Benův byt se vrátil do stavu relativního pořádku. Mnoho věcí ještě leželo na hromadách někde, kde by nepřekážely, ale nejdůležitější místa se uvolnila, aby se napadená trojice mohla alespoň na chvíli skrýt.

Gabrielovo zranění nebylo tak vážné, jak by se na první pohled zdálo, přesto mu však stříbrná kulka způsobovala velké bolesti. Jedovatý kov spaloval okolní tkáň a kulka dřela o kost, zavrtala se přímo pod levou lopatku. Sebemenší pohyb paží bolel, jako kdyby se někdo pokoušel Gabrielovi utrhnout celou ruku.

„Nevrť se," napomenula ho Amelie, když se znovu ošil, sotva se pokusila setřít krev z okolí rány. Zčernalá tekutina připomínající sliz vytékala z rány a skrývala ji pod svým hutným nánosem.

„Jak moc špatné to bude?" otázal se Ben, který stál na opačné straně kuchyňské linky.

V Amelii se opět probudilo její dávné já, které jí velelo postarat se o raněného. Gabriel seděl obkročmo na židli uprostřed malé kuchyňky, skřížené ruce si opíral o opěrku. Jeho sako a košile skončily zmuchlané na jídelním stole. Amelie snadno dosáhla ke dřezu, kam házela použité hadříky a kde měla brzy skončit také vytažená kulka. Od obýváku je dělil výběžek kuchyňské linky, o kterou se opíral Ben, sleduje improvizovanou operaci s pocitem brzké ztráty vědomí.

„Kulka je docela hluboko," odpověděla Amelie, sklánějící se těsně nad ránou, „nebude snadné ji vytáhnout. Brání jí kost a jestli se bude moc ošívat, skončí to hůř, než jen dobře. Jasné?" Zvedla zrak a její poznámka mířila ke Gabrielovi.

Ten se nebránil. „Ty jsi tu doktor."

„Nikdy jsem doktor nebyla," odbyla ho a chopila se svých nástrojů.

Jelikož Benův byt nebyl vybaven jako nemocnice, musela si znalá žena poradit po svém. Nemusela se bát, že by pacienta zasáhla infekce, ale dle starého zvyku vše pečlivě vydezinfikovala. Benovi se málem vyvrátil žaludek, když sledoval, jak nad jeho hořákem opaluje jednotlivé kovové nástroje. Kromě nůžek, které si upravila, aby připomínaly ty chirurgické, jí obstaral ještě pinzetu a ke svému překvapení také jehlu s nití. Očekával, že rána se po vyjmutí kulky začne hojit, ale Amelie mu vysvětlila, že každé hojení nějakou dobu trvá. Rány způsobené stříbrem se zatahují nejpomaleji, protože takový kov upíři nesnáší. Regenerace tkáně nebyla dílem okamžiku, jedině kdyby se raněný napil lidské krve. Ač bylo Benovi jasné, že Gabriel trpí, sám by volil první možnost – dalším mrtvolám v ulicích se chtěl vyhnout.

„A co jsi dělala celé ty roky? Nevěřím, že žena, jakou jsem znával, by nenabídla pomoc, kdyby mohla."

Ben nechápal, jak se Gabriel může smát, ale skutečně se usmíval. Ne však příliš dlouho. Amelie mu schválně sevřela paži, což vyvolalo další vlnu bolesti. Pacient však jen sevřel rty a sykl. Byl zvyklý i na horší.

„Ne vždycky," namítla nevzrušeně a chvíli váhala. Nakonec však zanořila pinzetu do rány a Gabriel sebou škubl. „Drž," zamumlala, „zatímco se ze světa stala jedna velká jatka a lidé se zabíjeli a mrzačili ve válkách, já jim sešívala rány dohromady a starala se o ně."

„Wow," vyhrkl Ben, „tys byla zdravotní sestra během světových válek?"

„Něco jsem dělat musela," usmála se, ovšem záda pacienta se jí pod rukama zkroutila, když se nástroj zanořil hlouběji do masa.

„Užíváš si to, že ano?" hekl Gabriel.

„Ne tolik jak bych chtěla," ozvalo se za ním. Bavila se, ale i tak se jí srdce svíralo bolestí. Trpěla spolu s ním.

