Jediný, kdo si dokázal zachovat chladnou hlavu, byl Gabriel. Na rozdíl od svých společníků vzdoroval tvrdému pohledu Nickových očí a vražednému úsměvu jeho rtů s klidem, aniž by na sobě dal znát znepokojení. Více ho zneklidňovalo Benovo srdce, které hrozilo, že samo vyskočí z hrudi.

„Noví přátelé?" Nick nadzvedl jedno obočí a tentokrát se zaměřil právě na Bena.

Ten si musel olíznout rty a hlasitě polknout. V krku měl knedlík a nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku. Dokud se Nick motal kolem každého zvlášť, nebylo to nic hrozného. Jenže když je teď nachytal skoro všechny pospolu? I tomu největšímu zabedněnci by muselo dojít, jak se věci ve skutečnosti mají.

„Vy budete jistě pan Aldrich. Leccos jsem o vás už slyšel," Gabriel svými slovy přitáhl pozornost k sobě. Všichni věděli, že jestli někdo proti odhodlanému lovci obstojí, tak je to právě on.

Nick se do něj zabodl pohledem. Ve tváři se mu mísila radost s nenávistí. Skrýval v sobě příliš mnoho rozporuplných emocí a zdálo se, že tváří tvář Gabrielovi se mu nedaří vypořádat se s nimi. Na tento okamžik čekal dlouho, div by z toho nezešílel.

„Představoval jsem si vás jinak," drsný hlas prodchnutý zlobou neskrýval odpor.

„Co prosím?" Gabriel naklonil hlavu na stranu a předstíral, že skrytému významu otázky nerozumí. Věděl, že je to zbytečné, ale přeci jen se pokusil zvrátit výsledek – odhalení.

„Představoval jsem si vás jinak," zopakoval Nick a postoupil o dva kroky blíže. Všiml si Benova pohledu – mladíkovi zatěkaly oči vzhůru. Nick stál přímo pod těžkými vraty. Kdyby se náhle uvolnila, mohla ho pod sebou pohřbít. Takové štěstí však nikdo z nich neměl.

„Nevím o tom, že bychom se snad někdy setkali," namítl Gabriel, obezřetně sleduje jeho kroky, „vás bych si jistě pamatoval. Odhodlání a vnitřní sílu jen tak nezapomínám."

„To potěšení setkat se s vámi mám až nyní," podlézavá slova pronášená jedovatým hlasem byla pouhou zástěrkou. Nick si s ním hrál, se všemi. Nechával jim onu nepatrnou naději, že se sám mýlí, ale přitom si jen připravoval půdu pro ten poslední výpad.

Zavrzání za Gabrielovými zády přivábilo Nickovu pozornost. Drobný zatoulaný kamínek zaskřípal pod Ameliiným podpatkem, když se pokoušela o jediný nevinný krok vzad. Ztuhla, když se na ni lovec zaměřil. V jeho pohledu bylo cosi šíleného. Sám si to možná nemyslel, ale při pohledu do těch bezduchých očí bylo Amelii jasné, že ten muž už dávno neví, co je to zdravý rozum.

„Skoro jako kráska a zvíře," usmál se. Stále v ní viděl možnou páku, skrze niž se mohl dostat dál. Nyní však poznal skutečnou hodnotu této ženy.

Gabriel totiž udělal chybu.

Učinil malý krok do strany. Za jiných okolností by to bylo bezvýznamné gesto, ne však takto. Gabriel pozbyl vší opatrnosti, srdce zvítězilo nad rozumem. Posunul se tak, aby skryl Amelii za zády a zamezil tak Nickovi v přístupu k ní.

Hloubka takového činu nezůstala nepovšimnuta.

