Pracovna doktora Morrise se naplnila tichem, jenž narušoval jen pravidelný tikot hodin nad krbem a praskání polínek v ohništi. Majitel domu opět zaujal místo v čele dlouhého stolu, Amelie se vrátila na své místo po jeho pravici. Naproti ní seděl Gabriel, točil sklenkou skotské těsně nad opěrkou židle a po každých třiceti vteřinách se napil. Amelie tento jeho řád zaznamenala, i ona slyšela ostřeji, než jejich lidští společníci. Tu a tam zabloudila vyčítavým pohledem k Declanovi, který se znovu opíral o okenní římsu. Nedýchal. Jeho rozrušení dosáhlo nové úrovně, ani se nesnažil skrývat svou nemrtvou podstatu. Hleděl do dřevěných parket na podlaze, ruce složené na hrudi, v duši všechno, jen ne mír. Celý ten dům ho v sobě požíral a on tomu nemohl uniknout. Ne teď. Ben seděl vedle něj v ušatém křesle a po neblahém zážitku v klubu si řekl jen o vychlazenou kolu. Z orosené sklenice v jeho sevření zvolna odkapávala voda, zemská přitažlivost si přitahovala každou kapku. Nikdo nepromluvil.

Malé množství informací, jež Gabriel obdržel, nabývalo hodnoty díky svému významu. Byl si dobře vědom toho, že svým vlastním způsobem nad ním Silas neustále bděl. Musel vědět, kde přebývá, co dělá a co má v plánu. Gabriel byl jeho úhlavním nepřítelem, musel ho tedy sledovat. Proč by se také objevil tehdy v Londýně, že? Jenže Silas prakticky nikdy nevystupoval z pozadí. Po svém vzkříšení v horách se s ním Gabriel sice setkal, ale trvalo dlouhých sto let, než ho jeho stvořitel opět vyhledal. Kontakt byl minimální. Ovšem Amanda, to bylo něco jiného. Gabriel se náhle cítil hrozně nepohodlně. Ta dívka měla vidiny o jeho životě. Co všechno mohla vidět? Neuklidňovalo ho vědomí, že ve svých snech vídala i Ilonu. Znamenalo to, že viděla všechno? Věděla všechno? Cítil se sledovaný. Ačkoli ta dívka již nežila, přišlo mu, že poslední léta svého života prožil pod drobnohledem. Nelíbilo se mu to. Co nikdo neměl vědět, to také nevěděl. Přesně tak to chtěl. A jestli ta dívka poznala jeho život, poznala také to, co skrýval nejen před světem, ale také před sebou samým.

Aniž by to dokázal ovládnout, pohlédl na Amelii. Tentokrát se na něj nedívala, měla zavřené oči a vyzařoval z ní takový klid, až by Gabriel přísahal, že spí. Vypadala stejně, jako když si ji prohlížel tehdy. Spící kráska s nevinností vepsanou ve tváři, vyhlížející klidně, leč její nitro v sobě skrývalo mnoho ran, příliš mnoho bolesti na to, aby mola být skutečně spokojená. Ale v té chvíli, kdy ji takto sledoval, v nadýchaných peřinách se slunečními paprsky laskajícími její tvář, přeci jen spokojeně vypadala. Věděla Amanda i o tom? Gabriela děsilo pomyšlení, že ano.

Dal svým společníkům čas na to, aby se vzpamatovali. Odkašlal si na znamení, že je konec všemu mlčení a začíná další rozhovor. Možná jeden z nejdůležitějších, jaký kdy vedl.

„V jakém smyslu by mi v mých záměrech mělo pomoci zjištění, že dívka, která je mrtvá, věděla takřka vše o mém životě?"

I přes pohrdavý tón, s jakým Gabriel svou otázku vyřkl, se Quincey Morris nenaštval. Jen se zavrtěl na své židli, pohlédl na Amelii, olízl si rty a s klidným výrazem se obrátil ke Gabrielovi. Ta vyrovnanost už nejvyššího štvala. Možná proto, že sám tohle neuměl. Zemřelo mu až příliš mnoho blízkých osob a nikdy žádnou takovou ztrátu nedokázal přejít s klidem. Mnohdy zuřil jen uvnitř sebe samého, ale později se jeho vztek smíchaný s bolestí převalil třeba i přes půl světa.

„Popravdě to nijak nesouvisí," přiznal Quincey a tenké rty se přitom smály, „ale považovali jsme za nejlepší způsob, jak zaujmout vaši pozornost, právě toto. A myslím, že vás to zajímá více, než dáváte najevo. Podívejte, Gabrieli, i přes to, co se stalo mé dceři, já vás neviním. Ani nesoudím. Naopak, rád bych vám pomohl. Já sám ale mohu přispět jen tím, že jsem býval otcem výjimečné dívky, s níž vás toho spojovalo víc, než si ještě teď myslíte."

„Proč tady potom mrhám svým časem?" přerušil ho Gabriel, ignoruje varované pohledy Amelie a Benovo funění za zády.

