Pro Gabriela možná Ben představoval pouze obyčejného člověka a Declan v něm viděl zejména přítele, jehož rychlá pusa předčí i jeho mysl, ovšem i takový obyčejný člověk se ve svých úvahách mnohdy vydával tím správným směrem. Jeho náhlé prozření a otázky ohledně Nicka Aldriche nebyly zcestné a kdyby byly obratem vyslyšeny, mohlo by se zakročit mnohem dříve. Takto měl však lovec dostatek času na to, aby své pátraní vypiloval k dokonalosti a stíhal brašovské upíry jednoho za druhým, přičemž mu neunikl ani ten nejvýznamnější.

Za dlouhá léta, kdy plnil úděl, který sám sobě zadal, se Nick vypracoval na nebezpečného a po všech stranách děsivého lovce. V celkovém měřítku se jeho zarputilost a systematické pátrání beze špetky naivity a soucitu rovnaly odhodlání dávné generace lovců, jež vzešla z těch úplně prvních. Takoví muži, ale také ženy, byli těmi nejnebezpečnějšími v historii – měli v zásobě dostatek poznatků o novém druhu a byli tak připraveni na všechny známé eventuality. Byli to nebezpeční zabijáci, kteří se už nehodlali skrývat jako vyděšená kořist. Tuto filozofii, stejně jako jejich zápal, s nimi i po několika staletích sdílel právě Nick.

Přišel příliš pozdě, ale i tak to pro něj byla stopa, která jej navedla novým směrem, nanejvýš důležitá.

Skrytý ve stínu tmavého zákoutí uličky, kam ještě nedosáhlo denní světlo, vytáhl z vnitřní kapsy své kožené bundy mobil a vytočil známé číslo.

„Ano?" na druhé straně se ozval zkreslený mužský hlas. Strohý, bez příkras, chladný a doslova úřednický.

„Máme další tělo. Ale tentokrát je to jiné," prohlásil Nick a pohledem zkoumal bezvládné dívčí tělo, jež zpola viselo z víka popelnice. Kolem hrozivě vyhlížející rány na krku se již slétávaly mouchy – v horkém počasí se hmyz u mršin shromažďoval mnohem dříve.

Nicka podle všeho zubožené tělo mladé dívky neznepokojovalo, stejně jako poznání, které spolu s ním přišlo. Ve skutečnosti měl radost, přestože se pořád mračil. Jeho tvář už však jinou grimasu ani nesvedla. Smích mu dávno nic neříkal. Ale radost bezesporu měl. Celá skládanka se mu kousek po kousku sestavovala v hlavě a výsledná konstrukce se mu zamlouvala čím dál víc.

„O koho jde?" zeptal se bezbarvý hlas v telefonu.

„Podle dokladů Angela Pontu, dvacet dva let. Nikdo významný, ale bylo by dobré, kdyby to tělo zmizelo z ulice. Pošlete někoho. A rád bych mluvil přímo s ní," Nick ze sebe všechno rázem vychrlil, až se zdálo, že dotyčnému na druhém konci rozkazuje. Poslední větu tak rozhodně myslel.

„Mluvíte se mnou, to vám musí stačit," odbyl jej hlas, za kterým by podle všeho klidně mohl stát i stroj, „má svou práci. Vyřídím váš vzkaz."

„Tohle není vzkaz, tohle je podstatná informace přímo pro ni," vyštěkl Nick netrpělivě, ovšem záhy se uklidnil a obezřetně se rozhlédl kolem. Přítmí stísněné uličky nebylo dostatečně husté na to, aby si ho nikdo nevšiml. Zatím se ale okolní byty teprve probouzely k životu. Než si někdo něčeho všimne, snad už bude tělo pryč.

„Obávám se, že v současné době s vámi nemůže mluvit."

Naučená, metodicky odříkaná fráze Nicka rozčílila.

„Tak hele, kravaťáku, mám tady mrtvolu vykazující jasné známky přítomnosti někoho nového a to je něco, co ji bude sakra zajímat, takže zvedni ten svůj úřednický zadek a dej-mi-ji-k telefonu," skoro mu to hláskoval.

Na opačném konci se chvíli ozývalo jen šumění hlasů v dáli. Dotyčný se podle všeho rozhodoval, zda se nechá obměkčit, nebo rovnou zavěsí. Nick mezitím netrpělivě podupával nohou o zem a doufal v kladnou odpověď. Takové štěstí však neměl.

„Řekněte to mně a já jí to vyřídím," zaznělo v mobilu.

To už si Nick musel vztekle ulevit. Svěsil ruku s mobilem k pasu a pěstí druhé ruky rozrazil vzduch. Jeho touha vybít si svou zlost na nepřirozených stvůrách temnoty vzrostla o další kus. Několik vteřin jen klel a běsnil, nakonec si však urovnal oblečení, zhluboka se nadechl a znovu si přiložil mobil k uchu.

„Dobrá. Vlastně to tak bude lepší. Na rozdíl od vás pochopí, jaká příležitost se nám tady naskýtá a vy dostanete padáka za to, že jste ji rovnou neinformoval a nepředal mi ji. To je fér," uklidnil se a bylo mu zase lehko, zvláště když někomu dokázal pohrozit. Popošel blíže k tělu a sehnul se nad něj.

