Mé jméno je Amira, jsem elfka z lesa Entagonu, který již neexistuje. Les Entagon ležel na východě Dragie, byl to jeden z těch lesů, co jsou strašidelné i ve dne a tenhle dvojnásob, protože zde ve skrytech jsme přebývali my, elfové. Stromy zde rostly blízko u sebe a vytvářely svými korunami střechu, přes listy prosvítaly zbloudilé paprsky slunce. Nižší podrost tvořily houštiny, borůvkové keře obsypané lahodnými plody.
Kdyby jsme zůstali z ticha, naskytl by se nám pohled na rozmanitou zvěř a ptactvo. Sem tam nad korunami stromů vykukovaly, jako zvědaví syslové, skály, jež byly porostlé mechem a úpatí zdobily stromy, jak listnaté i jehličnaté.
Všude panovalo příjemné ticho a klid, narušené trylkováním drobného ptactva, za měsíčních nocí se lesem rozléhalo vlčí vytí a houkání sov.
Stromy byly staré a skláněly své koruny nad zbloudilé pocestné, vypadaly jako stařečkové a stařenky s listnatými vlasy poletujícími kolem jejich hlav, duby, buky, břízy ale také smrky, borovice, jedle a modříny.
Ale dost básnění o mém ztraceném domově, asi by bylo dobré říct něco o mě.
Mé jméno je Amira, jsem elfka. Moc se neliším od ostatních elfů, jsem vysoká, štíhlá a půvabná. Vlasy v barvě měsíčního svitu v úplňku mi spadají do pasu, modré oči jako dvě studánky.
Možná by bylo dobré říct ještě něco o Dragii.
Dragie byla země ve které žili elfové, lidé, temní elfové a trpaslíci. Na východu a severu se tyčily Hory Osudu, nebetyčné holé skály, pnoucí se do výšin, kam ani jediný drak v Dragii nikdy nevyletěl. Jejich špice pokrýval netající sníh a led.
Ve Strážnici, která se skládala z vysoké věže a spousty tunelů, žili temní elfové. Obývali tunely a síně pod Strážnicí.
Daleko na severu se pnul nejvyšší vrchol Hor Osudu- Erit, také proto si jí vybrali za svůj domov trpaslíci. Za branami "zlatého města", jak mu někdo přezdíval, byly nesčetné jeskyní komplexy. Někde tam v dolinách se skrýval bájný poklad, na němž se rozvaloval Artem, drak který si podmanil trpaslíky a kraloval své hoře.
Jak jste asi pochopili Hory Osudu a les Entagon chránili jádro Dragie. A přesně v srdci země žili lidé, přebývající v malé vesnici Hromar.
Kdysi žili ve velkých městech, ale Bitva bitev se podepsala na všech národech, lidé se v bitvě rozdělili na Věrný lid Hromarský a na ty co přeběhli na stranu nepřítele. Není divu, že předem vítězná bitva, skončila díky vývinu událostí špatně, pro Dragii.
Naším nepřítelem byl Zoldiam, podlí člověk, který žil v Zemi Zla.
Země Zla obklopovala Dragii na východu a severu, proto si si dovolil zaútočit, chtěl si podmanit Dragii. Vyvraždit všechny národy, pokud budou odporovat jeho moci.
-----------------------------------------------------------------------

Byl den mé svatby s princem elfů Alanem, měla to být pocta, ale tu si mohli strčit ...(všichni víme kam)
Nesnášela jsem ho, při pohledu na něj se mi zvedal žaludek, a teď ta svatba! To bylo trochu moc! Nechápala jsem, co to otce popadlo, Chápala jsem, že nechce abych zůstala sama, ale nemusel mi vybírat manžela.
Škemrala jsem, prosila, křičela, vyhrožovala odchodem, ale otec byl neoblomný, nehnul s ním ani přílet draka.

Před polednem jsem byla nachystaná v bílých šatech se závojem, třpytícím se v poledním slunci. Otec nastavil rámě, chtě nechtě jsem ho musela přijmout, společně jsme vykročili k oltáři. Cestu lemovaly zástupy slavnostně oděných elfů.
