Stáli jsme v pusté krajině, nechráněni, jen čtyři armády v čele se svými králi a Nositeli. Za tmavými zdmi hradu Zalis vycházelo slunce. Jeho paprsky se odráželi od hrotů kopí, tasených mečů a přilbic obrovské Zoldiamovi armády. Naše armáda byla proti kolosu těl té Zoldiamovi titěrnou hračkou.

Jirka stál v čele Hromarského lidu, po jeho boku seděl na koni velitel tvrze. Byli vyzbrojeni kopími, meči a lehkými štíty. Lehké drátěné košile kryly jejich hrudi a na hlavách měli posazené přilbice. Někteří seděli na zádech svých ořů, ti stáli v předu. Většina jich ale šla po svých.

Po jejich pravici stála početnější armáda temných elfů. Zeldia postávala po boku jejího krále a tiše s ním rozmlouvala. Vedle ní seděl na koni s nervózním výrazem ve tváři Zed. Celý nesvůj se hryzal do dolního rtu a v rukách žmoulal otěže svého koně.

Armáda byla vybavena meči typickými pro jejich rasu, lehkým brněním a ti nejobratnější měli na zádech luky s toulci.

Úplně vpravo vedl svou armádu do bitvy král trpaslíků sedící na hnědém poníkovi. Okolo sebe měl svou čestnou stráž s Milbim jako velitelem. Bylo až k nevíře kolik trpaslíků opustilo Erit a vydalo se bránit svou vlast. Vyzbrojeni těžkým brněním, krátkým mečem nebo sekerou či kladivem. Za štítem vysokým jako oni sami se hravě schovali a byli tak tvrdé oříšky po nepřátelské lukostřelce.

Po levici lidu Hromarskému byla armáda mého lidu. Vedle mě netrpělivě hrabal kopyty do tvrdé hlíny bíly kůň. Na něm seděl král elfů, o nic víc klidnější než jeho hřebec. Leon, sedící na koni opodál, svému otci vůbec nervozity neubíral.

Cítila jsem v břiše takové divné prázdno. Teprve předchozí den jsem měla svatbu s dnes už jsem stála před armádou elfů a chystala se svrhnout Zoldiama. Teprve ráno jsem se probudila vedle Jirky v láskyplném objetí. Všechno se to zdálo jakoby to bylo před tisíci lety. Teď to byl okamžik. Bylo jen teď. Žádné zítra, žádná jiná budoucnost.

Armáda elfů byla tvořena převážně lukostřelci s dlouhými luky na zádech. Každý bojovník měl alespoň nůž. Malá skupinka, která seděla na koních nesla dlouhé meče.

Zřetelně jsem slyšela Jirkův hlas, který promlouval k Hromarské armádě.

„Buď padneme a budeme slavní nebo zvítězíme a budeme ještě slavnější!" Jako odpovědi se mu dostalo zabušení meči o štíty.

Ze všech koutů spojené armády se ozval bojový výkřik a bušení mečů o štíty. Vůdci jednotlivých armád si vyměnili pohledy. Všichni čtyři zvedli ruce do výše a rychle s nimi mávli dolů.

Celý kolos těl se dal do pohybu, všichni vyrazili na nepřátelskou armádu. Velitelé řvali rozkazy na své muže.

Jediní, co zůstali na místě byli Nositelé.

„Tohle je holé bláznovství!" Prohlásil mračící se Milbi.

Zeldia mu položila ruku na rameno „Ale jiná možnost není. Náš plán je ten nejlepší, jaký jsme byli schopni vymyslet."

„I tak je to bláznovství." trpaslík rozhodil rukama „Jakou šanci máme v bitevní vřavě bez koní?"

„Viděl někdo z vás Drakobijku? Včera večer tu ještě byla." Ozval se Jirka a rozhlédl se po bitevním poli. Měli jsme už první ztráty, několik trpaslíků leželo v kalužích krve. Muži z Hromaru ztratili také pár mužů.

„Máte koně." Ozval se známý hlas za námi. Všichni jsme se za ním otočili. Nebyl to nikdo jiný než Jirkův přítel Otmar. Na svém šedém hábitu měl brnění, u pasu se mu pohupoval meč. V jedné ruce držel hůl a v druhé uzdu statného bělouše.

