Zařino přesvědčení muselo ustoupit do pozadí. Ačkoli byla fascinována mužem, jenž před ní stál, on už o ni přílišný zájem nejevil. Jeho pozornost si teď získalo něco jiného.

„Zopakuj to."

Gabriel propaloval Bena pohledem. V očích nejvyššího plálo vzrušení a skrytá hrozba. V očích obyčejného člověka se probudil strach, ale v jeho srdci klíčila radost. Lépe řečeno – hrdost. Byl to Benův objev, to on na ono jméno narazil, on našel zmínku o něčem, co by mohlo být tím pravým. Všichni neustále řešili, zda Zara uvěří v existenci upírů nebo zda něco najde jako člověk nejkvalifikovanější. A přitom to byl Ben. Pročítal ty stránky spolu se Zarou a ona si toho nevšimla. On byl teď za hvězdu.

„Něco jsme našli," zopakoval, jak Gabriel požadoval. Ne že by snad s chutí plnil rozkazy, ale Ben uznával, že jemu samotnému se zvuk oněch slov zamlouval. Zvláště pak Gabrielův výraz.

„Ne. To, co jsi řekl potom."

Gabriel začínal být netrpělivý. Podle lidského tepu poznal, že si Ben svou chvíli slávy užívá. Přestože byl upír nesmrtelný, Gabriel nechtěl ztrácet čas, který mu doteď říkal pane.

„Jo aha!" vyhrkl Ben, jako kdyby doteď pořádně netušil, co se po něm chtělo. „Byl to nějaký úryvek od jistýho Manuela, co tam psal o nějakém skalním běsu."

Atmosféra v místnosti se změnila. Stačila k tomu jen změna Gabrielova postoje. První upír se napřímil, předstíraný dech se mu zrychlil a Amelie, která se snažila vyhnout pohledu na třpytivý meč, se tentokrát plně soustředila na Gabriela. Odhalila tu bouři, která schvátila jeho nitro. Bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu a prohrabat se všemi spisy, které z většiny ani nezkoumal. Zároveň se ale bál. Možná našel první stopu, jež by ho dovedla k Silasovi. Bál se snad toho prvního kroku? Nikdy se strachem zviklat nenechával, ovšem Amelie poznala, že tohle je jiné. Úryvek zmiňující se o tom, jehož hledal, ho měl po mnoha staletích posunout blíž jeho cíli. Amelii děsilo vědomí, že se našlo něco, čeho se Gabriel bál. Bál se udělat ten pomyslný krok vpřed, bál se přiblížit se Silasovi. Skrýval se za svůj vztek a touhu po pomstě, ale ve skrytu svého nitra měl strach. Silas mu všechno vzal. Doslova všechno. Pokaždé a neustále. Cokoliv Gabriel získal, to mu Silas vzal. Nikdy mu v tom nedokázal zabránit, nikdy ho nedokázal najít. Jestli se něčeho velký válečník skutečně bál, pak to byl Silas.

„Hustý," hvízdl Damien, jehož Benova slova moc nepřesvědčila. Zněl tak, jako se tvářil – nanejvýš znuděně.

„Ukaž."

Rozkaz či žádost, na to Ben nedbal. Znovu se nahrnul ke stolu a jal se obracet křehkou vazbu k celému osazenstvu. Vzápětí se mu hřbetem ruky rozlila štiplavá bolest, když ho Zara plácla. Cítila se pokořená a to se jí nelíbilo. Svůj vliv mohla znovu získat nyní – byla tím nejpovolanějším člověkem v místnosti, který se vzácným artefaktem mohl manipulovat. Než se však mohla začíst do oněch významných řádků, Ben ji předběhl.

„V tomto kraji snad cosi vládne nepřirozenou mocí. Slunce zde nepokoří silnou hradbu černočerných mračen, jež nedovolí byť jen jedinému paprsku světla polaskat zemi pod sebou. Nehostinné jest toto místo, kde snad vyprchal veškerý život. Pouze skřehotání dravých ptáků se rozléhá mezi výčnělky, jež se tyčí do výše a hrozí, že nás probodnou. Koně jsou neklidní a odmítají jít dál. Můj syn, zdatný to jezdec, nedokáže svého oře zkrotit a přimět ho pokračovat v cestě. Ve vzduchu visí cosi hrozivého. Jak trudné to místo."

„To jsou celý Karpaty," zahučel Damien, jemuž popis zdejší krajiny nepřipadal děsivý, natož důležitý.

„Však to taky není všechno," odporoval mu Ben a sklopil hlavu zpět k úryvku.

„Předešlé noci zřel jsem temný stín. Slyšel jsem své muže o něm rozprávěti, leč nevěřil jsem. Kdo by také věřil tak zcestné představě? Avšak nyní jsem se přesvědčil na vlastní oči. Ve svitu jedné z loučí, jež jsme rozestavěli kolem tábora, se mihl stín připomínající černý mrak. Byl to jen okamžik, netušil jsem, zda mne nešálí zrak. Zdejší krajina je jen jednolitá čerň noci, mohl jsem se mýlit. Ale pak jsem to uzřel znovu. Chtěl jsem hlavu na zem opět položiti, když tu se ta věc prohnala kolem mne. Zdálo se mi však, že těsně u mne zvolnila krok. Sprška jisker vylétla od dřeva a já to uzřel. Bylo to vysoké a zdálo se, že je to tvořeno oblakem černých mračen, ale byl to háv. Příliš široký na tak vyzáblé tělo, usoudil jsem. Pak jsem si však povšiml té tváře. Dlouhá, se špičatou bradou a tenkými rty, po nichž se prohnal mrštný jazyk. Zahnutý nos připomínající zobák mocného orla. Nejděsivější však byly ony oči. Krví podlité a skoro bez života. Ta tvář se nehýbala, ale ty oči se smály. Jako kdyby věděly něco, co mne je prozatím skryto. Jako kdyby mi věštily trudnou budoucnost, z níž čerpaly své potěšení."