Bylo mi zle, útěk byl nemožný. Alanův otec ovládal magii, zabránil by mi v útěku.
U oltáře stál on- Alan, hněv ve mě ještě zesílil, ale na venek jsem byla klidná. Všichni očekávali úsměv, ale do smíchu mi nebylo.
Došli jsme k oltáři, otec mě předal Alanovi, jeho otec začal s obřadem, celou dobu jsem uvažovala, jak se z toho vyvlíknout.
"Amiro, bereš si zde přítomného Alana za svého právoplatného manžela?" Nevěděla jsem, co mám odpovědět.
Než jsem stačila protestovat, ozval se výkřik odněkud z korun stromů a ještě než dozněla ozvěna, zřítil se k zemi mladý muž.
Nemohlo mu být víc jak patnáct, tmavě hnědé rozcuchané vlasy a oči téže barvy, ošlehané rysy. Nemohl být o dost menší než já, štíhlá postava, přímo pro hraničáře. Ten by tu tak chyběl, museli jsme se mít na pozoru. Hraničáři byli jediný lidé, kteří se odvážili do Entagonu, tajemnost byla naší prioritou.
Král stál nejblíž, vyčaroval oranžový paprsek, který zastavil hraničáře malý kus nad zemí. Zděšeně se rozhlížel kolem sebe a nebyl schopný slova.
"Pusť ho na zem." nevím, proč jsem to chtěla, ale něco v mém srdci mi říkalo, že tenhle nezvaný host, ještě sehraje roli v mé budoucnosti. (a ne malou)
"Jen jestli si vezmeš mého syna." odvětil král a zadíval se na muže.
"NE!" vyjekla jsem "Nikdy v životě!" (řekneme si na konci knížky...)
On se usmál "Tak dobrá, když si ho nevezmeš, tak on," kývl k hraničářovi "Zemře. Dobře se rozmysli, budeš radši žena mého syna, nebo půjdeš tomuhle otrapovi na pohřeb?" nevinný úsměv, věděla jsem, že se mnou hrál hru, ale tuhle hru jsem uměla hrát taky.
"To radši beru ten pohřeb." koukla jsem na hosta. Ten zavrtěl hlavou, blázen!
Král se chystal odpovědět, ale ze křoví vyskočil vlk, skočil na krále a svalil ho na zem. Kouzlo, které drželo hraničáře polevilo. Spadl do trávy, rychle se vyškrábal na nohy.
Chytl mě za ruku a táhl do lesa. Škubala jsem sebou, ale marně.
"Co si to dovoluješ?!" škubla jsem a mlátila muže do ramene.
"Buď z ticha!" obořil se na mě, ale pak tajemně dodal "Musím ti něco ukázat."
Zavedl mě mezi hustěji rostoucí stromy, ale stále nezastavoval. Překvapilo mě, jak se dovedl pohybovat tiše, což většina lidí nedokázala, a ani ti nejlepší hraničáři, na tom klukovi bylo cosi zvláštního.
Když usoudil, že jsme dost daleko, vyhrnul si rukáv. Tmavé znamení obepínalo jeho pravé předloktí, znamení Nositelů mečů!
Nemohla jsem tomu uvěřit, po tolika letech se konečně objevil Aslam, meč lidí, ten pocit se nedal ani popsat!

"Ty jsi Nositel Aslamu?"
"Že jsi tak vyjevená." neodpustil si poznámku můj únosce, pohlédl do korun stromů. "Ale tady ne, půjdeme na jedno místo, tam ti toho řeknu víc." dodal.
Následovala jsem ho do hloubi lesa, po chvilce jsme dorazili pod veliký dub. Muž se rozhlédl a hledal nevítané pronásledovatele. Poté se beze slova začal škrábat na strom, pod kterým jsme stáli.
"Pospěš si. Nechci aby nás tu někdo viděl." houkl na mě ze shora.
"Aby si se nezbláznil." uměla jsem hrát i tuhle hru, začala jsem lézt za ním.
"Nech těch řečí a dělej." jedovatá poznámka od mého hostitele.