„Ten kůň nás ale všechny neunese." Namítla jsem a pohladila bělouše po hlavě.

Otmar se usmál a podal mi uzdu „Ale tebe a Jirku unese."

Nasedla jsem na koně, Jirka si sedl za mě.

„A co vy? Přece nepůjdete pěšky." zeptala jsem se.

Čaroděj se usmál a zapískal. Než dozněl tón přicválaly dva koně. Statní hřebci s hnědou srstí a krásnou dlouhou hřívou. Otmar se vyhoupl na jednoho z koní a Zeldia s Milbim na toho zbývajícího.

„Je na čase ukázat nepříteli všechny karty, které jsme až doposud skrývali." prohlásil Otmar.

Všichni jsme sborově zařvali: „Za Dragii!" A hnali koně, co to šlo do bitvy. Čaroděj zamířil do bitevní vřavy, pozvedl nejedno srdce, co už ztrácelo naději a chtělo boj vzdát. My jsme cválali k hradu, náš plán spočíval v probojování se do hradu a zbavení se Zoldiama uvnitř.

Před bránou jsme seskočili z koní.

„Jak, že si říkal, že tu bránu přelezeme?" zeptala jsem se Jirky, který si prohlížel bránu.

Místo odpovědi vytáhl z pod pláště smotané lano na jehož konci byla smyčka. Vyhlédl si jeden z dost silných výběžků hradeb a hodil na něj lano. Po zatažení se smyčka utáhla.

„Račte milý Nositelé." řekl s úsměvem a přidal k tomu lehkou úklonu. Všichni až na Milbiho jsme lehce vyšplhali na hradby. Náš trpasličí kamarád se přivázal lanem a my jsme ho vytáhli nahoru.

Seběhli jsme z hradeb dolů na prostorné nádvoří po kterém se procházelo hafo koček, kocourů i koťat. Před námi byla další brána přímo do hradu. Po levici i po pravici se na nás mačkaly budovy se slaměnou střechou, které nejspíš sloužili k ubytování vojáků. Procházení kolem koček provázelo syčení a prskání. Tmavé stěny vrhaly obrovské stíny, díky nim se zdál hrad ponurý a tmavý. Jirka rozrazil křídla brány a vkročil dovnitř. Zeldia s Milbim zůstali u brány a já s Jirkou jsme se vydali na nebezpečnou výpravu.

Procházeli jsme dlouhými chodbami osvětlenými pochodněmi. Ve výklencích stáli ponuré sochy předchozích vládců této stejně ponuré země. Kamenné tváře bez výrazu upírali na nás. V rukách drželi své meče, většinu z nich pokrývala rez.

„Proč je tahle hrobka v hlavní chodbě?" Můj hlas se v ozvěnách vracel zpátky.

„Tohle není hrobka, ta leží pod hradem. Tohle je jen chodba se sochami všech panovníků této země." Vysvětlil Jirka a prudce zahnul k jedné z posledních soch. Byla to socha nijak vysokého muže s hladce oholenou tváří, ústa měl zkřivená v úšklebku. Vlasy mu z velké části zakrývala kápě. Oděn byl v dlouhém hábitu, u pasu měl meč a v rukou držel objemnou knihu.

„Zoldiam." vydechla jsem sotva slyšitelně, ale ozvěna ty slova zopakovala. Celá chodba se chvěla tímto jménem.

Zničeho nic se vedle nás ozvalo kočičí mňouknutí. Já s Jirkou jsme se příšerně lekli. Zrzavý kocour se otřel o nohu sochy a ladně seskočil dolů. Upřel na nás své zelené oči a znovu pronikavě mňoukl.

Jirka mě beze slova chytil za ruku a odvedl mě dál chodbou. Kocour se pomalým krokem vydal za námi, stále přitom mňoukal. Dál jsme kráčeli zdánlivě nekonečnou chodbou, kterou se rozléhaly naše kroky. V jednom výklenku byly pootevřené dveře, vycházelo z nich matné světlo. Z místnosti se ozývaly hlasy a mňoukání nespočet koček.

