"...jsem syn Zoldiama." řekl.
"COŽE?!" odstoupila jsem od něj "JAK SI MI MOHL TAKHLE DLOUHO LHÁT?!" dala mu facku.
"Máš plné právo se zlobit," řekl, na tváři znatelný otisk mojí ruky "Ale jak si mohla poznat, jsem úplně jiný než můj otec."
Vrhla jsem na něj nevraživí pohled "VYPADNI! OKAMŽITĚ!" hodila po něm první věc co mi přišla pod ruku. Ta věc byla nějaká objemná kniha, která ho trefila do ramene. Nic už neřekl a odešel.
Zůstala jsem sama, mezi mnou a dveřmi se tyčila, jako neprostupná zeď, ona kniha

Zničeho nic se mi do očí nahrnuly slzy a já se rozbrečela. Brečela jsem dlouho a hodně, dokud mi někdo nepoložil ruku na rameno.
Ohlédla jsem se, dívala jsem se do očí Jirkovi, ten se pokusil o úsměv.
"Co tu ZASE chceš?" zeptala jsem se mezi vzlyky.
"Netrap se mou minulostí..." řekl a usmíval se, objal mě. V objetí jsme setrvali do příchodu Zeldii.
"Co tady vyvádíte?" zeptala se temná elfka a sedla si na jedinou židli v místnosti.
Jirka se ode mě odtáhl "Povídáme si." zalhal.
"A proto Amira brečí a ty máš něco s rukou?" rýpla si Zeldia a ušklíbla se.
Propálili jsme jí pohledem. Nemohla jsem pochopit proč tohle dělala.
"Proč se takhle chováš? Proč neustále vrážíš klín mezi mě a Jirku?" zeptala jsem se, na Zeldiině obličeji se mihl náznak nejistoty.
"Jen poukazuji na to co je patrné jen od pohledu."
Vyměnili jsme si pohledy s Jirkou.
"Před tebou nic nejde utajit." povzdechl si Jirka "Chceš vědět co se stalo?"
Zeldia kývla, Jirka si znova povzdechl a já jen čekala na Zeldiinu reakci.
"Jsem syn Zoldiama."
Temná elfka neočekávaně vytasila meč a vrhla se s ním na Jirku.
"Zeldio!" rychle jsem její ránu odvrátila nějakým předmětem.
"Je to syn Zoldiama, syn NEPŘÍTELE! Musí zemřít!" křikla a připravila se k další ráně.

Stoupla jsem si před Jirku a odmítala se hnout.
"Amiro! Nezastávej se NEPŘÍTELE a nech mě ho oddělat!"
"Zeldio, podívej se. Jirka nikomu nic neudělal. Nemůže za to komu se narodil, a je vidět, že je úplně jiný než jeho otec."
"Je mi úplně jedno jestli je jiný nebo stejný. JE TO SYN NEPŘÍTELE, vzpamatuj se Amiro!" odstrčila mě od Jirky.
"Zeldio, přeci sama víš, že jsem úplně jiný." pronesl Jirka a čekal už jen ránu. Ale ta nedopadla, Zeldia si to rozmyslela.
"Tak to dokaž. Dokaž, že nejsi to za co tě všichni mají." čekala na to dokázání temná elfka, meč měla stále v ruce.
"Myslíš, že by si Aslam vybral za svého majitele nepřítele země? Ah, král říkal pravdu," zabořil hlavu do dlaní a sedl si na kraj postele. " Nikdo ti neuvěří.. říkal a měl pravdu, jediný kdo mi věří je Amira. Řeknu ti ještě jedno, Zeldio," podíval se na ni skrz rozevřené prsty. "Znáš mě přeci jen pár dní, ale nebylo by lepší věřit Amiře, která se mnou strávila přece jen delší dobu. A pokud ti to nepřijde jako důkaz, tak mě klidně zabij." řekl odevzdaně.
"Věřím ti."
"Díky bohu." zahuhlal Jirka.
"Ale ne kvůli tobě, ale kvůli Dragii. Dragie potřebuje všechny Nositele. Dej si na mě pozor." ucedila a odešla.

