-Moldavské knížectví, sídlo knížecího rodu, srpen 1473-

Den po dni plynul čas, slunce se každého rána vyhouplo nad obzor a započalo svou pouť po nebi, aby se na sklonku večera naposledy poklonilo lidem a zmizelo. Po něm se na nebeské báni rozzářil stříbrný měsíc, v jehož jasu vše drsné zjihlo, i to nejtvrdší mužské srdce. Krajina zalitá měsíční září se podobala výjevu z pohádky, tichá a poklidná, ničím nerušená.

Nic z toho však lidé v knížecím sídle příliš nevnímali. Mezi kamennými zdi se mluvilo o jediném – jejich host, vážený valašský šlechtic, byl na lovu přepaden a vážně raněn. Služebnictvo si šuškalo o tom, kdo jen za tak hrozivým činem mohl stát, jiní se zase právem obávali hněvu, jenž by na ně celá událost mohla snést. Mužům z Argesu se většina lidí vyhýbala. Nevrle vrčeli na každého, kdo je oslovil. Jejich jedinou starostí bylo, zda jejich pán přežije a kdo je za to všechno zodpovědný. Rozhněvaným vojákům se raději kde kdo klidil z cesty.

Celé dlouhé dny se Vlad utápěl v horečkách. V široké posteli své komnaty se náhle zdál býti takřka nepatrný. Tělo zbrocené potem se neustále třáslo a když se služebné dotkly rány, aby ji převázaly, bezvládná ruka vždy vystřelila k tomu, kdo bolest znovu rozproudil. Oči se však neotevřely. Okolí se pro Vlada stalo jen nesrozumitelným proudem mumlání a šeptání, z nichž nedokázal ničeho rozeznat. Jeho mysl i tělo až příliš vyčerpávala úporná bolest prýštící z hluboké rány na boku. Jen tu a tam, když se mu podařilo alespoň nepatrně pozvednout víčka, zahlédl černý stín rozložený na bělostném podkladu, jenž přecházel každým dnem v jinou barvu.

Ilona sedávala u Vladova lože den co den, kontrolovala ránu a pokoušela se nešťastníka zaopatřit, jak jen jí to jeho stav dovoloval. Zprvu se děsila toho ocelového sevření, když mu chtěla převázat ránu a on ji, stále ještě nevnímaje, lapil za zápěstí a snad kdyby ho neomezovala bodná rána, jistě by se v křeči posadil. Jakmile si však jeho tělo uvědomilo, že je tak brutálně omezeno, kleslo zpět do polštářů a náhlý pohyb ho vyčerpal natolik, že se Vlad opět propadl do hlubokých tůní bezvědomí. Ilonu udivovalo, že i v takovém stavu má její svěřenec vskutku hrozivou sílu. Po několika dnech se však již naučila podobné výbuchy očekávat a zůstávala klidná. Zpočátku ji jeho dotek silně zneklidňoval, ovšem i to již pominulo.

I toho jasného odpoledne, kdy sluneční paprsky prosvítaly do velké komnaty, seděla na kraji lůžka a studeným hadrem chladila rozpálené čelo raněného. Očima co chvíli těkala k roztřeseným rukám, jež hrozily, že co chvíli vystřelí vzhůru a popadnou první, co jim přijde do cesty.

Myšlenky jí opět zabrousily k činům, jež tyto ruce spáchaly. Kolik krve prolily a kolik na nich ulpělo? Bylo to zvláštní. Když hleděla na ty silné mužské ruce, neubránila se strachu. Jakmile však pohlédla do Vladovy tváře, nespatřovala v ní nic z toho, co si představovala nebo co slyšela. Nehybná tvář nepatřila netvorovi, o němž se vyprávěly ty děsivé zvěsti. Šlechticova tvář mohla být tváří jakéhokoliv muže, ať už z vyšší či nižší vrstvy. Bylo až děsivé, jak ta na pohled vlídná a věkem stále ještě nepoznamenaná tvář vzbuzovala pocity tak odlišné od těch, jaké se v Iloně probouzely, když hleděla na jeho ruce. Když ji prve v záchvatu nevědomky sevřel zápěstí, neubránila se představě, že takto svírají její hrdlo. Život by z ní vyprchal dříve, než by si stačila cokoliv uvědomit. Udělalo se jí mdlo. Nyní na tom byla o poznání lépe – naučila se být v jeho přítomnosti, jelikož se přesvědčila, že v tomto stavu jí ublížit nemůže. Tentokrát to byl on, kdo byl nanejvýš zranitelný.

