„Noro? Noro, posloucháš mě?"

Vysoký hlas, který jako kdyby se zastavil ve svém vývoji těsně před pubertou, patřil muži střední postavy s hustou kšticí tmavě hnědých vlasů. Kráčel vedle své kamarádky, kterou i přes svou vlastní malou výšku o kousek přesahoval.

„Hmmm?" zamručela dívka a přiměla se k němu zvednout zrak. Procházeli ulicí nedaleko historického centra města a Noře se myslí prohnala myšlenka na známou cestu, která by ji dovedla k poslednímu domu pod zalesněným vrcholkem výběžku Karpat.

„Jsi v pořádku?" její kamarád položil stejnou otázku už po několikáté od chvíle, kdy se toho dne setkali, ale Nora na ni nikdy neodpověděla. Podle všeho ji ani neslyšela. Jako všechno, co její kamarád říkal. Až příliš ji zaměstnávaly vlastní myšlenky.

„Jsem," zalhala, aniž by dala najevo jakékoliv zaváhání. Ačkoli byla schopná třást se jako ratlík, někdy se v ní probudila skrytá síla a dokázala působit sebejistě, jako žena, kterou nic nerozhází. Občas se jí samotné zdálo, že uvnitř jejího nitra přebývá někdo jiný, nějaká jiná Nora, dravější a nezkrotnější, která jí občas pomáhá překonat veškerá příkoří.

„Už půlhodiny mě prakticky nevnímáš a mám co dělat, abych tě vždycky strhl z cesty," huboval Marcel, jak se její dobrý přítel jmenoval, avšak nemyslel to zle. Patřil k tomu typu mužů, jež se nevyznačovali odvážnou průbojností a drsností, ale vrozeným citem, díky čemuž byli pro ženy spíše dobrými kamarádkami, než ochránci.

„Jsem v pohodě, jen mám teď nějaké starosti," zahučela Nora a s rukama složenýma na prsou pokračovala v cestě. Teplo sálající z vyhřátého betonu se jí omotávalo kolem odhalených kotníků, slunce se jí naopak zavrtávalo svými paprsky pod volnou blůzu.

„Něco vážného?" odtušil Marcel a zastrčil si ruce do kapes kalhot. Potil se a bylo to na něm vidět. Nejraději by ze sebe stáhl sako i košili, kdyby se jen tolik nestyděl ukazovat své tělo. Už tak byl vynervovaný z nadcházejícího pracovního pohovoru a myšlenka na to, jak si před potenciálního zaměstnavatele sedne v propocené košili, ho zevnitř zabíjela.

Nora se vyhnula kolemjdoucímu s nákupními taškami v obou rukou a jakmile měla cestu zase volnou, sklopila hlavu.

Bylo to vážné? A co vůbec bylo to to? Minulost se opět ozvala, unikla ze rtů nebezpečně vyhlížejícího muže spolu s dalším jménem, jehož nositele záhy na to poznala. Vzpomínka na panikařícího mladíka v ní stále živě pulzovala. To setkání bylo tak zvláštní, trochu znepokojivé, ale přitom zcela přirozené, až ho nedokázala vyhnat z mysli. Kdyby se jí na to někdo zeptal přímo, popřela by, že si Bena Verdese neprověřila, ačkoli možnosti měla omezené. Byl to obyčejný mechanik, který s Amandiným případem neměl nic společného, tedy alespoň se v novinách obě jména nespojovala. Našla jeho účet na sociální síti, kde si však mohla prohlédnout jen pár fotek. Auta jí toho však moc neříkala. Kromě adresy jeho dílny a telefonního čísla víc nenašla. Cítila se zvláštně, když si uvědomila, že má v kabelce přehozené přes trup mobil a v něm číslo právě na toho muže. Připadala si jako...jako slídil.

„Asi ani ne," pokrčila nakonec rameny, „vlastně sama nevím. Jsou to staré věci, víš? Nerada o tom mluvím. Což je divné, protože nebýt toho všeho, nebyla bych dneska tady. Což by se líbilo mé mámě, protože jsem celý minulý týden poslouchala akorát to, jak jsem zahodila kariéru lékařky, nestala se primářkou nebo rovnou ministryní zdravotnictví. Pořád ji to hrozně žere."

„A tvůj táta?"