„Proč vlastně vedeš tuhle nesmyslnou bitvu?" Zeptal se nejspíš ženský hlas. Dlouho bylo ticho, to ten druhý nejspíš přemýšlel.

„Za Kulíška. Nikdo neměl právo ho zabít!" odvětil mužský hlas s úctou, při jméně Kulíšek.

„To je ten kocour, co se na nás koukal, když jsme to poprvé dělali?" ženský hlas zněl zamyšleně. Než stačil muž odpovědět, tak Jirka otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Já vešla za ním.

Ocitli jsme se ve velké s kamenným trůnem ke kterému vedl červený koberec. Na trůnu seděl Zoldiam a na klíně mu seděla Jana Drakobijka. Okolo trůnu seděly nebo ležely kočky všech barev a velikostí. Obrovský černý kocour, s mašlí okolo krku, se rozvaloval na polštářku u Zoldiamových nohou.

Dlouho bylo ticho. Jako první promluvil Zoldiam.

„Čekal jsem, že dorazíš, synku. Ale nepočítal jsem s tím teď." ušklíbl se a volnou rukou objal Drakobijku.

„Přišel jsem s tebou bojovat!" Jirka tasil Aslam a čekal zda Zoldiam něco udělá. Bohužel zloduch se jen pousmál objímajíc Drakobijku. Kočky sborově zaprskaly a pomalými kroky se vydaly k Jirkovi.

„Zvedni se, ty srabe, a pojď bojovat!" zařval Jirka, u toho máchl mečem ve vzduchu.

„Omluvíš mě, drahá? Musím uklidnit jedno neposedné dítě." řekl Zoldiam k Janče, která se zvedla a s průvodem koček opustila místnost.

„Už nejsem žádné dítě!" ohradil se Jirka, nehnul se ani o kousek a dál vířil mečem vzduch.

„Ale stále se tak chováš. Vůbec nechápu, proč s tebou ta ušatá kráva dokáže vydržet." Zoldiam sebral z polštářku kocoura a jemně mu cuchal ebenovou srst. „I když možná, že to bude tím, že se chce cítit chytřejší. Alespoň vedle někoho."

Jirku ta slova popudila až na tolik, že došel až k trůnu. „Neurážej moji manželku!"

Zoldiama to pobavilo, dál ale nezměnil svou polohu. Kocour začal slastně vrnět a do toho mával svým dlouhým ocasem.

„Řeknu ti, že mě vždycky zajímalo jaká žena by si vzala takového tupce jako jsi ty." Ušklíbal se, dál hladil kocoura. „Ale i já musím přiznat i když nerad, že jsem se spletl. Myslel jsem si, že si tě nikdo nemůže vzít, tedy pokud by nebyl úplně zoufalý nebo hloupý. Ale vidím, že Amira splňuje oba požadavky."

„To odvoláš!" Zařval Jirka a rozvířil mečem vzduch malý kousek od zloduchova obličeje.

„Co když ne?" Usmál se, kocoura přitom odložil na opěrku trůnu.

„Tak to bude tvůj konec! A hned po tobě chcípne ten kocour!" Jirka ukázal mečem na černé zvíře.

Zoldiam bleskově tasil meč, popadl Jirku za předloktí. Vytrhl mu z ruky Aslam a dohodil jej na druhý konec místnosti. Svůj meč přiložil na krk syna.

Já jsem potichu tasila Lauricius a tiše se vydala za Zoldiamem.

„Nikdo nebude sahat na mého Kulíška!" Řekl potichu, ale výhružně zloduch. Byla jsem jen pár kroků od něj, když se otočil a svázal mě kouzlem.

Dovlekl Jirku k otevřenému oknu, mě mávnutím ruky přivolal k nim.

„Podívej se, jak tvoji přátelé umírají. Dívej se, jak zbytečně marní své životy jen kvůli bezcenné svobodě." Zoldiam držel Jirku pod krkem a nutil ho se dívat z okna.