„No," Quincey si poposedl na židli a natočil se více k němu, „nejsem zrovna expert, jakého hledáte. Myslím ale, že znám někoho, kdo by vám pomoci pomohl. Já sám služby tohoto odborníka využil. Když jsem po smrti své dcery pátral po všem, co souvisí s osobou vašeho lidského já, byl mi tento člověk velice nápomocný, neboť se jedná o skutečného znalce. Já jsem pátral po původu vás, protože jsem chtěl najít něco, co sám doteď nedokáži pojmenovat. Pochopení vašeho bytí by mi dceru nevrátilo, vy ale máte větší šance. Pochopením svého nepřítele se snáze doberete úspěchu. Proto si myslím, že by vám tento člověk jakožto jeden z nejlepších odborníků v oblasti rumunské národní historie a jejího lidového folkloru mohl velmi pomoci a výrazně zvýšit šance na úspěch. Říká se, že když porozumíte mysli svého nepřítele, porazíte ho. Chcete to zkusit, přestože budete muset jednat s dalším člověkem? Bohužel, další nemrtvé k dispozici nemám, takto hluboko nesahá ani Declanova specializace."

Quincey se smál a Gabriel krčil obočí. Nehodlal se otáčet, aby si pohledem vymohl Declanovu odpověď, vysvětlení poslední věty. Doktor však jeho výrazu zcela rozuměl.

„Ovšem, chápu. Ještě neznáte životy svých spojenců, byť je to stejně důležité, jako poznání života svého nepřítele. Vy asi moc dobře víte, že i ze spojenců se mohou stát protivníci. A mnohdy ještě silnější, protože toho ví více."

Gabriel zaťal volnou ruku v pěst tak silně, až místnost naplnilo ostré křupání kloubů. Ben ztěžka polkl. Raději si zalepil pusu hrdlem lahve, ze které se pořádně napil, aby z něj náhodou nevypadla další poznámka. Nedíval se napravo, ani nalevo. Jen koutkem oka vnímal svého nejlepšího přítele, který mu připomínal spíše kamennou sochu. Nehýbal se, nehnul brvou dokonce ani tehdy, když o něm jejich hostitel mluvil přímo.

„Ano," odtušil Gabriel, jemuž se konečně podařilo zkrotit svůj hněv. Jeho chladný pohled se zabodl do Amelie. „Poznal jsem to na těch nejbližších."

Dívka se zavrtěla a nesouhlasně zamručela.

„Jistě," usmál se Qincey, ale nebyl to úsměv pobavení nebo pohrdání. Bylo v něm něco víc, jako kdyby hleděl kamsi do minulosti a viděl něco, co ostatní ne. Tohle Gabriel rozklíčovat nemohl. „Vaše žena, tedy Ameliina sestra, je dosti výstižným příkladem, přestože bych netvrdil, že vám byla zrovna blízká."

„A co se takhle vrátit k původnímu tématu?" zavrčel Gabriel a překlopil do sebe zbytek skotské, „kdo je tím odborníkem, o kterém jste mluvil?"

Quinceyho zřejmě pobavilo, jak Gabriel odbíhá od vláken hovoru, jež se ho přímo dotýkají a odkrývají staré rány, jejichž existenci popírá nejen před světem, ale také před sebou samým.

„Dám vám vizitku, nebojte," mávl rukou, jako kdyby o nic nešlo, „ale když už jsme se tady tak hezky sešli, myslím, že by bylo dobré toho pořádně využít."

„Cože?" Amelie natočila hlavu na stranu, očividně znepokojená doktorovými slovy. Obávala se, že by se mohl začít pitvat v tom, co mělo prvnímu upírovi zůstat skryto. Přestože znala doktorovu diskrétnost, šlo-li o tak citlivé téma, obávala se zrady i u toho, u koho by to nejméně čekala.

Quincey ji však letmým pokývnutím hlavy uklidnil, že o ní a její společné minulosti s Gabrielem mluvit nechce. Něco takové by neudělal, ani kdyby měl k hrdlu přitisknutou dýku a byla by to jediná možnost, jak se osvobodit.

„To máte pravdu," přisvědčil Gabriel dříve, než mohl doktor znovu promluvit. Odložil prázdnou sklenku, nadzvedl se a upravil si židli, aby měl přehled o každé duši v místnosti. Nyní viděl i na Bena s Declanem. A právě na něj zaměřil svou pozornost.

„Abych byl upřímný, velmi by mne zajímalo, co k té dívce tolik táhlo tebe. Zatím jsem si stačil všimnout toho, že tady nejsi rád, ale zároveň se nemůžeš přimět k odchodu, protože částí sebe samého tady být chceš. Cítím zde hodně nevyřčených slov a předpokládám, že nebudou zrovna milá. Více než vaše osobní spory mne ale zajímá, proč se v osudu slečny Morris angažuješ také ty. A tvůj...mazlík." Zaostřil na Bena, který konečně ožil.

