Následujícího dne, kdy se upíři nedokázali pohybovat v ulicích, jinak by je sežehlo denní světlo, se za jedním z nich vydal doktor Morris. Měl svůj vlastní plán – ochránit Amelii za každou cenu. Bylo mu jasné, že se jí nebude líbit, co se chystal udělat a až se to doví, rozlítí ji to. Jenže doktor Morris nechtěl nic riskovat. Jeho skutečnost, že se o ní po takové době dověděl lovec, děsila. Nick Aldrich vypadal odhodlaně a když viděl, jak se na Amelii dívá, zneklidnilo jej to. Jako kdyby měl ten člověk nějaký vedlejší plán, o němž dosud nikdo nevěděl. Bylo to zhola nemožné, ale jak se zdálo, Aldrich zjevně dokázal efektivně plánovat za pochodu a uměl se přizpůsobit novým okolnostem. To byl problém. A doktor se jej rozhodl řešit. Pomoci se mu mělo dostat od někoho, s kým mluvil jen nerad, ale byl si jistý, že ho Ameliino bezpečí nenechá chladným.

„Musíme si promluvit," pronesl, jen co se před ním otevřely dveře malého bytu a zabodl se do něj Declanův znavený, nepřístupný pohled.

Upír si návštěvníka prohlížel s pocitem nejistoty a sjel ho očima od hlavy až k patě. To, že se zastavil přímo u něj v bytě, byla událost více než mimořádná. Nikdy se nestýkali ani za Amandina života, natož po její smrti. Nevysoký muž, který před ním stál ve svém typickém šedivém obleku s kravatou, byl příslibem nepříjemného rozhovoru.

Beze slova ustoupil na stranu. Doktor s pokývnutím hlavy prošel kolem něj do útrob bytu.

„Jak se cítíte?" Declan se přeci jen osmělil a když vstoupili do malého obýváku, zeptal se na to první, co ho napadlo. Zároveň jej to ale upřímně zajímalo.

Vládnoucí šero v místnosti projasňovalo pouze nezahalené okno na opačném konci místnosti. Proud denního světla ozařoval prázdný jídelní stůl a linul se po celém pokoji jen natolik, aby uvnitř nepanovala černočerná tma. Televize naproti pohovce tlumeně přehrávala nudné programy, jichž se během týdne vystřídal nespočet a stále se v bludném kruhu opakovaly.

„Nepřišel jsem, abychom mluvili o mně nebo o Amandě," ohradil se Quincey ostře, ovšem ne natolik, aby to znělo příliš nepřátelsky. Přehlížel celý prostor a v duchu si přebíral, zda si představoval právě tohle, když se s Declanem setkával ještě v době, kdy byla jeho dcera naživu.

„A proč tedy?" hostitel mávl rukou k pohovce a nabídl mu místo. Doktor se však rozhodl stát a odmítl. Místo toho začal přecházet před konferenčním stolkem sem a tam. Declan se mezitím vrátil na pohovku, která jeho pohyb provázela nepříjemným vrzavým zvukem.

„Přišel jsem kvůli Amelii," odpověděl doktor po chvíli přemýšlení, „vím, jak ti na ní záleží a mně rovněž. Oběma nám leží na srdci její blaho, i když si možná myslíš, že už žádné srdce nemáš."

„To možná nemám."

„To popírám, i když mezi námi nepanují zrovna dobré vztahy," ušklíbl se doktor, „máš srdce, jinak by ses tolik nestaral o mou dceru a zároveň o Amelii. Když jsi pomoc potřeboval nejvíc, ona ti pomohla. A ona teď potřebuje zase tvou pomoc, přestože si to sama nepřipouští."

„Stalo se jí snad něco?" Declan se předklonil a na tváři se mu usadil starostlivý výraz. Několikrát nevědomky zaskřípal zuby, jak byl najednou celý napjatý.

„Zatím ne, ale obávám se, že by snad brzy mohlo."