Rozsápané hrdlo mu připomínalo stejné rány, jaké viděl u několika jiných obětí. I ono ledabylé pohození na místě vraždy bylo právě v Brašově jevem ojedinělým. Svědčilo to o vysoké míře bestiálnosti a ve spojení se zuboženým hrdlem a hlavou téměř oddělenou od těla se okruh podezřelých výrazně zúžil. Upíři, které Nick poznal v Brašově, zabíjeli jinak. Většina, kam patřil také Declan, po sobě nezanechávala žádné stopy a mrtvá těla skrývala na těžko přístupných místech. Nick se naučil myslet jako oni a nedělalo mu tak problém najít oběti nočních predátorů i na těch nejneobvyklejších místech. Ovšem ten, kdo zabil mladou Angelu Pontu, zabíjel jinak. A jeho postup se přesně shodoval s několika případy úmrtí, které Nick sledoval.

„Podle stavu těla jde o někoho mimo Brašov, respektive mimo celou zemi. Není zdejší, alespoň v Rumunsku za poslední roky nebyl," začal polohlasem vyjmenovávat své domněnky, „vysoký stupeň násilí svědčí o brutálním charakteru a nezájem o skrytí těla zase o vysokém egu. Někdo si myslí, že mu patří každé místo, kam vstoupí a dává to náležitě najevo. Je mu jedno, že se na něj přijde, je si jistý svou silou. Studoval jsem několik takových případů a poslední, který se ve všech směrech shoduje, je evidován v Londýně na přelomu let 2013 a 2014. Vlastně to byla série několika úmrtí. Pachatele nikdo nechytil, o upírech patrně nikdo nic netušil, což byla podstatná informace, která jim chyběla. Na rozdíl od nich, já vím, kdo za tím stojí."

„Skutečně?" hlas na druhé straně v sobě poprvé našel jakousi emoci. Více než obdiv a zaujetí to však byly pochyby. Ať už se za oním hlasem skrýval kdokoliv, byl to skeptik každou buňkou svého těla a bylo více než jasné, že Nicka nemá rád. Tyto sympatie byly vzájemné.

„To je to, co jí vzkažte. Do Rumunska se vrátil první ze všech upírů a podle všeho to nebude zrovna tajná a klidná návštěva," Nick se napřímil a ohnal se rukou po otravném hmyzu, který kolem něj bzučel a slétával se k otevřené ráně na krku, kde zalézal do všech otvorů ve tkáni.

Chvíle zaraženého ticha se stala Nickovou výhrou, jeho momentem slávy. Umlčel i toho nabubřelého úředníka, který byl pořád jen poslíček, zatímco Nick dělal to, na co onen muž neměl – stopoval a zabíjel.

„Já...počkejte, hned...vydržte chvíli," muž se zakoktal a Nick zaslechl obracení stránek. Dotyčný podle všeho zkoumal, kde by našel osobu, s níž Nick tolik potřeboval mluvit.

„Žádný spěch," usmál se s pohledem upřeným do hrůzou vytřeštěných očí mrtvé, které již zahalil skelný pohled smrti, „pošlete někoho pro to tělo a příště už snad budu mluvit s někým schopnějším." Bez jediné vteřiny čekání navíc zavěsil.

Nerad mluvil s hlupáky, mnohem více jej ovšem štvalo, když lidé kolem mrhali časem. Upír byl vynalézavé stvoření, hráč připravený na několik kroků dopředu. Dopadnout takové soupeře znamenalo odhalit jejich plány, naučit se jejich způsobům, poznávat je a udeřit ve správnou chvíli. Brašovští upíři byli prostí a bez nápadu. Nickovo systematické likvidování přinášelo své ovoce, ovšem on toužil zjistit zejména pravdu o Amandě a dostat tak Declana, který mu pořád unikal. Mohl ho jednoduše zabít, ale on potřeboval zjistit pravdu. Bez toho se zkrátka neobešel. Nyní však před ním vyvstávala kořist daleko větší, než jaké doposud lovil.

S vítězným šklebem přehodil přes mrtvé tělo několik rozložených kartonových krabic, než si pro něj přijedou pověření lidé. Poté už se vyplížil z uličky a vydal se svou cestou.

Tvář stažená do přísné grimasy hněvu a bezcitnosti se projasnila. Nick se usmíval. Byl to děsivý škleb, výjev slibující pomstu. Věděl, kdo do Brašova zavítal a to byla výzva, na kterou čekal. Sledoval jeho stopu dost dlouho, pak se mu ovšem ztratil. Nyní se však znovu objevil, dokonce byl tak blízko. To vědomí vstřikovalo do Nickova těla značné dávky adrenalinu. Konečně měl možnost pomstít se.

Studoval Drákulu tak dlouho, až si vůbec neuvědomil, že se z něj stala stejná bestie. On však byl stále člověkem, smrtelnou bytostí s tepajícím srdcem. A právě proto byl v porovnání se svým nemrtvým nepřítelem ještě daleko horší.