Status návnady se Benovi pranic nelíbil. S pocitem naprostého zmaru seděl sesunutý na svém sedacím pytli, nohy a ruce rozhozené do stran, hlavu prověšenou. Nebyla to zrovna pohodlná pozice, ale mladému mechanikovi chyběla vůle nutná prakticky k čemukoliv. Civěl na vzhůru nohama obrácené dveře, sípavě oddechoval a před očima se mu začínaly tvořit mžitky.

Vědomí, že se na něj patrně nalepili nějací zabijáci, ho dohánělo takřka k šílenství. Nebylo na tom nic pozitivního. Podle Gabriela patřili tihle lovci k těm nejlepším, byli to trénovaní zabijáci naprosto oddaní svému poslání. Co proti nim zmohl Ben? Jeho jedinou ochranou bylo jeho lidské já. Neřadil se k upírům, ale kdo ví, jestli to těm lovcům stačilo? Pro Nicka Aldriche to nic neznamenalo, kolikrát Benovi vyhrožoval. Mohl být ten spolek stejný?

A ke všemu tady ještě byla Nora.

Ben zvedl hlavu, v uších mu hučelo a v obličeji byl celý rudý. Připadalo mu, že má místo hlavy na krku přetlakovaný papiňák, který bobtná a hrozí, že během vteřiny vybouchne. Zamžoural a zaostřil na hodiny na stěně. Za půl hodiny se měl na trhu setkat s Norou. Slíbil jí to. Slíbil jí odpovědi. Ale ty jí dát nemohl. Vlastně si ani nebyl jistý, co věděl on sám. Stěží jí ale mohl vysvětlit, proč by se neměla pohybovat kolem něj. Drákula byl sice dobrý důvod, ale také jednosměrná jízdenka na psychiatrii.

Netušil, že v podobných myšlenkách se topí také Nora.

Ta pro změnu seděla na autobusové zastávce a prohlížela si šedou oblohu nad sebou. Stěží mohla vědět, co se včera stalo, kdo přišel do města a proč najednou horké počasí vzalo za své. Nezdálo se jí, že by mělo pršet, ale od noční bouřky se nad městem držela šedivá deka těžkých mračen. Nebylo příliš chladno, ale přesto teploty citelně klesly.

Nora sáhla do své malé hnědé kabelky, která jí křížem přes hruď visela u pasu. Vytáhla mobil a zkontrolovala upozornění. Jedno ztracené volání od neznámého čísla, ale podle jeho tvaru se dalo soudit, že to byl další z otravných telefonních průzkumů. Zpráva od jedné z maminek, že její dcerka nepřijde zítra na kroužek, ji nezajímala. Ostatně, ona maminka jí to sdělovala už osobně a Nora měla dobrou paměť. Dvě zprávy od kamarádky na chatu s ní taky nepohnuly. Jako kdyby čekala, že až se rozsvítí obrazovka mobilu, zobrazí jí odpovědi na všechny otázky, které ji trápily. Nestalo se tak.

S povzdechem schovala mobil zpátky na jeho místo, vytáhla drobné z kapsy džínových tři čtvrťáků a vyšla vstříc přijíždějícímu autobusu.

*

I přes další hrozící průtrž mračen překypoval pouliční trh životem. Prodejci měli co nabídnout a lidé zase potřebovali utrácet své peníze. I kdyby jenom za jídlo. Přesto však bylo vidět, že noční bouře náladu ve městě změnila. Výkřiky prodejců už nebyly tak živé a tváře zákazníků tolik přívětivé. Všechno se topilo pod barevnými, pruhovanými i čistými látkami provizorních stříšek, které měly zboží uchránit před případnými kapkami deště.

Nora stoupala vzhůru ulicí a obávala se zvednout hlavu. Děsila se té chvíle, kdy v davu spatří Bena, přestože věděla, že od něj jí nebezpečí nehrozí. Pokud by jí ale něco prozradil...jen stěží si připouštěla, že se bojí právě odpovědí, které tolik chtěla.

„Čerstvá jablka!"

„Rajčata z vlastní zahrádky!"

„Okurky!"

„Tak krásná slečna jistě ocení krásu, která se jí nemůže rovnat."

S neznámým mužským hlasem se kolem Nory najednou rozlilo přítmí narušované barevnými mžitkami, když jí nějaký květinář strčil růže přímo pod nos. Okvětní plátky zaútočily přímo na oči, které dívka nestačila zavřít. Okamžitě si kýchla a rychle klopýtala pryč s mumlavými díky.