Gabriel těžce oddechoval. Sklopil hlavu a zavřel oči. Měl ještě leccos na srdci, ale nehodlal to rozebírat před Benem. Ačkoli on také vypadal na umření, nezdálo se, že by se chtěl jejich lidský společník vzdálit.

„Nepsal jsi doufám Declanovi?" Amelie přesunula část své pozornosti na Bena.

„Ehm, ne," zavrtěl zamítavě hlavou, „ale přijde mi to divný. Neměl by to vědět? Co když půjde ten maniak za ním?"

„To si nemyslím," vypravil ze sebe ztěžka Gabriel a přidušeně zaúpěl, když se pinzeta otřela o povrch kulky, „je dost...je dost chytrý. Jedna akce za noc stačí. Dvě by bylo bláznovství. Navíc si nemyslím, že...že je Declan jeho...prioritou. Má...má nový cíl."

„Jako tebe?" ukázal na něj Ben, ale hned stočil prst k Amelii. „Podle mě šel spíše po ní."

„Protože každý správný lovec útočí na tvoje slabé místo," hlesl.

Ticho. Amelie a Ben na sebe pohlédli, ale nic nekomentovali. Byla to nejspíše bolest, co přimělo Gabriela k tak čisté a upřímné poznámce. Za normálních okolností by nic takového neřekl. Rozhodně ne před žádným svědkem.

„Teď to bude bolet," varovala ho Amelie.

„Víc než teď?" zasmál se Gabriel, přestože mu do smíchu nebylo. Cítil, jak pinzeta sevřela kulku, připravena vytáhnout ji ven. To znamenalo ještě horší muka. Sic byl bolesti uvyklý, nepotřeboval jí víc, než už měl.

„Co jsi myslel tím, že Aldrich má nový cíl?" Ben se rozhodl Gabriela rozptýlit. Netušil, jestli se mu to podaří, ale doufal, že v nějakém afektu vyvolaném touto tryznou neskončí jako oběť raněného upíra.

„Myslel jsem si, že ho...že ho nepohání nějaký vyšší záměr," Gabrielovi se mluvilo těžko, ale přemáhal se, nemusel tak alespoň myslet na každý pohyb kovových předmětů ve svých zádech, „už jsem říkal, že první lovci...ti...ti konali pro vyšší dobro. Ve jménu boha věřili, že jsme stvoření, která nemají...nemají na světě místo. Protože nejsme boží děti, jsme zplozenci pekla. Ďábla. Věřili, že to, co není dílem božím, nepatří...nepatří na tento svět, zvláště pak, pokud to bere život, jenž je dílem božím je a jen bůh má právo si ho...vzít. A tak se začali učit a...cvičit. První lovci si předávali tuto myšlenku, tento vyšší...vyšší záměr. Nick Aldrich se za stejným poselstvím skrývá, ale jeho pohnutky jsou čistě sobecké. První...první lovci nechránili pouze sebe a své rodiny, leželo jim na srdci blaho všech. Tenhle lovec je ale sobecký, jde mu jen...jen o pomstu."

Gabriel se odmlčel. Měl pocit, že ho vyčerpává jen jeho samotná existence.

„To jako jak mluvil o tom, že zabíjíte lidem jejich milované? Jako kdyby o někoho taky přišel," rozvedl jeho úvahu Ben.

Místo odpovědi práskl Gabriel s výkřikem pravou rukou do linky, na kterou dosáhl, až dřevotříska zasténala a po ráně zůstala v desce zřetelná prohlubeň.

„Ale no tak," lamentoval Ben a rozpřáhl pažemi, když viděl, co se stalo jeho nábytku.

„Omlouvám se," hlesla přiškrceně Amelie, schoulená, jako kdyby prožívala tu samou bolest. Stalo se to, čemu se chtěla vyhnout – podařilo se jí zachytit kulku, která se však při cestě ven odřela o kost lopatky a vyklouzla jí tak ze sevření.

„Když něco vezmete mně, vezmu něco já vám," vypravil ze sebe chrčivě Gabriel, svíraje příčky židle v rukou, jak se snažil vydržet, „tohle řekl. O někoho přišel. A viní z toho mě."