S tím, co již předtím viděl Ben, bylo mladíkovi jasné, že tohle je špatné. A opravdu hodně. Z Gabriela nikdy nepromlouval sentiment, Ben znal jen jeho pomstychtivou a nelítostnou stránku. V domě doktora Morrise však viděl, že i taková bytost v sobě skrývá hlubší city. A nyní to dokázal. Kdyby jim nehrozila možná smrt, měl by Ben skoro radost, že v tom bezduchém těle dlí také nějaký něžný cit. Jenže když pohlédl na Nicka, zmocnil se ho jen strach. Protože i Nick si všiml toho, co v sobě onen jediný krok skrývá.

„Amelie," Nick přesunul svou pozornost k ženě, kterou se před ním Gabriel snažil skrýt, „proč mě nepřekvapuje, v čí společnosti jsem vás nakonec našel?"

„Záleží na tom, jak chcete tuhle společnost definovat," odpověděla a taktéž učinila krok do strany, aby na Nicka viděla. Samotnou ji Gabrielovo jednání zaskočilo, ale byla si vědoma toho, že v této chvíli zde pro něco takového není místo.

„Hmmm," zamručel Nick a stočil pohled k Benovi, „máš hodně zajímavé kamarády."

„A taky osiny v zadku," vypálil Ben opět bez rozmyslu. Ta poznámka z něj vylétla ostře a jedovatě, možná až nepřátelsky. Ten člověk ho štval a jeho samolibost ještě více.

Napětí v garáži by se dalo krájet. Nejrušivějším elementem byl Ben. Jeho zběsile bušící srdce dráždilo Gabrielovy smysly. Zajímavější však byla skutečnost, že Nick reagoval úplně jinak. Byl naprosto klidný a vyrovnaný. Srdce v hrudi odbíjelo v pravidelném rytmu, klidný dech rozšiřoval a zase smršťoval plíce. Nedostavilo se nic. S tímto člověkem necloumaly žádné emoce. I tváří v tvář svému dlouholetému nepříteli si udržoval chladnou hlavu a nepoddával se vlivu trýznivých vzpomínek. Alespoň ne v této chvíli.

Nesnesitelné ticho přerušil Gabriel: „Pokud nemáte nic na srdci, bude lepší se rozloučit. Máme své povinnosti a vy jistě také."

„Vlastně toho mám na srdci dost," odpověděl Nick spěšně, aby Gabrielovi zabránil v odchodu. Upír se od něj již skutečně odvracel.

„Vskutku?"

„Co to zase bude..." Ben si polohlasem povídal sám se sebou. Nebyl si jistý, jestli opravdu přijde něco velkého, nebo Nick jen blafuje.

„Na dlouhou dobu se mi stopa ztratila z dohledu," přiznal lovec a zakroužil rameny, jako kdyby se snažil setřást neúspěch. Poškrábal se na bradě a pokračoval: „Sledoval jsem vrahovu stopu, jednotný vzorec v každém případě. Divím se, že někdo z Maddoxů nezasáhl, ale přiznejme si, jejich moc se na západě teprve rozmáhala. Oni se vždycky zajímali spíše o starý kontinent. Ale i tak po sobě ten vrah zanechával jasnou stopu. Jasnou pro toho, kdo ví, co hledat. Mou chybou bylo, že jsem vždycky přišel pozdě. A pak stopa vychladla. Ale najednou se stejný vzorec objevil ve starém dobrém Londýně."

Nick blýskl pohledem po Gabrielovi.

Po vyslovení onoho města se upír napřímil. Vzpomínky byly stále ještě příliš čerstvé, rána v srdci dosud nezhojená a výčitky z vlastního selhání pořád živé. Nedokázal to jen tak přejít, tvářit se, že to s ním nic nedělá. Přestože se snažil, nedokázal v sobě uzamknout veškeré emoce. Po událostech v Anglii už ne, byť věděl, že by to bylo nejlepší. Vždy se mu ale kousek citu zatoulal a provokoval ho, nutil se kát a přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby se byť jen jediná událost v jeho životě i ve smrti odehrála jinak.