„Jo, přátelství tobě asi nic neříká. Ale to se není co divit. Týpek, co nabodává lidi na kůl, asi moc populární nebude."

„Muž, jehož jsem považoval za přítele, mne zradil a přestože nás spojovalo pět set let existence, rozhodl se mne zabít čistě proto, že jsem nesplňoval jeho vize o čisté rase," vypálil Gabriel, hlas ztlumený, až zněl výhružně.

Ben se opřel lokty o kolena a koukl po Declanovi. „On znal Hitlera?"

Jeho kamarád přetočil oči v sloup.

„O kom to mluvíš?" dalším poznámkám učinila přítrž Amelie, kterou Gabrielova slova zaujala. Spojila si dvě a dvě dohromady – v životě Vlada Tepeše existoval ještě někdo, kdo překonal staletí a dožil se moderní doby.

„Ion," odpověděl, aniž by na ni pohlédl.

Amelie chápavě pokývala hlavou. „To je mi líto."

Pamatovala si toho prudkého, doslova vášnivého muže z Vladovy družiny. Působil jako věčně dobře naladěný voják, dokonce v něm poznala starostlivého přítele, který se o dobro svého pána skutečně zajímal, nic nepředstíral. Byla si vědoma, jak silné pouto spojuje Vlada, Assanida a Iona. Tvořili jádro své družiny, celého vojska. Bez svých dvou přátel by se Vlad daleko nedostal, to jí sám přiznal. Litovala toho, že i tak silné přátelství nakonec padlo a věrný druh se pokusil zabít muže, jenž mu daroval jak dobrý život po svém boku, tak věčnost na tom stejném místě i po smrti.

„Naším největším problémem je momentálně někdo jiný," do hovoru se vložil Declan. Jeho tichý hlas působil na smysly všech přítomných jako bič. Cosi skrytého v něm předvídalo, že se stane něco mnohem horšího ještě dříve, než by vůbec mohli započít své pátrání.

„Leží ti v hlavě ten lovec," doplnil si Gabriel, jenž se snadno dovtípil obav svého nemrtvého druha, „řekl bych, že po právu. Co o něm všechno víte?"

„Nic zvláštního," pro jednou si Ben připadal důležitější, než všichni ostatní, přestože by se tohoto postu velmi rád zřekl. Nick Aldrich zatápěl zejména jemu. Nevadilo by mu, kdyby to bylo jinak. „Je to celkem osina v zadku a rozhodně se nebojí využít čehokoliv, aby dosáhl svého."

„Zajímavé," Gabriel to pronesl natolik bezvýrazně, až se Ben opět cítil pohoršen. To jemu ten blázen neustále vyhrožoval, hrál si s ním, jako si kočka hraje s klubkem vlny. Gabriel tohle řešit nemusel. Stačila by mu jedna rána a bylo by po problému. Ben takovou výhodu neměl.

„Nick Aldrich?" ozval se Quincey, aby se dostal do obrazu, „to je velice silný protivník. Měli jsme s ním co dělat všichni. Jen Amelii se nám daří držet od něj dál. Spíše tedy jeho od ní."

„Takže za prvé," Gabriel se opíral lokty o opěrky židle a spojil ruce ve stříšce, „zatím jsem si všiml toho, že nikdo nechce vystavovat Ilo...tedy...Amelii kontaktu s tím člověkem. A za druhé by mne velice zajímalo, proč ten člověk tak moc pase po vás všech a pátrá mezi vámi, ať už po čemkoliv."

„Velmi dobré otázky," zvolal Quincey, u něhož se zdálo, že trpí podivně dobrodružnou a veselou povahou i přesto, že přišel o dceru.

Místo něj ale odpověděl Declan: „Nikdo z nás nemá zájem vystavovat více jak pět set let starou upírku odhodlanému lovci, který systematicky vraždí náš druh napříč celým Brašovem a okolními městy."

„Vskutku?" Gabriel nadzvedl jedno obočí, „ale to je velice zajímavé. Z čeho soudíte, že činí to, co jsi nám tady tak nakrásně nastínil?"

Všichni se po sobě mlčky podívali. Ben už chvíli klepal nohou o podlahu a Gabriela ten zvuk přiváděl k šílenství. Zdálo se však, že z nemrtvých je jediný. A byl to právě Ben, který se náhle zvedl.

„Máte tu noviny?" optal se Quinceyho.

„Ale jistě. Na stole," mávl rukou za sebe, „ty, které hledáš, jsem si ponechal. Budou někde nahoře."

Ben s kývnutím vykročil, nohy ztuhlé od sezení a napětí, které mu pronikalo každou buňkou těla.

Zatímco se přehraboval v papírech, drmolil: „Nick Aldrich je maniak. Jako totální maniak. Nevím, proč mu tak ruplo v bedně, ale ruplo mu tam pořádně. Je jako nějaký psychopat z detektivek. Když se objevil, netajil se tím, že o upírech ví. Smrdí tady už dlouhých pět let, ale poslední rok jsme od něj měli pokoj. Zmizel. Ale teď se zase objevil. To se pozná snadno, když už jeden ví, co má hledat."

