Zůstali jsme v Entagonu do začátku podzimu. Stromy už ztrácely své listy, modříny jehličí. Celý les se připravoval na zimu.
Časně z rána jsme vyrazili na dlouhou pouť k Horám Osudu. Nejdřív jsme cestovali pod korunami stromů, jak jsme se ale přibližovali k horám, tak rostly stromy stále dál od sebe.

Jednoho dne jsme dorazili k úpatí hor, pršelo a všude se ozývaly hromy doprovázené blesky. Schovali jsme se pod první převis, který nám padl do oka.
K večeru déšť ustal, ale vystřídala ho černočerná noc. Jirka se ujal hledání dřeva na skromný ohýnek. Po jeho odchodu jsem se opřela o chladnou skálu a netrvalo dlouho a já usnula.

Probudil mě Jirka, který hodil pár klacíků na zem a hlasitě zaklel.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ho. Moc dobře jsem věděla, že zranění od Zoldiama za to nemohlo, neboť se už dávno zhojilo.
"Ale," mávl rukou "Jen jsem spadl." Rozdělal ohýnek a zahříval si nad ním ruce.
"Myslíš, že najdeme temné elfy?" zeptal se po nějaké době tíživého ticha.
"Nemám ponětí-" než jsem stačila doříct větu, tak ze stínu vyskočil temný elf a za ním celá jejich delegace.
"Půjdete s námi!" zavelel jeden z elfů.

Temní elfové byla jedna z nejzvláštnějších ras v Dragii. Modrá pleť a o pár odstínů tmavší vlasy, zelené oči a výrazné rysy obličeje. Byli hbitější než moje rasa, byli mistři v boji s dlouhými meči. V boji se nedali porovnávat s nikým.

Popadli nás a svázali nám ruce za zády, rychle prohledali náš tábor. Vzali všechny naše věci a uhasili oheň. Zavázali nám oči a odvedli neznámo kam.
Když nám rozvázali oči, tak už jsme byli hluboko v horách. Rozvázali nám ruce a hodili do první volné kobky. Těžká závora za nimi zapadla, a my se ocitli v temnotě. Sedli jsme si do nejbližšího rohu a dali se do tiché rozmluvy.
"Amiro?" zeptal se potichu Jirka.
Podívala jsem se jeho směrem "Děje se něco?"
Odpovědi se mi nedostalo.
"Tak co?" dožadovala jsem se odpovědi.
"Jsi v pořádku?" trochu nervózně se ozvalo od Jirky.
"Ano." prostě jsem odvětila.
On už mlčel a my se znovu ocitli v naprostém tichu a tmě.

Někdo do mě strčil, okamžitě jsem se probudila. Koukala jsem do očí Jirkovi, ale on nebyl v místnosti sám. Nedaleko něj stála temná elfka, samozřejmě s typickými rysy jejího rodu, vlasy jí volně splývaly na ramena. Trochu se usmívala a jen tak si pohrávala s nějakou mincí.
"Co tady děláš?" směřovala jsem otázku na elfku.
"Jsem želářnice." odvětila a obdařila mě nezaujatým pohledem.
"Proč jste nás sem zavřeli?"
Po tváři jí přelétl lehký úsměv "Nikdo nemá co pohledávat po horách, a už vůbec ne s meči Nositelů."
"Jsem Amira." představila jsem se.
"Zeldia." natáhla ke mě ruku. Stiskla jsem ji.
"Chci vám pomoct." pevně prohlásila temná elfka.
"Jak?" promluvil po dlouhé době Jirka.
"Vaše meče má náš král, a ten bydlí v nejvyšším paláci našeho města hluboko v hoře." Zeldia minci strčila do kapsy a ušklíbla se.
"Král nám ty meče nedá za dobré slovo." zamumlala jsem a přemýšlela, jak se z téhle šlamastiky dostat.
"Dokázal bych ho obelhat." navrhl Jirka.
Zeldia nadzvedla obočí "Jak?"
On se jen ušklíbl "Posel? Přinést dopis tvému králi a přitom ho okrást."
"Kdybych vám s tímhle pomohla, tak je to velezrada." zamračila se Zeldia, a zkřížila si ruce na prsa.
"Řekla si, že nám pomůžeš." ozvala jsem se dost rázně.
"To ano. Jestli neumíš lhát, tak jak říkáš, Jirko. Tak máme velký problém." povzdechla si. "Tak zítra večer." s tím odešla.

Celý den jsme strávili probíráním plánu a sezením na slámě.
Opravdu dost dlouho v noci se otevřely dveře a dovnitř nakoukla Zeldia, dala si prst přes ústa a podala nám pláště.
Rychle jsme přes sebe přehodili pláště a vylezli z cely. Zeldia zavřela celu a společně jsme se vydali dlouhou chodbou plnou cel pryč. Cesta najednou prudce zatáčela a dovedla nás k obrovskému tunelu, který jak řekla Zeldia nás zavede do hlavní jeskyně. Dlouho jsme procházeli chodbou, úplně na konci se před námi vynořila obrovská brána. Po každé straně stáli do kamene vytesaní draci, a u nich stráž hlídající zavřené dveře.
Zastavili jsme kus před bránou.
"V kapse pláště máš dopis pro krále, řekni, že jsi posel a dostaneš se kamkoliv." šeptla Zeldia Jirkovi a nechala ho jít napřed.
Jirka po krátké rozmluvě se strážnými prošel pootevřenou bránou do města. Já se Zeldiou jsme tiše jako stíny vběhli za ním. Ocitli jsme se v obří jeskyni osvícené spousty lucernami lemujícími každou cestičku ve skalním městě.

Zprvu domy vypadaly jako slepeniny mnoha rozbitých staveb, ale dohromady dávaly vzniknout obrovským palácům, mostům i obyčejným domků. Každou budovu aspoň z části pokrývala jakási rostlina, která spadala dolů ze sloupů v ohromných trsech tmavozelené barvy. A nad tím vším se tyčil bledý králův palác tvořený spoustou sloupků a také spoustou těch rostlin.
Nic takového jsem už v životě neviděla!

Z mých snů mě vytrhl Zeldiin hlas "Nezapomínej, že jsi posel z Hromaru, dbej na výběr slov."
Jirka vedle ní kývl a vydal se po dlouhé cestě k paláci.
Já a Zeldia jsme se daly opačným směrem, a to ke stájím.