Těch pár slov stačilo k tomu, aby se v Declanovi všechno vzbouřilo. Nehýbal se, ale Quincey na něm poznal, že začíná být rozrušený. Propaloval ho pohledem, ostrá čelist se mu pohybovala ze strany na stranu a ačkoliv to doktorovi připadalo zbytečné, jeho nemrtvý společník zrychleně dýchal. Hruď se mu pod modrým trikem zdvíhala snad až nebezpečně rychle.

„Byli jsme spolu u Amandina hrobu," přiznal doktor a okamžitě sklopil pohled k zemi, jako kdyby nechtěl, aby Declan viděl, jak ho to i po těch letech bolí, „možná už jsme za ten rok ztratili svou obezřetnost."

„Co tím myslíte?"

„Zvykli jsme si, že tady Aldrich poslední rok nebyl. Jenže teď je zpátky a zdá se, že si je ve všem ještě jistější. A našel nás. Tedy spíš ji," doktor se tvářil zahanbeně a slábl mu hlas.

„To chcete říct..." Declan si to stále nechtěl připustit.

„Tím chci, zatraceně, říct, že ten šílenec už ví i o její existenci," vyjel po něm doktor naštvaně a vzteky pročísl rukou vzduch, „a je si docela jistý, že je sama upír."

Děsivé křupnutí kloubů připomínalo lámání kostí, když Declan sevřel pěsti tak pevně, div se všechny kůstky neroztříštily. Quincey zpozorněl. Věděl, jak nepříjemná zpráva to pro Declana bude, ale momentálně vypadal tak, že si vzteky něco sám udělá, možná proto, aby nevyjel po něm.

„A proč nejdete za Gabrielem?" odsekl Declan takřka zhnuseně, avšak pravdou bylo, že jen naháněl čas. Potřeboval si to v hlavě všechno utřídit a obavy o dobrou přítelkyni jeho myšlení zpomalovaly.

„Amelie nechtěla, abych to komukoli říkal," prohlásil Quincey.

„To je jí podobné," uchechtl se Declan, „tak proč mi to potom říkáte?"

„Upřímně, mnohem více se mi zamlouvá možnost, že by se o její ochranu postaral Gabriel," přisvědčil doktor a promnul si bradu, „sám znáš jejich příběh a pro její záchranu by obětoval vše. Asi ale nejsem tak krutý, abych s tím šel rovnou za ním a takto bolestivě ji zasáhl. U tebe se smíří s tím, že to víš, ale Gabriel je pro ni stále její nejslabší místo. Nechci ji takto zrazovat. Sám dobře víš, že na to je mi až příliš blízká."

„Není to vaše dcera," zafuněl Declan skoro zoufale, „Amanda byla, ale i přes jejich pouto to neznamená, že je s vámi spřízněná i Amelie. Jste Američan. Jestli chcete někde hledat společné předky, pak v linii její matky, ne vaší."

„To já samozřejmě moc dobře vím," odtušil Quincey suše, „já ale nepotřebuji mít genealogicky doloženo, že jsme s Amelií vzdálení příbuzní. Znala mou dceru, pomáhala jí a já poznával Amelii. Stala se součástí mé rodiny už tehdy a nepotřebuji, aby byla mé krve, abych ji mohl považovat za dceru. Kdyby se všechno odehrálo jinak, možná bych i tebe dokázal považovat za syna. Ale tahle možnost padla už velmi dávno."

Při slově syn se Declan odvážil k doktorovi vzhlédnout, ovšem jen proto, aby mohl zase hanbou sklopit hlavu. Nepřekvapovalo ho, jakou nevraživost k němu Quincey chová. On na tom byl vůči sobě stejně. Kál se za svůj čin, který ho stále strašil v myšlenkách a přinášel s sebou stále nové a nové pocity beznaděje. Zasloužil si to opovržení, jaké mu projevoval.

