Podzim se přehoupl v zimu, v hoře se viditelně ochladilo. I temní elfové chodili v teplejším oblečení.
Nesměli jsme ztrácet čas, pár dní po nalezení Zaladusu jsme už byli na odchodu z bezpečí Strážnice. Král nám velkoryse půjčil koně, doplnil naše zásoby a věnoval nám teplejší oblečení.
Jednoho obzvlášť studeného rána jsme vyjeli z hory. Namrzlá tráva křupala koním pod kopyty. Země byla zledovatělá, ale nikde ani stopy po sněhu.
"Budeme muset jet svižným tempem." zadrkotal zuby Jirka a trochu pobídl koně. Od pusy nám šly chomáčky páry i přesto, že jsme na sobě měli zimní oblečení.
"Přes hory je lepší nepospíchat!" ozvala se Zeldia a zpomalila koně do kroku. "Obzvlášť teď v zimě!" dodala.
Všichni jsme zpomalili koně do kroku a pod vedením Zeldii jsme se proplétali stezkami v horách. Mnohokrát koním podklouzla kopyta, takže jsme museli brzy pokračovat po svých.

Nedlouho poté začal z nebe padat sníh. Drobné vločky se usazovaly na našich pláštích, ke sněhu se přidal i mrazivý vítr. Bylo počasí, že by ven nevyhnali ani psa. A Nositelé mrzli v nejhorším na hřebenech Hor Osudu. Nebylo vidět víc jak na pár kroků před nás.
"Musíme zastavit a někam se schovat!" křikla jsem, ale vítr mi odtrhl slova od úst. Lehce jsem chodila po sněhu a nebořila jsem se do něj jako moji přátelé. Zopakoval jsem Jirkovi svá slova. Místo odpovědi se mi dostalo jen přikývnutí.
Řekla jsem to ještě Zeldie a brzy na to jsme našli prázdnou jeskyni.
Jeskyně nebyla závratně veliká a s koňmi jsem byli opravdu na těsno. Ale vše bylo lepší než běhat po horách.
"Vypadá to, že dnes se nikam nedostaneme." poznamenala Zeldia a sedla si na zem.
"Doufejme, že se to do zítra uklidní." zamumlal Jirka snažící se rozdělat oheň. "Protože jestli ne, tak máme velký problém."
Zavedla jsem koně hlouběji do jeskyně a tam je uvázala. Připojil se ke Jirka, chytil mě za ruku.
"V pořádku?"
"Ano, jen ta zima. Tady v horách je horší než v Entagonu." usmála jsem se.
"S tím nic neuděláme, ale po zimě bude zase jaro. Stromy se začnou zelenat, květiny pokvetou-" odmlčel se, protože se z venku ozval nelidský řev.
"Co to-" nedořekla jsem, neboť do jeskyně vpadl vlk. Kňučel, třásl se zimou i strachem. Nemohl to být jiný vlk než Stín.
Přiběhl k Jirkovi a otřel se mu o nohu.

Došla jsem ke vchodu do jeskyně a vyhlédla ven. Sněhová bouře nepolevovala, hory už pokrývala pokrývka z čerstvě napadaného sněhu. Co bylo nejhorší, že sníh nás pomalu odtrhával od okolního světa.

"Měli by jsme jít." poznamenala jsem. Dostalo se mi odpovědi od obou: "Proč?"

"Sníh nás tu brzy zatarasí. Musíme jít." zavelela jsem. Přes hlavu jsem si natáhla kapuci a odvázala svého koně. Zeldia něco zamumlala uhasínajíc oheň. Poté vzala koně a beze slova s ním vyšla před jeskyni.

Všichni tři jsme vyrazili na další nemilou cestu vstříc hoře Erit.