Jirka si s velkým oddechem lehl na postel a tiše si něco mumlal.
"Tohle vypadá bledě, potřebujme důvěru všech národů."
Něco zamumlal.
"Cože?"
Znova něco zahuhlal a díval se ke stropu. Už jsem ani nepřemýšlela nad tím, co řekl a sedla si vedle něj.
"Měli by jsme začít hledat Zaladus..."
"Nejdřív si odpočineme, pár dní klidu nám jen prospěje. A pak se uvidí."

Jak řekl, tak se stalo.
Nejdříve jsme procházeli obytnou část hory. Při svých toulkách jsme narazili na obrovskou síň plnou nástěnných maleb a gobelínů. Plnou trofejí, mečů, kůží mnoha zvířat.
Přišlo mi to barbarské, ale Jirka při prohledávání této místnosti byl okouzlen, stejně tak i Zeldia.
Zastavila jsem se v jedné odlehlé uličce, která byla až po strop naplněná knihami. Jirka ke mě přišel a s pohledem upřeným na police se zeptal:
"Neunavuje tě to hledání?"
"Ani ne, je to příjemná změna. Po té době plné strachu."
Usmál se "Už se těším zase na další boj, přijde mi, že tady jen ztrácíme čas."
"Někdy je lepší si všechno promyslet a zbytečně nespěchat."
"Elfům se to lehko řekne, ale lidé mají času jen omezeně." z jeho tváře se nedalo vyčíst nic "A promýšlení ti v boji nepomůže." objal mě.
Já se usmála "Ale dobré bitvě patří dobře promyšlený plán útoku."
Zakřenil se "Někdy vyhrává boje jen síla a odhodlání." pohladil mě po vlasech.
"O co ti jde?" zeptala jsem se, ale ne příkře, on se usmál a měl v úmyslu mě políbit.
V tom mu ale zabránila Zeldia "Na ocucávání budete mít dost času potom, teď se hledá Zaladus."
"Ani nevíš, jak mi tvé "milé" řeči chyběli." sarkasticky poznamenal Jirka a odtáhl se ode mě.
"Jen se snažím aby jste se nerozptylovali a hledali. Čím dřív Zaladus najdeme, tím máme větší šanci na to, že si nás Zoldiam nevšimne." řekla Zeldia a zase zmizela.
"Kde, že jsme to skončili?" zeptal se a usmál se, znova mě objal. Já jsem mu úsměv oplatila, on mě políbil. Snažila jsem se na ten pocit zvyknout, ale šlo to pomalu.
"Zaladus se sám nenajde!" křikla Zeldia, Jirka se ode mě odtáhl a něco zabrblal.
"Zeldio, pár minut ještě nikoho nezabilo." křikl k temné elfce. Ta se znova objevila na začátku chodby.
"V bitvě ano. Není čas ztrácet čas!" řekla a znova zmizela.

Opřela jsem se o polici plnou knih "Tohle hledání stejně nestojí za nic."
Musel smutně přikývnout "Ale není bez úspěchu."
"Bohužel je..." vytáhla jsem z police jednu knihu "Nic tady není jen....KNIHY!"
Položila jsem knihu na zem a začala je vytahovat z polic po hromadách.
Jirka se na mě nedůvěřivě koukal "Jsi v pořádku?"
Neodpověděla jsem a dál vyhazovala knihy, když byla police z poli prázdná, tak jsem ho požádala, aby mi pomohl ji odtáhnout. Po odtažení se objevily dveře.
"Chceš to otevřít?" zeptal se Jirka.
"Ne, budu se na ně dívat." řekla jsem sarkasticky a dveře jednoduše otevřela.
"Co se s tebou stalo? Proč už nemáš náladu?" zeptal se a popadl pochodeň na začátku uličky.
Otočila jsem se na něj "Nic mi není. Opravdu nic..."
Kývl a s pochodní přišel ke mě "Takže jdeme?" posvítil do temného tunelu.
"Zeldio!" zavolala jsem na ní, ona se objevila na začátku uličky a beze slova vyrazila k tunelu.

