„Jmenuje se Nora Astier. Je původem z Francie."

Vysoký muž vyzáblé postavy stál u židle, na níž seděla Valerie. Zatímco ona listovala všemožnými papíry a pero lítalo na bělostném podkladu sem a tam, muž se chystal podat co nejobsáhlejší výpověď, jaké jen mohl po svém pátrání docílit.

„Co o ní víme? Je něčím zajímavá? Jste tady už dlouho, pane Abernathy, snad vám tedy nemusím připomínat, že při podobných pátráních se vyžadují informace. A tím myslím veškeré informace." Valerie si prozatím šetřila svůj zájem na podnětnější část schůzky.

„Jistě," přikývl muž, až se zdálo, že se mu hlava na krku nebezpečně zakomíhala a hrozila, že se zřítí.

I přes svou na první pohled křehkou tělesnou konstituci patřil pan Abernathy k nejlepším lovcům spolku. Pod okem se mu skvěla narůžovělá jizva – vzpomínka na jeden zvlášť ostrý střet s nočním běsem. Samotné oko měl neustále přivřené. Kostnatá ramena vystupovala zpod látky saka tak okatě, až by se dalo pochybovat o jeho zdraví. Pod nosem mu rašil hustý knír a v hnědých očích mu plála skrytá zloba.

„Takže co mohla tahle dosud neznámá dívka dělat u domu Bena Verdese, který je podle slov našeho spřáteleného lovce pojítkem mezi Declanem Sladem a Amandou Morris?" otázala se Valerie, aniž by zdvihla hlavu. Škrábavý zvuk pera připomínal trhání masa, když dřevěný kůl projížděl hrudí.

„Byla to blízká přítelkyně Amandy Morris," odpověděl pan Abernathy.

Škrábání ustalo. Jako ve zpomaleném filmu odložila Valerie pero na stůl. Chvíli se dívala na konec dlouhé místnosti. Mohlo tomu tak být? Začínalo se všechno vážně spojovat? Tohle nebyla náhoda.

„Co o ní víte?" zeptala se, aniž by se na svého podřízeného podívala.

„Narodila se před osmadvaceti lety v Rouen. Její otec patří k nejlepším advokátům v zemi. Matka zastává vysokou pozici v oděvním průmyslu. Společenský status je pro ně výsostně důležitý a jsou na něj náležitě hrdí."

„Jak se mladá dívka z movité a velmi dobře zajištěné rodiny žijící v pozlátku dostane sem do Brašova?" Valerie přeci jen zdvihla k lovci zrak. Byl to nelogický vzorec.

„Podle všeho jí tady někdo otevřel oči," odpověděl Abernathy.

„Amanda?" zkusila to Valerie hned z první.

„Ano," přisvědčil muž a hned pokračoval, „slečna Astier studovala medicínu. Už od počátku to byla velmi nadaná studentka, ale pak přišel pobyt v Rumunsku. Odjela zde na půl roční pobyt, během kterého poznala Amandu Morris. Obě dívky zřejmě spojilo silné přátelství. Našel jsem záznamy z různých akcí, které pořádaly zdejší kliniky, domovy dětí a jiné podobné spolky. V jejich podpoře se angažovala především Amanda. A po setkání s Norou jsem našel mnoho fotografií, které dokládají jejich přítomnost na podobných akcích."

„Co se s tou ženou dělo, když Amanda zemřela?" Valerie se opřela v židli a dlouhými nehty začala poklepávat o desku stolu. V hlavě se jí všechno spojovalo ještě dříve, než své domněnky mohla vůbec vyslovit.

„Slečna Astier se vrátila do Francie, aby vyřídila všechno potřebné pro přesun svého života do Brašova," ozřejmil jí lovec, „ukončila studium medicíny a nastoupila na zdejší univerzitu. Přestěhovala se zde a vede klidný a ničím nezajímavý život."

S poslední poznámkou mohla Valerie souhlasit jen stěží. „No, zajímavý rozhodně být začne, když se podle všeho zná s tím Verdesem. Sledoval jste ho?"