Nastalo ticho. Nikdo ani nehlesl. Ben vzhlédl a pohledem přelétl všechny přítomné. Zdálo se, že každý přemýšlí. Nad tím stejným, ale zároveň nad něčím jiným. Každý upír měl za sebou svůj vlastní příběh proměny. A každý z nich své prokletí vnímal jinak. Šestice upírů mezi dvěma lidmi měla rovněž své vlastní příběhy, ale jedno měli společné – viníkem, strůjcem jejich utrpení, byl Silas. Pro nikoho nebyla onou stvůrou bytost, jež je zabila, ale ta, která stvořila nový druh, k němuž byli nuceni se připojit.

Ponurou atmosféru narušil až Damien: „Jo, to už zní docela drsně."

„To je on?" Declan hledal odpověď u Amelie. Ta přikývla.

„Pověsti podobného ražení se tradovaly po okolních knížectvích ještě dříve, než jsme se narodili. Byly to staré báchorky pro nevítané hosty i nabubřelé bojovníky, kteří si mysleli, že se před jejich velikostí skloní i matka příroda. Nejeden takový se nenechal zastrašit a vydal se do skal, o nichž se mluvilo jako o Zapovězených horách. Takoví se už nevrátili a jen živili hrůzu v prostém lidu. Ale i šlechta se bála. Můj bratr si myslel, že mu svět padne k nohám, ale do Zapovězených hor by se nikdy neodvážil."

„Jen jeden člověk se na to místo vydal a vrátil se zpět," přerušil ji Gabriel.

Stál pár kroků před stolem, ale pohledem se vpíjel to řádků, jež Ben nahlas přečetl. Viděl každé písmeno. Každou kaňku rozpité barvy, tak jako ohořelé okraje. Cítil v nose slabý zápach kouře, jež byl už navěky zažraný ve stránkách.

„Kdo?" Zara se snažila najít odpověď, kterou všichni nejspíše znali. Viděla jim to ve tvářích.

„Vždycky je v tom ženská," odpověděl jí jízlivě Seth. Smál se, jako kdyby za to všechno snad mohla ona sama.

„Irina," promluvil André a způsob, jakým ženino jméno pronesl, přiměl Setha, aby se uklidnil.

S rukama založenýma na hrudi sledoval Gabrielova záda a odhadoval, co se jeho příteli honí hlavou. Gabriel o své dávné manželce mluvil se vší nenávistí, jaké jen byl schopen, ale mluvit o ní dokázal. Vyprávěl Andrému o její kráse i prvotní přezíravosti, stejně jako o její náhlé náklonnosti a následné prohnanosti. Častoval Irinu nejedním ošklivým slovem a nedokázal na ní nic ocenit. Nebylo co. Ale mluvit o ní mohl. O Aryi nebo snad Iloně však ne. O těchto ženách toho Andrému řekl jen velice málo.

Amelie se při zvuku jména své sestry napřímila a přešlápla na místě.

„Irina Szilágyi?" ozvala se Zara. „Vaše žena?" Tázavě nadzvedla obočí. Více než takt ji zajímala historická fakta.

„Bohužel," přisvědčil Gabriel.

„A kdo byl Manuel?" vstoupil do toho také Ben, který celý významný text objevil.

Jako kdyby snad Gabriel držel silou vůle všechny na místě, s tím, jak přistoupil ke stolu, se k němu nahrnula také většina přítomných. Declan se držel těsně za Amelií a Damien se Sethem zase zůstali stát kousek za Andrém. Jim nepříslušelo nad problémy příliš přemýšlet. Raději uváděli konečné řešení do praxe. Tím bývalo většinou použití hrubé síly.

„Těžko říct, který z nich by to mohl být, už jsem mu to říkala." Zara převrátila očima nad Benovou zabedněností.

„Ve skutečnosti to není tak složité," namítl Gabriel a zastavil tak příval sarkastických poznámek od dotčeného člověka. „Zapomínáte, slečno," otočil se k Zaře, „že jsem událostem z těchto dokumentů blíže, než vy kdy budete. Jejich značnou část jsem si prožil, jiné se staly za mého dětství a mnohé z nich se uchovaly v paměti starších, s nimiž jsem přišel do styku. Onen dokument pochází z knihovny transylvánského sídla."

„Ano, proto je jasné, že jste do toho nebyl osobně zapojený," přela se Zara dál.

„Bože, ženská," zaúpěl Damien a promnul si širokými dlaněmi tváře, „Vlad III. byl spřízněný se soudními knížectvími, zvláště s tím transylvánským. Jo, byla to celkem díra, ale stejně tam byl jako doma."

Zařin upravený nehet překrytý tyrkysovou barvou zamířil svou špičkou přímo na Damiena, ale žena se na něj ani nepodívala. Visela pohledem na Gabrielovi a ve tváři jí cukalo zlostí.