Marcel se s Norou neznal příliš dlouho. Věděl o vyostřených vztazích v její rodině, které pramenily z toho, že skončila s medicínou. Stejně tak se jejím rodičům nelíbilo její stěhování do Rumunska. Netušil, kde se vzala náhlá Nořina touha změnit svou budoucnost, kterou si sama vytyčila, a ona o tom ani příliš nemluvila. Nevyzvídal. Neměl to v povaze. A Nora jeho pochopení oceňovala.

Dívka kopla do kamínku na chodníku.

„Ten je na tom o něco líp," odpověděla, „chce, abych byla šťastná. Ale zároveň nechce řešit máminy výkyvy nálad. Takže většinou jen mlčí a snaží se zachovat si zdravý rozum. Ani se mu nedivím, abych pravdu řekla. Dokud se máma nedostane k mé práci a osobnímu životu, je všechno v pohodě."

„Nekecej, že zase pozvala Charlieho," Marcel se neubránil smíchu. Jeho kolébavý krok byl rozeznatelný na kilometry daleko, k pohybu potřeboval skoro celou šíři chodníku.

„Představ si, že jo," vykřikla pobavením Nora, rozhodila paže a vzhlédl k němu, „za tolik let nevynechala ani jednou. Vždycky, když přijedu, pozve ho. Snaží se nás dát znovu dohromady a ničemu nepomáhá ani fakt, že ji Charlie podporuje."

„Utekla jsi mu prakticky před zásnubami, co bys chtěla," opáčil Marcel. Nepodařilo se mu pořádně zvednout nohu a se zaklením zakopl. Musel se na chvíli zastavit a nasliněným prstem očistit špičku své hnědé boty, kde se vytvořila rýha.

Nora zastavila o dva kroky později a otočila se na něj.

„Bylo mi jednadvacet. Zásnuby a manželství bylo to poslední, na co bych myslela," odvětila podrážděně a pohodila hlavou. Její milostný život tehdy připomínal dokonalost z romantických filmů a nyní zase úplně stejnou katastrofu.

„Ale on by tě požádal, alespoň podle toho, cos říkala," ozval se Marcel hekavě, jak byl předkloněný a celý zkroucený. V jistých partiích se začínal kulatit a stával se čím dál neohrabanějším.

„Možná," pokrčila Nora rameny, „řekla bych ne. Nejsem tak šílená, abych se vdávala ještě na univerzitě. Manželství přece člověku neuteče."

„To povídej svojí mámě. A Charliemu."

„Jo," mlaskla, „ten si myslel, že ze mě bude ženuška v domácnosti. Když jsem se přestěhovala, nemohla jsem uvěřit tomu, jak neuvěřitelně blbá jsem byla. Blbá a slepá. Zamilovanost je vážně na dvě věci."

„No, asi jsi nebyla tak zamilovaná, když ses nakonec stejně sbalila a odletěla žít sem," Marcel se konečně narovnal a jeho úsměv odhalil lehký předkus, „bez něj. Což je dobře, protože myslím, že by se mi nelíbil. Už jen z tvého vypravování vypadá jako těžký snob."

„A co bys chtěl zrovna od mé rodiny? Já byla taky snob."

Nořino mladší já bylo stejně naivní a povrchní, jako ty dívky, jimiž nyní pohrdala. Takové potkávala dnes a denně a z vlastní zkušenosti věděla, že i ony si jednou budou nadávat, jak hloupé byly. Tím si ale podle všeho musel projít každý. Nora se ovšem sama za sebe až příliš styděla, když se před ní při každé návštěvě rodičů zjevil Charlie v dokonale padnoucím obleku, s širokým úsměvem, dokonale bílými zuby, drahými hodinkami a těmi honosnými kecy, které vždycky vypouštěl z pusy, aby doložil, jak dobře na tom teď je a kam na společenském žebříčku patří. Nora oproti němu vypadala jako obyčejná, průměrná dívka z opačné části žebříčku, v kraťasech a tílku, hrdá na to, že se už nemusí šněrovat v elegantních šatech od uznávaných módních návrhářů při každé společenské akci. Dříve to neviděla, ale když se jí podařilo tento svět opustit, opravdu se cítila navýsost trapně. Své rodiče milovala, ale Charlie byl živoucí připomínkou její vlastní hlouposti a bláhovosti. Kdyby spolu opravdu zůstali, skončila by v okázalém vězení, ve šněrovacích šatech a vysokých lodičkách, neschopna se nadechnout, s jediným přáním – vrhnout se z věže Notre-Dame a ukončit to trápení.