„Jeho dům," přikývl Abernathy, „od brzkého rána se ale kolem nic nedělo. Vyšel teprve kolem půl jedenácté a asi deset minut předtím se k jeho domu dostala i ta dívka. Setkali se a podle všeho se znají. Jak dlouho a kolik toho o sobě vědí, to mohu jen stěží odhadovat."

„A dál?"

Lovec ztichl a s nejistým výrazem shlížel na svou nadřízenou.

„Sledoval jste ho?"

Valerie se na něj nedívala, ale monotónní zvuk nehtů klepajících o dřevo se začínal panu Abernathymu zařezávat do uší. Cítil, jak mu po zádech stéká pot. Přicházela ta ošemetnější část.

„Ne," přiznal nakonec.

Místností se nesl hluboký nádech. Valerie se dívala pořád před sebe. Nepromluvila. To bývalo mnohdy mnohem horší, než kdyby začala řvát na celé kolo. Jenže ani jeden ze sourozenců Maddoxových se v hlasitých projevech nevyžíval. Jejich síla spočívala v jejich umění ovládat se. Zvláště Valeriin bratr dokázal působit mimořádně děsivě, když se na někoho jen díval a nic neříkal. Oproti své sestře oplýval řadou nesporných výhod. Valerie musela pracovat tvrději, dřít jako mezek, snášet více urážek a opovržení, než on. Jako žena si musela respekt vydobýt ne tak snadno jako její bratr. Byla drobnější a křehčí, nevypadala jako dostačující protivník pro noční přízraky. Usilovně pracovala, aby si své místo zasloužila. Když se dostala do Brašova, pro všechny byla jen na první pohled drobnou chudinkou, která potřebuje ochranu. Záhy ovšem ukázala, jaká síla v ní ve skutečnosti dřímá. Musela se ale hodně ohánět, aby mezi nadvládou mužů zvítězila. Její vůle ji však vynesla až na vrchol.

„Takže nemáte tušení, kam šel." Jemný hlas se neptal. Oznamoval.

Pan Abernathy hlasitě polkl. „Nevím."

„Hmmm," Valerie našpulila rty. „Celou dobu vedu s Nickem Aldrichem skrytou válku. Myslí si, že jsme jen banda neschopných pitomců, která je dobrá jedině k tomu, aby odklízela mrtvá těla z ulic a zahlazovala stopy po nemrtvých kreaturách. Dala jsem vám prostý úkol, pane Abernathy. Měl jste sledovat toho člověka, abychom si o něm a jeho aktivitách udělali vlastní obrázek. Ben Verdes patří do okruhu soukromého vyšetřování pana Aldriche, to znamená, že se s námi nedělí o informace. Myslí si, že jeho slova nebereme vážně, že nedbáme jeho varování. Když ovšem přišel s teorií o možném přežití prvního ze všech upírů, nehodlala jsem jen sedět s rukama v koutě. Dala jsem vám jednoduchý úkol. Sledujte toho člověka, vystopujte, co dělá a s kým je v kontaktu a informujte mě. A když se za ním nakonec nevydáte? Akorát potvrzujete domněnky pana Aldriche o naší neschopnosti. Myslíte si, že to snad hodlám tolerovat? Ten člověk by nás klidně mohl dovést do Drákulova doupěte a vy jste ho nechal bez dozoru. Jste jeden z nejzkušenějších. Opravdu jste si dovolil tak školáckou chybu?"

S otázkou v očích se pomalu zvedla ze židle a zadívala se na svého společníka.

Muž ani nedutal. Moc dobře věděl, že tohle byla velká chyba. Chyba, která by ho mohla stát místo, ne-li něco víc. Jenže bylo těžké sledovat někoho, kdo o něm už věděl. A po tomto vystoupení neměl v plánu prozrazovat na sebe také to, že byl odhalen. Dvě kolosální chyby za sebou si nemohl dovolit.

„Omlouvám se, slečno Maddox," pokorně sklopil hlavu a skutečně se kál, „už se to nebude opakovat."