Triumfálně vyškubl jedny noviny z hromady jiných, až listy zašustily. Zamával s nimi nad hlavou jako se svou trofejí. Vydal se ke Gabrielovi, rozložil noviny na příslušné straně a vrazil mu je pod nos tak prudce, až měl i tak schopný upír co dělat, aby mu jeho reflexy před tou rázností stačily.

„Tady," Ben zabodl prst do jednoho rámečku na stránce. Byla to část s inzeráty a jednalo se o miniaturní příspěvek, který by kde kdo přehlédl, pokud by skutečně nevěděl, na co se má dívat.

„Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic," přečetl Gabriel nahlas, „to je z Bible. Kazatel 9:5."

„Jo, to už jsme taky zjistili," přitakal Ben a vrátil se na své místo. Opřel se v křesle, natáhl si nohy a spojil ruce na břiše. Nezdálo se, že by ho v ten moment něco tížilo, alespoň na první pohled ne.

„Tohle se v inzerátech objevuje pokaždé, když zemře nějaký upír. Víme to, Aldrich nám to svým způsobem řekl. Jednou přede mnou zase mluvil v těch hádankách, jako kdyby nemohl nahlas říct, že o upírech prostě ví a že je zabíjí. A pak řekl tohle. Neřešil jsem to, ale za dva dny se přesně tahle věta objevila mezi inzeráty a mně došlo, že to je od něho. Projel jsem starší výtisky a našel jsem další čtyři. Když se nad tím člověk zamyslí, pokud teda ty jeho kecy slyšel, dojde k závěru, že zabíjí upíry. A vždycky, když to udělá, řekne nám to tím inzerátem."

„Velmi neortodoxní," zamumlal si Gabriel spíše pro sebe a očima se vpíjel do černých písmenek na šedém papíře, „zdá se, že se nám tady urodil lovec ze staré školy. Nevěří v boha, ale v jeho jméně si ospravedlňuje všechno, co dělá. Takové jsem poznal. Jsou otravní. Myslí si, že jen jejich jednání je správné a že slouží vyššímu účelu. Ve skutečnosti v boha nevěří a jen si takto omlouvají, že vraždí. Je to ale osobní zášť a touha pomstít se, co je pohání. Nicku Aldrichovi se patrně stalo něco, co ho poznamenalo a jelikož teď takto teatrálně vraždí naše druhy, jeho minulost je poznamenána právě upíry a krví. Takový lovec jen tak nepřestane."

„To mi zní jako sebevražda," nadnesl Quincey, „vyhlazovat v naší době jeden celý druh, byť skrytý? A zcela sám? To je recept na vlastní smrt, ne na spásu lidstva, případně pomstu, jak sám říkáte."

„Ben si myslí, že ten lovec nejedná sám," ozvala se Amelie a na moment se pohledem střetla s tím Benovým, což ji nepatrně zneklidnilo, „poukázal na fakt, že kdykoliv upír zabije člověka, nikdy se to nedostane do novin nebo do zpráv. Jak jsou na tom ostatní, kteří se skrývají, to nevíme, ale počítáme-li s tím, že Declan i já se musíme nějak krmit, pak se při bližším pohledu tato teorie potvrzuje. Žádná všeobecná panika, žádné zprávy o úmrtích za podivných okolností."

„To mi připomíná, že by mne velice zajímalo, jak se dva upíři vetřeli do života jedné mladé slečny a jejího otce," Gabriel zcela obrátil, protože Ameliina slova zavanula jeho mysl k zajímavější otázce, „jelikož se s tebou její otec stále vídá, ale Declana podle všeho nerad vidí, upíři s tím mají leccos společného, ale neočekávám, že jste Amandu zabili. To bychom tady jinak měli dalšího lovce v pokročilém stadiu umírání. Bez urážky."

Quincey se rozesmál. „Pro vás asi každý člověk umírá, viďte?"

Gabriel vykukoval zpoza horní hrany novin jako predátor nad vodní hladinou. Hleděl na doktora a v očích mu zlověstně jiskřilo.

„Člověk se rodí pro smrt. Ať už je to jakkoliv, ta dává životu smysl. Ona konečnost lidského bytí. Rodíme se a celý život umíráme. Ve jménu smrti činíme náš život co možná nejsmysluplnější, abychom neodcházeli naprázdno. Ano, každý člověk umírá. A mnohdy opravdu závidím těm, kteří to mají takto snadné."