U našeho cíle jsem byla rychleji než on, byl to malý domek na stromě. Dřevěné stěny i dveře, okna s okenicemi, vlastně úplně obyčejný domek jakých bylo v celé Dragii mraky.
Záhadně se vedle mě objevil a otevřel dveře .
Světnice byla dost poklizená, až na změť map na stole a hromady kožešin v rohu místnosti. Vše doplňoval dřevěný stůl s pár židlemi.
"Tady bydlíš?" zeptala jsem se, teď už vím, že to byla hloupá otázka.
"To je samozřejmý, nemyslíš?" sedl si na židli.
"Řekneš mi víc o Nositelích?"
"Není moc co vyprávět, učinil mě jím Zoldiam." přiznal a sklopil zrak.
"Jak se jmenuješ? Tedy pokud to smím vědět."
"Odpověz si sama." usmál se.
"Jak to mám udělat?"
"Jirka prostě Jirka."
"Jmenuješ se stejně jako Zoldiamův syn." Tahle hra se mi nelíbila, ani trochu, ale budiž...hrála jsem dál.
"Shoda jmen." dodal Jirka, to jsem mu měla věřit?
Ale nedala jsem na sobě mé pochyby znát. (Důvod jak "kráva", kdyby vás někdo zatáhl do lesa a pak vám tohle napovídal, jak by jste se zachovali?)
"Proč si mě sem přivedl?"
"Je to nad slunce jasné."
"Moc vtipné, ale já se měla vdávat, jestli ti to nevadí."
"Nedělej drahoty a poslouchej , " neodpustil si jedovatou poznámku "Vybral jsem tě jako Nositelku od elfů."
Všiml si mého překvapení, nad tím se jen pousmál.
"Jestli se ti teď honí hlavou, proč zrovna ty," stále se usmíval "Nemusíš se bát, nebo být obezřetná. Nic bych ti neudělal, a kdybych chtěl mohl jsme tě zabít už u oltáře."
Tohle mě nenapadlo, měl dost možností mi ublížit, ale neudělal to.
"Jak se rozhodneš, Amiro?"
"Odkud znáš mé jméno?" věděl toho o mě víc, než většina elfů, tohle nebylo dobré.
"Myslím, že bys pravdu mohla uhádnout sama. Nebyla náhoda, že v den tvé stavby jsem spadl z toho stromu, stejně jako nebyla náhoda, ten vlk."
"Sledoval si mě!" stále sem měla v patách jeho, jak jsem si toho nemohla všimnout?!
"Musel jsem se přesvětit, že dokážeš nést tohle břemeno." zase se usmál, mluvil o špehování jako o počasí.
"Nikdo nedokáže chodit, tak potichu jako elfové." namítla jsem.
"S trochou cviku se to dá naučit. Měl jsem dobrého učitele."
Na tohle jsem nedokázala odpovědět, zkoušel své schopnosti při mém pozorování.
"Doufám, že znáš báseň o mečích?" zeptal se.
Kývla jsem a spustila, Jirka se ke mě připojil.

   Z Dragie rody čtyři,se čtyřmi meči pýří. Anhalam trpaslíkům sídlícím v hoře, Zaladus elfům temným, jenž nespatří svitu moře. Lauricius elfům z lesů, kteří moudří jsou, Aslam lidu Hromarskému, kteří věrní zůstanou.Až vlastníci mečů posvátných,naplní své proroctví, bude konec otroctví.  Oba jsme se usmáli.
"Budeme přátelé?" navrhl a podal mi ruku. Stiskla jsem ji.
"Jasně. Po tomhle už nebude cesty zpět. Budeme hledat meče a pak bojovat se Zoldiamem." připustila.
"To je ještě daleko," usmál se, i když v jeho očích bylo vidět, že mu to dělá stejné starosti jako mě. "Zatím máme jen Aslam."
"Jak si ho získal?"
"Ukradl," připustil, ale pak se znova pousmál "Vzal jsem ho Zoldiamovi. Přímo před nosem, někdy před..." zamyslel se " Třemi roky."