„Mně se neomlouvejte, pane Abernathy," odbyla ho Valerie chladně, ale zrak z něj nespouštěla, což jen umocňovalo jeho pokoření, „omlouvejte se příští oběti toho upíra, ať už to je Drákula nebo ne. A modlete se, abyste to nebyl vy. Snad jste byl úspěšnější alespoň u té ženy a poskytnete mi více informací, které by se pojily s Amandou Morris."

„Jistě," muž kvapně vzhlédl a v přivřeném oku mu zacukalo. Světlá hněď se skrývala za šedivým závojem zákalu. Roky boje s upíry si na jeho těle vybraly svou daň.

„Takže?" Valerie v očekávání lehce nadzdvihla hlavu. Vybízela ho.

„Prozatím se můžeme jen domnívat, jestli ta dívka zná také zbylé okolí kolem rodiny Morrisových." Abernathy si upravil zelenou kravatu. Svým oděvem připomínal myslivce.

„Mě nezajímá, jestli se domníváte, že je něco pravda," přerušila ho Valerie rázným mávnutím ruky, „zajímá mě jen to, co víte. Důkazy a fakta. Máte tedy nějaký důkaz, že by ta francouzská dívka věděla o tom, co se ve městě děje? Že by věděla o upírech nebo se podobně jako pan Aldrich domnívala, že její přítelkyně byla zavražděna?"

Při slově domnívat se se zašklebila. Ten nejistý výraz nenáviděla. Otec jí i jejímu bratrovi neustále vštěpoval, že lovec si musí být stoprocentně jistý. Nesmí předpokládat, musí vědět. Musí znát svého nepřítele lépe, než on sám sebe. Žádné dohady, domněnky, tipy. Důkazy, fakta, na tom stála jejich práce. Nemohli běhat po světě a zabíjet kde koho, vždyť jaký by pak byl rozdíl mezi nimi a upíry? Ne, museli být zcela přesvědčení o tom, že jejich cíl je skutečně nepřirozeného původu. A museli o něm vědět vše. Nesměli se nechat překvapit. Když čekáte útok, zaútočte vždy první a s co největší silou. To jim otec neustále opakoval. Tvrdou a nelítostnou rukou vedl jejich výcvik a připravoval je na chvíli, kdy jednoho dne sami povedou své vlastní lovce za svitu měsíce vstříc ničivému nepříteli.

„Žádný přesvědčivý důkaz neexistuje," odpověděl Abernathy s co největší jistotou v hlase. Valerie se ovšem nenechala jen tak uchlácholit.

„Skutečně?" otázala se pochybovačně. „Neexistuje přesvědčivý důkaz o tom, že o ničem z toho neví? Nebo zkrátka neexistuje vůbec žádný důkaz, který by nás k něčemu mohl dovést?"

„To druhé, madam," přiznal lovec zkroušeně a definitivně tak kapituloval.

Valerie si povzdechla a hřbetem ruky si promnula unavené oči. Občas se v ní ozval zlomený hlásek vyčerpané ženy. Jednou za dlouhý čas si dovolila alespoň na chviličku přemýšlet nad tím, že by se její život ubíral zcela jiným směrem. Že by zkrátka byla obyčejná Valerie Maddox, učitelka, zpěvačka, inženýrka, prostě kdokoliv jiný, než lovec upírů. Otec do ní násilím doslova protlačil sílu. Ale tu a tam toužila být tou slabou a ochraňovanou. Být chráněna, ne chránit a bojovat.

Její slabá chvilka ovšem neměla mít dlouhého trvání. Dokonce se musela vyrovnat s něčím ještě horším.

„Je to on!"

Dveře na druhé straně se rozrazily a do místnosti vpadl Nick. Spěšně kráčel ke stolu, skoro letěl, jak byl nedočkavý. Jeho těžké kroky se ozývaly takřka prázdným prostorem jako rány z děla.

„Je to on. Říkal jsem vám to, je to on. Je to Drákula."

