-Moldavské knížectví, sídlo knížecího rodu, počátek září 1473-

Nečekaný útok na Vlada a jeho následné zotavování zkomplikovalo mužům z Argesu jejich plány. Nikdo neočekával, že by se jim podařilo vrátit se zpět do jejich domoviny do dvou týdnů, ale také nepředpokládali, že se jejich návštěva takto protáhne. Nekalé plány legitimní knížecí dcery ale nedokázali předvídat, tak jako její dokonalé umění přizpůsobit se situaci a vytěžit z ní co nejvíce zejména pro sebe. Dokud neměl být jejich pán opět schopen cesty a dokud nemělo býti jisté, že budou moci odjet s Irinou, nemohli se hnout z místa.

„Dostaneme se odtud alespoň dříve, než napadne první sníh? Cesta zpátky by pak byla mnohem obtížnější. Delší. Nerad bych poslouchal stížností naší nové paničky," mručel si Ion pod vousy, zatímco hřebelcoval svého koně. Tak jako všichni jeho druzi z Argesu, také Ion nerad svěřoval péči o svého čtyřnohého společníka někomu jinému, nacházeli-li se na místech, kde nespoléhali jen na sebe.

„Ještě chvíli vydrž, příteli," uklidňoval jej Assanid, „věřím, že naše návštěva již nebude mít dlouhého trvání. Zdá se, že se kníže osměluje k poslednímu kroku."

„Aby se neosměloval moc dlouho," Ion se ušklíbl. Vidina dalšího měsíce mezi těmito stěnami se mu nezamlouvala.

Argesští byli muži jiného ražení, dokonce i jejich ženy byly mnohem tvrdší, než by se od něžného pohlaví očekávalo. Žili pospolu mezi studenými zdmi jejich skalní pevnosti, zbaveni všech zbytečných cetek, ozdob a všeho, co jim samotným přišlo nepotřebné. Moldavský zámek byl pro ně příliš zdobný a honosný, připomínal jim spíše blyštivou cetku pro straku, než místo k životu. Na okolní přepych nebyli zvyklí. Vyrůstali a žili mezi chladnými kameny, kde byly komnaty zdobeny koberci a obrazy, aby pro návštěvy nebyly příliš strohé, ale stále z jejich sídla sálal chlad. Všude opracovaný kámen, přiměřené zdobení, všechno sloužící účelu, ne okrase. Na moldavském hradě žili mocní pánové a paní, vládnoucí třída každým coulem. Na Argesu však žili válečníci.

„Jak je na tom vůbec náš nápadník?" Ion se protáhl kolem svého koně a stanul ve stájové uličce. Pro jeho hřmotnou postavu to nebyl úkol zrovna snadný.

„Nemluvil jsi s ním?" ozval se Assanid z vedlejšího boxu.

„Za poslední dny ne. Potkáváme se jen v hodovní síni, pak někam zmizí a za celý den ho zahlédnu sotva párkrát."

Jen stěží by se dalo odhadnout, zda by si Ion všiml, kdyby se kolem jeho přítele dělo něco, co se vymykalo normálu. Vlad nebyl nikdy příliš hovorný, dokonce i mezi svými druhy většinu času spíše poslouchal, než aby sám rozprávěl. Jeho síla tkvěla v jeho nitru. Ion přičítal jeho osamocené toulky vypětí posledních týdnů. Moc dobře věděl, že plánovaný sňatek není pro Vlada něčím, po čem by sám prahl a těšil se, až bude muset svůj osud spojit s jinou ženou. Takže pokud se jeho pán rozhodl vyhýbat se společnosti, jež jim všem nebyla dvakrát blízká, nedivil se tomu. Jelikož sám nikdy nepoznal skutečnou a nefalšovanou lásku, nebylo překvapivé, že nedokázal odhalit Vladovu zamilovanost, ani když mu byl oddaným a blízkým přítelem.

Assanid na tom byl o poznání lépe.