„Jakože tys mu někoho milovaného zabil?" Ben se okamžitě chytil a začal překotně tuto myšlenku rozvíjet, aby upíra zaměstnal. „Viděl tě, nebo tě přistihl při činu, možná jsi ho přizabil nebo tak, kousl nebo něco podobného, ale přežil to." Chrlil ze sebe všechny nápady a rozkládal přitom rukama, aby byl rychlejší než bolest.

„Upíří kousnutí se nedá přežít," vyprskl Gabriel, „když kousneš člověka a nedáš mu napít své krve, jed ho postupně zabije."

„No a co to vaše vysávání krve?"

Místo Gabriela odpověděla Amelie. Pomáhalo jí to zahnat vlastní nervozitu.

„Když člověka jenom kousneme, zemře. Když mu však vysajeme krev, jed pozvolna působí a člověk umírá pomalu, protože o krev přichází v malých dávkách. Je to jako bys jednu tekutinu nahrazoval druhou. Rychlejší způsob přeměny je jedno kousnutí a předání své krve. Proces umírání je stejný, jenom rychlejší. Životní funkce slábnou, krve ubývá, té krve, kterou člověk k životu potřebuje. Srdce zpomaluje, až se zastaví úplně. Je to spíše jako procitnutí. Jako bys byl nemocný, na pokraji sil, spaluje tě horečka a ty nevíš, co je jen výplod tvé mysli a co je realita. Spíše usneš. A když se probudíš, jsi někdo jiný. Slabý, ale postupně sílíš. A vnímáš víc než předtím. Jako zázračné uzdravení. Akorát ti už srdce netluče a sluneční svit ti nic neříká."

Ameliiny ruce neúnavně pracovaly, dělaly přesně to, co měly, tak jako celá ta léta. Její procítěné vyprávění dokládalo, že mluví z vlastní zkušenosti. Nebylo to jen objasnění, byla to zpověď. Tak silná, až Gabriel dokonce na moment zapomenul na bolest. A ve chvíli, kdy měl pocit, že si o jeho záda někdo típnul cigaretu, vylezla kulka celá ven.

„A je to," jako kdyby předtím nic neřekla, Amelie se usmívala a prohlížela si lesklý kov skrývající se pod nánosem krve.

„To je ono?" vyjekl Ben nepřirozeně vysokým hlasem. „Bezva. Paráda. Nádhera, vážně. To jsi měl v sobě?"

Amelie hodila kulku do dřezu.

„Asi jdu zvracet," Ben se obrátil na patě a zamířil ke koupelně. Nebyl si jistý, jestli zvracet skutečně bude, ale dobře věděl, že jeho žaludek tuto možnost reálně zvažuje.

„Ještě to sešiju."

„To je dobré," Gabriel se zvedl a pokusil se vymanit z její péče. Neslavil přílišné úspěchy.

„Nikam." Amelie se zapřela o jeho ramena a zatlačila ho zpátky na židli. Gabriel přitom zkroutil tvář do bolestné grimasy a ze sevřených rtů mu uniklo zaúpění.

Amelie se dala do šití. Chvíli vydrželi mlčky, jen občas se ozvalo šramocení za zadní části bytu.

„Neměl jsi to dělat," zamumlala po chvíli.

„A nechat tě zemřít? To bych nemohl." Gabriel zíral na mozaikovité obklady nad kohoutkem dřezu.

„A co jsi dokázal tím, že ses postavil do rány? Akorát jsi dal tomu lovci výhodu. Podle všeho přesně věděl, co chce udělat, ale nevyšlo mu to. Nemyslíš, že se o to pokusí znovu?"

„Není tak hloupý, aby udělal stejnou chybu dvakrát," namítl Gabriel.

„Jenže on teď ví, kde je tvé slabé místo. A nelíbí se mi, že to jsem podle všeho já. Tohle je přesně to, co jsem nechtěla, aby se stalo. Využít mě pro něčí zničení. Neměl ses sem vracet," Amelii se do hlasu vkradly nepatrné vzlyky.

„Já musel," Gabriel skoro šeptal.