Zastavil těsně u Valeriina stolu, opřel se o jeho desku a propaloval ženu dravým pohledem. Ve tváři se mu odráželo vzrušení, v nepřívětivých očích hrubost pro něj tak charakteristická a rychle oddechoval, jak spěchal. Měl napilno. Ještě si ale zachovával tu špetku respektu, která ho přiměla oznámit svůj nejnovější objev Valerii. Spíše ho však poháněla touha poučit ji a vysmát se jí přímo do očí, protože to byla ona, kdo nevěřil.

„Omluvte nás, pane Abernathy," aniž by se na něj podívala, poslala Valerie svého lovce pryč. Ten také na nic nečekal, pouze Nicka obdařil dosti skeptickým pohledem a ihned nato se odporoučel ven z místnosti.

„Co?" vyhrkl Nick po krátké pauze. „Nic neřeknete?"

„A co mám říct na to vaše nesrozumitelné vyřvávání?" odbyla ho okamžitě. Potřebovala mu ukázat, že na půdě jejího spolku si nebude takto vyskakovat.

„Říkal jsem, že je to on," zopakoval Nick pomalu a neskrýval přitom svůj vztek, když s ním nakládala jako s nějakým odpadem, „je to Drákula, mám to potvrzené."

„Vskutku? A jak?" Valerie mu nic nedávala zadarmo. Znovu se usadila za svůj stůl a přehodila si zlatavé vlasy přes rameno. Přestože se jí srdce divoce rozbušilo, navenek působila klidně a vyrovnaně, jako kdyby ji nemohla rozrušit žádná zpráva ze světa nemrtvých.

„Sám se mi přiznal." Nick se narovnal v zádech a rty se mu zvlnily do vítězného úšklebku. Spokojenost mu však měla vydržet jen krátce.

„Jak prosím?" osopila se na něj Valerie.

„Přiznal se mi," Nick svá slova znovu zopakoval. Gratuloval sám sobě, dokázal v ní rozbouřit emoce. Bohužel už nevěděl, že se měly obrátit vůči němu.

„Aha," vyhrkla, „takže mi tímto chcete říct, že se zabýváte otázkami, které jsou mimo vaše kompetence a pátráte na vlastní pěst také po tom, zda se nám v ulicích neprohání první ze všech upírů? Mám vám snad připomenout, že v mém městě máte povolení operovat pouze ve prospěch případu Amandy Morris? Vtrhnete sem jako velká voda a začnete mi tady vyřvávat, jak jste sám ve skutečnosti neschopný."

„Chtěla jste přesvědčivý důkaz," skočil jí Nick do řeči a práskl hrubými dlaněmi o stůl. V téže chvíli Valerie vystřelila ze svého místa a přiklonila se k němu.

„A co je přesvědčivého na tom, že mi tady začnete pobíhat jako splašený kůň a vyřvávat do okolí vlastní pravdu?" Z jejího vždy jemného hlasu nyní čišel chlad a jasné nepřátelství. „Vysvětlete mi to, jinak budu vážně zvažovat možnost, že se z této budovy už nedostanete živý. Vaše osobní pohnutky mi jsou jedno, pane Aldrichi. Každý z nás někoho ztratil, ale to nám nedává právo jednat zbrkle a obětovat pro vlastní pomstu životy nevinných lidí. Mluvte, jinak vám prokážu to milosrdenství, že se s Raymondem nakonec přeci jen setkáte."

Nick sebou nenechával jen tak mávat. Vztek v něm bujel a hrozilo, že záhy vybouchne, ovšem když padlo jméno, které už tak dlouho neslyšel, uklidnil se. Místo prudkého vzdoru zacouval a svezl se do židle. Sklopil hlavu a odkašlal si. Myslí mu proběhla nepříjemná vzpomínka. Zavrtěl hlavou, aby ji vypudil, ale nebylo to co platné. Pořád měl před očima ten hrozivý výjev.

„Dobrá," Valerie se rovněž vrátila ke smířlivému tónu a znovu se usadila za stolem, „teď mi tedy řekněte, jak jste na tohle všechno přišel a možná se nějak domluvíme."

