- Pohraniční pevnost Arges, Valašsko, léto 1473-

Nebývalo jevem neobvyklým, že dvě knížectví v těsném sousedství stravovala zášť a vzájemná nenávist. Bratr by i bratra zabil, ovšem v zemi na východě Evropy tomu bylo jinak. Valašské a transylvánské knížectví spolu žila v míru a poskytovala si přes své hranice pomoc, zejména pak vojenskou. Turecká hrozba nad celou zemí visela jako temný stín a nenechaví Osmané podnikali časté výboje za hranice, aby uchvátili moc nejen zde, ale aby rozšířili svou působnost až do srdce starého kontinentu. Skalní pevnost na hranicích obou zemí se stala symbolem síly a vzájemného respektu mezi oběma knížectvími. Arges a jeho muži chránili hranice na severu Valašska a neopomenuli podporovat také knížete své země, za kterého nasazovali životy v přetěžkých bojích. Hrad vystupoval ze skal jako děsivý obr z tvrdého kamene, ale mezi jeho zdmi vládla vřelost a vzájemná úcta.

V pravé poledne, kdy slunce stálo vysoko na obloze a laskalo červenou střechu šlechtického sídla svými hřejivými paprsky, panoval na prostorném nádvoří nepravidelného půdorysu čilý ruch a shon. Muži i ženy se proplétali mezi sebou, živě spolu rozprávěli, nosili věci ven z hradu a ukládali je do brašen nebo podávali ostatním. Ve středu všeho dění stálo několik hřebců a kolem nich jejich jezdci, pilně se připravující na cestu. Z černého koně, který stál nejblíže vstupu do hradu, sálala autorita. Dobře stavěný hřebec se silnýma nohama stříhal ušima a svýma moudrýma očima kontroloval okolní dění. Působil takřka nezkrotným dojmem, ale malá holčička v náruči svého otce zvíře bez bázně hladila po vlhkých nozdrách.

„Než se vrátím, starej se o hříbě ve stájích, ano?" otec rozesmátého dítka políbil svou dcerku do kudrnatých vlasů.

Holčička se zachichotala a obrátila svou pozornost k němu. Přitiskla mu drobné ručky ke snědým tvářím a vpíjela se do jeho sytě zelených očích, se kterými si pohrával sluneční svit, až připomínaly roztavené zlato.

„Jen aby ses nám vrátil," ozval se blížící se ženský hlas.

Dívenka se znovu zasmála a tentokrát natáhla ručky ke své mamince. Právě příchozí žena si ji převzala a svému muži podala stočenou deku.

„Jedeme na námluvy, ne do války, Diano," odpověděl muž. Příjemný tón jeho hlasu v sobě nesl otcovskou něhu a přebíjel vojáka uvnitř.

„To může být leckdy mnohem nebezpečnější, Assanide," Diana mu věnovala jeden ze svých oslnivých úsměvů, ve kterém se skrývalo vědění, jemuž vládly jen ženy. Ony nejlépe znaly osidla lásky.

Assanid si prohrábl stříbřité vlasy a přešel ke svému hnědákovi. Připevnil deku ke zbytku svých věcí, zatímco rozprávěl: „Nečeká nás nic nebezpečnějšího, než domluva s tamějším knížetem. Získat jeho dceru nebude příliš složité. Valašský šlechtic, který zemi pomohl v bojích proti Turkům, je spása oproti tomu barbarovi ze severu."

„Mluvíš, jako byste vše měli jisté. Ženská vrtkavost je ale nestálá," Diana si upravila čepec, který jí dívenka zpola stáhla z hlavy. Pohledem však visela na svém muži.

Spokojené manželství narušoval jen strach, který Diana pociťovala stejně, jako každá žena vojáka. Assanid byl pravou rukou jejich pána, zdatným válečníkem a vrásky, jež se na jeho tváři začínaly rozmáhat jasně dokládaly, že toho viděl přeci jen více, než mladý šlechtic. Diana však věřila oběma mužům, zejména pak jejich schopnostem.

„O tom jsem se přesvědčil již před lety," Assanid se na svou ženu obrátil a pohladil ji po růžových tvářích. Jejich malá dcerka se na oba rodiče usmívala radostným dětským úšklebkem, kterému chyběly dva zoubky.

„Všichni moc dobře ví, že ona ulovila tebe," idylickou chvíli před odjezdem narušil muž s hustou kšticí černých kudrlin, který za uzdu vedl svého koně.

„Snadné to neměl," ke špičkování se připojila také Diana, ovšem ta jen na nově příchozího mrkla a spolu se svou dcerou se vzdálila. Přípravy na cestu vrcholily, družina měla co nevidět odjet.

Assanid se za svou ženou chvíli díval, než se obrátil na svého přítele a spolubojovníka. Povytáhl tenké obočí a jeho výraz mluvil za vše.