Měla pravdu. Odhalil Nickovi svou největší slabinu. Teď byla Amelie ve větším nebezpečí, než prve. A mohl za to on. Ať už udělal cokoliv, vždycky jen ohrožoval ty, které miloval. Onen cit si znovu našel cestu do jeho srdce, rozehříval ho a trýznil se její neústupností. Byla odhodlaná se mu nepoddat, přestože to po ní nikdy nežádal. Od začátku do konce to byl on, kdo podléhal. Stával se jejím služebníkem zas a znovu, poutala ho do svých řetězů a on to vítal. Jiné ženě by to nedovolil. Ani Arya na něj neměla tak silný vliv, ani ona ho nedokázala odlákat od věčných bojů a válek. Ale Amelie – Ilona – byla jiná. Stála na začátku i na konci všeho. Kruh se uzavíral. Hojila jeho rány tehdy a činila tak i nyní. Byla u něj, když potřeboval. Dokázala ho spražit ostrými slovy, stejně jako zahrnout těmi něžnými. Dokázala ho udeřit, tak jako polaskat. Ovládala ho. Její vliv se možná na dlouhou dobu ztratil, ale nyní se zase vrátil.

„Zabitím Silase ničeho nedosáhneš. Myslíš, že pak dojdeš pokoje? To nedojde nikdo z nás dvou. Po tom všem nám není dáno klidně spočinout vedle našich předků."

„Nestojím o místo mezi svými předky," přerušil ji Gabriel, „chci jen zabít toho, kdo nám to udělal. Myslíš, že jsem snad chtěl, aby stejný osud stihl i tebe? Raději bych svůj život vyměnil za tvůj, než aby ses musela potýkat s tímhle prokletím."

Amelie mu zakryla ránu širokým obvazem. Hodila zbylé kusy do koše a pod proudem horké vody si umyla ruce. Gabriel se mezitím postavil a vyzkoušel pohyblivost paže. Dokud se rána nezatáhne, nemohl se na levou ruku příliš spoléhat. Bylo by snadné vyjít do ulic a vyhlédnout si další oběť, díky níž by se snadno a rychle zotavil. Neměl to však v plánu. Jeho trestem byla omezená hybnost paže a ještě stále pulzující bolest kolem lopatky. Sám si takový trest uložil.

„Já si nestěžuju," prohlásila Amelie ledabyle, ovšem spokojenost předstírat nedokázala. Za celý svůj dlouhý život byla spokojená jen v době, kdy se těšila Vladově přízni.

„Ne, protože ty si nikdy nestěžuješ, ani když se ti děje bezpráví," ozval se Gabrielův hlas těsně za mí. Hned nato ucítila jeho dotek na paži. Otočil ji tváří k sobě a stál přitom až příliš blízko. Dlouhá jizva přes hruď se jí rýsovala přímo před očima.

„Co se stalo poté, co jsem odjel z Moldavska?"

Poznání ho mělo bolet, ale kvůli ní by trpěl rád. Pro ni. Jako když se postavil do rány kulce, která měla smazat ze světa její existenci.

„Co by," pokrčila rameny, snažíc se nezkoumat jeho jizvy po těle. Už při vytahování kulky se neubránila zvědavosti a musela pohledem zkoumat rýhy na jeho zádech. Věděla, že některé z nich byly jistě od onoho hrozivého zbičování.

„Otec mě provdal za jednoho bohatého šlechtice. Odjela jsem na sever země."

Chtěla ho obejít, ale zabránil jí.

„Ne, to není všechno. Kdyby to bylo tak prosté, neupozorňovala bys mne, že to nechci vědět. A nepsala bys tomu muži o radu. Stejně jako bys mu nepsala o tom, že tvé tajemství nezná ani on."

Vpíjel se jí do očí a ona se zoufale snažila utéct, alespoň pohledem. Byl zraněný, snadno by se mu vysmekla. Ale ublížit mu ještě více, než už stačila? To nemohla.

„Co to bylo za muže?" Gabriel to zkusil z jiné strany.

„Jen další násilník a surovec v řadě," opáčila. Postřehla, že Gabriel zaťal pěst raněné ruky.

„Jak k tomu došlo? Kdy ses proměnila?"

„Do toho ti nic není," odsekla mu nevraživě a strčila do něj, aby jí uhnul z cesty.

Přestože nedokázal udržet paži v klidu a bolest se znovu připomněla ostrým zabodáním, Gabriel se nevzdal. Chňapl po ní a přitáhl si ji k sobě, svíral ji za paže a nedovoloval jí uniknout.