„Sledoval jsem Verdese," zamumlal Nick, aniž by zvedl hlavu. Skrýval pohnutí ve své tváři. Nechtěl projevit slabost, nechtěl jí ukázat, že nad ním zvítězila, že má páku, kterou proti němu může bez obav použít.

„To děláte docela dlouho."

„Prohledal jsem mu byt," pokračoval stejně mumlavě.

„To je za poslední léta novinka," Valeriin zájem ožíval. „Znám vás už dlouho, Nicku. Proto nepředpokládám, že to byla tajná návštěva. Pramenilo to z vaší frustrace, že ano? Chtěl jste ho donutit, aby udělal chybu. Ukázat mu, že jste stále tady a nevzdáváte se."

„Chtěl jsem ho donutit odkrýt karty. A povedlo se. Bylo to lepší, než jsem čekal."

Náhle začal ožívat také Nick. Konečně se na Valerii podíval a v očích mu zuřil nenávistný žár. Nebyl však mířen proti ženě naproti němu, nýbrž proti nemrtvému, který se za denního svitu skrýval kdesi v brašovských ulicích.

„Poslouchám," vybídla ho Valerie.

„Nedávno jsem poznal jednu ženu. Upírku."

„Co to s tím má co společného?"

Nick se zasmál. „Zdá se, že všechno. Byla klidná a když jí došlo, že mě nepřesvědčí o opaku, bez námitek mi potvrdila, že mám pravdu. Podle všeho bude starší, než by se čekalo. Mladí upíři takhle nereagují, zoufale si brání svou lidskou identitu nebo nás přesvědčují o tom, jak se mýlíme. Jedině upír, který toho zažil už dost, se s nikým nehádá. S klidem kličkuje, ale když ví, že je to marné, na nic si nehraje."

„Takže jak je podle vás stará?" Úvodní výpověď byla zajímavá, to Valerie nemohla popřít. Jestli se po městě potulovala výrazně starší nemrtvá, mohlo to znamenat ledacos. V Brašově se nikdy nesetkala s upírem starším než dvě století.

„Zpočátku jsem hádal tak tři sta let." Nick se opřel v židli a mnul si strništěm porostlou bradu. Díval se kamsi do prázdna a mozek mu pracoval na plné obrátky. „Jenže to bylo předtím, než jsem ji viděl znova. A hádejte kde? Spolu s Verdesem v jeho garáži. Ti dva se znají, tím jsem si jistý. Takže k okruhu nemrtvých kolem toho člověka se nám přidává další a ke všemu je to výrazně starší upírka. Ale to nejzajímavější teprve přijde. Nebyli tam jen oni dva. Ne, byl tam s nimi ještě jeden muž. Studoval jsem hodně případů, které vykazovaly stejný vzorec. Z Ameriky se podobné případy vražd dostaly až do Evropy, konkrétně do Londýna. Pro necvičené oko by bylo ono nepatrné pojítko skryté, ale když víte co hledáte, najdete. Tyhle případy spojovalo jedno jméno – Gabriel Morgenstern. A pod tímto jménem se mi představil také tento muž. Brzy ale přešel ke svému původnímu jménu – Drákula. Neskrýval to. Bez okolků přiznal, kým je."

„To nezní moc přesvědčivě," namítla Valerie pochybovačně, přestože jí srdce vzrušením dunělo v hrudi, „jestli se někdo tak snadno přizná, musí za tím něco být. Proč by Drákula odhaloval svou pravou identitu? Proč by se vzdával svého lidského alter ega? Nedává to smysl."

Nick na to měl svůj názor. „Vážně si myslíte, že někoho takového zajímá, co o něm víme? Myslí si, že je nepřemožitelný. Je tu ze všech nejdéle, je přesvědčený o vlastní důležitosti."