„Snad jednou najdeme ženu i tobě, Ione," pravil dobrácky a poplácal po šíji černého hřebce, který se mezi ně vmísil.

„Já už ji mám," odvětil Ion a odkryl rukojeť svého meče, který byl v pochvě připevněn k popruhům sedla, „rozumíme si."

Assanid jen pobavením zavrtěl hlavou, až mu stříbřité vlasy zavířily kolem tváře.

Muži mezi sebou vždy žertovali, ať šlo o cokoliv. Nebyli jen vojáky a oddanými následovníky svého pána. Byli rodina. Žili spolu, sdíleli své radosti a strasti, mnohdy spolu na válečných taženích strávili mnoho měsíců. Vzájemně se znali a věděli o sobě takřka vše. Boj se zocelil jako jednotlivce a stmelil jako družinu. Jeden za druhého by bez zaváhání položil život.

„A co bude, když se drahé knížecí dceři nebude líbit nápadník?" Ion s úsměvem na tváři kontroloval, zda jeho koni sedí sedlo správně, přičemž koutkem oka zabíhal k Assanidovi.

Neustále si dosud nepřítomného šlechtice dobíral. Věkem si byli rovni a pojilo je tak jakési pouto spříznění. Vtipkovali spolu, vyráželi společně na hony nebo na výpravy do sousedního okolí. Ion svého pána respektoval, ale bujará veselost jejich mládí z nich činila spíše bratry, než vůdce a jeho vojáka. Nad oběma poté dozoroval Assanid, který svého pána znával ještě jako chlapce. Viděl jej vyrůstat, učil jej bojovat a posléze se ujal také Ionova výcviku, když si k nim našel cestu. Ač je nespojovala krev, tři muži byli prakticky nerozluční. Tvořili nejsilnější jádro družiny a každý z vojáků by svého vůdce následoval i do chřtánu samotného pekla.

„Moldavské knížectví upřednostňuje výraz despota," od mohutných dřevěných dveří se ozval hrubý hlas, který by kde kdo přisoudil člověku mnohem staršímu. Ke svým dvěma pobočníkům se však blížil mladý muž vysoké postavy s veselým úsměvem na rtech.

„Kníže nebo despota...chceš jeho dceru, ne stolec," Ion se obrátil ke svému pánu a i jeho rty skryté v rozmáhajícím se strništi zkřivil úšklebek pobavení.

„Snad ti dvoření se dámě půjde stejně, jako válčení. Jen trochu mírněji," ani Assanid si neodpustil štiplavou poznámku.

„Ještě bys ji vyděsil, Vlade," Ion se dobře bavil. Miloval výpravy a ač toto nebyla cesta na bitevní pole, vidina dalšího dobrodružství jej naplňovala očekáváním.

Mladý šlechtic se rozesmál. Ač se vydával vstříc něčemu novému, co by neudělal, kdyby nemusel, byl rád, že má po boku své dva nejvěrnější druhy. Ke sňatku jednou muselo dojít a měl-li možnost, chtěl tuto svou cestu řídit sám. Láska byla citem, kterému nemohl podléhat a dosud se něčím takovým ani nezabýval. Politika si však tento skutek žádala. S takovou mohl alespoň ukázat na tu, která se měla stát jeho chotí.

„Vše je připraveno?" Vlad se ohlédl po Assanidovi. Na svého zástupce vždy ve všem spoléhal.

Nejvyšší z mužů se rozhlédl po nádvoří a pohledem setrval u své dcerky, která v jednom z koutů nezbedně dováděla a pokoušela se chytit barevného motýlka. Její matka ji se zalíbením pozorovala, ale vycítila pohled svého muže. Obrátila se jeho směrem a vyloudila na tváři úsměv. Netušila proč, ale cesta za výhodným sňatkem jejich pána se jí zdála mnohem nebezpečnější, než kde jaká výprava, jíž se muži účastnili.

„Vrátíme se," Vlad poplácal Assanida po ramenou a sledoval směr jeho pohledu, „zase svou rodinu uvidíš, to ti slibuji. Porušil jsem snad někdy své slovo?"

„Nikdy, můj pane," Assanid se probral ze svého rozjímání a opět se v jeho tváři zračila jistota a neutuchající víra.

Mezitím se již na nádvoří shromáždili všichni muži, kteří měli s Vladem vyrazit na cestu. Vstříc moldavskému knížectví se vydávalo dohromady deset mužů, těch nejlepších, jaké Arges měl. Sluhové ještě ve spěchu ukládali poslední věci na svá místa a kontrolovali, zda má výprava vše přichystáno.

To už se malá dívenka rozběhla přes celé nádvoří a mířila rovnou k Vladovi. S nataženýma ručkama se dožadovala pozornosti. Nadšením vypískla, když ji šlechtic zvedl do vzduchu.

