-Moldavské knížectví, sídlo knížecího rodu, srpen 1473-

Dříve ostrá a bodavá bolest ustoupila do pozadí. Nepříjemný tlak na boku však neustával a sebemenší pohyb raněnému připomínal, že by se stále ještě neměl o nic pokoušet. Bylo to však lepší, než neutuchající muka a horečky provázené nezadržitelným chvěním.

Vladovi se brzy udělalo lépe a Ilona den co den s radostí shledávala, že se jeho stav lepší. Válečník znavený vlastním bojem však stále odmítal procitnout, čemuž se však dívka ani příliš nedivila. Plná očekávání vždy raněného navštěvovala a stále se o něj starala, avšak nebála se již vzdálit a věnovat se vlastním povinnostem, neboť bezprostřední ohrožení zmizelo.

Ulevilo se nejen knížecí dceři, ale také celému dvoru. Zprávy o tom, že se váženému šlechtici již vede lépe, obletěly každou duši v hradě a vháněly do zachmuřených tváří nadšené úsměvy. Vladovo zotavení představovalo pro všechny spásu – žádná pomsta, žádná válka. Každý ale věděl, že veškerá příkoří bude nutno šlechtici vynahradit, proto se nyní pozornost obracela na knížete Štěpána a lid s napětím očekával, jaké budou jeho další kroky. Ty vedla, ostatně jako vždy, jeho dcera Irina. Opět začala spřádat svou vlastní síť plánů, a tak se stalo, že moldavský kníže večer co večer ulehal do svého lože s myšlenkou, že se jako nejvhodnější skutečně jeví nabídnout Vladovi poklad nejvzácnější – ruku své dcery.

„Jsme vám skutečně zavázáni," pravil Assanid, sotva se Ilona opět zjevila ve dveřích Vladovy komnaty, „vše je na dobré cestě."

Jeho pán a dobrý přítel skutečně poklidně ležel v přikrývkách, pravidelně oddechoval a tvář dříve ověnčená bolestí nyní vyhlížela takřka spokojeně. Na první pohled bylo patrné, že je na tom raněný o dost lépe a brzy se zase postaví na nohy.

„Děkovat byste měl spíše lékaři," usmála se Ilona vlídně a na stoličku vedle postele postavila džbán s vodou, jenž s sebou přinesla, „nebýt jeho práce, nebylo by se o koho starat. Vždy je důležitý ten první krok."

„Ale nic se nesmí zanedbat," Assanid dívce ustoupil z cesty, aby mohla zkontrolovat hojící se ránu. „Patří vám naše upřímné díky," políbil ji na hřbet ruky, jen co se zase postavila a stanula proti němu.

„Bylo mi ctí," uklonila se, ve tváři ruměnec. „Snad by měl co nevidět procitnout. Přijde mi ovšem kruté, že by se měl záhy opět pustit do práce."

„Vysoká politika si žádá oběti," přisvědčil Assanid, dobře si vědom toho, na co dívka myslí, „zvláště, jste-li muž tak mocný, jako můj pán. Jizvy jsou hluboké a odpočinek krátký, tak tomu vždy bylo. Muž jako on musí vždy myslet na vyšší zájmy, než na své vlastní blaho."

„Vskutku zajímavý názor," prohodila Ilona jako by mimoděk, neboť se v ní při jeho slovech opět začal vzdouvat lehký odpor, který po celou dobu utlačovaly obavy o lidský život.

Assanid se jen vlídně usmál. Zdálo se, že chřadne i sílí spolu se svým pánem. Sotva se začal Vlad zotavovat, vrátila se jiskra také do jeho očí, opět nabyl jistoty a zase vyhlížel jako ten moudrý a vyrovnaný muž, jenž na hrad zavítal po pravici svého pána.

„Jsem rád, že se jako žena nemusíte podobnými záležitostmi zabývat. Vám byla dána síla jinde. Vždy jsem byl přesvědčen, že existují situace, ve kterých jen žena ví, jak se správně rozhodnout. Vždyť přeci i za dob válek zůstávají doma právě ženy a musí na svých bedrech nést celou tíhu země."

„Hezká slova. Věří jim i váš pán?" Ilona si založila ruce na hrudi a na jemných rtech jí opět zahrál ten známý úsměv, v němž se zrcadlilo dobře skryté pohrdání, jež dokázal rozklíčovat jen muž skutečně znalý. Assanid takový byl, ale nic jí nevyčítal.