„Tak to máte něco společného," utrousila žena uštěpačně. „A další věc, která nesedí, je vaše přesvědčení o tom, že ta upírka je starší, než upíři v Brašově obecně bývají. Jak jste na to přišel? Sám jste říkal, že jste si zprvu myslel, že sice je starší, ale ne nijak výrazně."

„Viděl jsem jisté náznaky," odpověděl Nick vyhýbavě.

„Jaké?"

Dostali se k ošemetné části vyprávění. Tady se Nick přiznat nemohl, musel najít jinou kličku. Kdyby se přímo před vůdcem spolku přiznal, že zaútočil, podepsal by si tím rozsudek smrti. Nemohl říct, že se tu upírku pokusil využít způsobem, jaký by mohl ublížit zejména Drákulovi. Naštěstí měl Nick ještě jedno maličké eso v rukávu. Musel všechno vsadit na něj. A musel být přesvědčivý.

„Chránil ji," pronesl nakonec, „poznal, proti komu stojí a pokusil se ji dostat z mého dosahu. Na malý moment se pozapomněl. Prostě ji skryl za sebou a snažil se mi zamezit v přístupu k ní."

„Jestli máte pravdu a je to Drákula, pak je to pochopitelná reakce. Chrání své druhy," oponovala mu Valerie.

„Ale prosím," vyhrkl Nick a zašklebil se, „je to nemrtvá stvůra, zabiják, nic víc. Vážně si myslíte, že je natolik čestný, aby se tolik zajímal o své druhy? Jen málokdy vídáme takovou náklonnost. Pokud se mezi některými nezrodí něco, co se snaží vydávat za lásku nebo pokud nežijí pospolu v těch zbytcích klanů, co po světě existují, nenajdete mezi upíry takovou loajalitu, aby za cenu vlastního prokletého života chránili druhé. Každému jde jen o sebe. Proč by se měl Drákula starat o ostatní? Je to stvůra bez srdce a bez duše. Sobecký tvor, který prahne jen po podrobení lidské rasy. Pro své záměry je schopný obětovat kohokoliv, ať už je to člověk nebo upír. Je jen jediné vysvětlení, proč tu upírku bránil."

„Vážně chcete po tom všem, co jste právě řekl, přisuzovat Drákulovi to, co nazýváte láskou?"

„Na té ženě mu záleží," Nick se předklonil, aby svým slovům dodal váhu, „viděl jsem to na vlastní oči. Chránil ji. A nebylo to jen kvůli stejné rasové příslušnosti."

„Dobrá," Valerie zvýšila hlas, bylo načase to rozetnout, „řekněme, že vám věřím. Podívejme se na to tak, že Drákula skutečně existuje. Pak je důležitá jedna jediná otázka – co ho přivedlo zpět do vlasti?"

„Copak na tom záleží?" vyjel Nick zprudka. „Je to Drákula, proboha. Co víc ještě chcete? Je úplně jedno, proč tu je, důležité je jen to, že tady prostě je. Tahle šance se už nemusí nikdy opakovat. Kdy jindy budeme mít takovou příležitost?"

„No právě." Přesvědčit Valerii bylo těžké. Nenechávala strhnout tak snadno jako Nick. Ona za tím vším viděla mnohem více otázek, než odpovědí.

„Kdy jindy budeme mít takovou příležitost?" zopakovala po něm. „Drákula byl považován za mrtvého. Jestli se opravdu vrátil, dosud o něm nikdo ani neslyšel. Jen o jeho lidském alter egu. Proč by potom tak snadno zahazoval svou masku a ke všemu právě před lovcem? Proč by se tak snadno odhaloval a proč by se vracel do země, kde to všechno začalo? Poslední zmínky o prastarém upírovi pocházejí z území tehdejšího ruského impéria. Upíři se v Rumunsku pohybují od svého stvoření, ale Drákula sám? Zvěsti a legendy o něm se poté přesouvají po celé Evropě, tvoří se nové a nové. Každá země přidá k našim legendám tu svou. Běsy na Kavkaze, roztrhaná těla kolem Alp, krvavá jatka ve Francii, ušetřeno nezůstalo ani Slovensko, Česká republika, Německo. Naši předci všude zaznamenali stopy Drákuly. Jako mor se převalil přes celý kontinent a vrátil se zpět. Ale ne sem, Rumunsko jen obešel a vydal se do Ruska. A poté zvěsti končí. Drákula umírá. Proč by se po tolika staletích, kdy se své domovině vyhýbal, najednou vrátil a k tomu všemu se odhalil před lovcem? Měl byste si začít klást ty správné otázky, Nicku."