„Co chcete, abych udělal?"

„To já nevím," zavrtěl doktor hlavou, „já jen vím to, že jsem člověk, starý muž, jehož možnosti jsou už velmi omezené. Na tohle všechno jsem příliš krátký. Ale vím, že jestli někdo může něco udělat, pak jsi to ty. Záleží ti na Amelii stejně jako mně a udělal bys pro její bezpečí cokoli. Co uděláš, to je jen na tobě. Já ti jen předal podstatnou informaci. Aldrich se tvářil vážně odhodlaně a to mě děsí. Jako kdyby přesně věděl, jak by mohl Amelii využít. Žádám tě o pomoc."

„Ona si ale pomoct nenechá," přel se dál Declan. Možná ji neznal tak dlouho, jako Gabriel, ale věděl o ní víc než on a zároveň znal její současné já.

Při vzpomínce na Gabriela se ale v Declanovi cosi zlomilo. Neměl ho rád, ale přeci jen...tudy by cesta vést mohla.

„Nenechá, to přiznávám," Quincey se lehce pousmál. Ameliina obětavost pro něj byla skoro inspirující, ale někdy i docela pošetilá. „Ale nikdo si nenechá jen tak pomoci. Je ovšem stejně důležitá, jako kdokoli z nás."

„To nepopírá nikdo, jen ona sama."

„Tak uděláš s tím něco, nebo ne?" osopil se na něj Quincey. Tahle vyhýbavost už ho vytáčela k nepříčetnosti.

„Já jen nevím, co bych měl udělat," pokrčil Declan bezmocně rameny, „když si Amelie něco vezme do hlavy, nikdo jí to nevymluví. Obětovala by se, i kdyby to nakonec nemělo mít žádný význam. A proti Aldrichovi jsme nic nezmohli pět let, proč by to teď mělo být jinak?"

„Protože teď máme určitou výhodu," skočil mu doktor do řeči a zněl přitom jako někdo, kdo za svými nahlas pronesenými slovy skrývá větu úplně jinou, jejíž znění je snadno odhalitelné, pokud druhá strana dobře naslouchá.

„Takže si zahrajeme hru, kdo z těch dvou nás zabije jako první?" Declan skepticky nadzvedl obočí.

„Při vaší společné návštěvě jsem si dobře všiml, jak moc Gabriela nemáš rád a skrývat se ti to nedaří. Vyletíš i kvůli úplné maličkosti," doktor si neodpustil pobavený úsměv nad jeho zbrklostí, „tvá loajalita k Amelii tě nutí impulzivně reagovat na všechno, co se kolem ní děje. Přirozeně se ti nelíbí Gabrielova přítomnost, ale ty se na jejich příběh díváš až příliš jednostranně. A zaujatě. Vidíš jen bolest a utrpení, ale počátek toho všeho leží u lásky a vzájemného spříznění."

„A končí u bolesti a utrpení, abyste nezapomněl," vrátil mu to Declan, „mně je celkem jedno, jak to začalo. Skončilo to katastrofálně zejména pro ni, i když se z Gabriela stal upír o něco dříve. Kdyby nebyl takový sobec, Amelie by takhle vůbec dopadnout nemusela."

„Možná ses narodil v devatenáctém století," Quincey nesouhlasně vrtěl hlavou, jako kdyby nemohl uvěřit jeho zaslepenosti, „ale pořád jsi dost mladý a tvůj úsudek zkresluje pravdu. On jinou možnost neměl, ona se rozhodla nezatahovat ho do toho. A přestože to bolelo, zapomínáš, že Amelii držely při životě právě vzpomínky na něj. I když si to nepřiznává, pořád ho miluje."

„Tak to je dost na nic, když tahle stvůra už dávno lásku neuznává."