„Je mi do toho všechno," šeptal jí do tváře, v očích více zuřivost, než něhu, „jako první jsem byl stižen tím prokletím, to já jsem stál na začátku nového pokolení. Stvořil jsem své první druhy, vedl jsem první útok proti lidem. Takže jestli se zeptám, jak ses proměnila, tak je mi do toho všechno."

Už nevypadal jako krotký beránek, jakým v jejím područí vždy byl. Tentokrát byl divokým lvem, drakem, co dštil oheň. Nehodlal ji nechat odejít bez odpovědí.

Jeho náhlá vzpupnost Amelii zarazila. Hleděla do temných očí, které nyní svou takřka černou modří připomínaly bouřková mračna nad oceánem. V jeho pohledu nebylo nic přívětivého. Skutečně s ním cloumal vztek.

„Na útěku," hlesla rozechvělým hlasem, „utíkala jsem."

„Před svým mužem?"

Přikývla.

Jeho stisk zeslábl. Opět se k němu prodíral soucit s tím křehkým stvořením.

„Proč?"

Bála se odporovat. Raději tedy promluvila.

„Byla to jen otázka času, kdy jeho zloba vyvrcholí," odpověděla, „byl to odporný člověk, hotový barbar. Radši bych se vzdala Turkům a padla do zajetí, než na jeho hradě zůstat i tu jedinou poslední noc. Hrozně pil a vyžíval se v násilí. Týral všechny. Své služebnictvo, zvířata i mě. Jenom na své milenky nikdy nevztáhl ruku, protože byly povolné přesně tak, jak chtěl. Podlézaly mu a mohl si s nimi dělat, co chtěl. A i když si vzal mě, nenáviděl mě. Byla jsem jen prostředek, jak si zajistit dědice. Mým jediným právem bylo porodit mu syna. To byl jediný důvod, proč mě trpěl. Ale i když jsem byla těhotná, nezabránilo mu to v jeho krutostech. Té noci mě zase zbil. Podařilo se mi vyklouznout. Seběhla jsem do stájí a vzala si prvního koně, který byl nejblíž. Jeho hrad stál na opačném konci lesa. A tam jsem taky vyrazila. Bezhlavě, bezmyšlenkovitě, prostě jsem jela. Chtěla jsem pryč. Ale nedojela jsem moc daleko. Najednou mě rozbolelo břicho, neudržela jsem se v sedle. Kůň utekl, zuřila bouřka a on se bál. Plazila jsem se blátem a mokrou trávou pryč ze stezky, podrápaná a slabá, zakrvácená. Přišla jsem o něj, víš? Přišla jsem o své dítě. Tak moc jsem si přála zemřít, ale někdo mě našel. Pamatuju si malou chýši a oheň v krbu. Prosila jsem toho člověka, ať mě nechá zemřít, nic mi už nezbylo. A já věřila, že umírám. Jenže po několika dnech jsem se probrala. Zčásti se mé přání splnilo, byla jsem mrtvá. Ale ta díra v mém srdci byla zase o kus větší a já netušila, proč se to stalo, proč jsem zkrátka nemohla zemřít a už nic necítit. Tak moc jsem si to přála. Tak moc."

Ani se nesnažila zadržet slzy. Hlas jí slábl, až se zlomil úplně. Gabriel si jí v té chvíli přitáhl k sobě a nechal ji se vyplakat.

Její přiznání bolelo. Kulka v zádech nebyla ničím. Byl na tom podobně jako ona. Přál si zemřít. To on jí tohle všechno způsobil. Měl udělat víc. Kdyby nepřemýšlel tak jednostranně, mohl za ženu dostat Ilonu. Ochránil by ji a tohle se nemuselo nikdy stát. Oba mohli žít jinak, ale především ona. Jenže tehdy zapřel své srdce, oddal se svým šlechtickým povinnostem a domů si odvezl Irinu. Ilona zůstala v Moldavsku a stihl ji osud krutější, než by si kdy pomyslel. A přitom tomu mohl zabránit. Místo toho to všechno způsobil. Byl vinen a vinu také přijímal. Nezasloužil si nic dobrého. Nechal ji napospas odpornému osudu, dokud nezemřela kdesi v lesích na cizím místě, zlomená bolestí ze ztráty toho nejcennějšího. Vlastního dítěte.