Když se konečně mohla volně nadechnou a několikrát rychle zamrkala, zaostřila přímo na muže, který se tyčil nad většinou hlav. Ben se k ní ploužil stejně pomalu, jako se ona ploužila celou cestu od zastávky. Jakmile si i on dívky všiml, oba zastavili na místě a jen na sebe civěli.

Ochromil je strach, ale stále v nich přebývala jistá zvědavost. Ona toužila po odpovědích, jichž se bála, on toužil po její společnosti, které se rovněž bál, protože by jí tím mohl uvrhnout do nebezpečí. Neuklidňovalo ho ani to, že měl za sebou už miniaturní armádu upírů. Přes den nic nezmohli ani oni a na lovce sám nestačil, to Ben dobře věděl. Nehodlal si hrát na hrdinu. Nebyl jím. Tuhle roli milerád přenechal Declanovi, ačkoli ten se pokaždé viděl jako ten špatný záporák.

„Ahoj," vypadlo konečně z něj rozechvělým hlasem. I přes okolní chlad se potil a byl docela rád, že to na jeho černém triku nejde vidět.

„Tohle celé je dost zvláštní," konstatovala Nora místo pozdravu a založila si ruce na prsou. Ben přistihl svůj koutek úst, jak se zvedá do úsměvu.

„Jo," přisvědčil a poškrábal se na bradě, až jeho krátké strniště vydalo vrzavý zvuk. „Ono se teď vůbec děje nějak moc zvláštních věcí."

„A jakých třeba?" Plamen v Nořiných očích se opět rozhořel a zcela nečekaně se ta drobná a křehká blondýnka vrhla do protiútoku. „Třeba to, že za mnou pořád leze nějaký vyšinutý magor, který se tváří jako padouch z kriminálek? Nebo to, že se najednou tenhle magor ptá po Amandě? A nebo možná ještě ten tvůj kamarád, co se taky snaží tvářit jako velký drsňák, ale spíš vypadá jako před zhroucením. No a abych nezapomněla, pak je tu ještě to tvoje divné chování minule, kdy si se mnou domlouváš schůzku a zároveň mě od sebe odháníš. A to děsivé varování tomu taky nepomáhá. Je to všechno?"

Její prudkost a poněkud dlouhý výčet Bena zarazily. Uznával to, měla pravdu. Ale sesumírovat si to takhle najednou nebylo vůbec příjemné. Akorát to až příliš jasně zobrazovalo, že klidný život v Brašově už je minulostí. Bena děsilo, jak dávné se mu ty časy zdály.

„Proč se tak culíš?" vypálila Nora náhle. V očích jí divoce jiskřilo.

Ben zatřepal hlavou. Opravdu se usmíval, už jen stačilo, aby se začal nakrucovat. Netušil, proč to dělá, ale nabádal mozek, aby toho nechal. Pořád věřil, že vládu nad srdcem má mozek, a ne že jeho současné jednání ovládá právě ten orgán, který ve hrudích jeho společníků už dávno přestal tlouci.

„Nic," zalhal.

Ve skutečnosti se mu líbilo, jak se čertí. Co už se mu však nelíbilo byl fakt, že na něm začínalo být očividné, co s ním Nořina blízkost dělá. Před upíry a jejich zostřenými smysly nic skrývat nemohl, ale před lidmi ano. A ani to už evidentně nezvládal.

Nora pochybovačně zdvihla jedno tenké obočí.

„Už zase?"

„Nepůjdeme radši odtud?" Ben ukázal na mumraj kolem. Uprostřed trhu se dusil a toužebně si přál zmizet, ztratit se v tišších uličkách města.

Jeho nápad se kupodivu setkal s úspěchem.

„Jdeme," zavelela Nora, obrátila se k němu zády a zamířila směrem, odkud přišla. Nevracela se ale na zastávku, místo toho zabočila do jedné z úzkých uliček, které se nenápadně vinuly městem a sloužily jako skvělé zkratky na důležitá místa.

Ben poslušně ťapal za svou společnicí, ruce vražené v kapsách kalhot. Sledoval bílou tuniku, která před ním lehce vlála, zahalujíc jemnou dívčí kůži.

