V malebné zemi poblíž zdevastované Dragie se procházel její nový král. Dlouhým černým pláštěm smýkl lehký jarní vánek, který pocuchal Zoldiamovi vlasy. Z nedalekého lesa Entagonu se zvedly zbytky loňského listí a zavířily u Zoldiamových nohou. Došel až ke skupince pracujících obyvatel Dragie, v rukách měli lopaty a všichni pracovali na dlouhém příkopu, který měl oddělovat Zemi Zla o Dragie.

Jeden z mužů zvedl hlavu od svého nic nedělání.

„Já jsem starosta Hromaru!" zaprotestoval muž a praštil pěstí do země.

„A já král celé Dragie!" ozval se náš zloduch.

Muž chvilku mlčel, ale nakonec z něj vypadlo: „...Zoldiame?"

„Co chceš, ty podřadný červe?"

„Já jsem starosta Hromaru!" hodil lopatou o zem.

Zoldiam ukázal na lopatu a na díru v zemi „Tak si vem lopatu a ať je ten příkop do večera vykopaný!"

„Starosta nedělá podřadnou práci!" pomalu se vzdaloval od nového krále.

„Budeš dělat, co ti řeknu." kouzlem zastavil muže na místě. Chtě nechtě se starosta vrátil k příkopu, Zoldiam mu vrazil do ruky lopatu a zrušil kouzlo.

„Měl by si přidat." král ukázal na slunko pomalu se schovávající za obzorem.

„Tohle není práce pro starostu!" zaprotestuje a odhodí lopatu.

Zoldiam pokrčil rameny, opřel se o nedaleký strom. Odněkud ze svého hábitu vytáhl nějaký předmět zabalený v látce. Sedl si na zem a vybalil ten předmět, který jak se ukázalo byla jen obyčejná dýmka. Král celé Dragie si spokojeně kouřil a starosta kopal.

Na Zoldiama záhy přišla upovídaná nálada. Při které se starosta dozvěděl, jak poprvé vohnul Drakobijku.

„...Vážně to bylo v klášteře?" zeptal se po dovyprávění historky lehce vyděšený muž.

„Přece bych nelhal!" rozesmál se na celé kolo.

„A...Co na to říkal kněz?" ozval se po dlouhé době.

„Ten? Chtěl mě tam odtud vyhodit...Škoda, že vyhozen byl on." znovu se usmál a poté dodal „Oknem."

Jeho kopající posluchač se trochu nervozně zubil „Taky způsob!"

„Od smrti manželky mi pil krev!" další salva smíchu.

Starosta se v duchu modlil, aby to nebylo doslova. Nakonec to řekl nahlas.

„Taky doufám! Ten plešatý skrček se mi pokoušel najít ženu! Chápeš?! MĚ! Králi celé Dragie!" Zoldiam rozhazoval rukama až natolik, že mu dýmka vyletěla z ruky.

„Nedělá to rádce?" zeptal se, ale hned mu došlo, že tenhle chlap nemá ani vlastního syna natož rádce.

„Začal se tak chovat! Prý: Najdi si manželku, ať má tvoje země dědice." říkal zpitvořeným hlasem a do toho rukou předváděl hubu kněze.

„Země ho měla, jenže pak se něco stalo, ne?" muž o téhle věci věděl své, ale zeptal se jen tak, aby řeč nestála a on se mohl flákat.

Králi se rozzářila očka „Ten nepovedený fracek zabil Kulíška!"

Od starosty se mu dostalo jen nechápavého pokývnutí.

„Nabodl jeho tělo na kůl na hradbách! Ukradl meč a zdrhl! Utekl do té podělané země!" stěžoval si dál Zoldiam.

„Vděčné dítě." zabrblal a lopatu konečně odložil.

„Vděčný jako jeho mrtvá matka!" Nečekal ani na reakci starosty a pokračoval se svém vyprávění. „Když jsem jí poznal nebyla nic! Jen chudá děvečka s pár husami! Nabídl jsem jí, že bude bydlet se mnou na mém hradě. Odmítla!" vzteky praštil rukou do země. „Husa pitomá, nedokázala se odtrhnout od své rodiny!"

„Ale nakonec do hradu šla, ne?"

„Musel jsem jí tam dotáhnout, svázanou...Jakoby nevěděla, že odporovat mě se nevyplácí." zle se usmál Zoldiam a zvedl se aby sebral svou dýmku.

„A to se nikdo nepokusil tomu zabránit?" starosta věděl své, ale raději se zeptal. Přeci jen mu už přes patnáct let vrtalo hlavou, co se stalo s její rodinou.

„Její otec ano." uchechtl se „Ale jeho hlava skončila nabodnutá na kůlu."

„To řešení bude asi v rodině." tiše řekne starosta a uhne pohledem.

„Její bratr dopadl podobně." na Zoldiamově tváři se objevil úsměv „Nikdo si nebude zahrávat s králem Dragie!"