Společně jsme vešli do chodby, mihotavé světlo tančilo po vlhkých stěnách. Před námi se zjevily schody, došli jsme k nim. Dole v hlubinách svítilo mihotavé světlo, vyměnili jsme si pohledy a vyrazili dolů.
Schody byly delší než jsme čekali a světlo se stále rozjasňovalo, sešli jsme až dolů.
"Co to může být?" zeptal se Jirka a odložil pochodeň. Zeldia beze slova vešla do...teď právě kam, to jsem nezjistila dokud jsem tam nevkročila.
Sebevědomě jsem vešla do té záře. Přede mnou stála Zeldia a ostražitě se rozhlížela.
"Něco podezřelého?" zeptala jsem se jí.
"Nic," kývla ke světélkujícím houbám "Tyhle houby, nerostou nikde jinde."
"A co s nimi?" rozhlídla jsem se okolo, vedle mě se objevil Jirka.
"Jsou to houby, nic zvláštního." poznamenala Zeldia a na jednu z nich sáhla. Houba slabě za světélkovala a zhasla.
"Co tu vlastně pohledáváme bez zásob, zbraní a všeho potřebného?" pokračovala v trýznění Zeldia.
"Co když to nebude hledání na dny, ale otázka chvilky?" navrhl Jirka.
Pokrčila jsem rameny "A nebo tu strávíme roky." zamumlala jsem.
"Tahle jeskyně není obyčejná. Sice neexistují nákresy chodeb a jeskyní, ale náš rod tuhle horu zná odnepaměti." ozvala se Zeldia, a udiveně se dívala po jeskyni.
"Takže by tady mohl být schovaná Zaladus..." nadhodila jsem a také se rozhlédla.
"Co třeba tohle?" ozval se Jirkův hlas z hlubin jeskyně.
Šla jsem za jeho hlasem, ten mě zavedl do jedné z postranních jeskyň. V ní stál Jirka v ruce měl meč a ostražitě se rozhlížel okolo.
"Co se děje?" udělala jsem pár kroků k němu. Neodpověděl jen stál a meč namířil na mě.
"Jirko! Co se stalo?! To jsem já- Amira." chtěla jsem jít k němu, ale namířený meč mě zastavil.

V očích měl cosi nepřítomného, tajemného, radši jsem o krok ustoupila. Tasila jsem Lauricius a v duchu vedla velký boj. Nakonec vyhrál plán, který byl jednoduchý jako facka.
Zkřížili jsme spolu meče, on mojí ránu odrazil a plynule přešel do útoku. Uhnula jsem ráně a pokusila se zasadit vlastní. Minula jsem, ale Jirka se nevzdal tak lehce, zvláště když ho teď ovládala nějaká zlá síla. To, co ho ovládalo ho nutilo útočit opakovaně, takže jsme v našem střetu tančili po celé místnosti.
Obratem jsem se vyhnula dobře mířené ráně do břicha, v otočce se mu podařilo Jirku odzbrojit. Alam odletěl daleko z jeho dosahu.
"Věř mi, bolí mě to víc než tebe..." sekla jsem ho přes ruku.
Vykřikl, podlomila se mu kolena.
"Co vyvádíš?!" vyjekl držíc si ruku. Byl to zase ten starý známý Jirka.
Stručně jsem mu popsala, co se stalo.
Po chvíli se k nám připojila Zeldia, kterou tohle nijak neudivilo a jen poznamenala.
"Hora si žije vlastním životem." s tím se vydala zpátky do té první jeskyně.
Já pomohla Jirkovi s tou rukou, přece jen jsem to zavinila já. Po obvázání jsme se vrátili k Zeldie.
"Tahle výprava je zatím nejbezpečnější co jsem kdy zažil." poznamenal Jirka a přelétl pohledem ze mě na Zeldiu.
"Netvrdila bych, jsou výpravy mnohokrát nebezpečnější. Třeba zabití draka, to dokázala jen Jana Drakobijka." odvětila Zeldia a vydala se náhodným směrem, tedy to tak aspoň vypadalo.
"Jana...co?" zeptala jsem se, protože o někom takovém jsem nikdy neslyšela.
"Jana Drakobijka, jediná bytost co kdy skolila draka...aspoň v celé Dragii." řekla přes rameno Zeldia. Vyměnila jsem si pohled s Jirkou, ten se akorát usmál a vydal se za temnou elfkou.
Neměla jsem na výběr a vydala se za nimi. Jako jsem prvního dohonila Jirku.
"Kdo je to vlastně ta Jana Drakobijka?" zeptala jsem se ho.
"Dívka co sama zabila draka, bez cizí pomoci, jen mečem a svou vlastní silou. Nepomáhala jí žádná kouzla, nic. Teda tak se to aspoň vypráví." odpověděl a pokrčil rameny.
"Sama zabila draka? To přece nejde! Vždyť by to nedokázal ani tucet temných elfů." zaprotestovala jsem, protože tohle vypadalo jako jedna velká lež.
"Jasně že sama, jinak by se o ní nevyprávělo." zašklebil se.
"Jak to ty můžeš vědět? To ti Zoldiam vyprávěl pohádky na dobrou noc?"
"Nezapomínej, že můj přítel je Otmar. A proč by mi Zoldiam vyprávěl pohádky?" nadzvedl obočí. "Byl jsem rád, že mě večer nepřetáhl páskem přes záda. Celý den ponižování, bojování a výprasků za neúspěch. Kdo by od toho netvora chtěl poslouchat pohádky?"
Poodhalil mi kousek ze svého děctví, což mě překvapilo, nikdy nevypadal, že by se o to chtěl s někým podělit.
"Takže ti to řekl Otmar...je zvláštní, že ty o Janě Drakobijce víš a j-" nedořekla jsem, protože mě chytl za ruku a podíval se mi do očí.