„To tady musí vážně všichni být?"

„Zajisté," přitakal Gabriel nevzrušeně.

„Kdo to tedy napsal?" vložila se do další začínající rozmíšky Amelie. Tento večer se měli dopracovat k nějakému závěru, ale oni od něj neustále odbíhali k všemožným rozepřím a nesoustředili se na to podstatné.

Gabriel si již před svou cestou uvědomoval, že návrat do jeho domoviny znamená také návrat ke vzpomínkám. A to ke všem. Věděl, že bude muset čelit své minulosti a všemu s ní spojené. Byl na to připravený? Tím si nebyl jistý ani ve chvíli, kdy stál mezi svými spojenci a sledoval spolu s nimi začátek stezky, která ho měla dovést ke konečnému vítězství a míru. Ačkoliv se Gabriel k vidině míru upínal, věděl, že kdyby Silase nakonec zabil, klidu by se mu nedostalo. Ta stvůra poznamenala jeho život a smrt až příliš, než aby mu mohl uniknout. Co by se se Silasovou smrtí změnilo? Na moment pohlédl do tváře Amelii, ženě, pro kterou kdysi dávno zahořelo jeho srdce tou nejčistší láskou. Získal by ji znovu? Pochyboval. Vrátila by se snad Mína? Nikoliv, ta ležela pohřbená mezi svými rodiči na londýnském hřbitově. A co Arya? Z těchto tří žen by ho dozajista nemilovala, ne jako tu bestii, kterou se stal. Ne, o míru a pokoji v duši se tady mluvit nedalo. Silasova smrt nic nezmění. Přesto se však Gabriel upínal k vidině pomsty. Když ne spasení, tak alespoň pomsta. To bylo to, po čem prahl. Všechny vznešené pohnutky nechal za sebou a zůstala jen prostá touha po pomstě, po vyrvání srdce z těla tomu, kdo to stejné provedl kdysi jemu.

S touto myšlenkou opět nabral sílu k tomu, aby otevřel svou mysl dávným vzpomínkám.

„Podle slov obsažených v těchto listinách je zřejmé, že autor legendám o zlu v Zapovězených horách ještě příliš nevěřil," spustil. „Přesvědčil se však na vlastní oči. Do té oblasti se nepořádalo mnoho výprav a jen velmi málo družin se odhodlalo pustit se na svých cestách skrze místa, o nichž se tradovaly jen ty nejhorší věci. Znamená to tedy, že slova byla napsána v době, kdy se mocní ještě nenechali zviklat strachem. Autor toho textu byl Manuel, syn Adriana, otec Ionela, děd Mihaela. Mihael patřil k nejvěrnějším vojákům knížete Jana. Manuel, jeho děd, je ten, kdo nám zde zanechal zprávu o tom, koho hledáme."

Poslední vzpomínka, která se s mužem s hustým knírem pod nosem pojila, nebyla nikterak přívětivá. Oba muži se naposledy viděli na cestě do skalního vězení, kde měl Vlad dožít v okovech a zůstat navěky zapomenut. Mihael měl na starost vězňův převoz. Celou cestu ke zbitému muži nepromluvil jediné slovo. Vlada střežilo na deset vojáků, kteří měli zajistit, aby kdysi obávaný šlechtic neutekl. V té době však už Vlada veškerá vůle k životu opustila. Ležel na slámě v povoze zbitý, pohmožděný, prochladlý, potupený a sám. Nepokusil by se o útěk, ani kdyby měl cestu ke svobodě dlážděnou zlatými cihlami přímo před sebou. Janovi se podařilo rozprášit vše, co kdy Vlad vybudoval a kým byl. Když ho vlekli do útrob skalní pevnosti, vládlo všude hrobové ticho. Připoutali ho okovy ke skalní stěně v jeho kobce a odešli.

Kéž je bůh ke tvé duši milostiv.

To byla jediná a poslední slova, která Mihael Vladovi zašeptal, když odcházel. Ukrývalo se v nich snad dobře skryté porozumění? Či snad lítost? Za jiných okolností by to Vlada vybičovalo k činu. Někdo mu ve skrytu duše věřil. Na tom bohem zapomenutém místě, kde neexistovala naděje, už však zlomený šlechtic neměl sílu povstat a odporovat všemu bezpráví, jehož se na jeho osobě dopustili. Mihaelova slova zanikla v nicotě a Gabriel si na ně až do dnešního večera nevzpomněl.

„Skvělý." Proud Gabrielových vzpomínek přeťal Ben. „A co nám to má říct? Jako to, že to napsal děda týpka, co měl to divný jméno."

„Poznámka o Silasovi z tehdejší doby nám toho moc neřekne," přizvukoval Declan. Se svou typickou skepsí oponoval všemu, co podle něj nemělo šanci na úspěch.

„Minimálně víme to, že už asi takové tři generace před Vladem v Zapovězených horách žil Silas," oponovala mu Amelie a s čelem nakrčeným zamyšlením zírala do prázdna. Kousala si ret a usilovně přemýšlela. Ona chtěla skutečně pomoci.

„Můžeme z toho vytvořit časovou osu," přidal se André. „Sice chabou, ale pořád je to aspoň něco. Tvor jako Silas tady bude déle než my. Teď víme, že už v době panování Janova děda pobýval v Rumunsku. Ale je možné, že přišel odjinud."