Vzpamatuj se, poručil si v duchu a zatřepal hlavou. Takhle uvažovat nemohl. Představa takové kůže, kterou protrhly ostré špičáky nemrtvého, představovala pro Bena jistou spásu. Byla to hrozba. Hrozba toho, co se může stát, pokud si nedá pozor. Nemohl se k Noře vázat, jinak by ta bílá tunika záhy nasákla rudou krví a tenká kůže na krku by skončila na cáry. Ben se zasmušilým výrazem zastrčil hlavu mezi ramena. Tahle představa byla ještě horší.

Nora se po chvíli ohlédla a nejistým pohledem zkontrolovala, jestli její společník náhodou nezmizel. Byl až nezvykle tichý. Ani ho příliš dobře neznala, ale i z toho mála tušila, že Ben se běžně řadí mezi ty upovídané žvanily. Ticho za jejími zády nebylo vůbec příjemné.

Cesta se začala mírně zvedat. Sotva vylezli z těsného prostoru boční uličky na hlavní třídu, která je měla dovést na náměstí, Ben se zařadil vedle Nory. Zíral před sebe a pokoušel se přijít na něco, co by uvolnilo atmosféru.

„Jak jsi poznala Amandu?"

Tohle téma nepatřilo k těm uvolňujícím. Za současné situace ale Ben nedokázal myslet na nic jiného, než na to, co se týkalo jeho nových i starých upířích přátel.

„Potkaly jsme se na jedné akci," odpověděla Nora a nezdálo se, že by jí to vadilo. Byla docela ráda, že některé věci může říct nahlas. „Bylo to v parku, dobročinná akce pro nemocnici. Já tady zrovna studovala medicínu, chtěla jsem jeden semestr strávit za hranicemi. Ve Francii jsem se dusila."

„A tady ne?" To už se na ni Ben se zájmem podíval. Co se týkalo Rumunska, nikdy nebyl žádný idealista. Byla to díra. Malebná díra, ale pořád díra.

„Tady jsem vlastně našla samu sebe," usmála se. „Díky Amandě. Potkala jsem ji u jednoho stánku, zaníceně tam vyprávěla jedné malé holčičce, že její sny nejsou nic špatného, jenom se jí snaží něco říct. Začala jsem si s ní povídat a od té doby jsme se vídaly často. Hodně mě toho naučila."

Osobně tu šílenou dívku Ben potkal jen párkrát a moc toho spolu nenamluvili. Víceméně nosila nálepku blázen a on to jistým způsobem přijal. Pamatoval si hlavně kusé Declanovy odpovědi o tom, co vlastně ta pomatená žena dělala.

„Ona toho hodně naučila tebe?" nedokázal skrýt své pochyby.

„No ovšem," v Noře se opět ozval ten dobře skrývaný vzdor. „Ona nebyla cvok. Možná se jí děly zvláštní věci, ale mysl měla dost jasnou, aby věděla, co se kolem ní děje. Věřila, že její sny něco znamenají. Snažila se jim porozumět. Proto začala malovat. Právě tohle mě na ní tolik fascinovalo. I když ji to děsilo a nemohla najít správné řešení, snažila se. Převáděla své sny na plátno a zkoušela v nich číst jako v knize. Smutné na tom je jen to, že se snažila pomoci ostatním, ale sama své problémy rozklíčovat nedokázala."

Ben si vzpomněl na návštěvu u doktora Morrise, kdy viděl zlomek Amandina umění. Umění, které Gabriel poznal, protože to byl výjev z jeho vlastního života. Co se skrývalo za vizemi dívky z jednadvacátého století, které zobrazovaly život středověkého válečníka?

„Co vím, Declan jí v tom pomáhal," vypadlo z něj náhle.

Nora trochu zvolnila krok. Přistihla se, jak si to rázuje po chodníku ve svižném tempu, jako kdyby nabírala rychlost a chystala se do bitvy. Kolem prosvištělo zelené auto a nechalo za sebou oblak smrdutého kouře. Dívka nakrčila nos a zafuněla. Mechanik po jejím boku jen zavrtěl hlavou. Puch mu nevadil, dobře ho znal, ale přesně věděl, co tomu nebohému stroji chybí. Auto funělo a škytalo úplně zbytečně.

„Nevypadá jako někdo, kdo by dokázal pochopit niterné utrpení jiného člověka," zamručela Nora.

Její společník se nemohl nezasmát. „On je sám o sobě chodící niterné utrpení."

Poznámka o vnímavější části člověka, jehož Nora poznala jen jako mrzutého svalovce, potvrzovala dívce její předešlé dohady. Kamenná tvář se snažila působit nepřístupně, ale oči prozrazovaly vnitřní neklid a bolest. O to víc Noru Declan zajímal. I tak ji ovšem svým způsobem pořád děsil.