"Jsi tak nádherná, když tě zastavím uprostřed slova...." položil mi prst na ústa "Ne nemluv, je to jako zastavení bouře, nebo řeky...Tak nádherné ale smrtící.." pousmál se "Ne, nehněvej se za ty slova," byl to jako výkřik do nicoty, jako by nemělo už nic přijít, žádné zítra jen teď.
Pohladil mě po vlasech "Jako jarní deštík, chci aby tenhle okamžik trval věčně." poklekl přede mě. "Nevidím důvod, proč bys měla odmítnout, ale jsem připraven i na tuhle možnost...." vzal mě za ruku a jemně jí políbil "Spojíme své...."
"Nechte si ty sladké řečičky na jindy a pojďte sem!" ozvala se Zeldia.
"Ale no tak, Zeldio! To nemůžeš přestat ani když žádám Amiru o ruku?!" křikl za ní Jirka, a pak se podíval znova na mě.
"Až díky vaší lásce padne celá Dragie, tak si mě nepřejte!" odvětila Zeldia.
"Kde jsem to skončil?" zeptal se Jirka hned mu to došlo "Spojí..."
"Ano!" vykřikla jsem a políbila ho, nějakou jsme se líbali.

Pak ode mě odtáhl "Nechápu jak můžeš milovat kluka, co nemá nic, jen své srdce, které daroval jedné elfce." usmíval se.
"Vždycky jsem ho milovala..." objala jsem ho.
Koutkem oka jsem zahlédla pochyb, Zeldia si to k nám mířila s mečem v ruce. Rychle jsem se od Jirky odtáhla a tasila Lauricius.
"Ty si se snad zbláznila!" vyjekla jsem na Zeldiu.
Protočila oči "Jen nesu to, pro co jsme sem přišli...nesu Zaladus."
"Takže tam nakonec byl?" zeptal se Jirka, který se opíral o stěnu.
"Kdyby jste se nemuckali, tak by jste to taky viděli....Teď je tu jen otázka. Kdo bude jeho Nositelem?" podala meč rukojetí k Jirkovi.
"Samozřejmě, že ty. Bez tebe by se nenašel..." řekl Jirka a popadl meč.
Přejel prstem po ostří meče, skoro okamžitě se řízl. Nic neřekl a poklekl, nad hlavu zvedl Zaladus. Naplocho ho držel v rukách.
"Vem si jej." vybídl Zeldiu, ta meč beze slova vzala. "Jakmile se jím řízneš a necháš svou krev stéct po meči, tak už nebude cesty zpět." dodal.
Zeldia kývla a udělala oč jí žádal, viditelně se jí třásly ruce. Když se krev dotkla kovu, tak se meč rozzářil a zatřásl se v jejích rukách. S tím ztratila vědomí a sesunula se k zemi, já ji naštěstí chytla.
"Je tohle normální?" zeptala jsem se Jirky, který si akorát cumlal proříznutí prst.
"Těžko říct...Ale jedno je jisté, musíme jí dostat zpátky." řekl poté, co vytáhl prst z úst.
Kývla jsem, sebrala Zaladus a vrátila ho do pochvy. Společnými silami jsme dotáhli Zeldiu ke schodům.
"Nebylo by lepší někoho požádat o pomoc?" navrhla jsem a sebrala pochodeň.
"Zbytečnost." odvětil Jirka a přehodil se temnou elfku přes rameno. Jen jsem kývla a vydala se po schodech nahoru, osvětlovala jsem mu cestu. Jirka za mnou po chvíli začal funět, zastavila jsem.
"Klidně se můžeme prohodit." usmála jsem se.
"Copak se sluší, aby elfka tahala břemeno, když je tu muž?" zazubil se, ale na čele měl krůpěje potu.
"Nech si to hrdinství na bitevní pole.." znova jsem se usmála a převzala od něj Zeldiu.
On si ode mě vzal pochodeň a vydal se dál po schodech. Ještě několikrát jsme se prohodili, než jsme došli nahoru.