„Soudíte jej příliš tvrdě," poznamenal a přimhouřil oči, ale netvářil se přísně, ba právě naopak, „konali jsme stejně, jako náš pán, a přesto svou nechuť směřujete pouze proti němu. I já činil totéž, co on."

„Jste voják," odpověděla Ilona pohotově, „plníte rozkazy, mnohdy jsem to viděla u svého bratra. Je si moc dobře vědom, kdo z něj jednou bude, do té doby však musí poslouchat otcovy rozkazy, tak jako každý voják. Ať už se mu to líbí, nebo ne. Konečný verdikt je však dílem vašeho pána. Jeho rozhodnutí, jeho volba, jeho rozkaz."

Assanid chvíli mlčel, snad přemýšlel. V opomíjené a mnohdy zapomenuté knížecí dceři spatřoval velkou sílu. A když jí hleděl do očí, které jako kdyby halil závěs tajemství, za nímž planul spalující žár, neodpustil si pochyby, zda stejnou vnitřní silou ještě stále vládne také Vlad. Klíčily v něm první obavy, jež se měly brzy naplnit.

„Neodvažuji se doufat ve vaše pochopení, modlím se však, abyste podobná rozhodnutí přenechala mužům a sama mohla vést poklidný život bez utrpení, jež přináší naše volby." S rukou přitisknutou na srdci se uklonil a dlouhými kroky odkráčel z komnaty.

Ilona za ním hleděla, zmatená a zaražená zároveň. Proti mužům z Argesu nechovala žádnou zášť, stačila si oblíbit dokonce i Iona a zvláště pak Assanida chovala ve velké úctě. Byl to znalý a rozvážný muž, až by si troufla tvrdit, že takového zastánce si Vlad nezasloužil.

„Už jsem myslel, že neodejde," ozvalo se mumlavě z postele.

Dívka se trhnutím obrátila k lůžku a pohledem okamžitě ulpěla na rtech zkroucených do mdlého, přesto však pobaveného úsměvu. Víčka se chvěla námahou, jak se šlechtic pokoušel otevřít oči.

Ilona v té chvíli znejistěla, nejraději by možná i utekla z komnaty. Stačila vteřinka na to, aby jí došlo, že Vlad všechno slyšel. Doufala ovšem v opak.

„Jste vzhůru," prohlásila rozechvělým hlasem.

„Už nějakou chvíli. Váš rozhovor však byl natolik zajímavý, že jsem do něj nechtěl zasahovat, natož jej přerušovat." Vlad stále neotvíral oči, ale usmíval se. Hlas měl překvapivě jistý, ani jednou se nezadrhl, pouze mluvil tišeji, než obvykle.

„Poslouchat takto cizí hovory není slušné. Zvláště pak pro muže vašeho postavení," odvětila Ilona a posadila se na kraj lůžka.

To už Vlad otevřel oči a jejich pohledy se střetly. Nebeská modř jeho očí jako kdyby postrádala jakýkoliv náznak divé bouře, jakou si za poslední dny prošel. Dívka už viděla mnoho mužů, kterak po bitvách trpí, jejich těla se souží a rány, ačkoliv zahojené, připravovaly takové o mnoho sil. Při pohledu na Vlada by však kde kdo řekl, že pouze dlouho spal.

„Tak jako nenávidět mne bez možnosti, abych se obhájil?" jako dříve, i nyní si jí dobíral. A jako dříve, i nyní v ní jeho slova zasela semínko pochybností. K sobě samé.

Ilona stěží dokázala odhadnout, co si Vlad myslí. Zda si z ní skutečně jen střílí, nebo ji skrytě obviňuje. Nejistota, jakou v ní vzbuzoval, ji štvala, více ji však děsila. Stačilo mu málo, aby se jí dostal pod kůži a přiměl ji pochybovat.

„A vy byste se chtěl obhájit?" otázala se.

Nalila do nízkého pohárku vodu ze džbánu a pomohla mu napít se. Bolest, jakou v něm pohyb i přes její péči vyvolal, Vlad maskoval. Nehnul ani brvou, pouze se v duchu modlil, aby se o sebe již brzy dokázal postarat sám. Jen nerad projevoval slabost.

„Neexistuje čin, jenž bych spáchal a cítil bych potřebu obhájit jej," odpověděl, když opět ulehl, snaže se vlastní vůlí zahnat oživenou bolest ve zraněném boku.