„Tak buď ráda, že už nejsi," Marcel ji pobídl a společně se vydali dál, „vlastně si tě ani neumím představit, jak sedíš v tom vašem velkém obýváku v takových těch růžových šatečkách s kloboukem, piješ čaj a usmíváš se nad okolními řečmi. Nora, jakou znám já, se patlá v barvách, hraje si s dětmi a většinou končí mnohem víc špinavější, než ony."

Marcelovo povídání konečně vykouzlilo na Nořine tváři široký, upřímný, nefalšovaný úsměv.

Milovala svůj život. Přestože ji k němu dovedly tragické okolnosti, vzešlo z toho něco krásného. Cítila, že dělá něco pro druhé, ale něco skutečného, zvláště pro ty nejmenší. Pracovala s dětmi i s dospělými a mohla být svědkem úsměvů radosti nebo úlevy, podle toho, kde právě byla a čím se zabývala. Ovlivňovala životy ostatních a to milovala. A děkovat za to mohla jen Amandě. To díky ní konečně našla smysl svého života a vydala se na správnou cestu, pryč z Francie a z kleští společenských konvencí.

Nořino nadšení však vzalo záhy za své, když si všimla muže přecházejícího přes cestu. Jeho mohutnou postavu si nemohla splést s nikým jiným, dokonce ani po tom jediném setkání. Nick se vydal vstříc přímo proti dvojici kamarádů a Nora cítila, jak zpomaluje. Nohy ji odmítaly poslouchat, odmítaly se přiblížit k tomu děsivému muži. Marcel si změny v jejím chování všiml až příliš pozdě. Stačil zahlédnout jen její vyděšený výraz, než málem vrazil právě do Nicka.

„Slečna Astier."

Vyhnul se štíhlému tělu zpoceného mladíka a pohledem visel jen na té, se kterou chtěl mluvit. Nora cítila, jak se jí roztřásla kolena a mohla jen doufat, že to na jejích odhalených nohách nejde vidět.

„Rád bych si tady s Norou promluvil," Nick vzal po chvíli na vědomí také Marcela a pohlédl na něj se směsicí klidu a skryté touhy zbavit se ho násilím.

„Ty ho znáš?" Marcel se s otázkou v očích obrátil ke své kamarádce.

Noře se však sevřelo hrdlo a nebyla schopná odpovědět. Místo ní to udělal Nick a nespouštěl komicky vyhlížejícího mladíka z očí: „Potřebuji se jí na něco zeptat a vás bych z toho raději vynechal. Jistě máte svých starostí dost a náš rozhovor se ponese v důvěrném duchu. Velmi rád bych vás nemusel vyprovázet s pomocí ostřejších metod a jako někdo, kdo má za zády skutečně vlivné lidi s neomezenými prostředky bych vám radil, abyste se zkrátka otočil, neohlížel se a šel si po svých. Nerad bych, aby vás postihlo něco nemilého, co by vám ku příkladu zabránilo získat nové zaměstnání."

Sebejistota a klid, které z Nicka sálaly, byly stejně děsivé, jako jeho výraz. Tenhle člověk si šel tvrdě za svým a nebál se sáhnout i po těch nejhorších metodách, jen aby dosáhl svého. Jestli v něm někdy sídlilo svědomí a soucit, už dávno zmizely v černé temnotě, odkud nebylo návratu.

I Marcela vyděsila Nickova přísnost. Místo dalších otázek, které mu s jeho slovy vytanuly na mysli, se roztřásl strachy a snažil se ze sebe něco koktavě vypravit. V ten moment se v Noře vzedmul její ochranářský instinkt.

„To je v pořádku," položila svému příteli ruku na rameno, „musíš na tu schůzku. Já to tady zvládnu. Soustřeď se jen na svoje, budu ti držet pěsti."

„Opravdu?" ujišťoval se Marcel váhavě.

„Opravdu."

V ten moment vyhlížela Nora skutečně silně, jako by s ní nic z toho, co Nick řekl, neotřáslo. Pravdou bylo, že ji vyděsil natolik, až by nejraději utekla a někde se schovala, ale nechtěla mu udělat tu radost. Zároveň ji poháněla zvědavost, chtěla vědět, co ten člověk pořád chce a s čím přijde tentokrát.