„Mrzí mě to. Tolik mě to mrzí," šeptal jí do vlasů, „odpusť mi, Ilono."

Nevinila ho. Nikdy ho nevinila. Jako každá žena, i jejím údělem bylo stát se manželkou muže, pro nějž představovala jen prostředek, jak si zajistit dědice. Na rozdíl od své sestry s tím byla smířená, pouze bláhově doufala, že její manželství nebude naplněné jen zlobou a krutostí. Nestalo se tak. A v těch nejtěžších chvílích byl její spásou právě Vlad. Díky němu poznala, že muž může ženu vroucně milovat a nevybíjet si na ní svůj vztek. Vzpomínky na jeho náklonnost a něhu ji živily ve chvílích, kdy snášela potupná příkoří. To Vlad ji držel při životě. Sic jí i po něm zůstala v srdci krvácející rána, stále byl tím nejlepším, co do té doby poznala.

Blížící se kroky upozorňovaly na Benův příchod, ale nikdo se ani nepohnul. O to více Amelii překvapilo, když zaslechla jeho hlas.

„Říkal jsem si, že by asi bylo blbé...ou. Ruším?"

Pohled na dvojici v těsném objetí nebyl tím, o co Ben stál. Naposledy se mu to příliš nevyplatilo a když si všiml, že Amelie pláče, cítil se ještě hůře.

„Nic se neděje." Žena se rychle odtáhla a odvrátila od obou mužů tvář. Stírala si slzy z očí a zoufale se snažila na nikoho se nedívat. Už tak si dovolila příliš – odhalila část svých citů před Gabrielem.

Tomu bylo jasné, že ničeho jiného se nedočká. Ani ji nechtěl dále týrat, už tak si připadal dost bídně, když ji přiměl říct to všechno nahlas. Zas a znovu se za vše odsuzoval, ať už za to, že její osud byl jeho vinou, či snad za to, že ji nutil, aby se mu svěřila. Nedbal jejích varování a stejně ji přiměl promluvit. Ale hlodaly v něm pochybnosti. Jistá část uvnitř něj nebyla spokojená. Tohle nebylo to, co neměl nikdy slyšet. Nepřesvědčilo jej to. I přes její trudný osud nevěřil, že právě toto je oním tajemstvím, o němž neměl nikdy vědět. Něco mu v celém vyprávění nesedělo.

„Co jsi chtěl?" nechal Amelii být a přešel ke stolu. S bolestivou grimasou si oblékl košili. Přestože byla špinavá od krve a s dírou po kulce, nějaký kus šatstva potřeboval.

Ben stál vedle kuchyňské linky, přešlapoval na místě a s nejistým výrazem těkal očima z jednoho na druhého. V ruce svíral kovový rámeček a netušil, jestli je právě vhodná chvíle.

„No..." začal váhavě a sklopil pohled ke svým rukám, „nechal jsi to v jedný krabici. Přišlo mi blbý, aby se k tomu dostala Zara, tak jsem to vytáhl a schoval. Nechtěl jsem to tu nechat jen tak válet. Mám takovou menší schovávačku v koupelně. Ten bojler už dávno nefunguje, ale to ví jen ten, kdo tady bydlí. Asi by to nebyla žádná výhra, kdyby to Aldrich našel."

Podal rámeček Gabrielovi.

Amelie mezitím uklidila nepořádek ve dřezu. Stříbrnou kulku nechala u baterie. Nevěděla, co s ní. Než se otočila, ještě se zhluboka nadechla.

Pohled na zaraženého Gabriela byl zvláštní. Benova slova ho překvapila, stejně jako předmět, který mu vracel. Natáhl se po fotografii a vteřinu váhal, než se na ni zadíval. Rusovlasá dívka s očima zářivýma jako dva smaragdy se na něj stále usmívala, ale její duch už patřil minulosti.

„Říkal jsem si, že to asi nebudeš chtít ukazovat všem," zamumlal Ben a zhoupl se na patách. Nevěděl, kam s očima. Byl zvědavý, co na to Amelie, ale styděl se se na ni podívat.

Usnadnila mu to. Přistoupila ke Gabrielovi a zadívala se na dívku na obrázku.