Po jeho slovech se rozhostilo ticho. Trojice upírů měla společného dlužníka – smrt. Neodebrali se na věčnost jako každý prostý smrtelník, ne na takovou, jakou by uvítali. A dva živí lidé v pokoji se zase s otázkou smrti potýkali zcela odlišně. Quincey smrt znal. Vloudila se do jeho domu a vzala mu dceru. A pohled na Declana mu tu trýznivou vzpomínku vmetal neustále do tváře. Oproti nim byl Ben tím nejobyčejnějším článkem. Sám smrt jako takovou řešit nemusel, tou myšlenkou na to, že tady jednoho dne nebude, se nezaobíral. Nad smrtí přemýšlel jen jako nad něčím, co zcela obešlo jeho nejlepšího přítele.

„Takže...proč se ten magor rozhodl vydat na sebevražednou misi za očištěním světa?" Ben zaváhal, ale nakonec vrátil na světlo původní téma. Jeho vrozená zvídavost prahla po odpovědích a tušil, že Gabriel je bude mít.

Nemýlil se.

„Pokud je tomu tak, jak říkáte," odložil noviny a opustil své místo v židli, aby mohl s rukama v kapsách kalhot přecházet po místnosti, „pak ten lovec skutečně neoperuje sám. To by v dnešní době byla zcela jistě sebevražda. Lovec Aldrichova ražení si nevystačí jen se svými schopnostmi, potřebuje někoho, kdo za něj bude řešit ty věci, s nimiž sám nic nezmůže. A to znamená zejména uklidňování veřejnosti, zamezení paniky a povšimnutí si čehokoliv nepřirozeného. Z toho vyplývá, že nad sebou musí mít někoho silnějšího a schopnějšího. Lovit upíry v minulých staletích bez moderních vymožeností bylo snadné. Lidé o sobě navzájem moc nevěděli. Mnohdy trvalo týdny, ne-li měsíce, než se dověděli, co se skutečně stalo s těmi, které znali. Zabíjení pro nás bylo snazší. Lidé mizeli běžně, utopili se v močálech nebo zemřeli v bitvách, stali se oběťmi nehod v prvních továrnách, trpěli na galejích nebo kdekoliv jinde. A dokud nebyla zavedena efektivní komunikace na dálku, matka dvou dětí mohla dostat zprávu o ztroskotání lodi se svým manželem na palubě až za podstatně delší dobu, než je tomu dnes. Všechno se monitoruje, lidé spolu mohou mluvit kdekoliv a kdykoliv. Když někdo zmizí, zákonitě si toho někdo všimne do pár hodin. A jakmile je to možné, dotyčného začne hledat třeba i polovina zeměkoule. Nick Aldrich by se sám nemohl vypořádat s řadou mrtvol, které posloužily jako potrava pro naše druhy. Někdo by se mohl začít vyptávat, kde je jeho kamarád, přítel, manželka nebo třeba i dítě. To mě vede k domněnce, že má nad sebou někoho mocnějšího, kdo dokáže odklidit mrtvolu a zahladit stopy, aby si okolí myslelo, že se dotyčný vypařil zcela záměrně. Odjel na návštěvu, odstěhoval se, je jedno, co to bude. Zkrátka tohle dokáže zařídit."

Směr Gabrielových úvah se Amelii nelíbil, přestože už dříve při rozhovoru s Declanem dospěla k podobnému závěru. A ten nebyl nikterak pozitivní. Skutečně bylo pro všechny lepší, že se Gabriel objevil. Smyčka se začínala utahovat a s něčím tak vážným si mohl nejsnáze poradit ten, který všechno zažil. Vzestup a pád nové rasy, zrození jejího největšího nepřítele.

„Fajn, takže co to všechno znamená?" Ben vnímal vážnost situace natolik, až mu mozek vypověděl službu. Napřímený v křesle jako prkno sledoval přecházejícího Gabriela a změna Ameliina výrazu se mu ani za mák nelíbila. Ačkoli to fyzicky nebylo možné, zdálo se mu, že ta žena zbledla, jako když člověka ochromí strach. To nebylo nic povzbuzujícího.

„To znamená, že pokud zohledníme tohle všechno," ujal se slova znovu Gabriel, „pak nestojíme proti jednomu lovci samotáři. Takoví už nejsou, nepřežijí tak dlouho, jako on. Což mne vede k závěru, že za ním bude stát někdo s nemalým vlivem. A to je vždycky velká skupina. Stejně tomu bývalo i u nás. Řekl bych, že se nám ve světě usídlilo seskupení, které odkazuje na tradice prvních lovců. Bude to nějaký spolek."

Ben polkl a olízl si rty. „Jako...spolek lovců?"

Gabriel přikývl.

„No ty vole," ulevil si Ben, „to myslíte vážně? Jakože tady někde jsou ještě další lovci a jsou ještě horší, než Aldrich?" Hlas mu přeskakoval, div nezačal vyšilovat.

