Jasné počasí vzalo záhy za své. Ben studoval oblohu, kde se kupila černá mračna. Za okny panovalo děsivé šero. Sic mělo slunce brzy zapadnout, na město padla tma mnohem dříve. Zdálo se, že sama příroda věděla o tom, že se něco chystá.

„To tady už dlouho nebylo," zabručel Ben a ohlédl se po Zaře.

Brunetka s nosem nahoru stála u svého stolu a skláněla se nad starými svazky, které získala od Gabriela. Fascinována novým nálezem si nevšímala ničeho jiného. Pátrání ji zcela pohltilo, zvlášť když měla možnost prostudovat spisy, jež celé generace těch nejlepších historiků považovaly za ztracené.

„To počasí," ozval se znovu Ben a ukázal na skleněné tabule okna, „říkám, že takové černo už tady dlouho nebylo. Naposledy při letních bouřkách."

„Výkyvy počasí mě nezajímají," odbyla ho Zara, aniž by se na něj podívala. Přítomnost toho výrostka ji znervózňovala, nemohla se soustředit. Ben pořád mluvil a očividně nehodlal nikdy přestat.

Dva dny spolupráce zmáhaly oba dva. Pro Zaru byl Ben jen zbytečnou přítěží a ona pro něj přímo trestem. Vzájemná nevraživost byla patrná na míle daleko. Hraničila takřka s nenávistí. Společné chvíle provázely hádky, urážky, výčitky, obviňování a snaha mít za každou cenu poslední slovo. Oba dva oplývali silnými charaktery, které nesnesly převahu toho druhého. Z Benovy strany šlo o pouhou obranu – neměl rád, když se nad něj někdo povyšoval a dával mu najevo, že je k ničemu. Netušil, že i Zara se jenom brání, ovšem ta už dávno přestala sama v sobě vnímat onu ženskou zranitelnost, s jakou se narodila. Nenáviděla pocit bezmoci, kdy jí na pomoc přispěchal muž a záhy začal dávat najevo svou nadřazenost, svou sílu. Obrnila se vlastní tvrdostí a nepřístupností, až sama přestala vnímat svou citlivou stránku. Nedovolovala mužům, aby si mysleli, že něco nezvládne. Na Bena tak působila jako útočník, ale ve skutečnosti byla, podobně jako on, obránce sebe sama.

„A zajímá tě vůbec něco jiného, než to tvoje věčné jsem lepší než muži?" Ben se k ní obrátil s rukama v kapsách a kmital rameny jako zběsilý. Nepokrytě se do ní navážel a už mu bylo jedno, jestli bude netaktní.

„Neříkám, že jsem lepší než muži," odpověděla Zara a konečně ho vzala pohledem na vědomí, „jenom říkám, že jsem lepší než ty." Věnovala mu sladký úsměv a znovu sklopila hlavu ke stolu.

Ben supěl. Zkontroloval čas na svých hodinkách, jinak by se možná vrhl rovnou k ní a...nic by neudělal. Nebyl to žádný ranař. Musel jen přečkat poslední minuty, než se k nim připojí Gabriel. Ten už si s ní poradí. Měl dost času na trénování, aby takový typ ženy zvládl. Místo rozdmýchávání sporu se Ben prostě přesunul k Zaře a začal jí s rukama složenýma na prsou koukat přes rameno, jako to vlastně dělal už od začátku. K ničemu jinému ho totiž nepustila.

Dlouhá kancelář s nízkým stropem se naplnila tichem. Jen tu a tam se z chodby za zavřenými dveřmi ozvaly kroky nebo směsice hlasů. Ben se snažil, ale nakonec stejně nevydržel ticho příliš dlouho.

„Znáš pověry o počasí spojené s upíry?"

„Mlč," zpražila ho Zara. Na podobné řeči neměla náladu.

„Říká se, že když do města přijde upír, tak se změní..."

„Jak jsi správně řekl, jsou to pověry. A to mě nezajímá," přerušila ho a ledabyle mávla rukou dozadu.

Ben se pořád pohledem držel zdobného písma na nahuštěných řádcích, ale mumlavě odpovídal.

„Proto jsi odbornice na zdejší lidový folklór, kde je legend a pověr plno."