Silné dveře z tmavého dřeva vrzly a otevřely se. Ilona se ohlédla za sebe a přivítala Iona co nejvlídnějším úsměvem, jakého byla schopná. Oceňovala vojákovu starost o svého pána. Za tu dobu, co byl Vlad v bezvědomí, poznala Assanida s Ionem o něco blíže a s radostí shledala, že Ion ve skutečnosti není tak bezcitný a omezený, jak se jí od jejich příjezdu na hrad zdál. Přestože to nikdy nedával najevo, dřímaly v něm hluboké city vrhající všechnu svou sílu do oddanosti a věrnosti svému pánu, stejně jako starosti o něj jako o dobrého přítele.

„Jak je na tom?" hrdelní hlas byl dalším prvkem, na nějž si Ilona u Iona zvykla.

Sklouzla pohledem zpátky k loži.

„Dobrá zpráva je, že se mu nepřitížilo. Ale není mu ani o moc lépe. Je to hluboká rána. Lékař udělal všechno, co mohl. Teď se jen musíme snažit nezhoršovat to a zbytek si bude muset vybojovat sám."

Těžké Ionovy kroky se rozléhaly celou místností, odrážely se od zdobných stěn a skrývaly se v každé skulině, za každým obrazem. Honosný pokoj mu svým pachem připomínal bojiště. V té komnatě se bojovalo o život, prohrávalo se a znovu se vrhalo do boje. Pro Iona byl vzduch těžký, slepoval mu plíce a znemožňoval mu dýchání. Takto hutný vzduch chutnal po smrti – znával ho z bojiště. A přestože nyní byli v bezpečí, útočila na něj naostřená zbraň smrti, kterou však nemohl odrazit. O to se musel pokusit Vlad sám.

Stanul těsně za Ilonou a hleděl jí přes rameno na orosené čelo muže, jehož znával jako živelného a energického mladíka, nikoliv jako bezvládné tělo v přikrývkách. Hruď se Vladovi trhaně zdvíhala, občas se ozvalo táhlé zapísknutí, jak si vzduch mermomocí razil cestu dovnitř a zase ven. Ten zvuk trhal Ionovi uši.

„Ví se už, co to bylo za muže?" optala se Ilona a vymáchala hadr v míse se studenou vodou, jež stála na židli vedle ní.

Ion zavrtěl hlavou, došlo mu však, že to dívka nemůže vidět.

„Ne."

Užíral se vědomím, že tomu sám nemůže přijít na kloub. Že nemůže pomstít přítele.

„Otce to mrzí, musel však odjet na jih. Je třeba zabezpečit hranice," Ilonin monotónní hlas postrádal dřívější jízlivou dravost. Jakýkoliv cit. I ji ničila ta bezmocnost.

„Jsme vojáci. Chápeme to," zahučel Ion v odpověď.

Dívka na to nic neřekla. Dříve by mu vmetla do tváře jasnou bezcitnost, ovšem teď jí na srdci i na mysli leželo jen to, aby Vlad přežil. O víc se nestarala. O víc se starat nechtěla. Konečně si připadala prospěšná.

„Jak se daří vašim mužům?" otázala se po chvíli mlčení.

Ion mezitím postoupil těsně k lůžku a s rukama složenýma na hrudi se zachmuřeným výrazem shlížel na chvějící se rty svého pána. I jemu se zdálo, že co chvíli zaslechne ten mocný ryk, jenž je již tolikrát vedl do bitvy vstříc samotné smrti. Vždy se vrátili. Možná ne všichni, ale vrátili se ke svým rodinám a přátelům jako vítězové.

„Všechny zajímá, kdo má takovýto čin na svědomí. Jak to vypadá?" kývl k Vladově ráně na boku, sotva se k ní Ilona sklonila a její dlouhé štíhlé prsty se začaly obratně dostávat pod látku, aby mohla zkontrolovat stav zranění.

