V noci jsme se vydali do elfího města, Jirka šel se mnou a Otmar byl pěkný kus před námi. Dorazili jsme do středu elegantního náměstí s dubem uprostřed. Strom pnul své věkovité větve se smaragdovými listy do výšin. Prošli jsme kolem a zamířili k domku, kde bydleli rodiče.
"Ale nesmíte ublížit rodičům." stanovila jsem jedinou podmínku, oba přikývli a Jirka chtěl otevřít dveře.
"Zdravíčko," ozvalo se za námi, ohlédli jsme se, stál tam Leon se svými přáteli "Co tady chcete dělat?"
"Nic co by tě muselo zajímat." odvětil Otmar a namířil na něj holí, Leon tasil meč a jeho přátelé luky.
Jirka mě odstrčil a popadl klacek, který ležel opodál.
Leon se ušklíbl "To si děláš legraci, klackem proti meči?"
"Neměl bys ho podceňovat!" řekla jsem, v ruce luk a šíp namířený na Leona. Za mnou byly otevřené dveře, takže bylo patrné, že jsem pro luk šla.
"Ještě jeden krok a máš šíp v hlavě!" zahrozila jsem.
"Pche! Myslíš si, že ti na tohle skočím!" Šíp zasáhl elfa po bratrově pravici, zamračil se. Se zuřivým výkřikem se vrhl na mě, nedokázala jsem po něm vystřelit. Byl to přece můj bratr!
Leon se rozmáchl mečem, jeho ránu zastavil Jirka, zrovna tím kusem klacku, kterému se Leon posmíval.
"Nestydíš se ubližovat své sestře?" zeptal se Jirka.
"Zabiju tě a tuhle větu ti napíšu na náhrobek!" zavrčel Leon a vší silou se znova rozmáchl. Tentokrát Jirka ráně uhnul.
"Bude mu ctí nést tuhle větu i po smrti." ušklíbl se, poté vyrazil bratrovi meč z ruky, uštědřil mu pořádnou ránu do boku.
Já s čarodějem jsme mezitím rozprášili zbylé elfy, ti kteří zůstali se rozprchli poté co jejich šefík dostal nakládačku.
Leon se krčil na zemi, Jirka mu u krku držel jeho vlastní meč.
"Kde je Aslam?" zeptal se a trochu zesílil stisk.
"To bys chtěl vědět." zašklebil se bratr a jeho rysy se začaly měnit, jako kdyby byly voda a ne maso a kosti.
Netrvalo dlouho a u Jirkových nohou klečel hnědovlasí muž. Oči stejné barvy jako vlasy, ale nebyly to žádné přátelské oči, byly plné zla. Bradu pokrývalo strniště vousů, trochu propadlé tváře a orlí nos.
"Zoldiam!" zavrčela jsem, Otmar měl ve tváři děs.
"A koho jste čekali? Mužíčka co bydlí v domečku z houbiček?" vysmál se nám do tváře Zoldiam.
Jirka vypadal dost naštvaně, ale nějak se pokoušel zamaskovat.
"Kde je Aslam?" snažil se dostat od zloducha odpověď.
Zoldiam se usmál a zamnul si ruce "To je k smíchu! Nositel a neví kde má svůj meč! A proto se ptá mě?"
Jirka jeho poznámku přešel bez povšimnutí. "Otmare, pojď ho pohlídat." zavrčel Jirka, čaroděj převzal meč a ujmul se hlídání zloducha.
Zoldiam se z čista jasna vypařil, jako pára nad kotlíkem. Jirka koukal, jako čerstvě vyoraná myš a snažil se ze sebe vypravit slovo.
Na místě, kde seděl Zoldiam byla jen poválená tráva, čaroděj se na to místo nevěřícně díval. Do toho si něco brblal pod vousy a chvílemi propukával v bědování.
Jirka se vydal k našemu domku.

Domek byl vklíněn mezi tři stromy, rostlé duby, nebyl nijak velký, ale útulný. Dubové stěny zdobené vyřezávanými květinami a zvířaty, dávali domu nadpřirozený zjev. Jirka vešel do velkého pokoje, uprostřed stál okrouhlý stolek s přistavěnými židlemi a u krbu bylo křeslo s vyřezávanými opěrkami.
V křeslu seděl elf- to byl můj otec, světlé vlasy spletené do ohonu. Jeho věčně tvrdé rysy se proměnily v překvapený výraz, nevěřícně koukal na Jirku a mě.
"Zdravím," dbal na dobrý první dojem Jirka a podal mému otci ruku. Ten ji stiskl, ne moc silně ale stiskl.
"Vítám tě Nositeli, mé jméno je.." pravil otec.
"Tati!" vrhla jsem se mu kolem krku, objal mě.
"Taky tě rád vidím," pustil mě "Komu vděčíme za tvůj návrat?"
"Zoldiamovi." zavrčel Jirka prohlížející si místnost.
"To neříkej ani z legrace!" otec byl takové věci docela přísný.
"Není to legrace."
"Zoldiam byl tady?!" hystericky vyjekl otec "Tohle se musí dozvědět král." hned se vydal ke dveřím.
"To počká, teď musíme najít Leona." přerušila jsem jeho odchod.
Otec se otočí "Jak Leona? Vždyť byl s vámi!" v očí měl panickou hrůzu.
"Byl to Zoldiam." odvětila jsem.
Jirka se pomalu vydal po schodech nahoru, naposledy se ohlédl "Potřebuji se podívat do Leonova pokoje."
Otec jen kývl a já s Jirkou jsme vyrazili po točitém schodišti.
Cestou jsme míjeli dveře mého pokoje a brzy jsme se ocitli před Leonovým pokojem. Dveře byly sice zavřené, ale my jsem je rozrazili.