Než aby se vydali přímo na náměstí, změnila dvojice směr a zaplula do dlouhé ulice se spoustou krámků po jejím obvodu. Některé dveře byly otevřeny dokořán a lákaly kolemjdoucí, jiné měly pouze vylepené cedule s nápisem Otevřeno. V přízemí se skrývaly roztodivné obchůdky se všemožným zbožím, v patře nad nimi pak majitelé spokojeně vedli své životy. Z jednoho okna se vyklonila starší žena a vytřepala několik utěrek. Muž procházející na protější straně zvedl ruku k pozdravu a zvolal směrem k ženě. Ben s Norou jej minuli a pokračovali dál.

„Takže tě toho Amanda hodně naučila," zopakoval Ben. „To ti jako vykládala o svých snech?"

„To taky," přikývla Nora a trochu našpulila rty. „Vlastně mi nevyprávěla přímo o nich, spíše to byly dojmy a jakési...pocity. Vím, že její sny měly jasnou formou, ale nikdy mi jich zase tolik nepopsala. I tak mi ale vyprávěla o tom, jak se je snaží zachytit a pochopit. Něco se jí možná podařilo, jistě to ale nevím. Viděla jsem pár obrazů, které jsem zkoušela pochopit spolu s ní. A ona si v nich asi našla něco, co jí přineslo něco jako vnitřní klid. Alespoň trochu. A tím mě učila, víš? Naučila mě, jak skrze malbu vnímat myšlenky a pocity. Když něco namaluješ, určitou formou to ze sebe dostaneš. A pak se na to můžeš s odstupem podívat, obracet to, různě to otáčet, dívat se na to z mnoha různých stran. A možná pak na něco přijdeš."

„Amanda toho ale asi moc nerozklíčovala," zahuhlal Ben. Nechtěl to říct zpříma a zase se někoho dotknout. Ať už Nory, Amandy nebo i její památky.

„Moc ne," přisvědčila drobná blondýnka. „Začínalo to být spíše čím dál horší. Příliš mnoho snů a žádné odpovědi. Amanda v tom hledala nějaký význam, ale nedařilo se jí ho najít. Nejspíš už to překročilo únosnou hranici, a tak si vzala život. Je to divné, že?"

Benovi se v hlavě rozezvučelo výstražné světýlko.

„Ehm, co je divné?" zeptal se opatrně.

Nora zastavila a upřela na něj pohled svých jiskrných očí.

„To, že si myslíš, že někoho znáš, ale ve skutečnosti je to jinak. Myslela jsem si, že Amandu znám a z jejích postojů a zápalu vím, že by se nikdy nepokusila o nic špatného. Opravdu se vždycky hrnula do dalších výkladů a hledání významu toho všeho. Byla do toho hrozně zapálená. Nebyla jako cvok, spíš jako nějaký badatel. Jenže nakonec si vzala život. Myslím, že měla dvě své stránky. A já znala tu veselou a zapálenou. Už jsem ale nepoznala tu zhrzenou, pološílenou Amandu, která tu tíhu neunesla a...odešla."

„Hele," Ben ji chytil za ramena a sklonil se k ní, „ty za nic nemůžeš, jasný? Tak je to vždycky. Takoví lidé vypadají v pohodě, smějou se a blbnou a najednou bum, jsou pryč. Stává se to pořád. Někdo nadšeně slaví svý narozky a ještě ten večer po oslavě si to někde hodí. To u lidí prostě nemůžeš poznat. A určitě ti to sami neřeknou."

Další lež. Nesnášel se za to, jak jí lhal. Amanda vyslovila jasné přání – chci zemřít. Ale bylo adresované jen a jen Declanovi. Amanda věděla, že on jediný ji může pochopit. Že on jediný na vlastní kůži zažil to bláznovství, kdy netušil, v čem spočívá smysl všeho, co se mu děje. Kdyby mohl, skončil by to. Upíři ale umírají příliš složitě. Pro Amandu byl Declan její spřízněnou duší, přítelem, který dokázal pochopit i to, co by celý svět odsoudil. Proto se svěřila jen jemu. Proto mohl být on tím, kdo ji ve chvíli jejího posledního vydechnutí držel za ruku a naslouchal uvolňující se duši, jenž konečně nalezla klid.

„Nemohla jsi nic udělat. Nebyla to tvoje vina," uzavřel to a pustil ji.