„Máte rád Londýn, že?" Nick dále útočil na citlivé místo. „Záhadná úmrtí tam jsou skoro na denním pořádku. Tedy nočním, ve vašem případě. Nikdy tam není klid. Pořád musíte dělat rozruch, že?"

„V Londýně jsem nebyl přes osmdesát let," odpověděl Gabriel. Jeho hlas byl studený jako ledový vzduch, který opanoval Drakeovo panství té noci, kdy vyhaslo až příliš mnoho nevinných životů.

Prostorem se neslo zřetelné zalapání po dechu. Ben nemohl uvěřit vlastním uším. Amelie na tom nebyla o nic lépe. Přistoupila až ke Gabrielovi a s výčitkou ve tváři a strachem v očích se mu pokoušela pohlédnout do obličeje. Ani ona nechápala, proč takto bez boje odložil lež stranou a vyjevil pravdu.

„Takže se přiznáváte?" i Nick byl trochu zaskočený, ale vidina přiznání se mu přeci jen zamlouvala. Znamenalo by to mnohé, zejména pak možnost přímého útoku. Pravda dávala svobodu smrti. Konečné a nezvratné, vykonané jeho rukou.

„Nač si něco nalhávat," Gabriel nezněl nejistě, ba právě naopak, „vy pravdu znáte, proč bych vám ji měl vyvracet? Pouze bych opravil vaše domněnky – naposledy jsem byl v Anglii ve dvacátých letech. Nepřisuzujte mi úspěchy mých druhů, nenáleží mi."

Nick začal zřetelně funět. Přelévala se v něm zlost s odporem, když viděl ten povýšený úsměv, kterým ho Gabriel obdaroval. Mluvil o smrti jako o něčem všedním, jako kdyby lidem prokazoval laskavost. On a jeho druh. Ten druh, který mu vzal jednoho z nejdražších lidí na světě. Odmítal připustit, aby strůjce toho utrpení, které se převalilo přes celý svět, zůstal nepotrestán.

„Drákula," zavrčel jako vzteklý pes, „věděl jsem, že takovou spoušť po sobě může zanechat jen první ze všech. Ten co si myslí, že mu patří svět."

„A vy budete Nick Aldrich. Formality máme tímto za sebou. Máte ještě něco na srdci?"

Ben se střetl s Ameliiným pohledem. Ani jeden z nich netušil, co má Gabriel v plánu, když takto riskoval. Jako kdyby ho vůbec nezajímaly možné následky, odhodil svou masku a dal všanc vlastní život, stejně jako ten jejich. Jeho poznámka o tom, že lež je to jediné, co je zde v Brašově ještě drželo naživu, zůstala nevyslyšena tím, kdo ji vyřkl.

„Vlastně mám." Nick se opět usmíval tím nebezpečným úsměvem. Vyndal ruku z kapsy a zvedl ji o trochu výše. Držel v ní roztrženou obálku.

„Co to má být?" zeptal se Gabriel, jemuž tentokráte význam jeho gesta nedocházel.

„Asi by vám to řekla sama, ale z toho, jak popírá vaši snahu o nějakou ochranu, bych spíše sázel na to, že vám to budu muset ukázat sám." To už se Nick nedržel pohledem u Gabriela. Místo toho sledoval Amelii. Viděl v ní příležitost. A vzhledem ke Gabrielově projevené náklonnosti také účinnou zbraň právě proti němu.

„Neber to," zasyčel Ben, když se Gabriel pohnul z místa.

Ten však na žádná varování nedbal. Přistoupil k Nickovi a převzal od něj pokrčený papír s odstátými útržky v místě, kde byl rozerván. Všímal si přitom také reakcí svého protějšku, ale ani když se k němu přiblížil, Nick se nenechával rozhodit. Jeho srdce i tep byly stále dokonale klidné. Vrátil se tedy zpět na své místo, aniž by se k němu otočil zády. To by mohla být fatální chyba. Na moment se zaměřil na Amelii, která jen tupě zírala před sebe do místa, kde ještě předtím Nickova ruka svírala obálku. Poznala ji. A věděla, že je to špatně.