„To je Mína, že ano?" V jejím hlase se neusídlila zloba, dokonce ani žárlivost. Jen soucit. Neštěstí v Exeteru řešila skoro celá Evropa, každý byl hrůzným případem zaskočen. O Vánocích každý očekával klid a mír, ovšem v jednom koutě Anglie převládla jen smrt.

Gabriel mlčky přikývl.

„Je krásná," poznamenala Amelie.

„Byla," opravil ji.

„Hele," začal Ben opatrně, ale zajímalo jej to. Kdo jiný by mu mohl říct pravdu, než ten, kdo u toho byl. „Vážně to v tý Anglii bylo tak zlý? Chci říct...vážně jsi je všechny to? Zabil?"

Gabriel kolem něj prošel do obýváku, kde si sedl na pohovku. Amelie s Benem na sebe pohlédli. Bez výčitek, jen s tichou domluvou, že kdyby potřebovali, vzájemně si pomohou. Dnešní noc byla těžká po ně pro všechny a potřebovali oporu. Amelie se tedy vydala za Gabrielem, ale Ben zůstal na svém místě. Jen se otočil a opřel se zády o linku. Nemyslel si, že mu přísluší být tomu zármutku ještě blíže. Už tak si připadal jako náhodný svědek, který nic z toho neměl nikdy spatřit.

„Ten lovec mluvil pravdu," spustil Gabriel tiše, „jestli někdo nese odpovědnost za jejich smrt, pak jsem to já. Všechny jsem je přivedl do toho opuštěného koutu země a nikdo odtud nevyšel živý jen díky mně. Jonathan Harker možná přežil, ale část jeho duše zemřela také a zůstala v tom domě. Musí čelit té nejhorší vzpomínce – jak jeho vlastní rukou zemřela žena, již miloval. Mohl jsem zachránit alespoň jeho přítele, ale i zde jsem zklamal. Ion, můj dávný druh, ho zabil. Arthur Godalming byl skvělý mladý muž. Bystrý a inteligentní, svědomitý. Nikdy neustal, dokud něčemu nepřišel na kloub. Mohl z něj být skvělý detektiv. Ale o zářnou budoucnost jsem ho připravil právě já. A co teprve Mína. Měla celý život před sebou. Byla na stáži v Carfaxu a věřila, že by mohla něco změnit. Že by mohla skutečně pomoci těm, kdo si od světa vysloužili jen zavržení. Jestli tento cíl mohl někdo naplnit, pak ona. Byla jiná než většina lidí, co jsem poznal. Skutečně se zajímala. V její přítomnosti jsem i já měl pocit, že bych mohl být milován. Že bych nemusel žít ve věčném zatracení. A pro tuhle iluzi jsem zničil i její život. Její otec té noci zemřel také. Zabil ho můj tehdejší společník. Doktor Seward byl správný muž se srdcem na pravém místě. Nikdo z nich si nezasloužil zemřít, ne tak brzo, ne na tom opuštěném a zapomenutém místě. Mohli toho ještě hodně vykonat. Ale já jim v tom zabránil. Bažil jsem po něčí náklonnosti, po porozumění, po ukončení té věčné samoty. Honba za tímto nedosažitelným cílem stála život čtyři nevinné bytosti. Jen stvůra může dopustit něco takového."

Stále živé vzpomínky vnesly žal do celého bytu. Ben sklopil zrak a několik slz mu smáčelo triko. Otřel si hřbetem ruky oči a potáhl. Čekal všelico, ale tohle předčilo veškerá jeho očekávání. Zvláště pak co se týkalo Gabriela. Viděl na něm, a tím si mohl být jistý, že ho to všechno stále mučí. A lituje toho. Najednou v něm neviděl stvůru, za jakou ho občas považoval a za kterou se Gabriel právě označil. Byl to zlomený muž, který prožil až příliš mnoho let v osamění a toužil jen po jediné duši, která by ho mohla spasit. Ale každý podobný pokus selhával.

„Nemůžeš se vinit úplně ze všeho," Amelie mu položila ruku na rameno.

Seděla vedle něj a srdce se jí sevřelo z toho, co viděla. Z kdysi sebejistého a mocného muže zbyl jen stín jeho dávného já. Místo něj sledovala muže zlomeného, který jen přežíval. Ale přesto v něm viděla vnitřní sílu, jakou vždy oplýval. Jen musel pochopit, že ani on není bezcenný, zavrženíhodný.