Chvíli na sebe hleděli a naslouchali okolním zvukům. Za jedním z oken plakalo malé dítě. Odkudsi se linula slova z televize. Opodál si u bylinkářství povídaly dvě babičky. Před malou kavárničkou seděl na lavici starý pán a četl si noviny. Šustivý zvuk otáčejících se stránek dokresloval poklidnou atmosféru, jež panovala na ulici. Pod tím vším ovšem bujela válka světa, o jehož existenci nemělo mnoho lidí ani ponětí. Nesmrtelní se spolčovali a toužili po své pomstě.

„Někdy nemluvíš z cesty." Nora do Bena s úsměvem drcla a pokračovala v chůzi. Opřel se do ní vítr a strhl s sebou volné prameny zlatavých vlasů, které se uvolnily ze spony.

„Někdy ne," Ben se k jejímu špičkování přidal a znovu se vedle ní zařadil. „Někdy mluvím docela moudře."

„Tak to teď nezkoušej, jinak to pokazíš," vyplázla na něj jazyk.

„To bylo sprostý." Ben se zatvářil dotčeně. Ve skutečnosti byl rád, že spolu můžou i špičkovat a ten podivný pocit z předešlého rozhovoru byl ten tam.

„No jen se nedělej." Nora vytvořila takový škleb, až se Ben musel hlasitě zasmát.

„Jé, podívej!"

Zcela nečekaně ho Nora popadla za ruku a smýkla s ním k obchodu, ke kterému se zrovna přiblížili. Nestačil ani zaprotestovat a už ho zaparkovala před výlohu.

„Co to je?" s výrazem naprosté nedůvěry si prohlížel sošky, talismany a amulety vystavené za sklem. Zaklonil hlavu a zaostřil na ceduli nad dveřmi.

Zkroucená a zdobná písmenka hlásila, že se krámek jmenuje Anma. Samotná cedule byla vyřezána do obrysu vlka.

„O tomhle krámku mi vyprávěla Amanda," zašeptala Nora a skoro jako zhypnotizovaná si prohlížela vystavené předměty.

Poplašné světýlko v Benově hlavě se znovu aktivovalo.

„A?" ponoukl ji.

„Říkala jsem ti, že zkoušela všelijaké výklady svých snů," odvětila, jako kdyby vůbec o nic nešlo. „Vyprávěla mi i o sezení s jednou jasnovidkou. Zkoušela i tuhle cestu. Hodně ji to oslovilo, ale myslím, že jí to moc nepomohlo."

„Nedivme se tomu," zabrblal Ben. „Vždyť jsou to jen triky. Nic zvláštního. Nemá cenu se tím zaobírat, půjdeme dál."

Mermomocí chtěl z toho místa pryč. Jestli Amanda zkoušela i jasnovidku, byl si jistý, že se s ní setkat nechce. Amanda mohla zblbnout klidně kvůli ní. Mohl Noru přesvědčit, že to jsou jen bludy, jakými se z důvěřivců tahají peníze, ale sám se trochu bál. Vlastně docela dost. Pomáhal přece s hledáním člověka – pokud to mohl nazvat člověkem – který žil stovky let a stvořil krvelačnou rasu neživých bestií. Jestli byl někdo takový skutečný, Ben se nechtěl zaplétat s někým podobným.

„Jasně, jsou to jen triky, ale pobaví. Zkusíme to. Vždycky jsem něco takového chtěla zkusit!"

Nořino nadšení bylo nezkrotné. Ben byl o poznání obezřetnější.

„Já sice uznávám, že to jsou blbosti, ale i tak bychom si s tím neměli zahrávat."

Nora se k němu obrátila a založila si ruce v bok. Nasadila provokativní výraz a pohodila hlavou.

„Ty se bojíš." Oznámila to jako hotovou věc.

„A když jo?" zkusil to Ben z druhé strany. Možná by se nad ním smilovala.

Takové štěstí ale neměl. Nora ho popadla za ruku a druhou se už sápala po klice.

„Když tomu vážně nevěříš, tak se ti nic nestane. Bude to zábava. Třeba ti to pomůže najít pravou lásku, na to se lidi pořád ptají."

Její pobavené chichotání se ztratilo v tónech zvonku, který jim zařinčel nad hlavami.

Ben si nebyl jistý proč, ale dobře věděl, že se právě noří do chřtánu divoké bestii. A přijde ho to zatraceně draho.