„Takoví bývají vždycky vyvrhelové," nadnesl Seth a upravil si kapuci přetaženou přes hlavu. Z jeho výrazu bylo patrné, že si stále myslí své, jeho tón dokresloval charakter arogantního floutka, ale poznámka to byla poměrně trefná.

„Náš druh si moc rád vybírá vyvrhele," Damienův řezavý hlas si svým zvláštním způsobem podmaňoval ostatní, kteří zabodli zrak jeho směrem.

Upír poznal, že je na něho soustředěna značná pozornost. Hrál si se svými korálky na zápěstích, ale když vycítil pohledy všech přítomných, vzhlédl.

„To je snad jasný." Rozpřáhl ruce a pokrčil rameny. Teprve v té chvíli bylo i na pohled jasné, že to není žádný drobeček. „Jakmile někdo uteče nebo začne brojit proti světu, sklouzne do nicoty a tam si ho najdeme my. Koho jsi proměnil naposledy?" Pohledem se zabodl do Setha.

„Jednu moc roztomilou naivku na přelomu století," odpověděl nevzrušeně, opět tónem, jako kdyby to bylo úplně v pořádku. „Zrovna se přestěhovala do uvolněnější země a moc ráda objevovala krásy tamějšího způsobu života. Nebylo to tak těžké."

„Takže tady máme neznalou holku, co se propadne do tajného světa špíny v ulicích." Damien ukázal na prstech jedničku. „A jak tě proměnili?"

„Za války jsem dezertoval a trochu jsem přitom pocuchal náckům peří," odvětil Seth opět nevzrušeně.

„Tys byl nácek?" vykřikl Ben. V odpověď se mu dostalo několikeré ššš. I za zavřenými dveřmi Zařiny kanceláře nebylo moudré vyřvávat na celý dům něco podobného.

„Nevypadám snad na to?" Seth si posměšně odfrkl.

„Vlastně docela jo," odkýval to Ben, aniž by si byl vědom toho, co vlastně říká a komu. Seth to však přešel pobaveným šklebem. Ten člověk se mu docela zamlouval.

„Dál," zahučel Damien. „Ani já jsem nebyl zrovna šťastný dítě svý doby, takže to máme dva." Druhý prst se zvedl, aby naznačil číslo dvě. „Amelie?"

„Utíkala jsem," odpověděla bez zaváhání a potvrdila Damieonovu teorii.

„Tři." I třetí prst se zdvihl. „O proměně Vlada tady asi nikdo nemusí pochybovat. Co ty, sekáči?"

Nyní přišel na řadu Declan. Nepatřil k nejsdílnějším a už vůbec se nehodlal svěřovat bandě znuděných, přesto však povýšených upírů, co se bez varování přihnali do města.

„To ti může být jedno," zavrčel podrážděně a založil si ruce na hrudi. Pod trikem se zdvíhala široká hruď a šlachy na vypracovaných pažích jako kdyby samy hrozily, že dojde na fyzické poměřování sil. Slabé zavrzání čelisti poté bylo poslední kapkou.

„Brojil proti společnosti," přerušila tísnivé ticho opět Amelie, když už oční kontakt mezi Declanem a Damienem sliboval válku.

Damien se jen usmál.

„Čtyři," ukázal na prstech. „Jedinou výjimku tady tvoří náš André, protože..."

„To bylo jako ve špatném románu, kdy tě přepadnou po cestě domů pod mostem," dokončil za něj právě jmenovaný. Ani on neměl zájem o to, aby se jeho proměna probírala přede všemi. Raději zasáhl a zestručnil to, jak nejvíce mohl.

„Tys taky proměňoval vyvrhele?" Ben se s otázkou obrátil na Gabriela.

„Částečně," odvětil bez zájmu pitvat se v tom hlouběji.

„Cože?"

„Myslím, že Damien tím chce říct," Amelie už zase zafungovala jako smírčí soudce mezi všemi, „že náš druh si vybírá oběti převážně z řad odpadlíků. Buď někdo, kdo spadl na dno a je snadné ho vymazat ze světa, nebo někdo zajištěný, kdo se ale chce vzepřít proti společnosti a hledá únik právě u toho dna, kam se tak snadno padá. A kde se také nejlépe hledají oběti. Pokud jsem správně zachytila směr Damienova malého průzkumu, chce tím říct, že je docela dobře možné, že i Silas byl vyvrhel. A možná tohle mimoděk zakódoval i do nás, do druhu, který stvořil. Takový...zvláštní zápis v pomyslné DNA. S tím docela souhlasím, ale pokud by šlo o Silasovu minulost, odvážila bych se tvrdit, že je to ten první případ. Nebojoval proti společnosti své doby, ať už byla jakákoliv, ale ta společnost ho sama odvrhla."

Damien se usmál. Byl to trochu podivný smích, který mu zvláštním způsobem rozjasnil obličej.

„Ta se mi líbí," zahučel.

„Takže mohl udělat něco špatného a někdo ho degradoval?" Declan byl svolný připojit se pouze k Ameliinu uvažování. S nikým jiným v místnosti zjevně nedokázal vyjít, pokud nepočítal Bena, který se v ten moment tvářil jako před závěrečným testem na univerzitě.

„Je to docela dobře možné," přikývla Amelie. „Jeho jednání by mohlo být důsledkem toho, co se mu stalo. V podstatě má megalomanské sklony. Mluví o věčném utrpení, které mu dodává sílu. Vytvoří nový druh, který mu v tom má pomáhat. Prakticky ovládá svět a užívá si to. Nepřipomínal ti to pořád?"