„Jen si to přečtěte," pobídl ho Nick, když byl papír osvobozen z obálky. Gabriel jej roztáhl a začetl se do slov.

Drahý Marcusi,

je to už dlouho, kdy jsme o sobě dali jeden druhému naposledy vědět. Nikdy jsem tě k sobě nechtěla připoutat a nikdy jsem ti nedávala falešnou naději. Přesto jsi mi říkal, jak silně jsem ovlivnila tvůj život a ačkoli stále nejsem přesvědčená o správnosti tvé volby a svého jednání, zůstali jsme navždy spojeni. A tak jako tehdy, i nyní vím, že u tebe najdu porozumění a radu, kterou nyní nutně potřebuji.

Dosud poklidný život v Rumunsku narušovaný pouze občasnými výpady lovce se nyní silně otřásá v základech. Vlad se vrátil. Netušila jsem, že je to možné, ale kouskem své duše jsem v to vždy doufala, ač to zní zvláštně. Za denního svitu, kdy jsou naše možnosti omezené, jsem často přemýšlela, jaký muž se z něj za celou tu dobu stal. Slyšela jsem o tragédii v Anglii. O pádu Drákuly se dověděl snad celý náš druh. Bylo mi jasné, že to, co se tam stalo, s ním muselo otřást ještě více, než celých pět set let existence. Nenapadlo by mne však, že je to až takto vážné. Popírá veškerou svou lidskost, Marcusi. Pohřbívá každý její maličký záchvěv. Vidím v něm muže, jakým byl, ale zároveň v něm vidím zrůdu, jakou sám chce být, snad aby snáze snášel tu bolest. Vždy se za zrůdu považoval, ale myslím, že jeho vize dospěla do zcela jiného měřítka. Je sám sobě vězením. Dusí v sobě své skutečné já, překrývá ho tou bestií, ale ten člověk uvnitř se zoufale touží osvobodit.

A já? Přijímám masku nepřístupnosti stejně tak, jako on. Kdysi ses mne na něj ptal. Jako jeden z mála znáš můj příběh a víš téměř vše. Jedno tajemství jsem však nesvěřila ani tobě a právě to mne nyní sžírá. Když jsi poznal, kdo skutečně jsem a rozhodl ses překročit onu děsivou hranici, věděl jsi, co mé srdce ovládá. A věděl jsi, co ho živí, stejně jako ničí. Je to těžké břemeno a jsem si jistá, že ve tvé odpovědi se bude snoubit tvé věčné poselství – bolest zabíjí jednotlivce a měla bych se o ni podělit. Co když je to ale bolest tak veliká, že by dokázala strávit i tak velkého muže, jako je Vlad, nyní vystupující pod jménem Gabriel? Netušíš, oč jde, ale věříš mi. Věř mi tedy i nyní, když ti říkám, že odhalení celé pravdy by dokázalo zničit i tak mocnou bytost, jako je Gabriel.

Vždy jsi mne považoval za svého rádce, za toho, kdo ti otevřel oči, ačkoli jsem ti stále opakovala, že se sám opájíš krásnou lží, leč pravda je trudná a krutá. Ve skutečnosti ale já považuji tebe za svého rádce. Ukázal jsi mi, že v lidech stále dlí dobro a že by bylo možné, aby dva světy fungovaly vedle sebe bez větší nenávisti. Tuto vizi však máme, zdá se, jen my dva. Díky tomu jsem ale věřila v tvou sílu a naslouchala tvým moudrým slovům. Co mám tedy dělat? Jeho přítomnost mě mučí, stejně jako živí. Je jako krev, kterou miluji a zároveň nenávidím, která mě zabíjí, když je jí nedostatek, stejně jako přebytek. Jak může jedno srdce milovat a zároveň nenávidět, obviňovat a zároveň odpouštět, zmírat vzpomínkami a přitom díky nim přežívat? Je to tak složité. Ale co mám dělat? Věřím jemu, ale nevěřím sama sobě. Svěřila bych mu do rukou vlastní život, ale zároveň bych se držela zpátky, aby kvůli mně nepadl. Jak z toho bludného kruhu ven?