„Neřekl bych, že budou ještě horší lovci," odtušil Gabriel a opřel se předloktími o židli, na níž před chvíli seděl, „ti jako Aldrich jsou poháněni vlastní bolestí, jsou do celého rozkolu mezi upíry a lovci osobně zainteresováni. První lovci vznikli jako ochránci lidské rasy. Pohánělo je přesvědčení, že jsme nepřirozený druh, jenž nebyl vzkříšen bohem. Vyhlazovali nás díky svému přesvědčení a víře, nikoliv pro osobní pomstu. Nick Aldrich jedná z toho opačného důvodu – mstí se a obhajuje své jednání jako očistu světa od všeho nepřirozeného. A takoví lovci bývají nejnebezpečnější. Těžko se zabíjí, jsou houževnatí a bohužel, jdou přes mrtvoly. A tím nemyslím upíry. Takový lovec se neštítí zabít i člověka, postrádá jakékoliv zásady, s nimiž kdy společenství lovců přišlo. Neřídí se pravidly."

„Je pravda, že Aldrich nejednal nikdy v rukavičkách. Ani s lidmi," přisvědčil Declan, drže se zcela podivuhodně ve větším klidu, než by kdo čekal, „a mám pocit, že jeho jednání se čím dál víc zhoršuje. Od doby, co ho známe, se jeho taktika změnila a nebojí se vyhrožovat fyzickým napadením i lidem."

V Benovi hrklo. Vzpomněl si na dívku, již Nickova prudkost a ráznost vyděsila. Viděl ten strach v jiskřivých očích, stejně jako skrytou touhu nepodrobit se. Proto mu pomohla, proto s ním seděla u stolu a dala mu svoje číslo. Nechtěla být loutkou, skrze kterou si nějaký povýšenec vezme to, co chce.

„Pak se jeho zoufalství stupňuje."

„Co tím chceš říct?" Amelie pohlédla na Gabriela s neskrývaným znepokojením. Nic z toho, co v této místnosti dosud padlo, se jí nelíbilo.

„Je frustrovaný," ozřejmil jí Gabriel, „po něčem jde a nedaří se mu to získat. Čímž se dostáváme opět k vám všem. Proč se zaměřil právě na vás a co od vás chce?" Pohledem přelétl všechny přítomné a četl v jejich tvářích odpovědi dříve, než je vyřkli nahlas.

„Pravdu," zachroptěl Declan.

„Zajímá ho osud mé dcery," přitakal Quincey.

„Výborně," Gabriel se zase narovnal a sevřel opěrku židle ve svých chladných rukách, „otázkou je, proč lovce zajímá smrt nějaké dívky. Lovec upírů se zajímá jen o oběti upírů."

„Nick Aldrich je přesvědčený, že má dcera zemřela kvůli upírovi. Že jím byla zabita," Quincey zvedl bradu a mnul si ruce.

„Jelikož ve vašem domě vidím tři upíry, které nehodláte svépomocí zabít, předpokládám, že tomu tak nebylo," konstatoval Gabriel.

„Má dcera nebyla zavražděna. Vzala si život. Nedokázala už snést krutosti a utrpení vašeho lidského já, které neustále vídala ve snech. Vize tak živé, jako kdyby tam sama byla a prožívala to na vlastní kůži. Když už toho bylo příliš, vzala si život."

„A přesto chováte jistou nevraživost k Declanovi a mimoděk ho vyhledáváte pohledem, když o smrti své dcery mluvíte," Gabriel se nevhodně usmíval a nespouštěl Quinceyho z očí. Tahle síť, upředená mezi každým v této místnosti, byla tak spletitá a protkána jeho vlastní existencí, až to považoval za nesmírně zajímavé. A přesto ho stále nejvíc zajímalo, jak najít a zabít Silase.

„Okolnosti smrti mé dcery možná podstatné jsou, ale panu Aldrichi to nedává žádné právo obtěžovat pozůstalé a neustále kolem slídit jako hladový vlk," tentokrát už se do doktorova hlasu vkradl hněv, „on sám si je jistý, že má dcera byla zavražděna upírem, přestože si život vzala sama. Byly toho plné noviny, ale nikdo nevěřil tomu, že by to Amanda udělala. Jenže jiné vysvětlení neexistovalo. Policie případ odložila a víc ho neotevřela. Dokud se neobjevil pan Aldrich a nezačal hledat vlastní pravdu."

„Ten lovec je čím dál víc zajímavější," Gabriel se začínal skutečně dobře bavit, „podle všeho byl přesvědčený o tom, že se vaše dcera stala obětí upíra a jakmile našel spojitost mezi Amandou a Delcanem, posílilo jej to. Od té doby pátrá a jelikož se podle všeho namůže dobrat skutečné pravdy, kterou mu nikdo z vás zasvěcených neřekne, začíná stahovat smyčku. A to by mohlo být bolestivé, pokud vás to zajímá."

„To mu máme říct pravdu? Na to on čeká," zavrčel Declan a konečně se pohnul. Odrazil se od okenní římsy a popošel blíže ke Gabrielovi. Jako kdyby ho chtěl uhodit.