„Opravdu?" doktor se usmál, „nepodceňoval bych tolik Gabrielovu duši, o jejíž existenci už sice sám není přesvědčený, ale pořád ji má. Být tebou, neodsuzuji ho tak rychle. Když mě ale omluvíš, musím už jít. Jen jsem chtěl, abys věděl o tom, že reálné nebezpečí hrozí i Amelii. Můžeš toho udělat víc, než já sám."

Aniž by si potřásli rukama nebo se na sebe alespoň naposledy podívali, doktor Morris opustil podkrovní byt stejně tiše, jako přišel.

Declan seděl na pohovce, lokty opřené o kolena, sleduje měnící se barevné obrázky v televizi. Míhaly se mu před očima jako jednolitá šmouha, zamyšlený se nedokázal soustředit na to, co vlastně sleduje. Vnímal jen tok svých myšlenek.

Gabriel je upozorňoval, že Nick Aldrich patří k lovcům, kteří se řadí mezi ty nejnebezpečnější. A Amelie byla přesvědčená, že na něj jsou sami krátcí a vypořádat se s ním může jen Gabriel. Na obou tezích spatřoval Declan mnoho pravdy. Mohl se Nickovi přiznat, říct mu, že to byl opravdu on, kdo Amandu zabil. Obětoval by svůj nemrtvý život pro všechny ostatní, ale pravdou bylo, že jeho smrtí by to neskončilo. Gabriel sám řekl, že ukrytí pravdy je to jediné, co je ještě chrání. Kdyby se Declan přiznal, Nick by měl konečně důvod, proč je pobít všechny. Možná by se obrátil i proti lidem, kdo ví. Benův a doktorův život riskovat nechtěl. Ne, mají-li se s lovcem vypořádat, musí se to udělat jinak. A pokud se Nick zaměří na Amelii, měli by začít u ní. Měli by ji ochránit. A o boji s lovci toho věděl nejvíc jen jeden z nich.

Doktor Morris byl příliš dobrý na to, aby šel se svými obavami i přes Ameliin zákaz k tomu, kdo by s tím dokázal něco udělat. Declan už ale tolik taktní nebyl. S Amelií se často přeli i o citlivých tématech, takže si byl jistý, že ho nijak neohrozí, když ho kontaktuje on.

Rozhovor to neměl být příjemný, ale pro Ameliinu bezpečnost se Declan nebál udělat to, co se jemu samotnému příčilo.

*

Přesné Gabrielovy plány a jeho rozvrh Declan neznal. Věděl, že mu doktor Morris pomohl najít někoho, kdo by svými znalostmi celé pátrání posunul vpřed, ale kdy se měli sejít, to netušil. Navíc musel být v práci, takže jen co padla tma, zamířil za Gabrielem, aby poté mohl do baru. Nevěděl, že se k tomu všemu vystřídá s Benem.

Celý dům doktora Morrise byl pro Declana jedním velkým skladištěm nepříjemných vzpomínek. Střetávalo se zde několik osudů, které se ho možná netýkaly přímo, ale on je zkrátka nemohl ignorovat. Protože šlo o Amelii. A nikdy nepřišel na to, že se o Amandu staral zejména kvůli jejímu poutu s jeho dobrou přítelkyní.

Stejně jako Ben předešlého večera, i Declan vyběhl schody do patra a zamířil do pokoje na levé straně. Neubránil se však letmému pohledu na dveře na opačném konci chodby, za kterými se skrýval Amandin pokoj. Ta místnost, ve které dívka vydechla naposledy. A on u toho byl. Pamatoval si to až příliš živě.

„Jaká to nečekaná návštěva," zahučel Gabriel, když se dveře jeho nové provizorní pracovny konečně otevřely a jeho protějšek se osmělil natolik, aby vstoupil.

Declan za sebou zavřel dveře a upřel pohled na upíra, o kterém toho věděl tolik, ale zároveň až příliš málo. Stál za stolem a před svým odchodem ještě procházel své dokumenty a určoval, kolik z nich bude potřeba, aby nalákal historičku ke spolupráci a přiměl ji uvěřit v nemožné.