„Možná je nejistý," nadnesl, byť se mu v hlavě formovala docela jasná představa, proč se jeho pán chová najednou tak zakřiknutě.

„Protože ho chtěl někdo zabít?" podivil se Ion, „to chce přece hodně lidí pořád."

Velmi povzbuzující poznámka, ovšem bylo to tak. Každý nepřítel pochopil, že chce-li porazit útok vedený Vladem, musí se soustředit na něj. Ačkoli měl kolem sebe oddané a spolehlivé muže, pokud by padl on, otřáslo by to celým vojskem. Dosud ale nikdo neuspěl. Jedním z mnoha důvodů byla právě pověst, jakou kolem sebe Vlad Narážeč vybudoval.

„Jistě, ale ne v době, kdy musel přemýšlet nad sňatkem a dvořit se dámě," namítl Assanid.

„Pravda," přisvědčil Ion, „nemá to zrovna v popisu práce." S úsměvem od ucha k uchu se vydal ke stájovým vratům. „Ty nejdeš?" obrátil se na svého druha.

„Myslím, že se blíží bouře. Zdálo se mi, že se na západě kupí mračna. Je-li to pravda, možná měli doma potíže."

„Diana bude v pořádku," Ion možná nebyl dvakrát zběhlý v utěšování, ale dokázal pochopit, jaké pohnutky nutí jeho přítele k obavám, „na Argesu jsou zvyklí na podobný nečas. Žijeme obklopeni kameny a deštěm. Tvá rodina bude v pořádku."

Assanid přikývl.

„Věřím v to. Ale jako otece mne stále sžírají obavy. Možná to sám jednou poznáš." S letmým úsměvem poplácal Iona po rameni a vydal se druhou stranou pryč, tam, kudy vedla cesta přímo do hradu, nikoliv na nádvoří.

*

Knížecí hrad se pyšnil několika silnými věžemi, na nichž neustále hlídkovala stráž. Přímý útok však hradu nikdy nehrozil, proto i stráž polevila a nevšímala si každé maličkosti. To byl jeden z hlavních rozdílu mezi nimi a argesskými muži. Ti byli neustále připraveni k boji, bedlivě sledovali okolí a naučili se naslouchat i těm nejnepatrnějším zvukům.

Jedna z věží se však přílišné pozornosti netěšila. Přestože byla nejvyšší a tyčila se vzhůru k nebi jako výstražně zdvižený ukazováček, zela prázdnotou. Snad za to mohly nepřirozené zvuky, jež vydával vítr, když si hrál se štíhlou stavbou, opíral se do dřevěných trámů stropu a dávno mrtvé a suché větvičky nějaké rostliny škrkaly o zdivo. Meluzína kvílela kolem a vyháněla každého, kdo věž navštívil. Nebylo to místo, kam by obyvatelé hradu chodili rádi. Assanidovi to ovšem v ničem nepřekáželo. Dobře odhadl, že z věže bude nejlepší výhled na celé okolí, což právě potřeboval.

Mířil k masivním dveřím ze dřeva, za nimiž se skrývalo točité schodiště do věže. Cestou potkával zdejší služebnictvo i své muže a přistihl se, že po očku sleduje, zda se někde neobjeví Vlad. Nenarazil na něj, stejně jako na žádnou z knížecích dcer. Ilona se mu od onoho dne, kdy svou péči přisoudila sestře, vyhýbala. Tušil, že očekává otázky a bojí se jich, proto se před ním raději skrývala. On však nikdy neměl v plánu vyptávat se jí, proč to udělala. I bez její odpovědi to sám moc dobře věděl. Irinin nezájem o muže z Argesu jej také nepřekvapoval, pouze na konci jedné chodby, kterou procházel, zahlédl jejího bratra Luciana, jak s někým rozprávěl. Assanid mu však nestál ani za jediný pohled.

Nejvyšší věž se nacházela na druhém konci hradu. Mnoho lidí zde nechodilo a Assanid brzy osaměl. I přes svou nevyužitost železné panty těžkých dveří neprotestovaly. Celý hrad byl pečlivě udržován a zkrášlován, nebylo se tedy co divit. I Assanida začínalo zmáhat zdejší pozlátko. Vítal chladné zdi Argesu, hradu, jemuž s potěšením říkal domov.