„Samozřejmě, že ne," přívětivost ve hlase nejvyššího byla podivná, nepřirozená, spíše si z Declana utahoval a dělal z něj hloupé dítě, „pravda je to jediné, co vás ještě chrání. Dokud si vy budete chránit to, co víte, nechá vás naživu, protože potřebuje jistotu. Ale jakmile mu dojde trpělivost, což se podle všeho už děje, v cestě mu nebude stát už nic."

„Připočti k tomu také svůj příchod do Brašova," ozvala se Amelie, na její tváři však nebylo stopy po úsměvu. Jen po chladu. „Mám-li být upřímná, ty jsi pro lovce tou největší trofejí. Jestli něco Nicka vyprovokuje, pak to bude zjištění, že se do Rumunska vrátil první ze všech."

Gabriel v jejích slovech cítil dobře ukrytou vinu, ovšem za něco jiného, než ohrožení jejich životů v současnosti. Přenesla do těch několika málo vět to, co před ním skrývala, ale věděla, že on pozná, že mu něco vyčítá. Jen nedokáže určit, co přesně. Jed v jejích slovech a chladná odtažitost v očích v Gabrielovi znovu rozhořely požár bolesti. Staré rány, zejména pak staré vzpomínky, se otevíraly a zaplavovaly jeho mysl jako lavina. Nedokázal se jim bránit, ne když jí hleděl do očí a přijímal její opovržení. Jen nedokázal zjistit, proč ho tak nenávidí.

„Já bych řekl, že už to možná ví," zahučel Ben z křesla. Všichni ostatní po něm střelili tázavé pohledy.

„No, vemte si to tak," pokračoval, „jestli začíná magořit z toho, že nic neví, plus předpokládejme, že našel tu mrtvolu, kterou po sobě Drákula zanechal, tak mi to přijde jako solidní rovnice pro to, aby definitivně ztratil nervy a všechny nás na místě pozabíjel."

„Vrozený optimismus," povzdechl si Declan.

„Tak vy už jste naše městečko pokřtil prvními kapkami krve," pronesl Quincey skoro obřadně a zároveň se smál. Jeho těžce definovatelná povaha Gabriela štvala. Nedokázal odhadnout, co ten člověk udělá, a to bylo něco, co se mu krajně nelíbilo.

„Přirozeně," zavrčel, jako kdyby o nic nešlo, „řekl bych, že soudíte podle toho, že se ještě nic neobjevilo v novinách. Ale rád bych podotkl, že takový lovec nás nezabije na místě všechny do jednoho. Místo toho si vytvoří vlastní plán, podle nějž bude postupovat. Manipulovat s figurkami, které má k dispozici, posouvat je tak, abychom se navzájem ovlivňovali a v případě potřeby přibere do hry další. Většinou ty prosté, které může manipulovat nejsnáze a zároveň jsou nějak zasvěceny buď do celé věci, nebo do její části. Existuje v minulosti vaší dcery někdo, kdo by tomuto profilu odpovídal? Ku příkladu manželka?"

„Má žena se po Amandině smrti zhroutila," odpověděl Quincey věcně, „nakonec požádala o rozvod, odjela do Ameriky a pokud vím, provdala se tam za první lahev alkoholu, na kterou po svém příletu narazila. Je to alkoholička a pochybuji, že by dokázala panu Aldrichovi říci něco jiného, než běžné výtky ohledně toho, jak špatný manžel a otec jsem byl, když jsem nedokázal ochránit vlastní dceru."

„Rozkošné," Gabriela to příliš nezajímalo, „tak někdo jiný z rodiny? Nebo přátele? Nejsem si jistý, jestli by dívka s psychickou poruchou měla přátele, ale možná někdo z jejího dřívějšího života."

Quincey chvíli přemýšlel.

„Měla jednu kamarádku, pokud se nemýlím. Studentka medicíny, nějakou dobu tady žila na výměnném pobytu. Několikrát jsme ji přivítali i u nás doma. Amanda se s ní seznámila na jedné veřejné akci pro nemocné ze zdejší léčebny, taková osvěta pro veřejnost, že ne každý nemocný, ať už fyzicky či psychicky, musí být degradován na něco méněcenného a je třeba se mu vyhnout. Amandu takové věci zajímaly od doby, kdy byla degradována sama. Po Amandině smrti s námi ale ta dívka přerušila kontakt. Patrně se vrátila domů. Bylo to milé děvče, rozumné a chápavé a Amanda k ní skutečně přilnula. Jmenovala se Nora."

Ben, který zrovna pil ze své sklenice koly, sebou trhl, černá tekutina mu zaskočila a on se rozkašlal. Prskal kolem sebe, dusil se a mával rukama jako panikařící blázen. Declan se rozhodl ukončit tuhle scénu dříve, než by jeho kamarád přišel k úrazu. Vzal mu sklenici z rukou a vrazil mu pořádnou herdu do zad.

„Nora?" kuckal Ben celý rudý v obličeji a v zádech mu tepalo. Rána to byla pořádná. „Řekl jste, že...se...že se jmenovala...jmenovala Nora? A že stu...studovala...medicínu?"