„Copak to tady máš?" poklepal jí na sevřenou pěstičku.

Dívenka rozevřela ruku a ukázala mu šňůru červených a černých korálů, které se pravidelně střídaly.

„To patří mamince," Assanid na oko huboval.

Dítko si nechalo hračku vzít a zaměřilo se na Vladovu tvář. Hledělo mu do modrých očí a v jednu chvíli mu zcela spontánně přitisklo ručky na holé tváře. Nádvořím to smíchem zahučelo, jen Ion stojící opodál cosi zamručel a zakousl se do jedovatě zeleného jablka. Na rodinný život a děti jej příliš neužilo. Jeho vyvolenou se stala válka.

„Postaráš se zatím o maminku?" optal se Vlad. Dívenka horlivě přikývla hlavou.

„A budeš hodná?" pokračoval. Dostalo se mu stejné odpovědi.

„Je čas," zahučel Ion. Rodinu svého přítele respektoval, stejně jako Vladovu náklonnost k ní, ale již nebylo času nazbyt. Cesta byla dlouhá.

Vlad položil holčičku zpět na zem a ta se hned přimkla k nohám svého otce.

Nastalo hromadné loučení. Ženy dávaly sbohem svým mužům, děti svým otcům. Ti, kteří ještě svou drahou polovičku nenašli, se loučili se svými přáteli. Všude se ozývala přání šťastné cesty a dobrého pořízení. Většina mužů se již vyšvihla do sedla a z koňského hřbetu přehlížela celé nádvoří.

Diana se loučila s Assanidem, zatímco Vladova tvář se zasmušila. Zapnul si kulaté knoflíky na svém kabátci z hnědé kůže a okolí příliš nevěnoval pozornost. Myslí se mu prohnala vzpomínka na matku, jedinou ženu, která kdy vládla jeho srdci. Doufal, že v ženě, která na něj čekala na konci jejich cesty, najde spřízněnou duši, ale jeho víra nebyla nejsilnější. Domluvené sňatky založené čistě na politice láska nenaplňovala. Vzájemná úcta a respekt možná, ale nebylo tomu tak vždy. Stačilo mu vzpomenout si na svého otce, toho barbara, který své ženě působil jen samá příkoří. Takový Vlad být nechtěl.

„Dávej mi na něho pozor, ano?" Diana se po chvíli přitočila k Vladovi a objala jej. Jako jedna z mála žen si mohla dovolit takto důvěrný přístup ke svému pánu.

Ze sedla se ozval Ion, jež si musel svých přátel zase dobírat: „Ona už tě zase hlídá."

Assanid na jeho slova nijak nereagoval a vyšvihl se do sedla.

„Spolehni se," Vlad ženu letmo objal.

Záhy mu jeden z mužů dovedl jeho černého hřebce. Dlouhá hříva se koni leskla ve slunečních paprscích. Zaklapal kopyty na kamenech, mezi nimiž vězela udusaná hlína.

Vlad s děkovným pokývnutím převzal uzdu. Vteřinu nehnutě zíral na dračí hlavu, která tvořila hlavici jeho meče. Rozšklebená tlama vykukovala zpod deky. Hřebec se po svém pánu ohlédl a pohodil hlavou. Snad svého jezdce pobízel.

„Šťastnou cestu!" ozvalo se z davu, když se do sedla vyšvihl také mladý šlechtic.

Malá družina pobídla své koně a všichni se za zběsilého jásotu celého nádvoří vydali k bráně. Kopyta na kamenech zvonila a jezdci naposledy mávali svým bližním a přátelům.

Vlad se přiměl k úsměvu, ale jen co koně projeli branou, padla na něj tíseň. Tohle nebyla bitva proti děsivým Turkům, ani žádná štvanice. Dvořit se dámě znamenalo odložit zbroj a stanout proti svému protějšku jen s tím, co nosil ve svém srdci. A tomu Vlad věřil pramálo. Milovat někoho a věřit mu jinak, než jak věřil svým mužům – to jej v hloubi duše děsilo. Nemohl se skrýt za svůj meč. Rozhodovat měla jeho duše a Vlad sám netušil, kým ve skutečnosti je. Vlídná matka v něm zakořenila něžné city, ovšem tvrdá ruka jeho otce je pohřbila spolu s rakví své ženy. Obával se, že by se mu snad v manželském svazku mohl příliš podobat.

Irina, dcera moldavského despoty, kterou měl pojmout za manželku, se však měla stát mostem do budoucnosti mnohem hrozivější, než si kdokoliv dokázal představit. Přesto však na Vlada čekalo setkání, které mu mělo o několik století později odhalit pravdu, která byla i jemu samotnému skryta.