Začalo se stmívat, sněhu ubývalo, ale zima byla až praštělo. Koním se do sněhu bořila kopyta, místy se brodili až po břicha. Namrzaly hřívy a oháňky, viditelně se třásli zimou. Stín, který tyhle podmínky snášel přece jen trochu lépe, běhal okolo nás a radostně mával ocasem.

"Nezastavíme na noc?" zeptala jsem se do naprostého ticha. Bohužel si mi dostalo záporné odpovědi ze strany Zeldii.

Nad našimi hlavami vyšel měsíc, osvětloval krajinu bledým svitem. Vrcholky hor se pnuli do výšin, sníh zářil nadpozemským svitem. Na obzoru se rýsovala hora Erit , nejvyšší vrcholek se pnul do závratných výšin. A jediné co z něj bylo vidět bylo úpatí. Celé Hory Osudu se pnuly do výšin, nikdy nebyly vidět jejich vrcholky neboť byly hluboko v mracích.

Usnula jsem, ani nevím, jak jsme se dostali k hoře. Když jsem se probudila, koně stáli před obrovskou bránou vedoucí do útrob hory. Po obou stranách se tyčili kamení strážci, obří sochy se pnuly do poloviny výšky hory. Kamenné tváře upínaly na jih, z pravé strany osvícené mdlým zimním sluncem. Po kamenných tvářích rostly vousy a na hlavách měli přilbice. V rukách drželi štíty.

Tohle musela být nepochybně hora Erit.

Seskočila jsem z koně, okamžitě se mi nohy zabořily měkce do sněhu. Rozhlédla jsem se, kousek ode mě byl Jirkův kůň. On sám se opíral o koňskou šíji a spal. Zeldia stála na vyvýšenině a hleděla do dálky, směr Strážnice. Věž tonula v záplavě slunečního svitu. Krajina pokrytá sněhem se třpytila a odrážela svit přímo nám do očí.

Přišla jsem k Jirkovi, lehce do něj strčila. Jen něco zamumlal a ohnal se rukou. Jenže kvůli tomu spadl do sněhu. Okamžitě vyskočil na nohy a zmateně se rozhlédl.

"Dobré ráno." usmála jsem se a smetla nějaký sníh z jeho pláště.

"Dobré, kde to vlastně jsme?" rozhlédl se okolo, zavadil pohledem o horu Erit.

"Jsme na místě, přímo před námi je království trpaslíků." řekla Zeldia, která k nám přišla.

"Vejdeme hrdinsky hlavní bránou?" zazubil se Jirka a už si to namířil k bráně. Nám nezbylo nic jiného než ho následovat. Došli jsme k bráně, Jirka na ní zabušil. Ozval se drsný hlas nějakého trpaslíka.

"Kdo jste a co tu pohledáváte?"

"Jsme poustevníci, které není radno vyhánět. Hledáme místo, kde bychom mohli složit hlavu." odpověděla Zeldia, která se zadívala kamsi nahoru.

"Pro dobrodruhy ani poustevníky zde není místo." ozvalo se seshora.

Jirka se zamračil "Musíme se tam dostat, i kdybychom museli použít násilí." zamumlal a sáhl po meči.

Zastavila jsem ho "Slyším nějaké kroky a hlasy. Otevírají bránu." řekla jsem a zadívala se na bránu.

Skutečně se otevřela, ale jen natolik, aby z ní mohl vyjít trpaslík. Podsaditý chlapík s plnovousem a dlouhými vlasy tmavé barvy. Na sobě měl drátěnou košili a přilbici, u pasu se mu pohupovala sekyra.

"Tak zvěsti nelhali. Skutečně k hoře Erit zavítali Nositelé." Pohladil si vous. "Nemůžeme vás pustit do hory s nějakou úctou. Král a samozřejmě Artem, nechť jeho oheň nikdy neuhasne, zakázali jakékoliv návštěvy cizích rodů." Při vyslovení jména obávaného draka se zašklebil.