Marcel se po chvíli přemýšlení nakonec opravdu rozloučil, otočil se a vydal se svou vlastní cestou. Několikrát se ohlédl, aby se přesvědčil, že se jeho kamarádce nic nestane, ale byl nucen odbočit a ztratil tak oba z očí.

Na to Nick čekal. Nepotřeboval mít za zadkem takového otravu.

„Neříkala jste náhodou, že Bena Verdese neznáte?" vypálil na ni okamžitě, jen co Marcel zmizel.

S Norou to trhlo.

„Takže vy mě teď sledujete?"

„Vyšetřuji případ, sledovat stopy je má práce," odbyl ji chladně.

„A já mám zase právo na soukromí a svobodu," vrátila mu to hned, „navíc jsem si nevšimla, že byste měl odznak nebo něco takového. Nemusím s vámi mluvit. A já s vámi ani mluvit nechci."

Se vzdorně zdviženou hlavou chtěla projít kolem něj, ale sotva se dostala k němu, ucítila nad loktem nepříjemný tlak, který stále sílil. Cítila, jak ji tlačí ke stěně domu. Kolemjdoucí si ničeho nevšímali, vypadali jako nevinně rozmlouvající dvojice. Nora se snažila, seč mohla, aby udržela nečitelný výraz.

„Vy jste jedna z nejdůležitějších stop, Noro," zašeptal jí do vlasů, čímž získal značnou výhodu. Teď připomínali cukrující páreček. „Ať už se vám to líbí, nebo ne, řeknete mi, co víte. Když budete spolupracovat, nebudu nucen vám ubližovat."

„Na tohle nemáte právo," sykla a pátrala očima po okolí, hledajíc pomoc, „a pusťte mě. Tohle je omezování osobní svobody."

„Jde-li o vraždu, způsoby jdou stranou," pronesl temně a sklopil k ní zrak.

Nepouštěl ji. Stačilo by mu málo, aby jí kost třeba i zlomil. Donucovací prostředky ovládal bravurně, i když měl raději psychický nátlak. Ten býval mnohem účinější. Zatím ale nepřišel na to, kde má Nora své nejcitlivější místo, na nějž by mohl zatlačit.

Dívka sebou trhla a záhy na to přestala skoro i dýchat. Vnímala ostrou bolest na hrudi, přímo nad srdcem. Prodírala se skrz tkáň hlouběji do útrob jejího těla, tlačila se až k srdci. Takové to bylo? Takhle zajíždí ostrá čepel do masa? Rychle zavrtěla hlavou, aby hroznou vzpomínku zaplašila.

„Já vám nemám co říct," zamumlala a zírala před sebe do Nickova krku.

Tlak na paži náhle ustal. Byla volná. Nick od ní dokonce odstoupil a Nora zauvažovala, zda by mu teď mohla utéci. Patrně by jí to bylo k ničemu. Její pronásledovatel by měl jistě navrch.

„Ale máte," Nick na ni civěl skoro jako na kus masa k večeři, „můžete začít třeba tím, co přesně víte o tom klukovi. Benovi."

Nora sevřela mezi prsty lem své blůzy. Dívala se pořád před sebe, jako kdyby hleděla někam dál, kam nikdo jiný nemohl.

„Neznám ho. Byla to jen náhoda. Nevěděla jsem, že je to on," slova se jí linula z hrdla sama od sebe, připadala si jako v transu. Její mozek zřejmě vyhodnotil, že bude pro všechny lepší, když bude mluvit. Ale jen v jistých mezích.

„Já na náhody nevěřím."

Nick si prohrábl černé vlasy a podrbal se za krkem. Hned na to natáhl k Noře ruku. Trochu se stáhla. On ji však stejně letmo chytil za paži a pobídl ji k chůzi. Odporovat nemělo cenu. Šla s ním, hlavu sklopenou, ruce překřížené na hrudi. Pořád se jí dotýkal a příjemné to rozhodně nebylo.

„Víte, Noro," začal Nick tlumeně, „myslel bych si, že jako správná kamarádka budete chtít znát pravdu. Podle mě by se do celého případu mělo vnést konečně světlo. Pro klid všech. Amandy, její rodiny, i pro vás."

„Její smrt to stejně nezmění," zachroptěla drobná dívka vedle něj, „mrtvý už mrtvým zůstane. Co tím změníte, když najdete jejího vraha? A co když ani žádného nenajdete?"