-----------------------------------------------------------------------

U tajných dveří už na nás čekal král se svými strážemi. A jedno nutno uznat, nevypadal nadšeně.
Když nás spatřil, mávnutím ruky poslal stráže pryč.
"Co jste tady prováděli?! Proč jste vyházeli z polic nejvzácnější svazky v celé Dragii?!" spustil král a viditelně se mračil.
Jirka odložil Zeldiu, opatrně jí opřel o jednu z polic. "Amira našla tajné dveře," mávl rukou směr odkud jsme vyšli, a já jen přikývla. "Tam dole jsou jeskyně, hluboko v těch jeskyních Zeldia našla Zaladus. Ano mrzí mě ty poházené knihy, ale jinak to nešlo."
Král si ho prohlížel nevypočitatelným pohledem, chvíli bylo takové ticho, že bylo slyšet Zeldiino oddechování.
Najednou král promluvil "Kdyby tohle provedl kdokoliv z mých lidí, byť by to byl třeba můj syn, byl by bez milosti vyhnán z hory." odmlčel se a my čekali na verdikt.
"Vás omlouvá jen to, že jste našli Zaladus..."
Jirka i já jsme si oddechli a oba se usmáli.
"Ale," král zvedl výhružně prst "Musíte uklidit knihy do police a zajistit, aby to bylo jako dřív. Je mi jedno jak toho docílíte, ale ať je to do večera hotové." s tím odešel, zavlál za ním jeho plášť. S Jirkou jsme si vyměnili pohledy a začali se smát na celé kolo, ten smích probudil Zeldiu.
"Čemu se tu smějete?" zabrblala rozespale a opatrně se začala zvedat.
"Ale nic...Nic důležitého." řekl Jirka když popadl dech.
"Jen jestli náhodou nevíš, jak byli ty knihy v polici?" zeptala jsem se.
Zeldia se zašklebila "Takže vám král přikázal uklidit knihy..."
"Nám.." ozval se Jirka.
Elfce úsměv opadl "Jak jsou ty knihy přesně ví jenom knihovník, a ten před pár dny zemřel...Ale nějací jeho učedníci to budou vědět." s tím se vydala pryč.
Bylo mi jasné, že šla sehnat ty učedníky. Společně s Jirkou jsme zavřeli dveře a přišoupli polici na původní místo.
Nedlouho poté se objevila Zeldia se Zedem.
"Nikoho lepšího jsem nesehnala...Ale Zed tu strávil více času než před dveřmi do trůnního sálu." zašklebila se Zeldia a dloubla prstem do temného elfa. Ten se akorát ušklíbl a přešel k nám.
Sebral ze země knihu a dal jí do nejvyšší police.
"Není to tak těžké, stačí jen poslouchat mé pokyny." sebral pár knih a vrazil mi je do rukou. "Tyhle patří do nejnižší police, přesně v tomhle pořadí." řekl a dál nám třem rozdával knihy a říkal,kam je máme dát.
U několika knih si nebyl jistý, ale když jsme dodali některé svazky, tak si vzpomněl.
Měli jsme to o fous, protože když se otevírali dveře, tak jsme dávala do police poslední knihu.
Král došel k nám, vyvalil oči, na to jak jsme to zvládli.