Viděli jsme přímo na bitevní pole. Kam oko dohlédlo se bojovalo. Naše armáda byla semknutá v obležení nepřátel. Po nehostinné zemi leželo nespočet mrtvol. Jejich krev lačně polykala zemina, od Hor Osudu přilétala hejna vran a havranů. Černá křídla se snášela na pole smrti a zatracení, vyklovávaly oči, praly se o ještě teplá střeva. Zranění muži křičeli o smilování, odhazovali zbraně a dávali se na panický útěk, který končil střelou do zad.

Otmar s hrstkou bojeschopných provedl poslední zoufalý útok. Běželi setnout hlavu veliteli nepřátelské armády. Čaroděj se oháněl mečem a holí, která žhnula jako roztavený kov. Malou skupinku obklopila horda nepřátel, mnoho se jim podařilo zabít, ale nemohli odolávat bojovníkům dlouho.

Po bitevním poli vybuchla záře, poté co ustala bylo vidět, jak se čarodějova hůl rozlomila vejpůl. Otmar se dlouhou dobu držel ze všech sil na nohou. Brzy na to ale klesl k zemi s rukou na břiše. Z rány vytékaly životodárné tekutiny a barvily nenasytnou zem.

„Ne!" Vykřikl Jirka a snažil se vyškubnout se Zoldiamových pařátů.

„Všichni zemřou a nebude to dlouho trvat. Chcípnou jako prašivý psi s ocasy stáhnutými mezi nohy." Řekl Zoldiam s viditelným potěšením se kochal pohledem z okna.

Všimla jsem si svého bratra, který se s mečem v ruce plížil do zad veliteli. Zoldiamovi to ale neušlo. Zapískal, ten pronikavý zvuk se donesl k uším lukostřelců, kteří okamžitě vypálili. Dva šípy zasáhly Leona do hrudi a třetí do stehna. Můj bratr se s posledním výkřikem a mečem nad hlavou rozběhl na velitele. Máchnutím z posledních sil usekl muži hlavu. Vzápětí mu břichem projel meč. Viděla jsem jak se podíval mým směrem. Naposledy se ušklíbl a klesl k zemi. Byl nadobro pryč. Rozplynul se jako mlha.

Jeho smrt mnou projela jako nůž, nebyla jsem schopna slova. Cítila jsem jen, jak mi po tvářích stékaly slzy.

„Kolik jich ještě musí zemřít, aby jste poznali, že je tahle bitva, pro vás, prohraná?" Zeptal se Zoldiam a podíval se mým směrem. „Musí zemřít i ona, abys skousl svou pýchu a odvolal svou armádu?" Zeptal se Jirky.

On vedl vnitřní boj. Nakonec chytil Zoldiamův meč rukama a ze všech sil se ho snažil odtáhnout od svého krku. Z prstů mu teklo hromady krve, bolestivě zatínal zuby a dupal zloduchovi na nohu.

Zoldiam ho nechal vyhrát bitvu, ale válku ho vyhrát v žádném případě nenechal.

Jirka rychle odběhl pro Aslam. Rozřezané prsty obvázal utrženými pruhy z pláště. S mečem v ruce se pomalými kroky vydal k Zoldiamovi. Čekal na něj, meč držel podél boku.

Vrhli se na sebe jako divocí vlci, místo zubů a drápů měli meče. Tančili po celé místnosti, kov zvonil o kov. Od okna se ozývaly křiky zraněných, ale také i živých. Kdyby se podařilo Jirkovi zabít Zoldiama byl by konec šílenství.

Bohužel se tak nestalo.

Netrvalo dlouho a Jirka s výkřikem padl k zemi. Z břicha mu vytékala krev.

Z mých rtů vyšlo jen „Ne!"

Zoldiam máchl mečem za účelem očištění kovu. Kouzlo držící mě na místě polevilo. Doklopýtala jsem k Jirkovi. Do očí se mi hrnuly slzy, zatímco v kaluži krve kus přede mnou ležel můj milovaný, nad kterým se tyčil jeho chichotající otec, jenž pomalým krokem přešel ke trůnu, odkud nadzvedl tu chlupatou kouli, kterou, když se usadil si posadil na klín.

Cítila jsem, jak mi po tváří stékaly slzy a muži na trůně se na obličeji objevil škleb.