"Ale pustíš nás tam." Řekla jsem. "Protože se chceš zbavit toho draka."

po jeho zarostlé tváři přelétl náznak obdivu i překvapení. "Paní z lesů moc dobře chápe naší situaci. Ano, pustím vás do hory, ale pod jednou podmínkou. Zbavíte nás draka." položil ruku na sekyru a usmál se.

"Co se stane, když to odmítneme?" Jirka sáhl po svém luku a zadíval se na horu.

"Předhodíme vás Artemovi jako zrádce Dragie." trpaslík se šklebil jako sluníčko na hnoji.

"Je to nabídka, kterou leze odmítnout." zavrčela Zeldia a sáhla po meči. Natáhla jsem před ní ruku.

"Nesmíme se hádat mezi sebou." řekla jsem do vzduchu.

Poté jsem zašeptala k Zeldie "Trpaslíky potřebujeme. A pokud v cestě k vítězství stojí drak. Tak jej budeme muset porazit."

Temná elfka se zamračila "Proč bychom měli tančit, jak píská nějaký prťavý trpaslík?!" sykla ke mě a ošklivě se podívala na trpaslíka.

"Protože je to naše jediná naděje." Vložil se do toho Jirka. "Jiný způsobem nezískáme posledního Nositele a jejich přátelství."

Zeldia v ústupu zvedla ruce a řekla: "Jestli nás ten drak sežere, tak vás zabiju v jeho břiše."

Oba jsme se usmáli, ale hned jsme přestali. Drak nás nesežere, radši nás upeče za živa.

"Jak jste se domluvili pane a dámy?" zašklebil se trpaslík, který moc dobře věděl, že jsme museli přistoupit na jeho podmínky.

"Zabavíme vás draka." Pevně prohlásila Zeldia. "Tak nás pusť dovnitř."

Trpaslík si zamnul ruce, v jeho očích bylo vidět potěšení. "Vezměte své koně a pojďte za mnou."

Udělali jsme, co řekl. S uzdami v rukách jsme vešli do hory.

Vstoupili jsme do šera hory. Jediné, co tuhle majestátní tmu utlumovalo byly ohně a pochodně rozmístěné v každé uličce a v každém rohu.Trpaslíci nám vzali koně a odvedli je někam z našeho dohledu.

Naším průvodcem se stal trpaslík se zrzavými vlasy a vousy, které mu spadaly po pás. Proto nosil vous zastrčený za opaskem. Tmavé oči upíral na konec dlouhé chodby, kterou nás vedl.

Po chvíli náš nový známí prolomil ticho.

"Takže vy jste ti Nositelé, co okradli krále temných elfů? Zoldiam aby vás vzal. Okrást krále, to by bylo dobrodružství." z jeho hlasu sršelo nadšení.

"Nebyla to taková zábava, jak to mohlo vypadat." Odvětil Jirka a stáhl si kapuci do čela. "Bude lepší, když drak nebude znát naše jména a podobu."

Obě jsme kývly a udělaly to samé, co on. Mezitím jsme dorazili ke dveřím.

"Počkejte tady, za chvíli jsem zpátky." řekl trpaslík a vešel dovnitř.

Opřela jsem se o stěnu. "Co když se nám to nepodaří, co když nás zabije?" zhrozila jsem se. Jirka mě chytil za ruku, když ke mě přišel.

"Teď si s tím nemusíš dělat starosti. Jestli se to má stát, ať se tedy stane." držel mojí ruku a usmíval se. 

"Jestli je tohle konec našeho putování, tak je to dost slabý konec." zavrčela Zeldia s rukou stále na meči. Jakoukoliv odpověď přerušilo otevření dveří. Vyšel z nich trpaslík s vážným výrazem na tváři. 

"Můžete dovnitř. Jdete za králem Artemem, takže se ho nepokoušejte urazit nebo okrást." po obličeji se mu rozlil úsměv. 

