Ráno jsme vyrazili zpět do hory. Paprsky slunce zalívaly údolí, na květy sedaly nedočkavé včely a Stín pobíhal okolo svého pána.
Cesta rychle ubíhala a brzo jsme dorazili k tajné chodbě, která už nebyla tak tajná. Hlídkovali tam stráže, jakmile nás uviděli, vytasili meče a zatarasili nám cestu.
"Dál ani krok!" křikl jeden z temných elfů. Jirka, který stál vedle něj, si zacpal uši.
"Tišeji by to nešlo?" zeptal se.
Elf se na něj podíval "Ne, nešlo."
Jirka si jen povzdechl.
"Co tu vlastně pohledáváte? Elfka, člověk a temná elfka." podivil se "Náhoda? Přesně takovou skupinku hledáme."
Zeldia se ušklíbla "Taky jsem to říkala, a shodou okolností jsme, tedy on..." kývla k Jirkovy "Okradl krále." řekla jakoby nic.
Stráže chytili Jirku "Tak to vás zavedeme na krátkou pohádku ke králi."
Jirka se ušklíbl "Rád si jí poslechnu."
"Jdu taky." řekla jsem a Zeldia jen kývla.
"Trio musí být pohromadě." ušklíbl se strážný a vzal Jirkovi meč a luk, já k téhle sbírce přidala Lauricius a Zeldia svůj meč. Stín celou dobu vrčel na temné elfy.
"Čí je to psisko?!" zeptal, tedy zařval strážný.
"Můj." ozval se Jirka "Stíne běž, domů! Honem!" zavelel, vlk stáhl ocas mezi nohy a zakňučel.
"Jen to psisko nech tady."
"Stíne!" plácl se do stehna, vlk k němu přiběhl a otřel se o nohu.
Stráže nás vedli chodbou směr hlavní brána. Jeden elf vpředu, druhý vzadu se zbraněmi a my tři uprostřed.
"Co chceš říct na tu pohádku králi?" zeptala jsem se Jirky. Ten pokrčil rameny "To, že jsme Nositelé ho asi zajímat nebude..."
"Nebude," vetřela se do hovoru Zeldia, ztišila hlas a ušklíbla se "jen by jste měli skrývat svou eh..." stále se ušklíbala.
"Jak?!" rozzlobil se Jirka a já ho chytla za ruku.
Zeldia se usmívala, jak sluníčko na hnoji. "Včera večer jste se drželi za ruce. Cestování ve dvou po horách. Elf a člověk, co si myslíš, že si všichni myslí?"
"Jsme Nositelé a to s tou rukou byl jen..." nedokázala jsem to zamluvit.
"Jen co?" ušklíbla se Zeldia.
"...Nic, pochopila si to dobře." přiznala jsem.
Jirka se začervenal "Prostě jsme teď spolu."

Došli jsme k bráně a vydali se cestou k velké jeskyni. Za naprostého ticha jsme dorazili do jeskyně. Na to, že bylo po ránu byly ulice zaplněny temnými elfy, hledících si své práce, ale když jsme kolem nich procházeli nevyhnuli jsme se nevrlým pohledům.
Jak jsme se dostávali stále blíž k paláci, elfů ubývalo, ale za to přibývalo stráží.
Přešli jsme most vedoucí k paláci, až teď bylo vidět, že sloupy byly zdobeny motivy draků zapletených ve smrtelných bojích. Před dveřmi stáli stráže, ty si nás prohlíželi zelenýma očima.
"Zede?" nevydržela mlčení Zeldia, jmenovaný se zarazil. Temný elf o hlavu vyšší než já, s tmavě modrými vlasy sčesanými dozadu.
"Zeldio? Co ty tady?" zeptal se.
Zbytek rozhovoru jsem už neslyšela, protože nás odvedli do trůnního sálu.

Trůní sál byla velká místnost se sloupořadím a třemi schůdkami k trůnu. Na něm seděl král, nechyběly mu typické rysy jeho rodu. Ostře řezané tváře, inteligentní leč tvrdé oči. Pozorně si nás prohlížel, já jsem se při jeho pohledu otřásla.
Jeden ze stráží odevzdal zbraně králi.
"Děkuji," řekl král a odložil Jirkův luk. Stráž se neslyšně vrátil ke dveřím.
"Tak teď by jsme přikročili k té pohádce." odmlčel se král "Kde jste sebrali tolik drzosti, aby jste se vydávali za posly a ukradli meče Nositelů?"
Jirka se ušklíbl "Vaše veličenstvo, neukradl jsem meče, ale pouze si vzal co mi náleží."
"Chceš mě rozesmát?" rozesmál se král "Jste prach obyčejní zloději."
"Jestli mají Nositelé něco společného se zloději, tak ano kradli jsme." pronesla jsem.
Král se podivil a dlouhými kroky přišel k nám.
"Důkaz?" to barva Aslamu není důkaz?
"Jeden by byl." ušklíbl se Jirka a vytáhl si rukáv, odhalil znamení na předloktí. Já udělala totéž.
"Takže Nositelé..." Hlesl král a pozorně se zadíval na Jirku. "Jirko?"
"Jak víte, že se tak jmenuji?" vyjekl jmenovaný.
"Viděl jsme tě ještě když si byl takhle malý." ukázal o něco víš než pas.
Vrhla jsem na něho tázaví pohled.
"Rád bych tě požádal elfko, abys nás nechala o samotě." řekl král, já opustila místnost.

Dlouho jsem čekala před dveřmi, Zeldia si povídala se Zedem. Poté vyšel Jirka a tvářil se tak nějak všelijak.
"Co se stalo?" vyzvídala jsem.
"Nic." zahučel "Zeldia nás má odvléct do našeho pokoje."
Zeldia přikývla a vyšla z paláce na most, my šli za ní. Přešli jsme přes most a vrátili se do menší věže naproti paláci. Tahle věž byla postavena z menších sloupků znázorňující zvířata, ptactvo v propojení ze stromy. Vyvedla nás po schodech nahoru k nějakým dveřím.
"Tady budete přebývat." pronesla Zeldia a otevřela dveře.
"Král řekl, že tu máš bydlet s námi." ozval se Jirka a vešel do pokoje. Zeldia se zatvářila trochu podrážděně, ale nic neřekla.
Šla jsem za Jirkou, ten se usmíval, jak měsíček na hnoji. Ale poté co přelétl pohledem celý pokoj a zjistil, že je tu jen jedna postel, mu úsměv opadl.
"Je tu malí problém." hlesl, s vážnou tváří se otočil naším směrem.
Zeldia se ušklíbla a stáhla ze stropu závěsné lůžko.
"Tady budu spát já." řekla a vyskočila do lůžka. "Vy se můžete poprat o to kdo bude spát blíž u dveří." ušklíbla se a rozvalila se v lůžku.
Jirka se debilně usmál "Asi není na výběr..."
Temná elfka beze slova seskočila z lůžka a odešla, oba jsme se za ní jen dívali.
"Kde chceš tedy spát?" zeptal se Jirka, zamyslela jsem se.
"Beru tu část blíž u zdi." řekla jsem.
Jirka ke mě přišel, podíval se mi přímo do očí.
"Chtěl bych ti něco říct..." nedořekl a udělal jedinou věc, která mě nenapadla. Objal mě a políbil, projela mnou vlna vzrušení, byl to ten nejkrásnější pocit na světě.
Když se ode mě odtáhl, řekl:"Řeknu ti pravdu.."