„Jistě jste viděl horší," poznamenala a na moment k němu zvedla zrak, „nejde o to, jaká rána to je, ale kde se nachází. Váš pán měl štěstí v neštěstí. Čepel minula vše důležité. Myslím, že by stačilo jen o kousek vedle a ztratili bychom jej. Ale já nejsem lékař."

Byl to zvláštní úkaz, ale Ionovi se po plných, jako by kostrbatě vykrojených rtech mihl úsměv. Skutečný vlídný úsměv, jakými velmi šetřil, šlo-li o ženu. Zalíbilo se mu, když řekla: my bychom jej ztratili.

„Ale počínáte si docela zručně," kývnutím obsáhl její malé pole působnosti, kde měla rozestavěny lahvičky a mastičky, mísu s vodou, jež se již červenala krví, a hadry, aby mohla chladit bojující tělo.

„Lecčemu se přiučíte, když máte času na rozdávání, jako třeba knížecí dcera."

Tentokrát se Ilona očima soustředila na svou práci. Namočila novou látku do vody a naučenými pohyby chladila Vladovo čelo.

„Doufám, že se podaří vypátrat útočníka," povzdechla si, „váš pán má jistě mnoho nepřátel, ale takto hanebný útok si nezasloužil."

Ion se poškrábal na bradě, až to mezi jeho rozmáhajícími se vousy zaskřípalo, jako kamínky pod koly kočáru. Patrně by v hlavě nespočítal, kolik lidí chovalo k jeho pánu a příteli silnou zášť, nepochybně počínaje Osmany. Nepotřeboval ale mnoho k tomu, aby se dopočítal, kolik lidí z tolika adeptů by si na podobný útok trouflo. Odpověď byla snadná: ani jeden. Tohle sahalo do jiných záhadných koutů, zcela jistě se nic z toho nepojilo s jejich nepřáteli. Ti by si jen tak uprostřed lesa na Vlada netroufli. Takto smělí byli pouze Osmané a na ty byl podobný útok příliš odbytý.

„Postarejte se o něj," Ion se měl k odchodu.

Ilona pouze přikývla a když vojákovi došlo, že se již žádných slov nedočká, zmizel stejně hlučně, jako se objevil.

Dívka ještě postřehla jeho široká ramena mezi dveřmi, pak však znovu obrátila svou plnou pozornost k Vladovi. Znovu v jeho tváři spatřovala klid a vřelost dobrého muže, přestože mu svaly cukaly bolestí. Ilona byla čím dál zmatenější.

Jak jen mohl muž tak krutý působit natolik vřele a dobrotivě?

*

„Nic takového se nemělo stát!" okřikla Irina svého bratra.

Viditelně rozrušená přecházela ve své komnatě sem a tam, divoce rozkládala rukama a sukně jedově zelených šatů kolem ní vířila, div se do ní nezamotala. Náhrdelníky o sebe při prudkých pohybech cinkaly. Dívčiny obvykle bledé tváře tentokráte hořely jasnou zlostí a v očích jí plál pekelný žár.

Lucian se opíral o stůl, nohy zkřížené v kotnících, ve tváři svůj obvyklý povýšený výraz. Se založenýma rukama sledoval svou sestru a nezdálo se, že by si z jejího hubování něco dělal. Líbilo se mu, jak zuří. Projevovala tak své skutečné já a to se mu zamlouvalo mnohem více, než její přetvářka hodné dcery a dokonalé družky. Ačkoli díky tomu mnohé získali, Luciana unavovalo, když se jeho sestra musela chovat jako pravá dáma. Věděl totiž, že to unavuje i ji.

„Trochu krve navíc není na škodu," opáčil s pokrčením ramen.

Irina se rázem zastavila na místě a spražila bratra zlostným pohledem.

„Tohle je podle tebe trocha krve? Vždyť se sotva drží při životě!"

„Netušil jsem, že ti na něm tak záleží," Lucian dal do svých slov co nejvíce nezájmu.