Usmíval se. Tohle byla smrtící rána a on si svůj zásah náležitě užíval. Nachytala se. Nabila mu zbraň a on neváhal ani vteřinu. Vystřelil a věděl, že neminul.

„O tom kluk, co nechal školy, nemůže nic vědět," obula se do něj Zara a už se k němu otáčela. Ben ji ovšem zarazil a nahrnul se přes ni co nejblíže ke stolu.

„Přestaň, nesahej na to!" Zara se zhrozila, když se Ben začal sápat po křehkých listech. Něco ho zaujalo a už si jí vůbec nevšímal. Dokonce ponechal bez odezvy i její štiplavou poznámku.

„Počkej, nech mě," Ben se vyhýbal jejím ranám. „Hele, co bylo tohle? Dívej." Přistrčil k ní knihu v ohořelé vazbě, kde před chvíli otočila list. On se vrátil zpátky na předešlou stránku.

Zara se s nedůvěřivým výrazem sklonila ke knize a po očku Bena kontrolovala, zda nemá v úmyslu nějaký překvapivý výpad. Záleželo jí především na tom, aby všechny spisy a svazky zůstaly nepoškozené. Sice je zčásti zruinoval požár, ale zásah zbrklého člověka by byl horší. Benovo neodborné zacházení mohlo dokumenty nenávratně zničit a takový poklad si už Zara nehodlala nechat proklouznout mezi prsty.

Zdálo se, že po bezvýsledném civění do poničených listin se Benovi konečně podařilo něco najít. Něco, čeho se mohli chytit. Zara si zastrčila prameny vlasů za uši a přidržovala si je, aby jí nesklouzly zpět do tváře. Skloněná pročítala řádky a tep se jí zrychlil náhlým přívalem vzrušení.

„Kdo to napsal?" Ben do ní letmo šťouchl. Opět se snažila bránit mu ve výhledu. Zda vědomě či ne, to v jejím stavu tentokrát odhadnout nedokázal.

Zara sjela očima na konec textu.

„Manuel," podařilo se jí rozluštit jméno, „ale dál to nepřečtu. Je to rozmazané, písmo je prakticky zničené."

„Znáš z historie nějakého Manuela?" mrkl po ní Ben.

„Bylo jich více," odvětila a otočila k němu hlavu, „a pokud je tohle nějaký zápisník pro všechny, tak by k němu dle svého původu mohli mít přístup všichni, kteří mě napadají."

I Ben se rozhodl zapojit trochu toho racionálního uvažování. „No a když bys vyloučila někoho podle nějakého kritéria? Třeba stáří dokumentu nebo tak."

Zara sklouzla zrakem zpět ke knize.

„Můžu vyloučit ty, kteří se narodili těsně před nebo po zničení obou hradů. Problém je, že mnohem více Manuelů žilo v době před zničením obou staveb. A bylo jich dost. Tyhle zápisky by mohly pocházet od kohokoliv, pokud se to předávalo dál nebo někdo zaznamenával průběžně nějaké postřehy z cest."

Benovi z hrdla unikl hlasitý vzdech. „To nám asi moc nepomůže."

„Třeba ten tvůj údajný upír přijde s nějakým zajímavým a zcela senzačním odůvodněním," nadnesla Zara a už zase si neodpustila posměšný tón.

„Pořád nevěříš, co?"

Dívka pokrčila rameny a propustila své vlasy z jejich vězení, takže jí znovu zahalily část tváře.

„Počkám, s čím přijde. Jsem docela zvědavá. Musel by se vytasit s něčím vážně mimořádným, aby mě přesvědčil, že je pět set let mrtvý válečník."

„A upír," doplnil Ben a významně se k ní přitom naklonil, aby tomu slovu dodal patřičnou váhu. Přeci jen to bylo v jejich případě dosti důležité.

„Jasně," Zara obrátila oči v sloup, „raději bychom se měli soustředit na práci. Myslím, že by mi tyhle spisy mohly v lecčem pomoct."

Ben zbystřil. Normálně by to asi přešel jako obyčejnou poznámku mířenou k jejich pátrání, ale u Zary a její povahy vnímal všechno jinak. Byla to kariéristka a nadřazovala se mužům. Nečekal od ní žádnou čistou hru. Kdyby ano, velmi by ho překvapila.