To, že Nora sama vyslovila skutečnost, že je Amanda po smrti, pro Nicka znamenalo hodně. Nahlodal ji. Nebyl si jistý, jestli se tím chce bránit nebo se jen bojí, ale nestěžoval si, že konečně začala mluvit. Zároveň mu také přišla její naivita velice roztomilá. Sám moc dobře věděl, jak to se smrtí doopravdy je. Ne každý mrtvý mrtvým zůstal. Srdce možná netlouklo, krev nekolovala v žilách, ale přes to všechno se mezi smrtelníky procházeli tvorové daleko starší, rychlejší, nebezpečnější, než by si kdy kdo pomyslel.

„Vy věříte, že to byla sebevražda?" nadnesl po chvíli, kdy přemýšlel.

„Já věřím v to, že to pro ni bylo vysvobození. Trpěla. Teď už má konečně klid."

„Věříte v posmrtný život?"

Nickova otázka byla tak překvapující, že se k němu zmatená Nora odvážila zvednout hlavu. Pátrala v jeho tváři po vysvětlení, ale on se díval přímo před sebe, nezastavoval a odmítal jí cokoliv prozradit byť jen škubnutím v obličeji.

„Já...nevím. Asi ne. Někdy bych chtěla, ale asi nejsem ten typ," přiznala rozpačitě.

Když byla ještě malá holčička a zemřela jí babička, věřila, že se její duše dostala na lepší místo, kde je šťastná a spokojená. Jenže poté vyrostla a dětská důvěřivost se vytratila. Přijala, že po smrti zkrátka není nic, duše nikam neodlétá a člověk nežije v lepším světě. S takovou představou nebyla smířená, ale přijala ji jako něco neměnného, jako řád přírody. Až u Amandy si dovolila věřit v to, že právě pro ni byla smrt vysvobozením a skutečným přechodem do lepšího světa, kde ji nebudou děsit krvavé výjevy z minulosti.

„Věděla jste, že zrovna v této zemi je silně zakořeněná víra ne přímo v posmrtný život, ale v to, že duše člověka přechází mezi různými životy a do každého dalšího si nese otisk z toho minulého?" Nick se náhle rozmluvil a přestože sám nevěděl, kam by se takovými řečmi chtěl dopracovat, pokračoval, „je to víra založená na lidské duši, stejně jako na víře, že člověk duši má. Po smrti se nevrací k bohu, nekončí v ráji nebo v pekle, zůstává na zemi a sbírá zkušenosti s dalšími životy. Někdy je možné vzpomenout si, co člověk prožil. To je to, co dnes vydáváme za minulý život."

„Proč mi to všechno říkáte?" skočila mu Nora do řeči.

„Protože tak jako lidé věřili, že člověk má duši, stejně věřili i tomu, že někteří ji nemají," odpověděl Nick a jeho silná paže znovu vystřelila k Noře. Zastavil ji na místě, až se zapotácela a byla nucena chvíli hledat ztracenou rovnováhu.

„Věděla bych o jednom příkladu," zavrčela a propalovala jej pohledem. Neměla ráda, když s ní někdo zacházel jako s hadrovou panenkou. Ten muž postrádal veškeré dobré způsoby a podle toho, jak rád kolem sebe šířil děs a hrůzu, svou vlastní duši už dozajista neměl.

Nick její jízlivou poznámku přešel letmým úsměvem, který dívku opět vyděsil, až o krok couvla.

„Co po mně vůbec chcete?" vyjela po něm zostra, snad aby si připomněla alespoň nepatrný kousek toho, co mohla vydávat za odvahu.

„Pravdu."

„Já už vám ji řekla. Co víc chcete?" Nora už začínala být zoufalá, „o Amandě vám nemám víc co říct a toho kluka jsem potkala náhodou, nikdy dřív jsem ho neviděla. Ani s Amandou, ani nikde jinde. Všechno, co jsem věděla, jsem řekla policii už dávno."

„Blízké přítelkyně nikdy nevyzradí ta nejtemnější tajemství," s Nickem její výlev nehnul ani o píď, byl odhodlaný dobrat se kýženého výsledku, „navštívila spoustu psychiatrů i psychologů a skoro nikomu nic neřekla. Komu jinému by se svěřila, když ne odborníkům, kteří jí chtěli pomoci?"