„To je barbarské," odsekla Ilona a její rozdrážděná zvědavost ustoupila další vlně rozhořčení, „zabíjel jste nevinné a necítíte vinu. V čem jste potom jiný, než váš nepřítel?"

Vstala a přešla k rozevřenému oknu. Jasný den prozařoval zlatavý sluneční kotouč a pohled do zahrad hladil na duši, až zjihlo i to nejtvrdší srdce. Ilona se však pozvolna měnila v ledový kámen opovržení a samotné se jí to nelíbilo. Ne to, jaké protichůdné pocity v ní Vlad vyvolával.

„Svoboda bývá často vykoupena krví. Krví nevinných."

Ilona se neotočila, aby mu viděla do tváře. Nechtěla vidět jeho výraz, ačkoli věděla, že jej ta slova bolí stejně jako jeho zranění. Možná to bylo to, co si odmítala připustit. Že by se i jemu příčilo to, co sám dělal, ale nikdo neměl dost odvahy a síly na to, aby to udělal. A tak musel on. Když nikdo jiný, tíhu toho všeho se nakonec rozhodl nést on sám, jen aby zajistil bezpečí co nejvíce lidem. To bylo něco, co si něžná dívka z knížecího rodu nechtěla připustit, přestože si uvědomovala, že jedna její část to ví. Jenže se nechtěla připravit o svou neposkvrněnost, o pozici vlídné a jemné ženy, jež nikdy nikomu ani vlásek nezkřivila a vše se podle ní dalo vyřešit tak, aby trpělo co nejméně lidí. Protivila se sama sobě, ale tuhle bariéru ještě nebyla schopna prorazit. Zatím ne.

„To vy jste u mne celou dobu pobývala?"

Prostá otázka v Iloně zažehla obavy. Pokoušela se o ni panika. Nechtěla, aby si myslel, že mu na něm nějak záleží.

„Nikdy jsem plně neprocitl, ale myslím, že jsem vás viděl. Havraní vlasy a bledou kůži. A teď jste tady."

„Vystřídala jsem svou sestru," odkašlala si Ilona a záhy tak popřela vlastní zájem. Zhluboka se nadechla, snad aby si dodala odvahy, a vrátila se k Vladovu lůžku. „Má sestra u vás probděla noci. Je snadné si nás splést, ovšem dobrá péče o vás náleží jí. Vyřídím jí, že jste již při vědomí."

Než stačila zmizet, Vladův hlas ji zastavil: „Skutečně byla vaše sestra tak obětavá?"

„Ovšem," odpověděla bez zaváhání, otočená zády k němu, „jistě bude mít radost, že je vám již lépe. Skutečně ji rmoutilo, co se vám přihodilo. Ale teď byste měl odpočívat."

To už se Ilona natahovala po hrubé mosazné klice, ta se však pohnula ještě dříve, než se jí mohla dotknout. Do pokoje vpadl Ion ověnčený pachem stájí. Patrně se vrátil z projížďky na koňském hřbetě. Ilonu překvapilo, že jí ušel dusot jeho těžkých bot. Ten muž se jen stěží dokázal pohybovat neslyšně.

„Je vzhůru!" hlasité halasení zahnalo Ilonu zpátky do komnaty, tak jako mohutná Ionova postava, když se prodral dovnitř. V těsném závěsu za ním jej následoval Assanid. Oba muži se nahrnuli k posteli, ve tvářích úlevné výrazy.

„Tys nám dal," hartusil Ion a jeho hrubý hlas div nezbořil kamenné stěny.

„Co se stalo?" Vlad se pokusil vzepřít na rukou, ale rána na boku zaprotestovala bodavou bolestí. I přesto se však šlechtic dokázal posunout, než k němu přispěchal Assanid s dalším hubováním, že by neměl pokoušet stehy, a pomohl mu se opřít o čelo lůžka.

„Stalo se toho hodně, zatímco ses tady válel," Ion byl po dlouhé době konečně v dobré náladě a i přes veškeré útrapy si svého přítele dobíral, „pěkně se nám to tady zamotalo. Kníže Štěpán čeká jen na tvé zotavení, abys mohl být přítomen u rozsudku, jež hodlá vynést."

„A nad kým?" šlechtic několikrát udiveně zamrkal. Nad událostmi v lese ještě pořádně nepřemýšlel.

„Nad tím hadem Matyášem," Ion to jméno vyplivl z úst jako zkažený pokrm.

„Matyášem?" Vlad pochybovačně nadzvedl obočí.