Doufám, že tvá mysl není zahalena tolika stíny a že se ti daří dobře. Naposledy jsi zavítal na sever. Stále kroužíš kolem své domoviny, ale ne a ne se vrátit. Chápu, je to složité. Jestli jsem někdy svou rodinu považovala za komplikovanou, je to nic v porovnání s tím, jaký osud stihl tebe. Přála bych ti, aby se vše v dobré obrátilo.

S napětím očekávám tvou odpověď. Zdá se to jako věčnost, kdy jsem naposledy spatřila tvůj rukopis.

S vřelými pozdravy se loučí
Amelie

Po dočtení Gabriel složil list zpět na několik částí a vrátil jej do obálky. Chvíli jen nehnutě stál na místě a zíral do prázdna. Hlavou mu vířilo nespočet protichůdných myšlenek.

Ani nyní se ničemu nedostal na kloub. Kolem Amelie se stahovala mračna tajemství, ale on jimi nedokázal prorazit. Také její emoce byly v dopise stejně rozporuplné, jako je sám vnímal. Velmi jej zasáhla slova o jeho nitru – jak v něm může vidět člověka, když se za něj sám již dávno nepovažuje? Na jeho konání nebylo lidského vůbec nic. Nenalhával si, že je zrůda, on jí doopravdy byl. Tím si byl jistý. Ze všeho nejvíce jej však zajímalo, kdo je ten tajemný muž, jenž si získal její pozornost a potřebu svěřit se. Kdo byl Marcus a co ho pojilo právě s Amelií? Nepříjemný bodec žárlivosti se mu zarazil do srdce a začal dělat neplechu. Vybavil si její odmítnutí a bolest otupěla, jakmile si však vzpomněl na slova o jeho náklonnosti a potřebě, bodec se znovu zarazil hlouběji a mučil ho čím dál víc.

Amelie stála bez hnutí vedle něj, upírala pohled k tomu bílému kusu papíru, který se už nikdy neměl dostat k jeho adresátovi. Brada se jí chvěla. Zda potlačovaným pláčem či potupou z odhalení, či snad vzteky z toho, že jí Nick takto sprostě ukradl část jejího nitra a vystavil jej světu, to netušila ani ona sama. Vše přebíjel pocit zmaru. Její city byly odhaleny právě před tím, k němuž je chovala a o jejichž existenci se neměl dovědět. Její láska spalována bolestí neměla být odhalena a Gabriel neměl být utvrzen v tom, že v ní stále dlí náklonnost k němu.

„Vážně dojemné," ozval se Nick, „opravdu, kdybych věřil, že ve vašich mrtvých tělech existuje nějaký cit, vážně by mě to dojalo."

„Nic vás nepřesvědčí o tom, že ani my nejsme bez srdce," odbyla ho Amelie bezbarvým hlasem.

Kdysi dávno se snažila v každém člověku vidět to dobré. Tuto svou stránku si v sobě uchovávala, ale na rozdíl od svého lidského já už tolik nelpěla na soucitu s těmi, kdo si ho nezasloužili. Dříve by bojovalo za poznání, dnes jí ale bylo jedno, co všechno má Nick za sebou a jaký život prožil. Nesnažila se v něm najít dobro, protože v něm dobro nebylo. Jen zlost a zášť, opovržení a pocit nadřazenosti. S ničím z toho nemohla sympatizovat, nepokoušela se projevit soucit vůči jeho zlomené duši. Nezasloužil si to. On se také nesnažil pochopit právě je.

„Skutky vašich druhů mi ukázaly, že bez srdce opravdu jste. Víc vědět nepotřebuju," zavrčel Nick a tvář se mu opět stáhla do tvrdé grimasy nebezpečí a násilí.