„Ne tak, jak si myslíš," zasyčela na něj, „on může naši zemi přivést k dobrému spojenectví a mě do prostředí mnohem milejšího, než mi nabízí ten příšerný Matyáš. Vlad je má cesta k životu alespoň zpola lepšímu a zabezpečenějšímu, než mi může dát ten šašek ze severu. Jestli si mám vybrat mezi schopným válečníkem pohledného vzezření, jehož se bojí dokonce i Osmané, a třasořitkou Matyášem, jehož bych v šermu porazila i já, pak je snad jasné, jaký sňatek uvítám. Jenže ty ho kvůli své ješitnosti málem zabiješ!"

„Nechtěla bys to rovnou vytroubit do světa, sestřičko?" Lucian se kysele zašklebil, když jeho sestra opět zvýšila hlas, až jí přeskočil. „A pokud vím, dohodli jsme se na tom, že je to Matyášová práce."

„To samozřejmě je," přisvědčila, „ale ty jednáš, jako kdyby ses chtěl sám chvástat tím, jaký to kousek se ti povedl."

„Omyl. Tobě se povedl," opravil ji bratr a nemohl si nevšimnout stínu úsměvu, jenž se dívce mihl po tváři.

„Vy muži jste prostí," pokrčila rameny a to už se samolibě usmívala, aniž by to skrývala, „záleží vám na dobrém jménu, úspěchu v bojích a na úspěchu u žen. Dvě věci chce bezesporu i Matyáš, ale není dostatečně bystrý a schopný na to, aby sám přebral iniciativu. Musela jsem ho trochu popostrčit."

„Stejně nechápu, jak jsi ho k tomu přiměla."

„Jsem žena, bratře," Irina převrátila oči v sloup, „nerada ti to říkám, ale tomuto světu vládneme my. Jen o tom nemusíme přesvědčovat všechny země na bitevních polích. Nepotřebujeme slávu a pomníky. Spokojíme se s vědomím, že jsme něčeho dosáhly. Nasměrujeme muže tam, kde je to potřeba a oni za nás vybojují ty nejdůležitější bitvy."

„Jsi rozený vůdce," opáčil Lucian opět zcela nezúčastněně. Našly se chvíle, kdy ho jeho sestra uměla i otrávit. „Za jak dlouho máme ty zbabělce najít?"

„Dala bych tomu ještě pár dni," Irina přistoupila k oknu a zahleděla se do zahrad. Zelenající se tráva se začínala pozvolna sklánět před brzkými změnami počasí. I tak byly hradní zahrady stále okouzlující. „Až je najdeme, bude usvědčení snadné. Matyáš se projevil jako ne úplné nemehlo, ovšem stále jsem jej musela hodně postrkávat, aby pochopil, co má udělat."

„Kolik slz jsi mu vyplakala?" uchechtl se Lucian.

„Snad celý oceán. Tklivě jsem mu plakala v náruči, že si skutečně nechci vzít toho hrozného hrubiána. Byl bez sebe blahem, příšerné," povzdechla si Irina a neodpustila si přitom úšklebek, „ale vyšlo nám to a to je hlavní. Matyáš bude již brzy ze hry. Ti útočníci si jistě budou chtít zachránit krk a přiznají, že si je najal Matyáš, aby zabili Vlada kvůli ohrožení sňatku se mnou. Avšak tys mu zkrátka musel dát tip na ty největší řezníky, že ano? Zkrátka jsi Vlada musel pokořit alespoň takto, když už ho nemůžeš vyzvat přímo." S obviňujícím výrazem se k němu obrátila.

Lucian opět pokrčil rameny. Vina jej příliš netížila. Neznal ji.

„Chtěl vědět, kde by mohl sehnat žoldáky. Vrah jako vrah."

Irina si odfrkla. „Jeden by Vlada zranil, druhý přizabil. To druhé nám moc nevyhovuje. Jestli zemře, sejde ze sňatku, z dobrého spojenectví i z moci."

„Vždy jsem obdivoval, jak ti leží na srdci blaho tvého okolí," procedil Lucian ironicky skrze zatnuté zuby. Dělával to často. „Proč si vůbec myslíš, že když se zbavíme Matyáše, obratem nabídne otec tvou ruku zrovna Narážeči?"