„Tobě?" zeptal se obezřetně, aby ji hned nepřiměl k ústupu. „To si na tom chceš zvýšit nějakou svoji prestiž?"

Zara se kouskem svého já podobala Gabrielovi. Jakmile se před ní objevila příležitost, uvažovala jako stratég a hledala tu nejlepší cestu, která by vedla k jejímu obohacení. Ano, celou dobu přemýšlela, jak by jí tohle všechno mohlo pomoci. Jako jediná a snad také jako první držela v rukou dokumenty, po kterých prahl nejeden historik. Jako jediné se jí dostalo takové výsady. Bylo by pošetilé takovou příležitost nevyužít. Mohla objasnit mnoho otázek, jež zůstávaly stále nezodpovězené. Samozřejmě, že by ve svém oboru záhy stoupla.

„Chci hlavně zjistit pravdu," obořila se na něj, čímž příznivý dojem nepodpořila. O tom, že má jen ty nejčistší záměry, Bena nepřesvědčila.

Než se však mohli pustit do další slovní roztržky, vyrušilo je zavrzání dveří a známý hlas.

„S tím vám mohu snadno pomoci. Už brzy pravdu poznáte."

Ben se pohledem odlepil od blížícího se Gabriela a vyhlédl z okna. Vlivem stále se kupících černých mračen to nedokázal sám odhadnout, ale když už se k nim upír připojil, slunce už s největší pravděpodobností zapadlo.

„Slečno Grigore," Gabriel zastavil na druhé straně stolu a mírně se uklonil, „snad vám nebude vadit, že jsem si dovolil pozvat pár dalších účastníků. Bude jen dobře, když nás bude co nejvíce pohromadě."

Zara se už nadechovala k odpovědi, když ji Ben přerušil: „Koho jsi jako pozval?"

„Tvého nevraživého kamaráda a jeho poněkud otřesenou kamarádku," odpověděl mu ne tak jasně, jak Ben doufal.

„Nejsem otřesená," ozval se ode dveří Ameliin hlas.

Gabriel sklopil hlavu nesouhlasně s ní zavrtěl. Nedivil se, že Amelie vše popírá. Bohužel nemohl argumentovat fyzickými projevy. Srdce už nikomu z nich netepalo. I tak byl ale přesvědčený, že zážitky minulé noci s ní otřásly. Musely, o tom nepochyboval. Ani on nevyšel nepoznamenaný. Celý den pořád dokola studoval její dopis adresovaný neznámému Marcusovi. Nebyl o nic moudřejší, ale byl si jistý, že mu pořád uniká něco podstatného.

„No super," Benovi přeskočil hlas, „takže přijde i Declan. Super. Paráda."

„Neuvidíš ho snad rád?" Gabriel k němu zvedl zrak.

„Neuvidím rád vás tři pohromadě. Je to horší jak atomovka," odpálkoval ho. Vidina setkání všech tří upírů se mu nelíbila.

Gabriel jeho poznámku přešel bez většího zaujetí a začal se věnovat dámám.

„Slečno Grigore, toto je Amelie," představil ženu, která zastavila po jeho boku, „její původ vám osvětlíme později. Prozatím si vystačíme takto. Amelie, toto je Zara."

„Těší mě," Amelie k ní přes stůl s úsměvem natáhla ruku. Nic ji neznepokojovalo. Zara na tom byla o něco hůře.

Podivná Gabrielova slova ji mátla. Náhlý příval informací a nových hostů ji zneklidňoval a chvíli jí trvalo, než mozek převzal vládu nad tělem.

„Zara," představila se sama a potřásla si s ní rukou, „tak vy budete asi další legenda, co?"

„Tohle dělá pořád," zabrblal Ben, „pořád se tomu jen směje."

„V pořádku. Brzy svůj názor přehodnotí," upokojil ho Gabriel. O výsledku nadcházejícího střetnutí nepochyboval.

„Tak kde máte to, co mě má podle vašich slov přimět uvěřit?" Zara svou pozornost přesunula k němu a prohlédla si ho. Hledala něco, co by mohlo být oním důkazem, který by ji měl definitivně zlomit.

„Důkaz je na cestě."