„Co to je?" Gabriel dosti hlasitě přerušil rozmáhající se rozepři. Nespouštěl zrak z Nicka a obálku s dopisem pozvedl o kousek výše. Nebylo však jasné, zda otázka patří právě lovci.

„Zeptejte se své známé," Nick mlaskl a pokrčil rameny, „nebo mám spíš říct přítelkyni?"

„Co prosím?" Gabriel začínal být rozzuřený. A Nickovi se to líbilo. Taková prostá reakce mu ukázala, že je na správné cestě.

Záhy se do toho ovšem vložila Amelie. Natáhla se po dopise a skryla ho v kapse svého kabátku.

„Ocenila bych, kdybyste příště nechal mou poštu na pokoji. Nevím, odkud přesně jste, ale jestli je u vás zvykem narušovat soukromí cizích lidí, pak v tomto koutě světa příliš nepochodíte. Tady to totiž zvykem není."

Do hlasu se jí vetřela zloba. Ani se ji nepokoušela skrývat. S každým slovem byla naštvanější a útočnější. Nenáviděla, když se jí někdo probourával do srdce, pitval se v něm a jeho zbytky vystavoval na odiv světu.

„Vyřídil bych to sám," natočil se k ní Gabriel a pohledem jí dával jasně najevo, aby se stáhla. Zde nebylo místo na žádné prudké výlevy. Chápal její rozhořčení, ale nesměli si dovolit chybu.

Nick však byl odhodlaný rozložit je všechny do jednoho. Tentokrát se obrátil na Bena a pokoušel se zviklat jeho sympatie k upírům. Chtěl mu ukázat, jak by mohl skončit, pokud by neudělal správnou věc a nedal mu to, po čem prahl – pravdu.

„Víš, co jsem našel v Anglii?" spustil a Ben sebou trhl, protože pochopil, že teď je na řadě on. „V Exeteru to byla hotová jatka. Čtyři mrtví. Ale jeden přežil. Netušíš, co se stane člověku, když přežije takovou spoušť, když přežije přímou konfrontaci s tím odporným druhem. Ten jeden jediný, co přežil, by byl raději mrtvý, to mi věř. Skončil v ústavu. Stal se z něj blázen. Kruh se uzavřel. Skončil v ústavu, kde pracovala jeho přítelkyně. Žena, kterou miloval. Víš, jak dopadla ona? Zemřela v Exeteru jen pár kroků od něj. Kdo by z toho nezešílel? Zemřelo tam hodně dobrých lidí. Dvě rodiny byly zničeny kvůli nenasytné touze té stvůry. Myslíš si, že tady to bude jiné? Myslíš si, že pro něj tvůj život něco znamená? Klidně tě obětuje, jen aby dosáhl svého. Takhle oni totiž pracují. Tohle dělají. Jen ničí. Nikdy nepřestanou. Z vlastní vůle ne. Ale můžeme je zastavit. My oba. Když mi pomůžeš."

Ben přešlápl na místě, ruce mu visely podél těla. Trochu se hrbil. Z tváře mu zmizela všechna barva, když se doslechl o osudu tolika nevinných lidí. Pořád si však v sobě držel jistý odstup – co když je to všechno jen lež a Nick se ho snaží obelstít, aby dosáhl svého? Pravda, podařilo se mu srazit mu náladu k bodu mrazu, ale tichý hlásek v hlavě ho nabádal k obezřetnosti.

Podíval se na Gabriela. S hlavou sklopenou se ani nepokoušel bránit. Mlčel. A Amelie vedle něj vypadala podobně. Naslouchala slovům o osudu ženy, která mohla spasit muže, jehož milovala. Místo toho však jen prohloubila propast jeho utrpení. Stál vedle ní, zlomený a opuštěný, aniž by se pokoušel hájit se. Věděl, že by to nemělo cenu. Tahle odevzdanost vehnala Amelii do očí slzy.

