„Někoho zabil," po ukončení hovoru se Declan obrátil na Amelii, která polehávala na lenošce a nezúčastněně zírala do stropu. Její malý, přesto však útulný byt, odrážel její povahu – všechno dokonale urovnané, každá věc měla své místo, na které patřila. Oceňovala pořádek kolem sebe, který uvnitř svého nitra nenacházela.

Nezdálo se, že by ji Declanova slova rozhodila. Sevřela mezi rudými rty cigaretu a potáhla. To nebylo dobré znamení a Declan to dobře věděl. Žena, díky níž přežil, se k podobným nízkým zlozvykům uchylovala jen v případech nejvyššího rozrušení. Znal ji až příliš dobře, věděl tedy, že i když se tváří jako ledová socha, v jejím nitru se všechno bouří.

„Snad jsi nečekal vodopády lítostivých slz a pokání?" prohodila k němu, avšak zrakem na něm nespočinula.

Co vlastně Declan čekal? Sám netušil. Vůči Gabrielovi jej sžírala osobní zášť, ačkoliv jemu samotnému nic neprovedl. Překvapoval sám sebe – nedával vinu za své prokletí Gabrielovi, ale právě Silasovi. Ovšem prvnímu z jejich druhu nikdy nedokázal odpustit, co provedl Amelii. Přesto věděl, že zejména kvůli ní bude bojovat, ať se tomu brání, jak chce.

„Nečekal jsem nic určitého," odpověděl nakonec, složil si ruce na hrudi a opřel se zády o stěnu vedle okna zastřeného závěsy.

Amelie k němu obrátila hlavu a usmála se. Mírně přitom našpulila rty, když vydechla kouř.

„Nezáleží na tom, jak dlouhá doba uplynula od jeho proměny," pronesla zamyšleně a tentokrát se v jejím výrazu něco změnilo. Přestože hleděla stále na Declana, její nepřítomný výraz naznačoval, že se v mysli vrací mnohem dál, tak daleko, kam Declanova paměť nikdy nemohla dosáhnout. „Narodil se jako válečník a prožil tak celý svůj lidský život. Do našeho prokletí si poté přinášíme odrazy našich starých já. Mění se okolnosti, svět kolem nás, ale my zůstáváme v zásadě stejní. Nejen na povrchu, ale taky uvnitř. Nemůžeš od něj očekávat projevy lítosti. Když si něco umane, jde si za tím. Když vytáhne do války, dělá jen to, co v konečném důsledku přinese do budoucna mír všem."

„Hlavně mi neříkej, že toho člověka v noci zabil jen proto, aby tak dal všem nakonec nějaký mír," zavrčel Declan, neskrývaje břitký tón.

„Nezbytná oběť. Svůj hněv ventiluje a přetavuje do své největší výhody," Amelie zase stočila tvář ke stropu a obracela mezi prsty cigaretu, která už byla poloviční, „až ho uvidíš příště, bude opět ztělesněním klidu. Ať už zabil kohokoliv, vždycky to tak bylo. Zabíjel desítky nevinných, aby uchránil další tisíce. Sama jsem to dříve nechápala, bylo to pro mě barbarství. Ale..." Hlas se jí zadrhl.

Mezi oběma nemrtvými přáteli nastalo dlouhé ticho. Declan ji nenutil mluvit dále, stejně věděl, co chtěla říci. Její příběh znal a pro něj samotného představoval utrpení mnohem horší, než jakým si při své proměně musel projít Gabriel. Těžko chápal, co přesně bylo na té bestii okouzlujícího, ale neodvažoval se Amelii radit v oblasti něžných citů. Sám toho neměl moc co nabídnout.

Declanovu málomluvnost Amelie oceňovala. Nikdy nelitovala, že se rozhodla pomoci právě jemu. Ne vždy se jí líbilo jeho přehnané ochranářství, ale chápala to. Snažil se jí tak odvděčit, přestože mu několikrát opakovala, že jí nic nedluží. Declan ale uměl být stejně paličatý, jako Gabriel.

Vzpomínky na něj Amelii sžíraly po celou její existenci. Dodávaly jí sílu, stejně jako ji srážely na kolena. Znala jej příliš krátce, ale dokázal ovlivnit její život prakticky už napořád. Aniž by o tom on sám věděl. Bylo to tak lepší. I přes svou zášť, kterou k němu zčásti cítila, mu chtěla pomoci. Možná to on sám neviděl, ale zničením Silase se rozhodl dát alespoň malou svobodu všem svého druhu. A na tak velký úkol se musel soustředit. Nehodlala jej rozptylovat vyřizováním starých záležitostí, které už stejně pohltil vír času. Stalo se a nikdo to nezmění. Ani jeho výčitky a bolest, kdyby se to dověděl.