„Našich setkání bylo poskrovnu, ale ano. Pokaždé to zopakoval," potvrdil její domněnku sám Gabriel.

„Chceš tím říct, že to, co dělá, dělá proto, že mu kdysi taky někdo ublížil?"

André narušil strnulost celého setkání. Udělal pár kroků a stanul vedle Amelie. Shlížel do jejích čistých, upřímných očí a z nějakého důvodu ho píchlo u srdce. Ty oči se silou svého pohledu podobaly dívce, kterou byl nucen opustit.

Amelie si nebyla jistá svou odpovědí. Odmítala Silase litovat. Ať už se mu stalo cokoliv, rozhodně neměl právo mstít se kvůli tomu na nevinných lidech a brát jim jejich vlastní smrtelné životy. Jejich vlastní volby. Ne, nelitovala ho, ale chápala, odkud se to jednání vzalo.

„Ano. Kdy se z tebe stane stvůra bez citu, která nehledí na dopady svého jednání, na to, co komu udělá, co to přinese ostatním a má z toho prospěch jen ona?"

Všechny pohledy se mimoděk stočily ke Gabrielovi.

„Zní mi to trochu povědomě," poznamenal Ben, stále si neuvědomuje, že by mohl ve vteřině snadno přijít o život.

Gabriel pozvedl paže do půl těla.

„Vinen ve všech bodech obžaloby."

„Když ti ublíží," zavrčel Declan a upřel na Gabriela nenávistný pohled. „Ale proč tady toho litujeme a Silase odsuzujeme? Podle všeho jsou stejní."

„Neprosím se o ničí lítost," zareagoval Gabriel břitce a tentokrát se v jeho hlase usídlila dobře čitelná výhrůžka. Ještě slovo a zmaří další život. Stejně bude jen jedním z mnoha.

„Protože Silas na rozdíl od Gabriela myslí jen sám na sebe," obořila se Amelie zvýšeným hlasem na svého přítele.

„To nemyslíš vážně," zavrtěl Declan hlavou. Ukázal na Gabriela. „Ten taky myslí jenom na sebe. Myslíš, že všechny lidi, které kdy proměnil nebo zabil, nějak zachraňoval pro vyšší dobro? Že to všechno dělal pro nás a ne jenom pro sebe? Děláš z něho oběť a svatouška, ale úsudek ti zaslepuje láska. Jenže to bylo, když jste byli lidé."

„Přestaň už mluvit za mě a předstírat, že všemu rozumíš!" vyjela po něm. Nenáviděla, když střípky její minulosti a vlastních citů vynášel neprozřetelně na světlo.

„O co tady jde?" Zara se neodvažovala promluvit nahlas. Pozpátku se nenápadně přesunula k Benovi, nespouštěla oči ze soptící dvojice před sebou a domáhala se šeptem vysvětlení.

„To je složitý," zamumlal v odpověď.

V Amelii se bouřily emoce. Vztek odemykal pracně vybudované zámky a vypouštěl ven city dávno pohřbené. Nenáviděla muže, kterého zároveň milovala. Pomáhal jí přežít, stejně jako ji sám zabíjel. Byl její slabostí, tak jako silou. Nemohla ho ale odsoudit.

„Rozdíl mezi nimi tkví v tom, že jeden z nich neměl na výběr," prskala Declanovi přímo do tváře.

Náhle se prudce otočila a zabodla se pohledem přímo do Zary. V ženě hrklo.

„Jste historička, víte, co máte dělat. Víte, jak vypátrat něčí původ. Hledejte legendy kolem Zapovězených hor, hledejte zápisy podobné tomu, jaký jste objevili dneska. Někde musí začínat. Tam, kde začínají, tam také končí. To vás pak dovede dál. Silas podle všeho není odtud."

Zbylé muže v místnosti přelétla rychlým pohledem. Jen Declana záměrně ignorovala.

„Jestli už je to pro dnešek všechno, omluvte mě."

Zbaběle utíkala a dobře to věděla. Svým zbrklým jednáním a ústupem chtěla jen zamezit případným dotazům a dalšímu rozboru její společné minulosti s Gabrielem. A už vůbec nechtěla, aby se nedopatřením dověděl něco, co neměl.

„Ještě je tu jedna věc!" vykřikl Ben, sotva se Amelie vrhla ke dveřím.

Opřela se čelem o dřevo dveří a vzdychla. Chtěla být co nejrychleji pryč. Zaznamenala však rozechvělost v lidském hlase. Napřímila se, zavrtěla hlavou, rychle si utřídila myšlenky a obrátila se do místnosti. Zase působila jako ta nejvyrovnanější osoba na světě.

„Co se děje?"

Benovi vystřelila ruka vzhůru a začal se škrábat na hlavě. Tvář se mu přitom křivila v neuvěřitelných grimasách. Netušil, jak začít. Jestli vůbec začít. Ale šlo o ni a v takovém případě pomoc upírů uvítal.

„No...víte...jak bych to...nevím, jestli to je důležitý..."

„Podle toho rámusu, co dělá tvoje srdce, bych řekl, že je to pro tebe hodně důležité," přerušil ho Gabriel.