Neznali se příliš dlouho, ale i tak už Ben dokázal odhadnout, kdy se dělo něco, co si Gabriel nechával pro sebe. Ne že by mu to došlo hned, jenom už uměl poznat, kdy jeho slova skrývají něco víc. Tak jako teď.

„Jak jako na cestě?" Nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď, ale přirozená zvědavost ho hnala dál. „On jako přijde ještě někdo jiný?"

Gabriel se k němu obrátil a věnoval mu jeden ze svých oslnivých úsměvů, ve kterém se však snoubilo nebezpečí a slovy nepotvrzené poselství, že je čeká něco, co nebude zrovna procházka růžovou zahradou. Nic jiného Ben ani nikdy neočekával.

„Každá válka potřebuje alespoň zdánlivě vyrovnané strany. Dejme lovcům tu šanci."

Benovi vystřelily ruce vzhůru. „Ježiši, ty seš fakt maniak."

Zara na ně koukala jako na dva mentálně narušené jedince. Pokoušela se v nich vidět bytosti se zdravým rozumem, opravdu ano, ale po takové debatě to šlo jen stěží.

„Jen je nechte," Amelie si všimla jejího zaražení, „muži se podobně kočkují pořád. Na tom se nic nezměnilo."

„Jste mi nějaká povědomá," zamumlala Zara s přivřenýma očima. Cosi jí říkalo, že tu ženu odněkud zná.

„Tohle je pěkná pitomost," zahřměl Declan, sotva ve stejný okamžik rozrazil dveře a rázoval si to k nim. A přímo ke Gabrielovi.

„Copak ses úplně zcvokl?" vmetl mu výčitky přímo do tváře, viditelně naštvaný. „Ty se klidně pouštěj do sebevražedných misí, ale ji z toho laskavě vynech!" Paže mu vylétla směrem k Amelii.

„To je snad moje rozhodnutí," osopila se na něj obratem. Měla Declana ráda, ale to, jak jí dělal chůvu, na to si nikdy nezvykla. Nikdy ho ani o pomoc nežádala.

Declan si jí nevšímal. Zíral na Gabriela a z očí mu sršely nenávistné jiskry.

„Celou dobu jsme tady žili relativně v klidu a najednou se objevíš ty a už ji někdo málem zabije? Měl jsi ji chránit, ne ji přivést přímo na porážku!"

„Ale Aldriche nikdo z nás nečekal," vpadl do roztržky Ben. Cítil, že by měl něco říct. To že se ten cvok pokusil zabít Amelii nevnímal jako Gabrielovo selhání. Nikdo za to nemohl.

„A ty mu ještě ve všem pomáháš," obrátil se Declan hned na svého kamaráda, jen co na sebe upozornil.

„Tak hele, to tys mi ho nakvartýroval do bytu a představil mu svou tajnou kámošku!" Ben nikdy příliš nezvyšoval hlas, nekřičel. Dokázal panikařit, ale málokdy se pouštěl do otevřených hádek. Tady se ale bránit musel.

„Tak a dost!" zavelela Amelie rázně a vmísila se mezi oba muže.

„Tohle je ten druhý?" zašeptala Zara k Benovi. Nový příchozí v ní nevzbuzoval důvěru ani svým vzezřením, natož vystupováním.

Odpověď byla stručná a jasná: „Jo."

„To už by stačilo," pokračovala Amelie rozhořčeně a zapřela se Declanovi o hruď, aby ho odstrčila. Modré triko měl navlhlé. Za okny mrholilo. „Sice oceňuji tvou starost a zápal, ale tohle obviňování nikam nevede. Nikdo za to nemohl, prostě se to stalo a není to ničí vina."

„Je to vina tohohle parchanta," zasyčel Declan a v tu ránu se kolem ní protáhl a popadl dosud klidného Gabriela za rameno.

Místo prudkého odporu přišlo pokoření. Bylo by snadné vymanit se z ocelového sevření daleko mladšího druha, ovšem Declan s Gabrielem škubl za jeho levou paži. Ještě stále nezhojená rána na zádech se prudkým pohybem opět probrala k životu.

Gabriel se zapřel zdravým předloktím o stůl a držel jazyk za zuby. Mžoural do tmavého dřeva a slyšel Ameliin vzteklý hlas, jak se domáhá jeho propuštění. Měl dojem, že i Ben přiskočil blíže, ale jako člověk neměl příliš možností, jak zakročit. Záhy tlak na rameni povolil. Declan ho pustil a odstoupil.