Vešli jsme dovnitř a ocitli se na úzkém mostě. který směřoval ke kruhové podstavě na níž stál trůn. Celá místnost byla osvícena pouze ohni. Strop byl tmavý, ale zbytek sálu ozařovaly odlesky od hromad zlata, kterými byl sál naplněn. Kráčeli jsme po mostě směrem k trůnu. Uprostřed šel Jirka, zatímco já se Zeldiou jsme šly každá po jednom jeho boku. Až v téhle chvíli se ukázala pravá velikost síně, táhnoucí se až neznámo kam. Hromady zlata zakrývaly celou podlahu, V pravidelných intervalech se ke stropu tyčily sloupy, které byli jedinou známkou toho, že místnost byla kdysi z kamene. Dlouhými kroky jsme došli až k trůnu na němž seděl král trpaslíků. Nejspíš byl velmi starý, jeho dlouhý, bílý vous měl zastrčen za opasek. Na hlavě mu seděla prostá koruna. Na kolenou měl položené kladivo, které ukazovalo mistrovskou práci z dob, než se do hory dostal drak. 

Všichni tři jsme poklekli, král pokývl hlavou, ovšem v té samé chvíli se za ním zjevil drak. Obrovský, rudozlatý drak na nás upřel své zlaté oči. Posměšně si odfrkl a položil hlavu vedle trůnu. Po šíji mu vyrůstaly ostny, jeho drápy byly jako obrovské meče. Jeho obří, kožená křídla, by bez problému dokázala utvořit uragán. I na rozměry síně byl ještěr obrovský, 

"Vítám Vás v hoře Erit. Je nám ctí tu po dlouhých letech uvítat cizince." pronesl král drsným hlasem, ale bylo v něm slyšet nefalšované potěšení. 

I nám je ctí spatřit krále trpaslíků a velikého Artema, nechť jeho oheň nikdy nevyhasne." odpověděl Jirka a hluboce se uklonil. Já se Zeldiou jsme udělaly totéž. Nevypadalo to, že by ta řeč na ně udělala nějaký dojem. 

"Kdo jste a co vás přivádí do Eritu?" drak nadzvedl hlavu a upřel na nás své zlaté oči, nebylo pochyb, že právě promluvil on. Jirka se trochu pousmál. 

"Nač budou velkému Artemovi naše jména? Jsme jen prostí poustevníci, hledající -" nestihl to doříct, jelikož drak se vzepjal. 

"Přístřeší, teplou postel, jídlo a pití, že?" zeptal se drak, na zlatou ještěrku dost mile. Jirka pokývl, ale trochu překvapeně koukl na mě. 

"Nerad bych ve své hoře ubytoval neznámé cizince." Artem se lehce ušklíbl, teda aspoň to tak vypadalo. "Vaše jména, prosím." 

"Jsem Syn Strachu." odpověděl v hádance Jirka a lehce se uklonil. Drak pokývl hlavou a pohlédl na mě. 

"Co ty, elfko?" 

"Dcera stříbrnovlasého elfa, ó mocný Arteme." Pravý král hory se uchechtl, až mu z nozder vyšel malý obláček dýmu. 

"Je mi ctí tě poznat." Zeldia nečekala, až drak něco řekne a hned na něj vypálila: "Dcera Temna!" Ještěr na ní upřel pohled. 

"Jsi troufalá. Nikdo tě nenaučil, že bez vyzvání se nemluví?" 

"Chtěla jsem ušetřit Vaší výsosti čas." odvětila elfka a zamumlala: "Ty přerostlá ještěrko s křídly..." Jestli tohle Artem zaslechl, tak to pouze mlčky přešel a pokračoval." 

"Rád jsem vás všechny poznal." zvedl hlavu až ke stropu jeskyně. Teď byl vidět v celé své smrtonosné kráse. "Rád jsem poznal zrádce Dragie! Stráže, okamžitě chyťte ty ničemy!" zvolal jasným hlasem, při kterém se sesunula lavina zlata.