„Potřebuju s tebou něco probrat," začal bez ostychu.

„Skutečně?" Gabriel k němu ani nevzhlédl, natož aby projevil zájem, „odkdy hodláš konzultovat své problémy s někým, koho zcela evidentně nemáš v oblibě?"

„Od té doby, co je to i jeho problém," odpověděl Declan pohotově, „a ta neobliba je vzájemná, jak je vidět."

„Mám svých starostí dost," odbyl jej Gabriel, zavřel jednu složku a schoval ji v černém kufříku, „nemám čas řešit něco, co bys zvládl vyřešit i ty sám."

„Tohle ale ne. Jde o Amelii."

Declan věděl, že to zafungovalo. Gabriel zastavil v půli pohybu, jen přezka kufříku stačila vlivem síly zapadnout na své místo, když už se nemohla vrátit zpátky.

„Zjevně se dobře znáte. Takže to zvládneš sám," odtušil, odložil kufřík na zem a začal rovnat věci na stole.

„Celou dobu se jí dařilo před Aldrichem skrývat," Declan pokračoval a přistoupil ke stolu, naléhavost v jeho hlase už dosáhla nových výšin, „ale on už o ní ví. Doktor říkal, že byli oba přistiženi na hřbitově a Aldrich si je podle všeho i jistý, že je nemrtvá. A nejspíš už si maluje, jak ji využije."

Gabriel se napřímil a konečně se na Declana podíval. Netvářil se však o nic víc zaujatě, než když návštěvník přišel.

„Takže doktor Morris s tímto přišel za tebou a ty teď za mnou. Co hrajete? Tichou poštu?"

„Jestli sis ještě nevšiml, doktor má Amelii až příliš rád, ale nechce jí ublížit. Proto nešel rovnou za tebou, i když by chtěl. Spoléhá na to, že to udělám já," Declan překvapoval sám sebe, jak klidný se zatím držel, i když ho Gabrielova přezíravost štvala.

„A co po mně chceš?" Gabriel se znovu vrátil ke své práci, „mám ji svázat řetězem, zavřít do kobky se zdmi ze stříbra, nedávat jí napít a nechat ji tam, dokud se to všechno nepřežene? Sám jistě dobře víš, že tohle nepůjde."

„Ještě mi zkus namluvit, že se o ni nezajímáš a je ti jedno, co se s ní stane," zabručel Declan. Už ho to trochu vytáčelo.

Gabriel si povzdechl, tahle dotěrnost ho zmáhala. „Já se momentálně zajímám jen o to, jak zabít tu zrůdu, co mi tohle provedla."

„Takže je ti jedno, co se s Amelií stane?"

„Má v tobě dobrého přítele, jistě se budeš snažit, aby se nic špatného nestalo."

„A když ti na oplátku řeknu, co ona tobě říct nechce?" byl to velmi tenký led, ale Declan se po něm rozhodl jít.

Gabriel na moment znejistěl. Zjistit pravdu bylo lákavé, ale i z těch několika málo setkání si stačil udělat jasný obrázek o Declanově povaze a jeho vztahu k Amelii.

„Nenabízej něco, co sám nemáš," dovolil si usmát se, přeci jen vyhrál, „možná to víš, ale i když si často nedáváš pozor na pusu a nekontroluješ své emoce, neřekl bys mi to. Bylo by to zrazení její důvěry a to si u ní rozházet nechceš. Amelie jistě nechtěla, aby se kdokoliv dověděl o tom, že byla odhalena. Taková byla i v době, kdy jsem ji znal, jak mi nedávno předvedla. Jenže i tak tady přede mnou stojíš a žádáš mě, abych ji ochránil. Tohle jsi ale ochoten riskovat, protože víš, že je to nic. Bude naštvaná, ale přežene se to. Jenže kdybys mi vyzradil, co přede mnou tají...no, nevím, jestli by sis podepsal zrovna rozsudek smrti, ale jistě by ses musel smířit s tím, že už tě nebude chtít mít ve svém životě."