„Stačí říct," Nick se dál vtíral Benovi do přízně. O to děsivější bylo, když sáhl za sebe a v mžiku namířil proti Gabrielovi zbraň.

Ben zalapal po dechu a zavrávoral na místě. Ani Amelie se nedokázala udržet v klidu a ruka jí vystřelila ke Gabrielově paži. Svírala ho tak pevně, až by to jiného bolelo. S Gabrielem však nehnulo vůbec nic. Bez jakéhokoliv prožitku zíral do tmavé hlavně zbraně a vnímal to, co bylo uvnitř.

Nick pokračoval v podlézání. Vpíjel se Benovi do očí, leč zbraň držel stále proti svému nepříteli.

„Jen řekni, Bene. Řekni mi pravdu a skončíme to. Jednou provždy. Řekni mi pravdu o Amandě, o Declanovi, o všem tom nechutném nesmrtelném tyátru kolem. Zachraň se, na tom není nic špatného. Máš celý život před sebou, oni už mrtví jsou, co na tom záleží? Jednou tě obětují, Bene. Vážně, udělají to. Jednoho dne už jim nebudeš stačit, budeš jen koule na noze, které bude potřeba se zbavit. Buď tě zabijí sami, nebo nechají někoho jiného, aby to udělal za ně. Skončíš stejně, jako ti čtyři mrtví v Exeteru. Jedinou útěchou ti bude, že se pokusí omluvit své zločiny penězi. Není to pravda?" To už se podíval na Gabriela.

„O čem to mluví?" hlesla Amelie, stále držíc jeho paži. Hlas se jí chvěl. I ona cítila to nebezpečí, jež na ně číhalo uvnitř zbraně. Ne na ně. Na Gabriela.

Místo něj odpověděl Nick: „Byl jsme se v Londýně podívat. V Carfaxu. To je ten ústav. Tamější pacient, Jonathan Harker, jako jediný přežil masakr na Drakeově panství. Jeho rodina nebyla nikdy chudá, ale nebyli to ani žádná boháči. A přesto tomuto muži chodí pravidelně vždy po Vánocích docela tučný příspěvek od anonymního mecenáše, který ho má zajistit a skrze nějž mu mají doktoři poskytnout tu nejlepší možnou péči. Možná by to byl vánoční dárek od nějaké dobré duše, ale zmínil jsem se, že v Exeteru všichni zemřeli právě o Vánocích? Tak chceš dopadnout, Bene? Jako blázen, nebo jako mrtvola, která dostane peníze jako cenu útěchy? Koupí si tě tím, že bude platit tvé rodině, kdyby se ti něco stalo? Zdá se ti to jako šlechetnost, že to pro toho kluka dělá? Nenech se obalamutit, dělá to jen pro vlastní vykoupení. Nebylo by lepší, kdyby ho i s jeho přítelkyní a nejlepším kamarádem nechal žít klidný a spořádaný život? Kdyby jim nikdy nezkřížil cestu?"

Ben si zajel prsty do vlasů a otočil se kolem vlastní osy. Šla mu z toho hlava kolem. Nickův hlas byl tvrdý, zvláštně nakřáplý, ale když říkal tohle všechno, byl jako zaklínač hadů. Omamoval Bena svými slovy a snažil se ho přimět, aby tančil přesně tak, jak on píská.

„Ty k tomu nic neřekneš?" vypálil znenadání proti Gabrielovi. Rád by přešel až k němu, ale pistole připravená pálit v něm vzbuzovala příliš velký respekt. Neodvažoval se blíže než na pár kroků.

„A co bych měl říct?" obrátil se k němu.

Ben na něj civěl s pusou dokořán. „Já nevím, prostě něco," rozhodil divoce dlouhými pažemi, „cokoliv, jen tady nestůj a nečekej na ránu z milosti. Žádná obrana, nic? Neřekneš nic, jen budeš poslouchat ta obvinění?"