Ani na moment ho nespouštěla z očí. Síla jejího pohledu byla tak intenzivní, až to začalo být nepříjemné i Nickovi. Zavrtěl se na místě a netušil, kam s očima. Nelíbilo se mu to. Její pohled, tón jejího hlasu...a její slova už vůbec ne. Doufal v podporu, alespoň malou. Chtěl jí dát poslední šanci, ale ona o to zřejmě nestála.

Když nepromluvil, ujala se Valerie znovu slova.

„Vidíte jen sebe, Nicku. Sebe a svou bolest. Zastiňuje vám úsudek. Honíte se za přízrakem a nezajímá vás, jakou spoušť po sobě zanecháte. Tohle necháte být. Případ Amandy Morris už není vaší starostí a Drákula rovněž ne. Sama si ověřím, zda máte pravdu, vy už ale do dění nezasáhnete."

„To nemůžete!" vykřikl Nick a vyskočil ze židle. „Na tohle nemáte právo!"

„Já jediná zde to právo mám!" oplatila mu stejně zuřivě. Pohár trpělivosti přetekl.

Nick se nasupeně vrhl k jejímu stolu a zabodl jí prst přímo před oči.

„Nejsem členem toho vašeho spolku," vrčel, „nemáte právo mě odvolávat z případu. A už vůbec ne od Drákuly. Jeho hledání jsem zasvětil značnou část svého života a nenechám se o to jen tak připravit."

„Ale necháte," Valerie vstala a jediným máchnutím paže smetla jeho ruku do strany, „v tomto městě nemáme rádi ty, co operují sami. Přišel jste sám, Nicku. Přišel jste nás požádat o pomoc, protože my jediní jsme vám mohli zajistit volný přístup, kam jste potřeboval. Tomu je ale konec. Jste nestabilní. Neovládáte se, nehledíte na následky. Nejde vám o vyšší dobro, jde vám jen o sebe a svou pomstu. Takové chování už nelze tolerovat. Dala jsem vám toho dost. Prostředky, čas, zázemí, volnou ruku. Každý člověk platí za své chyby a já právě platím za ty své. Dáte od toho ruce pryč, jinak neručím za to, co se vám stane. Zašel jste až příliš daleko. Tady už vám nikdo nepomůže. Odejděte a nechte to na nás. Už to není vaše starost."

„Budete litovat," zašeptal Nick, neskrývaje výhrůžku.

„Já už lituji."

Nick se odstrčil od stolu a jako vzteklý býk se řítil zpět ke dveřím. Přitom hlasitě pokřikoval, už se však neobrátil.

„Až se ulice tohohle prokletého města promění v krvavou řeku, nechoďte za mnou s prosbou o pomoc. Až se vám pod okny budou vršit mrtvoly, vzpomeňte si, že jsem vás varoval. Až budou nevinní umírat, jejich krev ulpí na vašich rukou. Já se jen ta nevzdám. Já ne!"

Vteřinu po uši drásajícím prásknutí dveřmi se Valerie sesula zpět do židle. Promnula si čelo a rychle oddechovala. Dělo se toho příliš. Ale odpočinek si dovolit nemohla. Bylo třeba začít jednat. Natáhla se po černém sluchátku telefonu.

„Sledujte Bena Verdese. Nesmíte ho spustit z očí ani na vteřinu. Zavede nás tam, kam potřebujeme. A svolejte lovce. Budeme potřebovat každého schopného a někdo musí hlídat Aldriche. Obávám se, že může být nebezpečnější, než si kdokoli z nás myslel."