„Tak pomůžeš jí, nebo ne?" to už Declan vyjel a práskl rukama o stůl a naklonil se přes něj. Tvrdá rána se rozléhala celým pokojem, div nevibrovaly tabule skla. Bidýlko pod oknem zelo prázdnotou.

Gabriel sjel pohledem k jeho rukám a hned se mu zase zadíval do tváře. Mísilo se v ní rozhořčení i pohrdání, přesně to, co čekal. On však dokázal odkrýt i obavy, ať už se je Declan snažil sebevíc maskovat.

„Jen stěží můžeš pomoci někomu, kdo o pomoc nestojí," odbyl ho.

„Už ti někdo řekl, že jsi jen bezcitný prevít?" osopil se na něj Declan.

„Nejsi první a ani poslední. A už vůbec mě to netrápí," odpověděl Gabriel přezíravě.

„Hele, já tě nežádám, abys to udělal kvůli mně, ale kvůli ní," bylo načase ubrat, proto se Declan zase stáhl a promluvil už o něco smířlivěji, „a jestli to nechceš udělat pro Amelii, tak to udělej pro Ilonu. Něco jste spolu prožili. Nevím, jakou hodnotu to má pro tebe, dost pochybuju o tom, že vůbec nějakou, ale pro ni to pořád hodně znamená."

Jakou hodnotu to má pro tebe.

Snad ani sám Gabriel si ještě plně neuvědomoval, kolik pro něj společně strávený čas s Ilonou znamenal, byť ho bylo až žalostně málo. Nemohl před sebou samým popřít, že mu není lhostejná, stejně tak její bezpečí. Jenže měl své vlastní povinnosti, kterým se chtěl, kterým se musel věnovat. A pravou bylo, že nebezpečí zatím nebylo nikterak vážné. Šlo pouze o pohrůžky.

„Tady nejde o to, jestli jsme jeden pro druhého něco znamenali," Gabriel zastrčil ruce do kapes, snad aby před Declanem skryl jejich třes, „nemohu někoho ochránit před něčím, co prozatím neexistuje. Netvrdím, že je v bezpečí, ale momentálně se neděje nic, co by stálo za pozornost. Jestli lovec hrozí, že jí něco provede, pak ano, rýsuje se před ní nebezpečí. Ale právě teď není hmatatelné."

Declan mu skočil do řeči: „Takže jako budeš čekat, dokud ji někdo nenapadne? Takhle si to mám vyložit?"

„Vykládej si to, jak chceš, to je mi upřímně jedno," Gabriel zakoulel očima. Všichni, se kterými se doposud v Rumunsku setkal, jej nanejvýš unavovali. „Já ti jen říkám, že dokud nebudeme mít něco, na čem se dá stavět, nic nezmůžu ani já. Mohu vám říci, kdo asi Nick Aldrich je a jak přemýšlí, mohu vám nabídnout varianty jeho dalšího postupu, ale pořád to bude nic. Dokud neudělá nějaký krok, ani se k jeho cíli nepřiblížím, protože neudá směr. Každý plán je cesta, která někde začíná a někde končí. První krok ukáže směr. Je jich hodně a vydat se můžeš každým, ale správný je jen jeden. Pokud ale znáš svého protivníka, můžeš už v zárodku cesty vytyčit ten správný směr, rozpoznat cíl a zabránit jeho naplnění. Jenže já o Nicku Aldrichovi nevím nic. Zatím se mohu jen domnívat, kdo to je a jaký život prožil. Až udělá první krok, řeknu ti, pro mě za mě třeba všechno, co zjistím. Ale dokud se to nestane, nemáš nic. Ani ty, ani já. Proto se momentálně zaměřuji na směr Silasovi cesty, kde mám mnohem více vodítek, která mě mohou dovést k cíli. Takže jestli už nemáš nic, co není zajímavé, ale jak vidno, ty to za zajímavé považuješ, mohl bys konečně zmizet a nechat mě se připravit na schůzku."