„Je to jediná možnost, jež zachrání všechno a všechny," Irina byla pohotová a měla vše dopředu promyšlené, „jakmile otec zjistí, že za vším stojí Matyáš, jako nápadník skončí. A v současné době je nasnadě pouze Vlad. Otce jsem přesvědčila už o mnoha věcech, proč ne i o tomto? Jen si musí opět myslet, že je to jeho nápad. Naznačím mu, jaké výhody by z našeho sňatku vzešly a že je to v podstatě jediné možné řešení, jak odvrátit hrozící konflikt. Na území našeho knížectví smrtelně ranili jednoho z nejváženějších šlechticů Valašska. Pokud náš otec nechce riskovat konflikt právě s Vladem, jehož by zcela jistě neporazil, jako nejlepší se jeví, aby mu nabídl ruku své dcery."

„Jsi dokonale prohnaná," přestože to opět znělo jako jízlivá poznámka, Lucian to myslel upřímně. Jeho sestřička byla skutečně mazaná a její hry miloval. Byl si jistý, že by se nechtěl stát jejím protivníkem.

Irina se potutelně usmála a culila se skoro jako malá holčička, div dravou krásu nevystřídala roztomilá nevinnost. Dívka uměla dokonale využívat všech svých zbraní, jimiž jako žena disponovala.

„Teď už se jen musíme modlit, aby to přežil," záhy se vrátila ke svému prvotnímu rozpoložení. Bratr pro ni znamenal mnohé, ale to neznamenalo, že by mu nemohla pořádně vyčinit.

„Pokud zemře, není tak silný, jak se o Narážeči povídá," odvětil Lucian prostě. Vytáhl zpoza opasku naleštěnou čepel dýky a s ostřím opřeným o prst začal se zbraní točit a obdivovat se její kráse. Irina nad tou marnivostí převrátila očima.

„Prosím, už jdi," mávla rukou, aby jej odehnala, ve tváři výraz nejvyšší únavy, „z toho pozdvižení mne rozbolela hlava a tvé manévry se mi ani za mák nezamlouvají. A jestli opravdu zemře, budu ti to nadosmrti vyčítat. Nemusíš mít Vlada rád, ale tak či tak jej potřebujeme. Živého. Zkus na to příště myslet, až budeš chtít zase spáchat něco podobného."

Lucian se nehádal, alespoň pro tentokrát. Odrazil se od stolu, pohodil si dýkou v ruce a s groteskní úklonou, kterou vyjádřil i beze slov svou břitkou ironii, odkráčel ze sestřiny komnaty. Sotva vyšel, začal si pískat.

Irina nad jeho dětinským jednáním zavrtěla hlavou. Natáhla se na postel a paží si podložila hlavu. Přemýšlela.

Její kroky se zdály býti dosti radikální, sama si to však neuvědomovala. Jako vždy, i nyní udělala jen to, co jí mělo přinést vítězství. Přeci jen si svého budoucího chotě představovala jinak, ale měla-li si vybrat, byla odhodlána spojit svůj život s Vladem, jenž disponoval tím, co pro ni mělo největší význam – respekt posílený strachem. Nenašlo se moc lidí, kteří by z pověstného Narážeče neměli respekt a obavy. Pozice, jakou si vydobyl, s sebou přinášela mnoho výhod i pro ni, pokud by se stala jeho chotí. Bylo to lepší než nanicovatý hoch ze severu, jehož by rozprášil první nepřítel.

Ovšem ani nyní nechtěla, aby se cokoliv z toho dověděla její sestra. Ilona byla křehké stvoření ve světě plném nestvůr. A přestože Irina byla jednou z nich, kousek dobra v ní přece jenom zůstal. A právě tento poslední záchvěv její dobroty měl za úkol jediné – chránit Ilonu, jak jen to půjde. To znamenalo, že se nikdy neměla dovědět pravdu o tom, jak černé srdce Irina ve skutečnosti měla. Byl by to první krok k Ilonině záhubě a toho se Irina chtěla vyvarovat.

Netušila však, že v Iloně se toho skrývá mnohem více. Nikdy neměla poznat, jak silná ve skutečnosti její sestra je. Tato výsada náležela muži, o dobrotivá dívka něhož pečovala. To on měl poznat její pravé já a osvobodit jej, ba co víc – zamilovat se do něj.