Naskytl se nám pohled na velice prostorný pokoj v nejvyšším patře našeho domu. Naproti nám se nacházelo velké okno, které poskytovalo výhled do korun stromů. Po pravici stála postel a knihovna zaujímala polovinu levé stěny.
A právě u této knihovny ležel svázaný Leon, ruce měl svázané za zády a přes pusu nějaký pruh látky.
"Leone!" rozběhla jsem se k němu, cestou popadla nějakou dýku, která se válela na knihovně. Přeřízla jsem provaz, kterým měl bratr svázané ruce, sám si poté rozvázal ten šátek přes pusu.
"Kde je ten zloduch co se vydával za mě?!" rozkřikl se, jakmile měl volná ústa.
"Zmizel.." odpověděla jsem suše.
Jirka se uchechtl "Ale jak vidím, tak si s sebou nevzal Aslam ani můj luk." přišel ke mě a vzal mi z ruky tu dýku.
"Myslíš, že se vrátí?" zeptala jsem se ho, Leon se zmateně koukal ze mě na Jirku.
"Zoldiam se vrátí až to budeme nejméně čekat." připásal si opasek s Aslamem.
"T-to byl Zoldiam?" koktal Leon a opatrně se zvedal na nohy.
"Jak dlouho jsi tady byl?" zeptala jsem se a prohlížela jeho stav, vypadal trochu pohuble.
"Dost na to abych viděl, jak přinesl Alsam a bláhově tady schoval Lauricius." ušklíbl se a přešel po místnosti k nějakému určitému místu.
Sehnul se a odtáhl prkno v podlaze, chvilku se v vzniklém prostoru hrabal. Nakonec vytáhl Lauricius- meč elfů.
Podal ho jílcem Jirkovi, ten jej opatrně vzal a usmál se.
"Splním to na čem jsme se dohodli." řekl stále s úsměvem, pozvedl meč.
"Poklekni," udělala jsem oč žádal, položil mi meč nejdřív na jedno rameno a poté na druhé se slovy. "Činím tě Nositelkou meče elfů."
Meč slabě zazářil, ale než jsem ho stačila vzít z Jirkových rukou, tak se v místnosti zjevil Zoldiam.
"Zdravím vespolek." řekl s úsměvem od ucha k uchu, popadl Lauricius a vrazil ho Jirkovi do hrudi.
"Rád bych se zdržel, ale to víte." pokrčil rameny "Těžký život zloducha." obdařil nás ještě jedním úsměvem a zmizel.

Přiskočila jsem k Jirkovi, krev z rány barvila podlahu a on už jen mělce oddechoval. Leon se vedle mě zjevil s přikrývkou a snažil se zastavit krvácení.
"Nemá to cenu." zachrčel Jirka, chabě se usmál "Amiro, budu rád," našel prsty mojí ruku a pevně jí sevřel "Když vybereš nového Nositele Aslamu." díval se mi přímo do očí.
"Udělám to." měla jsem v očí slzy, Jirka zesílil stisk.
"Děkuji, doufám, že tam kam jdu...že- že," z posledních sil se snažil dopovědět větu "Tam bude i m-" třásly se mu rty a už ze sebe nevypravil slova.
"Mám jen jedinou možnost." prolomil ticho Leon, odhodil prokrvácenou přikrývku "Vytáhnu meč z rány."
"Tím ho ale zabiješ!" vyjekla jsem a koukala se na Jirku, který už měl přivřené oči.
"Není jiná možnost, nemůžeme ho nechat trpět víc než je zapotřebí. A s tím kolik ztratil krve se divím, že ještě žije." smutně prohlásil bratr.
Přikývla jsem a on vytáhl meč z rány.
Jirka se naposledy nadechnul a poté navždy zavřel oči.
A takhle skonal první Nositel- Jirka.

-----------------------------------------------------------------------

V noci mě probudila moje matka. Stála nade mnou v očích děs a neovladatelně se klepala.
"Co se děje?" rozespale jsem ze sebe dostala.
"Dole- ten kluk- je tam!" poslední slova hystericky vyjekla.
"Jirka?" Jirka žije! To přece nemohla být pravda! "On přece včera zemřel." zvedla jsem se a vydala se dolů, abych se na vlastní oči přesvědčila. Cestou po schodech mi hlavou lítaly vzpomínky na těch pár chvil s Jirkou.
Dole mě skutečně uvítal Jirka, naše pohledy se setkaly.
"Ami.." nedořekl, protože jsem seběhla těch pár schodů, co nás dělily a objala ho.
"Jsem tak ráda, že jsi tady." stále jsme byli v objetí.
Odtáhl se ode mě a začal vysvětlovat, jak je možné, že přežil.

"Před chvílí jsem se probudil v nějakém nedalekém domečku. Nevěřil jsem, že žiji, ale nakonec jsem se rozhodl jít sem. A tak jsem tady." usmál se. "Největší zásluhu má na tom malém zázraku Lauricius."
Samozřejmě! Psalo se o tom i ve všech bájích o Nositelích!

Lauricius- Probodne-li osobu s dobrým úmyslem, tak po vytažení se rána zacelí.

"Hlavně, že jsi tady. Opravdu bych nedokázala vybrat za tebe náhradu." kriticky jsem ho sjela pohledem. "Měl by ses prospat."
"Když mi ukážeš kde." šibalský úsměv.
-----------------------------------------------------------------------

Nepřišlo mi nikdy podstatné to co se dělo mezi naší výpravou do Strážnice a touhle částí mého příběhu. Proto to napíšu dost zkráceně. Až do začátku podzimu jsme zůstali s Jirkou v Lese Entagon. Za tu dobu jsme utužili naše přátelství, společně s Leonem jsme chodili po lese, procvičovali se v lukostřelbě a podobné věci.