„Ty to prostě nemůžeš nechat být," Amelie ho od něj odtlačila, zatímco Declan se s nepochopením díval na skloněného Gabriela, „je jedno, co se mezi námi dvěma stalo, s tebou to nemá co dělat. Vůbec. Jasné? Svoje problémy si vyřeším sama. A včerejší noc není ničí vina."

„Postavil se do rány," doplnil ji Ben. Připadal si naprosto bezmocný. A popravdě se také trochu bál. Chtěl Gabrielovi pomoci vstát, ale nebyl si jistý, jestli je to vhodné. „Kdyby nezasáhl, Aldrich by ji vážně zabil. Vlastně ji zachránil."

To už se Gabriel posbíral na nohy a urovnal si pokrčené sako. Držel se za zraněnou paži a oddechoval, jako kdyby právě zastavil po dlouhém běhu.

Declana příval nových informací přikoval na místě. Těkal očima z jednoho na druhého a všechny si prohlížel, jako by je viděl poprvé v životě. O něco déle se zastavil u Zary. Teprve teď mu došlo, že je v místnosti také někdo jiný, než oni čtyři. Přítomnost cizího člověka na něj měla takřka blahodárný účinek. Uklidnil se.

„Omlouvám se," pronesl a zvedl ruce. Dovolil si odstoupit od Amelie, která se o něj ještě pořád opírala, připravená bránit mu v dalším útoku. „To jsem nevěděl."

„Ne," Amelie byla naštvaná a odmítala to jen tak přejít, „protože ty vždycky jednáš jako maniak, když jde o mě, i když k tomu nemáš žádný důvod. Nevidíš a neslyšíš. Gabriel možná není ztělesněním ctností, ale klidu a trpělivosti by ses od něj mohl učit. Podobnou lekci bys potřeboval."

„Na jeho obranu," ozval se právě jmenovaný, který celou dobu jen mlčel, „na jeho místě bych jednal stejně."

Upřely se na něj čtyři páry očí, ve všech údiv.

„Zjistit, že ti někdo usiloval o život, také bych se neovládl," přiznal, což pro něj nebylo dvakrát snadné, když kolem sebe měli takové obecenstvo. „Oceňuji tvůj zápal, Declane, vážně ano. Jsem rád, že má Amelie po boku někoho, kdo ji chce chránit. Ale přestože tvé pohnutky chápu, stále musím zdůraznit, že být tvým protivníkem někdo jiný či snad já při své plné síle, zemřel bys. Nikdy nejednej zbrkle, nezakročuj rozzuřený. Tvůj vztek je protivníkova největší výhoda. Při boji musíš mít chladnou hlavu."

„To mu tady ještě budeš vykládat, jak správně útočit?" to už Amelie zoufalstvím rozhodila rukama.

„Jeho vztek se nám bude hodit, jen ho musí správně nasměrovat a využít."

„Já nejsem žádný tvůj voják," vyprskl Declan a ukázal na Zaru, „a kdo je vůbec tohle?"

„A ty jsi kdo?" vrátila mu to stejně kysele.

„Můj kámoš Declan," vložil se do toho Ben a ukázal na něj, rázem jako vyměněný. Ben se najednou hrdě usmíval, jako by byl pyšný, že ten muž s výrazem vraha a postavou boxera patří do okruhu jeho blízkých.

Zara věnovala Benovi pochybovačný pohled, jestli je skutečně duševně v pořádku. Obočí jí vystřelilo vzhůru. Takovou hříčku přírody ještě nikdy předtím neviděla.

„Tohle je Zara," představil ji Gabriel a žena si založila ruce na hrudi. Pohodila hlavou a přešlápla. Benovi o to víc připomínala paničku z bohatého předměstí.

„Pomůže nám najít Silase."

Zařina sebejistota vzala během krátké chvíle za své. Vrhla po Gabrielovi zmatený pohled.

„Koho?"

Declana to pobavilo. Odfrkl si, což byl jeho největší projev smíchu za poslední roky.

„Tahle ti má pomoct ho najít? Vždyť ani neví, kdo to je."