„Nebul tady jak želva, Ušatko." ozval se za mnou hlas Drakobijky a s ním i mňoukání koček. Chtěla jsem protestovat, ale Jirka tiše zašeptal: „Já se vrátím, Zoldiame."

Jmenovaný se na svém trůnu usmál. „To ti věřím, ale ten spratek v jejím břiše nebude takový hrdina jako ty."

Jirka mi podal Aslam, chabě se usmál, když mě zkrvavenými prsty pohladil po tváři.

„Amiro?" zašeptal.

„A-ano?" vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Musím ti, něc...něco říct." prsty mi stále kreslily po tváři krvavé cestičky.

„Podívej se, jak to dopadlo, kolik jich zemřelo." vzdychla jsem a dala se do pláče.

„Není čas pro ně truchlit," odpověděl. „Poslouchej mě, Amiro!"

Sklonila jsem se k němu a moje vlasy mu spadaly do tváře.

„Tak už ten den přišel...Nebreč pro mě, ale truhly za ty kteří to potřebují."

„Ne! To přece nemů..."

„Buď potichu!" přikázal mi „Teď tě nebude chtít zabít. Chápeš? Ale jakmile mu přijde lepší zbavit se svědků, bez váhání se tě zbaví." Rukou se dotkl rány na břiše. „Nedovol mu to, prosím tě. A nedovol mu aby se zmocnil našeho dítěte. Nedovol mu říct...byla to jen neohrabaná armáda..."

Trochu přitom zvedl hlavu, ale teď opět ležel v mé náruči.

Skrz mňoukání koček polehávajících všude kolem se zvenku ozývaly nezřetelné výkřiky umírajících a raněných teprve se připravujících zemřít.

Pomocí pravé ruky se dokázal nadzvednout, aby ke mně byl blíž. Z koutku úst mu začala vytékat krev „Musíš utéct, dokud se dá, Amiro." Setřela jsem mu krev lemem pláště. „Uteč, dokud můžeš. Vezmi s sebou Zeldiu a Milbiho, pokud budou mrtvý, tak vezmi alespoň jejich meče. Vyhýbej se Zoldiamovým vojákům, pokud budeš muset bojovat, tak bojuj a co nejvíc jich pozabíjej." Hlas se mu vytrácel „Musíš utéct, dokud se dá, Amiro. Musíš..."

Přikývla jsem.

Zoldiam trůnil na svém trůnu s Drakobijkou na klíně. Otevřeným oknem proudily dovnitř paprsky poledního slunce. Dlouhé prsty paprsků se odrážely od mých vlasů a vracely se zpět na pole smrti a zatracení.

„Udělej to," pravil a stiskl moji ruku „Zasaď jim ránu, když to nebudou čekat. Znič je, Amiro. Znič je všechny."

„Jirko..."

„Už jdi. Bež jako si nikdy neběžela. Jakoby ti šlo o život, protože ti jednoho dne půjde."

„Nemůžu tě tady nechat," zašeptala jsem třesoucím se hlasem plným bezmoci.

Usmál se a přitáhl si mě ještě blíž, jako by mi chtěl pošeptat něco do ucha. Místo toho mě políbil.

„...Miluji tě, Ami..." vypravil ze sebe, znělo to jako vzdech, a zemřel.

Nechal mě samotnou v síni tyrana, který si podmanil už snad vše v naší malé zemi. Tyrana, který teď seděl na trůnu a přehlížel smrti svého syna. Tyrana, který rozpoutal válku a bez milosti smetl armádu Dragie.

„Ty- ty zrůdo! Zabil si mého milovaného, svého syna! A pro co! Proto abys vládnul Dragii?" zlostně jsem řvala k trůnu mávaje rukama v rozhořčeném a slepě mířeném odporu. „Naše země se ti nikdy nepodvolí, všichni ti budou odporovat! Protože si to byl TY, kdo zničil poslední živou legendu!"

„A proto ušatci stále žijí." zabrblal, ale poté normálním hlasem spustil: „ ZABIL MI KULÍŠKA! Zasloužil si to! Byl to úžasný kocour s heboučkou srstí a pružnými tlapkami! A k čemu to bylo, když ho to hovado nabodlo na kůl?! K NIČEMU!"