"To si musel být ještě dítě."
"Bylo mi dvanáct, cestoval jsem se svým otcem po hřebenech Hor Osudu. Tam nás napadl, nikdy jsem se nedozvěděl proč. Zabil mého otce a pak chtěl zabít i mě, ale chtěl aby to bylo zábavnější.
Sekl mě Aslanem, přes zápěstí. Proto jsem se stal Nositelem." sklopil hlavu, už se neusmíval.
"Tohle jsem nechtěla." sedla jsem si vedle něho.
Položila jsem mu ruku na rameno, podíval se na mě. A já v těch očích viděla smutek, žal smíšený s odhodláním.
"To je v pořádku." pokusil se o úsměv , zvedl se a sáhl na trám nad sebou. Vytáhl meč zabalený v kusu látky, položil ho na stůl.
"Klidně se podívej." vyzval mě. Odmotala jsem látku.
Aslam byl přesně takový jak jej všechny báje popisovaly, dlouhý kus kovu, lidského typu. S vyrytými ornamenty na jílci. Překvapila mě jen ta čepel, měla zelenou barvu.
"To je kvůli tomu, že ho vlastníš?"
Kývl, ukázal mi jizvu, byla kus nad znamením. Jen darováním krve meči, se dalo stát jeho Nositelem.
Každý meč měl svoji magickou schopnost, ale u Aslamu byl jeden velký otazník. Kromě toho, že se nemohl zlomit a nikdy se neztupí.
Jirka se na mě divně podíval, okamžitě jsem pustila meč, protože on se nedíval na mě, ale za mě. Slyšela jsem tiché kroky a klení.
"Ztraceně!" procedil někdo skrz zaťaté zuby. Bylo to moje dvojče, určitě mě hledalo.
"Leon." Jirka se nechápavě koukal "Moje dvojče."
Teď to pochopil "Co tu chce?" vydal se ke dveřím, zarazila jsem ho. Pevně chytla za zápěstí, nesměl otevřít dveře, natáhla jsem se pro Aslam. Vzal si ho se slovy "Proč tohle?"
"Pro případ." sykla jsem. Leon se mezitím vyškrábal na terásku u domku, rozrazil dveře a vpadl dovnitř, jako velká voda.
"Amiro! Okamžitě se vrať domů!" byla jeho první slova, jakmile mě uviděl.
Jirka se přede mě postavil, rozhodl se mě chránit.
"Ó tak dojemné, přineste mi někdo kapesník." sarkasticky řekl můj bratr "Ale k věci," dodal "Uhni od ní, a já ti dávám své slovo, že ti neublížím."
"Nehnu se od ní ani na krok." ten ohníček v jeho očích se nedal popsat jinak, než odhodlání, to Jirkovi nechybělo.
Leon se zašklebil "Mohli jsme to vyřešit mírovou cestou, ale tvoje tvrdohlavost to zkazila. Sepiš si závěť chlapečku." Tasil meč a namířil ho na Jirkovu hruď. Ale Jirka už byl v bojové pozici a čekal na ránu, jeho rychlost Leona trochu rozhodila. Viděla jsem mu to na očích.
"Ty se mnou chceš měřit?" rozesmál se elf a máchl mečem. Jirka ránu lehce odrazil a vmetl Leonovi do obličeje úšklebek. Tohle mého bratra dostalo ještě víc, tvářil se jako by zrovna snědl šťovík.
"Byl bych to ohromě zavázán kdybys odešel." Jirka dokázal hrát hru Leona. Ten se rozkřikl a nečekaným máchnutím vyrazil Alsam Jirkovi ruky. Meč dopadl daleko z dosahu obou bojovníků.
"Kdo má teď navrch, co?" smál se Leon, Jirka mě začal bránit vlastním tělem.
"Nepustím tě k ní. Klidně zemřu abych jí ochránil."
"Planý řeči, samý kecy." neodpustil si bratr.
Ráda bych něco řekla, ale beze zbraně by to nebral vážně. Jako vše co po něm chci, když je starší jen o chvilku, neznamená to, že mé slovo je podřadnější.