Předstíral, že se ho události posledních minut netýkají, ale jeho nitro zažívalo bouři jako už dlouho ne. Declan neprozřetelně odkryl kousek roušky halící Ameliina tajemství. Byl to je drobný kousíček, ale i to stačilo. Amelie zběsile bojovala o to, aby už se v tom Declan dál nepitval a neodhalil ještě něco. Potřebovala zmizet, chtěla zmizet, nechtěla, aby se na ni někdo díval jako na ublíženou chudinku, která nevyhrála souboj o jednoho muže, a nepřestala ho milovat ani po takové době. Tohle odmítala, tohle nechtěla. Ovšem zbrklost, s jakou se snažila zabránit dalšímu odhalení, ji prozradila. Ještě neřekla všechno. Gabrielovo podezření se potvrdilo – existovalo ještě něco, co mu nechtěla říci.

„Dneska za mnou byla Nora."

„Takže jde o ni." Gabriel zněl tak, že právě Noru očekával. Nepřekvapilo jej to.

„Kdo je Nora?" zeptal se André.

„Zní to jako jméno pro pořádnou kočku," zasmál se Seth.

„Tak hele, ona není žádný vaše jídlo," obořil se na něj Ben s nebývalou kuráží.

„On se nám tu někdo zamiloval," brblal dál Seth a neopomenul přitom nasadit vysoký, krajně nepříjemný tón.

„Dost," zpražil ho André jediným slovem proneseným s naprostým klidem, v němž se však odrážela síla vůdce. Seth musel ustoupit. „Kdo je to?" zopakoval svou otázku, když se vypořádal se svým druhem.

„O ni vlastně vůbec nejde...aspoň myslím. Nevím." Ben se zase zamotával do slov.

„Je to kamarádka jedné mé dávné známé." Na Andrého otázku odpověděl Declan. Z tónu jeho hlasu bylo patrné, že právě taková odpověď je dostačující a více se o tom nebudou bavit.

„Jo," přitakal Ben, „ale nejde o to, že byla za mnou, ale spíš o to, kdo tam byl ještě."

„Co tím myslíš?" Nervozita v jeho hlase přivábila zpět i Amelii.

Její hlas i obnovený zájem Bena na moment uklidnil. V její přítomnosti se cítil vyrovnaný i přes všechny svoje obavy. Oplývala pro něj dosud nepoznanou silou osobnosti. Zkrátka jí věřil a byl vděčný, že tu je.

„No...v jednu chvíli jsem se otočil a viděl jsem na konci ulice stát nějakýho týpka. Nebyl to Aldrich, to vím, ale taky to nebyl obyčejný kolemjdoucí. Snažil se působit děsně nenápadně, ale něco mi na něm nesedělo. Chvíli na mě koukal...no a pak odešel. Ale přišlo mi, že se mu moc nelíbí, že jsem ho viděl."

Po Benově stručném vyprávění se místností rozhostilo ticho. Gabriel, Amelie i Declan toho věděli více a mozek jim začal pracovat na plné obrátky. To Zara, André a jeho společníci nebyli vůbec v obraze.

„Kdo je Aldrich?" zachrčel rozladěně Damien. Nelíbilo se mu, když neznal všechny proměnné, ale v tom jméně z nějakého důvodu spatřoval možnost pobavit se.

„Místní lovec. Značně schopný a možná až příliš inteligentní," objasnil Gabriel.

„Lovec?" Zaře význam slova příliš nedocházel. Ne v kontextu s nemrtvými.

„Upírů," ozvala se Amelie s jistou lítostí ve hlase, která však nemířila k vidině muže zabíjejícího jejich druhy, ale k tomu, že s něčím takovým musí být konfrontována i Zara.

„Aha," zajíkla se. „No, nedošlo mi, že když existujete vy, tak jsou pravdivé i pověsti o lovcích. Takže...i ti pořád ještě existují?" Zdálo se, že Zara doufá v popření svých slov.

„Ano. A někteří jsou ještě nebezpečnější než dříve." Gabriel zničil veškeré její chabé naděje. Svou pozornost ale věnoval zase Benovi. „Kdo si myslíš, že to byl?"

Ten pokrčil rameny. „Co já vím. Byl divnej. A moc okatej."

„Lovci nejsou nikdy okatí," znělo to jako pokárání.

„Jakože to byl lovec?" Ben vykulil oči. To ho ještě nenapadlo. A byl by rád, kdyby to tak i zůstalo. Na to už ale bylo příliš pozdě.

„Nick Aldrich není člověk, který by pracoval s někým. Jde mu o pomstu a především o mou hlavu."

„To je od něj?" André kývl směrem ke Gabrielovi, čímž naznačoval zranění pod jeho lopatkou.

„Ano," přikývl. „Je to nanejvýš otravný typ lovce. Velice nebezpečný. Domnívám se, že zde v Brašově existuje spolek lovců, jejichž služeb využívá. Nick Aldrich není typ, který by se někomu zodpovídal, ale jejich pomoc potřebuje. Podle všeho zajišťují utajení existence naší rasy zde a v okolních městech."

„Takže ten týpek byl z toho spolku?" Benovi to začínalo v hlavě šrotovat.

„Mmmhhh, spolek," Damien skoro zapředl, „takový jsme už dlouho nepotkali."

„Konečně nějaká zábava," přizvukoval mu Seth. Boj mezi upíry a lovci si nemohl nechat ujít ani jeden.