„Ano," přikývl Quincey a tvářil se navýsost zmateně.

„Do prdele," ulevil si Ben po svém, předklonil se a svěsil hlavu.

„Něco se děje?" Gabriel i přes jeho nedorozumění s colou rozeznal v jeho dechu jiné změny, než bylo dušení. I puls se mu zrychlil.

„Cože?" Declan se ke svému kamarádovi naklonil, když ze sebe cosi sípavě vypravil, ale nikdo mu nerozuměl.

„Já jsem ji poznal," Ben po chvíli zvedl hlavu a jeho tvář se konečně vracela k původní barvě.

„Tu dívku?" ujišťovala se Amelie.

Ben přikývl. „Druhý den po tom našem dostaveníčku v klubu. Potkal jsem ji na trhu. Chvíli jsme spolu mluvili. Moc jsme se toho nedověděl, ale Aldrich ji stačil kontaktovat. Podle všeho se ho bojí. Ale horší je, že se jí ptal na nás," prstem zakmital mezi sebou a Declanem, „jestli nás zná a podle všeho chtěl taky vědět, co ví o Amandině smrti."

„Řekla mu něco?" zajímal se Declan.

„Nemyslím si, ale jistý si nejsem," pokrčil Ben rameny, „vypadala vyděšeně, ale zároveň jako někdo, kdo si nenechá srá...ehm...kydat hnůj na hlavu." Opět obratem změnil slovník, když zachytil Declanův dobře známý varovný pohled v takových situacích.

„Zajímavé," mumlal si pro sebe doktor, „myslel jsem, že odjela. Je to zvláštní. Naposledy jsem ji viděl na pohřbu a tvářila se skutečně nešťastně. Nějak mi k ní ale nesedí, že by se už nikdy neukázala, přestože by tady byla. Nebyla ten typ."

„Ujišťuji vás, že ženy jednají vždy jinak, než jak si myslíte, že budou. Protože je ve skutečnosti neznáte." Vlastní zkušenosti mluvily za Gabriela. A vysloužil si tím Ameliin ostrý pohled. On jí na oplátku vrátil jen prosté pokrčení rameny.

„Tak či onak, měli bychom ji zkontaktovat," pokračoval dále jasným hlasem jako pravý vůdce, „musíme zjistit, co všechno ví. A pro jistotu ji mít i pod dozorem, což by mohl obstarat náš Ben. Jako člověk má oproti nám nepopiratelně lepší možnosti ke sledování."

„Já nikoho špehovat nebudu!" právě jmenovaný vyskočil z křesla jako na pružince, „nejsem žádný slídil. A vůbec, nemáte lepší smysly náhodou vy?"

„Tady nejde o smysly, ale o důvěru, chlapče," zpražil ho Gabriel, „nejúčinněji něco zjistíš, dostaneš-li se k ní blíž. Získáš si její důvěru a staneš se součástí jejího života. Pak uvidíš všechno. A když budeš opravdu dobrý, ona sama ti i všechno řekne."

„Hele," Ben zvedl ruce do výše pasu, „já nejsem ty, jasný? Nebudu žádný holce lhát jen proto, abych se k ní dostal. Nejsem takové hovado." Trochu se přikrčil, zdálo se, že se Declan varovně napřahuje k ráně.

„Díky," utrousil Gabriel ironicky, „snad tě přesvědčí argument, že jako člověk se kolem Nory můžeš pohybovat neustále. Pokud by ji chtěl Aldrich zabít, můžeš mu zabránit. V tvém případě spíše na chvíli odvrátit nevyhnutelné. A pokud se ti podaří přežít do večera, pak už přijdeme my. A mít za sebou někoho se znalostmi válečné strategie se vyplatí."

„Ty si vždycky musíš připsat největší díl, co?" Ben převrátil očima, ale ve skutečnosti ho jeho slova nahlodala.

Znamenalo to hodně. Opravdu mohl na Noru dohlížet, byl přeci člověk, takže mohl do ulic i ve dne. A příjemným bonusem byla bezesporu její přítomnost. Líbila se mu, to nemohl popřít. Záhy by si za takovou myšlenku opravdu nafackoval. Už se choval jako Gabriel.

„Ostatní o té dívce nic neví?"

Amelie s Declanem na Gabrielovu otázku zavrtěli hlavou.

„My jsme spíše noční návštěvníci," usmála se Amelie až příliš vlídně na to, aby to bylo upřímné.

„Jistě. Máme tu dívku jak zkontaktovat?" byl to Ben, na koho se Gabriel znovu obrátil.

Ten svěsil hlavu a zavyl jako zraněné zvíře: „Mám na ni číslo."

„Výborně," Gabriel spráskl ruce, jako kdyby se už těšil, co z celé hry nakonec vzejde. Přesunul se ke Quinceymu a shlédl na toho starého muže.

„A teď ten kontakt na toho odborníka. Každý z nás teď bude mít plné ruce práce."