Úzké schodiště prosvětlovala denní záře z malých zamřížovaných oken. Assanid se svižným krokem vydal nahoru, pohyboval se lehce a tiše, jako míval ve zvyku. Byl Ionovým pravým opakem. On sám mohl se svou hbitostí podnikat výzvědné výpravy, zatímco Ion se se svou hřmotnou postavou a těžkými kroky hodil právě do toho největšího víru bitevní vřavy.

Za dobu jejich pobytu si už Assanid od služebnictva vyslechl různé povídačky o nepěkných zvucích v horních částech věže. Nepřikládal jim přílišnou váhu. Sám moc dobře věděl, co může s kusem kamene či dřeva provést příroda. I přes svou neochvějnou víru v boha si stále udržoval jasnou a střízlivou mysl a spoléhal se na své vědomosti a svůj zrak. Co nemohl spatřit a nemohl tomu ani přisoudit formu, to pro něj nebylo nebezpečné.

Jakmile se však dostal na předposlední schod, zastavil, neboť jej zarazil právě zvláštní zvuk, jenž na takové místo nepatřil. Netrvalo mu příliš dlouho, aby si ujasnil, že tohle není ani meluzína, natožpak něco, čeho by se měl obávat. Moc dobře věděl, oč kráčí a se zavřenýma očima zavrtěl hlavou nad tou pošetilostí.

Jen na sotva postřehnutelnou chvíli vykoukl zpoza rohu do krátké chodbičky pod samotným vrcholem věže a ihned zase zmizel za zdí. Jeho podezření se potvrdilo.

Roztoužená dvojice milenců se na sebe nenechavě lepila natisknutá ke stěně a dívčino sténání ve chvílích největší vášně tlumila hrubá mužská ruka. I přes prvotní obavy se Ilona nemohla držet od Vlada dál. Rozum ji zradil a srdce převzalo kontrolu. A Vlad bez námitek přijímal její odevzdanost a oplácel jí pozorností, jaké se dívce ještě nikdy nedostalo.

Assanid se obrátil a seběhl schody zpět dolů stejně tiše, jako je vyběhl. S nečitelným výrazem ve tváři se vrátil ke dveřím a s rukou na klice ještě chvíli přemýšlel.

Nedivil se, že se Vlad vrhl do náruče jiné ženy. Nepozastavoval se nad tím, že si místo Iriny vybral Ilonu. Celé to viděl naprosto jasně a o ničem nepochyboval. Možná jen o jednom. Poznal Iloninu vnitřní sílu a byl si jistý, že tato žena bude schopna zopakovat těžké rozhodnutí, přestože ji ovládla láska. Čím si však tolik jistý nebyl, byl Vlad. Musel s ním mluvit, aby se přesvědčil, jak silné či naopak slabé city v něm dřímají. Tohle bylo složité a dokud se nemohl přesvědčit o všem, nedokázal z celé situace vyvodit jasné závěry. Bylo ovšem zřejmé, že toto tajemství si musel nechat pro sebe. Nemohl dovolit, aby se o poměru mezi dvěma mladými lidmi dověděl ještě někdo jiný.

S utříděnými myšlenkami vyklouzl zpět na chodbu a ponechal milence jejich domnělému bezpečí.

Pobyt v Moldavsku mohl brzy skončit. S uzavřeným sňatkem se mohli všichni muži vrátit zpět domů. Byla-li by však prokázána zrada, nikdy by již svůj domov nespatřili. Mnozí z nich by zůstali navždy uvězněni v žaláři a někteří by odevzdali své životy na popravišti.

Misky vah se počaly povážlivě naklánět. Životy svých mužů, stejně jako ten svůj a Ilonin, držel v rukou právě Vlad. Jeho konečné rozhodnutí je mohlo spasit, stejně jako navěky zatratit.