„Mohu, když je to pravda," odporoval jí, „Silas moc dobře věděl, co dělá, když si mne vybral. Měl jsem to v sobě vždycky."

„Silas tě jen využil, nic jiného on nedělá," namítla rázně, „možná jsem ho nikdy neviděla, ale jen zbabělec se schovává před následky svých činů. Jen zbabělec se vyhýbá smrti. Jsi oběť stejně tak, jako kdokoliv z nás. Nezačalo to u tebe. Začalo to u něj. To on je ten viník."

„Proto bychom ho měli konečně najít a skoncovat to s ním," ozval se Benův jasný hlas.

Oba upíři na něj pohlédli. Slyšeli to odhodlání a překvapilo je, odkud přišlo. Ben se ale tvářil neoblomně, skutečně odhodlaně. Byl Declanovým přítelem, zamlouvala se mu také Amelie a přestože Gabriel nebyl vždy dvakrát milý, i on měl duši, se kterou Ben dokázal sympatizovat. Rád by jejich podivné společenství nazýval rodinou. A jestli si měl vybrat, pak se bez jediného zaváhání rozhodl pro stranu, kde převažovali nemrtví. Vyslechl si obě strany a dostal se dál, než Nick. Pochopil. Nick Aldrich odsuzoval, aniž by chápal. Zabíjel, aniž by měl pádný důvod. Systematické zabíjení ve jménu dávné křivdy Ben neuznával. Nechtěl být jako Nick. Nechtěl být vrahem nebo snad zrádcem. Chtěl pomoci těm, kdo si to skutečně zasloužili.

„Je to sebevražedný úkol," nadnesl Gabriel, jako kdyby se ho snažil odehnat.

„Já vím," přikývl Ben a usmál se svým pokřiveným, skoro šíleným úsměvem, „to zní jako něco přesně pro mě. Hele, chtěl jsi, abych ti pomohl. A dneska jeden maniak skoro zabil Amelii a tebe málem zmrzačil. Jen tak, prostě protože chtěl a mohl. A tamten druhý maniak zase zabil tebe a pořád tě jen využívá ke svým divno věcem, o kterých sice moc nevím, ale nezamlouvaj se mi. Možná nejsem super silný, ani žádnej super agent, ale slunce mi nevadí. Můžu makat přes den. Pak se toho stihne víc. Jsem možná jenom člověk, ale chci pomoct."

Gabriel se ztěžka postavil. Paže stále ještě protestovala, pohyby svalů se čerstvé ráně nelíbily.

„Nuže dobrá," zdálo se, že se Gabrielovi opět vlilo odhodlání do žil, „kde bys chtěl začít?"

Otázka Bena zarazila.

„No...já myslel, že máš nějakej plán. Zítra jdeme za Zarou a ona možná něco mít bude, ale...nejsem zrovna vojenský stratég, natož vůdce. Spíše pěšák."

„Žádný vůdce nevyhraje válku sám bez svých vojáků," povzbudil ho Gabriel a jeho slova byla zatím to nejhezčí, co Ben na svou adresu slyšel, „ale myslel jsi dobře. Mám plán. Zítřek nám slibuje mnohé."

„Jsi si jistý, že ta žena uvěří?" otázala se Amelie z pohovky, ale i ona se ráda poddala tomu náhlému obratu. Bezradnost byla ta tam a po jejich malém souboji se znovu postavili na nohy.

„Mám něco v záloze. A možná i něco víc."

„Co plánuješ?" Ben a Amelie se zeptali takřka současně.

Gabriel si je oba pozorně prohlédl. Svedl už mnoho bitev, vyhrál už mnoho válek. Ale ta, kterou právě rozpoutali, byla dosud tou nejtěžší. Po chvilce slabosti však opět dokázal najít ztracené jistoty. Míval silné bojovníky. A nebylo jich málo. Již dávno ovšem nebyl člověkem. Nepotřeboval armádu, aby mohl vytáhnout do války.

Po chvíli ticha se jeho rty roztáhly do nebezpečného úsměvu a on promluvil: „Plánuji vyrovnat síly."