„Možná jen čekám, jak se rozhodneš," odpověděl Gabriel přidušeně.

Ač něco takového neplánoval, byl to další test. Nick mu dal příležitost zjistit, na kolik je Ben spolehlivý. Záleželo jen na něm, zda se nechá zviklat takto podanými informacemi, zda se mu manipulativní lovec dostane pod kůži. Nebo se vzepře a odmítne vydat nejen je, ale i svého nejlepšího přítele? Ben měl tímto svůj život doslova ve vlastních rukách. Souhlas by znamenal, že ho může s klidným svědomím zabít, protože nepotřeboval, aby měl ve své blízkosti někoho, kdo by ho jen tak vydal. Odmítnutí by naopak ukázalo, jak neocenitelným společníkem by Ben mohl být. Věrnost, to bylo něco, co se ve světě vyskytovalo už jen v omezené míře.

Gabrielova slova Bena zarazila. Sám si neuvědomoval, že se z toho stala zkouška jeho loajality. Ani mu to dojít nemělo.

„Nuže?" Nick začínal tlačit na pilu.

„Tohle je šílenství," zhodnotila jeho výstup Amelie, „co se stalo vám, že se takovou dobu plížíte všem za zády a teď se nás chystáte zabít?"

Amelie zcela nečekaně zaútočila na citlivé místo. Každý má svou Achillovu patu a ona se otřela o tu Nickovu. Jeho zmínka o šílenství přeživších nebyla jen prázdnými slovy. Sám sebe by za blázna neoznačil, ale šíleně jednal, o tom nebylo pochyb. A měl zajít ještě dál. Nikdy by však sám sebe neoznačil jako šílence. Ale ani jeho duše nevyšla z nepřímého setkání s upíry nezjizvená. A Ameliina poznámka tyto jizvy rozdráždila.

Nick sevřel zbraň pevněji. Olízl si rty a v očích se mu zalesklo. Odraz šílenství.

„Co se mi stalo? Co se mi stalo?" skoro řval. „Zabíjíte a berete lidem jejich milované, aniž by vás zajímalo, co s námi bude. Potřebujete krev, tak si ji vezmete. Ale co se pak děje s lidmi, kteří toho mrtvého milovali, to vás už nezajímá."

Pohledem zatěkal mezi Gabrielem a Amelií. Rozhodoval se. A přesně věděl, co by měl udělat.

„Když něco vezmete mně, vezmu něco i já vám."

Hlaveň zbraně se během vteřiny přesunula. Již nemířila na Gabriela, stočila se k Amelii. Záhy nato následovala třeskutá rána a kulka rozrazila vzduch.

Čas jako by se zastavil. Čtyři postavy rozestavené po garáži se jako figurky na šachovnici pohnuly každá svým směrem. Člověk v ohrožení se instinktivně schoulil, aby si alespoň připadal v bezpečí. Nemrtvá, pro niž byla kulka určena, sledovala trajektorii lesklé stopy. Ryzí stříbro se zalesklo ve stropním osvětlení a hlásalo nemilosrdnou a neodvratnou smrt. Jenže obraz, který viděla, se změnil. Zahalil ji tmavý stín, hrubá síla ji obemkla a než si stačila uvědomit, co se děje, ozvalo se bolestné zavytí, jako kdyby někdo za temné noci postřelil divé zvíře. Ve stejném okamžiku na ni padla snad veškerá tíha světa. Její síla ustoupila překvapení a ona se sesula k zemi s chrčící hromadou v náručí. Civěla před sebe, dokud ji Ben nesevřel paži a netrhl s ní. Mluvil k ní, měla pocit, že doslova řve, ale nic neslyšela.

Civěla na prázdné místo u vrat garáže, kde před chvíli stál lovec. Lovec, který právě rozehrál hru na život a na smrt. Takový útok nemohl zůstat bez odezvy.

Válka začala.