„Neřekl jsem jí ještě úplně všechno," ozřejmil mu Gabriel její zaváhání, „nejdříve se musíme dostat přes menší bariéry v důvěře. Ale na tom se právě pracuje. Proto jsi tady."

„To jí to chceš říct?" Declan jednal, jako by tam Zara ani nebyla a ukázal na ni prstem.

„On už jí to řekl," odpověděl za něho Ben.

„To nemyslíš vážně? Ty s tím souhlasíš?" mladý upír hledal zastání u Amelie.

„Vlastně jsem o tom sama nevěděla," přiznala a podívala se na Gabriela, „vysvětlíš nám své záměry?"

„Nemůžeš hledat to, o čem neznáš celou pravdu."

Ben přispěchal s doplňkem pro lepší pochopení. „Jakože nemůže hledat nic o tom magorovi, když nezná celý kontext. Když uvěří v upíry, uvěří v toho pošuka a snadněji ho se všemi informacemi od Drákuly najde."

„Prosím, takhle mi neříkej," ozval se Gabriel.

Tahle poznámka zarazila všechny. Zdvořilou žádost od něj čekal málokdo, ale podivnější byla samotná prosba. Drákula byl ve své domovině legendou. Mezi upíry mu náležel post nejvyššího vůdce. Nemrtví o něm nepochybovali. Jejich vůdcem byl Drákula.

Nikdo si však neuvědomoval, že Gabriel tuto část své osobnosti nenávidí. Jen stěží mohl sám rozeznat, kým ve skutečnosti je. Byl Vladem i Drákulou, byl Drákulou i Gabrielem. Nedokázal oddělit jedno od druhého, ale věděl, že ta část, která je nazývána Drákulou, je pro něj stejně odporná, jako on sám. Opovrhoval tou stvůrou, jež vzešla z dávné křivdy a Vladova zatracení. Zároveň ale věděl, že nebýt Drákuly, nevznikl by Gabriel. Jeho lidská alter ega čerpala zkušenosti od Drákuly i Vlada. Potřeboval všechny, nemohl se něčeho vzdát. Zoufale ale toužil nebýt Drákulou. Byla to stvůra, bestie řídící se jen svými nízkými pudy. Démon plnící rozkaz svého pána – rozsévat po světě nikdy nekončící utrpení.

„Fajn, můžeme se už konečně dostat k věci?" Tíha okamžiku nedosáhla kýženého efektu u Zary. Nedělalo jí problém narušit rozpínající se bublinu napětí. Byli tady přeci kvůli něčemu jinému a ona nehodlala nikoho litovat nebo se bát, dokud nedostane svůj důkaz.

„Co sis to zase přichystal?" přidala se k vyzvídání Amelie.

„Chtěla důkaz." Gabriel si promnul paži a trochu s ní zakroužil. Urovnal si klopy saka a vzdálil se od chumlu kolem stolu.

„Dokonalé načasování." Zastrčil si ruce do kapes kalhot a hypnotizoval dveře na druhé straně místnosti. Zbytek osazenstva po sobě za jeho zády vrhal nechápavé pohledy.

„Chtěla jste důkaz, Zaro. Milerád vám ho dám. Na oplátku chci jen informace. Poskytnu vám všechno, co budete potřebovat. A co se týče našeho původu, nemusíte se bát. Od mých druhů vám nehrozí nebezpečí. Žádnému člověku, který se rozhodne mi pomoci."

„Jakých druhů?" Ben nasucho polkl. V téže chvíli se na chodbě za dveřmi ozvaly těžké kroky. A ne jenom jedny.

„Každá armáda potřebuje vojáky, jak jsem již řekl. Mou výhodou je to, že jich nepotřebuji mnoho."

Dveře se otevřely a vpustily dovnitř Gabrielovy soukmenovce. Tak jako Valerie mobilizovala své lovce, on povolal zase své druhy. Ty, na které se mohl spolehnout. Ty, o nichž nepochyboval, že budou potřeba.

Dva lidé v místnosti se náhle ocitli ve značné nevýhodě. Ostré havraní zakrákání se jim zařezalo až do morku kostí, když sledovali tu ničivou sílu, která klidně, avšak s podmanivou rázností, kráčela místností přímo k nim. Vstříc jejich stvořiteli.