„Je to tak," přisvědčil Assanid, jenž byl koneckonců v takovýchto případech důvěryhodnější, než horkokrevný Ion, „sám se doznal. Strážím se podařilo najít ty útočníky. Pod pohrůžkou oprátky ochotně dosvědčili, že si je najal Matyáš a ten posléze přiznal, co jej k tomu vedlo."

„A to bylo co?" zatím se nezdálo, že by jim Vlad věřil. Ohnul paži a upravil si košili, aby se mu látka neodírala o ránu.

„Ten prosťáček se cítil ohrožený," Ion si málem poklepal na čelo, „představoval jsi pro něj hrozbu v boji o Irininu přízeň, takže se tě chtěl zbavit."

Vlad na to nic neřekl. Možná Matyáše příliš neznal, ale stačilo mu málo, aby mu bylo jasné, co za člověka to je. A ten ustrašený panáček nebyl dosti bystrý na to, aby dokázal zosnovat takovýto plán. Přestože se Vlad nakonec s tímto vysvětlením smířil, kdesi v hloubi duše v něm hlodaly pochyby. Zanedlouho je však již neměl vnímat. Ztotožnil se s touto verzí, nebyl důvod obávat se něčeho jiného.

„Zdá se, že se jeho plán nakonec obrátil proti němu," promluvil po chvíli, „dle všeho je mi knížecí dcera nakloněná, když se o mne tolik starala."

Assanid s Ionem po sobě střelili zmatenými pohledy. Nakonec se oba po chvíli váhání obrátili k Iloně, která stála tiše jako myška kousek ode dveří s hlavou sklopenou. Než si toho stačil všimnout Vlad, vzhlédla k jeho přátelům a s naléhavou prosbou v očích zavrtěla hlavou.

„Irina?" ujišťoval se Ion a velmi pomalu se od dívky odvracel.

„Jistěže ona," přitakal Assanid a Ilona za jeho zády úlevou vydechla, neuvědomujíc si, že zadržovala dech. „Nakonec se ukázalo, že sis ji stačil získat ještě před tím útokem."

Ilona v duchu děkovala Assanidovi za to, jak jí pomohl. Pokud její lež přijal on, byla si jistá, že se nyní bude mluvit o Irině jako o Vladově spáse. A přestože ji náhle bodlo u srdce, byla tomu ráda. Pro svou sestru by udělala první poslední a tohle bylo to nejmenší. Irina jí dala život, ona jí to mohla vrátit něčím tak prostým, jako malou lží, díky níž by si polepšila. Kouskem duše možná litovala toho, že se Vlad nikdy nedoví, kdo o něj ve skutečnosti tak svědomitě pečoval, ale jako vždy, i nyní Ilona upřednostnila zájmy okolí před svými. Spolkla své vlastní pocity a dala šanci sestře.

„Omluvte mě," Ilona se uklonila, „někdo by měl jít zpravit otce, že jste již při vědomí. Jistě jej to potěší. Odpočívejte."

Lákalo ji to, ale na Vlada nepohlédla. Se sklopenou hlavou zmizela z pokoje a ozvěna Ionova hlasu, když opět promluvil, se pozvolna ztrácela v dálce.

Netušila, proč se jí do očí derou horké slzy. Ilona se plížila chodbami hradu jako tělo bez duše, oči zastřené mihotavým závojem slaných slz. Pokaždé zapírala samu sebe, jen aby ostatním dopřála to, po čem toužili. A ačkoliv to mnohdy opravdu bolelo, i nyní se přesvědčovala o tom, že udělala správnou věc. Pomohla své sestře k vítězství, k výhodnému sňatku s mužem, jenž ji dokáže zaopatřit a pomoci, když bude potřeba. Možná nebyl ztělesněním něhy a dobroty, ale důležité bylo, že u něj bude její sestra v bezpečí.

Takový pocit Ilona dosud ještě nezažila. Sama toužila po té opojné možnosti skrýt se v něčí silné náruči a zapomenout na všechny strasti světa, protože takový muž by ji ochránil. Před čímkoliv. Jenže něco takového jí nebylo dáno.

Děsila samu sebe pomyšlením, že by snad takovým mužem mohl být Vlad. Dostával se jí pod kůži. To muselo přestat. Ilona byla rozhodnuta zapečetit v sobě jakékoliv emoce a vytrvat.

Její vůle však měla být podrobena jedné z nejtěžších zkoušek, jaké dosud čelila.