně. Ale nedaleko na východě stál nepřítel s početnou armádou.

„Proč si mě sem přivedl?"

Jirka s úsměvem poklekl a chytil mě za ruku. Měsíční svit se mu odrážel od vlasů a očí. V ten okamžik vypadal o tolik starší než byl.

„Pamatuješ, co jsem ti slíbil tam v jeskyních Hor Osudu." Nebyla to otázka jen pouhé konstatování.

Dychtivě jsem přikývla, volnou rukou jsem ho pohladila po tváři.

„Milbi, Zeldio." každého z nich obdařil pohledem „Budete tak laskavý a uděláte pro mě tuhle velkou službu?" Zeptal se s úsměvem a povstal.

Milbi se Zeldiou odříkávali věty o našem spojení. Já je vůbec neposlouchala. Tenhle okamžik byl ten nejlepší v mém životě. Už nikdy nezapomenu, jak jsme s Jirkou ruku v ruce stáli pod hvězdným nebem. Jak jsme se políbili a on mě poté vzal do náruče a odnesl do svého stanu.