„Pravděpodobně," přitakal Gabriel. „Jestli sledoval tebe, souhlasilo by to. Spolky vždy pracovaly systematicky. Pokud se jim Aldrich svěřil se svým podezřením o mé přítomnosti ve městě, o čemž pochybuji, ale mohu se mýlit, začínají si shánět vlastní informace. Moderní spolky nemají rády sólisty, riskuje se tím odhalení, takže ať už jde o jakékoliv lovce, z Nicka Aldriche moc velkou radost nemají. Pokud si potvrzují své dohady, začínají slídit kolem. Jako první dobrou stopou se jeví člověk, protože ty se snaží chránit. Logicky se tak napojili tady na našeho Bena. Jestli tě ale viděli s Norou, nepochybně se zaměří také na ni. A od ní povede stopa k Declanovi a od něj nejspíše k Amelii. Stopují. To oni dělají. Zajímavé."

„Zajímavé? Mně to spíš přijde dost na hlavu. Já je nechci mít za prdelí," bránil se Ben.

„Nebo nechceš, aby je tam měla Nora?" vrátil mu to hned Gabriel.

„Nezlob ho," napomenula ho Amelie mírně, „co s tím podle tebe máme dělat? Jestli se o nás kromě Aldriche zajímá také spolek, začíná se nám to komplikovat."

„Tak to zjednodušíme a prostě je zabijeme," napadlo Damiena. Až příliš dlouhou dobu strávil v nečinnosti. Potřeboval akci.

„Nepospíchal bych tolik," zarazil ho Gabriel. Po tváři se mu mihl zvláštní úsměv.

„To se mi nelíbí." Ben začal zběsile vrtět hlavou.

„A co?"

Ukázal na Gabriela prstem. „Takhle se tváříš, když máš nějaký maniakální nápad, co tě bude děsně bavit, ale člověka by to mohlo zabít."

„A i kdyby?"

„To není vtipný." Ben na něj skoro vyplázl jazyk.

„Co tě napadlo?" Amelie už zase uklidňovala rozbouřené vášně. V duchu ji však stále hlodalo, jak neopatrný byl Declan i ona sama.

„Každý spolek má vůdce," začal Gabriel s klidem a přitom se pustil volným krokem po místnosti, „a zvláště vůdce tohoto spolku mě zajímá. Nejlepší strategií je vždy zaútočit rovnou na srdce. Zbav se vůdce a rozprášíš armádu. Rád bych se s naším dosud tajemným protivníkem setkal. Zjistil, o koho jde, jaký typ člověka to je. Říkejme tomu vyjednávací schůzka. Při vyjednávání se toho o svém nepříteli dovíte nejvíc."

„A jak by ses s tím vůdcem chtěl jako setkat?" Declanova skepse a pohrdání neznaly mezí.

Gabriel věnoval mladému upírovi blahosklonný úsměv. Nemusel ho mít rád a ani neměl, toleroval ho jen kvůli Amelii. Navíc uznával, že Declanova výbušnost je přínosná – zejména ve chvílích, kdy se podřekl a odhalil část Ameliiny duše.

„Je to snadné. Ben bude dělat návnadu a slídil nás už potom k vůdci dovede sám."

Význam těch několika slov docházel Benovi pozvolna. Už jen to, že zaznělo jeho jméno, v něm probudilo obezřetnost. Když mu poté došlo, co to ve spojení se slovy návnada a slídil znamená, div se neskácel k zemi.

„Cože?" vyjekl takřka pisklavě. „Já návnadu dělat nebudu!"

„Nic se ti nestane." Gabriel nad jeho obavami obrátil oči v sloup. „Sledují tě, takže svého skrytého společníka dovedeš na místo, které určíme. Budou sledovat každý tvůj krok, o všem se informují, takže náš slídil si nejspíše někoho přivolá a pošle po něm vzkaz."

„Dneska existují mobily," přerušil ho Declan.

„Toho bych si bez tebe skutečně nevšiml," vrátil mu to Gabriel ironicky. „I přes pokrok moderní doby zůstávají pro lovce některé způsoby tradiční. Pokud to není skutečně naléhavé, vždycky se jedná osobně ve všech ohledech. A lovci sdružující se ve spolku jsou velice tradiční. A zvláště vycvičení. I přes důmyslné způsoby mučení nic nevyzradí. Takže jestli by si měl vůdce takového spolku vybrat, zda obětuje jednoho pěšáka, ale informace zůstane skryta, nebo bude riskovat napíchnutý mobil, všichni víme, co si vybere. Kodex lovců disponuje jedním nejvyšším pravidlem – než riskovat vyzrazení nebo proměnu, to raději zemřít."

Poslední slova zanechala ve všech přítomných mrazivý dojem, alespoň v lidech. Ovšem i někteří upíři s tímto pravidlem příliš nesouhlasili. Zejména pak André cítil boj ve svém vlastním nitru, který v něm zuřil skrytý všem okolo od jeho vlastní proměny. Poznal mnoho lovců a někteří z nich byli skutečně zatvrzelí. Proměna pro ně byla osobním i profesním selháním. Raději volili smrt, než prokletou věčnost. To chápal, ale podobně jako Gabriel si občas dovolil postesknout si nad zmařenými životy, které mohly být prožity, kdyby se zmanipulovaná sorta zabijáků tolik nedržela mnohdy nesmyslných pravidel. Upíři znali kodex lovců a leckteré zákony se jim zdály až příliš přehnané. Ke všemu byl ale André jedním z mála, kdo proměňoval také pro záchranu. Potkával zoufalce na pokraji smrti, trosky zneužité společností či jednotlivci. Pokud v někom viděl skutečnou vůli žít, daroval mu věčnost. Proto v něm poslední věta zanechávala hořkou pachuť. Lovci se na vše dívali jen z jednoho úhlu pohledu.