Podíval se na starostovu práci. Lopata stále ležela na zemi a příkop byl stále malý.

„Pracuj! Slunce už skoro zapadlo!" zavelel zloduch a mávl rukou k obzoru.

Starosta vykopnul z nedalekého houští elfa, který se takto snažil nepracovat. Do rukou mu dal lopatu. Zoldiam mávnutím ruky vykouzlil druhou lopatu a se slovy: „Ať se neperete." jí hodil muži. Ten přikývl a z dalšího křoví vykopl jiného elfa. Když mu předal lopatu poplácal jej po rameni.

„Tak do práce!"

Zoldiam nad tím jen zakroutil hlavou a zabrblal: „ Vychcaný jako díra do sněhu."

Muž se usmíval a vůbec mu nevadilo, že z nebe začaly pršet lopaty.

„Teď už můžeš začít." původce deště hodil nejbližší z lopat starostovi.

Všichni nový poddaní se dali do práce, zatímco jejich král si spokojeně hověl u stromu a pobrukoval si nějakou melodii.

Když se ten večer vracel Zoldiam domů nebyl příkop ani z poloviny vykopaný. Ale komu by na tom záleželo, když máte doma Drakobijku a Kulíška?

Zoldiam narazil na Drakobijku hned ve svém trůnním sále. Pořádně ji objal a zašeptal jí něco do ucha.

„...Jo, všechny kočky jsou nakrmené, neboj." přitakala Drakobijka.

„A Kulíšek už spí?" zašeptá kus od jejího ucha a sáhne jí na zadek.

Ona opět přitaká zatímco jí Zoldiam popadne do náruče a odnese do svého pokoje a následně do postele.

Daleko za západní hranicí Dragie se skrývala poslední skupinka odpůrců Zoldiamovi vlády. Z malého tábora, přístřešků postavených do kruhu, stoupal dým. U ohniště seděli v kruhu poslední Nositelé a rozhodovali komu svěří Aslam. Amira, sedící kus od ostatních, kolébala v náruči děťátko. Jemně mu odhrnula z čela světlé vlásky. Dítě otevřelo oči stejně hnědé jako jeho otce, usmálo se na svou matku a chytlo její prsty do své malinkaté pěstičky.

„Koho by si navrhla ty, Amiro?" zeptala se jí Zeldia, kterou tohle už unavovalo a dávala to na sobě dost znát.

Elfka se na ní podívala, v očích měla slzy. Přestože Bitva bitev byla před rokem, žal byl stále ještě čerstvý a syn jehož oči byly stejné jako ty Jirkovi, kterého ztratila, tomu nepřispíval. Každý večer hledala útěchu v pláči do polštáře, ale úlevy se dostávalo až v ranních hodinách. Ráno jí ze spánku vytrhával pláč syna a zpěv ptáků.

Sama se divila jak tohle dokáže vydržet, ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc se jí vracely vzpomínky na Bitvu bitev.

Ale teď na ní mluvila Zeldia, musela odpovědět. Ale co? To jí vrtalo hlavou do té chvíle než temná elfka potřásla hlavou a odešla.

„Nikdo by neměl být novým Nositelem. Dragie je mrtvá! Proto by i její legendy měli zmizet." zašeptala Amira potichu, že jí mohl slyšet jen malý syn.

Vedle hlavy jí proletěl Zaladus, zabodl se do nedalekého stromu. Tam zůstal a trochu s sebou kmital.

„Nechci slyšet žádná poraženecká slova! Dragie žije! My žijeme! Nesmíme se vzdát tak snadno! To bys měla vědět, Amiro!" Zeldia kolem ní prošla, z kmene stromu vytrhla meč. Jmenované po tvářích tekly slzy a její synek plakal s ní.

„Kvůli našemu přesvědčení, že vyhrajeme Bitvu bitev zemřel Jirka! Já nechci aby další skončili jako on." slzy jí po tvářích tekly proudem „Já-já nechci aby tak skončil i můj syn."

„Nikdo z nás nechce opakovat krveprolévání v Zemi Zla. Rozhodujeme o tom kdo se stane novým Nositelem! Pro tebe to znamená jen to, že se budeš muset vzdát Aslamu, jako poslední věci po Jirkovi." Temná elfka vrátila meč do pochvy a opřela se o strom.

„Nic jiného mi po něm nezůstalo." vzlykla Amira utěšujíc dítě.

„Devět měsíců si pod srdcem nosila jeho syna. Nechal ti ten největší dar co mohl." odvětila když došla k elfce. „Všem nám moc chybí, ale naše truchlení mu život nevrátí. Opakovala si nám jeho poslední slova...nechtěl abychom za něj truchlili. Chtěl abychom bojovali! A to také uděláme! Svrhneme tyrana a znovu nastolíme spravedlivou vládu."