Nakonec promluvil Declan a obrátil téma hovoru k jejich novému plánu, v němž spatřoval spoustu trhlin: „Nechci na nikoho tlačit, ale nemůžeme čekat až do zítřejšího večera. Přes den možná nic neprovede, ale dnes v noci ano, tomu bych se nedivil. Doktor možná potřebuje čas, ale my ho moc nemáme. Což je paradox."

„Dověděl se, že se do Rumunska vrátil člověk, s nímž byl silně spjat život jeho dcery. Na něco takového potřebuješ čas," hlas rozumu, stejně jako vnímavé srdce, se u Amelie opět projevily. Posadila se a uhasila cigaretu v popelníku, který skoro až pedantsky zaujímal místo přesně uprostřed kulatého stolku, jako kdyby to celé vyměřila na milimetr přesně.

Ani ho nemusela pobízet a Declan si sedl vedle ní. Svěsil hlavu do dlaní a promnul si čelo. Zdálo se mu, že z toho všeho nakonec nejhůře vyjde on. S doktorem je nepojily zrovna vřelé vztahy.

„Musí se na to připravit. My všichni," Amelie jej hladila po zádech, konejšila.

„Myslíš, že nám pomůže?" v očekávání k ní zdvihl zrak a hledal v jejích očích ujištění.

„Stále je především otcem. I když už je pozdě, udělá to pro svou dceru. Jako každý otec."

„Vážně každý?" Declan pochybovačně zdvihl obočí, ale sotva to dořekl, nejraději by si urval hlavu.

Ameliina tvář, která ještě před momentem zářila povzbuzujícím úsměvem, se opět stáhla do své typické grimasy odtažení a nepřístupnosti.

„To je něco jiného," odbyla jej tvrdě, „a radím ti, abys o tom už nemluvil."

„Omlouvám se. To bylo přes čáru," upřímnost jeho omluvy byla ryzí. Amelie věděla, že se jí nechtěl dotknout, nebylo tedy tak těžké mu odpustit.

„Ale pořád je tady Aldrich," nadhodil Declan své největší obavy, „Ben přišel s docela zajímavou teorií. Prý se na nás všechny veřejně nepřišlo jen proto, že po nás někdo uklízí těla a snaží se taková úmrtí nějak ututlat."

Taková domněnka překvapila i Amelii. Seděla na lenošce nehybně jako socha, sledovala mizející šňůrku dýmu nad popelníkem a ve své strnulosti vypadala zvláštně, skoro až děsivě. Declan mimoděk zabrousil v myšlenkách k Benovi a k jeho možné reakci, kdyby to viděl. Raději takovou představu rychle vypudil z mysli.

„To možná nebude zcestná teorie," Amelie se nakonec probrala, ale pohledem stále ulpívala v prázdnotě, „bylo by to docela dobře možné. Ale zároveň by to ukazovalo, že Nick Aldrich v tom není sám. Jenže pak by naše současná situace byla mnohem vážnější, než bychom očekávali."

„Tím myslíš co?" proud jejích úvah se Declanovi nelíbil. Skoro cítil, jak mu po zádech přebíhá mráz.

„Tím myslím, že je možná dobře, že se tady Gabriel objevil. Pokud se Benova teorie ukáže jako správná, pak nevím o nikom jiném, kdo by tohle dokázal zvládnout."

Z takové odpovědi nebyl Declan dvakrát moudřejší, ale už dávno se naučil, jak s Amelií mluvit. Pokud na ni někdo příliš tlačil, stáhla se do sebe a odmítala být sdílnější. Raději tedy mlčel, aby si vše stačila urovnat v hlavě a promluvila, až bude sama chtít.

„Pamatuješ, co jsem v noci říkala o válce?" s obavami v očích se nakonec Amelie přiklonila k Declanovi.

„Jo," přisvědčil, „nijak zvlášť se mi to nelíbilo."

„Ani nebude. Jestli mám pravdu, tohle nebude jenom válka."

Declanovi se směr jejich rozhovoru nelíbil čím dál víc. Skrývalo se v tom až příliš mnoho utrpení a nepochybně také smrti. Svou existenci přijímal jen stěží, nebyl si jistý, jestli k tomu všemu ještě zvládne sledovat, jak jeho nejbližší přátelé umírají. Nikdy nechtěl, aby kvůli tomu, co se děje mezi upíry, umírali lidé. Nejen nevinní, ale také jeho blízcí.

Po chvíli ticha Amelie pronesla poslední větu, která ho definitivně zbavila veškerých iluzí.

„Bude to zúčtování."