„To je ujetý," okomentoval to Ben. Nepřemýšlel nad tím jako André, ale jeho prostému lidskému bytí se takové ukončení života zdálo přitažené za vlasy.

„Pokud tomu dobře rozumím," Amelie jen s velkými obtížemi pohlédla Gabrielovi do tváře, „chceš tím naznačit, že plánuješ vystopovat lovce až do jejich sídla?"

Překvapené pohledy následovaly směr upírčina pohledu.

„Nikoliv, má drahá," zavrtěl Gabriel hlavou, „stopovat někoho znamená sledovat stopy a dojít k cíli sám. Já je pouze vysleduji, dovedou nás k sobě sami. A navíc tam ani nedovedou mě."

Jeho pohled se zaměřil na rozložitého muže, který pořád v koutku úst žmoulal párátko.

„Já na tyhle klidový věci moc nejsem," zaskřípal Damien bez zájmu. Sledování se v žebříčku jeho oblíbených činností neřadilo příliš vysoko.

„Ovšem, ale nepřitáhneš na sebe takovou pozornost, jako kdybychom poslali Setha."

„Jo, ten jeho kukuč, kroužky a tetování jsou pro zdejší klidnější obyvatele trochu moc nápadný." Ben okamžitě přispěchal s argumentem podporujícím Gabrielovo tvrzení.

Set po něm vrhl zlostný pohled. Přivřel oči a bezbarvým hlasem, v němž však zazněla výhrůžka, odvětil: „Ta tvoje A pozitivní je pro zdejší upíry taky docela lákavá."

„Zmlkněte," ohradil se proti nim Declan. Podobné rozmíšky už ho unavovaly. Sám nebyl zrovna zářným příkladem vyrovnaného jedince, ale neměl potřebu se do někoho podobně navážet. Spíše rovnou vybuchl.

„Co máš v plánu?" navázala na něj Amelie. Už se museli k něčemu dopracovat.

Gabriel se vydal k Benovi. Ten ho obezřetně sledoval, každý jeho pohyb. Tohle nebylo obvyklé a Ben si musel dát dobrý pozor. Vůbec se mu nelíbilo, jak se něj všichni dívají, zvláště pak Gabriel.

„Pošleme Bena do jednoho zdejšího hotelu."

„To je všechno?" vpadl do toho právě jmenovaný.

„Nech mě domluvit," pokáral ho Gabriel. „Jak jsem řekl, pošleme Bena do hotelu. Vydá se tam dvě hodiny před soumrakem, to bude stačit. Pokud předpokládáme správně, a já jsem si jistý, že ano, bude ho někdo sledovat. Ben ho zavede přímo na námi určené místo. Pro lovce je standardní doba hodina. Když se hodinu nic neděje, slídil informuje o situaci. To znamená, že se za Benovým doprovodem vydá ještě někdo další. Také mohou být dva už od počátku, i to je možné. Tak jako tak, jakmile bude zpráva vyslána, Damien se ujme sledování a zjistí, kde spolek sídlí. Snad nemusím připomínat, že by měl také zjistit, kdo je nejvyšším představeným. Dalšího večera se rozběhne druhá část plánu."

„Jaká je ta druhá část?"

Amelie ho sledovala přivřenýma očima. Moc dobře věděla, že je za tím ještě něco dalšího. Gabriel v sobě nosil veškeré Vladovy vědomosti a Vlad byl jedním z nejlepších vojenských stratégů své doby. Bylo až s podivem, že tehdy všichni uvěřili, že je Vlad zrádce. Byly by to školácké chyby, které by vojevůdce Vladových schopností nikdy neudělal. Strach však byl mocnější a ona to dobře věděla. Tak jako její sestra, která toho dokonale využila.

„Jak jsem řekl, rád bych se s dotyčným osobně seznámil," odpověděl bez vykrucování.

„Možná jsem v tom zatím docela nová, ale tohle mi přijde jako jasná sebevražda." Ozvala se po chvíli Zara. „Ne že bych vám do toho chtěla nějak mluvit, ale když se s ním setkáte, zabije vás. No...aspoň se o to pokusí. Ale určitě něco zkusí."

„Takové starosti můžete přenechat mně." Gabriela to příliš nedojímalo. Pohledem vyhledal Andrého a ten na něj v němé domluvě kývl.

Amelie měla pravdu. Gabriel v sobě stále nosil zkušenosti z mnohých bojů. Bojoval proti lidem, ať už jako člověk či prokletý tvor. Bojoval rovněž proti lovcům. Nemusel přemýšlet příliš dlouho, aby se mu v hlavě začal rýsovat plán, jak dojít svého. Bez větších obtíží začleňoval do svých plánů nové proměnné, hledal cesty, po nichž by se dostal k cíli, aniž by příliš obětoval. Pořád to v sobě měl.

Každý upír byl ve skutečnosti tím, kým byl za svého lidského života, byť si to neuvědomoval. Gabriel býval šlechtic. Ale především býval vojákem. Vojákem, který nikdy neprohrál.