„Já tě měl vždycky za bezcitného parchanta," uchechtl se Declan pohrdavě, „a doteď jsem nepochopil, proč tě ona vždycky tak obhajovala. Nezasloužíš si její laskavost."

„Laskavost si nezaslouží nikdo z nás," zavrčel Gabriel.

Nesnášel, když ho někdo soudil. Zpovídat se mohl jen sám sobě, on byl pro sebe žalobcem, soudcem i porotou. A ortel nad sebou vyřkl již dávno. Nikdy se nepovažoval za dobrého člověka, ani před svou smrtí, ani po ní. Byl si toho vědom, ale nenáviděl, když nad ním někdo vynášel soudy, aniž by poznal jeho, jeho život a to, co někdo odsuzoval.

Nevadilo mu to pouze u jediného člověka a tím byla právě Ilona. Opovrhovala jím, soudila ho, provokovala ho. A možná proto ho tak zaujala. I přes její nevraživost v ní viděl, že bojuje sama se sebou, že touží, aby pochopila, co dosud nechápala. Nikdy nebylo jeho záměrem ji přesvědčit, ale ona nakonec sama poznala, že všechno je úplně jinak. Snad proto se mu tolik vryla do srdce.

To byl zásadní rozdíl mezi ní a Aryou. Přestože ho Arya milovala, nikdy se nesnažila pochopit, co dělá a proč tak činí. Znala jen toho člověka, jakým byl mezi zdmi svého hradu, ale nad tím, kým byl ve skutečnosti, nepřemýšlela. Netýkalo se jí to. Politika jí toho příliš neříkala, v každém viděla to dobré a to jí stačilo. Svým způsobem byla až příliš prostá.

V té chvíli si možná Gabriel zodpověděl otázku, jež mu tak dlouho hlodala v hlavě.

Milovala by ho i přesto, co se z něj stalo?

Ne.

To poznání bylo bolestivé, ale Gabriela překvapilo, že jej to nezasáhlo tolik, jak předpokládal. Arya by jej patrně doopravdy zatratila, kdyby se k ní mohl vrátit jako nemrtvá bytost. Milovala Vlada, jakého poznala na Argesu, ale o jeho tvář válečníka se nezajímala. Jak by poté mohla milovat nepřirozené stvoření, jež z něj učinili?

Ale Ilona? U ní to bylo jiné. Poznala ho jako člověka i jako válečníka, pochopila ho a i tak jej přijímala. Věděla, co se z něj nakonec stalo a jaké hrůzy napáchal, ale podle Declanových slov chápala i tohle. Hájila jej. A rozhovory s ní se nesly pokaždé ve stejném duchu – i přes všechny výčitky, bolest a odloučení ho nezatracovala, nesoudila a ani jím neopovrhovala. Pořád v něm viděla jeho dřívější zásady a názory, i když on je už v sobě neviděl.

Prásknutí dveří vytrhlo Gabriela z jeho nečekaného zamyšlení. Zamrkal a uvědomil si, že je v pokoji sám. Declan zmizel. Podle všeho dlouho nereagoval, a tak nevyrovnaný upír usoudil, že tady jen marní čas a pomoci se nedočká.

Nebyla to tak úplně pravda.

Gabriel byl ochoten Amelii chránit, dokonce toužil po tom, aby se jí nic zlého nestalo. Ale zatím opravdu nemohl nic udělat. Věděl jen, že s ní musí mluvit.

Prozatím však musely myšlenky na Amelii stranou. Bylo třeba se připravit na schůzku, která by mohla rozhodnou o výsledku války. Gabriel prohrál několik bitev, ale válka byla stále v plném proudu. A on byl odhodlán zvítězit.