„Tak chtěli pomoct, jo?" osopila se na něj Nora a skrytá jiskra v jejím nitru zažehla skutečný požár, odrážející její dravost pohřbenou pod vštípenou poslušností, „pro každého byla blázen, pomatenec, cvok. Nikdo ji neposlouchal, alespoň ne tak, aby si přidala skutečně vnímaná. Ti doktoři do ní jen cpali tlumící prášky a chtěli ji zavírat pod zámkem jako nějakého nebezpečného psychopata. Amanda by nikdy neublížila ani mouše. Byla jen zmatená a nepochopená. Proč by měla věřit doktorům, kteří tady byli jen proto, aby z ní její představy dostali, než aby jim porozuměli?"

„A vy jste jim porozuměla?"

„Ne tak, jak bych chtěla," požár se zmírnil na slabě hořící plamen a Nořina tvář posmutněla, „snažila jsem se. Ale někdy ani to nestačí. Někdy prostě člověk není tím, kdo bude zachráncem někoho jiného."

„Chtěla jste ji zachránit?" Nick ztlumil hlas a jeho náhlý odraz jemnosti začínal být znepokojivý. Neuměl hrát hodného příliš dlouho, takový už dávno nebyl. Držel se jen proto, že začínal cítit, jak se Nořina hradba rozpadá. Potřeboval, aby řekla ještě více.

„Snažil jste se někdy pro druhého udělat všechno, ale přitom to bylo málo?" zamumlala takřka nezřetelně.

Hrubý pískot doprovázel Nickovo prudké vydechnutí skrze nosní dírky. Znělo to jako funění vzteklého býka, jako pískot rozžhavené pekelné pece. Zakroutil rameny, ta otázka se mu dostala pod kůži. Nelíbilo se mu to. Neměl rád, když se někdo propracovával k jádru jeho osobnosti, k tomu, co ho pohánělo. Byť to nebyl Nořin úmysl, poněvadž jeho záměry neznala, zasáhla citlivé místo. To poslední, které v Nickovi zbylo.

„Ano," odpověděl a prohlížel si ji se směsicí své tvrdosti zjemněné odrazem dřívější dobroty.

Odpověď byla skutečně překvapující. Nora mu hleděla do tváře a přemýšlela, jestli jí právě lhal. Díky Amandě se naučila v lidech spatřovat to, co je trápilo. Zjištění, že i Nick v sobě chová stravující bolest, zapůsobilo jako lék. Náhle mu byla ochotna odpustit všechno hrubé zacházení a netaktní řeči. Skrytý hlásek uvnitř hlavy ji však nabádal, aby nebyla tolik lehkovážná.

„Nemohla jsem udělat víc. I když jsem chtěla," Nořiny jiskřivé oči zalily první slzy, „já vám nemám co říct. Jestli chcete o tom, jaká Amanda byla a co ji trápilo, vědět víc, zajděte za její rodinou. Ale moc sdílní nebudou. Já už musím jít."

Setřela si slané potůčky z tváře a chystala se odejít. Očekávala zdviženou paži, která by jí zatarasila cestu, další natlačení na stěnu domu, cokoliv, ale nic se nestalo. Nick ji nechal.

Teprve když se chystala přejít cestu, zaslechla jeho drsný hlas: „Stýkáte se s jejím otcem?"

Nora zastavila na místě a měla co dělat, aby si nesedla na obrubník a naplno se nerozbrečela. Sledovala dívku s blonďatými vlasy, která si na protější straně cesty dělala z prosklené výlohy malého obchůdku zrcadlo. Slzy jí rozostřily vidění. Ta jasná hříva mohla patřit Amandě. Ale ta už byla daleko.

„Ne."

Pootočila hlavu, jen trochu, aby Nicka nezaregistrovala ani periferním viděním. Nechtěla, aby viděl, jak moc rozrušená vlastně je.

Netušila, že on to stejně ví. Sledoval mizející drobnou siluetu a zůstal stát na místě, kde jej zanechala, ještě dlouho poté, co ji ztratil z dohledu. Vzpomínka na to, proč tohle všechno dělal, na něj po dlouhé době zaútočila a mohla za to právě Nora. Zatím si to neuvědomoval, ale už kvůli tomu vůči ní pojal ne zrovna silnou, ale intenzivní nenávist. Neměl rád, když mu někdo, byť nevědomky, připomenul jeho vlastní rány, které znovu začaly krvácet.

Nora se měla stát terčem Nickovy zloby. Nikdo ještě netušil, že události nadcházejících dní z ní udělají jeho nejsilnější prostředek, jak dosáhnout svého.